Nemyslitelná dohoda USA s Íránem
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Irák, USA, Rusko, Írán, Čína, Izrael, geopolitika, zbraně hromadného ničení
Spojené státy se zjevně dostaly do bodu, kdy buď musejí přijmout fakt, že Írán v budoucnu vyvine jaderné zbraně, pokud si to bude přát, anebo se musejí rozhodnout pro vojenskou akci, která by tomu zabránila. Existuje však ještě třetí strategie: Washington se může pokusit íránskou otázku redefinovat.
Diplomacie, nebo vojenský zásah
Diplomatický přístup spočívá ve vytvoření široké koalice, která by byla schopna uvalit na Írán tzv. ochromující sankce. Efektivní sankce musejí být natolik bolestivé, aby přinutily jejich cíl změnit své chování. V případě Teheránu to může být jen zablokování íránského dovozu benzínu. (Írán dováží 35 % své spotřeby benzínu.) Není jasné, zda by embargo na benzín bylo ochromující, ale je to jediné embargo, které by mohlo fungovat. Všechny ostatní typy sankcí proti Íránu by byla pouhá gesta vzbuzující dojem, že něco děláme.
Na žádném benzínovém embargu se nebudou podílet Číňané. Peking dováží z Íránu 11 % ropy a jasně oznámil, že ve svých dodávkách benzínu do Íránu bude pokračovat. Pozice Moskvy je, že Rusko by mohlo o sankcích v budoucnu uvažovat, ale nezmínilo se kdy ani o jakých sankcích. Rusům více než vyhovuje, že USA na Středním východě zabředly; nejsou v této oblasti nakloněni řešit americké problémy. Pokud se Číňané a Rusové k embargu na benzín nepřipojí, nebudou takové sankce pro Írán dostatečně bolestivé. Protože všechny ostatní sankce jsou pouhými gesty, diplomatický přístup pravděpodobně nebude fungovat.
Vojenská možnost má také svá rizika. Zaprvé, její úspěch závisí na kvalitě zpravodajských informací o íránských jaderných zařízeních a na stupni jejich obranyschopnosti. Zadruhé vyžaduje letecké útoky. Zatřetí je nutné vyhodnotit jejich ničivé účinky s ohledem na to, zda byly úspěšné. Začtvrté jsou nezbytně nutné i následné nálety ke zničení těch zařízení, která zůstala funkční. A zapáté musí útoky dosáhnout více než prostého zpoždění íránských plánů o několik měsíců nebo let. Je-li totiž riziko jaderného Íránu dost velké na ospravedlnění všech rizik války, musí být výsledek jednoznačný. V každém bodě tohoto procesu přitom hrozí selhání.
Byly-li by útoky úspěšné, zůstává otázka, co nastane po nich. Írán má možnosti protiúderu. K dispozici má vysoce účinnou teroristickou organizaci Hizballáh. Má dostatečný vliv v Iráku, aby mohl zemi destabilizovat, a donutit tak Spojené státy udržovat v Iráku vojenské jednotky, které jsou naléhavě zapotřebí jinde. A je schopen se pomocí min a raket pokusit uzavřít na nějakou dobu Hormuzský průliv a námořní trasy v Perském zálivu. V důsledku toho by globální ceny ropy vystřelily vzhůru v době, kdy světové hospodářství bojuje o svou stabilitu. Íránský postoj k vlastnímu jadernému programu je založen na vědomí toho, že i když není zajištěn proti všem možným důsledkům vojenského útoku, má možnost protiúderu, jenž může přinést řadu nepřijatelných rizik. Írán proto nevěří, že Spojené státy zaútočí (nebo že dovolí zaútočit Izraeli).
Když to shrneme, Spojené státy mohou buď akceptovat jaderný Írán, nebo riskovat útok, který by mohl naprosto selhat, způsobit jen malé zpoždění íránského jaderného programu nebo, pokud by uspěl, vyvolat mimořádně nepříjemnou odvetu. Když není přijatelná ani jedna z těchto možností, je nutné najít třetí.
Redefinice íránského problému
Pokud je problém Íránu definován v rámci jeho jaderného programu, jsou Spojené státy v nemožné pozici. Proto musí být problém Íránu redefinován. Jeden z takových pokusů obsahuje naději na povstání proti současnému režimu. Současné demonstrace však vážnou hrozbou režimu nejsou. Teherán je snadno zlikvidoval, a i kdyby uspěly, nevytvořily by režim vůči Spojeným státům o mnoho vstřícnější. Myšlenka čekání na revoluci je užitečná spíše jako ospravedlnění nečinnosti a přijetí jaderného Íránu než jako strategická alternativa.
Írán je v současnosti nejmocnější regionální vojenskou silou v oblasti Perského zálivu. Pokud zde Spojené státy trvale nerozmístí významné armádní jednotky, neexistuje vojenská síla schopná Írán blokovat. Turecko je sice v porovnání s Íránem silnější, od Perského zálivu je ale daleko a věnuje se jiným problémům. Navíc na Írán nechce vojensky udeřit, alespoň zatím ne. Když nic jiného, znamená to, že Spojené státy se nemohou stáhnout z Iráku. Bagdád je příliš slabý na to, aby Írán blokoval, navíc irácká vláda má částečně potenciál navázat s Íránem spolupráci.
Regionální stabilita vždy závisela na rovnováze sil mezi Irákem a Íránem. Když se v roce 1990 otřásla, byla důsledkem irácká invaze do Kuvajtu. Spojené státy nepronikly v roce 1991 do Iráku proto, že nechtěly narušit rovnováhu sil v oblasti tím, že by v Iráku vytvořily vakuum. Strategií USA bylo spíše obnovit irácko-íránskou rovnováhu sil, protože jedinou alternativou bylo rozmístit v oblasti velký počet amerických vojenských jednotek.
Rozhodnutí vojensky vstoupit do Iráku v roce 2003 bylo založeno na předpokladu, že jakmile bude zrušen baasistický režim, vytvoří Spojené státy rychle silnou iráckou vládu, která udrží rovnováhu s Íránem. Klíčový omyl tohoto uvažování spočíval v tom, že nepředpokládal, že irácká vláda bude plná šíitů, z nichž mnozí pokládali Írán za spřátelenou mocnost. Místo rovnováhy s Íránem se Irák mohl stát íránským satelitem. Íránci americkou invazi silně podporovali právě proto, že chtěli vytvořit situaci, v níž se Irák posune do íránské sféry vlivu. Když se to opravdu začalo dít, neměli Američané jinou možnost než okupaci Iráku prodloužit.
V této chvíli je obtížné vliv Íránu v Iráku jasně popsat. Ale i když Írán nejspíš není schopen Iráku vnutit proíránský režim, má minimálně dostatečný vliv na to, aby zablokoval vytvoření silné irácké vlády, ať už přímým vlivem v ní nebo destabilizujícím násilím. Jinými slovy, Írán může zabránit tomu, aby se z Iráku stala protiváha Íránu, a má k tomu všechny důvody.
Základní americko-íránský spor
Fundamentální spornou otázkou mezi Íránem a Spojenými státy je Irák, nikoliv jaderné zbraně. Írán chce, aby se Spojené státy stáhly z Iráku, a Írán tak mohl zaujmout jejich místo dominantní vojenské síly v oblasti Perského zálivu. Spojené státy se chtějí stáhnout z Iráku proto, že čelí hrozbám nejen v Afghánistánu (kde mimochodem budou potřebovat spolupracovat právě s Íránem), ale i na jiných místech. Nasazovat vojenské síly v Iráku a přitom bojovat v Afghánistánu vystavuje Spojené státy globálnímu ohrožení. Události týkající se Číny a Ruska, například válka v Gruzii v roce 2008, by zastihly Spojené státy bez možnosti protiúderu. Alternativou by mohlo být stažení z Afghánistánu, nebo masivní nárůst amerických vojenských sil. První eventualitu v blízké budoucnosti očekávat nelze, druhá je ekonomicky nemožná.
Proto Spojené státy musí najít možnost, jak působit coby protiváha Íránu bez nekonečného nasazení v Iráku - a aniž budou očekávat obnovení moci v Iráku, protože to Írán nikdy nedovolí.
Spojené státy mají zajímavou strategii redefinování problémů, jež zahrnuje vytváření mimořádných spojenectví se smrtelnými ideologickými nebo geopolitickými nepřáteli za účelem dosažení strategických amerických cílů. Nejprve si všimněme spojenectví Franklina Roosevelta se stalinským Ruskem proti nacistickému Německu. Usiloval o něj i přes obrovské politické pobouření nejen izolacionistů, ale i institucí typu římskokatolické církve, jež Sověty pokládala za ztělesnění zla.
Nebo rozhodnutí Richarda Nixona uspořádat vztahy s Čínou v době, kdy Číňané dodávali Severnímu Vietnamu zbraně, jež zabíjely americké vojáky. Když Mao prohlásil, že se nebojí jaderné války, protože Čína se s několika sty miliony mrtvých vyrovná, byl Nixon pokládán doslova za šílence. Nicméně byl to právě on, nejvíce antikomunistická a protičínská postava v americké politice, kdo chápal, že spojenectví s Čínou (i přes neexistenci formální smlouvy to spojenectví bylo) bylo nevyhnutelné k dosažení rovnováhy se Sovětským svazem v době, kdy byla americká moc stále ještě podkopávána ve Vietnamu.
Roosevelt i Nixon by čelili nemožné strategické situaci, pokud by nebyli schopni dramaticky redefinovat strategickou rovnici a přijmout nutnost spojenectví se zeměmi, které byly předtím pokládány za strategickou i morální hrozbu. Americká historie je plná oportunistických spojenectví vytvořených pro řešení nemožných strategických dilemat. Případy Stalina a Maa představují ohromující spojenectví s dřívějšími nepřáteli vytvořené za účelem zastavení třetí síly, pokládané za ještě nebezpečnější.
Říká se, že Ahmadínežád je šílenec. Totéž se (oprávněně) říkalo i o Maovi a Stalinovi. Ahmadínežád řekl mnoho neobyčejných věcí a mnohokrát vyhrožoval. Ale když Roosevelt ignoroval, co řekl Stalin, a Nixon ignoroval, co řekl Mao, zjistili, že Stalinovy, resp. Maovy činy byly daleko racionálnější a předvídatelnější než jejich rétorika. Podobně je značný rozdíl v tom, co Íránci říkají a co skutečně dělají.
Americké a íránské zájmy
Jaký je americký zájem? Zaprvé, USA musejí udržet průtok ropy Hormuzskou úžinou. Spojené státy nemohou připustit žádná přerušení, což omezuje jejich možnost riskovat. Zadruhé, musejí se pokusit zabránit tomu, aby jakákoliv země ovládala veškerou ropu v Perském zálivu, neboť by jí to poskytovalo příliš mnoho dlouhodobé moci v rámci globálního systému. Zatřetí, i když jsou Spojené státy ve válce se sunnitským muslimským světem, musejí své vojenské angažmá v tomto konfliktu snížit. Začtvrté, musejí se s íránským problémem vypořádat přímo. Evropa dojde až k sankcím, ale ne dále, a Rusové a Číňané nepůjdou (zatím) ani tak daleko. Zapáté musejí v úderu na Írán zabránit Izraeli - ze stejných důvodů, z jakých se musejí vyhnout úderu samy; den po izraelském úderu by musely situaci řešit právě Spojené státy.
A jaké jsou zájmy Íránu? Zaprvé musí zajistit přežití režimu. Írán vidí Spojené státy jako nebezpečné a nepředvídatelné. Během necelých deseti let se americké jednotky ocitly na jeho západních i východních hranicích. Zadruhé musí garantovat, že Írán už nikdy nebude ohrožen Irákem. Zatřetí musí zvýšit svou autoritu v muslimském světě proti sunnitským muslimům, které pokládá za své rivaly.
Uvažujme nyní o tom, kde se tyto zájmy překrývají. Spojené státy jsou ve válce s některými (ne všemi) sunnity. Sunnité jsou také nepřáteli Íránu. Írán nechce americké vojenské jednotky na svých hranicích. Ve skutečnosti to nechtějí ani Spojené státy. Spojené státy nechtějí přerušení toku ropy Hormuzským průlivem. I Írán dává jasně přednost ziskům z těchto toků před jejich přerušením. A konečně, Íránci chápou, že jedinou existenční hrozbou Íránu jsou Spojené státy. Pokud by Írán vyřešil americký problém, je přežití jeho režimu zajištěno. Spojené státy chápou, nebo by měly chápat, že obnova Iráku jako protiváhy Íránu není možná: buď budou americké vojenské síly v Iráku, nebo se USA smíří s ničím neomezenou rolí Íránu.
Proto, čistě jako cvičeni z geopolitické teorie, uvažujme následující. Současné možnosti Washingtonu jsou nepřijatelné. Redefinováním problému s ohledem na důsledky invaze do Iráku v roce 2003 existují tři oblasti společného zájmu. Zaprvé, obě země mají vážné rozpory se sunnitským islámem. Zadruhé, obě země by rády dosáhly snížení vojenské přítomnosti USA v oblasti. Zatřetí, obě země mají zájem na zajištění toku ropy, jedna, aby ji mohla používat, druhá, aby zisky z ní zvýšily její regionální sílu.
Strategickým problémem je samozřejmě moc Íránu v oblasti Perského zálivu. Za úvahu stojí čínský příklad. Čína předváděla bojovnou rétoriku před i po návštěvách Richarda Nixona a Henryho Kissingera. Ale ať už si uvnitř dělala cokoli, ve své zahraniční politice se nikdy neklonila k přílišnému riziku. Vztah ke Spojeným státům měl pro Čínu rozhodující význam. Peking plně chápal jeho hodnotu, a i když pokračoval ve spílání imperialismu, byl nesmírně opatrný, aby nepoškodil své životní zájmy.
Hlavní riziko „třetí" strategie spočívá v tom, že Írán překročí své hranice a bude se snažit okupovat země v oblasti Perského zálivu produkující ropu. Jistě by to bylo lákavé, ovšem s následkem rychlého amerického zásahu. Spojené státy nicméně nebudou blokovat nepřímý íránský vliv, počínaje finančními podíly na regionálních projektech a konče významnější rolí šíitů v arabských státech. Přijatelné meze íránské moci má Washington definované.
Při přijetí této strategie by stranou s největšími ztrátami byli samozřejmě sunnité. Ale s výjimkou Iráku nejsou schopni se sami bránit a Spojené státy nemají na jejich ekonomických a politických vztazích žádný dlouhodobý zájem. Pokud poteče ropa a žádná jednotlivá země nebude přímo ovládat celou oblast, Spojených států se tato otázka netýká.
Izrael by se asi také vztekal. Vidí pokračující americko-íránské nepřátelství jako danost. A rád by, aby Spojené státy odstranily íránskou jadernou hrozbu. To je ale nemožné, takže jedinou volbou je jaderný Írán mimo strukturované vztahy se Spojenými státy - nebo v jejich rámci. Americko-íránský konflikt je nepravděpodobný; Izrael nemůže řídit americkou strategii o nic více než Saudská Arábie.
Z amerického hlediska by porozumění s Íránem znamenalo vyřešení stále se komplikujícího problému. Z dlouhodobého pohledu by to mělo výhodu i v tom, že by se jednalo o oboustranně uzavřený vztah. Turecko je mnohem silnější než Írán a jeho vztahy se Spojenými státy jsou křehké. Spojené státy by uzavřením dohody s Íránem Turky rozzuřily a donutily by je k větší aktivitě. Vynořili by se v Iráku jako protiváha Íránu. Hněv Turecka by posloužil americkým zájmům. Íránská pozice v Iráku by se stala dočasnou a Spojené státy by nemusely porušit své slovo, protože íránský vliv v Iráku by nakonec eliminovalo Turecko.
Ve skutečnosti by byl největší šok z tohoto manévru na obou stranách politický. Americko-sovětská dohoda hluboce šokovala Američany, méně Sověty (ty již předtím ohromil Stalinův pakt s Hitlerem). Usmíření Nixon-Mao šokovalo všechny strany. Bylo ve své době zcela nemyslitelné, ale když o tom začali lidé na obou stranách přemýšlet, bylo zvládnutelné.
Manévr s Íránem by byl zvláště obtížný pro amerického prezidenta Baracka Obamu, protože by byl interpretován jen jako další doklad jeho slabosti, nikoliv jako nelítostný a obratný krok. Vojenský úder by vyzdvihl jeho politické postavení, zatímco zjevně cynická dohoda by jej podminovala. Ahmadínežád by takovou dohodu doma prodal mnohem snadněji.
V každém případě: možnosti jsou buď jaderný Írán, nebo rozsáhlé letecké útoky s jejich doprovodnými následky, nebo něco jiného. Popsali jsme, jak by to něco jiného mohlo vypadat a jak by to zapadalo do americké strategické tradice.
Autor je zakladatelem a výkonným ředitelem organizace STRATFOR a mezinárodně uznávaným odborníkem na mezinárodní vztahy. Je autorem několika knih, např. The Next 100 Years (Doubleday, 2009), America's Secret War (Doubleday, 2005) a The Future of War (Crown, 1996).
Text uveřejněný na webu STRATFOR 1. března 2010 přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: Irák, USA, Rusko, Írán, Čína, Izrael, geopolitika, zbraně hromadného ničení