Je svět připraven na vyřešení korejské otázky?
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Rusko, Čína, terorismus, Spojené státy americké, bezpečnost, jaderné zbraně, studená válka, 11. září, Jižní Korea, mezinárodní vztahy, Severní Korea
Situaci na Korejském poloostrově můžeme bez nadsázky označit za nejdéle zamrzlý konflikt v poválečné historii lidstva. I když slovo „zamrzlý“ jen stěží odpovídá dlouhodobé výbušnosti situace, stalo se více než cokoliv jiným synonymem pro vleklou zakonzervovanost výsledků poválečného soupeření velmocí na Dálném východě v rámci studené války.
Rozdělení Korejského poloostrova pro účely osvobození země od japonských okupantů, dohodnuté mezi USA a Sovětským svazem v roce 1945, se stalo stejně jako v případě Evropy po porážce nacistického Německa i rozdělením na desítky let definitivním. Postup, který Sovětský svaz tehdy úspěšně aplikoval ve střední a východní Evropě, nalezl své uplatnění i na východě Asie. Dohody obou velmocí o ustavení korejské prozatímní vlády ani konání svobodných voleb na celém území Koreje nebylo dosaženo, a do její severní části kontrolované Sovětským svazem byl v roce 1948 dosazen spřátelený komunistický režim v čele s Kim Ir-senem.
Oproti situaci v Evropě, kde se po dosazení komunistických vlád v zemích spadajících do sovětské sféry vlivu rozložení sil obou bloků konsolidovalo, vývoj na Korejském poloostrově po vzniku dvou korejských států očekávané zklidnění nepřinesl. Naopak. Během dvou let vyústil v první „horký střet“ studené války a stal se testem pro obě nastupující supervelmoci. Přestože se Sovětský svaz do konfliktu přímo vojensky nezapojil, jeho podpora, bez níž by se Kim Ir-sen k útoku na jih neodhodlal, byla zřejmá. Nehledě na to, že ho na tomto poli více než zdatně zastoupila komunistická Čína, která se v následujících letech stala významným faktorem v soupeření obou supervelmocí na východě Asie. Korejská válka nakonec skončila v roce 1953 patem a „železná opona“ se definitivně spustila podél 38. rovnoběžky protínající Korejský poloostrov i na Dálném východě.
Upevnění protektorátu Sovětského svazu a Číny nad novým severokorejským státem se po skončení války stalo základem přežití Kim Ir-senova totalitního režimu. Hospodářská a vojenská závislost země na obou velmocích byla stvrzena řadou bilaterálních smluv, mj. dohodou o hospodářské a kulturní spolupráci se Sovětským svazem a smlouvou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci s Čínou. Zatímco první zajišťovala KLDR hospodářskou pomoc, druhá jí zaručovala vojenskou podporu v případě dalšího válečného konfliktu.
Ani jedna z velmocí nicméně nehodlala svému severokorejskému chráněnci svěřit své „jaderné tajemství“ a pomoci mu s vývojem jaderné zbraně, o nějž začal Kim Ir-sen velmi intenzivně usilovat od konce 50. let v souvislosti s rozmístěním amerických jaderných zbraní na jihu Koreje. Sovětský svaz nakonec souhlasil jen se spoluprací na výzkumu pro vědecké účely; na základě dohody o jaderné spolupráci bylo v roce 1962 zprovozněno severokorejské vědecké výzkumné centrum v Jongbjonu. Zájem KLDR o získání jaderné zbraně však neopadl. Nález bohatých zásob uranu zemi v následujících desetiletích umožnil dále postupovat směrem k získání dostatečného množství plutonia a nakonec i přistoupit k vývoji první vlastní jaderné zbraně.
V postbipolárním světě
Konec studené války spojený s rozpadem sovětského impéria znamenal pro severokorejský režim zásadní otřes a krizi důvěry v oba klíčové spojence komunistického státu. Poté, co počátkem 90. let obě velmoci navazují diplomatické vztahy s nenáviděným jižním sousedem, se budoucnost KLDR stává z pohledu režimu značně nejistou. Nové, demokratickým směrem se ubírající Rusko, utápějící se navíc ve vlastních hospodářských problémech, již nemůže a ani nechce severokorejský totalitní režim ekonomicky dotovat. Jediným zdrojem hospodářské a vojenské pomoci tak zůstává Čína, což ovšem KLDR na klidu nepřidává. V nových podmínkách proto spatřuje zajištění své existence jen v dohodě s dosavadním úhlavním nepřítelem a novým světovým hegemonem. Americké vládě navrhuje uzavření bilaterálního paktu o neútočení, který je však z její strany odmítnut. Místo toho obdrží nabídku na uzavření dohody o zmražení svého jaderného programu výměnou za hospodářskou pomoc, zahrnující pro ekonomiku KLDR i klíčové dodávky paliva, a výstavbu dvou lehkovodních jaderných reaktorů. KLDR s ohledem na zhoršující se hospodářskou situaci souhlasí, a podpisem dohody v roce 1994 je korejská otázka uložena na několik let k ledu.
S příchodem nového tisíciletí a změnou klimatu v mezinárodních vztazích v souvislosti s teroristickými útoky na USA v roce 2001 se však nevyřešená otázka opětovně vrací na scénu. USA vyhlašují válku proti terorismu a prezident George W. Bush označuje KLDR za součást „osy zla“. Severokorejský režim, nyní již pod vedením Kim Čong-ila, spatřuje v tomto prohlášení přímé ohrožení své existence. S odkazem na nedodržení dohody týkající se výstavby slibovaných lehkovodních reaktorů a pozastavení dodávek paliva opětovně spouští své jaderné centrum v Jongbjonu, testuje nové raketové systémy a nakonec odstupuje i od smlouvy o nešíření jaderných zbraní. S nově nabytou sebedůvěrou podpořenou revitalizujícími se vztahy s Ruskem po nástupu Vladimira Putina do čela státu a rostoucím objemem hospodářské pomoci ze strany Číny sice přistupuje na zahájení šestistranných rozhovorů o svém jaderném programu (za účasti USA, Ruska, Číny, Japonska a obou korejských států), současně však pokračuje v produkci plutonia a v říjnu 2006 oznamuje provedení prvního úspěšného testu jaderné zbraně.
Intermezzo let 2007–2008 v podobě souhlasu režimu s opětovným uzavřením jaderného centra v Jongbjonu výměnou za dodávky paliva v rámci dalšího kola šestistranných rozhovorů a na něj navázané vyškrtnutí KLDR z amerického seznamu zemí podporujících terorismus zůstalo jen krátkou epizodou na severokorejské cestě za dosažením plných jaderných schopností. Kritika mezinárodního společenství odsuzující neúspěšné vypuštění prvního severokorejského satelitu se v roce 2009 stala záminkou k obnovení jaderného programu a k následnému druhému jadernému testu v květnu téhož roku. Změnu severokorejského postoje nepřinesl ani nástup nového vůdce Kim Čong-una, který linii nastavenou svým otcem stvrdil provedením třetího jaderného testu v únoru tohoto roku.
Řešení na dohled?
Řešení korejské otázky se díky dlouholeté egoistické politice velmocí sledujících vlastní zájmy dostalo do slepé uličky, z níž se nebude snadné dostat. Poválečné soupeření velmocí vytvořilo v severní Koreji prostor pro vznik totalitního režimu nejtvrdšího ražení, založeného na kultu osobnosti dynastie Kimů, považujícího vnější svět za svého nepřítele. Přestože si problematičnost tohoto režimu uvědomily jak ruské, tak čínské vládní elity již během studené války, nechaly jej v rámci boje dvou ideologicky vyhraněných táborů přežívat.
Jedinečnou příležitost, kterou k vyřešení korejské otázky nabídl konec studené války, ale ani jedna z velmocí nevyužila. Zaneprázdněny vlastními problémy ponechaly severokorejský režim svému osudu, doufajíce v jeho postupnou proměnu v kontextu změn mezinárodního klimatu. Společně s USA, kterým nakonec postačilo jen uzavření dohody o zastavení severokorejského jaderného programu, tak propásly šanci na vyřešení letitého, jimi vytvořeného problému velmocenskou dohodou.
Nečinnost se jim vrátila jako bumerang na počátku nového tisíciletí. Nejenže nedošlo k postupné erozi severokorejského režimu, který si i přes tlak vnějšího světa nadále udržel svou uzavřenost a rigidnost, ale KLDR se naopak začala čím dál více projevovat agresivně a nepřátelsky z rostoucí obavy o svou existenci v důsledku amerického tažení proti mezinárodnímu terorismu. To, co zpočátku ponechávalo Rusko a Čínu poměrně chladnými (s ohledem na zaměření těchto výpadů vůči jejich tradičnímu rivalovi USA), ovšem nabylo během několika let značně znepokojivých rozměrů majících vliv na stabilitu celého regionu.
Jestliže Rusko a Čína věřily, že dokončení vývoje jaderné zbraně a její první úspěšný test KLDR uspokojí, nemohly se více mýlit. Políček, který oběma zemím severokorejský režim záhy uštědřil vypovězením dohody o ukončení jaderného programu, uzavřené za jejich přítomnosti v rámci šestistranných rozhovorů, se stal nepříjemným budíčkem. A jejich postoj k dosavadnímu chráněnci se začal s jeho narůstající nevyzpytatelností pozvolna měnit. Otázkou zůstává, zda vývoj v posledních měsících zarámovaný již třetím severokorejským jaderným testem konečně pohne obě velmoci k přijetí zásadních kroků v zájmu zachování stability a bezpečnosti v celém regionu, nebo budou riskovat další severokorejskou provokaci s potenciálně nepředvídatelnými důsledky.
Možností není příliš mnoho. Je málo pravděpodobné, že by si některá z velmocí přála opakování válečného střetu z počátku 50. let minulého století. Vzhledem ke stávajícím platným smluvním vazbám by nová válka na Korejském poloostrově znamenala opětovné zatažení všech tří velmocí, zcela jistě však Číny a USA, do konfliktu a jejich přímou konfrontaci. Takový vývoj by (snad) mohl hrát do karet jen Rusku a stejně jako v případě první korejské války vést k úvahám o využití zaneprázdněnosti USA v Asii k realizaci vlastních cílů na evropském kontinentu. Vzhledem k neochotě Číny a Ruska severokorejský totalitní režim nadále podporovat je však více pravděpodobné, že by obě velmoci nakonec mohly dospět k dohodě o nahrazení stávajícího režimu jinou, přijatelnější alternativou. S ohledem na neexistenci domácí opozice nebo občanské společnosti ale taková změna nemůže být provedena tradičním způsobem zevnitř. Zbývá tedy jedině vnější zásah, což se však ve svém důsledku rovná svržení režimu a jeho nahrazení jiným systémem vlády. Takový krok je ale velmi riskantní s ohledem na nejistý výsledek, který by mohl vyústit v destabilizaci celé země a masivní vlnu uprchlíků, která by v první řadě zasáhla právě Čínu. Za takové situace je proto třeba uvážit i poslední možnost, tj. namísto zvnějšku implantovaných řešení raději připustit opětovné znovusjednocení poloostrova pod stávající jihokorejskou vládou. Dohoda velmocí na takovém řešení by byla jednoznačně nejlepší volbou z existující slepé uličky. Obavy všech zainteresovaných stran ze změny statu quo by samozřejmě musely být brány v potaz. S ohledem na enormní finanční náklady, které by si znovusjednocení na straně jihokorejského státu vyžádalo, by však obavy Číny z rychlého vzestupu nového souseda mohly být na několik let zažehnány. Ostatně mezinárodní postavení nového státu, jeho nejaderný status, stejně jako přítomnost zahraničních vojenských jednotek, by mohly být v takové dohodě předem ošetřeny.
Všechna řešení nicméně musí počítat s jedním zásadním a neopominutelným faktorem – severokorejským jaderným arzenálem, který musí být před realizací jakýchkoliv kroků ze strany velmocí bezvýhradně zajištěn a eliminován, aby nedošlo k jeho použití coby krajně extrémního prostředku v rámci posledního zoufalého pokusu o udržení existence stávajícího režimu. Nebude to jednoduché. Všechny tři velmoci však nesou odpovědnost za současný vývoj, a je tedy jen na nich, aby světu konečně ukázaly, že jsou schopny překonat své partikulární zájmy a korejskou otázku po letech váhání a odkladů v zájmu mezinárodní bezpečnosti definitivně vyřešit.
Autorka je nezávislá expertka, bývalá diplomatka specializující se na oblast mezinárodní bezpečnosti a region střední a východní Evropy.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Rusko, Čína, terorismus, Spojené státy americké, bezpečnost, jaderné zbraně, studená válka, 11. září, Jižní Korea, mezinárodní vztahy, Severní Korea