Úvodní stránka  »  Články

Kam kráčí KDU-ČSL

Promarněné příležitosti a budoucnost

Vojtěch Navrátil | 20. 5. 2014
Poslat do Kindlu

Zatímco ODS ani pod novým předsedou Petrem Fialou příliš neví, co sama se sebou, TOP 09 možná zažívá počátek možného neřízeného rozpadu spojenectví se starosty, situace lidovců je v porovnání s oběma středopravými stranami nejstabilnější. Dlouhodobé trendy však hrají proti lidovcům samotným.

Od posledních sněmovních voleb uplynulo již více než půl roku. Lidovci se v nich jako první strana v historii samostatné  České republiky dokázali po předchozím vypadnutí v květnu 2010 vrátit s necelými 7 % hlasů do sněmovny. Sebevědomí jim pak posléze na začátku letošního roku pozvedlo i vítězství jejich kandidáta Patrika Kunčara v doplňovacích senátních volbách na Uherskobrodsku a Otrokovicku. 

Dvě promarněné příležitosti

Řada politických analytiků lidovcům v minulosti opakovaně doporučovala ideové rozkročení. Tyto pokusy však v minulosti selhávaly, neboť mnozí lidovečtí představitelé trpěli fixní ideou, podle které existují „zásoby“ jakýchsi potenciálních voličů, kteří jen čekají na to, až strana svůj program trochu upraví.

Současný předseda ODS Petr Fiala za tím ve své publikaci Laboratoř sekularizace z roku 2007 spatřuje jak lidoveckou mentalitu, tak zužování prostoru politického středu, kam strana sama sebe i své příznivce řadí. V neposlední řadě i to, že po krachu různých liberálně-sociálních projektů vždy vedle sebe lidovci nechali vyrůst stranu v obdobné systémové pozici, ať už to byla ve své pozdní fázi parlamentní existence ODA, později Unie svobody, či Zelení.

Přesto dvakrát v historii souhrou dějinných okolností spadla lidovcům do klína šance expandovat i mimo své tradiční voličské skupiny. V obou případech však byla tato možnost zejména vinou lidoveckých mentálních limitů promrhána.

Poprvé se tak stalo v krátkém intermezzu mezi koncem druhé světové války a únorovým převratem, kdy se lidovci v důsledku zákazu předválečných politických stran ze středopravé části politického spektra stali jedinou nesocialistickou stranou v českých zemích, což později rádi zdůrazňovali. Ovšem fakt, že předsedou strany zůstával v tak turbulentní době již starý a nemocný Jan Šrámek, který se mnohdy neúčastnil schůzí vlády, ani stranických sjezdů, napovídal, že strana na sebe uvalila větší břemeno, než byla schopna unést.

Jak v knize Na ztracené vartě západu konstatuje historik Milan Drápala, lidová strana „očekávala, že se jí podaří získat přízeň členů a voličů zakázaných stran, ale přitom si od nich zachovávala chladný odstup a nenabízela jim přiměřenou perspektivu. Lidovecké vedení projevovalo zarážející neochotu vůči nabídkám některých bývalých politiků agrární strany i národní demokracie (Ladislava Feierabenda, Vlastimila Klímy a dalších – jmenovaní nakonec zakotvili u národních socialistů, pozn. autora), na jejich vstup do strany a podporu ve volební kampani (...) Novopečení straníci se navíc mnohdy setkávali v lidoveckém prostředí s nedůvěrou, přehlížením až ostrakizací a trpce snášeli systematické pokusy vyřadit je z účasti v řídicích funkcích.“ Do jednatřicetičlenného výkonného výboru se tak dostali na zmanipulovaném sjezdu v dubnu 1946 pouze dva členové ze zakázaných stran.

I v důsledku dalších dobových jevů tak ony hlasy, na které si lidovci mysleli zejména na venkově po zákazu agrárníků, shrábli především komunisté a Ferdinand Peroutka tak mohl v Dnešku vítězoslavně proklamovat, že „socialistická cesta byla lidem výrazně potvrzena (...) Národ ve volbách ukázal nápadný nedostatek strachu před socialismem. Strana založivší své volební výpočty na stále opakovaném ujišťování, že jest ‚jedinou nesocialistickou stranou‘ věru se nemohla přesvědčit o strhující síle tohoto hesla.“

Druhá možnost se lidovcům naskytla na přelomu tisíciletí v období opoziční smlouvy, která vedla ke spolupráci KDU-ČSL, US, DEU a ODA pod hlavičkou Čtyřkoalice. Byť její vytvoření bylo vynuceno snahou ČSSD a ODS o marginalizaci politické konkurence, tato iniciativa lidoveckého předsedy Josefa Luxe plynule navázala na jeho předešlé snahy otevřít stranu nezávislým osobnostem a tím zvyšovat její vliv. 

Kontury Čtyřkoalice lze vysledovat už ve spolupráci lidovců a ODA v prvních senátních volbách na podzim 1996 či v období, kdy byla na jaře 1998 ve Strakově akademii pánem Tošovského poloúřednická vláda a Lux, vědom si její popularity, navrhoval, aby šla Čtyřkoalice do voleb jako jeden blok a zvýšila tak šance na vítězství. Avšak těžká nemoc a brzký skon Josefa Luxe, jež byl dominantní osobností tehdejší KDU-ČSL, později lidovcům nedovolily se na rozvoji Čtyřkoalice coby její iniciátor podílet.

Strana pak za předsednictví Luxových „následníků“ Jana Kasala a Cyrila Svobody fungovala jen s velkými obtížemi. Lidovci sice získali místa v krajích i v senátu, ale důsledky vnitřního hledání se po Luxově odchodu a absence pozitivního spojujícího programu je limitovaly.

I přes složité vnitřní fungování v navenek idealisticky vystupující Čtyřkoalici lidovcům značně nahrávala spjatost s tehdejším vzepětím občanské společnosti v souvislosti s iniciativami Impuls 99, Děkujeme odejděte, nebo stávkou v České televizi. Rovněž také společností kontroverzně vnímané spoluvládnutí občanských a sociálních demokratů, které způsobilo, slovy sociologa Lukáše Linka, definitivní "zrazení snu" české společnosti o polistopadovém vývoji. 

Jakmile ale v lednu 2001 nálezem Ústavního soudu hrozba radikální změny volebního systému a možných ústavních změn pominula, zmizel ze světa i hlavní spojovací prvek Čtyřkoalice a lidovcům, které již nevedl Lux, začala být bližší "košile" před "kabátem". To nakonec vyvrcholilo půl roku před volbami, kdy Čtyřkoalice vedla průzkumech veřejného mínění, ale volby se za vydatného přispění lidovců staly jejím harikirim. Nakonec volby dopadly rekordní voličskou neúčastí, propadákem rezidua Čtyřkoalice a doposud jedinou – zato ale výraznou – polistopadovou sněmovní levicovou většinou.

Masovost minulostí, další voliči nezbytností

V loňských volbách si lidovci oproti roku 2010, kdy získali 229 717 hlasů, polepšili o více jak 100 tisíc hlasů na celkových 336 970 hlasů. Nárůst to je takřka impozantní, leč za situace, kdy lidovcům hrálo před volbami takřka vše do karet a část voličů vhodila do urny obálku s hlasem KDU-ČSL i z toho důvodu, aby hlasy lidovců nepropadly a předpokládaná levicová většina byla co nejmenší.

I tak KDU-ČSL zaostala o zhruba 50 tisíc hlasů za svým výsledkem z roku 2006, kdy získala rovných 386 706 hlasů. A srovnání s počtem získaných hlasů z let 1996 (489 349 hlasů) a 1998 (537 013 hlasů) pak zní jako příběhy z bájných časů. Ke KDU-ČSL se tak loni v říjnu vrátila pouze část jejich bývalých voličů, kteří v roce 2010 dali přednost někomu jinému. Je málo pravděpodobné, že i příště bude pro lidovce předvolební situace tak výhodná a s nadějí na výrazný voličský růst, kdy za všeobecného voličského znechucení těžili z toho, že sami nebyli součástí parlamentního establishmentu, ale volič narozdíl od nových formací věděl, co od nich zhruba očekávat.

V devadesátých letech se tvrdilo, že lidovci pro vstup do parlamentu potřebují, aby je volily rodiny jejich členů a tak jim stačí se orientovat takřka výhradně na vlastní členskou základnu. Ta krátce po listopadu 1989 čítala 96 tisíc členů, zatímco v roce 1998 to bylo ještě přes 60 tisíc, o čtyři roky později 50 tisíc a za současné situace, kdy členové KDU-ČSL ubývají tempem zhruba dva tisíce ročně, to není už ani 30 tisíc. Počty členské základny už takřka spadly na úroveň čísel, jimiž disponuje ČSSD, nebo ODS, a tak se zdá, že éra masové členské základny končí i lidovcům. Na jakém čísle se počty lidovců přibližně stabilizují, není vzhledem k přestárlosti členské základny vůbec jisté. Může to klidně být i jen několik tisíc, což by, promítnuto na geografickou strukturu členstva KDU-ČSL, mohlo znamenat, že by na mapě zůstala v některých českých regionech bílá místa. Počty voličů, které bude muset lidová strana pro zdolání pětiprocentní hranice získat, tak v přepočtu na jednoho straníka budou razantně vzrůstat.

Je otázkou, kam se lidovci vydají potřebné voliče hledat. Zdali se spolehnou na věřící, jejichž podíl v populaci se dlouhodobě tenčí a navíc je z nich pouze část ochotná lidovce volit, nebo se opatrně poohlédnou ještě jinde mimo svůj ohraničený elektorát. První varianta je bez oživení náboženského života u mladších generací a jejich větší společenské aktivity pomalým vyčkáváním na neodvratitelný konec. Druhá je bez velmi uvážlivého, ale i tak velmi nejistého vytipování předem definovaných voličských skupin a současného udržení voličského jádra jen možným rychlejším vyústěním dopadů první varianty. I tak se zřejmě lidovci budou muset k nějakému obdobnému kroku v blízké budoucnosti odhodlat.

Příležitost, která se lidovcům naskytla po druhé světové válce a na přelomu tisíciletí, se už nebude asi jen tak opakovat. Aktuální živelně probíhající rekonstrukci části stranického systému však rozhodně šance uspět činí vyššími, než před několika lety, kdy občanští a sociální demokraté „vysávali“ notnou část politického středu a Petr Fiala tehdy na adresu možností voličské expanze KDU-ČSL konstatoval, že většina voličských skupin je již integrována jinými etablovanými stranami. Vedle některých takřka neovlivnitelných faktorů však hodně záleží na lidovcích samotných, a také záleží na jejich schopnosti vyrovnat se s měnící situací. Jak se jim to povede, Bůh suď.

Revue Politika 5/2014
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru