Úvodní stránka  »  Články

Milan Rastislav Štefánik, čechoslovakismus a jejich reflexe

Pavel Kopecký | 7. 2. 2011
Poslat do Kindlu

Když byl nedávno v Bratislavě odstraněn obelisk s českým lvem, mnoho lidí z českého prostředí, kteří měli o tomto symbolu v někdejším Prešpurku povědomí, se cítilo (nejspíš právem) pohoršeno. Záhy se situace obrátila, neboť na dané místo přišla socha TGM, ve slovenské metropoli první. Tentokrát - v poněkud extremistickém duchu - protestovali tamější národovci, jimž se zdálo, že jde o zpochybnění „slováckosti". Bylo to trapné. Jako by k nim nepronikl fakt, že vznik Republiky československé, jejímž synonymem byl Masaryk, syn slovenského koči, znamenal pro národní zachování našich nejbližších etnických příbuzných klíčový moment. Vždyť ještě v roce 1930 tvořil slovenský „kmen" československého národa v daném regionu 67 % populace.

Ale nejde jen o historickou paměť ve východní části rodné země velké většiny dnešních čtenářů. Na ČSR se bohužel poněkud pozapomíná i „v Čechách a v Moravě", byť například pojmenovat hvězdárnu podle Milana Rastislava Štefánika u nás problémem není. Z vlastní pedagogické zkušenosti mohu podotknout, že vyprávění o první republice začíná na nejmladší generaci vysokoškolských studentů účinkovat obdobně jako popis císařství rakouského; něčeho, co je vzdálené, s odtažitým vztahem k přítomnosti. A přitom se této „mytologie" s chutí, hlavně v zemi pod Tatrami, kde před volbami stát vztyčuje sochu knížete Svatopluka, zmocňují demagogové, aby například šířili staré fámy o českém atentátu na slovenského vlastence (jinak vášnivého čechoslovakisty) generála Štefánika.

Česko-slovenská vzájemnost už vcelku není, co bývala, a řečeno s ironickým klasikem, stejně tak nostalgie za Československem. Čelíme přitom pokračujícím integračním a do jisté míry též nivelizujícím trendům, vůči nimž jsou menší národní státy, speciálně postrádající skutečné politické tradice, přirozeně bezbrannější. S výjimkou příležitostných konferencí a velmi vzácných historických pořadů se zapomíná rovněž na dříve obvyklé kulturní reálie Slovenska. Jeho zeměpis, dějiny, i pro české bytí významné osobnosti a tak podobně. Za všechny se věnujme alespoň reflexi toho, kdo Masaryka s Benešem kvůli úspěchu prvního odboje uvedl do předních francouzských salónů.

Milan Rastislav Štefánik. Kterak začít vyprávění o tak složitém jedinci? V nadsázce nejspíše s ohledem na nekonečné dějiny a hvězdné nebe nad námi... Posmrtné osudy otců-zakladatelů moderní státnosti Čechů a Slováků (nebojme se ani opomíjeného pojmu Čechoslováků) jsou si totiž poměrně podobné: přestali být sami sebou. Stali se váženými, nebo nenáviděnými, leckdy málo kriticky zkoumanými symboly, a proto snadno a s oblibou zneužívanými.

Nejzranitelnější je v tomto ohledu právě Milan Rastislav Štefánik, jenž kdysi prohlásil: „Snad není zbytečné úsilí moje, snad přispěl jsem a přispěji ke stavbě velechrámu člověčenství a pokroku." Vynikl jako muž rozporů, snoubila se v něm exaktní věda i plné vášně. Dvojdomostí povahy (a připomínám, že zčásti i slovenským původem) se podobal do jisté míry Tomáši Garrigue Masarykovi, jenž se narodil na Slovácku.

Narodil se do početné rodiny, na svět přišel jako šestý z dvanácti sourozenců. Byl synem vzdělaného protestantského kněze, na jehož radu ve věci studií nicméně nedal, do Budapešti nevyrazil a během pražských studií - po přestupu z techniky na astronomii - se s ním rozešel. Snad také proto již tehdy přilnul k podstatně staršímu TGM bezmála synovskou láskou. Jejich válečné setkání následně ovlivnilo vývoj minimálně v celé Střední Evropě. Výsledkem příznivé „konjunkce planet" profesora sociologie Masaryka a nadšeného astronoma Štefánika se stala Republika československá.

De facto velice konfliktní TGM, známý moderní prorok a kritik titanismu, přehnané a, řekněme, bezbožné sebedůvěry člověka, se do ní z exilu vrátil takřka v pozici vyšší bytosti. Stal se předákem národního státu, jehož ustavení bylo obyvatelstvem masově přivítáno i proto, že fakticky znamenalo konec Velké války. Ústava v podstatě zdůrazňovala výlučnost „mudrce na trůně", jednoho z nemnoha, neboť neměl omezení počtu volebních období a za života si jej v domácím politickém světě nedovolil nikdo příliš kritizovat. Bylo to v půvabném rozporu s předchozím obdobím, když svým způsobem velice vyčnívajícího muže napadal kdekdo a jeho kolegové na české univerzitě mu činili vyslovené podrazy. Jelikož si oblíbil říkat to, co se dvakrát nenosilo.

Když TGM coby prezidenta osvoboditele přivítalo Československo, „hradní Olymp" býval napadán oklikou, prostřednictvím svých nejbližších spolupracovníků, zejména skrze svého předem určeného nástupce ve váženém, atmosférou stále polomonarchickém úřadu, skrze třetího protirakouského „triumvira" Eduarda Beneše.

Náhody neexistují, trojhvězdí nejslavnějších bořitelů „žaláře národů" (jak se frázovitě nazývalo Rakousko-Uhersko) se poprvé setkalo na Karlově univerzitě. Po úspěšném obhájení disertační práce „O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopea objevené v roce 1572" je zde čtyřiadvacetiletý Štefánik promován. Když z rukou básníka Jaroslava Vrchlického získává doktorát, odjíždí do Francie a touží spolupracovat se špičkovým pařížským hvězdářem Julesem Janssenem. Nakonec se daří. Po těžkých začátcích navštěvuje ve francouzských službách mnoho zemí, aby se věnoval astronomickým, ale i dalším úkolům. Stává se skutečným „tulákem po hvězdách", neboť s nadšením poznává poezii cizích krajů a zároveň je profesně fascinován zatměními Slunce. Do té míry, že jej prý lze „bez nejmenšího zaváhání prohlásit zakladatelem československé solární astronomie".

Do začátku světové války získává po všech stránkách úspěšný muž francouzské občanství a pocty. Přes nesporné vědecké nebo společenské zisky však daleko významnější životní etapa „komety" z malé obce Košariská teprve nadchází. Proti Rakousku-Uhersku bojuje Štefánik od roku 1915. Přes chatrné zdraví, s nímž měl problém už jako student (hrozí mu dokonce vyloučení z řad pěchoty), je naturalizovaný Francouz bez obtíží vycvičen pilotem, načež operuje na balkánské frontě. Záhy se potkává s tehdy ještě velmi málo známými emigranty Masarykem a Benešem. Díky svým rozsáhlým stykům v nejvyšší společnosti může oběma budoucím prvním občanům vydatně prospět. Otevírá cestu do cizincům hermeticky uzavřených pracoven. Zároveň sám bleskurychle stoupá v armádní hierarchii: za tři léta se z desátníka vyšvihne k (propůjčeným) generálským epoletám. Spoluzakládá Československou národní radu v Paříži, faktickou prozatímní vládu budoucí státnosti. Ve Francii, Itálii i jinde usilovně domlouvá zřízení zahraničních jednotek neexistujícího Československa. Postupuje horečně a přepíná síly. Jeho zdraví jej čím dál více zrazuje. Má však vznešený cíl, v jehož prospěch, jak říkal, „věří, miluje, pracuje".

Zvláštní kapitolu vysilujícího zápasu, na jehož konci došlo ke zrodu demokratického republikánství a smrti přesvědčeného konstitučního monarchisty Štefánika, tvoří sibiřská anabaze československých legií. Vlastenecký korpus o celkovém počtu asi 60 000 k boji odhodlaných vojáků, tedy jev v soudobém Rusku (snad s výjimkou finských jednotek) vzácný, uspěl u Zborova. Tamější bojové vystoupení se za meziválečné ČSR stává mravním vzorem mládeže.

Po dvou ruských revolucích roku 1917 (Milan Rastislav první z nich, únorovou, oprávněně vítal coby značnou pomoc československé věci na Rusi) ale jednotka uvízla v hluboce změněné zemi. Hrozivé zmatky všeho druhu přiměly legionáře, aby postupovali tzv. vlastním pořádkem. Náročnou kontrolou transsibiřské magistrály učinili v očích mezinárodního společenství z Tomáše G. Masaryka „pána Sibiře", a zlomili tak poslední pochybnosti o legitimitě naší zahraniční reprezentace. Připomeňme jen pro úplnost, že krvavé nepřátelství mezi revolučními vojsky Čechoslováků a rudých nepanovalo od počátku; po boku bolševiků bojovala proti Němcům ve slavném střetu u Bachmače.

„Propůjčený" francouzský generál (dobová titulatura se dělila do tří skupin; jedna platila pouze po dobu konkrétního úkolu, což byl tento případ) a první ministr války ČSR Milan Rastislav Štefánik nejprve osobně usiloval o udržení hroutící se morálky našeho největšího kontingentu. Plánovalo se totiž, že jménem Dohody zasáhne proti Leninově radikálně vizionářské vládě. Později zorganizoval náročný odsun přeživších legionářů, v jejichž řadách působily následně významné, ideově velice rozdílné osobnosti typu Radoly Gajdy, Františka Langera nebo Josefa Kopty, do nově vyhlášené vlasti. Sám se tam, nejspíše už velmi vážně nemocen, vrací 4. května 1919. Odmítá cestovat vlakem, volí obecně málo spolehlivý typ italského letounu Caproni 450. Krátce před přistáním se stroj za dodnes nevyjasněných okolností řítí k zemi, načež VIP pasažér zaplatí spolu s celou posádkou životem.

Skon mladého, romantického a poněkud velikášského hrdiny působí div ne stylem antické báje. A tragická smrt podnes rozněcuje (politickou) obraznost. Zánik v troskách letounu, s nímž měl nedaleko Bratislavy shůry dosednout na půdu svobodné vlasti, jako by si přímo říkal o divoké interpretace. Vedle střízlivějších teorií o nadměrné poruchovosti použitého aeroplánu, o bezvědomí či možné sebevraždě duševně nestabilního, romantizujícího generála (ze závěru jeho života pocházejí zprávy o excesech, jimiž údajně ohrožoval okolí) vznikly skutečně neuvěřitelné konstrukce. Kupříkladu někteří slovenští nacionalisté, zatížení tragikomickým komplexem ublíženosti „mladšího bratra", oživují a rozvíjejí scestné teorie o spiknutí. Z poslední let zmiňme kupříkladu názory předsedy Slovenské národní strany (SNS) Jána Sloty. Stále žijí tvrzení, že mělo jít o sestřelení nadějného státníka na Masarykův nebo Benešův pokyn. Právě s Benešem měl Milan Rastislav Štefánik, u kterého se do budoucna počítalo s odsunem do diplomacie, prokazatelné spory. Například na versailleské mírové konferenci. Vyskytly se též temné mýty o přežití vzácného pasažéra včasným skokem z paluby dvojplošníku, což přítomného českého důstojníka údajně přimělo k dorážce kulkou do hlavy.

Jako daleko horší se jeví dezinterpretace astronomových čistě politických názorů. Nejotřesnější příklady scestnosti vyřčené nad jeho památkou stvořili luďáci. Změnili syna protestantského pastora a přesvědčeného čechoslovakistu v bezmála katolíka a slovenského autonomistu, který jako by nikdy nepronesl slova: „Je to typické pro nás Slovany, že před vojnou, dokud nás utlačovali Maďaři a Němci, jsme naříkali, ale jakmile se nám naskytla možnost osvobození, už se najdou lidé, kteří hovoří o samostatném slovenském státu. My můžeme existovat jen ve spojení s Čechy."

Služební komunističtí historiografové učinili pro změnu z triády Masaryk, Beneš, Štefánik zaprodance západního imperialismu. Obdobně přirozeně častovali i legionáře, začasté voliče prohradních národních socialistů, již na postech vojenských, četnických nebo úředních patřili k oporám „buržoazní demokracie".

Leč zdůrazněme ještě jednu nežádoucí „interpretaci" velikého Čechoslováka: zapomnění. Za minulého režimu převažovala ambice historickou úlohu Štefánika a spol. co nejvíce zploštit. Když však u nás onehdy probíhalo šílenství stran „osudových osmiček", na Slováky nesmírně uctívaného Milana Rastislava si prakticky nikdo nevzpomněl. V obou zemích byla nadto zcela opuštěna idea čechoslovakismu, Štefánikova vize i zásluha. Rezignace na ni - zvláště tváří v tvář prohlubující se evropské integraci - působí přímo absurdně.

Mrtvý hrdina připomíná neznámého vojína z Krylovy písně. U jeho grandiózního pomníku na Bradle, postaveného během první republiky, se příležitostně scházívá kompletní politická reprezentace Slovenské republiky, k níž náleží též (sice oslabená, leč stále parlamentní) nacionalistická SNS. Když potom hledíme na Štefánikovy nadživotní sochy, na heroizující obrazy, bankovky, známky, jemu zasvěcenou horskou chatu, ulice, náměstí, donedávna také vojenskou vysokou školu v Košicích ap., rezonuje v nich skutečně on sám: „Jaká tragédie a jaká komedie je ten život."

Literatura a další zdroje

Gebhart, J. - Kuklík, J.: Druhá republika 1938-1939, Praha 2004.

Havelka, M. - Cabada, L.: Západní, východní a střední Evropa jako kulturní a politické

pojmy, Plzeň 2000.

Juríček, J.: M. R. Štefánik, Bratislava 1968.

Klimek, A.: Vítejte v první republice, Praha 2003.

Kopecký, P.: Štefánikova podivná smrt, Živá historie, červen 2009.

Mencl, V. - Hájek, M. - Otáhal, M. - Kadlecová, E.: Křižovatky 20. století, Praha 1990.

Mlynářík, J.: Cesta ke hvězdám a svobodě, Praha 1991.

Ort, A.: Evropa 20. století, Praha 2000.

Kennedy, P.: Vzestup a pád velmocí, Praha 1996.

Šimíček, V. (ed.): Česko-slovenské vztahy a střední Evropa, Brno 1994.

Revue Politika 2/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru