Solidarita jako základ sociální politiky?
Rubrika: Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě | Témata: Česká republika, liberalismus, Hynek Fajmon, Solidarita, filozofie, konzervatismus, rovná daň, křestanství, neoliberalismus
Koncept solidarity bývá v současném společenském diskurzu předmětem sporu mezi těmi, které zjednodušeně nazýváme sociálními liberály, a neoliberály. V českém prostředí je názorová diference dobře patrná. Poslední léta je politicky prosazována spíše neoliberální koncepce, paradoxně však v částečné opozici k názorům veřejnosti. Takto rozehraná hra může mít velký význam pro oživení politického konzervatismu, jehož současný příklon k neoliberálním tezím zdaleka nemusí být definitivní. Solidarita v širším pojetí může být dobrou (byť prozatímní) náplní konzervativní politiky v realitě neideálního světa.
Minulé debaty
Nelze říci, že by nad tématem solidarity probíhala v českém veřejném prostoru zvlášť živá debata. Matthew Ch. Rees v závěru své práce věnované konceptu solidarity a jeho vztahu k rozvoji evropských států blahobytu poukazuje na malý zájem o solidaritu jak ve vědecké komunitě, tak na politické úrovni.1 Tento fakt vysvětluje přesvědčivým odkazem na oslabenou tradici křesťanských demokratů, a můžeme říci křesťanského sociálního učení obecněji, v reáliích států střední a východní Evropy, s Českou republikou v čele. Rees dále argumentuje snahou, typickou pro tento region, překonat posttotalitní socialistické dědictví, které určitou kolektivisticky pojatou koncepcí solidarity legitimizovalo dřívější status quo, a tak zdiskreditovalo druhý přirozený zdroj solidárního politického myšlení a posléze politického programu - sekulární, státní a sociálně demokratický program sociální politiky.
Tyto nepříznivé faktory však neznamenají, že by téma solidarity zcela zaniklo, spíše jej můžeme vypozorovat roztříštěné a zabalené v několika menších, partikulárních debatách, které byly nastoleny buď uměle, viz aplikace politik Evropské unie (strukturální fondy mající znamenat solidaritu silnějších regionů se slabšími či v poslední době tematizovaná mezigenerační solidarita), nebo zcela přirozeně okolo tématu spravedlivých daní.
Debata věnovaná spravedlivým daním a daňové progresi v České republice probíhala a probíhá podle tradiční šablony. Štěpení na odpůrce a zastánce progresivní daně lze dle jejich argumentů zjednodušit následovně. Odpůrci se mohou vydat cestou kritiky nejsnáze za pomoci ekonomické teorie. Vždy budou dle neoliberální teorie a s pomocí statistik tvrdit, že progrese je ve výsledku nevýhodná, brzdící ekonomický růst,2 neefektivní, a tedy poškozující celou společnost. Odpůrci používají také etické prostředky kritiky. Solidarita tak v politickém diskurzu současných populistů neznamená soucit a pomoc směřující ke skutečně potřebným,3 ale je jen jedním z účelových hesel politického marketingu, který nezná a nemá hodnotové cíle. Solidarita je podle této názorové skupiny zneužívána.
I zastánci daňové progrese se uchylují k etickým argumentům, (zejména) v otázkách daní z příjmů. Zdůrazňují, že společnost musí zajišťovat mnohé veřejné služby, jejímiž klienty budou všichni občané bez rozdílu. Financování je tak logicky zajišťováno těmi, kteří jsou s to je zajistit. Hovoří se o určitém standardu 21. století, který platí v rámci států blahobytu západní Evropy. Přirozenou cestou České republiky je následování a kopírování těchto osvědčených systémů transferů bohatství ve prospěch potřebných, v souladu s principem solidarity.4 Další obhajoba dle sociálních liberálů není nutná.
S takto vedenou debatou nelze mít problém. Ovšem české diskuse zpravidla nevedou ke konsensuálnímu, racionálnímu závěru, který by odpovídal požadavkům veřejnosti v kombinaci s požadavky systému. Problém lze nalézt v nesouladném naladění veřejného mínění a uskutečňované politiky. Respektive, ani se nezdá, že by uskutečňovaná politika nacházela alespoň zpětně širší ospravedlnění, tedy krom toho, které bylo monologicky opakováno při jejím nástupu. Z tohoto důvodu pak i pozice, které jsme schematicky naznačili výše, mají jen pramalou šanci k dalšímu rozvoji a zůstávají v zárodečné formě vzájemné ostré protikladnosti, bez naděje na smíření a konstruktivní zodpovězení otázky týkající se (ne)potřebnosti společenské solidarity.
Paradox solidarity
Výzkum,5 který měl zjistit, jaké je srozumění české veřejnosti s termínem společenské soudržnosti, nám odpovídá i na to, jaká důležitost je přikládána solidaritě. Z výsledků lze vyvozovat, že občané mají v hodnotových otázkách jasno. Pokud se více než 89 %6 respondentů kloní k budování společenské soudržnosti, pak je závěr následující: nejde o to, zda je, či není vhodné soudržnost realizovat, ale pouze jakými prostředky se tak má dít.
Společenská soudržnost a její cílené pěstování je tedy žádoucí, myslí si česká veřejnost. Ale co si pod tím představuje? Nejčastěji solidaritu mezi lidmi (vzájemná pomoc, altruismus), autory kódovanou jako solidarita zdola (23 %). Mezi odpověďmi na otevřenou otázku je zastoupen na čtvrtém místě s 10 % odpovědí překvapivě také druhý typ solidarity, tzv. solidarity shora (sociální spravedlnost, smír). Podstatné je taktéž zjištění, že občané oba typy solidarity považují za důležité zároveň; není tedy pravda, že by se navzájem vylučovaly. Naopak druhou nejčastější kombinací prvních dvou odpovědí (po vágních „dobrých vztazích", které však nedoprovázejí materiální náklady) je solidarita zdola a solidarita shora.
V čem vězí avizovaný paradox? Společnost má ve věci soudržnosti, a tedy také prostředků, jak jí (skrze solidaritu) dosahovat, jasno. Hodnoty, které společnost zastává, jsou podle těchto údajů konceptu solidarity nakloněny, takže lze předpokládat, že politika, která by je prosazovala, by také měla mít podporu. Ovšem když Ministerstvo financí ČR realizovalo daňovou reformu zavádějící rovnou daň z příjmů fyzických osob, shodou okolností v době, kdy probíhal výše zmíněný výzkum, obhajovalo ji argumentem nastolení horizontální spravedlnosti při zachování výnosů z daní.7 O posilování společenské soudržnosti pomocí solidarity shora nebylo zmínky, což je logické - horizontální spravedlnost je faktickým protikladem snah o spravedlivé solidární zdanění. Jedná se o jiný typ spravedlnosti, vycházející z odlišné ontologie a jiných představ o ideální společnosti. Otázkou je tedy udržitelnost nesouladného naladění společnosti a reálné politiky.
Paradox solidarity, tedy nedorozumění v pojetí spravedlnosti, však může v demokraciích nastat velice snadno. Politicky prosazovaná spravedlnost horizontální odpovídá na lidskou touhu po svobodě a možná také po hromadění hmotných statků, zatímco zmiňovaný výzkum se ptá, zdali je žádoucí podporovat soudržnou a trvalou společnost občanů, nikoli pouze dočasný a nahodilý spolek atomizovaných jednotlivců, byť tato snaha s sebou ponese náklady určité redistribuce zdrojů. Je dost dobře možné, že titíž respondenti by se v jiných průzkumech hlásili k politické svobodě po vzoru spravedlnosti aplikující rovné danění. Teorie však musí i tyto protikladnosti zasazovat do patřičného kontextu, a proto je vhodné vyhnout se v takto zásadní otázce relativismu a poměřovat hodnotu svobody, redukované na pouhá procenta příjmu odvedená na dani, tedy na svobodu, která se scvrkla v konkrétní číselnou položku, s protikladem v podobě přidané hodnoty, kterou neustále vytváří dobře fungující společnost. Společnost, jež však potřebuje ke svému životu robustnější hodnotové zázemí, které jí může nabídnout právě koncept solidarity, v praktických rozpracováních nabízející třeba i různé kombinace koncepcí solidarity.
Za paradoxem solidarity se může skrývat také nebezpečné štěpení. Na jedné straně se nachází oficiálně zastávaná „ideologie" elit (která se uskutečňuje v praktické politice, zde konkrétně na případu rovné daně) a proti ní stojí prožívaná realita občanstva (jehož ideje zůstávají pouze v nerozpracované, teoretické podobě ideálu solidární společnosti). Takový stav je ale dlouhodobě neudržitelný, alespoň pokud chceme prosazovat vizi stabilní společnosti, s minimálně předvídatelnou budoucností.
Co můžeme dělat? Když zavrhneme možnost, že by veřejnost změnila svoji představu soudržné společnosti, tak musíme zkoumat vítěznou argumentaci a její pojetí solidarity. Nabízí se hledání slabin vítězné argumentace a návrh budoucího alternativního směru, kterým by se debata o solidaritě, tedy o spravedlivých daních, měla vydat, aby vybředla ze současné paradoxní situace a našla funkční, tedy šířeji přijatelné pojetí spravedlnosti.
Charakteristika vítězné argumentace
Kvalitním textem demonstrujícím povahu argumentace, kterou jsme pro její současnou dominanci v reálné politice nazvali vítěznou, je příspěvek Hynka Fajmona „Sociální spravedlnost".8 Autor se k tomuto konceptu staví kriticky a naznačuje, že sociální spravedlnost nemá se spravedlností nic společného. Vcelku logicky z textu vyplývá, že sociální spravedlnost je podivnou spravedlností, když nebere v úvahu odměnu za výkon a dochází k přidělování alespoň minimálního počtu benefitů paušálně. Podobně odmítavý je též ke službám, které stát poskytuje bezplatně, jako je vzdělání, zdravotnictví a další sociální služby, neboť to znamená, že jsou placeny z peněz plátců daní. Autor tak brání úspěšného občana, který je trestán za svůj úspěch vysokými daněmi a podporuje méně majetné, již však služeb státu užívají stejně jako on sám. Dále pak poukazuje na další prostředky uskutečňování sociální spravedlnosti. Kromě progresivního danění jmenuje vyvlastňování a regulaci, konkrétně regulaci nájmů. Nerozlišuje však, že dvě posledně zmiňované eventuality jsou speciálními opatřeními.
V závěru Fajmon hovoří o ideálu solidarity, která nemá být státem vynucovaná, ale má být spontánní, dobrovolná. Charitativní činnost je ideálem, zosobněním křesťanské lásky k bližnímu. Dobrovolná solidarita má tu výhodu, že se odehrává mimo státní aparát a nemůže být zneužita levicovými politiky k sebeprezentaci. Doplňkem klasických argumentů je poukaz na solidaritu v rámci fungující rodiny.
Je patrné, že vítězná argumentace vychází z lockeovského ideálu vlastnění těla, a tedy i všech produktů, které člověk vytvoří prací. Snahou je minimalizovat daně a ostatní odvody, přičemž k solidaritě organizované státem není nejmenšího důvodu. Hlavním charakteristickým znakem tohoto přístupu je vypjatý individualismus. Autor svoji vizi, která by mohla obhajovat rovnou daň (ale explicitně tak nečiní), uzavírá konstatováním, že všichni liberálně-konzervativní politici na pravici by se měli zasazovat o výše zmíněné, tedy o více spontánní solidarity a méně solidarity státní.
Konstruktivní kritika a alternativní program jsou možné
Trhlinu ve vítězné argumentaci lze nalézt těžko, neboť se v ní hovoří o určitém světonázoru, a ten nelze vyvrátit, jde pouze zastávat světonázor opačný. Přesto se domnívám, že jedna možnost, jak tuto argumentaci překonat a nastolit do budoucna alternativu, při zachování mantinelů pravicové politiky, existuje. Tuto eventualitu umožňuje sám Hynek Fajmon, když přisuzuje představovaná východiska liberálně-konzervativním politikům, nikoli pouze liberálům. Musíme se však smířit s cestou neideální, kombinující utilitární, systémové a morální argumenty.
Vítězná argumentace předkládající vizi společnosti ochuzené o systém, který by fungoval na etablovaném principu solidarity, jehož garantem je v současnosti stát, nemůže být programem konzervativní politiky. Alespoň ne takové, kterou zastává významný konzervativní teoretik W. J. Stankiewicz. Ústředním prvkem konzervatismu je podle něj lidská schopnost prozíravosti. Tato prozíravost pak „konzervuje platné koncepce dobra".9 Když poslední informaci transformujeme (a možná až neúnosně zjednodušíme), můžeme dovodit, že konzervativec by měl uchovávat to, co je v současném systému dobré. Těmito dobry jsou dnes reálně existující, široce pojatá svoboda v kombinaci se společenským smírem. Při urputném prosazování vítězné argumentace, tedy neoliberálního ideálu, nedojde k ničemu jinému než k rozbití či poškození existujících dober, což konzervativec nemůže podporovat. Je krajně neprozíravé trvat na minimalizaci daní, či si dokonce nárokovat 100 % svého příjmu, když společnost považuje solidaritu za vhodný princip sebeorganizace. Navíc konzervatismu bude cizí nestabilita, která z neoliberálního ideálu může vyplývat. Konzervativní podporu tak bezesporu nezíská návrh, který maximalizuje zisky tady a teď, s nejasným výhledem do budoucna, s možností, že budou ztracena léta pozitivního vývoje v jednom dějinném zvratu. Konzervativec neopustí princip solidarity, protože ten naopak přináší dlouhodobě fungující, jistý a smírný systém, který dále upevňuje politickou kulturu. Konzervativní myšlení musí zdůrazňovat důležitost investic, které jednotlivec musí přinášet do společnosti, aby bezchybně fungovala. Jednou z podob těchto investic je také solidární jednání.
Hynek Fajmon slučoval progresivní danění s vyvlastňováním a regulací. Domnívám se, že pouze první z položek lze přiřadit k instrumentům solidarity. Ve výsledku však má zamezit zbývajícím dvěma, které jsou produktem nerovnovah a zvratů. Solidarita tak může mít utilitární funkci v podobě společenského stabilizátoru.
Od utilitárních a systémových argumentů přejděme ještě k argumentům morálním. Konzervativcův morální argument se bude opírat o křesťanské sociální učení, byť to bylo vždy blíže k solidaritě zdola. Tento problém však vyřeší čas. Církve (které by agendu sociální politiky kapacitně nezvládly) budou v řešení sociální problematiky se státem spíše partnery než protivníky. Jejich cíl bude jasný: posouvat solidaritu postupně do ideálního režimu spontaneity. Podstatný je i druhý rozměr morální problematiky. Je nutné vidět spíše společnost než stát složený z jednotlivců. Jen takto umírněně lze čelit druhému extrému - novému, doposud nepoznanému typu kolektivismu. Společnost není složena z Lockeových selfmademanů, ale z občanů, kteří využívají již existujících znalostí, zdrojů, infrastruktur, právní ochrany, podpor a pomocí, které pak znovu vracejí do společnosti v podobě jejího dalšího rozvoje a odvodem daní. Nejsme schopni rozklíčovat, zda za úspěchem občana stojí původní podpora ze strany společnosti z 10, 30 či 70 %, jsme si však jisti, že k dosažení svých cílů nějakou podporu využíval, proto je z jeho strany solidární chování vyžadováno. Jedná se o morální i systémovou povinnost.
Existenci více daňových pásem je možno ospravedlnit utilitárně i morálně, nejlépe však zdravým rozumem. Potřebné agendy budou financovat ti, kteří nějaké zdroje mají, nikoli ti bez zdrojů. Pokud dojde k návalu spontaneity a společnost bude fungovat čistě na principu dobrovolné solidarity, vysoké daně a progrese ztratí svoji legitimitu samy. Doba překlenující naplnění tohoto ideálu by se měla řídit umírněnou koncepcí prozíravého konzervatismu, který nebude považovat solidaritu jen za základ sociální politiky, ale spíše za obecnější princip řídící fungování kulturní společnosti jako celku. Konzervatismus se tedy v mezičase nemusí obávat přijetí některých partikulárních politik (solidární systém zdravotnictví a školství či sociální systém podporující minimální standard potřebný k životu v důstojnosti), které se mohou zdát sociálně-liberální. Vůbec ne tehdy, pokud tyto politiky přispívají ke kultivaci moderní masové společnosti, protože právě a jen takto, pomalu, pracně a z mnohých pohledů neideálně, se přiblíží k mnohými vzývanému a skutečně potřebnému režimu spontánní autoregulace.
Poznámky
1. Rees, Matthew Ch. 2007. The Concept of Solidarity and it´s Relationship with the Development of the Modern Welfare State in Europe. Brno: Masarykova univerzita. s. 64.
2. Např.: Kohout, Pavel. 2005. „Jak progresivní daně ničí hospodářský růst". pavelkohout.blogspot.cz/2005/04/jak-progresivn-dan-ni-hospodsk-rst.html
3. Např.: Haas, Tomáš. 2012. „Sociální stát a ,pravicová' vláda". neviditelnypes.lidovky.cz/politika-socialni-stat-a-pravicova-vlada-ffo-/p_politika.asp?c=A120326_234458_p_politika_wag
4. Např.: Stránský, Pavel. 2010. „O solidaritě a sociálním státu". blisty.cz/art/52538.html
5. Tuček, Milan. 2006. Soudržnost společnosti z pohledu české veřejnosti. Praha: Sociologický ústav AV.
6. Šafr, Jiří. 2006. „Význam pojmu ,společenská soudržnost' v názorech veřejného mínění" In: Soudržnost společnosti z pohledu české veřejnosti. Ed. Milan, Tuček. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 41-66. s. 44-46.
7. Čižík, Vojtěch. 2008. Rovná daň v teorii a praxi. Praha: Ministerstvo financí ČR. s. 1.
8. Fajmon, Hynek. 2007. „Slovníček evropských levicových pojmů. 3. Sociální spravedlnost". revuepolitika.cz/clanky/170/slovnicek-evropskych-levicovych-pojmu
9. Stankiewicz, Władysław Józef. 2006. Hledání politické filosofie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. s. 73.
Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.
Rubrika: Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě | Témata: Česká republika, liberalismus, Hynek Fajmon, Solidarita, filozofie, konzervatismus, rovná daň, křestanství, neoliberalismus