Změnit režim v Íránu
Íránský režim prochází největší krizí své třicetileté historie
Rubrika: Články a komentáře | Témata: USA, Česká republika, Írán, Evropa, zbraně hromadného ničení
V září 2009 vyšla najevo existence dalšího tajného zařízení na obohacování uranu v Íránu, v listopadu označil předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) spolupráci s íránským režimem za „bezvýslednou" a v prosinci vyhlásil prezident Ahmadínežád záměr produkovat více obohacený uran. V lednu 2010 vypršel termín, který si americký prezident Obama stanovil pro vyjednávání s Iránem, a americký Senát před několika dny schválil návrh zákona rozšiřujícího sankce vůči Íránu i na ropné produkty a zemní plyn. Otázka jaderného programu Íránu tedy jistě bude výrazným mezinárodněpolitickým tématem roku 2010, jak napsal Ondřej Šlechta v textu Zaútočit na Írán?, který vyšel v lednu v Revue Politika. Autor však dle mého názoru nenabídl adekvátní pohled na autoritářský íránský režim a přehlédl tak výraznější téma roku 2010 - možnou výměnu vládců v Teheránu.
Ondřej Šlechta se na začátku svého textu ptá, zda Írán usiluje o jadernou bombu, zda ji chce použít a co by tím získal. Těmito otázkami se však dále v textu nezabývá, nevyužívá dostupných informací o íránském jaderném programu (např. zprávy MAAE, rezoluce Rady bezpečnosti OSN nebo více či méně důvěryhodné údaje v odborném tisku) a nevěnuje se rizikům možné nuklearizace Blízkého východu. Upozornit na problémy vyplývající z další eskalace situace na Blízkém východě je jistě legitimní, nicméně zmíněný text Ondřeje Šlechty tak dle mého názoru nečiní příliš přesvědčivě.
Jaderný Írán
Jak jsem uvedl v textu pro Mezinárodní politiku (4/2008), íránský jaderný program nebyl vždy v centru pozornosti západních zemí, ovšem od srpna 2002, kdy opoziční exilová Národní rada íránského odporu zveřejnila informace o jaderných zařízeních ve městech Natanz a Arak, se to výrazně změnilo. Dvacetileté skrývání jaderného programu a porušení přijatých mezinárodněprávních závazků země nezvýšilo její důvěryhodnost ohledně mírového charakteru programu. V devadesátých letech byl jaderný program výrazně podpořen ze strany režimu, byly navázány kontakty na ilegální síť pákistánských vědců Abdula K. Chána a Mohammeda Farúka, hlavních postav pákistánského vojenského jaderného programu, a byla zajištěna potřebná spolupráce ruských a čínských firem. Ostatně Rusko bylo od roku 1996 hlavním dodavatelem íránského programu balistických střel, čímž mimo jiné porušilo své mezinárodní závazky v podobě tzv. kontrolního režimu raketových technologií.
Směřuje tedy Írán k sestrojení jaderné pumy? Zdá se, že ano. Díky odhalení tajné sítě pákistánských vědců, inspekcím MAAE či díky zjištění tajných služeb se většina odborníků shoduje na tom, že během dvou až šesti let bude Írán vybaven jak schopností vyrobit jadernou zbraň, tak i prostředky jejího doručení do západní Evropy. Spoléhat se v takovýchto odhadech na tajné služby sice není po válce v Iráku zrovna nejrozumnější, ale to vlastně nebylo nikdy. Například část zprávy amerických tajných služeb z prosince 2007 (tzv. National Intelligence Estimate) uvádí, že Írán s vysokou pravděpodobností (high confidence) do podzimu 2003 pracoval na jaderné bombě, ovšem následně tento program možná ukončil a možná také ne. To není úplně přesvědčivé, že? Kontakty na pákistánskou síť obchodu s vojenskými technologiemi, získání plánů militarizace jaderného programu z Číny, ukončení spolupráce s MAAE nebo nedávno odhalené nové zařízení poblíž města Kóm, které by podle odborníků v rámci mírového jaderného programu nemělo místo - to jsou jen některé z důvodů, které vedou řadu analytiků k přesvědčení o vojenském charakteru íránského jaderného programu.
Darebácký Írán
„Servilnost a neochota k faktům jsou příčinou, že mainstreamová západní média omílají písničku o darebáckém Íránu", píše Ondřej Šlechta a dodává, že „Írán je klíč" ke stabilitě střední Asie, projektu Nabucco a má velký ekonomický a společenský potenciál. To jsou ovšem důvody, proč se nejedná o darebácký režim? Je nutné odlišit Írán jako velkou zemi se vzdělanou populací, geopolitickou polohou mezi Blízkým východem, střední a jižní Asií a zemí bohatou na přírodní suroviny na jedné straně od darebáckého režimu islámských autokratů podporujícího terorismus a masově pošlapávajícího lidská práva na straně druhé. Ondřej Šlechta sice ve svém textu vidí Írán jako „seriózní zemi", nicméně k charakteru vládnoucího režimu samotného se v podstatě nevyjadřuje.
Íránský politický systém je nepřehlednou směsí teokracie, autoritářství a demokracie, kde dochází ke střetům volených i nevolených státníků a ve kterém v mnoha ohledech vládne chaos. Vzájemně si konkurující, paralelní a kompetenčně přesahující instituce tvoří složitou síť, ve které hrají výraznou roli tisíce neformálních „zástupců" nejvyššího duchovního vůdce, soupeřící ekonomické skupiny a vlivní zástupci formálních i méně kontrolovaných součástí íránských ozbrojených sil. Tohle je seriózní režim? Nejasná civilní kontrola jaderného programu, riziko předání jaderné zbraně teroristickým organizacím, nárůst vyděračského potenciálu Íránu nebo nuklearizace celého regionu v případě úspěchu militarizace jaderného programu nejsou dostatečné argumenty pro označení režimu za darebácký? Írán je zemí, proti které se všechny velmoci Rady bezpečnosti OSN rozhodly uvalit sankce kvůli nedodržování jejích mezinárodních závazků a masovému porušování lidských práv a proti níž právě v těchto okamžicích kolují po úřadech v Berlíně, Washingtonu a Moskvě návrhy dalších sankcí.
Dalších devět poprav
Podle mnohých pozorovatelů prochází režim ajatolláhů největší krizí od islámské revoluce před třiceti lety. Odborníci jako Ray Takeyh či Karim Sadjadpour vidí pád režimu jako výraznou možnost a mnozí američtí realisté (Richard Haas) či neokonzervativci (Robert Kagan) urgují vládu prezidenta Obamy k aktivnější a tvrdší politice vůči tomuto režimu. Obamova administrativa se dostává pod tlak formujícího se konsensu mezi americkými zahraničněpolitickými odborníky o nutnosti využití příležitosti pro „politickou změnu" v Teheránu a zmíněné přijetí nových sankcí proti Íránu na půdě amerického Senátu vypovídá o sílící netrpělivosti s Obamovou vyčkávací taktikou. Skutečně mezinárodnímu tlaku na íránský režim do jisté míry brání uražená Čína (kvůli nedávným dodávkám amerických zbraní pro Tchaj-wan) a pragmatické Německo, které je dle íránských statistik největším zahraničním investorem v zemi (dokonce i před Tureckem či Saúdskou Arábií), ovšem i skutečně unilaterální postup USA vůči Íránu by mohl změnit mnohé.
Íránský režim zatím v obavách z velkých únorových demonstrací popravil dva vězně (Araš Rahmánípúr a Mohammad Rezá Alí-Zamání) a připravil popravy dalších devíti zatčených aktivistů z posledních nepokojů. S blížícím se třicátým prvním výročím islámské revoluce (11. února) se blíží i nové bouře a režim bojuje o své přežití. Autokratický Írán tak nejspíš znovu potvrdí pověst země, kde se hromadně porušují lidská práva, kde probíhají zmanipulované politické procesy a kde dochází k veřejným popravám lidí odsouzených za „nepřátelství vůči Bohu".
Jak se postavit k takovému darebáckému režimu? Vojenské řešení je jistě tou nejhorší možností, nicméně cesta k jejímu odmítnutí vede právě přes změnu režimu v Teheránu. Zelená revoluce, jak bylo nazváno současné protestní hnutí, vydržela nátlak bezpečnostních složek od léta 2009, rozšiřuje se i mimo velká města a štěpí loajalitu nejvyšších představitelů íránského režimu. Zde by měla přijít podpora ze strany Západu a především zemí, které s nesvobodou mají své vlastní zkušenosti. Západní země by se měly pokusit společně s Čínou a Ruskem připravit a v Radě bezpečnosti OSN schválit další sankce proti Íránu zahrnující i ropné produkty a zemní plyn, měly by podpořit íránskou opozici a tlačit na Írán v otázce jeho jaderného programu. Španělské předsednictví Evropské unie by se mělo k této otázce alespoň vyjádřit stejně jako hlavy nových orgánů EU založených Lisabonskou smlouvou. Česká vláda a ministerstvo zahraničí by měli tuto otázku projednat a připravit stanovisko země. Hlavním mezinárodněpolitickým tématem roku 2010 totiž nebude íránský jaderný program, ale změna islámského režimu, který snad letos oslaví své poslední narozeniny.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: USA, Česká republika, Írán, Evropa, zbraně hromadného ničení