Blázni byli oni!
K sedmému výročí úmrtí Augustina Navrátila
Rubrika: Články a komentáře | Témata: komunismus, katolicismus, Československo, Augustin Navrátil, Josef Bartončík, ČSL
2. května uplynulo už sedm let, co tento svět navždy opustil člověk, který stál za nejmasovějším vystoupením československé veřejnosti vůči normalizačnímu komunistickému režimu, široké veřejnosti naprosto neznámý katolický aktivista Augustin Navrátil. Dokázal to navzdory tomu, že se ho totalitní režim snažil pomocí soustavného mocenského zneužívání psychiatrie vydávat duševně nemocného.
Augustin Navrátil se narodil 28. prosince 1928 v rodině malorolníka v Lutopecnách, malé obci na Kroměřížsku, v tradičně zemědělském a silně religiózním regionu. Vyučil se truhlářem a po druhé světové válce vstoupil do ČSL, za kterou byl zvolen členem MNV v Lutopecnách (při předvolební agitaci před parlamentními volbami měl ostrý verbální konflikt s tehdejším předsedou MNV v Kroměříži, pozdějším ministrem sociálních věcí, spravedlnosti a národní obrany a zetěm prezidenta Klementa Gottwalda Alexejem Čepičkou). Po únoru 1948 byl za svou angažovanost postaven před tzv. lidový soud (odehrával se v hostinci v Lutopecnách), byl zbaven všech veřejných funkcí a poprvé v životě mu bylo nuceně ukončeno členství v ČSL. Po absolvování základní vojenské služby byl krátký čas zaměstnán jako civilní zaměstnanec vojenské správy v Kroměříži, ale pro neskrývaný odpor k potlačení maďarského povstání byl propuštěn. Zbylou část svého pracovního života strávil u dráhy jako posunovač, vykladač uhlí z vagónů a hradlař (zvedal závory na železničních přejezdech). Mezitím se v roce 1955 oženil s Augustinou Bazalkovou. V 50. letech se rovněž na krátký čas vrátil do rady lutopecenského MNV, což místní komunisté nesli dost nelibě, jelikož Augustin Navrátil měl důsledně vyžadovat plnění zákonů a zákonných předpisů. Jak sám vzpomínal, po skončení jedné schůze byl předsedou MNV požádán, aby mu napsal otčenáš. Když se tak stalo, komunistický předseda MNV řekl: „Jsem ateista, ale toto se budu denně modlit, abychom se tě v MNV zbavili. A půjdu za farářem a poručím mu, aby pro ten účel sloužil mši." Jak Augustinu Navrátilovi později sdělil sám farář, opravdu tak učinil a nabízel mu 500 Kčs; když odmítl, zvýšil svou nabídku na 1000 Kčs. Když i to farář odmítl, jal se mu komunistický funkcionář vyhrožovat.
V období Pražského jara se Augustin Navrátil znovu stal členem ČSL a předsedou místní organizace v domovských Lutopecnách. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl postupně salámovou taktikou (přesunováním na stále na nižší posty v místní organizaci na nátlak KSČ) ze strany podruhé ve svém životě vyštípán. Jedním z impulsů byl i jeho hlasitý nesouhlas s tím, aby na Kroměřížsku, v obvodě, jejž měla svým kandidátem obsadit ČSL, s posvěcením strany kandidoval do Federálního shromáždění nechvalně proslulý Josef Plojhar. Hlavní zásluhu na jeho odchodu ze strany měl (a sám si ji také v 70. letech nárokoval) tehdejší kroměřížský okresní tajemník ČSL, pozdější hlavní představitel stranického Obrodného proudu a první porevoluční předseda strany Josef Bartončík. Byl to on, kdo před vynuceným odchodem ze strany vyhrožoval Navrátilově manželce, že jestliže se její manžel nevzdá politické činnosti, pak z ní udělá vdovu (srazit jej mělo auto). O dva dny později byl Augustin Navrátil těžce zraněn při autohavárii.
Otevřený střet Augustina Navrátila s komunistickým režimem počal v první polovině 70. let. Jelikož jeho početná rodina (manželé Navrátilovi měli devět dětí) trvale živořila pod hranicí životního minima (příjem na jeho člena rodiny činil 380 Kčs), obdělával Augustin Navrátil ve svém volném čase jeden a půl hektaru svého záhumenkového hospodářství. Třebaže se jednalo o tu nejhorší půdu, kterou místní JZD nezabralo jen kvůli tomu, že ji nemohlo obdělávat těžkou technikou, byly výnosy z ní několikrát vyšší, než činily výnosy vzoru kolektivního socialistického zemědělského hospodaření. Proto také byly rodině Augustina Navrátila dvě třetiny jejích pozemků státem znárodněny. Pro ostrý nesouhlas s tímto aktem byl Augustin Navrátil v dubnu 1975 okresním soudem v Kroměříži odsouzen na šest měsíců podmíněně za útok na veřejného činitele. Protože posílal na kompetentní orgány žádosti o prošetření svého případu, byl vyšetřen a znalecky zkoumán psychiatry z Psychiatrické kliniky v Olomouci, aby byl následně kvůli diagnóze Paranoia kverulans zbaven způsobilosti k právním úkonům. Dobová vysokoškolská učebnice Psychiatrie (1976) od Eugena Vencovského a Jana Dobiáše popisuje tuto diagnózu takto: „Charakteristickým rysem této diagnózy je tzv. paranoický vývoj, tj. že při rozboru mentální osobnosti paranoikovy jsou nalezeny svérázné povahové úchylky a rysy, zejména akcentovaný smysl pro právo a spravedlnost. Pacient se tedy cítí pronásledován, váha jeho stížností a protestů překračuje kritickou mez potřebnou pro tuto diagnózu, jakož i svérázné povahové úchylky." Oprávněnost jeho stížností (i dle platných dobových komunistických zákonů) psychiatři zcela záměrně ignorovali. Augustin Navrátil se tak stal další z řady obětí mocenského zneužívání psychiatrie ze strany totalitního komunistického režimu vůči svým odpůrcům. Byl pronásledován a internován, ovšem ne jako vězeň ve „standardním" vězení, ale jako „obyčejný" duševně nemocný člověk, kterého je třeba držet za mřížemi kvůli jeho mentální poruše.
V 70. letech Augustin Navrátil zahájil také vydávání a distribuci křesťanské literatury, k čemuž mu sloužil domácí cyklostyl. V roce 1977 byl krom podpisu Charty 77 pronásledován i kvůli autorství petice „Za dodržování náboženské svobody". Tehdy ho znalecky posuzovali psychiatři z kroměřížské psychiatrie a opět konstatovali stejnou duševní chorobu - Paranoiu kverulans. Trestní stíhání bylo zastaveno a kroměřížský okresní soud nařídil formu ústavní „ochranné" psychiatrické léčby, kterou Navrátil absolvoval v období od července do října roku 1978.
V důsledku vydávání dalších otevřených dopisů s údajně protistátním obsahem,1 jichž postupně napsal několik desítek (např. dopisy prezidentu Husákovi, federálnímu premiéru Štrougalovi, federální vládě a dalším centrálním orgánům, ve kterých se domáhal vyšetření záhadné smrti kněze tajné církve Přemysla Coufala), byl opět znalecky zkoumán, vyšetřen a v roce 1986 hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. Kroměřížský okresní soud, jehož zasedání kvůli shluku lidu před budovou soudu probíhalo přímo v prostorách kroměřížské psychiatrie, následně rozhodl o formě ústavní „ochranné" psychiatrické léčby. Pro Augustina Navrátila z toho vyplývalo nové omezení osobní svobody; období od března do října roku 1986 strávil v kroměřížské psychiatrické léčebně.
Na přelomu let 1987 a 1988 přišel absolutní vrchol protirežimních aktivit Augustina Navrátila. Sestavil a s výraznou organizační pomocí Petra Uhla nechal od 1. ledna 1988 distribuovat 31bodovou petici „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR", známou též jako „Moravská výzva". Petice mj. požadovala odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců, zajištění přístupu církve do hromadných sdělovacích prostředků, propuštění uvězněných kněží a laiků či obnovení řeholního života. Nejdůležitější pro její úspěch bylo, když jí otevřenou podporu po vzájemném setkání (iniciovaném Petrem Uhlem) vyjádřil kardinál František Tomášek, který ve speciálním pastýřském listě vyzval věřící k jejímu podpisu: „Milovaní bratři a sestry (...) Poněvadž naprostá většina členů církve jste vy (laičtí) věřící, proto je velmi vážnou povinností vašeho svědomí, aby byl slyšen na příslušných místech váš hlas (...) Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana. V tomto duchu jsem s Vámi a zplna srdce vám žehnám." Počet signatářů této petice působí dodnes jako z jiného světa. V době bez internetu, mobilních telefonů, v době, kdy režim stále neváhal poslat proti svým odpůrcům bezpečnostní složky a ovládal všechny sdělovací prostředky, ji podepsalo neuvěřitelných 600 tisíc obyvatel, mezi nimi i významné procento nevěřících.
V roce 1988 začal Augustin Navrátil vydávat měsíčník Křesťanské obzory, dalším otevřeným dopisem s tématikou náboženské svobody, násilné smrti Přemysla Coufala a perzekuce manželů Kořínkových si však „vysloužil" nové trestní stíhání. Augustin Navrátil byl znovu znalecky posuzován na psychiatrii v Olomouci, podobně jako dříve byla i tentokrát konstatována stejná duševní choroba, trestní stíhání zastaveno a okresní soud v Kroměříži znovu nařídil ústavní „ochrannou" psychiatrickou léčbu, jež probíhala od října 1988 do února 1989. Den před vynesením rozsudku okresního soudu navštívili Augustina Navrátila dva špičkoví psychiatři vyslaní Internationale Gesellschaft für Menschenrechte (Mezinárodní společnost pro lidská práva). Ti nade vší pochybnost konstatovali, že pacient je duševně zcela zdráv. Tyto události vedly k založení Výboru na obranu Augustina Navrátila, mezi jehož členy patřili např. Rudolf Battěk, Ján Čarnogurský, Ladislav Lis, Jan Litomiský, Václav Malý, František Mikloško, Radim Palouš či Bohumil Doležal.
Po listopadu 1989 byl Augustin Navrátil za pomoci Geneva Initiative on Psychiatrie (Ženevská iniciativa pro psychiatrii), nadace bojující proti zneužívání psychiatrie, znovu vyšetřen a shledán naprosto mentálně zdravým. Znovu se také začal veřejně angažovat: potřetí v životě vstoupil do ČSL, v září 1990 na mimořádném sjezdu ve Žďáře nad Sázavou kandidoval na předsedu, zasedal v celostátním výboru strany, držel hladovku za restituci církevního majetku a několikrát neúspěšně kandidoval do Poslanecké sněmovny. Po dlouhotrvajících sporech s četnými představiteli strany se Augustin Navrátil s lidovci, jejichž politika mu připadala příliš kompromisní, v roce 1999 potřetí a naposledy definitivně rozešel. Na sklonku života se ještě angažoval v Pravém bloku, jehož se stal místopředsedou.
Když 2. května 2003 zemřel, podle Petra Pospíchala ze serveru Totalita.cz „úmrtí jedné z nejvýraznějších postav, které svými postoji dokázaly pohnout dějinami, provázel nezájem sdělovacích prostředků (ČTK o jeho úmrtí informovala až 6. května na základě zprávy rádia Proglas, pozn. autora) a jen ojediněle se šlo dočíst, že moravský venkov neměl v posledním půlstoletí monumentálnější osobnost než skromného a tvrdohlavého Augustina Navrátila".
Poznámky
1. Obsah svých dopisů se snažil z právního hlediska konzultovat s anonymním prokurátorem z Brněnské krajské prokuratury, který vystupoval pod hlavičkou „starší prokurátor". Domáhal se informace, zda mají jeho dopisy závadný obsah, a jestliže ano, pak žádal uvedení konkrétních slov či vět, která jsou závadná. Konkrétní odpovědi se mu nikdy nedostalo.
Použité zdroje
1. Dočkal, V. (2004): Vratký vzlet Fénixe. Československá strana lidová 1988-1990. Brno: MPÚ.
2. Opatrný, A. et al. (2003): Pastýřské listy 1945-2000. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
3. Pehr, M. et al. (2007): Cestami křesťanské politiky. Praha: Akropolis.
4. Tesař, J. (2003): Zamlčená diagnóza. Praha: Triáda.
5. Vencovský, E. - Dobiáš, J. (1976): Psychiatrie. Praha: Avicenum.
6. Drda, A.: Petice - nešlo jen o Několik vět. Lidové noviny, 19. 11. 2008, roč. 21, č. 271, s. 10.
7. Navrátil, A.: Nemohu mlčet. NN, 1991, roč. 1, č. 1. Dostupné na: http://www.cibulka.net/nnoviny/nn1991/nn0191/obsah/6.htm.
8. Soukupová, J.: Augustin Navrátil byl prorok z Lutopecen. MF DNES, Brno a jižní Morava. 6. 10. 2009, roč. 20, č. 259, s. 5. Dostupné na: http://brno.idnes.cz/augustin-navratil-byl-prorok-z-lutopecen-fgp-/brno-zpravy.asp?c=A091006_1267974_brno_krc.
9. Toman, K. st.: Praporečník revoluce. Augustinu Navrátilovi je Kroměřížsko dlužno. Týdeník Kroměřížska. 24. 11. 2009, roč. 8, č. 47., s. 6.
10. Uhl, P.: Sdělení č. 798 (Augustinu Navrátilovi nařízena ústavní léčba). INFOCH, 1988, roč. 11, č. 17, s. 2-3.
11. Vydra, L.: Augustin Navrátil - oběť socialistické inkvizice. NN, 1992, roč. 2, č. 19. Dostupné na: http://www.cibulka.net/nnoviny/nn1992/nn1992/obsah/16.htm.
12. Pospíchal, P.: Zemřel Augustin Navrátil. Dostupné na: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_navratila.php.
Autor je studentem politologie na FSV UK, s osobou Augustina Navrátila jej nepojí žádný příbuzenský vztah.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: komunismus, katolicismus, Československo, Augustin Navrátil, Josef Bartončík, ČSL