Úvodní stránka  »  Články

Začarovaný kruh extrémního nacionalismu

Igor Blažević | 19. 7. 2013
Poslat do Kindlu

Bezprostředně po vlně protimuslimského násilí, která se přehnala přes Barmu minulý měsíc, přišli nejvýraznější představitelé Generace 88 se zásadním prohlášením. Min Ko Naing na tiskové konferenci 29. března vyjádřil názor, že nedávné nepokoje zcela evidentně nejsou výsledkem nepřátelství buddhistů a muslimů na úrovni jednotlivých komunit, ale akcemi vyvolanými „dobře vyškolenými teroristy“. Touto bolestivou lekcí jsem sám prošel na vlastní kůži v Bosně na začátku devadesátých let. Etnické čistky nikdy nevznikají ze spontánního násilí „davu“ nebo z údajné „staleté“ nenávisti mezi různými komunitami. Obvykle je to práce velmi dobře vycvičených paramilitárních skupin organizovaných bezpečnostním aparátem. Úkol paramilitárních jednotek je odvést špinavou práci, aniž by vyplulo na povrch jejich propojení s armádou, místními veřejnými činiteli a představiteli vlády, kteří nad nimi drží ochrannou ruku.

To, co se stalo v bývalé Jugoslávii, nemůže být mechanicky a beze zbytku použito k vysvětlení nedávných událostí v Barmě. Nicméně role paramilitárních jednotek („dobře vyškolených teroristů“) v bývalé Jugoslávii a způsob jejich interakce s armádou jsou znepokojující výstrahou pro všechny zodpovědné lidi v Barmě, ať již sedí ve vládě či parlamentu, nebo jsou členy opozice, pracují v médiích nebo jsou součástí občanské společnosti.

Etnické čistky jsou logisticky a organizačně náročné operace, které nelze provést bez tichého zapojení alespoň některých složek státního aparátu. Nacionalističtí intelektuálové, fanatičtí náboženští vůdci a „vlastenecká“ média jistě také hrají svou roli, nicméně viditelné a neviditelné složky mocenského aparátu postautoritářského státu jsou v tomto procesu „spoluhráčem“, bez kterého se to neobejde.

Nevím, kdo je zodpovědný za nedávné události v Barmě, a paralely s bývalou Jugoslávií v tomto ohledu nemůžou nic napovědět. Rád bych však sdílel několik zkušeností, které mohou posloužit jako užitečná varování.

Nacionalismus jako poslední útočiště autoritářských režimů

Prvním kostlivcem, který vypadne ze skříně při přechodu země od diktatury směrem k demokratickému zřízení, jsou vztahy mezi jednotlivými místními etniky. Staré zášti a požadavky potlačovaných či diskriminovaných skupin vyplouvají na povrch díky existenci pluralitního politického systému, svobodným mé­diím a svobodě sdružování. Velká část těchto požadavků a záští rozdmýchává vášnivý nacionalismus, který může vyvíjet značný tlak na vznikající demokratické instituce.

Je ale možné nalézt ještě jiný typ nacionalismu, který je pro vznikající demokracie výrazně nebezpečnější. Na mnoha místech se totiž tato ideologie, mnohdy ve své extrémní podobě, stává posledním útočištěm odcházejících autoritářských struktur. Dovolte mi vyprávět, jak Slobodan Milošević použil nacionalismus k prodloužení vlády komunistické strany a jakou cenu za to národy bývalé Jugoslávie musely zaplatit. Jugoslávie nebyla součástí sovětského bloku, byla ale komunistickou zemí. S pádem komunismu ve střední a východní Evropě v roce 1989 byla odsouzena k zániku i relativně liberální forma komunistické vlády v Jugoslávii.

Komunistické strany byly v zásadě postaveny před volbu ze dvou možností. První z nich znamenala opustit vůdčí roli garantovanou ústavou, proměnit se v socialistické strany, přijmout pravidla demokratické soutěže a připravit se na velmi pravděpodobnou porážku v prvních demokratických volbách. Přesun do opozice umožňoval bývalým komunistickým stranám vyčistit své řady a prosadit do vedení schopné technokraty a manažery. Nové strany zvolené v prvních svobodných volbách brzy zklamou své voliče. Bývalí disidenti se brzy ukáží jako nedostatečně schopní politici a státní úředníci. Každodenní šarvátky sníží jejich popularitu. Původně komunistické, nyní už sociálně demokratické či středolevé strany pak měly velkou šanci na vítězství v druhých nebo třetích volbách po přechodu k demokracii. Pokud se podíváme na průběh demokratické tranzice v různých středo- a východoevropských postkomunistických zemích, zjistíme, že mnohé z nich tuto trajektorii skutečně sledovaly.

Druhou možností komunistických stran bylo držet se u moci zuby nehty co nejdéle. Tuto cestu si zvolil Slobodan Milošević a jeho Komunistická strana Srbska. Komunismus jako ideologie vyprchal, ale dobře seřízená stranická mašinérie stále dobře fungovala a řídila ekonomiku a tisk, stejně jako armádu, policii a tajné služby. Vedoucí továren a zemědělských družstev, ředitelé bank a obchodních společností, šéfredaktoři a generální ředitelé státního televizního a rozhlasového vysílání, armádní generálové, šéfové policie, špehové a příslušníci tajné policie, kteří po desetiletí perzekvovali opozici – ti všichni se obávali změny, kterou by jim přechod k demokracii přinesl. Milošević jim nabídl udržení se u moci a část kořisti z privatizace. Byli ochotni ho následovat.

Zájem na zachování výhod bývalé privilegované vrstvy středně a vysoce postavených stranických činitelů a technokratů by nicméně nestačil k získání počtu hlasů, které by v pluralitním politickém systému zajistily výhru v demokratických volbách. Stranický aparát sice stále kontroloval všechny důležité nástroje státní moci, ale chyběla mu ideologie či jakýkoli jiný pozitivní náboj, kterým by přilákal voliče. Nejjednodušší a nejefektivnější ideologií byl nacionalismus.

Role nacionalistických intelektuálů a „vlasteneckých“ médií

Aby se lidé sjednotili v podpoře prezidenta a vládnoucí strany, bylo nutné vytvořit atmosféru strachu a hněvu. První krok ohroženého režimu, který stále kontroloval média a veřejný prostor, spočíval v tom, že povolil nacionalistickým intelektuálům a náboženským vůdcům vyjít ze stínu, kde po desetiletí setrvávali. Najednou se lidé léta perzekvovaní za své nacionalistické a náboženské přesvědčení začali objevovat v televizi a na veřejných vystoupeních, byli zváni na debaty a psali do tištěných médií. Mluvili především o starých historických záštích, které zahrnovaly křivdy a zločiny, které „ti druzí“ spáchali na „nás“.

Atmosféra ve společnosti houstla. Znovuoživený nacionalismus jedné strany se setkal s odezvou druhého tábora, který také přicházel se svým nacionalismem. „Ti druzí“ také měli své vlastní příběhy a zášti. Také měli své spisovatele a intelektuály střežící kolektivní paměť a identitu. Měli své vlastní ambiciózní politiky, kteří se připravovali na první „demokratické“ volby po konci autoritářské vlády, z nichž mnozí měli komunistickou minulost. Staré křivdy, které „ti druzí“ spáchali „nám“, se spolu s představami dávné slávy staly úspěšnými nástroji k rozjitření veřejných nálad – mimo jiné proto, že jim nová, dravá svobodná média dávala značný prostor. Veřejnost na takový nápor nebyla připravena; lidé byli zvyklí na staré způsoby tupé socialistické státní propagandy. Nová soukromá média jim poskytla magnetizující mix zábavy, zpráv ze showbyznysu, drbů, manipulativních triků v nenáročném formátu a přesně nadávkovaných politických sdělení zabalených ve „vlasteneckém“ obalu.

Zelenou dostaly také nově vznikající strany extrémního nacionalismu, z nichž minimálně některé byly vedeny bývalými tajnými agenty. Jejich plamenná rétorika ještě zvýšila toleranci k tomu, co smí být řečeno. Vládnoucí komunisté převlečení za nacionalisty nejprve nechali štěkat menší psy, zato ale nejsilněji, jak dovedou. Nedůvěra mezi různými etnickými skupinami dále vzrostla.

Pochybné znásilnění jako spouštěč

Výše popsané však stále nestačí k výhře ve volbách. Je potřeba znovu otevřít staré rány a vetřít do nich novou sůl. Je nutné nalézt spouštěč, nějaký hodně ošklivý incident. A pak je potřeba zprávy o této nechutné, nehorázné události opakovaně vysílat v médiích. Pak se obvykle i opatrní, rozumní a názorově umírnění lidé nechají zaslepit a přihlásí se jako dobrovolníci k domobraně. Jsou připraveni jít zabíjet a vypalovat domovy jiných v dobré víře, že tím chrání svůj dům a své rodiny.

Případ údajného znásilnění srbského zemědělce Djordjeho Martinoviće byl přesně tím spouštěčem, který posílil Miloševićovu popularitu a sjednotil celý národ. Srbský zemědělec byl údajně unesen kosovskoalbánskými radikály, kteří ho znásilnili pivní lahví. Celý příběh byl značně pochybný a dodnes nikdo neví, co se přesně stalo. Pro srbské nacionalisty a „vlastenecká“ média nicméně nebylo pochyb, že násilníky jsou Albánci a všichni Srbové jsou v ohrožení.

Mezinárodní kritika Miloševićovy diskriminační politiky v Kosovu pouze posílila pocit většiny Srbů, že jejich národ je v ohrožení, obklíčen vnitřními i vnějšími nepřáteli. Kdokoli se odvážil kritizovat Miloševićovu politiku nebo s ním soupeřil na politické scéně, byl okamžitě označen za „zrádce národa“. Pro demokratickou soutěž nebo demokratický dialog zastánců různých názorů nebylo místo. Zbylo pouze „oni“ a „my“. „My“ znamenalo lidi nekriticky podporující vládnoucí politiky.

Vzájemně se doplňující role armády a paramilitárních jednotek

Souhra armády a paramilitárních skupin sehrála při etnických čistkách klíčovou roli. Pro mnoho zahraničních pozorovatelů bylo nejjednodušší tyto strašné události připsat dávným vzájemným záštím balkánských „kmenů“, které spolu bojovaly a vraždily se od počátku věků. Na etnických čistkách, které proběhly nejprve experimentálně v Chorvatsku a poté v masivním měřítku v Bosně a Kosovu, však nebylo nic ira­cionálního. Naopak. Etnická čistka je mimořádně racionální, plánovaný a dobře zorganizovaný zločin. Cílem byli nejprve známí členové perzekvované komunity, navíc zločiny byly páchány veřejně, což znamenalo, že masy ostatních raději utíkaly samy. Domy byly vypáleny nebo srovnány se zemí buldozery, takže nezůstal žádný majetek, který by bylo možné později vymáhat. Všechny náboženské, kulturní a historické památky byly rozprášeny, aby nezůstala ani stopa po „těch druhých“, kteří kdy byli přítomni v místech, která jsou „naše“ a „pouze naše“.

Paramilitární skupiny byly velmi dobře vycvičené a značně pohyblivé jednotky, které se skládaly z bývalých příslušníků tajné policie, bývalých emigrantů, kteří působili jako námezdní vojáci cizineckých legií, propuštěných trestanců, fotbalových fanoušků a nezaměstnané předměstské mládeže. K těmto skupinám se často přidávala místní spodina, která se s chutí účastnila zabíjení, znásilňování a rabování.

Armádní složky byly přítomny také, ale alespoň zpočátku se k vraždění a žhářství nepřipojovaly. Byly na místě, aby „zajistily bezpečnost a ochranu“ a „uklidnily situaci“, jak se říkalo. Ve skutečnosti měly za cíl kontrolovat vojensky strategické body, zajistit silnice a ostatní důležitou infrastrukturu, zamezit pohybu nevítaných hostů, jakými byli novináři, aktivisté nebo pozorovatelé (paramilitární jednotky se mohly pohybovat, jak chtěly), zabránit pokusům o vyzbrojení nebo sebeobranu cílové menšinové populace, usměrňovat tok proudících mas uprchlíků a střežit teritoria, která byla jednou provždy „vyčištěna“ od „těch druhých“.

Když paramilitární jednotky odvedly špinavou práci, armáda, vláda a prezident Milošević mohli vždy mezinárodnímu společenství a domácímu publiku tvrdit, že oni sami zodpovědní nejsou a že dělali všechno pro uklidnění situace. Říkali, že „problémy“ byly vytvořeny místními domobranami, které vyprovokovaly útoky ostatních.

V určitém okamžiku přestalo být nutné „vyrábět“ příběhy o znásilňování a zabíjení. Tyto incidenty byly najednou reálné a děly se v masovém měřítku. „Naše“ síly páchaly ohavné zločiny na „těch druhých“, ale „ti druzí“ nezůstávali pasivními oběťmi. Podobně zorganizovaní nám to stejnou měrou opláceli na „našich“ bezbranných civilistech. Domácí „vlastenecká“ média nikdy neinformovala o zvěrstvech páchaných našimi paramilitárními jednotkami a skupinami našich opilých mužů. Vždy ale přinášela okamžité zpravodajství o násilných činech páchaných jinými. To způsobovalo ještě větší strach a hněv, které znamenaly ještě větší ochotu „bránit“ náš ohrožený národ zabíjením a vyháněním ostatních.

Začarovaný kruh extrémního nacionalismu sužoval bývalou Jugoslávii po celé desetiletí. Mezitím Milošević a jeho (již) „socialistická“ strana vyhráli bez problémů prezidentské i parlamentní volby v letech 1990, 1992 a 1997. Téměř po celou dekádu byl Milošević populárním, demokraticky zvoleným prezidentem. Cena, za kterou bývalí komunisté zůstali v Srbsku u moci po dalších deset let, sestávala z rozdělení země a čtyř agresivně vedených válek. Dvě stě tisíc lidí přišlo o život, na tisíc vesnic bylo vypáleno, města byla těžce bombardována, miliony lidí byly vysídleny ze svých domovů, zbaveny půdy, ekonomika se zcela zhroutila. Nakonec byl Milošević svržen lidovým povstáním, které vedlo srbské mládežnické hnutí Otpor (Odpor) společně se sjednocenou opozicí po Miloševićově pokusu zmanipulovat prezidentské volby v roce 2000. Byl předán mezinárodnímu tribunálu v Haagu, aby byl souzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Zemřel ve své cele na srdeční záchvat ještě předtím, než byl právoplatně odsouzen.

Abych předešel jakýmkoli nedorozuměním, rozhodně nechci srovnávat Miloševiće – „řezníka Balkánu“ – a prezidenta Thein Seina. Chci pouze říct, že etnické čistky nikdy nevypuknou samy od sebe coby spontánní výbuch násilí uvnitř rozděleného společenství. Etnické čistky – přičemž to, co se děje v Barmě muslimské populaci, všechny parametry etnické čistky splňuje – jsou většinou připraveny dopředu pomocí „psychologických zbraní“ a nemohou se uskutečnit bez zapojení alespoň některých prvků státního aparátu.

K přetnutí začarovaného kruhu extrémního nacionalismu dříve, než bude příliš pozdě, nestačí představitelé občanské společnosti, jakým je například Min Ko Naing a jeho Generace 88. Občanská společnost, uznávané osobnosti, umírnění náboženští vůdci, zodpovědná média a opozice mohou a měli by pomoci odmítnout násilí a volat po klidu. Nicméně v konečném důsledku je zodpovědným činitelem vláda a stát, který na svém území nesmí nechat probíhat etnickou čistku, aniž by podnikl rychlou a rozhodnou akci na zastavení všech státních i nestátních činitelů, kteří ji rozdmýchávají.

Text původně vyšel 8. dubna 2013 na webu Irrawaddy a poté v časopise Kontexty 3/2013. Z angličtiny přeložila Anna Kunová.

Revue Politika 7-8/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru