EU není olympiáda

Ondřej Krutílek | 15. 1. 2010

Poslat do Kindlu

---

Těsně před koncem loňského roku se euroúředníci dozvěděli, že se jejich plat zvýší jen o polovinu toho, co čekali. Komise se proto rozhodla, že členské státy, jež za to podle ní mohou, požene k soudu. Má recht.

Členské státy už delší dobu hrají podivnou hru. Tváří se, jak prostřednictvím Rady ministrů v EU hájí národní zájmy, v praxi ale často činí pravý opak.

Euroúředníci mohou být vyžírkové a mohou za své pochybné služby brát nehorázné peníze, což zvlášť v krizi může dráždit. Jenže argument členských států nepřiznat jim v roce 2010 o 3,7 % víc než loni má jednu podstatnou slabinu: legislativu, na jejímž základě měly euroúřednické platy vzrůst, schválily právě ony.

Netvrdím, že by euroúředníci měli dostat s každým novým rokem přidáno. Rovněž nepatřím mezi právní puristy (nebo naivy?), kteří považují jednou přijaté normy za něco, přes co nejede vlak. Členské státy v Radě by se ale konečně měly začít věnovat tomu, čemu mají: prosazování zájmů občanů, které reprezentují, ne zájmů svých. A v tomto směru je lhostejno, zda je vytrhla z letargie kauza platy, nebo by jim za pár týdnů smysl jejich působení v EU připomnělo něco jiného.

Ďábel je skryt ve většinovém hlasování v Radě. Zpravidla se o něm hovoří jako o moru, jenž klátí vše, co mu přijde do cesty. Národní státy mají ztrácet tím, že pozbývají možnosti obrany v podobě práva veta. Pravda je ale komplikovanější. Velké členské státy (ale i ty menší, sdružené v ad hoc koalice) poměrně záhy pochopily, jak se s nominální nevýhodou vyrovnat: pokoušet se prosadit, co se dá. A pokud se to nedá, argumentovat stylem „Brusel zase požaduje to či ono". Úspěch slaví v obou případech: buď vítězí, nebo končí coby čestně poražení v lítém boji s nadnárodní hydrou.

Na jednu stranu je jejich chování pochopitelné. Smršť legislativních návrhů z Komise neustává a být pořád ve střehu za čas unaví i toho nejodolnějšího vyjednavače. Krom toho ne všem členským státům je postupující integrace proti srsti. Jenže nebyla Rada ministrů do struktury někdejšího Evropského společenství uhlí a oceli, prapředka dnešní EU, inkorporována právě proto, aby nadnárodní autoritu držela na uzdě?

Rada stojí otevřeně proti Komisi jen zřídka a alibisticky tvrdí, že nebýt zpropadené kvalifikované většiny, dopadala by hlasování o unijní legislativě zcela jinak. Proč pak ale tak často hájí jen svůj institucionální zájem, a Komisi (EU) otevírá další a další vrátka? Ministři v Radě jsou si velmi dobře vědomi, že i kdyby v posledku došlo k naprostému vykleštění národní úrovně vládnutí, mají své jisté. (Nebo si dovedete představit, že dojde k rozpuštění českého parlamentu a vlády jen proto, že v důsledku evropské integrace pozbyly smyslu?)

Pokud měl celý ten humbuk s platy upozornit na to, že Rada ministrů se až přespříliš ráda veze na vlně, jíž by spíše měla stavět hráz, pak díkybohu za něj, žaloba nežaloba.

Komise a Evropský parlament ať se klidně řídí olympijským „rychleji, výše, silněji". Národní ministři by ale měli být první, kdo bude jejich zápal chladit.

Revue Politika 1/2010

Poslat do Kindlu

---

Diskuse