Úvodní stránka  »  Články

Klíč ke Kyjevu

Západ se bez svébytné politiky vůči Ukrajině neobejde

16. 7. 2009
Poslat do Kindlu

Ve Foreign Affairs z května/června 2009 vyšla esej Adriana Karatnyckého a Alexandera J. Motyla, v níž vysvětlují, proč by Západ měl věnovat pozornost současnému zhoršení rusko-ukrajinských vztahů: bezpečnost Ukrajiny je klíčová pro stabilitu Evropy. Karatnycký s Motylem dokazují, že je třeba, aby Západ měl mimo ruské i samostatnou ukrajinskou politiku.

Sedmého ledna 2009 odřízla Moskva Ukrajinu po nečekaně vážném konfliktu (údajně kvůli cenám) od dodávek plynu. Ukrajina poté udělala totéž Evropě. Evropské zásoby se začaly rapidně tenčit a v situaci, kdy nebylo ani Rusko, ani Ukrajina ochotny ustoupit, bylo třeba zapojit silný evropský tlak na to, aby znepřátelené strany dosáhly kompromisu, k němuž dospěly 18. ledna. Rusko získalo vyšší ceny za svůj plyn, Ukrajina jen mírný cenový nárůst pro rok 2009, relativní cenovou stabilitu a výhodné ceny za tranzit plynu.

Krize dala západním politikům lekci, připomněla jim to, nač pravidelně zapomínají. Zaprvé, ačkoli se rusko-ukrajinský spor údajně týkal především cen plynu, potrubí a tranzitních poplatků, stály za ním především geopolitické zájmy. Moskvě šlo spíš o podkopání pozice ukrajinského prozápadního prezidenta Viktora Juščenka než o ekonomický zisk, o získání kontroly nad ukrajinským potrubním systémem výměnou za odpuštění vzrůstajících ukrajinských dluhů za plyn a o získání podpory Západu pro ruské plány na obejití ukrajinského potrubního systému novou sítí zdůrazňováním toho, že Ukrajina není spolehlivou tranzitní zemí. Zadruhé, Ukrajina je jedním z největších evropských států a díky tomu, že skrze ni proudí 20 % dodávek plynu do Evropy, je velmi geoekonomicky a geostrategicky důležitá. Zatřetí, zhoršení rusko-ukrajinských vztahů by mohlo významně podkopat zájmy Evropské unie a Spojených států, protože by mohlo vést ke zvýšení nestability ve východní Evropě a souvisejícímu nárůstu tamního autoritářství a ultranacionalismu. Začtvrté, Evropa může významně ovlivnit podobu rusko-ukrajinských vztahů. Zapáté, zajištění toho, aby se Ukrajina v budoucnosti stala spolehlivým partnerem Západu, si vyžádá stejné nasazení jako vztahy s Ruskem.

Po oranžové revoluci

Problémy, kterým Ukrajina v současnosti čelí - prohlubující se ekonomická krize, plynová válka s Ruskem, rozpory mezi jejími regiony a roztříštěnost politické elity - naznačují, že ji možná čeká období vážné nestability podobné prvním letům její nezávislosti na počátku devadesátých let. To není budoucnost, jakou si Ukrajinci v prosinci 2004 po triumfu oranžové revoluce představovali (nenásilnému lidovému hnutí se podařilo zvrátit podvodnou volbu prezidenta, zajistit svobodné a spravedlivé zvolení Juščenka a napomoci k oproštění ukrajinských médií od vládního zastrašování). Naděje na fundamentální reformu pohřbila Juščenkova otrava dioxinem, která jej v roce 2004 připravila o veškerou energii a omezila jeho schopnost rychle konsolidovat moc: ukázal se být nerozhodným, vypadalo to, že se jeho vláda nezmůže na nic víc než na své snahy podkopat koalici vedenou Juščenkovou bývalou partnerkou z oranžové revoluce Julií Tymošenkovou. Na Ukrajině se za poslední čtyři roky vystřídaly čtyři různé vlády.

Situace, kdy je pro ukrajinskou politiku typický boj všech proti všem, podněcuje korupci, tunelování a nekontrolovaný vliv lobbistických skupin. V době, kdy se růst HDP v průměru držel na 7,2 % ročně, jak tomu bylo od roku 1998 do poloviny roku 2008, a příjmy rostly v průměru o 20 % za rok jako v posledních pěti letech, bylo možné tyto problémy ignorovat. Globální ekonomická krize a ekonomický rozvrat Ukrajiny v posledních několika měsících to ovšem změnily. Kvůli poklesu globální poptávky po oceli a chemikáliích - dvou nejdůležitějších ukrajinských exportních komoditách - došlo k meziročnímu poklesu ukrajinské průmyslové produkce o 30 %. Bankrot kvůli národnímu dluhu (který odpovídá 20 % HDP) Ukrajině podle většiny analytiků nehrozí. Očekává se ale, že zkrachují některé ukrajinské banky. Spojený ukrajinský soukromý a vládní dluh v hodnotě 105 miliard dolarů mezinárodní trhy navíc považují za jeden z nejrizikovějších na světě: ukrajinské vládní dluhopisy se na otevřených trzích obchodují s úrokovými měrami, které převyšují jen úrokové míry ekvádorských dluhopisů. Hodnota ukrajinské hřivny  dramaticky poklesla: propadla se z 4,5 hřivny za dolar loni v létě na 8 hřiven za dolar v březnu 2009. Tento pokles má obzvláště zničující dopady na ukrajinské spotřebitele a podniky. Mnoho z nich si v letech 2007 a 2008, kdy národní měna posilovala, vzalo nízkoúročené dolarové a eurové půjčky, jejichž úroková míra se nyní (přepočteno na lokální měnu) téměř zdvojnásobila.

V interním vládním memorandu z 6. ledna 2009 varoval oddaný zastánce fiskální disciplíny, ukrajinský ministr financí Viktor Pynzenyk, že v roce 2009 by mohlo dojít k poklesu ukrajinského HDP o více než 5 % a k prudkému poklesu státních příjmů. Předpověděl, že ačkoli by Ukrajina měla mít dostatek zdrojů na mzdy státních zaměstnanců a na penze, budou chybět zdroje na financování prakticky všech ostatních vládních výdajů od fondů na udržování a rozvoj infrastruktury, přes dotace na náklady domácností za energie a elektřinu po příspěvky do lokálních a regionálních rozpočtů. Vládní příjmy z daní, cel a různých poplatků budou podle Pynzenyka (oproti očekáváním ze září 2008) nižší o téměř 30 %. Ani ne měsíc po své předpovědi Pynzenyk rezignoval, údajně proto, že odmítal implementovat politicky motivované ekonomické politiky.

Ne všichni analytici sdílí tak chmurná očekávání, to, že se po ekonomické stránce situace na Ukrajině prudce zhoršuje a že se krize stane zkouškou její křehké vnitřní rovnováhy, je ale jasné. A rozhádané ukrajinské elity bohužel nemají na to, aby se dokázaly s krizí vypořádat. Jejich roztříštěnost je způsobena osobními spory a protikladnými politickými ambicemi: například Juščenko s Tymošenkovou se evidentně vzájemně nesnášejí, navíc oba touží po prezidentském postu.

K tomu má Ukrajina v mnoha směrech slabé instituce. Její špatně sepsaná ústava rozděluje moc mezi prezidenta a premiéra způsobem, který nevyhnutelně vede ke konfliktům. (Dysfunkční systém „daroval" Ukrajině starý režim výměnou za Juščenkovo vítězství v oranžové revoluci.) Prezidentství je silné, role, které by měl hrát prezident, vláda a parlament při výkonu řady funkcí státu ale nejsou jasně odděleny. Premiér je například odpovědný za hospodářskou politiku a výkon vlády, ale prezident má právo jmenovat klíčové státní činitele - a to nejen ty podílející se na zahraniční politice, bezpečnostní politice a národní bezpečnosti, ale také guvernéry, kteří zodpovídají za implementaci hospodářské politiky státu na lokální úrovni.

Dva hlavní prozápadní koaliční bloky - Blok Julie Tymošenkové a dříve projuščenkovská Naše Ukrajina - nedůvěřují hlavní opoziční síle, Straně regionů, která má silnou proruskou voličskou základnu, jež je podezřívavá vůči Evropě a Spojeným státům. Tato nedůvěra brání vzniku velkých koalic a vlád národní jednoty. Ačkoli se všechny tři strany obecně shodnou na potřebě demokracie, volného trhu a dobrých vztahů jak se Západem, tak s Ruskem, fungují jako prodloužená ruka různých zájmových skupin, obchodních oligarchů, politických podnikatelů a ideologických podskupin. Což znamená, že je charakterizuje nedostatek disciplíny a značná nekoherence. Přičemž rozdíly mezi převážně rusky hovořícími východními a jižními regiony Ukrajiny a převážně ukrajinsky hovořícím středem a západem činí ze všeho identitární politiku, čímž stěžují dosažení kompromisu. Na rozdíl od jiných podobně roztříštěných středo- a východoevropských zemí nedostaly postkomunistické elity na Ukrajině nikdy jasný signál z Bruselu. A bez vyhlídek na euroatlantickou integraci nemají nic, kolem čeho se jednotit.

Nová země

Již tak složitou situaci ještě komplikuje skutečnost, že Ukrajinu čeká další z řady politických tranzicí: blíží se prezidentské volby v roce 2010. V období těsně po oranžové revoluci důvěřovalo Juščenkovi výrazně přes 60 % populace. Dnes ho podporuje jen 2,4-5 % veřejnosti. Ačkoli je Juščenko vytrvalým obhájcem občanské společnosti a svobody slova a obecně snížil zásahy státu do ekonomiky, zklamal v boji s korupcí a jeho lidé se pokoušeli tlačit na soudy. Je silným stoupencem energetické diverzifikace a integrace do NATO (kterou podporuje jen 28 % ukrajinské veřejnosti), ale jeho úsilí nevedlo k téměř žádným výsledkům ani v jedné z těchto oblastí. Ztratil dokonce i kontrolu nad svým vlastním politickým hnutím Naše Ukrajina: loni na podzim většina zákonodárců Juščenkova bloku ignorovala jeho výzvy ke svržení vlády Julie Tymošenkové. Jeden vysoce postavený ukrajinský ministr to vyjádřil přesně: „Jak můžete řídit zemi, když nedokážete uřídit ani svou vlastní stranu?" Namísto Juščenka začala růst Tymošenková. V situaci, kdy se ukrajinská ekonomika nachází ve volném pádu, se však její nedávné vítězství může ukázat jako vítězství Pyrrhovo. Charizmatická, sebevědomá a velmi schopná Tymošenková dokázala ustát spojený tlak prezidenta a opozice a konsolidovat svou moc v době ekonomické krize. Je tak trochu politickým chameleonem. Je populistkou, která několikrát volala po znárodnění různých podniků, ale zároveň již několikrát prosazovala rapidní privatizaci; flirtovala se sociální demokracií, aby ji záhy zavrhla. Ve svém článku ve Foreign Affairs z roku 2007 argumentovala, že Ukrajina by měla být považována za obranný val Západu před expanzivním Ruskem, o rok a půl později prohlásila, že ruské znepokojení ze vstupu Ukrajiny do NATO je třeba vzít v potaz.

Ač byli při oranžové revoluci spojenci, nepřestávají na sebe Juščenko s Tymošenkovou kydat hnůj; ani jeden z nich není ochoten ke kompromisu. Juščenko obvinil Tymošenkovou ze „zrady" kvůli jejím pokusům dosáhnout dohody s Moskvou. Jeden Juščenkův blízký spolupracovník loni v prosinci odsoudil vazby Tymošenkové na George Sorose, jehož popsal jako „mezinárodního měnového spekulanta". V únoru nařídil Juščenko s Národní bezpečnostní a obranou radou nejvyššímu státnímu zástupci a státní bezpečnostní službě, aby vyšetřili plynové dohody, které ukončily patovou situaci ve vztahu k Moskvě loni v zimě a jež Tymošenková napomohla vyjednat. Chtěli ukázat, že vyjednala tajné dohody, které ohrozily ukrajinské zájmy a ukrajinskou kontrolu nad energetickými potrubími. Na začátku března zahájila Juščenkova bezpečnostní služba velmi kontroverzní operace namířené proti Tymošenkové, mezi nimiž nechyběly ani razie v budovách Státní celní služby a státní ropné a plynové společnosti Naftogaz, které jsou podřízeny úřadu premiéra. Ačkoli navenek byly tyto operace vydávány za vyšetřování porušení celních procedur a majetkových práv, ve skutečnosti byly zřejmě prováděny ve prospěch temných obchodních zájmů, které podporují Juščenka a chtějí podkopat pozici Tymošenkové.

Plynové dohody vyjednané Tymošenkovou mohou dost dobře být v ukrajinském zájmu. Ačkoli Ukrajina souhlasila s tím, že bude Rusku platit vysokou cenu plynu v prvním čtvrtletí roku 2009 - 360 dolarů za 1 000 kubických metrů -, nakoupí za tuto cenu jen něco málo přes 10 % ze svých každoročních dovozů. Podle náměstka ředitele Naftogaz Igora Didenka bude Ukrajina platit v druhé polovině roku, kdy nakoupí 60 % své každoroční spotřeby plynu z Ruska, cenu přibližně 200 dolarů za 1 000 kubických metrů, což je jen přibližně o 11 % více, než byla „podtržní" cena, kterou Ukrajina platila v roce 2008.

Tymošenková zaútočila na Juščenka stejně silně. Obvinila prezidenta a šéfa centrální banky, kterého prezident jmenoval, z toho, že zosnovali pád hřivny. Také obvinila Juščenka z toho, že je agent RosUkrEnergo, tajné soukromé skupiny obchodníků s plynem, která vydělala miliardy dolarů jako prostředník transakcí, které žádného prostředníka nevyžadují. Protože nové rusko-ukrajinské dohody tuto společnost coby prostředníka eliminovaly, má nyní RosUkrEnergo spolu s klíčovými prezidentovými poradci a částí opoziční Strany regionů společný zájem na svržení Tymošenkové.

Strana regionů, která čerpá většinu ze své voličské podpory v rusky hovořící východní a jižní Ukrajině, by měla být tím, kdo z neustálých vnitřních bojů v původně jednotném oranžovém táboře těží nejvíce. Není ale schopna fungovat jako efektivní opozice a potýká se roztříštěností způsobenou vlivem různých obchodních lobby. Podle některých analytiků je dokonce na pokraji formálního rozpadu. Předseda strany Viktor Janukovyč je v současnosti podle většiny předvolebních průzkumů favoritem prezidentských voleb, úroveň podpory, které se těší a která se pohybuje kolem 25 %, je ale přibližně o 10 % nižší, než byl počet hlasů, který jeho strana získala v posledních volbách. Což je pravděpodobně důsledkem toho, že ztratil část podpory tradičního voličstva své strany z průmyslového srdce východní Ukrajiny - kvůli ekonomické krizi, která tuto oblast silně zasáhla.

Průzkumy také naznačují, že většina Ukrajinců touží po nových lídrech. Další z prezidentských kandidátů, Arsenij Jatsenijuk, kterého někteří označují za ukrajinského Obamu, byl ale v listopadu 2008 za pomoci svého bývalého patrona Juščenka odvolán z funkce předsedy parlamentu. Jatsenijuk, který hovoří plynně anglicky a prezentuje se jako moderní evropský politik, do svých 35 let sloužil jako faktická hlava centrální banky, ministr hospodářství a ministr zahraničních věcí. Zastánce sociálního liberalismu, kterého velmi obdivují mladší voliči a podnikatelé, přinesl do ukrajinské politiky osvěžující tón, protože se zdržuje pomluv a prosazuje kvalifikovanost a profesionalitu. A jelikož byl prezidentem a jeho spojenci hozen přes palubu, získal reputaci člověka, který stojí mimo hlavní politické struktury - velmi hodnotná věc v době, kdy bude veřejnost s velkou pravděpodobností vinit ty, kdo jsou v politice, z ekonomického propadu. Jeho podpora vzrostla z několika procent loni na podzim na 12 % v zimě. Pokud si ji udrží, má reálnou šanci na to, že se v roce 2010 dostane do druhého kola prezidentských voleb. (Podle nejméně jednoho průzkumu z března 2009 by v něm své pravděpodobné rivaly - Tymošenkovou, nebo Janukovyče - porazil.)

Ruský problém

Přes tyto slabiny a politické nejistoty se Ukrajina nezhroutí, jak předpovídají ruští ultranacionalisté. Ukrajina je zavedeným členem mezinárodního společenství, a pokud nějaké mezinárodně uznané státy skutečně zkolabují, zřídkakdy zmizí z mapy světa s výjimkou dobytí po cizí invazi. Během let, které proběhly od získání nezávislosti, došlo na Ukrajině k ustavení politických a ekonomických elit, které se identifikují s ukrajinskou státností, vidí v nezávislosti země ohromné ekonomické výhody a definují se jako ukrajinské. Některé z nich mohou být loajální k Rusku, jiné k Západu, ale téměř žádný z příslušníků těchto elit nechce, aby Ukrajina jako samostatný stát zmizela z mapy světa. Velká většina ukrajinské populace také považuje Ukrajinu za svou domovinu. Ačkoli se významné minority obzvláště na východní Ukrajině a na Krymu identifikují s Ruskem, politické a ekonomické elity, jež těmto regionům vládnou, jsou obecně loajální spíše ke Kyjevu než k Moskvě. Ukrajinská populace je hluboce rozdělená podél překrývajících se regionálních, jazykových, kulturních a politických linií, taková dělení jsou ale typická pro téměř všechny moderní státy a nejsou samy o sobě předzvěstí kolapsu.

Pro systematické nedostatky se defektní ukrajinské demokracii v nejbližší době nepodaří vyřešit vlastní problémy, stejně tak ale platí i to, že je malá pravděpodobnost, že se situace zhorší. Ukrajina je příliš roztříštěná a slabá jak na to, aby jí vládla silná demokracie, tak na to, aby jí vládla silná diktatura. Politicky a ekonomicky se Ukrajina pravděpodobně bude i nadále protloukat víceméně tak, jak to činí od roku 1991. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco dříve jí to mohlo vyhovovat, dnes je tomu jinak. V devadesátých letech bylo Rusko slabé, jeho vedení demokratické, jeho vztahy se Západem dobré a světová ekonomika rostla. Dnes je Rusko díky dlouhému období vysokého růstu sebevědomé, silnější a zdá se, že se stává agresivnějším; jeho vedení je autoritářské, jeho vztahy se Západem napjaté a světová ekonomika je ve volném pádu. Jak přesně by Rusko zareagovalo na ještě slabší a křehčí Ukrajinu, není možné s jistotou předpovědět. Vezmeme-li však v potaz povahu ruského režimu a jeho dnešní moc, mohlo by nedemokratické Rusko zneužít narůstající slabosti Ukrajiny ve svůj prospěch.

Režim vytvořený ruským premiérem Vladimírem Putinem bývá označován jako „řízená demokracie" i jako „fašistický stát". Ať je jeho přesný název jakýkoli, režim je to bezesporu nedemokratický, autoritářský a asertivně nacionalistický. Občanská společnost a média jsou potlačovány, volby nejsou ani svobodné, ani spravedlivé, legislativa je podřízena exekutivě a reálná moc neleží v rukou prezidenta Dimitrije Medveděva, ale převážně v rukou exprezidenta Putina. Freedom House označuje Rusko za „nesvobodné" od roku 2005.

Podle průzkumů z ledna 2009 se vůči Ukrajině vyhraňuje přibližně 62 % Rusů, zatímco pozitivně se k ní staví jen 24 %. (Tytéž průzkumy ukázaly, že negativní pocity vůči Rusku chová jen 9 % Ukrajinců, zatímco 71 % z nich Rusko hodnotí pozitivně.) Není to překvapivé. V průběhu nedávné plynové krize ruská média - nyní poslušné vládní nástroje - téměř uniformně zobrazovala Ukrajinu jako agresivní a chamtivý stát, který se chtěl spřáhnout s nepřáteli Ruska a zneužívat levný ruský plyn. Protiukrajinské postoje Rusů také vycházejí z hněvu na Ukrajinu za to, že uspíšila rozpad Sovětské svazu tím, že tlačila na svou nezávislost, a tím připravila Rusko o jeho historické a imperiální dědictví. Ukrajinská oranžová revoluce v roce 2004 navíc zpochybnila Putinův autoritářský model vlády tím, že naznačila, že demokracie je možná dokonce i v postsovětských podmínkách v sousedním slovanském státě.

Díky současné slabosti Ukrajiny se Rusku naskýtají tři možné příležitosti: energie, práva menšin a kontrola nad Krymem. Současné plynové dohody mezi Ruskem a Ukrajinou by měly platit po dobu deseti let, což ale velmi pravděpodobně neodradí ani jednu ze smluvních stran od pokusů o opětovné vyjednání podmínek. Rusko-ukrajinská válka neskončila, současné příměří bude časem porušeno.

Přední ruští politici a dolní komora ruského parlamentu opakovaně prohlašují, že Ukrajina pronásleduje svou ruskou menšinu, protože jí odpírá její jazyková a kulturní práva. Přestože ruský jazyk a kultura ukrajinské veřejné sféře ve skutečnosti dominují, vykresluje Moskva nárazové snahy ukrajinských vlád o rozšíření užívání ukrajinštiny v médiích a ve školách v tradičně rusky hovořících východních a jižních částech země a více ukrajinsky orientovaném středu a na západě jako ostudné porušování lidských práv. Většina Ukrajinců hovoří nějakou kombinací obou jazyků, obvinění z protiruské diskriminace ale mohou sloužit jako hesla pro protivládní opoziční hnutí.  A co je možná ještě důležitější: mohla by se snadno stát záminkou pro vměšování Moskvy ve jménu údajně utlačovaných etnických bratří Ruska.

Potom je tu sporný status Krymu. Ruští nacionalisté neuznávají rozhodnutí sovětského lídra Nikity Chruščova z roku 1954, jímž daroval Krym Ukrajině. Trvají na tom, že krymský poloostrov má pro ruskou identitu nesmírnou důležitost - zmiňují mimo jiné krymskou válku a jaltskou konferenci na konci druhé světové války - a poukazují na tamní početnou ruskou populaci stejně jako na dlouhodobou přítomnost ruské černomořské flotily v Sevastopolu. Situaci ale komplikuje rapidně rostoucí, extrémně mladé a převážně muslimské tatarské obyvatelstvo Krymu, které obviňuje Rusy z toho, že se zmocnili jejich země po Stalinových etnických čistkách v roce 1944, a Ukrajince z toho, že nedělají dost pro odčinění křivd minulosti. Pro svou značnou etnickou roztříštěnost, přítomnost cizí vojenské základny a velký ekonomický potenciál (jako turistická oblast a zóna pro těžbu ropy a plynu na volném moři) by se Krym mohl snadno stát cílem ruským expanzivních politik nebo minimálně zůstat cílem ruské nacionalistické agitace. Ať to bude jakkoli, může se stát zdrojem zásadní nestability na Ukrajině.

Zvládání Moskvy

Z ruského chování k Ukrajině vyplývají rizika i pro Západ. Vztahy Západu s Ruskem vyžadují jak existenci stabilní Ukrajiny, tak stabilitu ostatních zemí ruského „blízkého pohraničí". Zatímco Putin považuje mnoho z těchto států za ruské vazaly se slabým smyslem pro vlastní identitu, západní Evropa, obzvláště Francie a Německo, považují Ukrajinu, Bělorusko, Moldavsko a baltské státy za překážky na své cestě k získání levného ruského plynu a udržení míru ve východní Evropě. Zájmy samotných států jsou tudíž často upozaďovány nebo otevřeně porušovány. Na rozkaz Moskvy proběhla v srpnu 2008 válka proti Gruzii; Estonsko bylo cílem kybernetické války; Bělorusko, Litva, Lotyšsko a Ukrajina byly předmětem oslabujících energetických výpadků;  Gruzie, Moldavsko a Ukrajina byly ze strany Ruska potrestány obchodními sankcemi. Ve všech těchto případech zareagoval Západ přinejlepším „umírněně".

Státy jako Gruzie, Moldavsko, Ukrajina, Ázerbájdžán a Kazachstán (nebo dokonce i Rusku přátelské Bělorusko) však jen tak neakceptují fait accompli vyjednaný v Moskvě, Berlíně, Paříži nebo Bruselu a nepodřídí se mu. S větší pravděpodobností se budou pokoušet nalézt radikální řešení existenčních hrozeb, jež budou pociťovat. Což by přinejmenším mohlo vést k podstatnému navýšení výdajů na obranu, zformování protiruských aliancí a podřízení ekonomických reforem požadavkům bezpečnosti. Státy, které se cítí Ruskem nejvíce ohroženy, by mohly nakonec požádat o možnost ukrýt se pod nukleární deštník Spojených států nebo jít v izraelských stopách a usilovat o získání bezpečnostních záruk ze strany USA.

Pokud bude západní Evropa i nadále ochotna ponechat Ukrajinu a další státy nacházející se v blízkém pohraničí Ruska na pospas ruským velmocenským aspiracím, stanou se tyto státy s velkou pravděpodobností lhostejnými k řekněme snahám Berlína o zajištění spolehlivých dodávek plynu nebo k zájmům Paříže o vyvážení americké moci. V určitý moment může být jako stěžejní politický cíl opuštěna i evropská integrace a demokracie - ve prospěch stejného druhu autoritářství a ultranacionalismu, který si vzalo za své Rusko. Brzy na to by se v postsovětských zemích, včetně některých středo- a východoevropských zemí, které již do EU patří, mohlo veřejné mínění nechat unést hněvem, podezřívavostí a militarismem a ohrozit stabilitu celé Evropy. Dalším rizikem pro Západ je to, že by se Rusko mohlo pokusit aktivně zasahovat do dění na Ukrajině nebo dalších zemí ve svém blízkém pohraničí. Podle jiného možného scénáře by mohlo silné Rusko se silnou ekonomikou, silnou armádou a silným státem podniknout vojenskou akci a uspět ve znovuustavení své hegemonie, možná pod pláštíkem obrany práv Rusů na Krymu, skrze podněcování secesionistických tendencí na východní Ukrajině nebo stažení ukrajinské ekonomiky do deprese dalším zvýšením cen plynu a zvýšením cel na ukrajinské dovozy. Pokud by se Rusku podařilo transformovat Ukrajinu v ekvivalent svého vazalského státu a převzít kontrolu nad ukrajinskými ropnými a plynovými potrubími a její zahraniční politikou, stalo by se pro Evropu a Spojené státy prakticky nemožným ustanovit s Moskvou fungující vztahy založené na principu spolupráce.

Podle jiného scénáře by se Rusko s ochabující ekonomikou, vetchou armádou a křehkým státem mohlo stát agresivním - buď proto,že si bude myslet, že je silnější, než ve skutečnosti je, nebo proto,že si bude myslet, že malá rychlá krize by mohla zvýšit legitimitu vlády doma. Rusko by poté čelilo velkému riziku, že přecení své síly. Přes Putinovo zastrašování a rychlé vítězství ruské armády nad malinkatou Gruzií loni v létě zůstává Rusko v jádru zkaženým, zkorumpovaným a potenciálně nestabilním petrostátem. A pro svou náchylnost k bojechtivé a nacionalistické propagandě by takové Rusko mohlo zabřednout do militaristického avanturizmu a čelit vnitřním nepokojům. Rusko připomíná spíše zemi třetího světa s jadernými zbraněmi a nerostnými surovinami než vyspělý postindustriální stát. Čím více rozšiřuje svůj dosah, tím více bude zabředat do vojenských dobrodružství - a tím pravděpodobněji dojde k ekonomické, vojenské nebo politické katastrofě. Když nic jiného, stane se nárůst ruského avanturizmu podnětem k tomu, aby tamější utlačované minority, jako jsou Čečenci, znovu obnovily svůj boj.

Další oslabení Ukrajiny by tedy bylo v kontextu agresivního Ruska špatné pro obě země, jejich sousedy i Západ. Spojené státy a Evropa mohou díkybohu tomuto nebezpečnému posunu zabránit. Ačkoli je globální ekonomická krize těžce zasáhla, zůstávají jak Spojené státy, tak EU mocnými politickými aktéry, kteří se jistě zotaví. Obzvláště po nástupu nového amerického prezidenta, který se zdá být nakloněn multilateralismu, mají Spojené státy s Evropou potenciál společně řešit světové problémy; USA i EU se snaží intenzivně zjistit, zda by rozdíly mezi autoritářským Putinem a pragmatičtěji působícím Medveděvem mohly vést k nějaké pozitivní změně.

Vzájemné zaručené zničení

Základ pro efektivní západní politiku ve vztahu k Ukrajině je dnes zjevnější než kdykoli od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Kdyby EU s podporou Spojených států jednoduše deklarovala, že „Ukrajina je evropskou zemí, která vstoupí do EU, jakmile se stane plně demokratickou", měly by rozhádané ukrajinské elity konečně cíl, kolem něhož se sjednotit. Takové prohlášení by Evropu nic nestálo a nezahrnovalo by žádné riziko: nemohlo by být vykládáno jako protiruské. Navíc by takové prohlášení mohlo napomoci nalézt modus vivendi mezi ukrajinským prezidentem a premiérem a dát ukrajinské elitě podnět k tomu, aby se konsolidovala. Protože ale EU za osmnáct let ukrajinské nezávislosti žádné takové prohlášení nevydala, neexistuje mnoho důvodů myslet si, že tak v dohledné době učiní. Důvodem je částečně hluboká nejednotnost Evropy v otázce jejího budoucího směřování, hlavním důvodem je ale to, že Berlín s Paříží se zřejmě domnívají, že vybudování příznivého geopolitického a ekonomického prostředí v Evropě může napomoci jen bezpodmínečná podpora autoritářského Ruska.

Druhou nejlepší možností je vytvoření ukrajinské politiky EU založené na dvou skutečnostech. Zaprvé, západní lídři by si měli uvědomit, že Ukrajina je permanentní entitou, státem s legitimními zájmy, který nedopustí, aby byla jeho bezpečnost a stabilita obětována ruským, evropským nebo americkým zájmům. Možná by bylo jednodušší jednat s Ruskem, kdyby Ukrajina neexistovala, ale Ukrajina existuje a jen tak nezmizí. Rusko a Ukrajina jsou jako Indie a Pákistán nebo Izrael a Sýrie, a Západ proto nemůže mít jen ruskou politiku; musí mít vždy jak ruskou, tak ukrajinskou politiku.

Evropa a Spojené státy musí také porozumět tomu, že Ukrajina i přes své nedostatky není zhrouceným státem a ani se jím nestane. Ukrajinští občané odvážně bránili svá základní práva a vybudovali společnost s vysokým stupněm pluralismu, politické soutěže a demokratickými zvyklostmi. Ukrajina je mizernou tržní ekonomikou, která je prorostlá korupcí a bratříčkováním a ovládána několika velkými oligarchickými skupinami, které spolu nelítostně soupeří. Ale ačkoli je Ukrajina v současnosti dysfunkční demokracií a nedokonalou tržní ekonomikou, nepostrádá stavební kameny potřebné pro to, aby se stala vyspělou evropskou „tržní demokracií".

Poslední roky plné nerozhodnosti, zmrazení jakéhokoli pokroku a nekonečných politických rekonfigurací jsou pro evropské politiky frustrující a vedou k diplomatické únavě. Nyní je ale - přes znepokojující a frustrující prvky v ukrajinské politice možná paradoxně - ta pravá chvíle pro to, aby se Spojené státy se svými evropskými partnery začaly ve vztahu k Ukrajině, jejím obyvatelům a elitám angažovat znovu. Nedávná plynová válka možná přesvědčila evropské lídry o tom, že Rusko bude nelítostně bránit své zájmy a že na Ukrajině skutečně záleží. I nová americká administrativa doufá ve zlepšení vztahů s Moskvou, aniž by přitom ponechávala Ukrajinu svému osudu. Západ by tedy mohl začít brát ve vztahu k Ukrajině věci vážně právě proto, že chce začít brát věci vážně ve vztahu k Rusku. Charta strategického partnerství podepsaná Spojenými státy a Ukrajinou 19. prosince 2008 volá po rozšíření obchodní spolupráce, spolupráce na poli rozvoje demokracie a usilování o přípravu Ukrajiny na členství v NATO. Tato charta by mohla sloužit jako model pro ostatní západní politiky.

Ukrajina je na „západní iniciativu" zralá. S tím, jak upadá Juščenkova moc a vládnoucí koalice Julie Tymošenkové, zdá se, bude mít jakous takous kontinuitu, vstupuje Ukrajina do roku relativní politické stability. Vážnost ekonomické krize by mohla ukrajinské politiky zaměstnat. Mohla by také způsobit, že se hlavní ukrajinské strany, které se drží demokratických hodnot, odmítají autoritářství a stojí za nimi silné, umírněné a tržně naladěné obchodní lobby, více zaměří na skutečné problémy Ukrajiny.

Ukrajinská elita se již dnes skládá z velmi kompetentních, vzdělaných, tržně naladěných a celkově pragmatických lídrů, jako jsou spolupracovníci Tymošenkové (náměstek ministra pro mezinárodní spolupráci Grygorij Nemyria a prominentní bankéř Sergej Tyhypko), Irina Akimová z opoziční Strany regionů nebo Petro Porošenko z Naší Ukrajiny, který slouží jako předseda dozorčí rady centrální banky. Nejbohatší ukrajinští oligarchové také dospěli. Rinat Achmetov a Viktor Pinčuk se stali filantropy a advokáty rozumných ekonomických politik. Stejný pragmatismus můžeme pozorovat v postojích elit k NATO. Většina ukrajinských politiků chápe, že členství v NATO, které zásadním způsobem dráždí Rusko, je mnohem méně důležité než nárůst obchodní spolupráce s Evropou a Severní Amerikou, evropská integrace a těsné bilaterální vztahy se Spojenými státy. A většina z nich je ochotna počkat na příhodnější dobu, kdy bude ukrajinská veřejnost dostatečně oproštěna od svého současného nahlížení na NATO, jež má své kořeny ještě v sovětské éře.

Hra s nenulovým součtem

Pro začátek by bylo dobré se na Ukrajině znovu ekonomicky angažovat. Globální ekonomická krize Ukrajinu zasáhla obzvláště silně. Na první pohled by se mohlo zdát, že Evropě na Ukrajině nemusí záležet - nachází se koneckonců docela daleko a její ekonomiku můžeme stěží označit za motor Evropy. Evropské banky však intenzivně investovaly do kontroly ukrajinského bankovního sektoru. Kdyby se zhroutil, mohlo by to mít pro Evropu devastující důsledky. Pomoc ukrajinským bankám je pomocí Evropě. Mezinárodní finanční instituce potřebu Ukrajinu podpořit již uznaly: Mezinárodní měnový fond Kyjevu štědře půjčil 16,5 miliardy dolarů. Evropská banka pro obnovu a rozvoj slíbila financovat nové investice v hodnotě přesahující tři miliardy dolarů. Mezinárodní finanční korporace spadající pod Světovou banku slíbila skoro miliardu dolarů. Soukromé evropské banky věnovaly dvě miliardy dolarů na rekapitalizaci a posílení svých ohrožených ukrajinských investic. Důležitou mezeru by také mohly vyplnit bilaterální půjčky, které by - díky tomu, že vedou k přímému navázání vztahů jednotlivých členských států EU s Ukrajinou - mohly sloužit jako vyslovení důvěry v budoucnost Ukrajiny coby součásti Západu.

Celkově vzato je opětovné navázání vztahů s Ukrajinou ve vlastním zájmu Západu - Spojených států a Evropy. Skutečnost, že je třeba dávat tak bolestivě zřejmé doporučení, je důkazem toho, jak moc západní politici ztratili ponětí o důležitosti Ukrajiny. Je třeba, aby se Ukrajina znovu stala součástí politické agendy jako samostatný hráč a nebyla jen dodatkem k politice ve vztahu k Rusku. Jak Spojené státy, tak Evropa si musí uvědomit, že jejich vztahy s Ruskem a Ukrajinou nepředstavují hru s nulovým součtem. Je možné - a zřejmě i nutné - mít těsné vztahy s oběma zeměmi. Upřednostnit jednu na úkor druhé je receptem na katastrofu. Budováním silnější, bezpečnější a stabilnější Ukrajiny může Západ účinně pokládat základy pro těsnější, bezpečnější a stabilnější vztahy s Ruskem.

Z časopisu Foreign Affairs, květen/červen 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Revue Politika 7-8/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru