Rok 2010 v české kinematografii? Hlavně Pouta
Český film má novou energii, letos se máme nač těšit
Rubrika: Poznámky k událostem | Témata: komunismus, Česká republika, kultura, Československo, kinematografie
Česká kinematografie dlouho trpěla malou odvahou pouštět se do rozporuplných období moderních československých dějin. Když už se domácí filmaři zabývali minulostí, raději se obraceli k těm obdobím 20. století, na která Češi mohou být hrdí (nejnověji snímky jako Protektor, Tobruk či 3 sezony v pekle). Rok 2010 byl však v tomto smyslu jiný. K nejednoznačnému období normalizace v socialistickém Československu se vyjádřili Radim Špaček a Ondřej Štindl v psychothrilleru Pouta. Film se stal absolutním vítězem prvního ročníku Cen české filmové kritiky. V lednu 2011 proměnil pět ze sedmi nominací.
Dlouhodobě se česká kinematografie nevydávala všanc normalizační šedi a kritickým okem se na komunistickou minulost v tuzemských filmech nehledělo. Pohodlné Pelíšky, rozmazané Pupendo a další (Kawasakiho růži jsem neviděl) odpovídaly spíše módnímu trendu retronostalgie, typické pro začátek 21. století v postkomunistických zemích, než snaze o skutečnou reflexi. Pouta jsou jiná.
Nové Životy těch druhých?
Scénář filmu do jisté míry připomíná úspěšný německý film Životy těch druhých (Das Leben der Anderen), který vylíčil osudy agenta východoněmecké tajné služby Stasi a jeho revoltu proti systému. Film režiséra Floriana Henckel von Donnersmarcka v roce 2006 vyvolal mezinárodní senzaci a například američtí konzervativci jako John Podhoretz nebo William F. Buckley jr. jej oslavovali jako událost desetiletí, jako jeden z nejlepších režisérských debutů od dob snímku Občan Kane. Režisér von Donnersmarck si ostatně vysloužil pozornost Hollywoodu a v současnosti do kin vstupuje jeho nový film Turista (2010) s Johnnym Deppem a Angelinou Jolie. Na von Donnersmarckově debutu byla oceňována nejen kvalita zpracování a herecké výkony, ale především stále vzácná reflexe komunistického půlstoletí ve střední Evropě. Američtí recenzenti měli pravdu. Co se o době komunismu natočilo v České republice? Pelíšky?
Scénář filmu Pouta začal vznikat někdy na podzim roku 2001, ještě před natočením Životů těch druhých, takže nejde o pouhou inspiraci, či dokonce kopii německého snímku. Pouta jsou temnější, drsnější a i hlavní postava je spíše psychopat než sympaticky probuzený příslušník komunistické tajné policie jako v případě kapitána Gerta Wieslera.
Již v případě filmu Životy těch druhých šlo o syrový a přitom výrazně emotivní film. Příběh popsal policejní stát NDR z orwellovského roku 1984 a ukázal proměnu spolehlivého agenta východoněmecké tajné služby Stasi. Gert Wiesler (Ulrich Mühe) s krycím označením HGW XX/7 je nasazen na sledování úspěšného dramatika Georga Dreymana a jeho přítelkyně, která v Dreymanových hrách zároveň hraje. Čím více však Wiesler proniká do intelektuálně a kulturně bohatého života umělců, intelektuálů a disidentů, tím silněji se začíná otřásat jeho oddanost socialistickému zřízení. Film je to skvělý, i když se zcela nevyhnul jisté šablonovitosti a snaze o divácky atraktivní děj a hlavně silný závěr.
Kde je problém?
Proč se takové filmy netočí v Česku? Snad na tom není česká kinematografie tak špatně, každopádně neochotu tuzemských filmařů kriticky zkoumat naše dějiny potvrzují i mnozí filmoví kritici. Nejde jen o to, že historické filmy jsou dražší a hůře se na ně shánějí sponzoři, takže existuje snaha přizpůsobit scénář filmu s historickou tematikou širšímu publiku. Nelze očekávat, že filmaři budou jiní než celá česká společnost, která stále neprošla důkladnou generační výměnou a ve vlastní minulosti se příliš hrabat netouží. V posledních letech se přesto filmaři začínají na období normalizace zaměřovat. Po „pelíškoidním" Pupendu Jana Hřebejka a podobně smířlivém Občanském průkazu Ondřeje Trojana tak konečně přišla skvělá Pouta.
„Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu - k mladé ženě Kláře." Tak zní oficiální text od producenta filmu. Vzpoura znuděného aparátčíka obrací tohoto sluhu režimu nejen proti disidentům a dalším tradičním nepřátelům komunistického státu, ale i proti jeho vlastnímu zaměstnavateli a systému samotnému. Celkově tísnivá atmosféra je tak zaručena a divák se nemůže těšit na jednoduchý a veskrze příjemný zážitek.
Tvůrci českých Pout se snažili od úspěšného německého „vzoru" odlišit. „Naše postava je mnohem temnější a syrovější než její německý protipól," vysvětluje producent filmu Vratislav Šlajer. „Chceme se pokusit o film nepřikrášlující, nekompromisní, v dobrém slova smyslu východoevropský. Chceme se ale současně vyvarovat pasti moralizovaní, odsuzování a plochého hodnocení ,těch druhých'. Snad se nám to podaří."
Scénárista filmu a novinář Lidových novin Ondřej Štindl před premiérou filmu zveřejňoval „příběh" svého scénáře (viz zde, zde, zde a zde) a k podobnosti s německým snímkem se vyjádřil takto: „Na začátku roku 2006 mě dost zkrušily zprávy o německém filmu Životy těch druhých, v publikovaných synopsích jsem našel podobnosti s textem, který jsem tehdy měl asi tak v osmé verzi dokončený. (...) Přes všechny ty povrchní podobnosti můj příběh dovedl někam úplně jinam a do jeho srdce dal taky něco úplně jiného, než kultivovanou a konsensuální německou didaktičnost. (...) ty slavné Životy jsou v něčem až antitezí toho, co jsem chtěl..." Štindlova reflexe filmu v Lidových novinách rozhodně stojí za přečtení.
I když nejde o film ryze politický, politická témata z něj zcela zřetelně vyzařují. Výprava filmu diváky pošle přímo do 80. let v ČSSR. Realističnost snímku z pozice odborného poradce hlídal Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Herecké výkony ve filmu jsou skvělé. Hlavního hrdinu hraje člen Klicperova divadla Ondřej Malý, který se objevil mimo jiné ve snímku Mrtvej brouk. I další postavy ve filmu hrají často neokoukaní divadelní herci. Oficiální webové stránky filmu včetně traileru a dalších informací najdete zde.
Rok 2010 a česká kinematografie
Mezi bolístky české kinematografie dle filmového kritika Vojtěcha Ryndy dlouhodobě patřila mj. stagnující mezinárodní spolupráce českých filmařů a producentů s dalšími evropskými kinematografiemi, neschopnost celovečerních dokumentů prosadit se do kin nebo nezájem státu o filmový průmysl. V mnohých ohledech však v posledních letech - a hlavně v roce 2010 - došlo ke změně. S mezinárodně úspěšnými filmy Heleny Třeštíkové a dalších se promítání dokumentů v kinech v posledních letech stalo normou, do filmů jsou obsazování výteční divadelní herci z regionálních souborů a česká vláda přijala novou koncepci podpory a rozvoje české kinematografie a strategii konkurenceschopnosti filmového průmyslu pro roky 2011 až 2016. Byly také obnoveny daňové pobídky pro zahraniční štáby natáčející v Česku. Zdá se, že s českou kinematografií se něco děje.
Z mého pohledu byla vždy hlavním problémem českých filmů jistá „rozmazanost", která znemožnila jednotlivé filmy žánrově zařadit. Netočí se romantické komedie, akční filmy nebo thrillery, ale vše dohromady, hlavně „tragikomedie". Akčním filmem asi měl být Kajínek (film jsem neviděl) a povedeným thrillerem jsou zcela jistě Pouta, takže i v tomto ohledu se snad blýská na lepší časy.
A co české diváky čeká v roce 2011? Můžeme se těšit na nový film Jana Hřebejka Nevinnost (doprovázejí jej skvělé recenze), v březnu na Havlovo Odcházení, na film Alois Nebel, založený na stejnojmenné komiksové sérii Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, také na dlouho očekávaný snímek Lidice, na první české 3D filmy a na nové dokumenty (viz zde). Vypadá to na plodný rok.
Rubrika: Poznámky k událostem | Témata: komunismus, Česká republika, kultura, Československo, kinematografie