Česko bez nepřítele a identity
Zahraniční politika českého státu na rozcestí
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, ODS, ČSSD, transatlantické vztahy, zahraniční politika, Česká republika, NATO, Václav Klaus
Má Česká republika zahraniční politiku? Podle některých odhadů se bilaterální vztahy ČR s mnoha evropskými zeměmi za poslední roky až z 80 procent přesunuly na úroveň Evropské unie nebo dalších mezinárodních organizací, kandidatura Česka do Rady bezpečnosti OSN ztroskotala podobně jako předsednictví Rady EU a programové prohlášení současné české vlády Jana Fischera na jakoukoliv konkrétnější proklamaci zahraniční politiky raději rezignuje zcela.
Česká republika udržuje mezinárodní vazby na odborné a úřední úrovni, nominuje experty do poradních orgánů mezinárodních organizací a pečuje o dobré vztahy se sousedy, nicméně cílevědomé směřování zahraniční politiky prakticky neexistuje. Jaký může být ostatně stav zahraniční politiky státu, jehož přední odborníci na mezinárodní vztahy píší politické pamflety vyzývající k nenásilné revoluci proti celému politickému systému (Petr Drulák) nebo si nad stavem zahraniční politiky alespoň výrazně zoufají (Michal Kořan)? Česká republika je již řadu let řádným členem EU a NATO a nový stmelující cíl společného snažení, který by nahradil „cestu zpět do Evropy", doposud nedokázala najít. V otázce nalezení dlouhodobé podoby zahraniční politiky Češí stojí na rozcestí.
Dělící linie
Česká představa o vhodné zahraniční politice státu byla od první poloviny 90. let na rozdíl například od Slovenska poměrně stabilní a ne pouze deklaratorní. Již v roce 1992 byla na československém ministerstvu zahraničí v Praze vypracována koncepce zahraniční politiky pro novou českou republiku, která zahajovala diskusi o zájmech ČR v mezinárodním prostředí. Nové elity samostatného českého státu si brzy uvědomily důležitost evropské integrace na jedné straně a transatlantického bezpečnostního systému na straně druhé. Byly definovány tři základní pilíře české zahraniční politiky - evropská integrace, transatlantické vztahy a dobré vztahy se sousedy -, které tvořily dlouhodobý zahraničněpolitický konsensus mezi českými politiky i odbornou veřejností. Tyto tři pilíře byly v konkrétnější rovině představovány snahou o vstup do Evropské unie, NATO a udržováním dobrých sousedských vztahů skrze bilaterální i multilaterální (například Visegrádská skupina) iniciativy.
Tento konsensus o zahraničněpolitických prioritách byl však relativně křehký a nemohl vydržet navěky. Formálně sice odpovídá zájmům státu, ale v každodenním provozu se jednotlivé pilíře tvrdě střetávají. Nejde přitom pouze o dělící linii mezi orientací na velké země Evropské unie a transatlantickou vazbou, ale také o dlouhodobé geopolitické rozdělení Evropy, které nerespektuje politické hranice vytvořené během několika posledních generací. Staletá „rozvrácenost" geopolitiky střední Evropy tvorbu české zahraniční politiky neusnadňuje.
České země již od počátku novověku leží na hlavních dělících liniích procházejících Evropou. Ať už jde o hranice mezi „latinskou" a „ortodoxní" civilizací, které nejméně od 16. století stále výrazněji oddělovaly obchodně orientovaný západ Evropy ležící blíže k moři od východních zemědělských oblastí, nebo hranice mezi protestantskou severní polovinou Evropy a jižní polovinou katolickou: české země se vždy nacházely jaksi „mezi". Během 20. století se Československo navíc rozprostřelo přímo na dělící linii Západ - Východ, aby nakonec skončilo na východní straně železné opony, ze které se posledních dvacet let snaží dostat ven. Do jisté míry podobnou pozici zdědila i samostatná Česká republika v podobě sporů atlantistů a eurofederalistů. V posledních letech si česká zahraniční politika musela vícekrát vybírat mezi podporou USA (například v otázce války v Iráku či plánovaného radaru v Brdech) a jádrem Evropské unie, Francií a Německem, což je vzhledem k výše uvedeným dlouhodobým prioritám zahraniční politiky ČR (transatlantická vazba a evropská integrace) v zásadě neřešitelný úkol. Zahraniční politika pravidelně štěpí českou politickou reprezentaci, která s ohledem na nefunkční volební systém a nemožnost vzniku většinových vlád není schopna ji dlouhodobě tvořit. Výsledkem politického procesu v oblasti zahraniční politiky je často čekání a mlčení.
Proti komu?
Veškeré problémy nemůžeme svádět na špatný volební systém nebo na složité sestavování většinové vlády; ani relativně funkční kabinety se zahraniční politikou ve svých programových dokumentech příliš nezabývají a politici na parlamentní úrovni o otázky mezinárodních vztahů státu (a často ani o témata evropské integrace) nejeví velký zájem. Jak tedy rozumět současné české debatě na zahraničněpolitická témata? Jedná se jednoduše o nepořádek, nebo probíhá zákopová válka mezi jednotlivými politickými skupinami, která nedovoluje jednotnou zahraniční politiku prosadit?
Kromě zaměření se na ústavněprávní a institucionální problémy tvorby zahraniční politiky je možné pohlédnout i na obsah a na cíle, které jednotliví hráči v politickém zápase prosazují. Nemusí se jednat pouze o pozitivní cíle či deklarace o vhodné zahraniční politice. Stejně tak můžeme současné debatě porozumět i pomocí hledání koncepcí nepřítele, se kterým jednotliví aktéři ve své představě o zahraniční politice bojují. Vůči komu se jednotlivé politické skupiny v ČR vymezují? Britský politolog David Campbell ve své práci o americké zahraniční politice zdůrazňuje roli, kterou znázorňování nebezpečí pro zahraniční politiku státu a jeho identitu v mezinárodních vztazích představuje. Podobně i profesor Ted Hopf na příkladu Ruska ilustruje tvorbu národní identity skrze vymezování se vůči okolnímu prostředí. Jak tvoří českou identitu čeští politici? Kde vidí nebezpečí a jaké jsou soupeřící postoje k zahraniční politice (respektive k identitě) českého státu?
Pokud odhlédneme od specifického případu Václava Havla, který svoji zahraničněpolitickou představu rozprostírá v širokém liberálně-konzervativním prostoru, nejvýraznější snahy pojmenovat nebezpečí pro Českou republiku vycházejí ze strany prezidenta Klause a bývalého premiéra Topolánka. Klaus dnes reprezentující spíše konzervativně-národoveckou část české společnosti se dlouhodobě ohrazuje proti iniciativám na obranu klimatu, odmítá vnímat Rusko jako významné nebezpečí pro ČR a naopak výrazně kritizuje Evropskou unii za snahy federalizovat a centralizovat Evropu. Právě eurofederalizační kroky velkých evropských států jsou dle Klause největším nebezpečím pro mladou českou státnost. Oproti tomu bývalý předseda ODS Topolánek, který (nyní jako řadový člen) se svou stranou zastupuje liberálně-konzervativní pravicové voliče, vidí největší nebezpečí v Rusku. Evropská unie sice není ideální, ale je jedinou skutečnou alternativou pro českou ekonomiku a politickou orientaci země. Možnost uzavřít exkluzivní smlouvu s USA o radarové stanici nebo reakce politiků ODS na tvrdý přístup Ruska vůči Gruzii jasně ukázaly, kde značná část české pravice vidí největší nebezpečí.
Česká levice reprezentovaná ČSSD v tomto smyslu představuje poměrně specifický případ: žádné nebezpečí pro český stát jaksi nedokáže identifikovat. Tento „nekonfliktní" levicový odmítá větší aktivitu ČR v zahraničních misích NATO, nevidí nebezpečí v íránském jaderném programu, v Rusku vidí takřka přítele a Čínu považuje za vhodného ekonomického partnera. ČSSD vítá spolupráci s prezidentem Obamou, prezidentem Francie i kancléřkou Německa a chtěla by posilovat vztahy s Čínou, Sýrií či Egyptem. „Oranžová kniha" (volební program ČSSD pro nadcházející parlamentní volby) nehledá nepřátele a za prioritu označuje „řešení politických sporů mírovou cestou".
Jaká identita pro ČR?
Co ukazují obrazy nebezpečí v zahraničněpolitických představách českých politických sil o jejich záměru se směřováním českého státu, s jeho identitou, s jeho místem v mezinárodním prostředí? Klaus hájí národovecké tradice země uprostřed Evropy a odmítá se smířit s „populárními" trendy eurofederalismu a environmentalismu. Pro ilustraci je možné uvést, že ne nepodobný Klausovi je v tomto smyslu ředitel Národní galerie a Klausův přítel Milan Knížák, který v poslední době mediálně zvýraznil svůj odpor k populárním evropským trendům ve vystavování umění, jimž údajně čelí svou koncepcí prvního národního galeristy (např. vystavováním málo známých českých umělců jako jsou Lebeda, Brázda či Kolářová). Liberální pravice pak vidí místo Česka v Evropské unii připoutané k USA a oddělené od Ruska. Rusko je stále vojensky nebezpečné a navíc agresivně využívá energetickou závislost Evropy ve svůj prospěch. ODS podporuje Izrael vůči okolním zemím, zdůrazňuje lidská práva a prosperitu země spojuje s „mírou našeho zapojení do spolupráce se zeměmi západního civilizačního okruhu".
A co vyčteme z koncepce zahraniční politiky ČSSD? Z absence nepřítele můžeme vyvodit buď mírumilovnou povahu levicového programu, nebo pragmatismus, který určí až podle situace, kdo je nepřítel a kdo přítel. „Oranžová kniha" Lubomíra Zaorálka pro českou zahraniční politiku uvažuje o posilování „politické a hospodářské spolupráce s ,nezápadními' aktéry (Brazílie, Indie, Čína, Rusko, Vietnam, Indonésie atd.)" a na Blízkém východě chce „vyvážený přístup ke všem státům". Pragmatická politika „všech azimutů" hlásá coby cíl pro Českou republiku „vyhledávat partnery, podílet se na snižování napětí a na překonávání nepřátelství".
Rozpolcená pravice a pragmatická levice soupeří nejen o podobu vystupování ČR v mezinárodním prostředí, ale i o novou definici české identity dvacet let po pádu komunismu. Povolební vývoj lze předvídat jen obtížně, nicméně dlouhou dobu neexistující program pravice a až oportunisticky pragmatický program levice do budoucna příliš naděje na pozitivní změnu dnešní zoufalé situace nepřináší.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Evropská unie, ODS, ČSSD, transatlantické vztahy, zahraniční politika, Česká republika, NATO, Václav Klaus