Karel Havel, nebo Miloš Klaus?

Alexander Tomský | 25. 1. 2013

Poslat do Kindlu

---

„Neříkala sem to?" prohlásila radostně moje kadeřnice, majitelka salónu a klausovka. „Vyhraje Zeman. Už je to jasný." „Vy byste volila levičáka?" namítl jsem. „Vy, politologisti, taky houbelec čemu rozumíte," namítla zase ona. „Dyk vlád s Klausem a nekrad. Slušnej, rovnej chlap. Na zkorumpovanou politiku svý partaje se raděj vybod a sám znechuceně odešel, a moh se držet lizu. Nic si nenakrad. A pan prezident ho doporučil!"

Ano, takhle se nám to v prvních přímých prezidentských volbách v Česku zamotalo. Miloš Zeman, kandidát levice, jak o sobě hrdě prohlašuje, nám říká: máte volbu - zeman, nebo kníže, plebejec, nebo aristokrat, obhájce chudých, nebo představitel bohatých, levice, nebo pravice. Politicky jednoduché. Levice už dlouho v průzkumech voličských nálad vede a mnozí na pravolevou logiku na rozdíl od mé lazebnice nepochybně naletí. Obě vládní strany svého ministra a místopředsedu Karla Schwarzenberga celkem pochopitelně oficiálně podporují a sociální demokraté i komunisté jsou celkem logicky pro Zemana, tedy alespoň vedení jejich stran. Snad ani nemohli jinak. V přímé lidové volbě musí kandidát získat polovinu celého politického spektra od extrému až do nešťastného středu plus alespoň jeden hlas, a proto je výhodné voličstvo ideologicky rozdělit. Jde to sice jen částečně, protože kandidát, když už ne osobnost, je alespoň osoba - a ta působí sympaticky, nebo antipaticky bez ohledu na to, koho ideologicky zastupuje, a volič, byť se říká, že v druhém kole vybere vždy toho, kdo mu osobně vadí méně, i v neprezidentském systému, kde o velkou moc nejde, na schéma levice/pravice přece jen bohužel slyší.

Schwarzenbergovi samozřejmě prominentní účast v nepopulární vládě, která zbytečně zdražila léky, potraviny i kulturu a pravděpodobně zavinila recesi, velmi škodí, a proto zdůrazňuje nepolitický aspekt volby, symbolickou podstatu prezidentské reprezentace, hlásá prezidenta sjednotitele, k čemuž se i Zeman chtě nechtě musí přihlásit. Ten ovšem ví, jak jsou lidé politikou nesmírně otráveni, a také proto protivníkovi jeho současné politické angažmá (a především Miroslava Kalouska, nenáviděného ministra financí) stále připomíná, doufaje, že jeho vlastní politické hříchy jsou dávno zapomenuty. Je pravděpodobné, že razantní snížení životní úrovně důchodcům, postiženým lidem a rodinám s dětmi Zemanovi nakonec dopomůže k vítězství. Stačí se podívat na sociální mapu republiky, kde má převahu - chudší regiony, venkov, menší města.

Jenže ouha! Tuhle krásnou levopravou logiku popírají Zemanovy vlastní činy. Už ve svém politickém bestselleru zničil reputaci mnoha vedoucích představitelů sociální demokracie a jeho strana, přestože socialistům v minulých volbách odtáhla jen 4, 3 % voličů, ČSSD fatálně poškodila. Není zapotřebí velké obrazotvornosti, abychom si představili, jak lidem zvolený aktivistický Zeman socdemokratům zatopí; jeho prezidentská aura bude zemanovcům příště bohatě stačit na překonání pětiprocentní volební hranice, když on sám získal čtyřnásobek. Mstivý Zeman na Hradě je pro své bývalé spolustraníky hotová katastrofa, už jen proto, že se tím řadí k diskreditující české národně-socialistické tradici, do které po prezidentech Benešovi a Klausovi zapadá i Zeman, na Slovensku Fico. A tak by levice měla z pudu sebezáchovy raději volit knížete a pravice naopak plebejce, aby vyhrála příští volby. Obě však mají smůlu. Vládní strany podpořit opozičního kandidáta nemohou a levice zase nemůže podporovat současného místopředsedu nenáviděné vlády, kterou by ráda zanedlouho v parlamentu přehlasovala. Záleží teď, kolik lidí - zvláště na Moravě, která volí doleva -, se nechá na tohle schéma nachytat. Ve skutečnosti je jeden kandidát pravolevý a druhý levopravý, ať už toto dělení chápeme jakkoli.

Lidové volby ovšem vyjevily ještě daleko hlubší historický rozkol české společnosti. Zpočátku byli kandidáti (oba nadáni neobvyklým smyslem pro humor) nad věcí a zdůrazňovali, jak budou vůči sobě noblesní. Čtrnáct dní je však v politice dlouhá doba a každodenní klání v rozhlase i televizi vyžaduje nový a čím blíž k finiši i tvrdší útok. Plebejec hranou noblesu brzy vzdal, kníže se drží, je mu přece jen vlastní. Útoky na Schwarzenberga mají symbolický význam a jen jeden cíl: rozjitřit starou, hlubokou a nezahojenou ránu pobělohorského národovectví. Emigrant Schwarzenberg (bylo mu deset, když s rodiči odjel) byl ale vychován v Rakousku, a není tudíž podle této insinuace náš. Ti správní, jak naznačoval už Klaus, ti neutekli. Kníže považuje mrtvé dekrety za zločinné, a odvážil se prohlásit, že z dnešního pohledu by Beneš patřil před haagský tribunál. Není pochyb, že přízemní český nacionalismus se za vinu svých předků, byť v kontextu desetinásobných hitlerovských zvěrstev, stydět nehodlá. Na druhou stranu: neplatí to o všech národech? O Turcích, Srbech, Chorvatech i Kosovanech, abychom jmenovali jen ty nejbližší. „Byl snad Churchill obviňován z válečných zločinů za bombardování bezbranných německých měst?" kontroval rafinovaně Zeman. Tady však o fakta nejde. Katolická aristokracie je pravým českým plebejcům cizí. Její noblesa uráží, národnímu typu odpovídá zemitý Zeman.

Všechna větší města (s výjimkou průmyslové ostravské konglomerace) volila převážně Schwarzenberga. Jistě, je to ta bohatší část společnosti a lze se i oprávněně domnívat, že ti, kteří posílají své děti do osmiletých gymnázií, jsou z vulgárních politiků znechuceni a uvítali by na Pražském hradě noblesu. V přímé volbě prezidenta, v lidovém plebiscitu, ovšem zpravidla vítězí nižší, antinormativní společenský jmenovatel. V takové volbě by nevyhrál ani Masaryk, ani Havel. Sázkaři, ti už mají jasno. A zpravidla se nemýlí.

Text vyšel 25. ledna 2013 v časopisu Týždeň. Redakčně upraveno.

Revue Politika 1/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse