Úvodní stránka  »  Články

Slovníček evropských levicových pojmů

8. Evropský sociální model (European Social Model)

Hynek Fajmon | 20. 11. 2007
Poslat do Kindlu

Rubrika: Evropské stránky  |  

Pojem "evropský sociální model" je poměrně mladý a v české politické debatě dosud málo frekventovaný. V evropských institucích se jej ale používá velmi často a lze tedy důvodně předpokládat, že v nadcházejících letech bude četnost jeho využívání růst i u nás. Právě proto je nejvyšší čas podívat se blíže na to, co vlastně tento pojem znamená a jak může ovlivnit českou politiku.

"Evropský sociální model odráží společný soubor hodnot, založený na zachování míru, sociální spravedlnosti, rovnosti, solidaritě, podpoře svobody a demokracie a dodržování lidských práv."

Zpráva Evropského parlamentu o evropském sociálním modelu budoucnosti z roku 2006

Historie pojmu

"Evropský sociální model" je termín, který vznikl poměrně nedávno, na přelomu 20. a 21. století. Jeho rodištěm jsou evropské instituce - Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament. Pojem má dvojznačný význam, protože označuje jak stávající souhrnnou realitu v jednotlivých členských státech Evropské unie, tak i politický program směřující k určité vizi uspořádání evropské společnosti. Oba tyto významy jsou ale vnitřně rozporné. Podívejme se nejprve na první význam tohoto pojmu.

Skutečností je, že v Evropské unii neexistuje žádný jednotný "evropský sociální model". To ostatně přiznávají i autoři a propagátoři tohoto pojmu. Ve skutečnosti existují v členských státech EU různé "sociální modely". V akademické debatě se rozlišují minimálně čtyři. Jedná se o model severský, anglosaský, kontinentální a středomořský. Všechny se od sebe v mnoha zásadních parametrech výrazně liší.

Anglosaský model je znám jako pružnější v otázkách trhu práce a méně štědrý v otázkách sociálního zabezpečení. Severský model je naopak znám jako velmi štědrý a rovnostářský. Model kontinentální známe dobře, protože jej uplatňujeme u nás doma. Vyznačuje se například tím, že věk odchodu do důchodu je v něm velmi nízký, čemuž odpovídá i nižší sociální zabezpečení než například v modelu severském. Model středomořský pak zdaleka nejvíce zohledňuje roli rodiny a také specifické klimatické podmínky, které dávají základ například pro dvouhodinové přestávky v práci během doby oběda.

Ve skutečnosti je situace v evropských státech samozřejmě složitější, protože najdeme výrazné rozdíly mezi sociálním modelem Francie a Německa, přestože oba tyto státy patří do kontinentálního sociálního modelu. Lze tedy oprávněně tvrdit, že ve skutečnosti máme v Evropské unii vedle sebe 27 různých národních sociálních modelů.

Autoři pojmu "evropský sociální model" tyto přirozeně vzniklé rozdíly částečně uznávají, ale tvrdí, že všechny tyto modely sdílejí stejný hodnotový základ spočívající v hodnotách rovnosti, nediskriminace, solidarity a přerozdělování směřujícího k bezplatnému nebo levnému přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a celé řadě dalších veřejných služeb, které jsou koncipovány jako právo.

"Evropský sociální model" je dle jeho zastánců úspěšným modelem, který je vzorem i pro jiné státy v celém světě. Toto tvrzení je sice částečně pravdivé, protože životní úroveň ve státech Evropské unie je v celosvětovém měřítku velmi vysoká, ale ostře to kontrastuje se skutečností, že v Evropské unii je zároveň v současné době bez práce zhruba 40 milionů lidí a přibližně 70 milionů lidí žije v chudobě. Alarmující je rovněž skutečnost, že míra porodnosti v EU je pod 1,5 dítěte na ženu, a Evropská unie je tak jediným velkým celkem světa, který rychle vymírá.

Druhou dimenzí pojmu "evropský sociální model" je rovina politického programu. V tomto smyslu se jedná o vizi uspořádání celé evropské společnosti, respektive společností. S jistou malou mírou zjednodušení můžeme konstatovat, že "evropský sociální model" je vlastně "evropským státem blahobytu" nebo - řečeno jinak - "evropským sociálním státem". Základní charakteristiky "evropského sociálního modelu" totiž vycházejí z konceptu "welfare state" uskutečňovaného od druhé světové války dodnes v různé míře postupně ve všech členských státech EU.

Podstatným rysem "evropského sociálního státu" je oproti konceptu "welfare state" skutečnost, že "evropský sociální model" se má uskutečňovat na nadnárodním základě. Jedná se o to, že garantem státu blahobytu již nemá být národní stát, jak tomu bylo dosud, ale Evropská unie. Za tím účelem vytvářejí evropské instituce legislativu, jejímž cílem je postupné převzetí sociální, zdravotní, pracovněprávní, trestněprávní, daňové, vzdělávací a další agendy. Produktem tohoto úsilí je celá řada legislativních aktů v čele s tzv. sociální chartou. Úsilí o prosazení "evropského sociálního modelu" se ale netýká jen sociálních záležitostí. Jeho nedílnou součástí je také feministická, homosexuální a ekologická agenda a také celosvětové prosazování zákazu trestu smrti.

Evropský sociální model a euroústava

V posledních letech jsme svědky pokusu evropských levicových a federalistických elit prosadit vybudování evropského superstátu. Ten má být vybudován na základě euroústavy. Tento cíl byl obsahem jak původního návrhu evropské ústavy, tak i tzv. reformní smlouvy, resp. euroústavy č. 2.

Euroústava č. 1 i euroústava č. 2 se shodují v tom, že je nutné vybudovat evropský superstát na základě "evropského sociálního modelu". Za tímto účelem jsou v obou textech zakotveny základní principy tohoto uspořádání. Podstatné je to, že se levicová obrana "sociálního státu" přesouvá z národní úrovně na úroveň Evropské unie.

Například euroústava č. 1 definuje jeden z cílů Unie takto: "Unie usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, s vysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy."

Euroústava č. 2 takto definovaný cíl v plném rozsahu přebírá a k jeho dosažení vytváří celou řadu nových institucí, jež zároveň získávají velký počet nových kompetencí, které jsou dosud vykonávány na úrovni členských států. A rovněž celou řadu kompetencí, které jsou nyní na evropské úrovni vykonávány v režimu jednomyslnosti, převádí do režimu hlasování kvalifikovanou většinou. Členské státy EU tak v případě přijetí euroústavy č. 2 budou mít ještě menší možnost spravovat své záležitosti než dosud. A naopak bude růst počet případů, kdy se státy budou muset přizpůsobovat i té evropské legislativě, proti které budou hlasovat.

Cílem celé této právní a politické konstrukce je vytvořit "evropský stát blahobytu", kde dosavadní státy budou hrát roli pouhých provincií nebo spolkových států. Již nyní Evropská unie produkuje obrovské množství legislativy, která daleko přesahuje rozsah legislativy produkované na národní úrovni. Po případném přijetí euroústavy č. 2 by se tento vývoj dále prohloubil a na národní úrovni by již legislativa - až na pár výjimek - nevznikala, protože všechny podstatné kompetence má vykonávat právě Evropská unie.

Nástroje pro budování "evropského sociálního modelu"

Klíčovým nástrojem pro budování "evropského sociálního modelu" je evropská legislativa. Dalším nástrojem je celá řada byrokratických institucí, které se zabývají "sociálním dialogem". Podívejme se ale nejprve na evropskou legislativu. Hlavní roli zde bude pochopitelně hrát tzv. sociální charta a euroústava č. 2. V těchto dokumentech jsou popsány hlavní principy a hodnoty "evropského sociálního modelu".

Oba dokumenty mají fungovat jako jakýsi ukazatel směru pro další běžnou legislativu, která se bude následně zabývat všemi konkrétními oblastmi života společnosti. Ostatně již nyní to vidíme velmi jasně. V Evropské unii se projednávala - a nakonec byla i přijata - směrnice o pracovní době, která výrazně omezila možnosti flexibilního přístupu v jednotlivých členských státech. Obrovské území členských států EU tak bylo podřízeno centrální regulaci pracovní doby. Stejná pravidla se tedy nyní vztahují na práci za polárním kruhem i na práci u Středozemního moře nebo v Indickém oceánu na francouzském ostrově Réunion. Výsledkem je směrnice, která způsobuje rozsáhlé problémy v celé řadě profesí včetně lékařských. Největší obtíže se týkají pracovní pohotovosti a jejího odměňování. Výsledkem je nutnost přepracovat národní systémy a tlak na veřejné rozpočty. Podobně se projednávala směrnice o službách a pokračovat bychom mohli celou řadou dalších příkladů.

Vzhledem k tomu, že evropská legislativa je, jak známo, nadřazena národnímu zákonodárství, může Evropská komise během velmi krátké doby prosadit své představy v celoevropském měřítku. To je konstatování realistické a zároveň alarmující. Dosavadní realita soutěžících sociálních, zdravotních a daňových systémů se bude pod náporem evropské "standardizace" měnit směrem k jednotnému systému. Chceme to? Já nikoliv.

Hlavní spor mezi eurofederalisty a intergovernmentalisty je veden o to, zda potřebujeme harmonizaci, nebo nikoliv. Federalisté tvrdí, že harmonizace sociálních, daňových, zdravotních, školských a dalších systémů je pro Evropskou unii správnou cestou, která povede k větší prosperitě. Intergovernmentalisté naopak tvrdí, že soutěž mezi těmito systémy a mezi jednotlivými státy je výhodnější. My tvrdíme, že EU nepotřebuje jeden "evropský sociální model", ale naopak vzájemně si konkurující národní modely, které budou ušity na míru přímo jednotlivým státům dle jejich národních tradic a dle jejich národní politické volby.

Tento spor si můžeme dobře dokumentovat na jedné konkrétní politické kauze. Jedná se o spotřební daně. Ty jsou v současné době ve všech členských státech Evropské unie významným zdrojem příjmů státních rozpočtů. Spotřební daň je zpravidla uvalena na benzín a naftu, alkohol a na tabákové výrobky.

V současné době je tato agenda v Evropské unii řešena následovně: 1. Spotřební daně stanovují a vybírají členské státy. 2. Na úrovni EU existuje legislativa, která stanovuje minimální sazby pro spotřební daně v členských státech. 3. O evropské daňové legislativě se rozhoduje v režimu jednomyslnosti, a každá vláda tak má možnost zvyšování daní z evropské úrovně bránit. Výsledkem fungování tohoto systému je to, že výška spotřební daně na benzín, naftu, alkohol nebo cigarety je v různých členských státech různá, a je tedy také různá výše konečné ceny pro spotřebitele. To při uplatnění principu volného pohybu zboží v rámci Evropské unie vede k tomu, že lidé a firmy hledají úspory. Například Francouzi si jezdí kupovat cigarety do Německa, protože zde mají nižší spotřební daň, a tedy i nižší cenu. Na hranici mezi Polskem a Běloruskem potom kvete černý obchod s alkoholem, protože v Bělorusku je spotřební daň na alkohol mnohem nižší než kdekoliv v EU. Podobných příkladů bychom našli celou řadu. Rozhodující ovšem je odpověď na politickou otázku, zda nám taková situace vadí, nebo nikoliv.

Eurofederalistům v Evropské komisi tento stav vadí a tvrdí, že je nutné proti těmto jevům bojovat tím, že se budou spotřební daně standardizovat tak, aby ve výsledku byly ceny všude v celé EU stejné. Spojencem Evropské komise jsou v tomto případě ty státy EU, které mají vysoké spotřební daně. Čím vyšší spotřební daně totiž mají, tím více lidi jezdí nakupovat jinam a tím více jejich státní kasa přichází o příjmy pro domácí stát blahobytu. Právě proto podporují zvyšování spotřebních daní v celé EU. Chtějí donutit státy s nízkou daní k tomu, aby ji zvedly na jejich úroveň.

Pro Českou republiku je ale systém konkurujících si sazeb spotřebních daní výhodný, protože jednak odráží nižší příjmy v našem hospodářství a navíc láká další spotřebitele k návštěvě ČR. Je tedy proti našemu zájmu podporovat standardizaci spotřebních daní, protože ve výsledku bychom měli všichni v celé Evropské unii spotřební daně daleko vyšší, než je tomu dnes, a na rozdíl od Francouzů nebo Němců bychom k tomu neměli odpovídající platy.

Obdobně bychom se mohli podívat na jakýkoliv další systém tvořící součást "evropského sociálního modelu". Můžeme například začít uvažovat o tom, že bychom "standardizovali" na evropské úrovni důchodové systémy? Podle mého soudu nikoliv. A ještě desítky let to nebude vzhledem k rozdílné historii a ekonomické úrovni možné. Podobně bychom se mohli podívat na školské, zdravotnické nebo sociální systémy. Zkrátka Evropská unie nemá homogenní hospodářství, a nemůže tedy mít ani jednotný "evropský sociální model". Pokud se jej bude snažit prosadit, tak tato snaha špatně skončí. Naopak potřebujeme, aby členské státy měly maximální volnost při hledání vlastního optimálního sociálního modelu.

Evropský sociální model a Česká republika

Je pro Českou republiku atraktivní přijmout a uplatňovat "evropský sociální model"? Podle mého soudu je odpověď negativní. Existuje pro to několik důvodů. Důvod první spočívá v tom, že Česká republika je státem, který oproti eurozóně nebo původní EU-15 stále ještě nemá stejně výkonné hospodářství a stejnou životní úroveň. Toto konstatování se ostatně týká celé EU-27.

Výkonnost hospodářství jednotlivých členských států je velmi různorodá. Na jedné straně máme vyspělé a bohaté státy, jako je například Dánsko, Rakousko nebo Nizozemsko, a na druhé straně země velmi chudé, jako je například Rumunsko nebo Bulharsko. Podřídit tyto rozdílné státy jednotnému a standardizovanému "evropskému sociálnímu modelu", to nemůže dopadnout dobře.

Pokud bude EU svou legislativou tlačit na to, aby se zvyšoval sociální standard na úroveň nejvyspělejších států původní EU-15, tak to pouze povede k bankrotu chudších států. Ty nejsou - a v nejbližších letech ani nebudou - schopny zajistit srovnatelné platy ani důchody. Naopak potřebují ke svému rozvoji mít možnost využívat svých komparativních výhod, jako jsou třeba nižší platy, pro získání významných investorů.

Typickým příkladem takového vývoje je budování nových automobilek v ČR, na Slovensku, v Polsku nebo v Maďarsku a v Rumunsku. Tyto kapacity vznikají právě proto, že je zde levnější pracovní síla než ve státech EU-15. Tomuto přesunu kapitálu ale západoevropští politikové intenzivně brání. Pomáhá jim v tom mimo jiné i prosazování teze o "evropském sociálním modelu".

Hospodářství České republiky se nyní nachází na úrovni zhruba 60-70 % výkonnosti eurozóny. K tomu, abychom se v dohledné době dotáhli na průměr eurozóny, potřebujeme mít k dispozici nástroje k prosazování rychlého hospodářského růstu a možnost využívat všech našich komparativních výhod.

Uplatnění "evropského sociálního modelu" v České republice by bylo přímým útokem jak na schopnost vlády řídit vlastní hospodářství, tak i na možnost využívat komparativních výhod. Uplatnění tohoto modelu by vedlo ke zpomalení tempa hospodářského růstu v ČR na úroveň eurozóny, tj. ze současných zhruba 6 % na přibližně 1-2 %. Ve výsledku by uplatňování takové politiky znamenalo, že se Česká republika nikdy na úroveň eurozóny nedotáhne.

Má pravicový politik prosazovat "evropský sociální model"?

Myslím, že čtenáři tohoto seriálu je odpověď jasná. Samozřejmě, že nemá. Tento pojem i jeho praktická realizace jsou produktem levicových ideologů a politiků. Jde to termín, jejž v českém prostředí zdaleka nejvíce prosazuje Vladimír Špidla - a jistě v tomto úsilí bude i nadále pokračovat.

Jedná se o pokus evropských levicových elit vytvořit ideovou protiváhu a alternativu k "americkému snu". Propagátoři pojmu "evropský sociální model" tráví velké množství času dokazováním toho, že EU a USA jsou hodnotově neslučitelné a že americký model je nelidský a barbarský a pro svět a pro Evropu zcela nevhodný. Terčem útoku je to, že v USA je uplatňován trest smrti, i to, že tam není zavedeno všeobecné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení je koncipováno jinak než v EU. Kritika se týká rovněž toho, že v USA se šíří tzv. McJobs, tj. pracovní místa pro lidi s nízkou kvalifikací a nízkými platy.

Celkově vzato je ale "americký sen" v mnoha parametrech úspěšnější než "evropský sociální model". V případě USA máme co do činění se společností, kde je délka života stejná nebo dokonce vyšší než v EU, s ekonomikou, která je výkonnější než hospodářství EU, a s populací, která má porodnost vyšší než 2,3 dítěte na ženu. K americkému modelu patří také špičkové univerzity, největší počet nositelů Nobelových cen ve všech vědních oborech a také mimořádná schopnost inovace a dynamiky amerických firem, jako jsou například Microsoft nebo Google.

Je proto paradoxní, že Evropská unie neochvějně trvá na svém "evropském sociálním modelu" a zároveň vyhlašuje Lisabonskou strategii s heslem "do roku 2010 doženeme a předeženeme USA". Takový cíl je pochopitelně nesplnitelný, pokud budeme mít v EU pětatřicetihodinový pracovní týden, jako je tomu nyní ve Francii, a pětitýdenní placenou dovolenou, jak je zvykem ve většině evropských států. USA mají oproti tomu placenou dovolenou zpravidla dva nebo maximálně tři týdny a pracovní týden tam má více než čtyřicet hodin.

Pravicový politik by neměl termín "evropský sociální model" vůbec používat. Naším cílem je prosazovat politiku, která je s tímto modelem v naprostém rozporu. My si přejeme, aby si evropské státy uchovaly i nadále možnost hledat svá vlastní řešení odpovídající místním kulturním, hospodářským a politickým tradicím. Chceme, aby si národní systémy mohly konkurovat, protože je to pro evropské národy výhodné. Zkrátka odmítáme "one-size-fits-all" politiku, tj. že "každý má mít boty stejné velikosti". Stejně jako lidé, i národy mají různé parametry a tradice a ekonomickou výkonnost. Není tedy rozumné, aby se na všechny evropské národy vztahovala totožná pravidla.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Revue Politika 9/2007
Poslat do Kindlu

Rubrika: Evropské stránky  |  

Diskuse


nahoru