Úvodní stránka  »  Články

Na krizi doplatí především fiskálně spořádané země

Miroslav Singer | 7. 12. 2011
Poslat do Kindlu

Příčiny krize eurozóny lze nalézt na třech rovinách. Nejčastěji se hovoří o nepříznivém fiskálním vývoji nebo špatných fiskálních politikách. Důležitějšími příčinami krize jsou ale strukturální nesourodost zemí eurozóny a její nedostatečný institucionální rámec.

Strukturální nesourodost

Začnu tezí o strukturální nesourodosti. Všichni víme, že Evropa není optimální měnovou oblastí, eurozóna taktéž ne. A v tom je problém, protože eurozóna po svém vzniku podpořila vzájemný obchod. Sice i ku prospěchu blízkého okolí, ale na druhou stranu nepřinesla lepší kapitálová rozhodnutí, spíše naopak; kapitál začal proudit, když to zjednoduším, principiálně z Německa, které si bezprostředně po vzniku eurozóny prožilo takřka deflační periodu, protože ztrácelo kapitál ve prospěch zemí, v nichž se nabízelo zdánlivě vyšší zhodnocení. Toto zhodnocení ale mělo svá rizika: věřitelé očekávali, že navzdory všem deklaracím nakonec nastane situace (za předpokladu, že dojde k chybám v jejich rozhodnutích), že se je někdo pokusí zachránit. Nutno dodat, že dnešní situace jim dává zapravdu.

V důsledku toho začala eurozóna v mnoha indikátorech dramaticky divergovat. Podívejme se na trh práce. Na jeho vývoji je krásně vidět, že Německo si své úspěchy „odpracovalo" tím, že mzdy tam rostly dramaticky pomaleji než ve většině Evropy. (Říkám to ale nerad, protože se nedomnívám, že je zas tak skvělé být úspěšný za cenu toho, že mi neroste životní úroveň.)

Dalším indikátorem je reálně efektivní měnový kurz. Svým způsobem odráží totéž. Všechny země, které dnes mají problémy, v nichž životní úroveň rostla nejrychleji a rostla za cenu přítoku kapitálu, který do nich přitékat neměl, jsou seřazeny vedle sebe.

Eurozóna svým fungováním zkrátka podnítila přehřívání periferních ekonomik, respektive podněcovala v nich divergenci, a to i přes neoptimální stav na začátku. V tuto chvíli vyžaduje její další existence strukturální reformy.

Institucionální rámec

Eurozóna na svém počátku nedefinovala ani to, jak bude řešit jakoukoli krizi, ani to, jak by z ní mohl někdo odejít. Z čistě právního hlediska dokonce existuje, pokud vím, text, který říká, že z eurozóny nelze legálně odejít bez opuštění Evropské unie. Dovolím si jej nicméně trochu bagatelizovat tím, že je těžké nalézt v Evropě pravidlo, které by nebylo ignorováno v okamžiku, když se to ukáže jako výhodné. Pravidla eurozóny byla porušována či nerespektována, ať už jde o nákupy dluhopisů, ať jde o Pakt stability a růstu, klauzuli o zákazu pomoci s finančními závazky členských států eurozóny atd.

Co se týče politických elit, je dobré si uvědomit, že eurozóna se do krize nedostala sama; první náraz přinesla světová finanční krize, za kterou eurozóna zase tak moc nemohla. Na druhou stranu platí, že vývoj se oproti roku 2007 zcela otočil; tehdy jednotlivé privátní instituce, zvláště finanční, panikařily a byly to státy, kdo je uklidňoval. Můžeme debatovat o tom, zda to měly dělat v takové míře jako například Irsko, každopádně politická aréna tehdy byla zdrojem klidu. V tuto chvíli je tomu přesně naopak. Máme řadu privátních institucí, a to i v Evropě, které už jsou v pořádku, jsou solventní, mají dostatek aktiv. Některé z nich si dokonce mohou, aniž by k tomu byly nuceny, dovolit odepsat vše, co odepsat chtějí, a říct, že letos budou mít jejich akcionáři smůlu. Nijak to neohrožuje jejich existenci, jen čekají, zda mají investovat nebo utrácet; peníze jsou. Veškeré rozhodování dnes naopak ztěžuje politická sféra: víra či přesvědčení, že členství v eurozóně povede k větší disciplíně, se ukazuje jako zcela iluzorní (dříve tomu tak nebylo, některé země skutečně dokázaly „zabrat").

Fiskální vývoj

Evropa má smůlu v tom, že si v lepších časech nevytvořila dostatečné prostředky. Dotčené státy namísto toho, aby ukázkově uvolnily fiskální politiky, a čelily tak krizi, nemohou v řadě případů činit nic jiného, než že se chovají de facto procyklicky (nebo minimálně acyklicky). Během krize také došlo spíše k přesunu než k řešení dluhů.

Eurozónu tvoří sedmnáct zemí. V roce 2007 neplnily kritéria deficitu dvě země, v roce 2010 byly jen tři země, které je plnily. To nelze nazvat jinak než zásadním zhoršením fiskální situace.

Malá odbočka: Minulý víkend jsem trávil na východě Turecka se zástupci zemí, které jsou pro nás zajímavé coby odbytiště našeho zboží, tj. maloasijská část bývalého Sovětského svazu plus Rusko, Čína. Bylo šokující, když představitelé oněch „-stánů", o nichž my si často nemyslíme nic pěkného, říkali: „Máme velký fiskální problém, deficit u nás činí 2,5 %. Ale my to příští rok zlepšíme a budeme hospodařit s vyrovnaným rozpočtem." Kdyby se takhle chovala střední Evropa, je půlka problému za námi.

Stručná anatomie krize

Graf výše mapuje, jak se dnešní krize vyvíjela. Začala na hypotečním trhu, červené šipky mapují přenosy otřesů, černé pak „vědomé akty" mající zlepšit situaci. Za povšimnutí stojí, že na začátku máme záchrany bank, podporu poptávky a na konci fiskální konsolidaci, tedy pravý opak. Dluhy se mezitím přenesly: v systému vznikla zpětná vazba z veřejných sektorů reálné ekonomiky do finančního sektoru, kde to všechno začalo.

V tuto chvíli tedy máme fiskální problém, jehož řešení vyžaduje získání voličů všech (tedy nejen zadlužených) zemí. A to je problém, který toto řešení výrazně komplikuje. Když se řešila krize předlužených latinskoamerických zemí, tak bylo potřeba učinit dvě věci: získat domácí politiku předlužených zemí pro program poměrně dramatických škrtů na všech frontách a věřitele, aby odpustili, prodloužili... Věřiteli však tehdy byli fakticky jen úředníci věřitelských zemí nebo špičkoví bankéři. V dnešní Evropě je krom toho všeho třeba získat alespoň nějaký souhlas parlamentů všech zemí, které mají co odpouštět, tedy souhlas jejich elektorátu. A to dynamiku celého řešení dramaticky komplikuje.

Nedomnívám se, že je v zájmu problémových zemí opouštět eurozónu. Způsob, jakým se s nimi jedná, je stále lepší, než jakým způsobem se jedná se zeměmi mimo ni. Právě z tohoto důvodu nebudou německé elity v nejbližších mnoha letech budovat nic jiného než euro.

Pokud jde o budoucí vývoj, lze konstatovat, že není příliš pozitivní. Pomalu se snižuje reálný problém zadlužení ekonomik, ale jen proto, že se zároveň zpomaluje hospodářský růst. Důvodem je fakt, že politická sféra generuje nejistoty pro investování a spotřebu. Navíc se neobjevuje nic, co by implikovalo inflační tlaky, spíše naopak.

Pokud jde o Českou republiku, nás samozřejmě celý cyklus zasáhnout může, a to přes poptávku po našich exportech. Ostatně už jsme to zažili v roce 2007. V žádném případě bychom neměli mít z daného vývoje radost. Dovolím si historickou paralelu: pokud si dobře pamatuji, tak český průmysl se z rozpadu Rakousko-Uherska vzpamatoval až v roce 1926. Zbavili jsme se tedy knuty habsburské, ale průmyslníci se tomu přizpůsobovali sedm nebo osm let. A už nikdy nedosáhli takových úspor z rozsahu.

Tím chci jen připomenout, že velké krize eurozóny nás zasahují uniformně, proto jsou takovým dramatem. Když se vrátíme do roku 1993, tehdy politické elity voličům zcela mylně tvrdily, že společná měna bude zachována. Naštěstí tomu ale nikdo nevěřil. I proto se občané a ekonomické subjekty začali chovat podle toho, co čekali. A agónie společné měny byla neuvěřitelně krátká. Jinak řečeno, dlouhodobá nejistota je horší než nejistota krátkodobá. Někdy je dokonce navzdory politikům dlouhodobá nejistota záhy ukončena. To se ale v dnešní eurozóně nestane.

Bilance přínosů a nákladů eurozóny se v důsledku vývoje posledních dvou let rozhodně nezměnila, tedy směrem ke zvýšení čisté bilance přínosů eurozóny. To považuji za triviální. Mnohem důležitější je fakt, že do ní stejně nebudeme vpuštěni, pokud si nezbalancujeme vlastní rozpočet. Ostatně eurozóna v nejbližších dvou letech zřejmě nebude pro nikoho - dokud nebude jasné, co eurozóna vlastně je.

Z dlouhodobého hlediska platí, že největším problémem eurozóny není její dluhová krize. Největší problém tkví v její strukturální nesourodosti a v neschopnosti vytvořit podmínky k vyššímu tempu růstu. To vše zde bylo už předtím, nyní se tyto skutečnosti „pouze" projevily. Z hlediska zájmů jednotlivých hráčů bude krize řešena spíše na úkor fiskálně spořádaných zemí a/nebo na úkor cenového růstu.

Text je redakčně upravenou verzí autorova příspěvku předneseného na konferenci Euro versus koruna 17. října 2011 na půdě Senátu Parlamentu České republiky.

Revue Politika 12/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru