Slovníček evropských levicových pojmů

7. Sociální dialog (Social Dialogue)

"Sociální dialog" je na první pohled líbivým pojmem. Dialog se prostě nosí a nikdo nechce být označen za kazisvěta, který "odmítá dialog". A když jde navíc o dialog "sociální", netroufne si protestovat skoro nikdo, protože být proti "sociálnu" a proti "evropskému sociálnímu modelu" je v dnešní Evropské unii jedním z největších hříchů. Termín "sociální dialog" sice není v poslední době tak frekventovaný jako jiné levicové pojmy, ale v každodenní praxi ovlivňuje politiku více, než si řada občanů myslí. Je tomu především díky velkému vlivu odborů a také různých komor, které se tváří, že zastupují zájmy občanů lépe než volený parlament. Ostatně "evropský sociální model", o kterém mluví mnoho evropských politiků, je založen právě na "sociálním dialogu".

"Učiníme vše pro to, aby se sociální dialog mezi zaměstnavateli a zaměstnanci stal běžnou a pravidelnou součástí života na pracovištích."

Volební program ČSSD 2006

Co je to "sociální dialog"?

Sociální dialog je dalším z řady levicových pojmů, kterým se evropská levice snaží ovlivňovat společenský řád. Stejně jako další termíny, které jsem v této sérii již popsal, je to pojem přitažlivý a zároveň matoucí. Je to termín, který má podobu sloganu, proti kterému lze jen těžko něco namítat. Stejně jako další pojmy z levicového repertoáru není ani tento nijak přesně definován, což je jeho výhodou při každodenním politickém uplatňování. Poskytuje totiž příležitost k rozvíjení tím směrem, který zrovna levicoví ideologové a politikové preferují.

Sociální dialog by z čistě jazykového hlediska měl představovat jakýsi společenský rozhovor všech lidí v dané společnosti. Takové vysvětlení je ale naprosto zavádějící, protože sociální dialog se netýká všech občanů daného státu a netýká se také všech společenských otázek. V zásadě se jedná o dialog mezi nejvyššími představiteli největších organizovaných zájmových skupin, který se koná pod dohledem vlády. Zpravidla se jedná o tři hráče: vláda, zástupci zaměstnanců a zástupci zaměstnavatelů. Toto uspořádání se podle počtu zastoupených "sociálních partnerů" označuje jako "tripartita". Počet partnerů může být ale i vyšší, například když jsou samostatně zastoupeni zemědělci nebo jiné specifické profese či sociální skupiny.

Tématem sociálního dialogu jsou zpravidla všechny politické otázky související s hospodářskou a sociální politikou v nejširším slova smyslu. Tedy otázky, které se přímo dotýkají práce, pracovních podmínek, platů, dovolených, sociálního zabezpečení a podobně. Cílem sociálního dialogu je nalezení shody mezi "sociálními partnery" a vládou nad konkrétní podobou politiky a legislativy, a to ještě předtím, než vláda přistoupí k jejich realizaci. Vláda v sociálním dialogu tedy nevystupuje jako ten, kdo seznamuje další partnery s vlastní politikou, ale naopak jako ten, kdo poslouchá a posléze realizuje představy sociálních partnerů.

Zde se dostáváme k otázce, na jaké platformě se sociální dialog odvíjí. Každý zastánce klasických liberálních hodnot říká, že veškeré veřejné otázky (a s nimi související politika a legislativa) se mají a mohou legitimně odehrávat pouze v zastupitelském sboru nebo - chcete-li - v parlamentu. Zastánci "sociálního dialogu" ale tento názor nesdílejí a tvrdí, že musí existovat ještě celá soustava byrokratických institucí, která bude provozovat permanentní sociální dialog i mimo parlament; tomu své výstupy poté nechá pouze formálně odsouhlasit. V praxi to funguje tak, že na úrovni téměř všech evropských států včetně České republiky existuje ze zákona ustavená instituce tripartity. U nás se nazývá Rada hospodářské a sociální dohody ČR. Vlády ČSSD pak prosadily zřízení obdobných institucí i na úrovni jednotlivých krajů. Tím ale "sociální dialog" zdaleka nekončí; svou platformu má také na úrovni Evropské unie či OSN a ČSSD ve svém loňském volebním programu požadovala zřízení tripartit na každém pracovišti. Ještěže v tomto volebním období vznikla vláda bez účasti ČSSD a realizace těchto šílených plánů nyní nehrozí.

Myšlenkové zdroje "sociálního dialogu"

"Sociální dialog" jako metoda konzultace, rozhodování a zprostředkování zájmů je přímým dědicem korporativismu, který stál mimo jiné u zrodu italského fašistického hnutí. Základní myšlenkou je, že lidé nejsou primárně občany s právy a povinnostmi a svobodou nakládat se svým osudem dle svého uvážení, což hlásá klasický liberalismus, ale jsou spíše členy větších kolektivů - korporací, které jsou charakteristické svým postavením ve společenské dělbě práce. Nyní se redukují tyto skupiny na dvě základní, tj. zaměstnavatele a zaměstnance, ale může jich být daleko více. V italském fašismu bylo těchto korporací deset.

Korporativismus stojí v zásadní opozici proti liberálnímu individualismu. Klade důraz na to, že lidé jsou determinováni svým postavením ve společnosti a z toho vyplývají jejich zájmy. Tyto zájmy potom nejlépe zajistí příslušná korporace a její vedení. Mezi jednotlivými korporacemi potom dochází k dialogu, který má vést k celospolečenské harmonii. V čele takového státu má stát "vůdce", který se stará o to, aby korporace spolupracovaly ku prospěchu celku.

Korporativistické myšlení bylo velmi propracované a v řadě států světa bylo zavedeno do praxe. K jeho charakteristikám patřilo mimo jiné i to, že občané určité profese museli být povinně členy příslušné "korporace" nebo - chcete-li - "komory". Velmi propracovaný byl tento systém v Rakousku po druhé světové válce a fungoval donedávna. Nebylo to ale zdaleka pouze Rakousko. V čisté podobě fungoval korporativní stát ve fašistické Itálii nebo v salazarovském Portugalsku. A našli bychom celou řadu dalších států, kde se jeho prvky alespoň částečně uplatnily.

Klíčovým prvkem korporativismu je myšlenka "sociálního smíru a harmonie", která je mimořádně populární i u nás. Tuto myšlenku sdílí velká část občanů mimo jiné i v dnešní České republice, ale je to myšlenka, která byla populární vždy. Známe to dobře i z našich debat. Často slyšíme říkat: "V parlamentu se všichni stále hádají a pro lidi to nic dobrého nepřináší. Všichni by měli táhnout za jeden provaz, aby stát dobře fungoval a lidé se měli dobře."

Václav Klaus, který je znám jako největší odpůrce korporativismu v české politice, v roce 2001 napsal: "Obecně bývá korporativismus definován jako systém zprostředkování zájmů mezi vládou a omezeným počtem povinných, nekonkurenčních, hierarchicky seřazených a velmi dobře organizovaných institucí a sdružení." Korporativismus se snaží nahradit a překonat liberální demokracii dohodou velkých zájmových skupin. Výsledkem je ale vždy nakonec diktatura a omezování svobody a práv jednotlivých občanů. Je to nevyhnutelný výsledek celého korporativistického uspořádání. Jeho základem totiž není jednotlivec, ale různě definovaný kolektiv, kterému se jednotlivec musí podřizovat.

Teze o "sociálním dialogu" přijalo za své především sociálnědemokratické, socialistické a labouristické hnutí a dodnes jsou strany z této rodiny jejich hlavním propagátorem. Je tomu tak z toho důvodu, že v průběhu 20. století byla vždy početně velmi silná skupina dělníků a námezdních zaměstnanců, jejichž zájmy se tyto strany snažily hájit. Jejich přirozeným spojencem a často i organizačním zázemím byly odbory, které právě v rámci organizovaného "sociálního dialogu" získávají silnou pozici. Proto se socialisté stali po druhé světové válce největšími zastánci "sociálního dialogu" a nositeli této teze v evropské politice. Korporativistické tendence jsou ale silně přítomné i v politice evropských křesťanskodemokratických a křesťanskosociálních stran, zvláště pak v katolických státech.

Komunisté s myšlenkou "sociálního dialogu" neměli nikdy nic společného, protože oni žádný "sociální dialog" nepotřebovali. Oni po gottwaldovsku vykořisťovatelům zakroutili krkem. To socialisté v úmyslu neměli. Ti chtěli pro své voliče z kapitalismu dostat co nejvíce. A také se jim to prostřednictvím "sociálního dialogu" řadu desetiletí dařilo. Ne nadarmo byl "sociální dialog" zahrnut i do textu odmítnuté evropské ústavy.

Korporativismus se objevuje v evropské politice v několika historických epochách a v několika odlišných variantách. Na konci 19. století to byl tzv. organický korporativismus, který se zrodil a byl prosazován především v Itálii a ve Španělsku jako opozice proti individualistickému liberalismu. Byl silně ovlivněn ideou společenské harmonie a sociálním učením katolické církve.

Další důležitou etapou byl korporativismus fašistický, který se v klasické podobě rozvinul v Itálii v době vlády Mussoliniho. Ten v praxi úplně odstranil demokratický parlamentarismus a nahradil jej soustavou korporací (tzv. fasci). Symbolem jednoty státu se stal svazek těchto korporací vyjádřený v symbolu prutů svázaných dohromady a doplněných římskou sekerou. Italský korporativismus našel své následovníky v Portugalsku, Španělsku a také v celé řadě států Latinské Ameriky.

Zatím poslední etapou korporativismu je tzv. neokorporativismus, který se prosazuje od 50. let ve státech, jako je Rakousko nebo Švédsko. Zde došlo k oprášení myšlenky "sociálního dialogu" velkých zájmových skupin, k jejímu legislativnímu ukotvení a institucionalizaci tzv. tripartit. Tyto instituce se posléze rozšířily do všech nekomunistických států Evropy a po roce 1989 se ustavily rovněž ve všech nových demokraciích včetně České republiky. Obdobím největšího rozkvětu neokorporativismu v Evropě byla 70. léta, kdy na základě tripartitních dohod fungovala například i Británie. S konzervativní revolucí Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana v 80. letech je spojen ústup korporativismu do ústraní. Již v 90. letech ale dochází opět k jeho renesanci - prostřednictvím evropských institucí a politik.

Sociální dialog a Evropská unie

Na úrovni Evropské unie existuje celá institucionální základna pro vedení "sociálního dialogu". Je to především Hospodářský a sociální výbor, který byl zřízen již Římskými smlouvami v roce 1957. Tato instituce má celkem 344 členů rozdělených do tří kategorií. Jsou to zaměstnavatelé, zaměstnanci a zástupci různých zájmových skupin, jako jsou zemědělci, spotřebitelé, vědci nebo učitelé, družstva nebo hnutí na ochranu životního prostředí. Členové Hospodářského a sociálního výboru jsou jmenování na čtyři roky jednomyslným rozhodnutím Rady, přičemž mohou být zvoleni opakovaně.

Hospodářský a sociální výbor je pevnou součástí evropského legislativního procesu, protože je povinně konzultován před přijetím legislativních aktů týkajících se vnitřního trhu, vzdělání, ochrany spotřebitele, životního prostředí, regionálního rozvoje a sociálních záležitostí. Kromě toho může rovněž vydávat vlastní stanoviska.

Sociální dialog se ale vede i mimo strukturu Hospodářského a sociálního výboru. Tento požadavek (z roku 1997, kdy byl do Amsterodamské smlouvy začleněn tzv. sociální protokol z roku 1991) je přímo zakotven v platných evropských smlouvách, byl součástí textu návrhu evropské ústavy a má být i součástí právě vznikající smlouvy. Evropští sociální partneři jsou součástí evropského legislativního procesu v oblasti zaměstnanosti a pracovněprávních vztahů. Evropská komise je povinna je ještě předtím, než navrhne legislativní činnost v sociálních záležitostech, konzultovat, přičemž během devítiměsíční lhůty by mělo být dosaženo dohody.

Smlouva z Nice dále posílila autonomii evropských sociálních partnerů a umožnila jim uzavírat dobrovolné rámcové dohody na národní úrovni. Tyto dohody jsou poté monitorovány Výborem pro sociální dialog. Letos v dubnu byla například uzavřena Autonomní dohoda o obtěžování a násilí na pracovišti. Evropští sociální partneři rovněž přijímají tzv. pracovní programy. Nyní je v platnosti program pro období 2006-2008.

Do kategorie evropských sociálních partnerů patří organizace BUSINESSEUROPE (Konfederace evropského podnikání), jejímž členem je mimo jiné i Svaz průmyslu a dopravy ČR, ETUC (Evropská konfederace odborů), jejímž členem je mimo jiné i česká ČMKOS, UEAPME, CEEP a CES.

Pokud se podíváme na evropský legislativní proces pozorně, uvidíme, že je organizován zcela nedemokraticky a v rozporu s principy klasické liberální demokracie. Na národní úrovni korporativní instituce sice ohrožují pravomoc parlamentu, ale nemohou jej nahradit. V konečném důsledku je rozhodující arénou, kde se rozhoduje, vláda a parlament. V Evropské unii je to ale jinak. Tam má právo zahájit legislativní proces monopolně v rukou pouze a zcela Evropská komise a nikdo jiný. Ještě než předloží návrh k projednání Radě a Parlamentu, je povinna jej předložit ke konzultaci evropským sociálním partnerům.

Veškerá legislativní činnost je tak absolutně monopolizována v rukách nevolené byrokracie a velkých evropských zájmových skupin a je mimo jakoukoliv přiměřenou demokratickou kontrolu ze strany voličů a ze strany vlád členských států. S postupujícím transferem dalších kompetencí na evropskou úroveň a převáděním rozhodování z režimu jednomyslnosti do režimu kvalifikované většiny dochází k faktickému tunelování kompetencí národních států a k postupnému budování nedemokratického evropského superstátu.

Sociální dialog a Česká republika

V České republice existuje Rada hospodářské a sociální dohody již od roku 1990, kdy její zřízení prosazovala politická garnitura v čele s tehdejším předsedou české vlády Petrem Pithartem. Václav Klaus již tehdy proti budování těchto korporativistických institucí protestoval, ale marně. Nakonec byly ustaveny a fungují dodnes. V dobách premiéra Václava Klause se vláda snažila přeměnit tripartitu v bipartitu, z níž by se exekutiva úplně stáhla. S nástupem vlád ČSSD se však situace radikálně změnila, neboť tato strana tripartitu a "sociální dialog" naopak velmi posilovala. Koneckonců celá řada jejích klíčových politiků vzešla z odborového prostředí - například Richard Falbr, někdejší šéf ČMKOS, bývalý ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach či dnešní senátor a šéf ČMKOS Milan Štěch.

Souboj s neokorporativismem se ale nevedl pouze mezi vládou a odbory. Velmi podobný spor se vedl také o komory a povinné členství v nich. Zde na jedné straně stál Václav Klaus a ODS a na straně druhé zastánci silných "samosprávných" komor s povinným členstvím. Spor se týkal například i Lékařské komory, kde se "vyznamenal" David Rath. Podobně se diskutovalo také o Advokátní komoře, Hospodářské komoře či Agrární komoře. Všechny tyto instituce byly v první polovině 90. let ustaveny zákonem a stále fungují. Jejich cílem bylo vždy zastřešit celé odvětví a monopolizovat si v něm právo výkonu funkcí státu. Celé řadě komor se tak podařilo uzurpovat si na úkor veřejnosti rozsáhlá privilegia.

V poslední době o sobě tripartita dala opět vědět v souvislosti s projednávanou reformou veřejných financí. I tento balík legislativních změn projednávala vláda v tripartitě. Jejím předsedou je u nás ministr práce a sociálních věcí. K dohodě samozřejmě nedošlo, protože odbory ovládané předáky sociální demokracie v čele s Milanem Štěchem neměly žádný zájem na tom, aby změny prošly. Tripartita tak k žádné dohodě na základě "sociálního dialogu" nepomohla. Naopak došlo k tomu, že odboráři vyhlásili velkou demonstraci a v poslední době mluví o možnosti konání "generální stávky".

Má pravicový politik prosazovat "sociální dialog"?

Je naprosto zřejmé, že pravicový politik nemůže koncept "sociálního dialogu" podporovat. Naopak by mu měl bránit, protože je v rozporu se základními principy klasické liberální demokracie a se svobodou jednotlivce. "Sociální dialog" v pojetí dnešních socialistů a korporativistů vytváří vedle klasických zastupitelských sborů paralelní strukturu zprostředkování některých zájmů. Tím dává některým skupinám v legislativním procesu ve výsledku větší moc a privilegia, než jim náleží.

Sociální dialog je zajímavý hlavně pro odborové předáky a pro funkcionáře různých komor. Ti se díky němu dostávají do centra mediální pozornosti a k podílu na výkonu moci, aniž by k tomu měli od voličů mandát. Vytváření takových institucí a jejich provoz je proto v naprostém rozporu s principem rovnosti lidí před zákonem a také v rozporu s principem "jeden občan - jeden hlas". Politik, který ctí klasické liberální principy, proto nemůže podporovat ani "sociální dialog", ani budování institucí, které jsou k jeho uskutečňování levicovými politiky zřizovány. Neměl by rovněž přispívat na provoz těchto institucí. Není například správné, aby existovala možnost odpočtu odborářských příspěvků ze základu daně, jako je tomu nyní v ČR. Správné naopak je, že poslanci ODS usilují o to, aby se členství v Lékařské komoře změnilo z dnešního povinného na nepovinné.

V praxi je možné bránit rozšiřování korporativistických tendencí na mnoha místech legislativního procesu a také v exekutivě. V první řadě by pravicoví poslanci a senátoři měli protestovat proti tomu, aby vláda projednávala legislativu více v tripartitě než v parlamentu. Každý občan (včetně odborářů a podnikatelů) má právo do parlamentu přijít a sledovat a ovlivňovat legislativní proces prostřednictvím svých volených poslanců a senátorů. Nahrazovat tento mechanismus něčím jiným je pohrdáním vůlí voličů. Je to ve skutečnosti snaha uzurpovat si moc bez ohledu na volební výsledky, bez ohledu na přání a vůli voličů.

Pravicový politik by měl také soustavně bránit tlaku na rozšiřování pravomocí různých komor, jako je například Lékařská komora, Advokátní komora a další podobné instituce. Rozhodně není v zájmu pravicové politiky to, aby tyto instituce posilovaly, aby se rozšiřovala jejich působnost a aby získávaly další privilegia včetně možnosti vykonávat funkce státu (jako je například dozor na výkonem profese nebo dokonce možnost regulovat vstup do příslušné profese). Nejenže to vede k monopolizaci odvětví, k potlačování konkurence a k omezování možnosti inovace, ale současně to vytváří i obrovský pocit nespravedlnosti u dalších profesí, které těchto privilegií nepožívají. Komorově nebo odborově neregulované profese se mohou cítit právem diskriminovány.

Liberální přístup je opačný. My si přejeme, aby každý člověk byl v jakékoliv profesi vystaven stejnému konkurenčnímu tlaku. Proto chceme tyto komory liberalizovat, odstraňovat v nich povinné členství a omezovat jejich privilegia. Sociální dialog je v pravém smyslu slova veden dnes a denně v parlamentu, krajských, městských a obecních zastupitelstvech a jejich výborech a komisích. Právě tam jsou shromážděny legitimní zájmy občanů a právě tam - před očima veřejnosti - se má vést dialog. Právě tam mají být přijímána rozhodnutí a nikde jinde. Správným krokem by tedy bylo úplné zrušení tripartity a "sociálního dialogu".

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Diskuse