Stabilizace a demokratizace Iráku
Po úspěšné stabilizaci země záleží její demokratický vývoj na Iráčanech
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Irák, USA, demokracie, volby
Jeden americký konzervativní komentátor v reakci na nedávné parlamentní volby v Iráku napsal, že v dnešní situaci měla být země již v roce 2005, kdy proběhly první řádné volby do iráckého parlamentu, které menšinoví sunnitští Arabové zcela nebojkotovali. Přesto tehdy k volebním urnám masově nepřišli a s následným vývojem se nesmířili. Další tři roky násilí a chaosu ukončené až navýšením amerických vojenských sil, změnou taktiky stabilizačních sil a vojenskou porážkou sunnitů a al-Káidy umožnily cestu k druhým řádným parlamentním volbám, které proběhly 7. března tohoto roku.
V nich se potvrdila relativně stabilní struktura irácké společnosti: sunnitští Arabové tvoří víceméně jednotnou komunitu a takřka 20 % obyvatel země, většinoví šíitští Arabové představují až 60 % populace, nicméně jsou rozděleni na sekulární a religiózní komunity, a Kurdové (většinou sunnitští), kteří jsou sjednoceni proti Arabům, tvoří zbylých 20 %. Právě jejich nespokojenost s mnohaletou nadvládou dvou politických skupin (či rodin) roste a ve volbách své hlasy štěpili.
Nezbytná katarze?
Irák se po úspěšných ústavodárných referendech a parlamentních volbách z roku 2005 nestal stabilní zemí a po eskalaci etnického násilí mnozí hovořili o občanské válce. Bylo však možné očekávat, že by se sunnitská komunita jednoduše smířila se ztrátou svého výsadního postavení, které si za vlády režimu Saddáma Husajna vydobyla? Překvapivě rychlá vojenská porážka irácké armády v roce 2003 nemohla pro sunnitskou menšinu znamenat snadné přijetí nového uspořádání. K její zřetelné porážce nedošlo, zhroutil se pouze režim. Sunnité neakceptovali představu, že by najednou měli sloužit šíitské armádě, že by měli poslouchat šíitského premiéra a že by se celé jejich mnohaleté vládnutí v Iráku zhroutilo v podstatě bez boje během tří týdnů. Jenže právě taková situace nastala po parlamentních volbách v roce 2005.
V únoru 2006 irácká al-Káida zničila sunnitské svatyně v Samaře a po vzájemných odvetách se mezi sunnity a šíity rozpoutaly krvavé boje, které během dalších měsíců eskalovaly. Sunnitský odpor byl zlomen až po dvou letech; šíité svou vládu udrželi a po stabilizaci země posílenou americkou armádou se sunnitská menšina jako celek zapojila do politiky nového režimu. Byla skutečná (tedy jak vojenská, tak i politická) porážka sunnitů nutná k zapojení této menšiny do nového systému? Byl krvavý nástup občanské války v letech 2005-2007 nezbytným předpokladem k ustavení skutečně nového pořádku v Iráku? Například Victor David Hanson hovoří o významném vlivu brutality a „divošského" chování bojovníků al-Káidy, kteří si chtěli sunnitské kmeny podřídit násilím. Ty zjistily, že nemohou bojovat zároveň proti šíitské vládě, americkým vojákům a al-Káidě a mnohé z nich začaly po vyjednávání s Američany s novým režimem raději spolupracovat. Právě to je považováno za jeden z hlavních důvodů úspěšné stabilizace země v posledních letech.
Změna strategie a probuzení v provincii Anbar
Na konci roku 2005 sice úspěšně proběhlo důležité referendum a parlamentní volby, ale bezpečnostní situace v Iráku se zhoršovala. Administrativa prezidenta Bushe byla pod silným domácím tlakem a v otázce Iráku ztrácela přesvědčivost i politické body. Hlavní úsilí americké armády bylo soustředěno na výcvik iráckých vojáků, přičemž cílem nebylo budování nových institucí a zajišťování každodenní bezpečnosti, ale boj s povstalci. Během léta 2005 dosavadní strategii dále vystupňoval velitel amerických sil v Iráku generál Casey; politicky byla podpořena zveřejněním „Národní strategie pro vítězství v Iráku", která byla ve Washingtonu vyhlášena na podzim. Z bezpečnostního hlediska bylo nicméně zřejmé, že strategie nefunguje a z vnitropolitického hlediska byl dosavadní přístup znehodnocen silným vystoupením respektovaného demokratického kongresmana z Pensylvánie Johna Murthy, který navrhl co nejrychlejší stažení ze země.
Jakékoliv diskuse o možnosti udržení současné strategie byly ukončeny na začátku roku 2006, kdy al-Káida zničila svatyně v Samaře a rozpoutala doposud nevídané násilí mezi sunnity a šíity. Další dva roky byly z pohledu Iráku kritické: ve Washingtonu prezident Bush bojoval za záchranu svého prezidentství a úspěch v Iráku, v provincii Anbar propukala nespokojenost sunnitů s al-Káidou a její snahou o ovládnutí země. Až po vyslání amerických posil do země se především na bojištích v Bagdádu zformovala nová americká vojenská strategie, která nakonec slavila úspěch.
Identifikovat první impulsy ke změně americké strategie v Iráku není jednoduché. Neformální konzultace odborníků z Rady národní bezpečnosti s bývalými armádními experty a lidmi z akademické sféry byly zahájeny již v létě 2006. Frederick Kagan (bratr známějšího Roberta) z vlivného konzervativního think-tanku American Enterprise Institute, generál ve výslužbě Jack Keane, senátor John McCain a další začali na prezidenta Bushe tlačit ve prospěch navýšení americké vojenské přítomnosti v Iráku a změny taktiky. Nový přístup se začal formovat v druhé polovině roku 2006. Odborníci jako Kagan, budoucí velitel sil v Iráku generál Petraeus, budoucí ministr obrany Gates a další tvořili myšlenkové jádro nové strategie spočívající především ve změně přístupu k boji a stabilizaci země a v navýšení amerických bojových sil. V říjnu 2006 byl v Radě národní bezpečnosti a dalších úřadech formálně zahájen připomínkový proces k nové strategii. Po vítězství Demokratické strany v listopadových volbách byl odvolán ministr obrany Rumsfeld a nahrazen Gatesem, který Irák navštívil na konci roku. Bushova administrativa v lednu 2007 odmítla akceptovat závěry tzv. Baker-Hamiltonovy komise, která přinesla řadu vlastních doporučení, a představila veřejnosti novou strategii. Demokraté ji označili za „eskalaci", autoři preferovali spíše pojem „posílení" a novináři ustálili debatu na „surge" (vlna).
Pojem „surge" v manuálech americké armády týkajících se boje proti povstalcům nenajdeme, jeho obsahu nicméně odpovídají tzv. operace „vyčistit, udržet a vybudovat" (clear, hold, build), jejichž cílem je zajistit bezpečné prostředí, ustavit správu oblasti a získat podporu obyvatel. Americká armáda se namísto „pouhého" boje s teroristy a povstalci začala primárně soustředit na ochranu Iráčanů a budování institucí nové vlády. Změnila se i bojová taktika. Americká armáda se původně inspirovala přístupy z konce 90. let o síťové struktuře teroristických organizací a soustředila se na likvidaci hlavních uzlů (tedy vedení) této sítě. To se však ukázalo jako chybné; například po zabití vůdce al-Káidy v Iráku Zarkávího počet teroristických útoků narostl. Jak píše Kagan, americká taktika se v rámci „surge" vrátila k tradičnímu pojetí nepřítele, který si potřebuje vytvářet důležité komunikační linky, zásobovací trasy, úkryty, využívá charakteru terénu a zajišťuje si přístup k bojišti. Iráčtí teroristé byli vlastně tradičním vojenským nepřítelem a právě tak proti nim americká armáda musela bojovat. Generál Odierno, nový velitel mnohonárodních ozbrojených sil v Iráku od prosince 2006, si tento fakt ověřil i díky šťastnému nálezu ručně namalované mapy teroristů, která znázorňovala mnohé z výše uvedeného v „pásech" okolo Bagdádu. Navýšení počtu amerických vojáků a možnost soustředěného tlaku na teroristy v konkrétních oblastech byly klíčové. Následná stabilizace a zajištění bezpečnosti obyvatel díky společným patrolám americké a irácké armády znamenaly přelom v boji se sunnitskými povstalci a iráckou al-Káidou a jejich porážku.
Celému procesu stabilizace země a dalšímu zapojení sunnitů do politického procesu výrazně napomohlo také tzv. anbarské probuzení (Anbar Awakening) sunnitských kmenů, které začaly odmítat brutální praktiky al-Káidy. Díky vyjednávání amerických velitelů s kmenovými vůdci v provincii Anbar začali sunnité hromadně posilovat iráckou armádu a policii. V roce 2006 přibylo v regionu pouze 1000 nových rekrutů, zatímco v roce 2007 jich bylo již 12krát tolik. Posílení amerických sil, změna vojenské taktiky, šťastný nález dokumentů al-Káidy i anbarské probuzení znamenaly úspěch stabilizace země. Již na konci roku 2007 klesla úroveň násilí v Bagdádu o desítky procent (např. o 80 % v počtu útoků bombami v autech) a dnes je bezpečnostní situace v zemi relativně stabilizovaná.
Demokratizace Iráku a parlamentní volby
Co stabilizace přinesla z hlediska politického vývoje v zemi? Především mohla začít reálně fungovat administrativa premiéra Málikího, jehož domovská strana Al-Dawa v posledních parlamentních volbách kandidovala v rámci bloku šíitských stran a hnutí pod názvem Jednotná irácká aliance. V roce 2005 přesvědčivě vyhrála volby a sestavila vládu, avšak brzy se rozpadla. Nástupcem tohoto širokého hnutí se stala Irácká národní aliance, která sdružovala především religiózní šíitské strany (například Nejvyšší islámskou radu Iráku nebo hnutí Muktada al-Sadra, jehož ozbrojené milice se podílely na krvavých střetech během let 2006-2007; v současné době je na studiích v Íránu). Premiér Málikí měl však větší ambice než být pouze jednou z vlivných postav širokého, ale rozštěpeného hnutí. Do nové Irácké národní aliance proto nevstoupil a založil si vlastní sekulárně a celonárodně definované hnutí Koalice právního státu. Do tohoto seskupení následně vstoupily (krom premiérovy strany) i další šíitské, sunnitské a kurdské strany. Premiérova koalice složená z osobností známých v jednotlivých částech Iráku uspěla v regionálních volbách v roce 2009, byť na národní úrovni spoléhala především na jméno a osobnost Málikího samotného.
Proti stranám bývalé vítězné šíitské koalice, nyní rozdělené na dva tábory, stály v březnových volbách především dva silní soupeři, a to aliance kurdských stran a spíše sekulární Irácké národní hnutí bývalého premiéra Ijáda Alávího, jež bylo založeno na dohodě silných politických osobností a zahrnuje i malé sunnitské a šíitské strany. Mezi kurdské strany v Iráku patří tradičně Kurdská demokratická strana, která vznikla již v roce 1946, a Vlastenecká unie Kurdistánu, které pro parlamentní volby sestavily společnou kandidátku (tzv. Aliance Kurdistánu). Tyto strany doposud tvořily hegemony kurdského politického života, před posledními regionálními volbami se proti nim však postavila nově vzniklá strana Změna (Gorran), která se snaží jejich dominantní pozici narušit.
Irácké parlamentní volby na začátku března sice provázelo násilí, OSN a další pozorovatelé je nicméně označili za regulérní. Původní náskok hnutí premiéra Málikího se během předvolební kampaně rozplynul a podle konečných výsledků zveřejněných iráckou volební komisí 26. března zvítězila o dva mandáty koalice bývalého premiéra Alávího Irácké národní hnutí.
Počet mandátů | Blok | Zástupci |
91 | Irácké národní hnutí (Iraqiya) | bývalý premiér Aláví |
89 | Koalice právního státu | současný premiér Málikí |
70 | Irácká národní aliance | šíitské religiózní strany |
43 | Aliance Kurdistánu | dvě hlavní kurdské strany |
32 | ostatní strany |
Současný premiér Málikí se prozatím s porážkou nesmířil a využívá možností, jak vítěznou stranu oslabit (např. skrze zákon proti přítomnosti bývalých členů strany Baas na kandidátních listinách či pomocí odkazu na nedávné rozhodnutí iráckého nejvyššího soudu o interpretaci klíčového ustanovení ústavy). Premiér dokonce během jednoho z povolebních prohlášení zmínil svoji roli vrchního velitele ozbrojených sil, a vyvolal tak obavy o další průběh jednání mezi znepřátelenými koalicemi.
Vítězství sekulárního bloku bývalého premiéra Alávího označily jedny arabské noviny za „vznik umírněného Iráku". S hodnocením je však nutné počkat na sestavení vlády. Po posledních parlamentních volbách v roce 2005 trvalo politické vyjednávání šest měsíců, navíc vzhledem k těsnému výsledku letošních voleb a neochotě současného premiéra uznat porážku je možné očekávat problémy. Zásadní bude i další zapojení sunnitů do politického života v zemi. Díky vyjednávání, americkým dolarům a posílení zastoupení této menšiny v politickém systému byli sunnité ochotni podílet se na mírovém chodu země. S odchodem Američanů by silní šíité nemuseli být ochotni takové výhody nadále udržovat. S nárůstem příjmů z ropy (Irák plánuje stát se druhým největším producentem na světě) by však zdroje k zajištění spolupráce sunnitů měly být i nadále k dispozici. A s nimi snad jednou i skutečně stabilní a demokratický Irák.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Irák, USA, demokracie, volby