Cynické úšklebky nové diplomacie
Rubrika: Poznámky k událostem | Témata: Rusko, zahraniční politika, lidská práva, Česká republika, Vladimír Remek
Aniž by se usadil v úřadu, vyústila informace o jmenování Vladimíra Remka velvyslancem ČR v Ruské federaci v názor, že se naše zahraniční politika bude plazit před diktátory a pošlape dědictví podpory lidských práv. Taková kritika je zbytečná a laciná.
Mediální obraz se zdá jasný. Remek je komunista, navíc jmenovaný prezidentem, který si dělá, co chce, a ignoruje osudy utlačovaných lidí ve prospěch průmyslové lobby. Zároveň má nový velvyslanec zkušenosti s dřívějším působením na postu obchodního rady v Moskvě, čímž jasně spadá do darebného tábora cynických kritiků „pussyriotismu“ a „dalajlámismu“. Dá se tak prý očekávat, že naše zahraniční politika se bude ubírat zcela novou cestou.
Například Jan Lipold na webu Aktuálně.cz vyslovil názor, že s ekonomickou diplomacií se to „nemá přehánět“. Nikdo nikdy netvrdil, že bychom měli lidská práva okázale ignorovat. Ale co to znamená, když řekneme, že chceme podporovat lidská práva? Všechno. Anebo také nic.
Lidská práva – obušek mezinárodní politiky
Faktem je, že oproti éře Karla Schwarzenberga, který čerpal z dobíhající dynamiky Havlova odkazu, dochází v současné době k částečnému přeorientování zahraniční politiky. Ale to ještě není důvod k panice. Větší míra pragmatismu může české diplomacii vrátit rovnováhu.
Odchodem Karla Schwarzenberga z postu ministra zahraničí a odvoláním některých jeho náměstků byla výrazným způsobem narušena kontinuita „pravdoláskařské“ diplomacie. Tato orientace přitom byla spíše selektivní podporou několika oblíbenců než rovným přístupem ke všem. Co vadilo na Rusku, Kubě nebo Číně, to se přecházelo u jiných, kde to vzhledem ke geopolitickému rozložení a nutnosti respektovat zájmy spojenců nebylo vhodné. Dá se ale potom hovořit o lidskoprávní zahraniční politice? Nebo jinak: V čem mají být tolik nebezpeční Zemanovi lidé (Kohout, Remek), pokud budou oproti svým předchůdcům pragmaticky přihmuřovat oko u jiných režimů?
Umění kompromisu
Hlavní otázka vůbec nemusí být ve smyslu, kolik ekonomického pragmatismu v zahraniční politice je již přes čáru. V ideálním případě by zahraniční a obchodní politika měly být dvě sice doplňující se, ale do značné míry volně operující složky. Ministerstvo zahraničního obchodu zde sice již bylo a leckoho může takový názor vést k podezření, že autor volá po návratu minulých časů. Faktem ale je, že samostatným ministerstvem pro zahraniční obchod disponuje například Kanada.
V našem případě by existence takového ministerstva znamenala další kompetenční chaos a byrokratickou zátěž. Přesto je nutné uvítat nedávnou dohodu mezi ministerstvy zahraničí a průmyslu a obchodu, jež mimo jiné umožňuje zástupcům MPO vytvářet po domluvě s MZV své zahraniční kanceláře nebo ve výjimečných případech být diplomaty příslušné české ambasády. Odblokuje se tak dlouhodobější spor mezi oběma resorty, kdy exportéři neměli jasno, kdo jim bude v zahraničí nápomocen s pronikáním na trhy. Na druhou stranu je dohodu nutné považovat spíše za dočasné operativní řešení vyplývající z toho, že ministři Kohout a Cienciala se na rozdíl od ministrů Schwarzenberga a Kuby dokázali dohodnout. Podle kompetenčního zákona má totiž veškerou obchodní politiku ČR ve vztahu k zahraničí koordinovat právě MPO. Takže spor o to, zda se má do ekonomické diplomacie míchat politická agenda ministerstva zahraničí, není do budoucna zcela zažehnán.
Pravicoví politici a novináři zcela pochopitelně napadají kroky Miloše Zemana jak v domácí, tak v zahraniční politice. Neměli by ale skákat na laciné špeky. Česká diplomacie se nehodlá plazit před diktátory, jak mnozí straší. Jen si potřebuje uvědomit, co skutečně chce. Jistě to není stav, kdy nás západní přátelé na konferencích vychválí a ocení za filantropii, aby pak s kritizovanými diktátory sami šli uzavřít milionové kontrakty.
Rubrika: Poznámky k událostem | Témata: Rusko, zahraniční politika, lidská práva, Česká republika, Vladimír Remek