Úvodní stránka  »  Články

„Čtyřicet let v odboji…“

Tak hodnotí politický vězeň z padesátých let Miroslav Kopt své aktivity v době komunismu, které se proplétaly celým jeho životem.

Bohumil Pečinka | 20. 3. 2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Začnu úplně pitomou otázkou: jak se člověk stane členem protikomunistického odboje?

Bylo to něco velmi přirozeného. Před druhou světovou válkou jsme se s rodiči přistěhovali na pomezí pražských Kobylis a Libně, do čtvrti Slovanka. Tehdy ji tvořilo třicet menších rodinných domů, třicet vil a dva činžáky. V tomto malém prostoru se během několika let odehrálo mnoho věcí, které mě, společně s vlivem rodiny, nasměrovaly k určitým postojům.

Už v roce 1940 přišlo německé gestapo zatknout oba mé strýce kvůli šíření ilegálního časopisu Vboj, ale nakonec z toho vyvázli. Strýc, který pracoval v letňanské Avii, mi tehdy říkal: „To je šílené, před těmi našimi dělníky si člověk musí dát větší pozor na hubu než před Němci." Hlavně kritizoval, jak se aktivně účastnili všech akcí inspirovaných říšským protektorem Reinhardem Heydrichem na pracovní pomoc třetí říši a odmítali byť jen náznaky diskuze o sabotážích. Těch se prý více účastnila technická inteligence. Následně tátova kamaráda popravili kvůli poslechu zahraničního rozhlasu. Také si vzpomínám, jak jsme z půdního vikýře sledovali popravy na kobyliské střelnici. Otec říkal: „Na tyhle zvěrstva nesmíš nikdy zapomenout." Jednou jsem pozdě večer přišel do koupelny a viděl, jak otec ukrývá ve větráku pušku. Řekl mi: „Hele, hochu, pokud to někde řekneš, tak nás všechny zabijou." Nedaleko odtud v tu dobu zastřelili Heydricha a na lidi padl obrovský strach.

Bylo těch šest týdnů stanného práva skutečně nejhorším obdobím v českých dějinách, jak to popisují někteří pamětníci?

Všichni se samozřejmě hrozně báli, ale také v nich rostl vzdor a solidarita, a to i mimo rodiny. Mezi některými lidmi v naší čtvrti se bohužel začal vzmáhat určitý antisemitismus. Z našeho domu například odvezli do koncentráku celou židovskou rodinu a určití lidé říkali: „Dobře jim tak, však to těm židákům patří." To je fakt, který jsem silně vnímal. Pak přišlo osvobození, přijeli ruští vojáci a začaly první transporty Němců do internačních táborů. Na vlastní oči jsem viděl, jak kluk v německé uniformě během odsunu upadl, jeden z hlídačů ho postavil k příkopu, třikrát do něj vystřelil, ale trefil se jen do obličeje. On k němu začal pochodovat, ten zahodil pistol a začal utíkat. Kolem zrovna jel Rusák na bryčce, pustil do Němce dávku ze samopalu a ten teprve v tu chvíli zemřel. Tyhle obrazy v člověku asi zůstanou navždy. Otec vždycky říkal: „Toto je proti válečnému právu, to by se dít nemělo." Náš svět na Slovance, kde dosud lidé táhli spolu, se najednou polarizoval na my a oni.

Kdo byl my a oni?

Komunisté a ti ostatní. Jeden z největších úderníků heydrichovské akce se najednou stal největším komunistou. Pamatuji si také, že lidé vracející se z koncentráků byli hodně politicky doleva. Do toho KSČ všem slibovala funkce, majetky v pohraničí, začalo nadávání na podnikatele atd. Taky vypukly velké tahanice o byty po Němcích, aniž by lidé počkali, zda se Židé vrátí, nebo ne. Z koncentráku se například vrátil pan Rádl, všemi vážený pán, který, když viděl tu nenávist kolem, zdůrazňoval: „Lidé neblbněte, pokud tady chceme žít, musíme se naučit spolu vycházet a ne všechno řešit násilím a podsouvat si, kdo je větší nepřítel." Po únoru 1948 ho zavřeli jako prvního a zemřel v leopoldovském kriminále.

Kdy jste se dostal ke skautingu?

V roce 1947, i když jsem tehdy patřil spíše ke čtenářským klubům Jaroslava Foglara a vlastní činnost jsem moc nevykonával. Do toho přišel únor 1948 a začali mizet lidé z našeho okolí. Ředitel Večeřa mě najednou před ostatními začal označovat za „stavitelský děcko", což myslel jako nadávku. Také pomlouval některé své kolegy učitele, že jsou reakčníci, a ti zakrátko zmizeli. Zároveň se navážel do skautů, že jsou západnické hnutí.

Vedlo nás to k tomu, že už v březnu 1948 jsme s kamarádem na tátově psacím stroji začali opisovat letáky s výzvou ke svobodným volbám pod dohledem OSN. Následně jsme je rozhazovali do schránek v okolních pražských čtvrtích. Jeden z letáků jsem předal svému strýci Františku Bohdalovi, otci slavné herečky Jiřiny Bohdalové, který byl nacisty vězněn na Pankráci, hrozil mu trest smrti, ale dostal se ven za Pražského povstání. Řekl mi: „Takový leták je sice pěkná věc, ale také nejkratší cesta do kriminálu. To, že tam píšete, aby lidé posílali žádost o svobodné volby s vlastní adresou na americké velvyslanectví, je chyba, protože komunisté už mají všechno v rukou a mohli by se jim mstít. Proti nim se musí jinak." Dodal: „Je ti třináct let, nejdříve se něco nauč a pak teprve do toho jdi."

Asi za dva měsíce mi tuším Jiřina vzkázala, že se mnou potřebuje mluvit. Strýc měl truhlářskou dílnu v Moravské ulici na pražských Vinohradech. Řekl mi, ať za dva dny přijdu, že potřebuje hlídat před domem, kdyby se tam něco podezřelého dělo. Zkrátím to: ukrýval tam bývalého ministra financí Ladislava Feierabenda a z domu ho vezl do Děčína, kde ho přes labsko-oderskou plavbu dostal ven. Tímto kanálem pomohl stovkám lidí a toto spojení prasklo až víceméně náhodou v roce 1954.

Co jste dělal po zrušení skautingu?

V létě 1948 mě otec seznámil se skautským vedoucím Láďou Oháňkou, který v Praze studoval teologii a měl spojení na ostravské skauty, v té době už v ilegalitě. V létě pak uspořádal na samotě v Březinách na Českomoravské vysočině ilegální tábor. Bylo to shodou okolností v oblasti, kde za druhé světové války působila slavná odbojová Rada Tří. Jednou večer jsme byli svědky, jak tam společně s jistým Panznerem, což byl zaměstnanec britské firmy BP, vytyčoval světelné signály. Za nějakou dobu potom tam chodili milicionáři a ukazovali lidem padáky, které našli, takže je možné, že tam došlo k nějakému výsadku ze Západu.

Co jste tam dělali?

Oháňka nás zasvěcoval do různých skautských postupů a přednášel nám o politické situaci. Tam jsem poprvé slyšel pojem studená válka. Mezitím jsem začal chodit na střední odbornou školu ve Štupartské ulici a měl jsem ve zvyku nosit na kabátě skautskou lilii. Po čase mě oslovil spolužák Jirka Lukšíček, který byl příslušníkem 34. ilegálního skautského střediska a oťukával si mě. Na přelomu let 1949-1950 mě pak přivedl do skupiny skautů z Vršovic, Strašnic a Pankráce. V té době platilo, že co skautské středisko, to centrum nějaké ilegální práce. Zajímavé je, že vedoucí je po únoru 1948 vesměs opustili a mladší kluci se přirozeným způsobem začali sdružovat. Říkalo se: za války byli skauti v odboji a přežili to, tak to přežijeme taky. V Praze to bylo obzvlášť silné. Zásadou bylo, že každá skupina pracovala autonomně a její vedoucí se viděli jen občas.

Jakou činnost jste vyvíjeli?

První akcí byly výhružné dopisy, které jsme posílali zvlášť angažovaným komunistům. Pak jsme dělali soupisy strategických věcí v místě bydliště, od kasáren až po sklady zbraní. Prostě jsme se připravovali na situaci, kdy dojde k pokusu o převrat. Uvědomte si, že v té době proběhly dva neúspěšné pokusy o svržení komunismu. V březnu 1949 to byla skupina kolem majora Jebavého a v květnu téhož roku zase skupina Jaroslava Borkovce. Zvlášť na tu druhou bylo navázáno hodně skautů.

V té době jsem ještě jednou jel na Březiny, protože jsem dostal vzkaz, že tam má být setkání skautů. Když jsem se vracel vlakem domů, dal jsem se do řeči s mužem, kterého upoutala moje lilka na klopě. Musím říct, že na mě působil uhrančivým dojmem. Řekl mi, že by potřeboval s něčím pomoct. Krátce: na Masarykově nádraží jsem měl vyzvednout nějaké zavazadlo, což byl poměrně malý, ale těžký kufřík, který tam někdo pár hodin předtím uložil. Když jsem mu ho dopravil na smluvené místo, zeptal se, jestli mám kontakty na odboj. Váhavě jsem odpověděl, že není bezpečné o tom takto mluvit. Souhlasil a řekl, že by se jeho kontakt dal prověřit přes zahraniční rozhlas.

Referoval jsem o tom našemu vedoucímu, Oldovi Rottenbornovi, který mi šíleně vynadal a zakázal další schůzku. Přesto jsem na ni šel a dotyčný mi naznačil, že pracuje pro zahraniční odboj. Řekl, že prý bude lepší, když za námi někoho pošlou zvenku a on nás naučí, co a jak. Viděl jsem se s ním ještě asi třikrát, vždycky v konkrétním místě na konkrétním čase. Nakonec mi sdělil, že se kolem něj stahuje smyčka. Prý se už asi neuvidíme, ale abych věděl, že se jmenuje Pavelka. Od té doby jsem ho neviděl, nikdo mě z jeho strany na smluvený signál nekontaktoval, ale z novin jsem se dozvěděl, že ho jako agenta v roce 1952 pověsili.

Jak pokračoval vás skautský odboj?

Mezi námi byl jistý Pepík Krbeček, který pracoval v Lověně, kde se likvidovaly zbraně z civilní sféry. Díky tomu jsme získali pětadvacet pistolí, nějaké střelivo, což se stalo základem naší výbavy. Pozvedlo nám to sebevědomí a začali jsme podnikat více než jenom drobné akce jako rozbíjení komunistických skříněk a vylepování letáků. Prostě jsme se pustili do desítek různých sabotáží.

Pak došlo k události, o níž nemám dodnes jasno. Olda Rottenborn, který měl kontakty na vojenské zpravodajské kruhy, řekl, že v dubnu 1952 pojede vlakem důstojník do Prahy na určité setkání a že by bylo dobré, aby se na něj nedostavil včas. Skupina kluků proto zavalila trať balvany, ale namísto toho, aby utekli, do onoho vlaku nalezli, aby prý mašinfíru upozornili na nebezpečí. Je otázkou, jestli to nebyla provokace. Když dojeli k zavalené trati, najednou byla všude řada civilistů, kteří se do kluků pustili. Namísto toho, aby vzali bouchačky a vyskákali z vlaku, zbraně zahodili a nechali se zadržet.

To byl první proval. Jednomu klukovi z party, který seděl ve vlaku jaksi stranou, se podařilo utéct do Prahy a společně s ním jsme uvažovali, co budeme dělat. Někteří navrhovali, že půjdeme přes čáru na Šumavě, kde jsem měl nějaké kontakty. Jeden z těch kluků nás ukecal, abychom navštívili jeho otce, který nám to rozmluvil. Někde přes generální prokuraturu totiž zjistil, že to může skončit podmínkami.

A skončilo to tak?

V podstatě ano. V té době jsem s jinými kluky, kteří byli ochotni něco proti režimu dělat, založil ilegální skupinu Tonda. Tušil jsem, že musíme začít vést odboj jiným směrem, protože po Rottenbornově skupině půjdou. Záměrem bylo je vycvičit, odejít na Západ, nechat se vyškolit od Američanů a vrátit se zpátky. Do toho můj komplic Franta Bobek navázal kontakt s Mirkem Obrmanem, který přišel do Prahy studovat a měl tendenci se napojit na nějakou fungující organizaci. Tehdy jsem říkal: „Co když je to další provokace?" Problémem se ukázalo, že Obrmanova skupina byla pod dohledem vojenské rozvědky, protože jeden její člen pracoval v Uherském Brodě v závodě, kde kradl trhaviny.

Mezitím došlo k procesu s naší původní skupinou za akci vlak. Rottenborn dostal tři roky a já šest měsíců nepodmíněně. Do toho přišla Zápotockého amnestie, která se vztahovala i na většinu z nás.

Na koho měl Rottenborn kontakty?

Na nějaké zpravodajské kruhy na Západě i u nás. Vzpomínám si, že nás svolal den před vyhlášením měnové reformy v roce 1953. Tehdy jsme jeli do Loděnic u Berouna a pak se přemístili k mostu přes Zbraslav. Olda mi řekl: „Podívej, možná půjde do tuhého, tak pojď se mnou, protože potřebuji mít krytá záda." Potom jsme šli na zbraslavskou faru, kde měl Olda nějakou schůzku. Když vyšel, řekl mi, že něco přijde, a proto musíme stůj co stůj udržet most, protože to bude možná horký. K ničemu nakonec nedošlo, zato v Plzni začaly velké demonstrace proti režimu, které byly krvavě potlačeny.

Myslíte, že tehdejší povstání v Plzni mělo být signálem k širšímu povstání?

Asi ano, ale potvrzeno to nemám. V roce 1960 jsem se seznámil s jistým Mrázkem. On patřil k lidem, kteří s generálem Jankem, což byl tehdejší náčelník generálního štábu, vážně mluvil o tom, zda jít nebo nejít do povstání proti režimu. Tvrdil mi, že Jankovi věřil. Po letech jsem se dozvěděl, že v armádě byla celá řada lidí, včetně šéfa západního okruhu generála Procházky, kteří měli svůj názor na věci. V roce 1968 jsem se pak jako představitel vznikajícího Junáka setkal s řadou důstojníků, kteří se na svět dívali jinýma očima, i když se jim dnes dává nálepka stalinistů.

Co jste chtěli dělat dál?

Předat zbraně mladším a odejít do zahraničí. Měli jsme několik termínů, ale kamarád Krbeček to pořád nějak odkládal. Teprve později jsem zjistil, že je zamilovaný. Takových bláznů jako já, kteří odboj proti komunismu měli ideově zdůvodněný, nebylo moc. Vzpomínám si, jak i někteří mladší začali vycouvávat a tvrdili, že končí válka v Koreji a všechno možná bude jinak. Musím říct, že v tu dobu se i nám ve vysílání Svobodné Evropy nelíbila spousta jalových výzev bez zpětné vazby. V červnu 1953 námi otřásly okolnosti povstání v Berlíně. Tehdy jsme si řekli: tak a jde se do toho, ale Západ tam nechal vjet ruské tanky a povstání bylo utopeno v krvi. To byla první deziluze.

Ve stejné době jsem byl poslán varovat jistého skautského funkcionáře v Plzni, že mu hrozí zatčení. Při této příležitosti jsem se dozvěděl o jednom zahraničním agentovi, který se s ním nedávno setkal. Prý jej přesvědčoval, že éra otevřeného odporu a sabotáží skončila. Tvrdil, že odboj musí jít jiným směrem a jedinou užitečnou věcí je zpravodajská činnost. Se mnou to dost zahýbalo, i když jsem si říkal, jestli to není nějaký estébácký provokatér, protože ve stejné době posílala Svobodná Evropa balóny s letáky vyzývajícími k odporu a najednou tohle.

Jak jste si to vyhodnotil?

Že je nejvyšší čas to zabalit a zmizet. Začátkem roku 1954 najednou došlo k zatčení Obrmanovy skupiny. Jel jsem proto varoval kluky, co byli mezitím na vojně, a jeden mi tak mimochodem řekl, že to podepsal estébákům. V Obrmanově skupině byl i Rudla Probst. Když ho jednou lámali u výslechů na StB, nakecal jim, že zakopal zbraně na Bohdalci. Jak ho tam dovezli, tak jim prostě utekl. Když jsem se to dozvěděl, zařekl jsem se, že musím Rudlu dostat ven. Přes různé lidi jsem ho zkontaktoval, ale on mi řekl, že ven nepůjde. Také mi sdělil, že o mě na výslechu všechno vykecal, včetně informací o ilegální skupině Tonda.

Smyčka se utahovala, takže jsem všude chodil s bouchačkou a byl jsem rozhodnutý nenechat se zavřít. V nouzi nejvyšší jsem se obrátil na strýce Bohdala, který mi slíbil dát adresu statku v jižních Čechách, kde si mě vyzvedne nějaký převaděč. Mezitím jsem ještě stačil vycvičit pět kluků z gymnázia v Londýnské ve věci tajných spojení, mrtvých schránek, sledování a kontrasledování, zacházení s trhavinami a především jsem jim předal zbraně.

V tom zavřeli strýce Bohdala a Jiřinu šoupli do vazby. Několik dní jsem čekal, jestli ji nepustí, abych se dozvěděl, co se stalo. Pak jsem se definitivně rozhodl, že jdu přes Šumavu sám. Jako poslední věc jsem udělal to, že jsem zašel do práce nahlásit, že jsem marod. Estébáci mě však vlákali do pasti a zatkli.

Co bylo potom?

Vyšetřovna v Bartolomějské a výslech, který trval šedesát hodin v kuse. Od lidí, kteří tím prošli, jsem znal jejich techniky, takže jsem byl imunní a snažil jsem se kontrolovat. Jeden z nich na mě křičel: „Já vás donutím, abyste nemyslel dopředu!"

Jak toho chtěl dosáhnout?

Abych odpovídal rychle nebo co. Pak mi dal papír a řekl, abych podepsal, že nechci vypovídat, ale pak mě prý čeká jedno - absolutní trest. Byl tam jeden svinský vyšetřovatel, který mi dával rány klíči do žeber, takže jsem se nemohl pár dní hýbat, ale jinak to bylo v pohodě. V podstatě jsem jim popsal jen základní věci, které jsem dělal vesměs sám.

Jejich hlavním zájmem bylo, abych obvinil svého otce a kluka, který s námi neměl nic společného, což jsem odmítl. Najednou se v cele objevil pozdější spisovatel Karel Pecka, který je pro mě trvale záhadou. Buďto tam měli odposlouchávací zařízení, nebo donášel. Chtěl jsem si ho vyzkoušet, tak jsem řekl, že jsme s klukama nasypali pohotovostním autům policie v Praze 4 do benzínu cukr. Asi za dva dny nastal šílený rachot na výslechu a já se jim začal smát a řekl, že šlo o provokaci. S Peckou jsem se potom setkal na lágru a on mi sdělil, že si naše setkání vůbec nepamatuje a na žádné vyšetřovačce v té době vůbec nebyl.

Čóro móro nastalo, když nás oblékli a zavezli do kanceláře, kde jsem měl vypovídat o přestřelce ve Strašnicích v listopadu 1952, které jsem se nezúčastnil. Pak mě odvedli do druhé kanceláře a nějaký chlapík na mě ukázal se slovy: „Ten na mě střílel zpoza stromu!" Začalo velké vyšetřování. Odvedli mě na samotku do sklepa, v noci tam na mě vlítli a zbouchali mě tak, že jsem o sobě tři dny nevěděl. Estébáci byli na střílečky dost hákliví, takže by mě špagát neminul. Naštěstí mi nic nedokázali.

Kolik toho odhalili?

Asi osmdesát procent činnosti, za což jsem dostal deset let za velezradu. Chtěl bych k tomu říct jednu věc. V roce 1948 existovalo v národě zhruba třicet procent komunistů, ale stejných třicet procent antikomunistů, kteří byli schopni účinně pomáhat lidem v odboji. Bohužel na rozdíl od Polska a Ukrajiny zde odboj neměl hlubší tradice podzemního státu s vlastní strukturou, zákony a soudy. Tam, když se někdo jednou dostal pod přísahu, tak musel respektovat nová pravidla chování. V našem odboji se nebylo o co a koho opřít. To podlomilo občanskou schopnost vzdorovat.

Vraťme se do věznice na Pankráci po vynesení rozsudku.

Kvůli předchozím výslechům jsem začal silně krvácet a upadl do bezvědomí. Rozborem krve zjistili, že mám nedostatek červených krvinek. Odtáhli mě na ošetřovnu a zde jsem poznal doktora Provazníka, což byl manžel Marie Provazníkové, která v exilu byla vůdkyní Sokola. Nějak jsme si padli do oka a vznikl mezi námi pocit důvěry. Nabídl mi, že jestli chci něco sdělit našim domů, že má kanál. Napsal jsem krátký dopis a za deset dní mi otec napsal šokující věc. Když jsem prý byl vazbě, estébáci na něj nastoupili, že prý dostanu trest smrti, pokud s nimi nezačne spolupracovat, takže jim to podepsal. V tu chvíli jsem si řekl, že už otce nechci nikdy vidět, i když jsme si to po návratu vysvětlili.

Provazník byl také vězeň?

Mukl stejně jako já, který seděl už šestý rok. Mimochodem byl šíleně nabroušený na národněsocialistickou skupinu Vladimíra Krajiny, která byla navázána na anglickou rozvědku. Krajinu bral jako problematickou figuru, což se v šedesátých letech potvrdilo. Jednou se mě zeptal, jaké jsou moje další představy. Odpověděl jsem, že proti bolševikům dělat nepřestanu a co nejdřív uteču. Záhadně mi namítl, že proti komunistům se dá něco dělat i v kriminále. Jednoho dne mi pak řekl, že podle jeho informací půjdu do transportu do jáchymovských koncentráků. Zeptal se mě, jestli mohu někomu něco předat. Ještě předtím mě však upozornil na spoluvězně Reklise, z jehož zkušeností prý mohu hodně čerpat. Šlo o německého parašutistu, který byl vyslán na východní frontu, kde ho zatkli a odtáhli na Sachalin. Odkud jim opět utekl a společně s přáteli se za tři roky probil až na Slovensko, kde to při přestřelce koupil do nohy. Byl to střihoun, který mi dával nalévárnu v konspiraci atd. Mimochodem, jeho otec byl vysokým důstojníkem SS a po válce se stal jedním ze šéfů východoberlínské policie.

Co po vás chtěl doktor Provazník?

Abych předal mikrofilm, který mi zacementoval do zubu. Kladl mi na srdce, abych ho předal doktoru Šmídovi, který dělal lékaře v táboře Rovnost. Ostatně v každém z jáchymovských uranových táborů měl svou spojku.

Kam jste se nakonec dostal?

Do koncentráku Nikolaj. Hned jsem narazil na skauty kolem Radka Pavlovce a Vráťi Číly, kteří mi řekli, že je zde kompaktní skautská skupina a lidé se zde na sebe mohou spolehnout. Zeptal jsem se, jestli zná Syrovátku, což byla spojka na doktora Šmída. Za pár dní mě za ním zavedl na elektrodílnu. Stál tam takový suchý pán, který za druhé světové války pracoval v jedné zpravodajské skupině. Řekl mi, že na skauty nedá dopustit. Bezvadný chlap. Po měsíci mi přes našeho doktora zařídil návštěvu na Rovnosti kvůli nějakému bakteriálnímu vyšetření, takže se mi podařilo mikrofilm předat.

Spoluvězeň z Nikolaje Oldřich Klobasa na tábor Nikolaj vzpomíná takto: „Pohled na tábor ve mně vyvolával představu německých koncentráků, jak jsem je vídal ve filmech a na fotografiích. Široké prostranství, nástupiště, dřevěné baráky, několikanásobné oplocení s ostřelovacími pásmy. Naprosto stejné to však nebylo; nikde žádný komín krematoria a nápis na bráně nehlásal ,Arbeit macht frei', ale pěkně po našem: ,Prací ke svobodě'. Starší tábora se jmenoval Břetislav Janíček, odsouzený za spolupráci s gestapem na doživotí." Co byste k tomu přidal?

Na každém z šesti obytných baráků bylo dvanáct světnic pro celkově dvanáct set lidí. Celé to bylo položené na nejvyšším místě nad městem Jáchymov a na obzoru jsme viděli na Klínovec. Z tohohle lágru se chodilo fárat na šachtu Eduard, což bylo asi kilometr po silnici. Šlo se v pětistupech a specialitou byl tzv. buzerantský pochod. Zhruba sto padesát lidí obtáhli lanem, které zamkli; v něm jsme pak pochodovali v sevřeném útvaru a esenbáci na nás mířili.

Co jste začal dělat v táboře?

Díky spojení na doktora Provazníka jsem se pro Pavlovce a Syrovátku stal spolehlivou osobou. Zeptali se mě, jaké mám představy. Odpověděl jsem, že chci vzít kramle. Řekli mi, že s tou myšlenkou sem přišli všichni a vysvětlili mi, že jsme v uzavřeném území, kam civilové normálně nemůžou, a pokud někdo uteče, je v okruhu čtyřiceti kilometrů hermeticky uzavřený celý kraj.

Kriminálem v kriminále byla tzv. díra. O co šlo?

Betonový bunkr, kde se leželo na podlaze a teprve na noc se fasovala deka. Každý třetí den nám dali trochu najíst a módou bylo, že občas na tebe bachaři vychrstli studenou vodu, aby nám zřejmě nebylo příliš teplo.

Jaký byl lágrový život na Nikolaji?

Radek Pavlovec mě brzy zasvětil do místního života. Zjistil jsem, že tam je hodně pašovaných knih a v provozu je potají vyrobené rádio. Přes Syrovátku jsem se dozvěděl, že na Nikolaji se díky generálu Rudolfu Pernickému, hrdinovi druhého odboje, podařilo v roce 1953 zlomit moc estébáků. Oni jim zničili tehdejší samosprávu, takže si na vězně netroufli. Na Nikolaji také fungoval tajný politický výbor. Hlavou byl Václav Paleček, který po válce patřil k Ečerově skupině stíhající válečné zločince. Byl zde také zastoupen národní socialista Jarin Caha z Brna, dále syn ministra Bechyněho, křesťanskodemokratický spisovatel Prokůpek a další. Přes tyto lidi se filtrovalo předávání zpráv. Jiná skupina prováděla monitoring západního rozhlasu, takže jsme měli těsnopisem přepsanou Chruščovovu zprávu z 20. sjezdu KSSS kritizující Stalina, protože ji několikrát vysílala Svobodná Evropa.

Kde to poslouchali a přepisovali?

V elektrikářské dílně byla dvojí stěna. Jeden poslouchal a druhý ho vždycky hlídal. Někteří důlní technici byli zase zapojeni do předávání zpráv o těžbě uranu. Tento kontakt ven získali po Němcích, kteří zde byli do roku 1955. Když v roce 1995 přijel do republiky generál Kašpar-Pátý, který stál v čele jedné zpravodajské skupiny na Západě, potvrdil mi, že tento monitoring byl velmi užitečný. Informace tehdy šly ke Gehlenově skupině v německé BND.

Skautský funkcionář Mirek Stodůlka ze Vsetínska měl zase partu, která se zabývala výrobou kovových komponentů k výrobě granátů. Jak vidíte, existovala tam rozsáhlá dělba práce. Na lágru Rovnost se dokonce podařilo napíchnout estébákům telefony, takže se vědělo ledacos o pohybu tzv. vězeňské agentury a dalo se tomu čelit. Například se vědělo, kdo bude tvořit nový transport, kdo tam bude bonzák atd.

Jak to dokázali?

Někteří zjistili, že šachta je telefonicky propojená s lágrem. Odposlouchávalo se i na šachtě Eduard, kde se toho účastnil jistý Čenda Bartoš. Bohužel telefonoval své milence do Karlových Varů, takže se na to přišlo. Zlom nastává na jaře 1956. Nejdříve došlo k útěku nějakého Rejngra v cisterně a krátce nato našla StB v místní trafostanici ilegální vysílačku. Zároveň došlo k zatčení hlavního energetika šachty Rovnost, jistého Formáčka, a současně k sebevraždě jednoho mukla. Dodnes nejsem schopen tyhle události rozklíčovat. Faktem je, že tímto okamžikem se zhroutilo zpravodajské spojení ven. Současně převezli na jiné tábory lidi z politického výboru, zvláště z Křesťanskodemokratické strany.

Co to byla Křesťanskodemokratická strana?

Ilegální uskupení převážně katolických intelektuálů. Tento směr patřil v lágrech k vlivným proudům. V květnu 1956 navíc přichází ve známost, že se bude lágr Nikolaj likvidovat. Stačili jsme ještě přes šachtu přesunout různá rádia, součástky, literaturu, protože jsme objevili místa, kde spolu obě šachty souvisejí. Také se tam dělala databáze muklů s charakteristikami a hodnocením chování, což jsme si vytvářeli pro časy budoucí.

Jak pokračovala vaše odbojová činnost na Rovnosti?

Už to nestálo za to. Z politického výboru Nikolaje tam přišel jen doktor Šádek, Jarin Caha a s ním Zdeněk Kessler a Stanislav Drobný. Bohužel zde neexistovala důvěra mezi lidmi a vězni byli pasivní. Šéf lágru Albín Dvořák řečený Paleček měl navíc skvělou agenturu donašečů. Hned jsme se dali do organizování ilegální sítě, ale našemu úsilí dalo šílenou ránu protikomunistické povstání v Maďarsku v říjnu 1956.

V jakém smyslu?

My političtí vězni si to neradi přiznáváme, ale konec roku 1956 znamenal pro většinu z nás zlom. Spousta lidí prostě ztratila víru, že komunistický režim padne. Po Maďarsku jsme cítili, že se na nás Západ vykašlal. Do té doby mnoho z nás žilo v iluzi osvobozování východní Evropy. Estébáci vůči nám také zahájili novou strategii - podmíněné propouštění, avšak s tím, že proti sobě stavěli vězně a jejich rodiny.

Jak se to projevovalo?

Vyhledávali rodiče a manželky a říkali jim: „Ten váš už by mohl být dávno venku, ale je zatvrzelý, přitlačte na něj." Anebo manželky přímo vyzývali k rozvodům. V té době kvůli tomu došlo k celé řadě sebevražd. Vyvolalo to rozvrat v našich řadách. Někteří, jak ztratili politickou perspektivu, začali podepisovat pracovní závazky a nechtěli jít do politického střetu. Národní socialisty a sociální demokraty v lágrech to úplně ochromilo. Sílu si zachovali spíše křesťanští demokraté a skautské skupiny. Prostě lidé, kteří měli svůj konflikt s režimem hlouběji hodnotově podložený.

Začali jsme také s organizací podzemní univerzity, kde nám přednášelo deset lidí. Úvod do práva například Zdeněk Kessler, jiní zase úvod do politiky, ústavní systém první republiky, lidská práva, přednášky z historie skautingu versus totalita atd. Z následných politických diskuzí krystalizovalo přesvědčení, že zřejmě půjdeme z kriminálů do komunistického režimu a s komunisty budeme muset vést určitou formu dialogu.

Jakým směrem?

Patřil jsem k proudu, který odmítal socialismus a chtěl revizi programu Národní fronty, rozvoj soukromého vlastnictví a obnovení všech stran. V tom jsem se střetával s národními socialisty. Koncem padesátých let, kdy v Rusku už bylo minimum politických vězňů, se u nás naopak začínal systém ještě více zostřovat. Začátkem roku 1960 jsem se znovu ocitl ve vazbě i já. Estébáci začali připravovat politický monstrproces s odůvodněním, že chceme vrátit situaci před únor 1948. Jednou si mě zavolal člověk z ministerstva vnitra a řekl: „To, co připravujete, je politická platforma, kterou nemůžeme přijmout, ale není to na velezradu, jak tvrdí obžaloba." Současně dodal, že padlo rozhodnutí o našem propuštění domů. Začal jsem se smát, ale on dodal, že ve špičkách KSČ převládlo přesvědčení, že jsme jako vězni pro režim nadále neúnosní. Za pár týdnů jsem po velké amnestii Antonína Novotného v květnu 1960 skutečně odešel domů.

Miroslav Kopt (73) se narodil v rodině stavitele. V roce 1938 byl společně s rodiči vyhnán ze Slovenska, kde jeho otec od začátku dvacátých let působil. Vystudoval střední odbornou školu přesného strojírenství v Praze. Od roku 1949 byl členem skautské ilegální organizace Ostříž. Souběžně se účastnil několika dalších protikomunistických aktivit, za což byl v roce 1952 odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. V roce 1954 byl opět zatčen a odsouzen, tentokrát za velezradu na deset let. Trest vykonával v jáchymovských koncentračních táborech Nikolaj a Rovnost. Za Pražského jara spoluzaložil K 231 a účastnil se obnovování skautingu. V letech 1968-1970 pracoval jako placený funkcionář Junáka. Za normalizace se pokoušel vytvářet paralelní skautské struktury. V březnu 1990 vstoupil do služebního poměru Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (pozdější BIS), kde pracoval do roku 1999. Nyní se účastní prací na vydávání sborníků s tematikou skautského odboje.

Revue Politika 3/2008
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru