Úvodní stránka  »  Články

Jak se volí POTUS?

Manuál k volbě amerického prezidenta s příklady*

Jan Kust | 6. 11. 2012
Poslat do Kindlu

Volba amerického prezidenta je jednou z nejzávažnějších událostí, které každé čtyři roky hýbou celým světem a ovlivňují jeho směřování. Zároveň jde o jeden z nejzářnějších příkladů oslavy demokracie a nejmasovější projev „vůle lidu". Jak se volba připravuje, jak probíhá a co jí následuje?

Kdo může být zvolen prezidentem USA

I v rámci letošních voleb byla rozpoutána debata o některých prvcích pasivní volební legitimace na post prezidenta USA. Ve skutečnosti není pasivní volební právo pro post prezidenta USA a potažmo viceprezidenta upraveno ani v Ústavě USA, ani v jejích dodatcích (určují pouze podmínky pro výkon obou postů, nikoliv to, kdo může být volen).

Post prezidenta USA nemůže podle druhého článku Ústavy vykonávat nikdo, kdo není rodilým Američanem (či nebyl občanem USA ke dni vstupu Ústavy USA v účinnost). Dále stanovuje, že minimální věk pro prezidenta USA je 35 let, minimální počet let pobytu přímo v USA pro toho, kdo může vykonávat funkci prezidenta, je 14 let. Obě tyto podmínky se vztahují ke dni inaugurace a dle 12. dodatku je musí splňovat i viceprezident. 22. dodatek pak upravuje počet volebních období, po která může prezident zastávat svůj mandát.

Výběr kandidáta - stranické primárky

Proces výběru vhodného kandidáta dvou hlavních politických stran v USA začíná dlouho před samotným volebním bojem, většinou v návaznosti na vnitrostranické volby v Iowě a New Hampshire, které se konají téměř rok před vlastní volbou prezidenta (letos to bylo v lednu 2012). Toto volební klání se svádí i mimo federaci, například na územích, která patří pod správu USA, ale nemají status státu (nejznámější takovou oblastí je bezesporu Puerto Rico či Guam).

Vnitrostranická volba je většinou důležitější pro tu stranu, jejíž prezident právě nesedí v Oválné pracovně; obhajující kandidát mívá ve vlastní straně opozici jen zřídkakdy. (Naposledy nebylo jasné, zda dojde k obhajobě mandátu, v roce 1976, kdy G. Fordovi ve stranických primárkách silně konkuroval R. Reagan.) Letošní primární volby tedy byly zajímavé především u republikánů (GOP). Ještě před zahájením vnitrostranického volebního procesu se původně široké spektrum kandidátů, zájemců a váhajících smrsklo na šest relevantních mužů a jednu ženu.1 Celkové výsledky pak byly oznámeny na celostranické konferenci, i když o výsledku zpravidla bývá rozhodnuto již mnohem dříve.

Volební den

Za volební den (election day) se označuje úterý po prvním listopadovém pondělí volebního roku. Letos připadá na 6. listopadu.

Specifikem prezidentských voleb v USA je to, že se jedná o volby nepřímé. V první fázi se všelidovým hlasováním volí tzv. sbor volitelů (Electoral College), který ve fázi druhé volí jak prezidenta, tak viceprezidenta USA. Sbor volitelů byl do Ústavy USA zakotven coby kompromisní řešení mezi přímou volbou voliči a volbou Kongresem, byť samotná Ústava i její 12. dodatek hovoří pouze o volitelích, nikoliv přímo o sboru volitelů (jedná se tedy o pojmenování, které v zásadě nemá ústavní oporu, navíc sbor volitelů se fakticky ani neschází na jednom místě, protože volitelé za každý stát volí v příslušných hlavních městech.)2

Volitelů je celkově 538, což je dáno součtem členů obou komor Kongresu USA a tří zástupců Washingtonu D. C. (435 členů Sněmovny reprezentantů, 100 senátorů a 3 volitelé za D. C.).3 Počet volitelů vždy odpovídá počtu zástupců jednotlivých států v Kongresu. Nejlidnatější státy mají nejvíce kongresmanů, a tedy i nejvíce volitelů. Změny v závislosti na přírůstku či úbytku obyvatel se provádějí každých deset let. V současnosti je nejlidnatějším státem Kalifornie, která má přes 50 volitelů, nejméně zalidněným státem je Wyoming, jenž má volitele tři. (Washington D. C. může mít počet volitelů odpovídající jeho lidnatosti, ale nikdy ne méně než nejméně zastoupený stát; proto má dnes právě tři volitele).

Nejenže není centrálně určeno, kterak se volitelé za jednotlivé státy federace volí, dáno není ani to, kterak jsou touto volbou vázáni, respektive nakolik se mohou odchýlit od „hlasu lidu". V některých státech voliči své volitele ani nevolí - volí kandidáty stran a jména všech volitelů nejsou ani uvedena na volebních lístcích (tzv. short ballot). Jinde se naopak volí všichni volitelé jmenovitě, existují ale i státy, kde se uplatňuje kombinace obou uvedených přístupů (pro podrobnosti lze doporučit tento odkaz).

Volitelem nemůže být dle Ústavy USA nikdo, kdo zastává federální úřad, senátor, člen Sněmovny reprezentantů, ani ten, kdo se účastnil bojů či revoluce proti USA či napomáhal nepřátelům země (toto omezení se vztahovalo především na období po občanské válce a bylo možné je individuálně odvolat dvoutřetinovou většinou v obou komorách Kongresu).

48 států USA a Washington D. C. Požívají při volbě volitelů systém „vítěz bere vše", Maine a Nebraska kombinaci systému většinového a proporčního - hlasy se částečně dělí podle vítězů v jednotlivých volebních okrscích a částečně dle celostátního součtu.

To, že se volitelé jasně profilují coby zastánci jednotlivých kandidátů, neznamená, že se tak skutečně vždy chovají. Doposud se sice nikdy nestalo, že by odlišná volba volitelů vedla ke zvolení jiného prezidenta, než toho, který získal většinu sboru volitelů, ale přesto se jedná o realizovatelný scénář. (Ukázalo se to v roce 1836, kdy volitelé za Demokratickou stranu ze státu Virginie odmítli podpořit svého nominanta na post viceprezidenta, proto ho poté musel „dovolit" Senát.)

Ve snaze udržet jednotlivé volitele „na uzdě" a zavázat je k provádění vůle lidu byla hned v několika státech legislativně zakotvena povinnost volitele volit zástupce té strany, kterou podporuje. V současné době většina států USA zavazuje své volitele buď tímto způsobem, nebo veřejnou stranickou přísahou.4 Nejde o přežitek či anachronismus - i v poměrně nedávných volbách se volitelé zachovali proti vůli voličů. Například v roce 2000 volitelka za Washington D. C. Barbara Lett-Simmons odmítla odevzdat svůj volební hlas na podporu Ala Gorea s odkazem na svůj protest proti tomu, že Washington D. C. tehdy neměl žádného zástupce v Kongresu.

Volba prezidenta USA

Volitelé zvolení za příslušný stát se scházejí vždy v pondělí po druhé středě v prosinci volebního roku v hlavním městě státu, za který byli zvoleni, aby hlasovali. Původně měl každý volitel dva rovnocenné hlasy, přičemž kandidát, který dostal nejvyšší počet hlasů, pokud to byla nadpoloviční většina, byl zvolen prezidentem, kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů viceprezidentem. Trhliny dostal tento systém poměrně záhy, když v roce 1800 obdrželi stejný počet hlasů T. Jefferson i A. Burr, a v roce 1824, kdy byla sice většina hlasů volitelů odevzdána A. Jacksonovi, ale nejednalo se o nadpoloviční většinu. Zatímco v prvém případě se radoval Jefferson, ve druhém byl již na základě nových pravidel a za jistých kontroverzí „dovolen" prezidentem John Q. Adams.

Vzhledem k těmto zkušenostem byl v mezidobí přijat 12. dodatek Ústavy, který hovoří o tom, že volitelé musí odevzdat zvlášť svůj hlas pro prezidentského a viceprezidentského kandidáta a alespoň jeden z nich nesmí být ze státu, kde se volba koná (tedy: v případě, že by kandidát na prezidenta i viceprezidenta za stejnou stranu byli z jednoho státu, nemělo by být možné je v tomto státě zvolit oba; k jisté kontroverzi to vedlo při spárování G. W. Bushe a D. Cheneyho, kteří byli těsně před volbami rezidenti Texasu, D. Cheney se proto „vrátil" do svého domovského Wyomingu).

12. dodatek také určuje, že zvolený prezident musí dosáhnout nadpoloviční většiny. Pokud jí nedosáhne, může být ze tří kandidátů s nejvyšším počtem obdržených hlasů volen Sněmovnou reprezentantů. Sněmovna reprezentantů pro tyto účely používá systém „jeden stát jeden hlas". Výsledkem opět musí být nadpoloviční většina. Pokud tímto procesem k volbě nedojde do 4. března následujícího roku, ujímá se prezidentských pravomocí zvolený viceprezident.

U viceprezidentských voleb je situace obdobná, pouze s tím rozdílem, že „dovolení" kandidáta provádí Senát, nikoliv Sněmovna reprezentantů, a volit musí mezi dvěma kandidáty s nejvyšším počtem obdržených hlasů (v případě rovnosti hlasů mohou být do voleb zahrnuti všichni takoví kandidáti). 12. dodatek konečně zakotvuje také to, že viceprezidentem USA nemůže být zvolen nikdo, kdo není způsobilý být zvolen prezidentem USA.

Poté, co volitelé odevzdají své hlasy - ve většině případů píší jména těch, jimž svůj hlas odevzdávají, do připravených formulářů, v některých případech zaškrtávají předtištěná jména a výjimkou není ani psaní jmen na bílý nelinkovaný papír -, sepíše se o hlasování protokol v několika výtiscích s platností originálu. Jeden z těchto protokolů je poté zaslán předsedovi Senátu USA (tj. viceprezidentovi USA), který předsedá společné schůzi obou komor Kongresu, kde se hlasy oznamují, opět sčítají a je vyhlášen výsledek volby, případně oznámeny další kroky. Tato společná schůze by se měla konat vždy 6. ledna roku následujícího po volbě a scházet by se na ní měli zástupci nového Kongresu, který vzešel z voleb uskutečněných přímou volbou ve shodném termínu s volbou prezidentskou.

Zajímavostí popsaného systému je fakt, že v historicky prvních prezidentských volbách v USA nebyli volitelé voleni lidem, ale delegováni zastupitelskými sbory svých států. Ještě v roce 1812 polovina států lidové hlasování nepraktikovala. Posledním státem USA, kde se začalo konat lidové hlasování o volitelích prezidenta USA, se stala Jižní Karolína.

Inaugurace

Inaugurační den je prvním dnem výkonu funkce nového prezidenta; první inaugurace G. Washingtona proběhla 30. 4. 1789 v New Yorku. Tradičně ovšem bylo datum nástupu do funkce stanoveno na 4. března roku následujícího po roce, ve kterém proběhlo lidové hlasování. Inaugurace probíhá ve Washingtonu D. C. na Kapitolu. Jediným prezidentem, jehož inaugurační ceremoniál neprobíhal v prostorách Kongresu, byl F. D. Roosevelt, který své rekordní čtvrté volební období zahájil rovnou v Bílém domě.

Poslední inaugurační den uskutečněný podle starých termínových pravidel se uskutečnil v roce 1933, právě když byl zvolen F. D. Roosevelt. V tomto roce vstoupil v účinnost 20. dodatek Ústavy, který inaugurační datum posunul na 20. ledna. Od roku 1933 tak prezidentské i viceprezidentské funkční období začíná v tento den (v případech, kdy toto datum připadá na neděli, probíhají slavnostní části ceremoniálu až v pondělí, na ústavní zakotvení počátku mandátu to však nemá vliv; o den „odloženou" inauguraci měl D. Eisenhower a R. Reagan a obdobně proběhne i ta v roce 2013).

Jedinou ústavní povinností prezidenta USA spojenou s inaugurací je složení slibu; ostatní tradice se vyvinuly až posléze (ústavou například není předepsané ani znění slibu, který v rámci téhož ceremoniálu skládá viceprezident). Zvolený viceprezident a prezident skládají svůj slib (v tomto pořadí) tradičně do rukou předsedy Nejvyššího soudu USA. První prezident USA, který jej takto skládal, byl J. Adams a od té doby žádný předseda Nejvyššího soudu USA na inauguraci nechyběl (byť ne vždy byla skládána do jeho rukou). Prezidentský slib by měl zaznít v pravé poledne, pokud je to možné.

Prezidentský slib je zakotven ve druhém článku Ústavy USA a zní: „Slavnostně přísahám (nebo slibuji - pozn. aut.), že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit Ústavu Spojených států." V některých případech bývá za tato slova prezidenty vkládán dodatek „a k tomu mi dopomáhej Bůh", ten však nemá přímou oporu v Ústavě. Ostatně ani kniha, na kterou prezident svůj slib skládá, není jasně definována, i když ve většině případů je to bible (například B. Obama užil pro svůj prezidentský slib symbolicky bibli, na kterou přísahal již A. Lincoln).

Po složení slibu nový prezident většinou oslovuje Američany inauguračním projevem (před inaugurací W. McKinleyho bylo pořadí slibu a projevu obrácené), po krátkém občerstvení pak slavnostní program pokračuje přehlídkou a průvodem, který tradičně vede k Bílému domu. V umírněnějším tempu pak oslavy pokračují i následující dny - slavnostní mší či předáváním různých prezidentských medailí a vyznamenání.

Pokud by zvolený prezident nemohl složit přísahu, funkci nemohl vykonávat či nesplňoval všechna kritéria, nastupuje na jeho místo viceprezident (v některých případech nejprve dočasně), což v minulosti přineslo některé spory (například zda se v případě smrti prezidenta viceprezident automaticky stává prezidentem, či zda pouze přebírá jeho pravomoci). K dnešnímu dni je ústavně zakotveno, že viceprezident se stává prezidentem, pokud prezident svůj úřad uvolní, je z něj odvolán, či zemře.

Kongres je Ústavou také vázán k ustanovení dalšího nástupnického pořadí po viceprezidentovi. Jsou to postupně předsedové obou komor Kongresu (u Senátu zastupující předseda, neboť předsedou je právě viceprezident) a členové kabinetu, dle pořadí vzniku a důležitosti jejich úřadů.

Obhajování mandátu a více volebních období

Až do roku 1947 neobsahovala Ústava USA žádné ustanovení, které by regulovalo počet volebních období, po které by mohl prezident USA vykonávat svůj mandát. Změnil to až 22. dodatek, který Kongres schválil v roce 1947 (ratifikován byl v roce 1951). Obsahuje dva odstavce, přičemž první z nich hovoří o tom, že nikdo nemůže být zvolen prezidentem více než dvakrát (nehovoří o po sobě následujících volebních obdobích, což znemožňuje postup, který známe například z Ruska).5 Pokud některá osoba vykonávala pravomoci prezidenta více než polovinu volebního období (nejčastěji viceprezident), smí být zvolena jen jednou.

Z historického hlediska je za „tvůrce" omezení počtu volebních období pro POTUSe považován George Washington, který se rozhodl potřetí již nekandidovat (byť s odkazem na svůj zdravotní stav). Washingtonův přímý nástupce John Adams tento problém řešit nemusel, neboť podruhé zvolen nebyl. Adamsovi následovníci, Jefferson, Madison a Monroe, však limit respektovali, a položili tak základ pozdější úpravě. V průběhu let se sice někteří politici pokusili získat nominaci své strany pro třetí období - na příklad Ulysses S. Grant či Grover Cleveland. Známý případ Theodora Roosevelta, kdy ke kandidatuře (mimo systém dvou zavedených stran) došlo, je odlišný tím, že „Teddy" své první období zastával z titulu viceprezidenta. Každopádně až do roku 1940 a dob Franklina D. Roosevelta žádný Američan v Bílém domě více než 8 let nevládl. A nezmění-li se Ústava USA, ani nebude.

Průběh letošních prezidentských voleb v USA

6. listopadu 2012všelidové hlasování (registrovaní voliči volí zástupce do sboru volitelů)
11. prosince 2012nejzazší termín pro potvrzení výsledků voleb do sboru volitelů
17. prosince 2012volba sborem volitelů
26. prosince 2012nejzazší termín pro odevzdání výsledků hlasování volitelů (guvernér příslušného státu má povinnost do tohoto data doručit příslušným adresátům zapečetěné protokoly o hlasování volitelů)
3. ledna 2013termín, do kdy archiváři a zástupci Federálního registračního úřadu spolu s předsedou Senátu a Sněmovny reprezentantů ceremoniálně potvrzují převzetí hlasování
6. ledna 2013společné zasedání Kongresu USA za účelem finálního sečtení a vyhlášení výsledků volby prezidenta a viceprezidenta USA
20. ledna 2013 (poledne)inaugurace

Poznámky

* Formální zkratka užívaná pro označení prezidenta USA - President Of The United States. Obdobně se užívají i zkratky VPOTUS pro viceprezidenta a FLOTUS pro první dámu.

1. Michele Bachmann, Jon Huntsman, Rick Perry, Ron Paul, Newt Gigrinch, Rick Santorum a Mitt Romney. Kandidáti jsou seřazeni podle toho, jak odstupovali z volebního boje, a celkových výsledků.

2. Za posledních 200 let bylo v Kongresu USA podáno více než 700 návrhů na změnu tohoto systému, ať už formou dalších dodatků či návrhů na úplné zrušení sboru volitelů. Jde o nejčastější téma návrhů na změnu Ústavy USA.

3. Tato úprava a počet volitelů byly zavedeny 23. dodatkem Ústavy v roce 1960.

4. Že se v takovém případě nejedná o protiústavní omezení, rozhodl Nejvyšší soud USA ve svém rozhodnutí z roku 1952 Ray v. Blair, 343 U. S. 214.

5. Druhý odstavec je pouze standardním ustanovením, které obsahují všechny dodatky - o nutnosti ratifikace státy federace před vstupem v účinnost.

Revue Politika 11/2012
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru