Progresivní liberalismus? Odpověď klasického liberála
Rubrika: Články a komentáře | Témata: levice, svoboda, Česká republika, liberalismus, socialismus, feminismus, filozofie, konzervatismus, ideologie, vlastnictví, Ayn Rand, Friedrich von Hayek, Milton Friedman
Jiné právo nedávno zveřejnilo zamyšlení Barbary Havelkové „Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým ,liberalismem‘“. Autorka kritizuje a problematizuje určité – ať už skutečné či domnělé – postoje „českých neo-liberálů“, jak přezdívá zastáncům klasického liberalismu. Zpochybňuje předpoklad, že to, oč klasičtí liberálové usilují, je skutečnou svobodou a nabízí alternativní koncepci tzv. progresivního liberalismu, který se svým textem pokusila ustavit.
Princip neagrese
Barbara Havelková ve svém textu vysvětluje, že je třeba si „uvědomit, že většina právní regulace bude zasahovat do určité ,svobody‘ – a) zákaz domácího násilí zasahuje do ,svobody‘ mlátit manželku, b) ochrana svobody slova zasahuje do ,svobody‘ umlčet“, což je však v diskursu klasického liberalismu zcela zavádějící tvrzení. Nic jako „svoboda mlátit manželku“ nebo „svoboda umlčet“ neexistuje. Fundamentem liberální filozofie je totiž předpoklad, že realizací své svobody nenarušíte práva a vlastnictví někoho jiného. Jinými slovy nelze beztrestně páchat násilí vůči osobě nebo jejímu majetku, jak to demonstrují následující tři citace významných filozofů svobody:
- Thomas Jefferson, 1816: „No man has a natural right to commit aggression on the equal rights of another, and this is all from which the laws ought to restrain him.“ (Žádný člověk nemá přirozené právo páchat agresi vůči právům jiného člověka, což je zároveň jediná věc, kterou by mu zákony měly znemožňovat.)
- Herbert Spencer, 1851: „Every man has freedom to do all that he wills, provided he infringes not the equal freedom of any other man.“ (Každý člověk má právo činit vše, co chce, pokud je zajištěno, že tím neporušuje svobodu kteréhokoliv jiného člověka.)
- Ayn Randová, 1961: „In a civilized society, force may be used only in retaliation and only against those who initiate its use.“ (V civilizované společností smí být síla užita pouze jako odveta a pouze proti těm, kteří její užití iniciovali.)
Jak je explicitně řečeno ve třetím citátu, jedinou výjimkou, kdy je násilí přípustné, je (sebe)obrana vůči lidem, kteří se sami dopustili násilí vůči osobě nebo majetku. Ve dvacátém století se pro tento liberální axiom vžilo označení princip neagrese (non-agression principle, zkráceně NAP). Pochopil bych, pokud by někdo v debatě o liberalismu tento princip zpochybnil a podrobil kritice. Těžko se však lze tvářit, že nic takového neexistuje, a zároveň předstírat fundovanou kritiku klasického liberalismu.
Jaká svoboda? Čí svoboda?
Podle Havelkové je to, co liberálové ve skutečnosti prosazují, „svoboda silných dělat si, co chtějí“, a ignorují, že „pokud nemáme schopnost (,capability‘) využít svobody, je tato naše svoboda fikcí, a že tedy naše schopnost užívat svobody potřebuje zajištění a ochranu“.
Nelze se tvářit, že rozlišování negativního a pozitivního pojetí svobody neexistuje nebo bylo dokonce překonáno. Existuje a zůstává v platnosti. Klasičtí liberálové, jak známo, obhajují negativní pojetí – prosazují svobodu od neoprávněných zásahů ze strany států či jiných lidí. Nikdo nám nemůže zabránit uzavřít obchod a koupit si od prodejce vůz Aston Martin. Rozhodně však naši svobodu nezvýší, budeme-li mít méně peněz a stát nám přesto koupi luxusního vozu umožní, ať už donucením prodejce, aby slevil, nebo tím, že nám zbytek částky doplatí. V obou případech je porušena svoboda třetí osoby – v prvním případě svoboda majitele a prodejce vozu, ve druhém případě svoboda těch, kterým stát musí vzít peníze.
Havelková tvrdí, že když nemám moc něco udělat, moje svoboda je iluzorní. Pokrokoví lidé jako Barbara Havelková nedovedou pochopit, že svoboda a moc nejsou totéž. Ačkoliv tedy nemám v tuto chvíli moc koupit si vůz Aston Martin, moji svobodu to nijak neumenšuje. „Jaká tedy svoboda?“ ptá se Havelková. Svoboda hledat své osobní štěstí, které je v souladu s mými tužbami a zároveň neporušuje svobodu jiných lidí, odpovídá klasický liberál.
Lidská práva jako práva majetková
Barbara Havelková píše: „Zmínila jsem ,svobodu‘ kouřit – má skutečně stejnou váhu jako svoboda ostatních klientů jíst v nezakouřeném prostředí a zaměstnanců nepracovat ve zdravotně závadném prostředí? Skutečně si myslíme, že ,svoboda‘ hospodského nenalívat Romům je hodnotnější nebo i aspoň stejně hodnotná jako svoboda Roma mít přístup k veřejně nabízeným službám či produktům jako každý jiný člen naší společnosti?“
Zde došlo k určitému nedorozumění. V kontextu debat o zákazech kouření v restauračních zařízeních liberálové nikdy nehovořili o svobodě kuřáků kouřit na veřejnosti. Přesto to musí v každé debatě na toto téma znovu a znovu vysvětlovat. To, že to autorka přesto pominula, může být znakem buď zlomyslnosti, nebo neschopnosti naslouchat druhé straně dialogu.
Klasičtí liberálové obhajují svobodu nakládat s vlastním nebo svěřeným majetkem. V tomto konkrétním případě jde o právo majitele či provozovatele hospody rozhodnout, zda bude kuřácká, nekuřácká či s oddělenými kuřáckými i nekuřáckými prostory. Svobodu kouřit, stejně jako svobodu jíst v nezakouřeném prostředí, sice máte, nijak vás to ale neopravňuje rozhodovat o cizím majetku.
Tento koncept rozpracoval Murray Rothbard ve svém známem eseji „Lidská práva jako práva majetková“, jenž vyšel v rámci jeho stěžejního díla Etika svobody, které u nás vydal Liberální institut. Rothbard uvádí: „Vlastnická práva totiž obsahují právo člověka na majetek a umožňují mu s ostatními vlastníky majetku vstupovat do smluv, na kterých se obě strany vzájemně shodnou, a majetek si s nimi vyměňovat. Člověk, který se rozhodl vyjádřit své přesvědčení, pronajal si sál a hovoří ke svému shromáždění, nevykonává své vágní ,právo na svobodu projevu‘, ale část svého obecného práva na majetek.“
A totéž lze vztáhnout na kouření v restauračních zařízeních. Nejvýstižněji to shrnul čtenář Reflexu, hospodský Jiří Hovorka: „Moje hospoda, moje popelníky, moje pravidla. Tečka!“ Pokud stát dá panu Hovorkovi na výběr mezi přeměnou své hospody na nekuřáckou a jejím zavřením, hrubě tím zasáhne do jeho svobody nakládat s vlastním či svěřeným majetkem. Co je na tom tak složitého k pochopení?
Ten váš liberalismus není ani trochu liberální!
Z toho, že klasičtí liberálové zastávají negativní pojetí svobody a uvědomují si, že svoboda není moc, Barbara Havelková vyvozuje, že to vlastně vůbec žádní liberálové nejsou. Dává to ve svém textu najevo mnoha způsoby. Slovo „liberálové“ či „liberalismus“ dává do uvozovek nebo k němu přidává předponu „neo-“. Často také zdůrazňuje, že mluví o liberálech českých, jako by byl klasický liberalismus jakýmsi zvláštním úkazem, jinde než v „zaostalém“ Česku nevídaným.
Zajímavě tak ilustruje zvláštní fenomén, kdy levicoví a progresivní intelektuálové používají určité deskriptivní pojmy jako pojmy hodnotící. Liberální, progresivní, pokrokový, demokratický a další, to vše jsou pojmy, které v jejich očích znamenají cosi jako „dobrý“. Opačné znaménko je přisuzováno například adjektivu konzervativní. Pokud klasičtí liberálové zastávají pozice, které nejsou pro Havelkovou a spol. dostatečně progresivní – tedy dobré, protože jsou v rozporu s progresivním, levicovým či feministickým vidění světa –, nemohou být v jejich očích liberální. Buď je tedy označí za konzervativce (v jejich očích ty špatné), nebo pro ně vymyslí zvláštní termín „neo-liberálové“, případně ještě posměšnější „čeští neo-liberálové“ – tedy ti obzvláště špatní, kteří si drze přisvojují termín označující „ty dobré“.
Takový postoj je nejen hloupý, ale vyvolává zbytečný zmatek v pojmech. Liberalismus a od něj odvozené adjektivum zkrátka označuje politickou filozofii, pro niž je nejvyšší politickou hodnotou svoboda (jasně odlišená od moci) a jež soupeří s dalšími ideologiemi, které mají jiné nejvyšší hodnoty (konzervatismus – řád a tradice, socialismus – rovnost, progresivismus – pokrok). Tento pojem je čistě popisný. Neříká, zda jsou pod něj spadající postoje dobré či špatné. V každém případě, pokud někdo před svobodou preferuje pokrok a/nebo rovnost, neměl by se snažit na své názory naroubovat termín liberalismus a snažit se jej odcizit jeho právoplatným vlastníkům.
Domácí porody: Sestry, jsem s vámi!
Havelková uvedla domácí porody jako příklad, kdy je argument svobodného rozhodnutí ženy „uťat v zárodku“. Přiznám se, že neznám jediného liberála, který by ženám upíral právo rodit doma. Obávám se, že zde autorka „české neo-liberály“ hází do pytle nadepsaného „Antigenderoví patriarchální konzervativci“, kam podle ní zřejmě patří všichni, kdo nějakým způsobem nesouhlasí s její formou progresivního feminismu.
Ale od začátku: Dalším důležitým konceptem klasického liberalismu je sebevlastnictví. Ten říká, že každý člověk je jediným svrchovaným vlastníkem svého těla. A jak bylo řečeno, se svým majetkem člověk může zacházet dle svého uvážení. Může tedy užívat drogy, které uzná za vhodné. Může nabízet sexuální služby. Může si na své tělo nechat vytetovat, co chce. A stejně tak se může rozhodnout, kde a za jakých okolností bude rodit. Skutečně jsem nikdy neslyšel přesvědčivý argument proti domácím porodům kompatibilní s klasickým liberalismem. Paní Havelkové a všem příznivkyním domácích porodů tedy mohu vzkázat: Sestry, jsem s vámi! Snahy státu omezovat a postihovat domácí porody jsou pro liberály samozřejmě neomluvitelnou zvůlí etatismu – stejně jako snahy plošně zakázat kouření v restauracích, snahy zavést pokuty za nepoužívání kondomů, snahy direktivně určovat ceny nápojů v soukromých restauracích nebo třeba šikanování lidí za to, že mají neonacistické tetování.
Tím jsme si vysvětlili základní kameny filozofie klasického liberalismu:
- Princip neagrese
- Negativní pojetí svobody a rozlišování mezi svobodou a mocí
- Lidská práva jako práva majetková
- Sebevlastnictví
Tyto pilíře byly mnohdy definovány a pojmenovány až ve dvacátém století, mnohdy lidmi mladšími než Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman. Takže ano, jak říká Barbara Havelková, „vývoj liberalismu se nezastavil u Hayeka a Friedmana“. Nicméně stále vychází z myšlenek, které zastávali. Pokud jsou vaše názory v zásadním rozporu s jejich, je sice možné, že jsou správné, určitě však nejsou v tradičním slova smyslu liberální.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: levice, svoboda, Česká republika, liberalismus, socialismus, feminismus, filozofie, konzervatismus, ideologie, vlastnictví, Ayn Rand, Friedrich von Hayek, Milton Friedman