Slovníček evropských levicových pojmů
9. Globální oteplování a změna klimatu (Global Warming and Climate Change)
Rubrika: Evropské stránky |
Pojmy „globální oteplování" a „změna klimatu" jsou v současné evropské i světové politice velkými „hity". Na toto téma se organizují desítky a stovky mezinárodních konferencí a přijímají se legislativní akty, které mají přímý dopad na život lidí nejen v České republice, ale v celé Evropě a na celém světě.
Cílem tohoto článku je přinést do české diskuze především informace o současném stavu „oteplovací" politiky na úrovni Evropské unie a o jejím dalším výhledu.
„Stojíme tváří v tvář opravdovému planetárnímu stavu nouze. Klimatická krize není politickým problémem, je to morální a duchovní výzva pro celé lidstvo."
Z projevu Alberta Gora po obdržení Nobelovy ceny míru
Co je to „globální oteplování a změna klimatu"?
Pojmy „globální oteplování a změna klimatu" označují nárůst průměrné teploty zemské atmosféry a oceánů, který byl zaznamenán v posledních několika dekádách. Podle zprávy IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change; Mezivládní panel pro změnu klimatu) došlo od roku 1900 do roku 2000 ke zvýšení průměrné teploty na Zemi o 0,6 stupně Celsia s možnou odchylkou 0,2 stupně Celsia.
Účastníci IPCC dále tvrdí, že „většinu oteplování pozorovaného během posledních padesáti let lze připsat lidským aktivitám". Klíčovým příspěvkem lidstva ke globálnímu oteplování je dle IPCC zvyšující se produkce oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů. Tyto plyny se dostávají do atmosféry při spalování fosilních paliv, ale také v důsledku mýcení lesů a dalšími aktivitami.
Zvyšující se koncentrace skleníkových plynů v atmosféře následně vede k tomu, že se Země více zahřívá. V důsledku toho dochází k fenoménu globálního oteplování a potažmo ke změně klimatu. Průvodními jevy této klimatické změny mají být, dle zastánců této teorie, mimo jiné i nedávné rozsáhlé povodně, hurikány a vlny tsunami.
Panel IPCC odkazuje na zprávu s názvem „Globální klimatický model", která předpovídá, že globální oteplování se má v případě, že nedojde ke korekci lidských aktivit, dále zvyšovat, a to tak, že v roce 2100 se průměrná teplota na Zemi zvýší o 1,4 až 5,8 stupně Celsia oproti teplotě Země v roce 1990. Takové oteplování Země by dle panelu IPCC vedlo k dalším klimatickým změnám včetně tání ledovců, zvedání hladiny moří a změn v množství srážek. Proti tomuto vývoji se má podniknout politická akce, která má negativním důsledkům fenoménu „globálního oteplování a změny klimatu" zabránit.
Historie globálního oteplování a změn klimatu
Klima na Zemi se v průběhu celé známé historie měnilo, a to zásadně. Z geologických i archeologických průzkumů jsou o tom podány dostatečné důkazy. Ostatně už na základních školách se děti učí o době ledové.
Klima se ale měnilo i v méně vzdálené historii. Na území dnešní České republiky se ve středověku od 14. do 16. století pohybovaly průměrné teploty znatelně výše, než je tomu nyní. Svědčí o tom zprávy kronikářů o velmi rozšířeném pěstování vodních melounů v Polabí a o pěstování vinné révy v okolí Prahy. Poté přišla v 17. století velká změna klimatu, která znamenala znatelné snížení teplot na území dnešní České republiky.
Změny klimatu v moderních dějinách je ovšem možné pozorovat i v mnoha dalších částech světa. Svědčí o tom například zprávy o rozsahu pouští nebo o rozsahu ledovců. Dobrým vodítkem je také zamrzání a rozmrzání některých moří u obou zemských pólů. Nyní se například jako důkaz globálního oteplování uvádí skutečnost, že je po dlouhé době opět možné plout lodí mezi Atlantikem a Pacifikem tzv. severní cestou, která byla donedávna zamrzlá.
Velkým problémem je samozřejmě otázka měření teplot a porovnatelnosti těchto údajů v čase. Přesná a pravidelná měření teplot začínají u nás v Klementinu v Praze na konci 18. století a ve světě teprve až v 19. století. Teploty v obdobích předcházejících jsou měřeny nebo odhadovány z písemných památek, z agrotechnických postupů, z rozšíření plodin, z geologických a archeologických průzkumů a z tloušťky ledovců a rozsahu pouští.
Když se nyní vede diskuze o globálním oteplování, vychází se ze zaznamenaných údajů z 20. století. Hlavní spornou otázkou však zůstává, kdo je původcem moderního (pozorovaného a změřeného) oteplování. Existuje několik teorií, které se pokoušejí poslední globální oteplování vysvětlit.
Nejvlivnější teorie, již prezentuje například Albert Gore a panel IPCC, říká, že příčinou oteplování je činnost člověka a konkrétně pak emise skleníkových plynů. Není to ale zdaleka jediná teorie. Další tvrdí, že pozorované oteplování je tak malé, že nevybočuje z přirozeného dlouhodobého kolísání teplot. Existuje rovněž teorie, která říká, že příčinou oteplování je odeznění tzv. malé doby ledové, která začala v 17. století. Oteplování však může být způsobeno i kolísáním intenzity slunečního záření.
Globální oteplování a Kjótský protokol
První celosvětovou politickou akcí proti „globálnímu oteplování" bylo dojednání tzv. Kjótského protokolu v prosinci 1997. Dokument byl následně ratifikován a vstoupil v platnost v roce 2004. Jeho cílem je, aby vyspělé státy světa v letech 2008-2012 snížily své celkové emise šesti definovaných skleníkových plynů o 5,2 % oproti stavu z roku 1990. Mezi oněch šest skleníkových plynů, na které se Kjótský protokol vztahuje, patří oxid uhličitý, metan, oxid dusný, hydrogenované fluorovodíky, polyfluorovodíky a fluorid sírový.
Hlavním problémem Kjótského protokolu je skutečnost, že jej neratifikovaly USA a Austrálie, protože si spočítaly, že náklady na jeho provedení by byly ohromné. Kjótský protokol tedy sice platí ve většině států světa, ale závazky ke snižování emisí se USA a Austrálie netýkají.
Druhým problémem Kjótského protokolu je skutečnost, že většina států, které patří mezi tzv. rozvojové země, žádné limity na své emise stanoveny nemá a nemusí tedy vyvíjet žádné úsilí k jejich snižování. V této věci platí ustanovení protokolu, které říká, že tyto státy přistoupí k omezování svých emisí teprve v okamžiku, kdy vyspělé státy učiní patřičný pokrok.
Třetím problémem Kjótského protokolu je fakt, že je časově omezený do roku 2012. Co se bude dít po vypršení jeho platnosti, je předmětem intenzivní diskuze v rámci OSN. Letos se této problematice věnovalo Valné shromáždění a v nejbližší době se má konat další klimatická konference OSN, tentokrát na Bali.
Globální oteplování a Evropská unie
Evropská unie považuje sama sebe za světového vůdce v boji proti „globálnímu oteplování a změně klimatu". Svědčí o tom její politická i legislativní činnost v posledních letech. V tomto směru hodlá Evropská unie ve své činnosti dále pokročit.
Klíčovým nástrojem EU v boji s „globálním oteplováním a změnou klimatu" je již zmíněný Kjótský protokol. Ten se pokusil poprvé na celosvětové úrovni prosadit limity pro vypouštění emisí, které jsou údajnou příčinou oteplování. Kjótský protokol ratifikovalo (před rozšířením EU z roku 2004) všech patnáct členských států EU. To v praxi znamená, že snížení emisí o 5,2 % oproti stavu z roku 1990 se EU-15 týká jako celku a nikoliv jejích jednotlivých členských států.
Ostatní vyspělé státy světa dostaly ke snížení svou národní kvótu. Pro Českou republiku bylo stanoveno snížení emisí o 8 %, zatímco USA měly snížit o 7 %, Maďarsko a Polsko o 6 %. S Ruskem, Ukrajinou a Novým Zélandem bylo dohodnuto, že stabilizují své emise na úrovni roku 1990. V důsledku takto nastavených parametrů je zřejmé, že cíle Kjótského protokolu se v žádném případě nemůže dosáhnout. A stejně tak je zřejmé, že Česká republika a Evropská unie mají zdaleka největší závazky ke snížení emisí.
Samotná realizace závazků plynoucích z Kjótského protokolu se v rámci Evropské unie, a tedy i v České republice, provádí prostřednictvím systému obchodování s emisními povolenkami. Kromě tohoto systému je ale možné provádět také další opatření, která se nazývají „společně zaváděná opatření" a „mechanismus čistého rozvoje".
Evropská unie nicméně nemyslí jen na současnou fázi „boje s oteplováním". V letošním roce zahájila rozsáhlou iniciativu směřující k tomu, aby se v tomto úsilí pokračovalo i po roce 2012, kdy má Kjótský protokol vypršet. V současné době tak dochází k ostrému diplomatickému střetu mezi USA a EU právě v této oblasti.
Americký prezident se nedávno pokusil prolomit diplomatickou izolaci své země v této otázce jednáním s Ruskem, Čínou, Indií, Brazílií, Austrálií a některými dalšími velkými státy světa, ale konkrétních výsledků zatím nedosáhl. Současná americká administrativa je ochotna diskutovat o emisních limitech jen za předpokladu, že se snižování bude týkat rovněž Číny, Indie, Ruska a dalších států světa. V opačném případě považuje limitování svých emisí za cestu, která by ohrozila americké hospodářství.
Naproti tomu Evropská unie usiluje o to, aby se v rámci OSN přijalo „pokračování" Kjótského protokolu. Velmi ambiciózní roli zde sehrává německá kancléřka Merkelová. Nedávno dokonce navštívila Grónsko, kde pozorovala jakýsi údajně se zmenšující ledovec a prohlásila, že se s tím musí konečně něco udělat.
Ve dnech 8.-9. března 2007 přijala Evropská rada veřejný závazek snížit v Evropské unii emise skleníkových plynů do roku 2020 o 30 % oproti úrovni v roce 1990 za předpokladu, že se ostatní rozvinuté země zaváží ke stejnému snížení emisí a že rozvojové země s vyspělejší ekonomikou k tomuto cíli přispějí v rozsahu odpovídajícím jejich možnostem, a zároveň oznámila svůj závazek, že EU sníží své emise bez ohledu na výsledek celosvětové dohody o 20 % ve srovnáním s rokem 1990.
Tato dohoda Evropské rady se nás bezprostředně týká a bude znamenat značné náklady jak pro firmy, tak také pro obce a další subjekty, které se podílejí na emisích skleníkových plynů.
Poté, co se v lednu 2007 stal předsedou výboru pro životní prostředí v Evropském parlamentu můj kolega Miroslav Ouzký, rozhodli se environmentalisté ze všech politických skupin přenést svůj aktivismus do nové oblasti. Prostředkem k tomu se jim stal nově ustavený „dočasný výbor pro změnu klimatu". Tento výbor vypracoval návrh usnesení, které Evropský parlament přijal většinou hlasů 25. října 2007. Europoslanci ODS hlasovali proti tomuto usnesení.
Součástí usnesení je například i toto konstatování: „Evropský parlament připomíná, že průmyslové země, včetně těch, které stále neratifikovaly Kjótský protokol, musí při řešení problému změny klimatu hrát ve světě vedoucí úlohu a zavázat se ke snížení svých emisí nejméně o 30 % do roku 2020 a nejméně o 60-80% do roku 2050 oproti roku 1990. Domnívá se, že budoucí režim by měl obsahovat posloupné závazky až do roku 2050 v souladu s dlouhodobým cílem."
V nejbližší době nás tedy čeká mimořádně ostrá politická bitva, která se svede především při amerických prezidentských volbách. Budoucí prezident USA bude klíčovou postavou, která bude rozhodovat o tom, zda se USA připojí k „boji s globálním oteplováním", nebo nikoliv. Karty jsou přitom rozdány velmi jasně. Republikáni přijetí „Kjóta II" s největší pravděpodobností podporovat nebudou a stanou se proto terčem ostré kritiky evropské a světové levice. Velká část demokratů v čele s Albertem Gorem je naopak nakloněna tomu, aby USA své emise limitovaly. Jejich úsilí bude doprovázeno potleskem a pochvalným mručením Greenpeace a evropské levice.
Bitva se ovšem povede i v OSN, a to o to, jak velké závazky se mají pro jednotlivé státy stanovit a zda to vůbec činit. Lze předpokládat, že EU podporovaná environmentalistickými politiky z celého světa se bude snažit omezit emise skleníkových plynů co nejvíce, a to i bez ohledu na jakékoliv náklady této politiky.
Globální oteplování a Česká republika
Česká republika je od roku 2004 členem Evropské unie a v důsledku toho uplatňuje ve svém zákonodárství vůči globálnímu oteplování stejnou politiku jako celá Evropská unie. Existují však i některé odlišnosti, na které je třeba upozornit. Především je to skutečnost, že Česká republika ratifikovala Kjótský protokol již v roce 2001, tj. před svým vstupem do Evropské unie. Její závazek snížit emise o 8 % oproti roku 1990 se tedy vztahuje výhradně a pouze na Českou republiku a nemůžeme se o něj nijak podělit přerozdělením v rámci celé EU, jako je tomu v případě států EU-15.
Evropské schéma obchodování s emisními povolenkami se uplatňuje i v České republice. Nedávno se stal tento systém předmětem poměrně ostrého střetu mezi vládou České republiky a Evropskou komisí. Komise má totiž právo přidělovat jednotlivým členským státům Evropské unie tzv. emisní povolenky, které jsou stanoveny pro určitý objem emisí. Tyto povolenky pak vláda příslušného členského státu rozděluje mezi producenty emisí a ti s nimi poté mohou obchodovat. Celé schéma je značně složité a nepříliš funkční.
Letos proběhlo tzv. druhé kolo přidělování emisních povolenek. České republice a dalším novým členským státům Evropská komise přidělila oproti jejich požadavkům podstatně menší množství těchto povolenek. Česká vláda proto spolu s některými dalšími vládami z nových členských států podala na Evropskou komisi u Evropského soudního dvora žalobu.
Výsledek tohoto sporu zatím znám není. Je ale zřejmé, že nové členské státy již vyčerpaly své možnosti rychle snížit své emise v důsledku odstavení starých a neefektivních provozů z doby komunismu a nyní již jejich tempo snižování emisí nemůže být rychlejší než u států staré EU-15. Navíc do České republiky, Polska, Maďarska i na Slovensko se přesouvají značné výrobní kapacity (především z oblasti automobilového průmyslu) a tyto továrny se stanou novými emitenty emisí. Přidělení malého objemu emisních povolenek bude znamenat zvyšování jejich ceny, a tím i zvyšování provozních nákladů dotčených podniků.
Jaký postoj má pravicový politik zaujmout ke „globálnímu oteplování a změně klimatu"?
Každý, kdo má zájem o lepší pochopení celého souboru otázek souvisejících s „globálním oteplováním", by si měl přečíst jak knihu Alberta Gora s názvem Nepříjemná pravda, tak knihu Václava Klause s názvem Modrá, nikoliv zelená planeta. Obě publikace jsou v současné době k dispozici v českém vydání ve většině knihkupectví.
Postoj pravicově smýšlejícího člověka i politika by měl vycházet z toho, že centrální plánování nikdy nevedlo lidstvo k žádnému skutečnému pokroku, ale naopak k úpadku. Měli bychom brát v úvahu rovněž skutečnost, že různí intelektuálové a vědci se v mnoha dlouhodobých předpovědích a prognózách zásadně mýlili.
Existují nejméně dva dobré a velmi průkazné případy takových fatálních omylů. Prvním z nich je bludné učení britského ekonoma Johna Malthuse z 19. století, který hlásal, že lidstvo se nebude schopno uživit, protože počet lidí na planetě roste rychleji než schopnost produkovat potraviny. Druhým takovým příkladem jsou výstupy Římského klubu, který v 70. letech 20. století prognózoval úplné vyčerpání zásob ropy a celé řady dalších primárních surovin do konce 20. století. Rovněž tyto prognózy se ukázaly být naprosto nesmyslné.
Klíčovou otázkou nyní je to, zda je opravdu „globální oteplování a změna klimatu" hlavní výzvou pro lidstvo v 21. století, jak tvrdí Albert Gore a další levicoví politikové, nebo nikoliv. Podle mého soudu tomu tak rozhodně není. Na světě existuje celá řada dalších problémů, které jsou přinejmenším stejně důležité (ne-li důležitější) než boj proti hrozbě, že za sto let bude teplota na Zemi o 1-2 stupně Celsia vyšší, než je tomu nyní.
Jaké jsou tyto jiné výzvy? Především sem patří otázka produkce potravin, protože existuje stále mnoho států světa, kde lidé hladoví. Dále je to otázka zdravotní péče a boje proti epidemiím typu AIDS. Existuje mnoho desítek milionů lidí, kteří zbytečně umírají v důsledku nedostatečné zdravotní péče. Další důležitou otázkou je zajištění dostatečných zdrojů kvalitní pitné vody. Zdaleka není málo těch, kteří mají kvalitní pitné vody fatální nedostatek. A klíčovou otázkou je rovněž rozvoj vzdělanosti ve světě, protože stále existují desítky milionů dětí, které nemají možnost chodit ani do základní školy. To všechno jsou problémy, které jsou svým rozsahem daleko závažnější než problém „globálního oteplování".
Co to znamená v politické praxi? Pravicový politik se dle mého soudu musí postavit proti současné vlně „globálněoteplovacího šílenství", které se stalo jakýmsi novým náboženstvím sekularizovaných politických a kulturních elit bohatého světa. Proti tomuto novému chiliasmu, který vytváří katastrofickou atmosféru blížícího se konce světa, je nutné postavit civilizační optimismus a spoléhání se na schopnosti člověka samostatně se přizpůsobit měnícím se okolnostem.
Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.
Rubrika: Evropské stránky |