Úvodní stránka  »  Články

Rusko a USA: udržet zdání tajících ledů

Dochází skutečně k ústupkům v kritických bodech rusko-amerických vztahů?

Ondřej Šlechta | 29. 9. 2010
Poslat do Kindlu

Ruský prezident Medveděv podepsal 22. září dekret, zakazující Rusku prodej těžké vojenské techniky, včetně raketových systémů S-300, do Íránu. Ve stejný den vyjádřily Spojené státy zájem na tom, aby se pobaltské země (Lotyšsko, Litva, Estonsko) připojily ke Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (Treaty on Conventional Armed Forces in Europe, dále jen CFE), což Rusko požaduje od doby, kdy pobaltské státy získaly samostatnost. Jde o výsledky řady úspěšných rusko-amerických jednání, obě události ovšem obsahují řadu problematických a nevyjasněných bodů, včetně možnosti „zadních vrátek".

Rozhodnutí Moskvy zastavit dodávky vojenského materiálu do Íránu potvrdily ruský podpis pod rezoluci OSN z června tohoto roku. Prezidentský dekret mimo jiné zamezuje některým Íráncům pohyb po ruském teritoriu a reguluje finanční subjekty Ruské federace při provádění finančních operací s Íránem. Pokud bude existovat podezření, že by takové operace mohly souviset s íránskými jadernými aktivitami, stát je má právo zakázat. To je nejvíce paradoxní, protože to bylo právě Rusko, kdo investoval nemalé prostředky do vybudování reaktoru v Búšehru. Stále v něm působí zhruba dvě stovky ruských vědců.

Je zde evidentní snaha dát najevo, že Washington a Moskva koordinují své postupy ve věci „íránského problému" a jsou zajedno. Rusové s podporou protiíránských sankcí léta váhali, protože hráli s teheránskou kartou proti Spojeným státům v době, kdy byly vztahy mezi oběma velmocemi napjaté. Írán býval součástí tradiční hry: když Spojené státy pěstovaly spojenectví s Gruzií a vojensky ji podporovali proti Rusku a Rusům za zády, činila to samé Moskva v Perském zálivu s Íránem ke škodě Američanů. Nyní Rusové dávají od Íránu ruce pryč, souhlasí s navyšováním amerického úsilí v Afghánistánu, s transporty materiálu přes své území a na oplátku získávají od Američanů ústup z Gruzie a Ukrajiny.

Rusko má bezesporu větší prostor k manévrování. Medveděvův dekret de facto pouze zakazuje transport těžké vojenské techniky Íránu vozidly, plavidly a leteckými prostředky s ruským označením, nic více. Teoreticky je tak možné, aby Rusko svým kontraktům v Íránu dostálo tajně pomocí prostředníků nebo skrze dodávky svých spřátelených sousedů Běloruska či Kazachstánu. Jsou to zadní vrátka. Nikde není řečeno, že je Rusko použije, počítat se s nimi ale musí.

Podobně nejednoznačně lze interpretovat „nátlak" na pobaltské státy, aby podepsaly CFE. Smlouva vychází ještě z faktu existence dvou nepřátelských paktů a samo Rusko od ní v roce 2007 odstoupilo. Podstatné je, že stanovuje maximální možné počty jednotlivých kategorií konvenční výzbroje, a zamezuje tak nekontrovanému zbrojení.

Americký velvyslanec při NATO Ivo Daalder řekl, že baltské státy by CFE, tvořící centrální pilíř evropské vojenské bezpečnosti, měly podepsat. Malé státy, které dosud smlouvu nepodepsaly, a sousedí s mocností, se kterou mají problematické vztahy, mohou právem podpis CFE vnímat jako potenciální možnost snížení vlastní bezpečnosti, k čemuž můžeme připočítat i skepsi, zda článek 5 Washingtonské smlouvy je dostatečnou pojistkou v případě napadení cizím státem. Pro Rusko je naopak sousedství s potenciálně nepřátelským státem bez regulované výzbroje - a členem NATO - deprimující.

Neexistuje žádná záruka, že baltské státy budou následovat americký návrh. Litva, Lotyšsko, i Estonsko v poslední době vnímají se znepokojením oteplování v rusko-polských vztazích, ke kterému dochází od smolenské tragédie a mohou jej chápat jako potenciální ztrátu mocného prozápadního spojence. Spojené státy nicméně daly najevo pouze svůj zájem na připojení pobaltských států k CFE; nehodlají jakkoli tlačit. A tak vlastně nelze tuto kauzu srovnávat k „opouštěním" Ukrajiny nebo Gruzie, neboť k těmto zemím (na rozdíl od Litvy, Lotyšska, Estonska) USA žádné bezpečnostní závazky, vyplývající ze smluv, nemají.

Na první pohled se zdá, že změna v rusko-amerických vztazích, jejíž náznaky bylo možné sledovat již předtím, než byla v Praze podepsána smlouva Nový start, by mohla přinést ovoce v podobě koordinovaného postupu obou států zejména ve vztahu k Íránu, ovšem za cenu, že Američané opustí některé své dřívější zájmové oblasti. Výměnou za souhlas se sankcemi proti Íránu a podporu stanoviska Spojených států v této kauze má Rusko získat následující jistoty: v Gruzii nebude podporován Moskvě nepřátelský režim a pobaltské státy se připojí k CFE. Oba státy ustupují v těch otázkách, které je příliš nebolí, a tam, kde by je to bolet mohlo, si nechávají pootevřená zadní vrátka, přičemž Rusku zůstává větší manévrovací prostor.

Američané opuštěním Gruzie nic neriskují a na pobaltské státy ve věci přijetí zmíněné smlouvy nehodlají činit jakýkoli nátlak. Rusové nebudou do Íránu dodávat systémy S-300 a další těžkou techniku, ale není vyloučeno, že by tak mohli učinit přes prostředníky.

Oba státy pokračují v prohlubování vzájemných vztahů, mají na pokračování tohoto trendu zájem, ale kromě rétorických prohlášení neexistuje nic, co by znamenalo stoprocentní záruku.

Revue Politika 9/2010
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru