Proevropský pravičák
Může pravicový politik zastávat proevropské postoje?
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, pravice, evropská integrace, socialismus, národní zájmy, regulace
V evropských volbách se nám objevilo heslo "proevropská pravicová alternativa". Bohužel jsem nezaznamenal, že by se někdo pokusil toto zajímavé slovní spojení rozebrat. Zdá se totiž, že odpovědi na otázky, skryté v tomto sousloví, mohou být pomocí pro formulování české pravicové politiky vůči Evropské unii. Podle mého soudu je postava "proevropského pravičáka" pouze z říše pohádek. Argumenty snesu dále a přivítám, pokud budou diskutovány a oponovány z obou stran - pravičáků "proevropských" i "realistických".
Socialistická pyramida evropských struktur
Abychom si mohli problém nastolit, musíme především precizovat obsah slov "proevropský" i "pravičák". V obou případech nalezneme v literatuře celé hory možných definic. V naší situaci si pojem "proevropský" v dnešních souvislostech vysvětlíme jako podporující další evropskou integraci, tj. posilování pravomocí evropských struktur - Rady, Parlamentu a Komise - na úkor institucí národních rozšiřováním jejich působnosti a omezováním možností národního veta. Představíme si také s tím spojený proces zvýšení váhy velkých států na úkor států malých. Takto lze velmi stručně charakterizovat dopady nové "Evropské ústavy" - pojem "proevropský" je s podporou tohoto nového uspořádání EU bytostně svázán. Doufám, že se na této definici mohou shodnout všichni. Realitu určitě odráží, neboť posilování integrace může spočívat jen v předávání pravomocí do integračního centra. V té souvislosti nepovažuji za důstojné dosavadní mlžení některých "Proevropanů", kteří v situaci, kdy si nemůžeme sami stanovit kvóty cukru (prosím, nejsme v RVHP!) či sazbu DPH uvalenou na plínky nebo na internet, farizejsky tvrdí, že jsme se žádné suverenity nevzdali. Jejich argumentace by konečně měla přestat s popíráním evidentního a naopak začít snášet své vlastní argumenty na téma vážení výhod a nevýhod suverenity, které jsme se již vzdali a které se ještě vzdát máme. Jen tak se dá vést vážná debata. A na argumenty, proč mají v Berlíně rozhodovat o exportu našeho cukru, můžeme být upřímně zvědavi.
S pojmem "pravičák" to máme ještě složitější. Na toto téma jsou popisovány stohy papíru již celá staletí. Pro účely této úvahy si tedy celou tuto plastickou problematiku zjednodušíme promítnutím do jediné pravolevé přímky. Za pravičáka budeme považovat toho, kdo prosazuje svobodu jedince a jeho osobní odpovědnost proti zásahům a regulacím státu. Toho, kdo roli státu vidí především v ochraně této svobody, tedy v zajištění účinného řešení občanskoprávních sporů funkčním soudnictvím, v zajištění ochrany občana před zločinem a před vnějším napadením státu. Tedy za rozhodující vezmeme oblasti, kde se většinou shodnou liberál s konzervativcem, a pomineme třeba otázky církví, potratů a jiných podobných problémů, které stejně na evropské úrovni (zatím) regulovány nejsou. Uvedenou definici si vezmeme jako rozhodující a nebudeme si všímat nálepek, které jednotlivé politické síly v průběhu let získaly. Explicitně to uvádím proto, že na takto pojaté ose asi stojí britský socialista více vpravo než bavorský křesťanský sociál.
Skutečný pravičák ovšem nutně musí mít z evropských poměrů osypky. Způsoby, kterými je svoboda v evropských státech omezována, jsou neskutečně pestré a nespočetné. Tady stojí zato se pozastavit. Evropa se dostala do vážných potíží, ve světovém srovnání oproti dalším světovým hospodářským centrům výrazně ztrácí a právě vysoká míra socialismu je často s tímto ztrácením spojována. Protože poslední léta úpadku jsou spojována s léty utužování Evropských společenství a posléze Unie, jsou často tyto dva procesy dávány do příčinné souvislosti. Soudím, že pravda je složitější. V Evropě se různé socializační tendence prosazují již od konce 19. století, kdy ještě po nějaké evropské integraci nebylo vidu ani slechu. Přitom již v té době, kdy byla Evropa zdánlivě na vrcholu moci, můžeme najít počátky procesů, které vedly k jejímu pozdějšímu úpadku. Již v té době totiž začaly dosavadní zaostalé země s osvojováním evropských technologií, aby posléze Evropu začaly porážet. Prvním symptomem bylo vítězství Japonska nad Ruskem v roce 1905. Je pravda, že Rusko bylo již tehdy také považováno za "nemocného muže Evropy". Nicméně ještě v 19. století bylo velmi úspěšnou expandující imperiální mocností a naopak Japonsko zaostalou feudální zemí. Proces obratu byl ale velmi rychlý. Jestliže v roce 1905 si Japonsko mohlo troufnout jenom na nejslabší evropskou velmoc, o pár desetiletí později již rozdrtilo i ty nejsilnější. Zde tedy leží počátky procesu, který vyvrcholil koncem 20. století. V té době již bylo evidentní, že Evropa nestačí na nově se rozvíjející ekonomiky rozvojového světa prakticky v žádné oblasti. A naopak se ukázalo, že i v té době s nimi velmi úspěšně soutěží ekonomika americká. Příčiny určitě souvisí s jakýmsi civilizačním cyklem, kdy po vzestupu civilizace vždy následuje její oslabení a často pád. To je velmi často spojeno s narušením základních principů funkčního hospodářského prostředí, s poklesem ochoty obyvatelstva k tvůrčí činnosti a rizikům a naopak s návykem na nezaslouženou životní úroveň. Tyto tendence ovšem velmi podporují různé socialistické nápady. Bohužel se těmito fakty v Evropě tehdy zabýval málokdo. A to i přesto, že dokonalá laboratoř, kam takové myšlení vede, byla na dosah ruky v komunistickém světě. Každý se mohl přijet na vlastní oči podívat. Bohužel se málokdo díval, a tak většinově bylo naopak podpořeno po mnoho desetiletí existující socialistické smýšlení (byť často pod pravicovými nálepkami) a používány byly socialistické recepty. Důsledkem bylo i budování socialistické pyramidy evropských struktur. Jestliže nás dnes napadají paralely s RVHP, není to náhodné. Myšlenkové zdroje si jsou překvapivě blízké.
Integrace EU podle hesla "větší je lepší"
Celá konstrukce Evropského společenství uhlí a oceli nebo Euratomu nebyla ve své podstatě ničím jiným (byť samozřejmě na rozdíl od RVHP byla přijata všemi dobrovolně). I později Evropská společenství sloužila spíše pro vytváření "pevnosti Evropa" než k liberalizaci mezinárodního obchodu. Evropské špičky přišly s iniciativou jednotného vnitřního trhu. Tato iniciativa ovšem dodnes nebyla plně realizována ani uvnitř Společenství. Důkazem jsou jak tehdejší kauzy jako Cassis Dijon, tak i dnešní situace, při které české subjekty ani zdaleka nemohou v EU volně působit. To není dáno jen vyjednanými "výjimkami", ale i objektivní situací, kdy dodnes nejsou zlikvidovány národní bariéry (většinou opírané o různé ochrany spotřebitelů, trhu atp.). O neliberálních vztazích k vnějšímu světu vůbec nemluvě (asi nejhorším případem je Společná zemědělská politika, kdy evropští občané svými daněmi hradí neustálý růst cen potravin, přičemž současně dochází k blokování dovozu levných potravin ze zemí mimo EU). To je opravdu na osypky.
Prointegrační myšlení vychází z teze, že "větší je lepší", aniž by někoho napadlo se poctivě zabývat otázkou, zdali tato teze opravdu platí. O funkčnosti se debaty vůbec nevedou a argumenty z této oblasti jsou buď ignorovány, nebo dokonce umlčovány. V tom lze spatřovat velmi silnou paralelu s myšlením, na němž byla založena RVHP. Co k tomuto názoru řeknou naši "proevropští pravičáci"? Začnou křičet, že přece RVHP byla něco jiného než EU, nebo se začnou zabývat podstatou tohoto názoru?
I evropská historie přitom skýtá průkazy, že teze "větší je lepší" silně kulhá. Kupř. malá ostrovní Anglie vykazovala daleko lepší hospodářské, válečné i politické výsledky než daleko větší Španělsko nebo Francie. Ostatně v celosvětovém měřítku malé evropské národy dokázaly ovládat celé lány světa a ještě vzájemně mezi sebou téměř nepřetržitě válčit. Proč celé tisíciletí evropská roztříštěnost nevadila a najednou vadit začala? Konstruktéři evropského státu zde očividně zaměňují příčiny s následky. A místo toho, aby se zaměřili na odstraňování skutečných příčin, raději je pomíjejí nebo ani vůbec nepojmenují. Výsledkem tak je rostoucí houšť regulací všeho druhu, ono umělé vytváření celoevropských "tržních" regulací. Neúspěchy na této cestě jsou lemovány novými a novými "strategiemi" vyjmenovávajícími, co vše nám evropští úředníci moudře zajistí. Již z podstaty je to nesmyslné - evropští úředníci mohou jen regulacemi omezovat. Pozitivního přinést mohou velmi málo - prostředky, jimiž disponují, jsou trvale na úrovni kolem pouhého 1 % HDP (naštěstí). Jejich velkou část pak spotřebují na vlastní správu jejich utracení (opět zřejmě naštěstí). Jejich frustrace následně vede k přípravě takových dokumentů, jakým byla Lisabonská strategie, od samého začátku nesmyslná a svou dikcí opět prokazující, jak je myšlení těchto lidí blízko myšlení tvůrců RVHP. Formulace, že do deseti let někoho předeženeme, je toho jen nejzářnějším důkazem. Taky na osypky.
A to už vůbec nemluvíme o reálně negativním vlivu konkrétních regulací na celá odvětví. Evidentní změny situace se prosazují jen velmi pomalu a pod tlakem různých lobbyistů někdy vůbec ne (to vše je ovšem klasický příznak jakékoli státní regulace). Jeden z mnoha příkladů vidíme v oblasti dnes pro hospodářský rozvoj klíčové - telekomunikacích. Navzdory totální změně situace (přístupová síť dnes už prostě nemá ani zdání monopolu, rozdíl mezi hlasovou a datovou službou je setřen, panuje agresivní soutěžní prostředí) se tyto změny dostaly maximálně do preambulí příslušných směrnic, nikoli do reálné regulace. Dokonce se vyhlašují programy na podporu internetu, ale přitom se přikazuje jeho vysoké zdanění. Absurdní je regulace televizního vysílání, kdy je předepisováno, zda se máme dívat na evropské nebo mimoevropské pořady. Dnešní technologie nám sice umožní vybrat si mezi stovkami kanálů, pořady si nahrát, sestavit si naprosto individuální menu a o evropský pořad ani nezavadit, nicméně tato nesmyslná regulace přetrvává. A to už vůbec nemluvíme o samotném faktu, že nám někdo předepisuje, na co se máme v televizi koukat. Jinými slovy - omezuje naši svobodu slova. Kde jsou všichni ochránci této svobody (většinou asi ve frontě na peníze z této politiky plynoucí)? Opět na osypky. Tak bychom mohli pokračovat na mnoha dalších desítkách stran - toto je jen spíše náhodný výběr. Neobsahuje třeba ani pro pravičáky tak nepřijatelné věci, jako je Evropská sociální charta.
Vrátíme se však k otázce "větší je lepší" ještě z jednoho pohledu. Jak již bylo uvedeno, jednou ze základních rolí státu, kterou pravičák zdůrazňuje, je ochrana jeho občanů před vnějším útokem. Jednou z tezí, na nichž se nese dnešní budování evropského státu, je nemožnost zajistit právě tuto roli v současném globalizovaném světě. Předpokládá se, že rozhodující roli bude hrát několik supervelmocí, a konstruktéři evropského státu považují právě jeho vznik za předpoklad důstojné evropské role v tomto prostředí. Dlužno ovšem připomenout, že historická ani současná zkušenost neobsahuje nic, co by tuto tezi potvrzovalo. Historicky vzato hned několik evropských států dokázalo sehrát roli světové supervelmoci. Předpoklady nikdy nespočívaly v převaze v počtu obyvatelstva, ale v převaze hospodářské a z ní vyplývající drtivé převaze technologické. Situace se nezměnila ani dnes. Spojené státy obsadily Irák se silami, které početně řádově odpovídaly nedávné mírové armádě bývalého malého a zaostalého evropského státu Československa. I dnes by tak teoreticky mohly hrát roli světových supervelmocí i jednotlivé evropské státy, ovšem za dvou předpokladů. Musely by si zachovat bývalou technologickou převahu a mít vůli využít jí efektivně k vojenským účelům. Ani jeden předpoklad ovšem dnes splněn není. Evropským sjednocením se na této skutečnosti nezmění zhola nic. Naopak dosavadní kroky v tomto směru spíše vzbuzují nepříliš humorné úvahy o švejkovině v evropském rozměru.
Struktury EU musí mít co nejmenší moc
Pravičák tedy musí být z evropských poměrů totálně osypaný. Lze to říci i o našich "proevropských pravičácích"? Nutno ovšem konstatovat, že ne vše, co se na těchto poměrech podepisuje, pochází ze struktur Evropské unie. Většina plyne ze zažitého evropského myšlení posledních desetiletí až století (tzv. evropské hodnoty), v evropském měřítku je vše jen viditelnější a koncentrovanější. Skutečný pravičák si ovšem musí hned položit otázku: jak je možno tohle vše změnit? Jak si pomoci? Vývojem k evropskému státu? Nebo naopak rozvolněním jeho struktur? Dočkali jsme se někdy z evropských struktur snah po deregulaci a liberalizaci? Tady je třeba výrazně říci, že dočkali. Z Evropské komise v mnoha případech zazněly opravdu poctivé a dalekosáhlé liberalizační plány. Mnozí si asi v tomto smyslu slibují pokroky od nové Barrosovy komise, nicméně ve složitém bludišti evropských a národních struktur tyto snahy v drtivé většině případů uvízly na mělčině složité hry národních zájmů. Nejhrůznějším případem je již zmiňovaná Společná zemědělská politika, ovšem existují i mnohé další příklady. Tyto výsledky lze považovat nikoli za náhodné. Jsou předvídatelným (a také mnohými předvídaným) systémovým rysem takto pojatých struktur. Již předem tak lze říci, že ani Barroso přes své ušlechtilé záměry nic zásadního nezmění. Zkusí tuto tezi "proevropští pravičáci" vyvrátit? Vrátíme se k ní za pět let na konci funkčního období této Komise.
Pokud chce politik prosazovat pravicovou politiku, musí nutně dospět k názoru, že struktury Evropské unie musí mít moc co možná nejmenší. Musí si povšimnout, že jediné opravdové liberalizační reformy v Evropě v posledních desítkách let vznikly na národní úrovni, nikoli na evropské. Pokud chce být pravicový, nemůže být "proevropský". A pokud si myslí, že může, nechť nám ukáže, jak to chce udělat. Jinak bude platit teze, že "proevropský pravičák" je opravdu postavou z říše pohádek.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, pravice, evropská integrace, socialismus, národní zájmy, regulace