Marketing jako kingmaker aneb Kam směřují české politické strany?

Dne 5. listopadu 2014 vystoupil před studenty Vysoké školy ekonomické v Praze exprezident Václav Klaus. Svého předchůdce v úřadu Václava Havla dle zprávy na Novinkách.cz obvinil z toho, že chtěl „zlikvidovat politické strany, aby vládli jeho kamarádíčkové z nejrůznějších spolků“. Neučinil tak poprvé, nicméně ostrost Klausových výroků na dané téma v čase spíše stoupá.

Klaus již dlouhá léta kritizuje proces, který na VŠE popsal slovy: „V politice docházelo a dochází k posilování a nakonec v loňském roce k vítězství nestandardní politiky charakterizované vymizením ideových střetů a přeměnou politických střetů na osobní nepřátelství a zájmové konflikty, kde o ideje vůbec nejde. Patří k tomu i vznik a rostoucí síla nových, údajně či zdánlivě nepolitických stran, vlastně nestran.“

Takto pojatá kritika je však problematická minimálně ze dvou důvodů. Za prvé, mezi Havlovou představou o neformálních hnutích a hnutím ANO 2011 zeje snad ještě větší propast než mezi Občanským fórem a ODS v Klausových časech. A za druhé, Klausův přístup je podivuhodně (alespoň implicitně) moralistní, jako by za mizením tzv. standardní ideové politiky stála něčí (zdaleka nejen Havlova) zlá vůle, vědomé spiknutí, a nikoliv především různé objektivní (ekonomické, sociální, kulturní) faktory.

Václava Klause jeho příznivci vždy vyzdvihovali za to, že nekráčel „třetími cestami“, ale zaváděl zde klasické a osvědčené. Což je dosti diskutabilní tvrzení, ale zaměřme se nyní na otázku, zda se týká politických stran. Nepůjde o lehké posuzování, neboť, ač to asi zní překvapivě, politolog může jen sotva jednoznačně sdělit, co vlastně znamená výraz „klasická politická strana“. „Fenomén politické strany je časově podmíněn, resp. prochází v čase významnými změnami,“ upozorňují v knize Teorie politických stran Petr Fiala s Maxmiliánem Strmiskou, a „jeho současná podoba má jen velmi málo společného s tím, co bylo za politickou stranu pokládáno v 19. století. Navíc je tento fenomén podmíněn nejen časově, ale také geograficky, přičemž obě tyto determinanty jsou na sobě závislé. Je prostě rozdíl mezi politickými stranami v Anglii na konci 18. století, politickými stranami německé Výmarské republiky a americkými politickými stranami v šedesátých letech 20. století apod.“

Podoby politického stranictví se tedy v západních demokraciích mění, procházejí víceméně plynulou transformací, a česká politická transformace po roce 1989 tak vlastně vplynula do tohoto západního transformačního proudu. Většina společnosti i politiků měla sice v hlavách nějakou mnohem statičtější představu, navíc často podmíněnou odkazem vyloženě historických vzorů, ale poněvadž formy politického stranictví odrážejí sociální, ekonomický i kulturní vývoj společnosti, proud ukázal svou sílu a dal současnému českému stranictví tu podobu, jakou dnes má. A víceméně bez ohledu na skutečnost, co si kdo na počátku myslel nebo co kdo na počátku chtěl.

Zhruba řečeno, vývoj politických stran v západní civilizaci počíná volnými sdruženími elit (profesně i majetkově ukotvených jinde než v politice) a pokračuje přes strany masové, které zpravidla reprezentovaly nějakou specificky vymezenou sociální skupinu, měly hodně členů a řadu přidružených organizací (například odborových). Nejpozději od šedesátých let, kdy se plně prosadil stát blahobytu, oslabily třídní bariéry a jako hlavní médium převládla televize, začíná proces ideového vyprazdňování stran a poklesu role členské základny. Strany, do té doby v mnohém podobné církvím, začínají inklinovat k jinému modelu: k firmě a jejímu působení na trhu. Voliče oslovují přes média a marketing, a početná členská základna je tak spíše na obtíž. Společnost se stává čím dál stejnorodější – sociálně, hodnotově i názorově. Nikoliv náhodou proto vznikají takzvané catch-all parties (tedy strany typu „chyť všechny“ voliče), byť uvedená charakteristika vyjadřuje spíše jistou, leč velmi silnou tendenci, jež rozmělňuje ideovou vyhraněnost existujících stran, stále však sociálně nějak ukotvených a programově vymezených. Ostatně, takovou Pepsi-Colu je přece třeba prodat pokud možno všem, liberálům i konzervativcům, mužům i ženám, křesťanům, buddhistům, muslimům i ateistům. Ideová vyhraněnost zde vyloženě škodí, neboť znamená redukci trhu. Nejnovější variantou popsaného trendu jsou pak takzvané podnikatelské strany či strany-firmy (strany organizované jako firma), za jejichž prototyp lze označit Berlusconiho uskupení Forza Italia. Česká republika není v tomto směru výjimkou, ba tyto tendence poslušně následuje.

Vždycky bude líp?

„Šli jsme zrovna z kina, z chilského filmu No,“ přiblížil serveru idnes.cz šéf volební kampaně hnutí ANO z roku 2013 Petr Topinka okamžik, kdy ho „políbila múza“ a on vymyslel ústřední volební slogan „Ano, bude líp“. Mimochodem, slogan to byl skoro geniální, neboť přesně toto sdělení musí každý kandidát i každá strana voličům nabídnout, pokud chtějí ve volbách zaznamenat úspěch: změnu k lepšímu. Obamovo „Yes, we can“ je sice zdánlivě ještě lepší – díky svému apelativně-mobilizačnímu charakteru –, nikoliv však v Čechách, kde lidé vlastní politickou aktivitu omezují na vhození lístků do volební urny.

Film No režiséra Pabla Larraína z roku 2012 však byl nepochybně velmi inspirativní. Snímek vychází ze skutečných událostí: zaměřil se na plebiscit z roku 1988, v němž si chilský diktátor Augusto Pinochet hodlal nechat demokraticky „posvětit“ svou vládu. Dle tehdy platné ústavy měli voliči rozhodnout, zda si přejí setrvání generála Pinocheta v úřadu prezidenta na dalších osm let. Voliči ale k Pinochetovu překvapení rozhodli proti němu, byť generál sázel hlavně na ekonomickou úspěšnost své vlády. Nepočítal však s tím, že na tržní či přesněji řečeno volebně-tržní mechanismy vsadí i opozice, spojená do jednotného protipinochetovského bloku nazvaného Sdružení stran pro „Ne“ (míněno „ne“ v plebiscitu).

Jedna z klíčových scén filmu zachycuje situaci, kdy hlavní hrdina, pozdější tvůrce kampaně a člověk do té doby úspěšně působící v obchodní reklamě, zhlédne první verzi klipu, jímž opozice hodlá oslovit voliče (v rámci času, jejž měla vyhrazen v televizi). Klip se zaměřuje na brutalitu Pinochetova režimu, na represe, na potlačování demonstrací v ulicích. Reklamní „kreativec“ se ovšem zatváří velmi kysele a suše pronese: „To se nedá prodat.“ Následuje líčení vzniku úspěšné marketingové kampaně, která svrhla diktaturu. Jak ve své studii¹ dokládá Paula Cronovichová, jež hodně vychází i z rozhovorů s tvůrci kampaně z roku 1988 a z podkladů, které jí poskytli, filmové líčení je historicky velmi věrné – ostatně, Larraínův film je často charakterizován jako „kvazidokumentární“ nebo „paradokumentární“.

Autoři kampaně čelili docela obtížnému problému, neboť, na rozdíl od zemí sovětského bloku, Pinochetův režim byl ekonomicky velmi úspěšný. Kampaň proto musela podat (přesněji vyjádřeno prodat) demokracii jako něco ještě lepšího, slíbit, že s demokracií bude ještě lépe. „Ne“ se vlastně muselo nějak přetavit v „Ano“, v něco pozitivního. Ústřední slogan kampaně, vizuálně založené na motivu duhy, proto zněl: „Chile, přichází štěst퓲. Vystupovala v ní i řada osobností z oblasti kultury či sportu a zastánci „Ne“ slavili úspěch. „Ne“ řeklo ano téměř 55 % hlasujících a výsledek též znamenal nutnost konání svobodných prezidentských a parlamentních voleb, jež proběhly v dalším roce. Pinochet musel výsledky hlasování respektovat, neboť na to naléhal i jeho dosavadní zahraničněpolitický protektor – USA. Chilané tak mohli na Pinochetovu adresu vtipkovat: „Běžel sám, ale doběhl druhý.“

Nicméně Larraínův film není triumfalistický. Naopak, jak v citované zprávě výstižně konstatuje server idnes.cz, „chilský snímek, který Topinku tolik zaujal, ale zároveň otevřeně popisuje demokracii jako produkt utvářený reklamní agenturou, ukazuje, jak snadno může tato forma vlády fungovat na základě primitivních emočních vzorců, jejichž prostřednictvím se dá člověkem lehce manipulovat“. Bohužel, byť film běžel i v české distribuci, občany moc nezaujal. Obchodně vyjádřeno, nešlo o žádný trhák. Tím snáze se pak mohl skoro milion z nich (v parlamentních volbách 2013 získalo ANO 2011 celkem 927 240 hlasů) nechat okouzlit Topinkovým sloganem „Ano, bude líp“.

Není známo, zda film No viděl Andrej Babiš, ale velmi ho prý zaujal volební úspěch strany Věci veřejné. Zjistil prý, že se v České republice dá poměrně rychle vybudovat úspěšná politická strana.

K moci za pět měsíců

Andrej Babiš a jeho hnutí ANO ve volební kampani 2013 překonali další mezník: politická a obchodní reklama zcela splynula, neboť Andrej Babiš nasadil též formálně komerční reklamu na Vodňanské kuře, jeden z produktů jím vlastněných firem, v níž vystupoval společně s hokejovou hvězdou Jaromírem Jágrem. Pro komerční reklamu samozřejmě neplatila skoro žádná omezení upravující parametry volební kampaně – jediný limit zde mohl být finanční. Reálně šlo samozřejmě o reklamu politickou, spojující volebního leadera (a faktického majitele) hnutí ANO s jedním z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších Čechů. Ostatně, hnutí ANO lze asi nejlépe charakterizovat jako politickou divizi nebo politickou dceřinou společnost Babišova koncernu Agrofert.

Andrej Babiš do kampaně investoval značné finanční prostředky, najal renomovanou americkou agenturu Penn Schoen Berland (PSB) a obklopil se několika (ne mnoha) známými tvářemi, například hercem s politickou zkušeností Martinem Stropnickým. Program byl dimenzován víceméně středově, s cílem přitahovat voliče z obou částí spektra. Kampaň se vymezovala vůči stávající politické elitě, kterou líčila jako zahálčivou, neschopnou a korupční. Téměř pětina hlasujících se jí však nechala oslovit, a zrodil se tak jeden z největších paradoxů polistopadové politiky.

Miliardář Andrej Babiš vybudoval své podnikatelské impérium, zahrnující zejména podniky chemického a potravinářského průmyslu, právě na základě velmi těsných kontaktů s politiky (a též s estébáky, ale to je téma na jiný článek), byl vlastně zosobněním toho, co česká veřejnost vypjatě odmítala: prorůstání politiky a byznysu – často na samé hraně legality a v řadě případů i za ní.

Babišův vliv lze ilustrovat na situaci z května 2010, kdy potřeboval prosadit novelu zákona, jež zvyšovala podíl biosložky přidávané do pohonných hmot, a poté přehlasovat veto prezidenta Václava Klause na příslušnou novelu. Klaus novelu vetoval těsně před volbami, kdy už sněmovna podle původního rozvrhu neměla mít čas veto případně přehlasovat. Majitel Agrofertu si však dokázal díky kontaktům v rámci celého politického spektra schůzi sněmovny zařídit a prezidentské veto přehlasovat pohodlnou většinou 125 hlasů. Hlasy sice dodali poslanci zvolení za sociální demokracii, komunisty, zelené, lidovce i občanské demokraty, avšak reálně šlo o neviditelnou stranu Agrofertu. Jaký div, když si Andrej Babiš posléze založil stranu vlastní? Navíc, situace to byla jako vystřižená z nějaké komunistické propagandistické brožurky, líčící západní, tzv. buržoazní demokracii jako systém, v němž jsou politici pouze poskoky velkokapitalistů, a hlasování ve volbách tudíž nemá žádný smysl.

Přitom voliče ANO (českou veřejnost vůbec) jednání tohoto typu velmi rozhořčovalo, stávající politickou elitu v podstatě lidé považovali za pokrytecké lokaje skrytých zájmů, avšak Andreje Babiše si s podobnými praktikami prostě nespojovali či možná přestali spojovat, neboť se před nimi najednou objevil na billboardech se slibem, že bude líp. Spíše si ho ale s ovlivňováním politiky ze zákulisí vůbec nespojovali, jelikož vědomosti průměrného voliče o politice a byznysu jsou velmi chabé. Ostatně, tvůrci Babišovy kampaně zjistili, že majitele a volebního leadera ANO 2011 široká veřejnost moc nezná a jedním z hlavních cílů jejich agitace proto bylo dostat Andreje Babiše do širšího povědomí (pochopitelně pozitivně, jako kladného hrdinu v bílé košili). Sama agentura PSB se na svých webových stránkách úspěchem s Babišem dodnes chlubí pod výmluvným titulkem: „From A Virtual Unknown To The ,Kingmaker‘ Of Czech Politics In 5 Months“, tedy „Od prakticky neznámého ke ‚kingmakerovi‘ české politiky za pět měsíců“.

Přitom o řadě případů Babišova nestandardního vlivu na politiku a o využívání tohoto vlivu ve prospěch Babišova koncernu v minulosti vyšly desítky ba stovky článků, kde se daly patřičné informace dohledat, a část médií je v době kampaně sama aktivně nabízela. Bohužel, úspěch ANO 2011 ve volbách 2013 tak dokládá smutnou skutečnost, že v České republice tvoří informovaný a vzdělaný volič, úhelný kámen každé demokratické teorie, jen malou menšinu, kdežto valná část voličů představuje marketingem lehce manipulovatelnou masu.

Motivy přímého vstupu Andreje Babiše do politiky byly též údajně víceméně obchodní. V letech těsně předcházejících založení ANO 2011 začínaly jeho politické vazby slábnout, k aktuální politické elitě měli lepší přístup jiní podnikatelé, jeho konkurenti, což prý Andrej Babiš nelibě nesl. Na hodnocení jeho politického angažmá je sice ještě brzy, avšak zdá se, že by mohl být mnohem úspěšnější než Vít Bárta a jeho Věci veřejné. Andrej Babiš totiž ve srovnání s VB a jeho VV představuje daleko mohutnější ekonomickou sílu a daří se mu též ovládat významná média (deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny a nejposlouchanější komerční rozhlasovou stanici Rádio Impuls). Babišův úspěch ve volbách 2013 je však důležitý i pro zhodnocení celkového vývoje politických stran, nejen v České republice, ale i všeobecně ve světě.

Volič, nebo spotřebitel?

Neustálý koloběh výroby a spotřeby představuje v dnešním světě tak mocný systém, že s ním mnoho nesvedou ani politici, naopak, snaží se mu vyjít vstříc, aby rostla ekonomika, životní úroveň a spokojenost lidí s vládou.

Dnešní člověk se navíc pohybuje hlavně takříkajíc v kapitalismu (chodí do práce, nakupuje, spotřebovává, a to doma i v centrech zábavy), nikoliv v demokracii. Veřejnému životu se běžný občan věnuje jednou za čas, když jsou volby, nebo alespoň s drobnou pravidelností, když se večer „mrkne“ na zprávy. Tudíž v průměru ne moc dlouho.

Přitom politika je časově náročná a docela drahá záležitost: ve volbách uspějí hlavně ti, kteří dokáží do kampaně investovat desítky, ba možná stovky milionů korun. Kdežto společnost je hodně pasivní, zpravidla se nedokáže sama zorganizovat, reaguje pouze na nabídku. Společnost konzumentů se tudíž – do jisté míry – konzumentsky chová i na volebním trhu, byť si o něm třeba myslí svoje.

Ovšem trh má mnoho mocných důsledků, jejichž působení si lidé často neuvědomují. Dominuje nikoliv pouze v ekonomickém smyslu, ale též jako hlavní kulturní a normotvorný fenomén, neboť už skoro vše, včetně kultury, ovládly tržní logika a marketingový jazyk.

Trh si vytváří vlastní podsystémy hodnot a jazyka, které vytlačují ty tradiční. Žádný div, když nejen u nás, ale skoro všude v západním civilizačním okruhu jsou úspěšné pouze ty strany, jež vsadí na politický marketing. Jinému než reklamnímu způsobu oslovení už totiž valná část populace není schopná porozumět.

Dichotomie klasická versus marketingová (podnikatelská) strana je proto dosti umělá a vůči realitě v mnoha ohledech vyloženě slepá. Ostatně, na oranžové tsunami ČSSD Jiřího Paroubka v krajských volbách 2008 a na „anovlně“ z roku 2013 se podílela stejná firma: agentura Penn Schoen Berland. Jiří Paroubek tehdy často čelil výtkám od konkurence, že se řídí pouze průzkumy veřejného mínění, že dle nich formuje program. Šlo veskrze o pokrytecké obviňování, neboť to tak dělají vlastně všichni a všude, jen jedni hůře, druzí lépe.

Moderní tzv. podnikatelská strana prostě zatím završuje historický vývoj deideologizace politických stran. Již se vůbec netrápí otázkou: Jak prodáme veřejnosti naše ideje? Na počátku totiž žádné nemá, nejprve si pomocí sociologických šetření, průzkumů „volebního trhu“ zjistí, co lidé chtějí (třeba „pryč s politiky“), a poskytne jim odpovídající nabídku. Ideje či pojmy jako „levice“ nebo „pravice“ tu čím dál tím víc hrají roli pouhých emočních identifikátorů s daným produktem, podobně jako rozzářený vánoční stromeček nebo rozkvetlá louka v komerčním reklamním spotu. Z paradigmatu racionální volby, podle nějž voliči používají hlavně rozum, dávno zůstaly jen trosky, tak jak se výzkum volebního chování zaměřoval na emoční složky lidské osobnosti a na fatální význam fenoménů jako strach, úzkost, naděje, sociální identita apod. na rozhodování voličů – nejen těch méně vzdělaných, ale i těch vzdělanějších a o politiku se intenzivně zajímajících. Slovo demokracie se pro charakteristiku současného západního systému opravdu moc nehodí. Daleko výstižnější by byl termín reklamní emokracie (zkráceně remokracie).

Bohužel, většina lidí reklamu podceňuje. Myslí si, že ji snadno pozná, a že jí tudíž dovede odolat. Že patří k ra­cionálním a informovaným jedincům, a proto se nenechá svést. Má o reklamě a jejích tvůrcích naivní představy, přičemž reklamní kreativci používají detailních poznatků z psychologie, sociologie i mediální komunikace.

Nejzáludnější ďáblovou lstí je prý to, že dokázal lidi přesvědčit o své neexistenci. Nejzáludnější lest reklamy je dimenzována trochu jinak: všichni věří, že v reklamě jde o výrobek, který propaguje, zatímco reklamní agenti dobře vědí, že nejúčinnější reklama je především o potenciálních spotřebitelích onoho výrobku, o tom, kým se cítí být či kým by chtěli být, přičemž koupě propagovaného zboží je má v této sebeidentifikaci utvrdit.

Profesionální ochutnávači prý sice dovedou Coca-Colu od Pepsi-Coly rozeznat, lidu (spotřebitelům) je však třeba tu či onu značku s něčím spojit, s nějakým idolem (že ji pije), s tváří, s pocitem, s vášní, s příběhem. Jak lakonicky upozorňuje Aldous Huxley v Brave New World Revisited: „Výrobci kosmetiky neprodávají lanolin, ale naději.“ Huxley v uvedené knize z roku 1958 na mnoha místech varovně zdůrazňoval, že ve světě se takřka epidemicky rozmáhá iracionální, pouze na asociativních vazbách založené přesvědčování, v reklamě (neboli propagandě) obchodní i politické, v režimech diktátorských i demokratických. Společnost i trh jsou dle Huxleyho čím dál tím více postaveny na pavlovovských reflexech.

Reklama tak paradoxně představuje svět velkých idejí a vznešených citů: k těm nejfrekventovanějším patří štěstí, čistota, bezpečí, plodnost, růst, mládí, síla a nutno zmínit i konzervativní evergreen „rodinný krb“. Pro marketingovou politiku platí totéž, pouze více pracuje s pojmy jako spravedlnost, rovnost či bratrství, a pak také – s obrazem nepřítele. Hovořit o ideo­vém vyprázdnění politiky tedy není přesné, neboť ideje v ní zůstávají, pouze se transformovala jejich funkce: z vůdčí či zakládající do účelově služebné.

Častý reklamní trik, spojení daného výrobku s nějakou populární tváří (sportovce, herce, zpěvačky), se plně prosazuje i v politice. V této souvislosti by se dnes dalo hovořit dokonce o „maskotizaci“ politických stran, kdy stranické „firmy“ angažují známé osobnosti z různých oborů lidské činnosti do rolí volebních leaderů či spoluleaderů, někdy dokonce přímo do role předsedy. Reálný vliv těchto maskotů na chod strany a její rozhodování je však zpravidla nevelký či rovnou zanedbatelný. Pokud bychom například TOP 09 přirovnali ke státu, šlo by o konstituční monarchii, kde výkonná moc spočívá v rukou nikoliv předsedy (monarchy) Karla Schwarzenberga, ale místopředsedy (a stranického „premiéra“) Miroslava Kalouska. Role předsedy Radka Johna ve Věcech veřejných se pak limitně blížila k úloze pouhého reklamního poutače.

Koruna transformace?

Úspěch hnutí ANO (popřípadě jiných stran podobného typu) lze tudíž vlastně vnímat jako logické završení polistopadové transformace. V listopadu 1989 všichni ještě volali po svobodě, avšak již první svobodné volby v roce 1990 se nesly v duchu jiného hesla: Prosperita! Každá strana má od těch dob toto slovo v programu, každá se jím ohání, každá tvrdí, že právě ona nejlépe prosperitu zařídí a lidé vlastně od politiky a politiků nic jiného nechtějí. A je-li moderní (soudobá) společnost daleko více společností spotřebitelskou (konzumentskou), nikoliv občanskou, žádné překvapení, že se to stále hmatatelněji projevuje i v politice.

Nasazení marketingových technik sice zdaleka neznamená záruku úspěchu a podnikatelské strany jsou obecně dosti zranitelné, neboť opírá-li se jejich voličská přízeň pouze o pavlovovské reflexy, lze je relativně snadno přebít nějakými jinými. Ale i historicky starší strany se snaží – u nás i v jiných zemích – na nové trendy adaptovat, nikoliv jim čelit. V České republice tak vznikají i zanikají především strany odpovídající pojmu „podnikatelská strana“ (VV, ANO, Úsvit, ale i TOP 09), strany starší se tomuto trendu postupně přizpůsobují.

V reakci na krizi politiky a politických stran se u nás vžilo tvrzení, že by bylo dobré, kdyby strany měly více členů. Lidé by prý měli vstupovat do politických stran, a měnit tak politiku k lepšímu zevnitř. Jde však bohužel o poněkud bláhovou a svým způsobem zastaralou představu. Vývoj politických stran ve světě prostě směřuje k oslabování významu individuálního členství a členské základny, neboť současné strany jsou především elitními společnostmi těch, kteří chtějí provozovat politiku profesionálně, kteří se jí chtějí (dobře) živit. Strana představuje obchodně-průmyslovou mašinérii s velkým obratem, jež zaměstnává či najímá specialisty na politickou reklamu, imagemakery apod. Politologové Richard Katz a Peter Mair, autoři konceptu „kartelové strany“, dokonce přirovnávají roli prostých členů současných politických stran k roztleskávačkám při sportovních utkáních. Sílu a účinnost marketingu prostě ani početné členstvo nenahradí. Přičemž marketing rozhodně nejde redukovat na velkoplošné billboardy – dávno již pronikl i do nových médií, tedy na internet, do sociálních sítí apod.

Ale jaký pak má smysl apelovat na občany, aby vstupovali do takovýchto politických stran, a doufat, že se tak něco zlepší? Realističtěji by mohla znít výzva, aby více lidí chtělo vykonávat politiku jako své zaměstnání, aby se více lidí chtělo živit politikou – ostatně, dle Maxe Webera je pro moderní společnost přece typické, že se politika provozuje jako (placené) povolání, že ti, kdo politiku vykonávají, z ní zpravidla i žijí. Avšak v čem by se pak případní noví členové politických stran lišili od těch, kteří se politikou živí již nyní? Něco podobného by mohlo mít přínos leda pro snížení nezaměstnanosti, pro vytváření nových pracovních míst. Politika by tak vlastně definitivně zdegenerovala v jedno z odvětví ekonomiky. Ovšem taková degradace by měla hlubokou evoluční logiku.

Často se též objevuje názor, že krize české politiky, krize politických stran, prorůstání ekonomiky a politiky apod. je znakem nedokončené transformace, že je jakýmsi dědictvím komunismu a že jen co temný odkaz minulosti překonáme, konečně se kultivujeme a politika bude lepší a čistší – jako na Západě. Omyl. Nebude. Popsané trendy a zákonitosti jsou totiž typické právě pro vyspělé západní společnosti, v žádném případě nejde o nějaké pozůstatky komunismu, s nimiž se česká společnost ještě musí vypořádat, aby mohla být plně západní. Nikoliv, vždyť především onen „vzorový“ Západ se postupně stává arénou marketingových catch-all stran či podnikatelských stran politických profesionálů, provozujících politiku jako byznys. „Při pohledu za oceán a k vyspělejším sousedům na Západě mírně zamrazí. Snaha přesvědčit nerozhodnuté voliče jde daleko za sféru politiky, stává se vědou, sociálním inženýrstvím a bavičstvím, které se pohybuje na tenké hraně manipulace,“ konstatuje Tomáš Urban v článku „Jak se prodávají politici“, jenž vyšel loni v říjnu v příloze Lidových novin Orientace. Ale přesně k této metě naše transformace směřovala a směřuje a víceméně se jí to úspěšně daří. Jinou věcí samozřejmě je, zda nad tím lze jásat.

Českou politiku již prostě sužují zhruba ty samé choroby, jaké vykazují politické a stranické systémy takzvaných vyspělých demokracií. Jde o choroby velmi vážné, potenciálně smrtelné, nicméně jde primárně o choroby současné západní civilizace, nikoliv o specifické choroby postkomunismu, byť česká společnost i politika je pochopitelně dědictvím komunismu stále hodně ovlivněna.

Plyne z toho rovněž jeden dost nepříjemný závěr ohledně stability stranického systému. Podnikatelské (marketingové) strany se dosud interpretovaly převážně jako symptomy dočasné krize, jako chřipka či angína, tedy s implicitním předpokladem, že až organismus nemoc překoná, vše se vrátí do podoby stabilních stranických systémů. Patrně nevrátí. Hlavní slabiny marketingových stran – slabá vazba voličů ke straně, programová plochost, skutečnost, že jsou často dimenzovány na jedno použití – v budoucnu pravděpodobně způsobí daleko větší proměnlivost stranických soustav.

Ztráta „ideologické zátěže“, jež byla v minulosti často kvitována jako pozitivní rys oslabující ostrost politických zápasů, nyní každopádně necudně odhaluje svůj rub. Přerod politického soupeření do více osobní a více reklamní polohy intenzitu volebních kampaní neumenšil a hlavně: „vypaření“ idejí znamená též horší podmínky pro stanovení receptů (funkčních politik) pro řešení řady vážných, ba krizových potíží, jimž současná západní civilizace čelí. Z reklamních sloganů se totiž lék na stárnutí populace nenamíchá. Svět je stále složitější, ale metody politické komunikace jsou naopak den ode dne primitivnější. Tato prohlubující se propast může mít v budoucnu nedozírné následky. 

Diskuse