Obama plní očekávání
Posuny v zahraniční politice Spojených států
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Irák, USA, Barack Obama, zahraniční politika, Írán, Afghánistán, 11. září
Přestože zahraniční politika zpravidla nebývá hlavním tématem amerických prezidentských kampaní, stalo se jakýmsi dědictvím prezidenta Bushe a světa po 11. září 2001, že otázky mezinárodních vztahů se vklínily mezi kandidáty diskutovaná ekonomická témata. Barack H. Obama také díky řadě zahraničněpolitických iniciativ namířených proti politice Bushovy vlády zvítězil a již téměř dva roky má možnost své sliby plnit. Postup americké administrativy v Iráku, politika vůči íránskému jadernému programu i postoj k mezinárodnímu právu jsou však nejen odrazem Obamových představ jakožto kandidáta na prezidenta, ale také důsledkem mezinárodního prostředí, ve kterém se USA pohybují. V tomto smyslu Obama nemohl směřování USA zcela změnit a svou zahraniční politikou do značné míry plní skeptická očekávání, která na jeho velké reformní plány reagovala.
Kontext často rozhoduje, ale jak vlastně definovat mezinárodní řád, ve kterém se jediná světová supervelmoc pohybuje? Odborníci v této souvislosti mluví o unipolaritě, tedy prostředí, kde se nejsilnějšímu státu nedokáže postavit žádná jiná velmoc a dokonce ani více velmocí dohromady. Mnohé studie srovnávající pozici současných Spojených států s britským impériem v 19. století, poválečným postavením USA nebo se situací v 80. letech 20. století ukazují, že současná americká síla je bezprecedentní. Neplatí názory, že USA jsou po teroristických útocích z 11. září 2001 oslabené a ostatní velmoci se je svojí politikou snaží omezovat. Útoky na New York a Washington naopak odhalily sílu USA: pro svůj boj s terorismem dokázaly získat spolupráci takřka všech důležitých mocností, zvýšily svůj podíl na globálních investicích do armády a rozšířily své mezinárodní bezpečnostní závazky. Neplatí ani argument o ekonomickém úpadku USA v mezinárodním systému. Dle nové studie odborníků z Masarykovy univerzity je systémová moc USA v rámci mezinárodního finančního systému nezpochybnitelná a ani Čína kvůli svému provázání s americkou ekonomikou skrze mezinárodní obchod není schopna vedoucí postavení Spojených států ohrozit.
S ohledem na takto silnou pozici USA si Obama jakožto kandidát Demokratické strany mohl dovolit vyvolat velká očekávání především v oblasti zahraniční politiky. Velká očekávání se obvykle mění v podobně velká zklamání, proto nepřekvapí tak výrazný pokles popularity amerického prezidenta (byť spojený i s domácí politikou). Ve všech významných průzkumech veřejného mínění od společností Gallup, Fox News či CNN začali výrazně převažovat Obamovi odpůrci nad jeho příznivci. Z hlediska blížících se voleb do Kongresu se dokonce spekuluje, že prezident se raději ani nebude angažovat v kampaních kandidátů své strany. Jaké jsou tedy prozatímní výsledky zahraniční politiky Obamovy administrativy?
Konec války v Iráku č. 2
Nebylo to proslovem z letadlové lodi, na níž George W. Bush v roce 2003 triumfálně a předčasně ohlásil „mise splněna", ale vystoupením prezidenta Obamy v domově válečných veteránů. Právě tím byla bojová přítomnost USA v zemi po sedmi letech ukončena. Obama se ve své řeči věnoval více péči o seniory a „své" válce v Afghánistánu, čímž Irák posunul na druhou, třetí kolej. V zemi však stále zůstávají desítky tisíc amerických vojáků a vojenských instruktorů, kteří budou muset z Iráku odejít do konce roku 2011. Co bude dál? To zřejmě neví ani Obamova administrativa (nebo toto téma nechce vznášet před kongresovými volbami). Je nicméně vidět poměrně evidentní snaha nepopulární „Bushovu válku" odsunout do stínu ostatních priorit zahraniční politiky USA. Šlo o jedno z hlavních témat Obamovy předvolební kampaně a podobné „upozadění" irácké války tak není překvapením.
Úplně zanedbat politiku k Iráku by nicméně byla chyba. Po úspěšné stabilizaci země v druhé polovině Bushova prezidentství je irácká politika sice krátkodobě náchylná k růstu napětí, nicméně ve střednědobém horizontu se irácké politické skupiny na nějaké formě sdílení moci dohodnou a obrátí se k USA pro požehnání. USA se jednoduše nemohou z Iráku stáhnout zcela a svůj vliv musí využívat uvážlivě. Je otázkou, jak velkou vojenskou sílu USA v Iráku dlouhodobě ponechají, nicméně například v případě poválečného Německa hrály americké preference v domácí politice výraznou roli ještě nejméně dvacet let po válce a mnozí němečtí politice jezdili do USA na časté a podrobné konzultace. Otázka další podoby a síly angažmá USA v Iráku bude záležet na současné administrativě, která ponese hlavní díl odpovědnosti. Dva roky už se jedná i o „Obamovu válku".
Tvrdě na Írán
Rada bezpečnosti OSN přijala v červnu tohoto roku již čtvrté kolo sankcí proti Íránu, který odmítá zasahování západních velmocí do svého jaderného programu. Sankce OSN byly hodnoceny jako relativně slabé, nicméně vzápětí je následovala silnější opatření ze strany USA, Kanady, Austrálie a Evropské unie (nyní se rozhoduje Japonsko). Přestože mezinárodní ekonomické sankce mají velmi špatnou pověst a rozporuplnou účinnost, na příkladu Íránu se může ukázat, že mohou být ve snaze zvýšit tlak na režim skutečně efektivní (především vzhledem k omezení dovozu nedostatkového benzínu do země).
Přijetí dalších sankcí je nicméně pouze jedním z více znaků, které ukazují na změnu v přístupu Obamovy administrativy k Íránu oproti jeho neudržitelně smířlivému přístupu, který obhajoval například ve svém projevu v Káhiře ještě před rokem. Na uzavřeném setkání prezidenta s americkými novináři na začátku srpna si údajně řada z pozvaných uvědomila rozdíl v jeho slovech a tónu vůči Íránu a komentátoři začali psát o změně v zahraniční politice USA. Bushova administrativa s Íránem řadu let jednala, evropské mocnosti s Íránem jednaly ještě déle a íránský jaderný program se rozrůstal a sílil. Nebylo tedy pravděpodobné, že by nová americká administrativa vstřícným přístupem přinesla zásadní změnu. Ze zpráv a „signálních balónků" vypouštěných Teheránem se navíc zdá, že íránský režim tvrdší politiku USA a další zemí zaznamenal. Oficiální íránské zdroje začaly výhružně (a nedůvěryhodně) mluvit o zisku nových protiletadlových raketových systémů, prezident Ahmadínežád nejasně varoval před útokem USA na „dvě blízkovýchodní země" (nejspíš myslel Sýrii a Libanon) a komentátoři hovoří o možných provokacích vůči izraelským jednotkám ze strany Hizballáhu, který by chtěl odvést kapacity židovského státu od útoku na íránská jaderná zařízení. Nervozita v regionu roste.
Obamova politika vůči Íránu někdy narážela na složité třecí plochy mezi mocenskými zájmy USA a jejich ideovým základem (např. v otázce reakce na lidové protesty v Íránu, tzv. zelené hnutí), což situaci na výbušném Blízkém východě neulehčovalo. Změnu zahraniční politiky směrem k tvrdšímu přístupu však bylo nutné očekávat vzhledem k vnitřní situaci v Íránu a přesvědčení jeho vládnoucí elity o nutnosti pokračování v jaderném programu. Dalšímu zvyšování napětí v oblasti se tak současná americká administrativa nejspíš nevyhne.
Mezinárodní právo a lidská práva
Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová ve své řeči v prosinci 2009 představila program Obamovy administrativy v oblasti lidských práv. Oba politici s právnickým vzděláním chtěli přirozeně zdůraznit odklon od Bushe právě v oblasti dodržování mezinárodního práva a lidských práv, která bývalá americká administrativa sice oficiálně respektovala a prosazovala (například práva žen či náboženskou svobodu), ale v mnohých oblastech je s odkazem na bezpečnost USA a jejich spojenců omezila či popřela. Hlavní právní poradce ministryně zahraničí a známý akademik Harold Hongju Koh dokonce otázku vztahu USA k mezinárodnímu právu označil za klíčový rozdíl mezi Bushem a Obamou. Ve svém washingtonském projevu pro členy Americké společnosti pro mezinárodní právo v této souvislosti začal hovořit o vznikající doktríně Obama-Clintonová.
Nová doktrína se má dle Koha skládat ze čtyř principů. Zaprvé se jedná o „silnou důvěru ve vzájemnou závislost světového společenství"; autor to ilustruje příkladem osobního příběhu prezidenta Obamy, který „jakožto dítě strávil několik let v Indonésii", ale bližší popis nepřikládá. Druhým principem nové doktríny má být spoléhání se na tzv. smart power, která má přinést „inteligentní využívání dostupných prostředků", včetně šíření demokracie, rozvoje a lidských práv. Za třetí se jedná o tzv. strategický multilateralismus, který prezident Obama vzýval již ve své řeči v Káhiře. Čtvrtou součástí nové doktríny je dle Koha respekt americké vlády k mezinárodním standardům, vládě práva a odmítání dvojích standardů.
Otázka nové „doktríny" je zatím nejasná, a to ve všech výše zmiňovaných bodech. Například střet hodnot a zájmů je tradiční téma zahraniční politiky velmocí a ani Obamova administrativa tedy tento problém nevyřeší. Nesplněné sliby o ukončení provozu věznice na základně Guantánamo, nejasné stanovisko k soudním tribunálům pro osoby podezřelé z terorismu či z právního hlediska velmi sporné a za Obamy výrazně intenzivnější cílené zabíjení teroristů (především pomocí bezpilotních letedel) ukazuje, že ani vztah Obamovy administrativy k mezinárodnímu právu není bezproblémový. Podobně diskutabilní je například i otázka konkrétního naplnění pojmu multilateralismus. Ani Obama se nevyhne unilateralismu při prosazování zájmů USA a připustil to i ve svém projevu v Norsku při příležitosti převzetí Nobelovy ceny za mír. Zde americký prezident hovořil například o situacích, kdy USA musí jednat samy bez ohledu na spojence a třeba i použít sílu při záchraně míru: „Jsou doby, kdy státy - jednající samy nebo společně - poznají, že použití síly je nejen nezbytné, ale i morálně ospravedlnitelné."
***
Současná americká vláda se sice snaží dát najevo svoji odlišnost od Bushe především v oblasti mezinárodního práva, nicméně ani v tomto ohledu nedokázala překročit politickou realitu a potvrdila očekávání týkající se obtížné realizovatelnosti slibovaných změn. Komplikované otázky spojené s bojem proti terorismu, politickou situací v Iráku a s íránským jaderným programem budou při hodnocení Obamovy zahraniční politiky klíčové a zároveň také ukáží, jak úspěšně jsou USA schopny bránit své jedinečné postavení ve světě.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Irák, USA, Barack Obama, zahraniční politika, Írán, Afghánistán, 11. září