Když se řekne moralista…

České noviny začaly v poslední době systematicky tisknout komentáře zahraničních autorů. Problém je ovšem v tom, jakých. MF Dnes začala přebírat komentáře New York Times, nejideologičtějších a nejstraničtějších ze všech amerických velkých novin. V Lidových novinách vycházejí články tak zdiskreditovaných a zapomenutých veličin, jako jsou Norman Mailer nebo Gore Vidal, či různých zcela neznámých jmen, jejichž společnou vlastností je zakyslý antiamerikanismus. Pokud se nějací novináři stanou předmětem pozornosti nečetných mediálních komentátorů, často jde o jména, která se kdysi nějakým - lhostejno jakým - způsobem proslavila, a to bez ohledu na skutečnost, zda ještě za něco stojí. Nejkřiklavějším případem je Peter Arnett. Způsob, jakým se Arnett před několika lety pokoušel vylhat ze své účasti na zpochybněné reportáži CNN, byl takový, že by to mělo novináře navždycky vyřídit. Tvrdil, že reportáži propůjčil jen své jméno a hlas, ale s jejím obsahem neměl nic společného! Ale u nás je pořád celebrita. Moderátor "Špony" Jakub Železný v jednom interview na otázku, kdo je jeho vzorem, odpověděl, že "samozřejmě" Larry King. A ještě k tomu dodal: "Ale to asi každého." Kingův debatní pořad má v americkém politickém životě asi takovou důležitost jako u nás pořad "Na plovárně" Marka Ebena a jeho otázky jsou asi podobně tvrdé. Když potřebuje hollywoodská celebrita po propadáku nebo po rozvodu resuscitovat kariéru, jde do "Larry King Live". A to má být vzor pro vlajkový politický diskusní pořad naší veřejnoprávní televize? Však také podle toho vypadá.

Oproti tomu když v Iráku zahynul první zahraniční novinář, česká média zaznamenala jen jeho jméno. Není vlastně divu, Michael Kelly byl prototypem amerického novináře, od něhož u nás zaručeně nikdy žádný článek nevyjde.

Ne že by Kelly neměl dostatečný kalibr. Prošel několika věhlasnými publikacemi, byl komentátorem Washington Post a šéfredaktorem tří časopisů, naposledy pak, než odjel do Iráku, šéfredaktorem proslulého kulturně-politického měsíčníku The Atlantic. V čem tedy byla jeho cizorodost? Jeho komentáře byly konkrétní, neobsahovaly globalizované banality bez námahy srozumitelné mezinárodnímu publiku. Špatně by se překládaly, neboť byly psány osobitým jazykem, tak jak komentáře mají být. Ale to není ten hlavní důvod.

Kelly byl fascinující tím, jak si ve svém psaní nenechával žádná zadní vrátka. Byl naprosto nezastrašen ohledy na to, jaký je předpokládaný rozumný názor na věc mezi washingtonskou mediální a politickou elitou a jaké budou jeho články mít následky pro jeho společenský život nebo i pro jeho kariéru. V Čechách se rádo mluví o politických tlacích na novináře, ale nevybavuji si, že by se někomu přihodilo to, co Kellymu, když byl v roce 1997 šéfredaktorem časopisu New Republic. Majitel časopisu Martin Peretz, známý přívrženec viceprezidenta Ala Gorea, Kellyho varoval, že jeho sarkastické komentáře o Clintonově administrativě přesahují únosnou mez. A tak Kelly s plným vědomím, že přijde o jedno z nejprestižnějších zaměstnání v americké žurnalistice, napsal ještě jeden sloupek proti Goreovi a o místo skutečně přišel (po této události je ovšem o něco méně prestižní, než bývalo).

Kelly nikdy nepředváděl čtenářům, jak dobré kontakty ve Washingtonu má, nehrál si na politologa ani na Machiavelliho radícího politikům, co mají dělat. Nebyl ani pokrokář, ani liberál, ani konzervativec, i když ho tak mnoho lidí označovalo. Ve skutečnosti ho na stranu konzervativců přivádělo pohrdání zkorumpovaným Clintonovým Bílým domem, a to ještě dávno před aférou Lewinská. Pro něj to rozhodně nebylo "jen o sexu". Ze všeho nejvíc byl příslušníkem vymírajícího druhu studenoválečnických liberálů z dob, ještě než Demokratická strana ztratila vůli hájit demokracii ve světě a propadla politické korektnosti. Hlavně ale Kelly nebyl ideolog, nýbrž moralista.

Když se řekne moralista, zní to nebezpečně. Kellyho moralizování ale nebylo puritánského rodu. Byl například kritický k novinářské elitě, ač byl sám jejím členem. "Nikdy předtím jsem neviděl následky války," napsal o své práci reportéra v první válce v Zálivu, "a následky války mě vyděsily k zbláznění. V tom jsem byl samozřejmě typický pro mou generaci reportérů. Výsledkem je novinářská obec, u které vojenská tematika ustavičně vyvolává kolektivní záchvaty hysterie. Při sebemenším setkání s těmi nejbanálnějšími fakty vojenského života - že vojáci se mohou chovat jako brutální prasata, že generálové se mohou chovat jako idioti, že kulky mohou zabíjet - jsme vždy šokováni a saháme po čichací soli."

Ne že by Kellymu vadily elity, ale vadilo mu, jak málo vědí o banálních faktech života. Jak dokáží být narcistické, jisté si svým vybraným vkusem a osvícenými názory, a jak sice skrytě, ale často snobsky pohrdají svými méně úspěšnými spoluobčany. Samolibost, neschopnost studu, přesvědčení vyvolených, že pro ně pravidla neplatí, to vše se v jeho očích koncentrovalo v Clintonově Bílém domě. Svět viděl v Clintonovi sympatického frajera pronásledovaného nebezpečnými puritány. Američtí novinářští machři smekali před mediálním managementem a politickým instinktem, s jakým Clinton dokázal manipulovat různé voličské skupiny a plavat na náladách veřejného mínění. Clintonovy úspěchy ale ani v nejmenším nezviklaly Kellyho přesvědčení, že prezident je frivolní lhář, který kvůli politickému přežití udělá cokoliv.

Příklad pro nás srozumitelnější je Joschka Fischer. Svět akceptoval přerod někdejšího levicového radikála v seriózního demokratického politika nejen bez problémů, ale možná pak měl Fischera o to raději - byl zajímavý. Tento druh zajímavosti na Kellyho nedělal nejmenší dojem. Když Fischer letos v únoru na jedné mezinárodní konferenci řekl Colinu Powellovi, že ho nepřesvědčil svými argumenty o iráckém nebezpečí, napsal Kelly sloupek, ve kterém vypočítal Fischerovu násilnickou minulost a kontakty s německými a palestinskými teroristy, připomněl teroristický útok na mnichovské olympiádě v roce 1972 a pokus o únos letadla s Izraelci na palubě do ugandského Entebbe v roce 1976, a uzavřel: "Tak to jste vy, pane Fischere, muž, kterého jsme nepřesvědčili. Vy jste člověk, pro kterého Mnichov nebyl dost, člověk, který potřeboval Entebbe, aby dospěl k přesvědčení, že zabíjet Židy je špatné."

Ideální by bylo citovat z Kellyho nejlepších komentářů. Z jeho nejslavnějšího sloupku o Billu Clintonovi, sarkastickém shrnutí jeho nejkřiklavějších lží ("Věřím prezidentovi. Vždy jsem mu věřil. Věřil jsem mu, když řekl, že nebyl odveden do Vietnamu, a věřil jsem mu, když řekl, že se zapomněl zmínit o tom, že byl odveden do Vietnamu..."). Z komentáře k článku New York Times o kalifornském domově důchodců pro stárnoucí komunisty ("Kdyby reportér Timesů objevil srdnatou skupinku stárnoucích nacistů, kteří mají v obýváku Hitlerovu bustu a věří, že fašismus zase povstane, a napsal o tom roztomilý článek - to by se prostě nikdy nemohlo stát. Ale reportér roztomile popíše staré komunisty a editoři řeknou, to je roztomilé, dejte to na jedničku. Jak mohli udělat něco tak mimořádného? Udělali to, protože pro ně na tom nic mimořádného není. Udělali to, protože si myslí, že je to dojemné, jak ty staroušky ze Sunset Hall drží při životě jejich stará víra, a předpokládají, že to bude dojemné i pro jejich čtenáře. A hrozné na tom je, že mají asi pravdu."). Z komentáře o udělování Oscarů ("O mrtvých jen dobré, ale všiml si při Oscarech ještě někdo, že všichni a všechno na tomto čtyřapůlhodinovém festivalu sebeuctívání bylo nabalzamované?"). Anebo, pro odlehčení, ze sloupku o tlustých a ještě k tomu nedbale oblečených Američanech ("Moji milí Američané středního věku, připusťme si několik zásadních pravd. Je hezké mít osmnáctileté tělo a je hezké, když se ostatní lidé mohou dívat na osmnáctileté tělo; takže když majitel osmnáctiletého těla má na sobě minimum oblečení, je to taky hezké. Přispívá to k obecné atraktivnosti světa a obecnému štěstí lidstva. Ale /a to je klíčové/ nám už není osmnáct. Až na pár výjimek bychom si měli položit otázku, zda bychom neposloužili své vlasti lépe, kdybychom se zase oblékli.").

Ale pokud bych měl vybrat jediný Kellyho článek, který by u nás měl vyjít a nikdy u nás nevyjde, pak by to byl sloupek "Jak je důležité být vážný" z 5. července 2000. Kelly ho psal v době aféry Lewinská, ale v době války s terorismem se čte stejně dobře.

Zatímco jiné národy by aféru Moniky Lewinské vychutnávaly s morbidním, ironickým požitkem, Američany doháněla k zuřivosti. Nejsme totiž ironický národ, vysvětloval Kelly:

"Ironické národy jsou bývalé velké národy; ironie v celonárodním měřítku je projevem únavy z nákladné a vyčerpávající práce, kterou národní velikost vyžaduje. Ironický národ je národ, který se dobrovolně stal bývalou veličinou. Kdysi byl vážný a významný, nyní tráví čas v pološeru mezi významem a bezvýznamností a v trvalém nebezpečí, že ho odkoupí Disney. Francie je nejlepším příkladem ironického národa. Francie byla ironická skoro celou moderní dobu, a proto také byla skoro celou moderní dobu impotentní. Žádný národ neskýtá tak názorný příklad nebezpečí ironie jako Francie: tak dlouho sedáváte celý den v kavárně, oblečeni v černém, a pronášíte ironické postřehy o kolemjdoucích, až jsou jednoho dne těmi kolemjdoucími opět němečtí vojáci. Není to ironické?"

Kelly pak probírá varianty ironie několika dalších národů (britská vládnoucí třída je ironická, ale voliči Margaret Thatcherové, ten "národ hokynářů", jsou pořád vážní; Německo není ironické, ale už není ani příliš vážné, což je dobře; Rusko je nihilistické, což je mnohem horší než ironie; a národy třetího světa jsou neironické, neboť "ironie, stejně jako environmentalismus a kontrola porodnosti, je luxus, který si mohou dovolit jen bohatí") a přechází k Americe:

"A pak jsme tu my, jediná mocnost 20. století, která nepropadla únavě a narkotické úlevě ironie. Začali jsme smrtelně, krvavě vážně a nikdy jsme se nezastavili. Vážnost dobyla Západ, osvobodila otroky, vybudovala republiku a demokracii, dala nám auto v každé garáži, vynalezla blues, country a rock'n'roll, rozbila rasovou segregaci a porazila fašistický i komunistický totalitarismus."

A končí slovy: "Kdepak, vzdej to, Ameriko. Je to beznadějné; jsme beznadějní. Nejsme ironický národ. Jsme národ, který bere Moniku Lewinskou vážně. Z takové vlny ironii neupletete. Naštěstí."

Tenhle článek osvětluje současnou euro-atlantickou roztržku snad víc než cokoliv, co u nás na toto téma vyšlo.

Kellyho kariéru odstartovaly jeho reportáže z první války v Perském zálivu v roce 1991; letos tam odjel znovu. Stihl napsat ještě několik sloupků. Zemřel 3. dubna při havárii vojenského auta v Iráku, kde doprovázel jednotku třetí pěchotní divize americké armády.

Martin Weiss, novinář, publikoval v Respektu, Českém deníku, Lidových novinách a MF Dnes. V letech 1997-2000 pracoval na Velvyslanectví ČR ve Washingtonu.

Diskuse