Úvodní stránka  »  Články

Rada Evropy proti inteligentnímu plánu

Jiří Vácha | 18. 3. 2009
Poslat do Kindlu

Na letošek připadlo dvousetleté výročí narození Charlese Darwina a zároveň uplynulo sto padesát let od vydání jeho stěžejního díla O původu druhů. Vztah křesťanů k Darwinovi ale zůstává nejednoznačný. O to více, když veřejné instituce (zde Parlamentní shromáždění Rady Evropy v rezoluci 1580) brojí proti kreacionismu i ideji tzv. inteligentního plánu.

Kreacionismem se (dnes) rozumí náboženská víra, že lidstvo, život, Země a vesmír byly stvořeny ve své původní podobě božstvem (nejčastěji Bohem judaismu, křesťanství a islámu) nebo božstvy. V kontroverzi stvoření – evoluce se kreacionismem obvykle rozumí nábožensky motivované zavržení evoluce a původně i lpění na doslovném znění Genesis, popřípadě Koránu.

Ve Spojených státech se až do roku 1957 o evoluci na veřejných školách neučilo – bylo to zakázáno. Se zvýšeným důrazem na vědu se ale karta začala postupně obracet. V následujících desetiletích proběhlo v USA několik soudních procesů, v nichž byla výuka neevolučních koncepcí prohlašována za protiústavní. Kreacionisté na to reagovali postupným opuštěním původních vyhrocených stanovisek ve prospěch „kreacionismu mladé Země“, „kreacionismu mezer“ a „progresivního kreacionismu“, ale i tyto doktríny byly označeny za protiústavní, neboť na státních školách „šířily náboženství v přírodovědných hodinách“.

ID

Nepomohlo ani to, že nejnovější varianta, „inteligentní plán“ (ID), se výslovně distancovala od všech kanonických náboženských textů a nechala každému na uvážení, kdo nebo co je původcem plánu světa: v pověstném doverském procesu (2005) byl ID prohlášen za „podstatně náboženský“, neschopný odluky od kreacionistických kořenů, a tudíž také protiústavní.

Zastánci ID proto chtějí chytit čerta přímo za rohy: usvědčit darwinisty z klamu vědeckou metodou. V USA se koncentrují okolo The Discovery Institute v Seattlu a snaží se vědecky prokázat, že jisté rysy vesmíru a živých bytostí se nejlépe vysvětlují inteligentní příčinou, nikoliv neřízeným procesem, jako je přírodní výběr. Vůdčí myšlenkou ID je, že některé organické struktury/funkce jsou tak složité, že je zcela nepravděpodobné, aby vznikly darwinovským mechanismem. Závěr zní: složité systémy musely být „naplánovány“ nějakou vyšší inteligencí.

Biologie je zkušenostní věda a právem postupuje cestou metodologického redukcionismu, tj. snahou vysvětlit vyšší z nižšího, pokud to jen jde. Autoři ID se biologii snaží ukázat situace, kdy už to nejde, a protože to nejde, zavádějí vysvětlení pomocí nefyzické příčiny. ID je vědeckými kruhy všeobecně odmítán ze dvou důvodů: vědci nechtějí „bez potřeby“ zvyšovat počet vysvětlovacích principů a věří, že redukci mysli a života bude možné provést až do úplného konce – což je ovšem stanovisko filozofické (a materialistické).

Úsilí ID má dva háčky: za prvé, je těžké dokazovat, že se vědě něco nikdy nepodaří, za druhé, úsudek z nepravděpodobnosti náhodného vzniku na inteligentní příčinu je sice intuitivně snadný, ale nikoliv vědecký, tj. zkušenostně ověřitelný. Je to úsudek filozofický a ne pro každého přesvědčivý.

Podstatně účinnější a trvalejší argument proti schopnosti selekční teorie vysvětlit všechno, co se života a člověka týká, jsou fenomény samého lidského nitra, vědomí, „jáství“, svobody a schopnosti účelně „měnit svět“. Jde však o záležitosti filozofie, popřípadě teologie, a hnutí ID tak přivádí zastánce Stvoření a Stvořitele do jistých rozpaků: při zásadním souhlasu s jeho závěry není možné přehlížet, že některé výpady ID proti evoluční teorii jsou malicherné, že se stírá rozdíl mezi vědou a filozofií (to ovšem dělají evolucionisté s oblibou také) a že se navrhuje vznik a výuka jakési paralelní biologie, která by byla ve shodě s náboženskými koncepcemi.

Etablovaná evoluční nauka je dnes na celém světě v podstatě darwinistická. Jádro darwinismu ale nespočívá v samotné evoluci, tu jako vědecky prokázaný fakt už zastánci ID nezpochybňují, nýbrž ve výkladu jejích příčin, v tvrzení, že hlavní evoluční „silou“ je souhra bezplánovitých pozměn dědičného materiálu a přírodního výběru, kdy jedinci nejlépe přizpůsobení podmínkám prostředí zanechávají nejvíce potomstva. Darwinismus neargumentuje proti Božímu řízení pozitivně, nýbrž jen s využitím principu myšlenkové ekonomie: co lze vysvětlit jednoduše, a tedy přirozeně, to nevysvětlujme s pomocí dalšího (nadpřírodního) principu.

V Evropě je úsilí zavést kreacionismus do veřejného školství většinou jen záležitostí rozptýlených náboženských fundamentalistů. Celková situace je zde v důsledku větší sekularizace mnohem klidnější než v Americe, ve většině škol se učí evoluce jako vědecký fakt (v darwinistickém pojetí) a výjimky jsou vzácné. V zemích s výrazným vlivem křesťanství krom toho přispěla k uklidnění autoritativní vyjádření představitelů významných křesťanských církví, že evoluce víře neprotiřečí a je hodná studia. Často se cituje jistý dopis Jana Pavla II., v němž připouští, že evoluce „je víc než jen pouhá hypotéza“. (Mezinárodní teologická komise vedená někdejším kardinálem Ratzingerem však varuje, že „tento dopis se nedá chápat jako schválení všech teorií evoluce předem, včetně teorií neodarwinistického původu, které výslovně popírají božskou prozřetelnost a skutečnou příčinnou úlohu Boha ve vývoji života ve Vesmíru“.)

Rezoluce 1580

To je tedy „scéna“, z níž vychází zmíněná rezoluce 1580. Na co apeluje? Nejde prý o to, dávat do protikladu víru a vědu, ale je nezbytné zabránit víře, aby oponovala vědě. Novodobí kreacionisté se snaží protlačit své myšlenky coby vědecké – a právě v tom je jejich nebezpečnost. Napadají naše ustálené znalosti o přírodě, evoluci, o našem původu i našem místě ve vesmíru. Popírání evoluce má vážné důsledky pro rozvoj společnosti, včetně pokroků v medicíně a zemědělství. Zanedbávání vědeckého přístupu podporuje šíření fundamentalismu a extremismu všeho druhu a je jednou z nejvážnějších hrozeb lidským a občanským právům. Někteří zastánci striktního kreacionismu dokonce chtějí, soudí autoři, nahradit demokracii teokracií. Výuka všech aspektů evoluce je tedy důležitá nejen sama o sobě, ale zejména pro budoucnost společnosti a demokracie. Proto musí zaujímat ve školních osnovách centrální místo.

Rada Evropy zdůraznila důležitost výuky o kultuře a náboženství. Kreacionistické ideje však mohou být – podobně jako jakákoliv jiná teologická pozice – prezentovány pouze jako přídavek ke kulturnímu a náboženskému vzdělávání; nemohou vznášet nároky na prestiž vědeckosti. „Věda neusiluje o vysvětlení, proč tu věci jsou, nýbrž o pochopení, jak fungují.“ Je potřeba reagovat dřív, než bude pozdě.

Rezoluce vyzývá členské státy Rady Evropy, aby v zápase mezi kreacionismem a evolucí rezolutně podporovaly výuku vědy a vědeckých metod a bránily výuce kreacionismu coby vědeckého oponenta evoluce – ve všech výukových předmětem vyjma náboženství.

Dokument neuvádí žádné věcné námitky proti ID, poněvadž redukcionistická věda – a darwinismus zvlášť – je pro něj neoddiskutovatelným východiskem; k odsudku tedy stačí, že ID kritizuje darwinismus a ještě se sám vydává za vědu. V rezoluci není žádný prostor pro filozofii nebo teologii, a tedy jakékoli rozumně odůvodněné přesvědčení o existenci Boha a prozřetelnostním řízení světa. Není v ní ani místo pro zdůvodnění tvrzení, že přírodověda – včetně darwinismu – nám o skutečnosti neříká všechno. Naivní i filozoficky odůvodněné přesvědčení o Tvůrci a Stvoření jsou zde hozeny do jednoho pytle – a spolu i zatraceny.

Chtěl bych věřit, že rezoluce 1580 je spíš plodem nedorozumění než vysloveně protináboženskou vůlí. Dokument ale celý problém nepřijatelně zjednodušuje – na protiklad „stvoření proti evoluci“, „víra proti vědě“, popř. „pravicový extremismus proti demokracii“. Obavy, jež rezoluce vyjadřuje, jsou viditelně přehnané. Biologie se bude v Evropě i nadále učit v konvenčním duchu a žádná další (souběžná) se zde neprosadí. To samo o sobě není žádná katastrofa. Při výuce se však nesmí pod pláštíkem přísné vědy podsouvat materialistické závěry, ke kterým žádná zkušenost neopravňuje. Právě k tomu ale dochází. Není třeba nové biologie, jen je třeba neideologizovat tu stávající.

V hodinách občanské výchovy, filozofie, náboženství ap. by měli být žáci a studenti – podle své úrovně – poučeni o cestách, po kterých lze filozoficky dospět k přesvědčení o Stvoření a Stvořiteli.

Autor je emeritním profesorem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Revue Politika 3/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru