Pocity po více než dvou desetiletích od pádu komunismu
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, komunismus, svoboda, ekonomie, Václav Klaus, Václav Havel, Československo, konzervatismus, ideologie, tržní ekonomika, kapitalismus, listopad 1989, Lech Kaczyński, historie, Friedrich von Hayek
Václav Klaus nezavršil svou prezidentskou dekádu jen vydáním desátého svazku svých prezidentských projevů a jiných textů. Začátkem roku 2013 spatřila světlo světa jeho kniha My, Evropa a svět, kterou lze jen těžko žánrově zařadit. Stojí kdesi na pomezí rozsáhlého eseje, komentáře, pamětí, a v dobrém slova smyslu politického pamfletu. To s sebou nese jak celou řadu výhod, zejména ohledně stylu, jímž mohla být napsána, tak na druhou stranu nevýhod, kdy může být čtenář zmaten různým žánrovým přeskakováním.
Jestli se něco V. Klausovi rozhodně nedá upřít, je to odvaha vstupovat do veřejného prostoru s ostře formulovanými názory a jeho píle. Vždyť i tato kniha byla podle datace dopsána na Štědrý den, kdy se většina z nás zaobírá jinými věcmi než dopisováním knih. Není typem profesora, který píše vědecké články a knihy, které vyjdou v nákladu dvou set kusů, z nichž polovina zůstane ležet u distributorů a druhou polovinu si rozebere pár dalších lidí z oboru, přičemž ne každý z nich si ji skutečně přečte. V. Klaus píše knihy, které se vydávají a prodávají po tisících a díky nekomplikovanému stylu jsou také čteny. Je profesorem-popularizátorem, který umí složitou společenskou realitu zjednodušit a předložit její srozumitelný výklad. Je oním typem profesora, na jejichž absenci si pravidelně při jmenování zástupů nových tolik stýskal. Právě pod tímto úhlem popularizace je nutné knihu vnímat.
Skládá se ze tří rozdílných částí – blízko k sobě mají především první a třetí. V první se vypisuje ze svého (a zřejmě nejenom svého) zklamání, jak je možné, že po již téměř čtvrt století od Listopadu 1989 stále není vybojován, ba dokonce je opakovaně prohráván boj o svobodu jednotlivce, o svobodný trh a minimální férový stát. Ve třetí – pamfletické – pak burcuje do boje, když formuluje tři úkoly naší doby: zastavit potlačování trhu a narůstání státních intervencí; zastavit směřování k nadnárodnímu vládnutí; bránit erozi tradičních hodnot. Je to stále podobný Klaus, který v roce 1991 zakládal liberálně-konzervativní Občanskou demokratickou stranu. Jen je oproti tehdejší době zesílen důraz na obranu tradičních hodnot, jež se tehdy asi přeci jen nezdály tolik ohroženy jako nyní. Stejně tak boj proti globálnímu či kontinentálnímu vládnutí se do exprezidentova arzenálu dostal až v průběhu druhé poloviny devadesátých let.
Mezi první a poslední část je vsazena kapitola o patnácti uzlových bodech historie posledních dvou desetiletí. Ta je právě na půl cestě k pamětem, kdy řada zmíněných uzlových bodů je doprovázena autorovými osobními poznámkami, připomínkami vlastních postojů, dobových souvislostí.
Exprezident definitivně přechází na stranu konzervativních kritiků moderního vývoje – učinil tak symbolickým gestem první třídy, když se distancoval od šedesátých let dvacátého století, v nichž rozpoznal „období cílevědomého podkopávání autority tradičních hodnot“ (s. 27). Tímto myšlením dokazuje, že např. jeho blízkost některým postojům Benedikta XVI., jež byla jeho kritiky vnímána jako účelová, má reálný základ. Vždyť i tehdy mladý vysokoškolský profesor Joseph Ratzinger patřil k nadšeným obhájcům tehdejších společenských procesů, z čehož ho vyléčily až studentské revolty osmašedesátého roku. V. Klaus k obdobnému postoji dospěl později, o upřímnosti tohoto obratu však netřeba pochybovat.
Zjednodušením, které překročilo hranici, je převzetí názoru M. Bednáře, že Evropská unie je Východ, „neboť vyrůstá z tradice domněle osvíceného centrálního řízení společnosti a států, což je navýsost východním fenoménem“ (s. 17). Ale co racionalistická osvícenská Francie? To byl přece Západ par excellence. Ano, nebyl to anglosaský svět, ale Okcident nejsou jen Britské ostrovy a Nový svět. Západ nemůžeme odstřihnout od jeho totalitaristických sklonů, přítomných třeba v Kalvínově Ženevě či inkvizičním Španělsku. Snaha vyvinit západní myšlení ze spoluodpovědnosti za dnešní obludnou podobu evropské integrace a svalování viny na Východ je prostě ahistorická.
Václav Klaus často připomíná úlohu ekonomie coby údajné královny společenských věd. Avšak ani hluboká ekonomická znalost nenahrazuje poznatky historie, sociologie či politologie. Ekonom se skutečně může divit, historik ne – „Nečekal jsem (po Listopadu – pozn. SB) takovou nenávist ke slovům, jako je zisk, měnový kurz, úroková míra, kapitál, banka, finanční instituce. Myslel jsem, že něco takového bylo pouze jakousi povinnou koloraturou marxistické či komunistické doktríny, které ani její tehdejší vykladači vlastně až zas tak moc nevěřili. Teprve teď vidím skutečnou hloubku nenávisti k bohatství a k produktivní práci, teprve teď si uvědomuji, že v zárodcích antikapitalistického uvažování je ideologicky vyburcovaná lidská závist a zcela primitivní myšlenka, že bohatství druhého je jen a jedině na můj úkor.“ (s. 37) Právě v tu chvíli přesně diagnostikoval dlouhodobé základy mentality plebejského českého člověka; právě v tu chvíli dal jednu z odpovědí na to, proč mohl být komunismus právě v českých zemích tak úspěšně nastolen, neboť jeho nauka skvěle konvenovala dlouhodobému českému myšlení. Na druhou stranu je možná dobře, že nic takového začátkem devadesátých let on ani jeho blízcí spolupracovníci nečekali, o to svobodnější a nesvázaní společenskými ohledy mohli být při instalaci kapitalistického hospodářského systému.
Vlastní podcenění historického kontextu autor sám přiznává i na dalším místě, a sice ve vztahu k rozpadu Československa, které jej až do jeho padesáti let ani nenapadlo („V tom jsem se evidentně mýlil. Řekl bych, že jsem málo vnímal historii a asi jsem jí i málo rozuměl. Nebyl jsem v tom ale asi sám.“ /s. 71/) Proč jen tyto knihy nečtou ti, kteří exprezidentovi vyčítají nedostatek sebereflexe a že neumí přiznat chybu? Nicméně úžas vyvolává Klausovo podcenění historického kontextu při diskusích o názvu státu v roce 1990, když přiznává, že až donedávna vůbec netušil, že název s pomlčkou nesla naše pomnichovská druhá republika a že ani neví, kdy a jak byl takový název zrušen. Je to až na jakési „povytažení obočí“, vždyť již tehdy v roce 1990 patřil k předním politickým postavám. Kolik dalších tehdejších politiků netušilo, jaké konotace název s pomlčkou nese? Ono totiž Slovákům šlo právě o onu historickou souvislost s rokem 1938. Název „Republika Česko-Slovenská“ se v letech 1938–1939 neodmyslitelně pojil s širokou autonomií Slovenska. Zrušen byl vyhlášením slovenské samostatnosti a Protektorátu Čechy a Morava 14.–16. března 1939. Když se pak obnovovalo Československo v květnu 1945, na základě doktríny kontinuity s první republikou, která anulovala vše, co se právně dělo po 30. září 1938, samozřejmě se „zapomnělo“ i na název s pomlčkou.
Ohledně postoje k historii lze zmínit ještě jeden zajímavý moment knihy, a to když se dočteme, že dnešní generace, které neprožívaly společenský pohyb šedesátých let, mu „ani nemohou dobře rozumět“ (s. 163). Člověku se chce až politovat historiky nesoudobých dějin – všechny medievalisty, rané novověkáře či historiky dlouhého devatenáctého století. Bohužel má tento postoj nechtěně až příliš blízko k rozhořčeným účastníkům komunistických prvomájových veselic, kteří odmítají diskutovat se svými mladými odpůrci, kteří dle jejich názoru nemohou té době porozumět, když v ní nežili.
Kapitolou samou pro sebe jsou zmínky o Václavu Havlovi v kontrastu s Lechem Kaczyńským; které jsou zvláště pikantní, když se pojí s termíny jako vnitřní rozhádanost či absence elementárního respektu. K rozhádanosti vždy musí být alespoň dva, jeden nestačí.
Z jiného soudku – zajímavá je Klausova víra v obyčejného člověka a souběžný odpor vůči elitám. Mnohdy jde ale tento jinak sympatický postoj až příliš daleko: „Neuvěřili lidé (nemluvím o obyčejných lidech, ti takové chyby nedělají) …, že nastal onen Fukuyamův ‚konec historie‘?“ (s. 46) Proč by se právě v tomto ohledu měli intelektuálové, novináři a lidé pohybující se ve veřejné sféře, tolik lišit od „obyčejných lidí“? Znám spoustu obyčejných lidí, kteří žijí tak, jako by žádný zítřek neměl být, resp. že bezstarostný dnešek automaticky znamená podobný zítřek, tedy vlastně že historie skončila.
V této distanci od úlohy osobností v dějinách Klaus pokračuje při analýze pádu komunismu. Zopakoval svou již mnohokrát vyřčenou tezi, a sice že úloha vnějšího světa byla velmi malá a že komunismus padl především kvůli svým již nepřekonatelným vnitřním slabostem. Takto ostře a bez pochybností formulován má tento postoj blízko k fatalistickému spoléhání se na nevyhnutelné síly dějin. Je proto namístě se ptát, abychom předešli nedorozumění – patřila v Klausově pojetí k vnitřním slabostem komunismu evidentní neschopnost jeho tehdejších vůdců? Jak vysvětlíme přežití komunistických režimů na Kubě či v KLDR? Osobně bych úlohu osobností v dějinách nepodceňoval, ať už to jsou zásluhy Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové, Helmuta Kohla či Karla Wojtyły na pádu komunismu v Evropě, či Václava Klause na instalaci kapitalismu či rehabilitaci konceptu politického stranictví v českých zemích. Vždyť právě on je příkladem, jak mnoho zmůže i proti dávným národním mentalitám o své pravdě dostatečně přesvědčený a charismatický lídr.
Jak již bylo naznačeno v úvodu – kniha je jakousi bilancí, snad rekapitulací před další etapou autorova veřejného působení. V tomto kontextu jsou možná klíčové dvě pasáže, které sice v knize nejsou uvedeny vedle sebe, které ale spolu těsně souvisí. V závěru jedné z kapitol nalezneme bohužel zřejmě pravdivý povzdech, že krátké období polistopadové svobody, důvěry v člověka a jeho schopnosti bylo jakýmsi náhodným vychýlením z jinak přirozeného stavu. Na jiném místě pak je připomenut důležitý Hayekův postřeh, a sice že svoboda nepřetrvá, nebude-li každou generací znovu zformulována a nebude-li znovu zdůrazněna její hodnota. Václavu Klausovi dost možná v celé knize nešlo o nic jiného, než právě o naplnění Hayekovy výzvy formulovat a zdůraznit hodnotu svobody. Přes všechny mé uvedené postřehy a nesouhlasy, které ostatně většinou mířily mimo tento hlavní směr, se to exprezidentovi evidentně podařilo a stálo za to.
Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2013.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, komunismus, svoboda, ekonomie, Václav Klaus, Václav Havel, Československo, konzervatismus, ideologie, tržní ekonomika, kapitalismus, listopad 1989, Lech Kaczyński, historie, Friedrich von Hayek