Koncert velmocí pro 21. století
Zhoršení americko-čínských vztahů ukazuje pravou tvář současného mezinárodního uspořádání
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, USA, Barack Obama, komunismus, Čína, mezinárodní politika, mezinárodní vztahy
Jak je možné charakterizovat současné mezinárodní uspořádání? Jestli studená válka znamenala souboj dvou mocností, jestli „konec historie" během 90. let znamenal nadvládu jediné supervelmoci USA, jakou podobu má mezinárodní mocenská politika téměř deset let od 11. září? Pohled na současnou americkou zahraniční politiku a vzrůstající komplikace ve vztazích mezi USA a Čínou by měly na tyto otázky pomoci odpovědět.
Mnozí odborníci v souvislosti se současným rozvržením sil mezi velmocemi stále mluví o unipolaritě. Jedná se o prostředí, kde se nejsilnějšímu státu nedokáže postavit žádná jiná velmoc, dokonce ani více velmocí dohromady. Mnohé studie srovnávající pozici současných Spojených států s britským impériem v 19. století, s poválečným postavením USA nebo se situací v 80. letech 20. století ukazují, že současná americká síla je bezprecedentní. Americe však roste konkurence. Ve střednědobém horizontu by přední postavení USA mohly ohrozit pouze dvě velmoci, a to sjednocená Evropa nebo Čína. Pokles evropských výdajů na zbrojení, problémy eurozóny a sporná centralizace Evropské unie však upínají pozornost spíše na komunistickou Čínu. Její růst je navíc vnímán mnohem citlivěji než případné posilování Evropské unie a současná americká administrativa své obavy začíná dávat zřetelně najevo.
Vzestup Číny
Listopadová cesta amerického prezidenta do Asie naznačila, kam se za poslední dva roky americko-čínské vztahy posunuly. Když před rokem Obama poprvé ve svém úřadu cestoval do Asie, navštívil Čínu a mluvil o „hlubokých a velmi živých vazbách". Během letošního turné Čínu nenavštívil vůbec a „obeplul" ji se zastávkami v Indii, Indonésii, Japonsku a Jižní Koreji. Vřelá rétorika a velká očekávání se na obou stranách změnila v nedůvěru a zklamání. Někteří komentátoři hovoří o nejhlubším ochlazení americko-čínských vztahů za poslední roky. Jak k takovému zhoršení došlo?
Přestože jako hlavní důvod Obamovy cesty do Asie uváděla administrativa snahu o „otevření trhů a povzbuzení vzniku nových pracovních míst v USA", nešlo přehlédnout zřetelný geopolitický charakter cesty, která vynechala Čínu a zahrnula hlavní demokratické spojence USA v regionu. Na jedné straně Indie a Indonésie, největší demokracie na světě a největší muslimská demokracie na světě, na straně druhé tradiční spojenci Jižní Korea a Japonsko. Všechny tyto země se cítí být ohroženy čínským růstem, přestože jde o jejich největšího obchodního partnera, tedy kromě Indie. Ta je pro americké plány na vyvažování Číny v Asii centrální. Již Bushova zahraniční politika se na Indii soustředila a Obama strategické úvahy americké zahraniční politiky v tomto ohledu nezměnil. Indii mimo jiné podpořil v jejích snahách o místo v Radě bezpečnosti OSN, během jeho cesty byly rovněž uzavřeny dohody za 10 miliard dolarů včetně dodávek pokročilých vojenských technologií. Ostatně americké vojenské síly organizují s indickou armádou více cvičení než s jakýmkoliv jiným partnerem.
Kromě mocenského sbližování USA s Indií však čínsko-americké vztahy poškodila především řada relativně drobných problémů a neshod, které se postupně nashromáždily. Mlčení Číny k potopení jihokorejské vojenské lodi severokorejským torpédem, námořní incident na hranicích Číny s Japonskem, otázka nadhodnocené čínské měny nebo obcházení mezinárodních sankcí vůči Íránu ze strany čínských společností ochladily snahy americké administrativy o vstřícnost. Čína byla naopak pobouřena setkáním amerického prezidenta Obamy s tibetským duchovním vůdcem dalajlámou a uzavřením dohody na dodávku amerických zbraní Taiwanu v hodnotě 6 miliard dolarů. Podle některých názorů Obamova administrativa těmto otázkám nepřikládala takovou důležitost, vždyť setkání s dalajlámou původně odložila a součástí dodávky zbraní na Taiwan nebyly letouny F-16 (právě ty Taiwan požadoval nejvíce). Čína však tyto otázky stále vnímá jako symbolické, a proto v reakci na tyto „provokace" omezila svou vstřícnost vůči požadavkům USA.
Jakékoliv zhoršování vztahů mezi USA a Čínou ovšem přichází v poměrně špatnou dobu. Důvodem je plánovaná výměna nejvyššího vedení Číny; v roce 2012 by měl být vybrán nový předseda komunistické strany a o rok později by mělo dojít k výměně prezidenta země. Nejedná se přitom o předčasné uvažování, celý proces již začal: jako místopředseda Ústředního vojenského výboru, který vede současný prezident Chu Ťin-tchao, byl vybrán Si Ťin-pching. Ten sice již je viceprezidentem Číny a druhým nejvyšším představitelem komunistické strany, pozice ve vojenském výboru je nicméně vnímána jako skutečná „přestupní stanice" pro „čekatele" na pozici nejvyšší. Riziko tedy představuje případná nestabilita čínského vedení či nejistota ohledně dalšího vývoje. Neplatí totiž, že přesun moci v Číně vždy probíhá klidně. Poslední hladké předání moci v letech 2002 a 2003 do rukou současného prezidenta Chu Ťin-tchaa bylo spíše výjimkou. Vlastně se jednalo o první kontrolované předání moci v komunistické Číně.
Nový koncert velmocí
Na důležitosti bilaterálních americko-indických či americko-čínských vztahů je možné ukázat skutečný charakter současné americké zahraniční politiky a mezinárodního politického uspořádání. První rok Obamova prezidentství byla jeho zahraniční politika naplněna výraznými proslovy, ukončováním „Bushovy éry" či „resetováním" vztahů s velmocemi. V druhém roce se ukazuje pragmatický charakter současné zahraniční politiky USA. Stejně jako všechny předchozí administrativy po konci studené války se i Obama snaží dostát strategickému záměru, jenž je sdílen americkou politickou i odbornou elitou. Tímto cílem je udržení předního postavení USA jakožto jediné světové supervelmoci. Jinými slovy, zachování unipolarity mezinárodních bezpečnostních vztahů. Jak ukázal nedávný projev Hillary Clintonové na půdě amerického think-tanku Council on Foreign Relations ve Washigtonu, současná administrativa vidí „nový americký moment" pro prosazování zájmů USA a pro udržení jejího vedení globálních záležitostí. Jakým způsobem chtějí Spojené státy svůj primát proti stále sílícím konkurentům udržet?
Mnohé odborné studie zabývající se současnou zahraniční politikou USA vidí v zahraniční politice USA po výměně administrativ více kontinuity než změny. Obamova politika není pravým opakem přístupů uplatňovaných za administrativy George W. Bushe, jedná se o modifikaci klasické mocenské politiky, která je nazývána jako nominálně multilaterální nebo bilateralistická. Jinými slovy, Obama se spoléhá na soustavu bilaterálních vztahů se světovými velmocemi a zahraniční politiku USA zahaluje do mlhy populárního multilateralismu. Ten je nicméně pouze nominální (formální), a nejedná se tak o hlavní rys jeho politiky. Skutečné dohody vznikají během bilaterálních jednání mezi USA a dalšími velmocemi, jejichž soustava dle některých názorů připomíná koncert velmocí 19. století. USA se pomocí svého globálního „koncertu velmocí" pokouší udržet vlastní status nejsilnější světové mocnosti, svou pozornost odvrací od Evropy a raději pečují o partnerství s asijskými konkurenty Číny.
Americko-čínské vztahy vstupují do složitého období, které bude navíc ztíženo plánovanou výměnou nejvyššího vedení ČLR, rostoucím napětím na Korejském poloostrově a dalšími regionálními spory. Stále asertivnější Čína se tak pomalu dostává do dlouho očekávané pozice vyzyvatele Spojených států a hlavního spolutvůrce mezinárodního mocenského uspořádání pro 21. století.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, USA, Barack Obama, komunismus, Čína, mezinárodní politika, mezinárodní vztahy