Selhává stát, nikoliv již dávno neexistující volný trh

Současné výzvy požadující „omezení působnosti sil volného trhu a opuštění tržního fundamentalismu", čímž by se prý do budoucna zabránilo finančním a ekonomickým krizím, postrádají jakýkoliv smysl. To proto, že žádný volný trh bezmála jedno a půl století neexistuje. Lze jen těžko hovořit o kapitalismu svobodné soutěže, když zhruba polovinu vytvořeného bohatství ovládá stát. Ten produktivní sféru reguluje a zdaňuje, pak přerozděluje, zaměstnává, investuje, a protože příjmy veřejných rozpočtů už nestačí, tak si stále více i půjčuje. S demokraticky legitimizovaným souhlasem si účelově přizpůsobuje zákony, podle nichž vládne. Je ekonomickým hegemonem, ale sleduje politické cíle.

Svobodný trh je minulostí 19. století

Trh je abstraktní řád společenské kooperace a je dokonalý v tom smyslu, že je z podstaty vnitřně stabilní; je úplný, nelze jej nijak „přizpůsobovat". Každý subjektivní zásah do fungování trhu má své konsekvence, jejichž hromaděním se násobně zvyšuje jejich destrukční účinek.

Trh je založen na soukromém vlastnictví, přičemž rozhodující je, zda s ním tržní subjekt může svobodně nakládat. To, co danou možnost postupně omezuje, je regulační politika intervencionistických vlád. Zásahy regulátora, které jsou svou podstatou politickými akty, narušují konkurenci, znemožňují efektivní alokaci zdrojů a znamenají vždy výhody pro jednoho na úkor druhého. Zpravidla jsou neúmyslně zasaženy i další subjekty, protože nikdy nelze dohlédnout komplikovanost vzájemných vztahů, a naléhavost nápravy si nezbytně vynucuje následná opatření, která zákonitě způsobují další rozpory. Tento inherentně nestabilní systém nevyhnutelně směřuje z důvodu sílících a řetězících se rozporů k narůstání vládních kompetencí a stále centralizovanějšímu ovládání výrobních faktorů. Zcela otevřeně se to projevuje při krizích, jako je ta současná. Krize jsou překonávány intenzivnějším používáním instrumentů, které je samy způsobují. Daný postup je zpravidla akceptován s tím, že už stejně nic jiného nezbývá; z rozjetého vlaku nelze vyskočit, způsobilo by to sociální otřesy. Transformace soukromého ve veřejné, tržního hospodářství v socialistické, spěje krok za krokem k dovršení.

Realita tradičních kapitalistických zemí vykazovala nejvíce atributů volného trhu v poslední třetině osmnáctého a prvních dvou třetinách devatenáctého století (s tím, že třeba ve východním Německu volný trh neexistoval nikdy). Byla to doba dosud nevídaného hospodářského rozmachu: na Západě se vytvořila základna pro vytržení nejširších vrstev obyvatelstva z materiálního strádání a došlo ke stimulaci takového potenciálu, že z toho těžíme dodnes.

Otázkou je, proč opět vítězil duch merkantilismu a stát začal (znovu) přebírat pozici hospodářského hegemona. Rozhodující příčiny jsou následující: nástup masové demokracie, intelektuálský odpor k vládě neosobního zákona, nacionalismus, imperialismus a růst skupin existenčně stále více závislých na fungování a vůli státní moci. Tedy procesy a tendence, které se opírají o etatismus.

Rovnost poráží svobodu

Po rozpadu feudálního řádu rodových privilegií, kdy bylo světské postavení člověka determinováno jeho původem a bylo po celý život nezměnitelné, vznikla společnost rovných práv. Byl sice zaveden nový systém stratifikace, odvíjející se od výkonnosti a úspěšnosti na trhu a z toho odvozených majetkových poměrů, které rozhodujícím způsobem určují společenské postavení a prestiž jedince, sledování vlastního zájmu v rámci obecných pravidel se nicméně vyznačovalo a vyznačuje sociální propustností a vertikální mobilitou oběma směry. Chudý může zbohatnout a bohatý může zbankrotovat (i když z dlouhodobějšího hlediska mají již vytvořené majetkové rozdíly tendenci se stabilizovat, tudíž někteří jedinci a jejich potomci se stávají trvaleji bohatšími a jiní ve srovnání s nimi naopak trvaleji chudšími).

Lidé začali absolutně bohatnout, vnímání relativní pozice však bylo intenzivnější. Socialisté podle Marxova učení o determinujícím vlivu výrobních sil spojovali absolutní růst s historicky objektivním vědeckým a technologickým pokrokem, nikoliv se vznikem kapitálu a působením ekonomické svobody. Vytváření sociálních rozdílů začalo být v tomto smyslu vnímáno jako nespravedlivé, a tudíž nepřijatelné. Vznikl nový druh napětí mezi svobodou a rovností a jejich výklady. Důsledně pojatá rovnost znamená i rovnost materiální a distribuční, přičemž touha po nivelizaci je mnohdy spjata především s negativistickou motivací prestiž ani ne tak získávat jako ji jiným odebírat. Rovnostářský postoj má být i ochranou před neúspěchem nebo kompenzací neúspěchu.

Revize majetkových poměrů je funkcí centrální moci, tedy státu. Politickou základnu má tato transformace v postupném rozšiřování volebního práva. Politik se orientuje nikoliv na občana se „středovým" postojem, míněno ve smyslu politicko-ideovém, nýbrž na sociálně průměrného voliče, tj. nositele průměrných příjmů a průměrného statusu, který je i voličem většinovým. Nejdůležitějším předpokladem politického populismu je, že volič si s naprostou samozřejmostí nárokuje podporu z veřejných zdrojů. Tím se vytváří základ pro daňový útok na vyšší příjmové skupiny a (v dalším sledu) i pro marginalizaci těch, kteří se ocitají na sociálním okraji, protože jsou politicky bezvýznamní. Rozšíření volebního práva fakticky dalo vzniknout sociálním státům blahobytu.

Radikálním rovnostářským řešením je nacionalizace a převedení majetku do státní správy, která vykonává funkci kolektivního vlastníka. Tento socialistický experiment s úplným zrušením trhu dovedl hospodářství do naprostého rozkladu. Zároveň byl poučením pro sociálnědemokratickou praktickou politiku, která si našla empirické východisko, jež reflektuje rezignovanou zkušenost pragmatika, že bez trhu se tvorba bohatství neobejde. Vychází ze záměru nechat trh fungovat podle vlastních principů a majetkovou redukci provádět daňovými kráceními příjmů až po ukončení produkčního cyklu. Vznikla „třetí cesta". Využívá „lsti konzumu". Prestižní již nemusí být držení kapitálových statků a statických majetků, jejichž vlastnictví často bývá skryto (navíc jejich udržování a rozmnožování je velmi náročné), nýbrž viditelná spotřeba. Ideál konzumu stojí v protikladu ke kapitalistickému étosu spoření, investování a akumulaci kapitálu. Příznivým faktorem pro uspokojování konzumní iluze je skutečnost, že mnoho zboží dříve luxusnějšího charakteru a dlouhodobějšího užívání (například osobní automobily) nabylo „recyklační" podoby. Preference spotřeby usnadňuje i praktické fungování přerozdělovacího mechanismu: konzumismus se projevuje pohybem v kruhu tvorby zdrojů, jejich rozsáhlým přerozdělováním, spotřebou (stimulovanou i na úkor veřejného dluhu), další tvorbou zdrojů atd. Nemůže být krásnější charakteristiky frivolního parazitismu, než jakou kouzlem nechtěného vytvořil veterán boje proti kapitalismu sociolog Jan Keller v Salonu, příloze Práva, když ironizoval postmoderní interpretace současnosti: „V postmoderní společnosti máme prostě co do činění s lidmi, kteří se odpoutali od nudného vydělávání a věnují se mnohem zábavnějšímu utrácení. Společnost se osvobodila od tlaků ekonomiky a její členové se realizují nezávazně a nenuceně sledujíce přitom pouze své individuální preference, vkus a estetické hodnoty." Důsledkem adorace spotřeby je zprvu stagnace a potom snižování objemu vytvořeného bohatství.

Třetí cesta je utopií bez ohledu na to, že teoreticky respektuje soukromé vlastnictví a konkurenci. Momentální politické zájmy vždy vytlačily racionalitu na vedlejší kolej; trh nemůže absorbovat arbitrární zásahy. Ty buď musejí být zcela eliminovány, nebo musejí svým nevyhnutelným šířením dospět do systému totální centralizace řízení.

Intelektuálské odmítání abstraktního řádu

Působnost řádu vzniklého dodržováním neosobních pravidel se střetává rovněž s intelektuálským konstruktivismem, scestným směrem osvícenského racionalismu, který je přesvědčen o možnosti rozumové výstavby společnosti. Proto odmítá existenci samoregulujících struktur, jejichž princip nechápe. Z pozice racionalistického konstruktivismu se trh jeví jako individualistický chaos, jenž může být překonán pouze racionalitou plánu: čím složitější systém, tím naléhavější nutnost centrálního řízení. Tak prý bude garantována nejen sociální spravedlnost, ale i ekonomická efektivnost.

Vědeckým odůvodněním oprávněnosti revize tržních výsledků a přerozdělování vytvořeného bohatství měly být tři Marxovy teorie - pracovní teorie hodnoty, teorie nadhodnoty a teorie kapitálu (jenž je podle ní pouhým zhmotněním minulé práce). Tato metafyzická spekulace naprosto degradovala rozhodující význam kapitálu jako výrobního faktoru ve prospěch zmytizované práce, odmítla kapitalismus volné soutěže a ideologicky odůvodnila jakoukoliv redistribuci. Moderní socialistická hnutí se vzdala Marxovy revolučnosti jen proto, že pochopila, že k prosazení socialistických záměrů zcela stačí využít rovnostářské tendence masové demokracie.

Ačkoliv spravedlnost s adjektivem „sociální" nemůže mít žádná objektivní kritéria (její konkrétní podoba vždy závisí na rozhodnutí subjektu) a hospodářství plánem řídit nelze (v důsledku nemožnosti centrální ekonomické kalkulace a nemožnosti shromáždit centrem všechny relevantní informace), nebude tržní princip společností nikdy trvale akceptován. Touha po rovnosti je věčná a nekritický rozum nikdy neuzná své limity.

Role intelektuálů při destruování tržního řádu je nepopiratelná. Intelektuálové jsou trhu „odcizeni", protože neakceptuje jejich vůdčí roli. Bližší jsou jim centralizované režimy. Ty intelektuály sice, jsou-li jejich odpůrci, perzekuují, ale jejich význam a vliv nezpochybňují. Potřebují je, protože jsou postaveny na jejich ideologiích. Intelektuálové se ke státu přimykají i proto, že je zpravidla zaměstnává a jako jediný může převádět jejich teorie do praxe. (Krom toho jsou intelektuálové pro stát důležití i v tom, že řídí „vzdělávací proces", jehož ovládání je pro etatismus klíčové.)

Rozhodující nápor etatismu

Dalším důležitým faktorem při zasahování moci do hospodářství se stal rozmach imperiálního nacionalismu. Silně centralistický stát je pro záměry agresivního nacionalismu nejvhodnější politickou formou. Holistické paradigma je neslučitelné s tržním individualismem i kosmopolitismem. Soupeření mocných národních států o světový vliv přineslo jak návrat protekcionismu, čímž se zastavila integrace trhů, tak „usměrnění" sociálně-ekonomické oblasti podle politických priorit vlád. Imperiální ideje nekolidovaly ani s nástupem masové demokracie. Vládní moc vycházela vstříc paternalistickým požadavkům většiny a začala rozvíjet celoplošné sociální programy (příkladem může být Bismarckova Sozialpolitik), a tím cíleně vytvářela závislost mas na státu (podpora mas byla pro stát nezbytná k vedení moderních totálních válek).

Spolu s narůstající mocí státu a rozšiřováním jeho kompetencí sílily vrstvy a skupiny, které se staly součástí státní mašinérie nebo významnými příjemci sociálních transferů z veřejné pokladny. Z nich vznikly opory dnešních sociálnědemokratických systémů. Jedná se především o státní byrokracii tvořící dnes zhruba pětinu veškeré zaměstnanosti. Například ve Francii je cílem většiny mladých vzdělaných lidí zaměstnání ve státní správě, tedy mimo tržní konkurenci. Z veřejných prostředků žijí v systému průběžného financování penzí důchodci, úzkou spolupráci s národními sociálními státy navázaly i velké zpracovatelské koncerny s vysokými počty pracovníků. Pro zajištění zaměstnanosti ve voličsky významných regionech jim intervencionistický stát vychází vstříc udělováním veřejných zakázek, protekcionistickou a dotační politikou. Údajné přebírání světové moci nadnárodními koncerny je jen iluzí milovanou antiglobalistickými aktivisty; mimořádný vliv mohou získávat pouze za podpory vládnoucích politiků. Na standardních, nezpolitizovaných trzích je každá „moc" korigována konkurencí. V západních státech se vyvinul vzájemný podpůrný vztah mezi vládou, zaměstnavateli a odbory. Tato symbióza tvoří nosný pilíř státu blahobytu. Zaměstnavatelé akceptují odborové požadavky a stát jim jako kompenzaci poskytuje monopolistické výhody. Zaměstnanci takovou politiku zase podporují svými volebními hlasy.  Korporativistický blok diktuje podmínky na trhu práce, zejména na úkor malých a středních podniků tvořících až 90 % ekonomiky. (Globalizace tento „model" narušuje jen částečně tím, že umožňuje podnikatelům přesouvat činnost do regionů s příznivější legislativou a nižšími náklady.) Existenční potřebu státní záštity a finanční podpory mají konečně i rozličné nevládní organizace, jež jsou zpravidla spojeny s intelektuály a stojí mimo demokratické mechanismy. Vytvářejí permanentní a sofistikovaný tlak na veřejnost, která je jimi ovlivňována. Proto jim politici musejí nadbíhat.

Nárůst státního intervencionismu, jenž se stává markantním od poslední třetiny 19. století a je zaznamenáván na obou březích Atlantiku, má své významné milníky. Jako příklady můžeme uvést již zmíněný Bismarckův sociálně politický program započatý v roce 1881, založení FEDu, centrální banky Spojených států, v roce 1913, zachování některých praktik válečného hospodářství i po skončení první světové války, New Deal, keynesiánskou poptávkovou expanzi, socializaci a snahu o státní indikativní plánování ve Francii a Velké Británii po druhé světové válce, rozmach sociálních států v západní Evropě v poslední třetině minulého století a současnou totální fiskální expanzi, kdy se i centrální banky nepokrytě stávají součástí státní intervencionistické mašinérie. Protisměrné tendence - antikeynesiánský thatcherismus, Reaganovo odstátňování nebo německý ordoliberalismus, který byl umožněn tamními specifickými poválečnými podmínkami a fakticky se snažil omezit státní moc státem samotným -, byly jen epizodami.

Bezvýchodnost státního intervencionismu

Z uvedeného plyne, že současná finanční krize a následná ekonomická recese není problémem fungování volného trhu. Je důsledkem bezvýchodnosti státního intervencionismu a paternalismu. Není nic překvapivého, že to většina politiků nechápe - pevně vězí v intervencionistickém paradigmatu. Nikdo se nepodivuje nad tím, že nejvyšší představitel země tradičního etatismu a šéf (údajně) pravicové strany Nicolas Sarkozy ohlašuje konec doby kapitalismu laissez-faire a tvrdí, že „šílená idea všemocného trhu už nesmí bránit zásahům politiků". Málokdo se také pozastaví nad slovy předsedy britské Konzervativní strany Davida Camerona, že nikdy neměl úplnou důvěru v laissez-faire a že vláda musí hospodářství pomáhat. Prezident Obama ve svém prvním projevu o stavu Unie zase prohlásil: „Americká vláda přebírá odpovědnost za budoucnost." Kdo jiný by měl být za budoucnost odpovědný než ten, kdo si celá desetiletí přivlastňuje stále více pravomocí a už dávno se stal skutečným hegemonem? Ve vrcholné éře masově-demokratického populismu všechny voličsky úspěšné politické strany, ať se formálně deklarují pravicově nebo levicově, musejí v praxi provádět sociálnědemokratickou, intervencionistickou politiku. Skutečné liberální strany už neexistují, neboť jsou nevolitelné.

Rozhodující příčinou poslední krize bylo obrovské množství nekrytých peněz, jimiž byla (z politických důvodů) zaplavována ekonomika a které pak sekundárně hledaly své uplatnění různými, někdy velmi nestandardními formami a cestami. Vlády, aby dostaly situaci pod kontrolu, stupňují a centralizují regulaci, což ale způsobuje další kolize. Snaha centralizovat dohled na nadnárodní úrovni (vzhledem k propojenosti trhů) naráží na protekcionismus a vnitropolitické zájmy národních států. Každý politik má své vlastní voliče a každý si chce zachránit kůži na úkor druhého. Katastrofou by bylo, kdybychom se dočkali nějaké obdoby Smoot-Hawleyho zákona, jímž Spojené státy v roce 1930 postavily celní bariéru, a tím vyvolaly následné reciproční akce. Konkrétní hrozby se ale už objevují. Prezident Obama podlehl tlaku odborů a uvalil clo na dovoz čínských pneumatik. Regulace zužují prostor pro podnikání, udělují privilegia a jsou příčinou morálního hazardu v tom smyslu, že když nebyla formálně porušena regulační pravidla, tak se nikdo nezpronevěřil. Morální hazard je průvodním znakem státní regulace. Manažeři se přibližují statusu státních úředníků a získávají jejich mentalitu a stereotypy. Regulace ovšem reagují ex post a nepůsobí stabilizačně: když je ekonomický vzestup, tak se uvolňují, a zesilují, když nastává útlum - což pokles ještě více akceleruje. Ilustrací široce sdílené záměny příčiny a následku jsou slova prvního politika státu s největším světovým hospodářským potenciálem a země, kde dnešní krize vypukla: „Nedostatek kontroly dopustil divoké riskování a vedl k velmi nebezpečným situacím, které ohrozily světovou ekonomiku."

Krizi z přebytku levných peněz řeší stát tím jediným, co má k dispozici. Tedy chaotickým chrlením dalších hromad ještě virtuálnějších papírů, které si po přechodném uklidnění trhů začnou přirozeně žít svým vlastním (kreativním a spekulativním) investičním životem. Ojedinělý pokus o tržně konformní řešení v případě pádu Lehman Brothers vyvolal takový děs a paniku, že k opakování něčeho podobného už nedošlo. Z centrálních bank se zcela nepokrytě stávají paralelní fiskální centra a továrny na tištění peněz. Ochrana stability měny, jejich hlavní poslání, se stává irelevantní. Inflace je naopak považována za zcela legitimní nástroj umořování astronomických dluhů veřejných rozpočtů.

Střety pozdního období sociálních států se vyhrocují

Určující charakteristikou západního světa byla individuální svoboda. Svobodným řádem je i trh, který atlantická civilizace přijala za svůj morální systém. Reakcí je tvrzení socialistických ideologií, že vytváření rozdílů je principiálně neetické. Ponecháme-li hodnotový spor stranou, nelze uniknout evidentnímu faktu, že trh je jediný efektivní ekonomický systém - a nemá alternativu. To je jedna z příčin revizí marxismu, jenž byl v ekonomické teorii nahrazován vykonstruovanými „změkčujícími" verzemi, kupříkladu Lange-Lernerovou plánovací utopií tržního socialismu, a v praxi sociálnětržním pragmatismem třetí cesty. Trh akceptují téměř všichni, ale mají o něm velmi různé představy. Étos individuální svobody, která tvoří integrální celek negativně vymezených svobod ekonomických, intelektuálních a kulturních, byl postupně vytlačen ideou pozitivních práv, především vágním nárokem na určitý materiální standard.

Dnes jsou západní sociální státy vystavovány synergicky působícím tlakům důsledků globalizace, stárnutí obyvatelstva a změn ve struktuře kapitálu. Zcela zásadně se vyhrocuje rozpor mezi produktivní a neproduktivní sférou, tedy mezi tvorbou bohatství a jeho užitím. Jsme svědky růstu do budoucna neregulovatelných sociálních polarizací. Stupňuje se napětí mezi mladými a starými (bortí se konstrukce mezigenerační solidarity), mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými, soukromou a veřejnou sférou, podnikatelským sektorem a sílící byrokratizací. Je paradoxem demokracie, že stárnutím populace a bytněním státní správy permanentně narůstá politická moc těch, kteří jsou závislí na výkonnosti občanů, jejichž politický vliv naopak neustále klesá.

Do atmosféry narůstajících tenzí přicházejí zástupy imigrantů hledajících přijatelnější existenční podmínky. Segregují se v ghettech, kde žijí s malou nadějí na stálé zaměstnání podle svých patriarchálních kulturních a sociálních zvyklostí. Prostřednictvím hodnotově neutrální ideje multikulturního soužití je uvnitř společnosti otevřeně připouštěno ignorování individuální svobody. Přistěhovalců neustále přibývá, mají i vysokou natalitu. Jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva se bude permanentně zvyšovat, čímž se bude měnit i voličská struktura. Vedle eroze západních liberálních principů to způsobí také relativní pokles vzdělanosti.

Je stále zřetelnější, že se formuje kvalitativně nové sociální rozvrstvení, jehož atributem je neprůchodnost. Odráží určující změny ve skladbě kapitálu: rozhodující převahu získává lidský kapitál nad fyzickým. Vrchní vrstvy tvoří kvalifikovaní držitelé relevantních informací se schopností je vyhodnocovat, dávat do souvislostí a kreativně využívat ve stále více „zintelektualizované" ekonomice (i bohatství se výrazně dematerializuje). Do spodních vrstev budou zatlačeni lidé s nízkým vzděláním a kvalifikací, nedostačujícími pro účast na tvorbě vyšší přidané hodnoty. Materiální bohatství bude i nadále významné, ale postupně ztratí svoji prestižní prioritu. Determinující bude síla vlivu exkluzivity a relevance vědomostí, pevně ochraňovaných neoddělitelností duševního potenciálu od subjektu. Dominantní vrstva si osvojí vlastní jazyk, symboly i životní styl. Bipolární skupiny budou stále více postrádat společné znaky.

Podstatná změna nastane v tom, že státní moc nebude schopna divergentní vývoj korigovat. Vzdělání a talent má charakter přirozeně nezcizitelného soukromého majetku, který nelze přerozdělovat. Investice do lidského kapitálu, tedy především do vzdělání a zdraví, jsou investicemi do hodnot, které jsou neodlučitelně spjaty s individuem. Tento problém si ve své Teorii spravedlnosti dobře uvědomoval i John Rawls a utopicky požadoval transformaci talentu na veřejný statek.

Jestliže se hmotný kapitál v důsledku globalizace stává mobilnějším, lidský kapitál je doslova neudržitelný. Lze jej přitáhnout pouze vytvářením co nejlepších podmínek, což samozřejmě zahrnuje i nízké zdanění. To ale koliduje s bezprostředními zájmy státu blahobytu. Nositelé vědomostí, především mladí lidé, by se museli chtít podělit o jejich efekty dobrovolně, z pocitu odpovědnosti vůči společnosti, z níž vycházejí.

Západní demokracie na rozcestí

Euroamerická civilizace bývá dnes ve světě ztotožňována s demokracií. Ostatně i ona sama považuje demokracii za svůj určující atribut. Před staletími bylo posláním Západu šířit křesťanství, nyní chce šířit demokracii. Tato idea je odrazem scestí, na které se západní společnost dostala. Demokracie, na rozdíl od křesťanství, není hodnotou, ale jen procedurou. Naši civilizaci utvořila svoboda, pro jejíž ochranu před svévolí moci dává demokratický systém patrně tu nejlepší potenciální garanci. To je i její původní smysl. Jestliže však nositelé demokratických práv svobodu jako nejvyšší hodnotu neuznávají, stává se demokracie namísto její obrany hrozbou. Je omylem zařazovat volební právo mezi svobody. Prostřednictvím jakékoliv svobody nelze ohrozit svobodu jinou. (Právo volit v praxi dává vítězné většině možnost nastolovat různé politické režimy: může to být vláda zákona, demokratický socialismus, autoritativní systém různého typu a intenzity, ale třeba i totalita.) Produktem demokracie může být i naprostý chaos. Vše závisí na hodnotové orientaci, zájmech a rozlišovacích schopnostech voličů.

Západní demokracie prošla proměnou z liberální demokracie na sociální demokracii a dnes ji lze, vzhledem k nemožnosti volného nakládání se soukromým majetkem a stupňující se daňové konfiskaci, nejlépe charakterizovat jako demokratický socialismus.

Je zřejmé, že sociální státy blahobytu překročily své možnosti a přerozdělování narazilo na své meze. Paralyzovaný produktivní sektor již nemá potenciál pro vytváření dodatečných zdrojů; ztrácí schopnost uspokojovat rostoucí sociální požadavky a financovat hypertrofovaný státní aparát. Problém se řeší stále větším zadlužením, které navíc dramaticky umocnila současná krize. Půjčování je ale pořád dražší a může přijít den, kdy už se nenajde nikdo, kdo by půjčil. Populistické vládnutí dospívá do zlomového bodu. Politici musí najít odvahu k výraznému omezení sociálních dávek a zároveň zdanění svých voličů. Když se k tomu neodhodlají, dluh srovná jen inflace (Ta zpětně povede ke zchudnutí voličů, přičemž míra jejich následné nespokojenosti je nepředvídatelná.)

Pro zachování západní společnosti je nezbytná fundamentální transformace. Principem reformy musí být zásadní restituce ekonomické svobody a převzetí rozhodující míry odpovědnosti každého jedince za svůj život. Z této podstaty musejí vycházet i dílčí reformy, tedy například důchodová, vzdělávací a zdravotní.

Západ nutně potřebuje maximalizovat úroveň vzdělání a kvalifikace, aby tvorbou vysoké přidané hodnoty mohl čelit asijskému náporu. Stárnutí populace musí být kompenzováno nástupem vzdělaných lidí, včetně imigrantů (těch, kteří chtějí akceptovat naše civilizační zásady). Je naprosto nezbytné, aby se vzdělání stalo společenskou prioritou. Je nutné, aby se skrze nabyté vzdělání co nejvíce lidí sociálně povzneslo. Každý člověk má talent na určitou činnost. Vlohy je třeba odhalovat a umožňovat jim jejich efektivní uplatnění. Stále se bude rozšiřovat sortiment služeb spjatých s péčí o staré a nemocné lidi. To vyžaduje sociální inteligenci a schopnost empatie, což nedokáže každý. Jde o velkou příležitost pro mnohé, kteří dosud byli (mohli být) outsidery.

Západ spěje k existenčnímu zlomu, jenž si vynucuje rozhodnutí. Východiska jsou následující: buď se navrátí po svízelné a namáhavé cestě k vládě řádu neutrálních pravidel, což vyžaduje obecný souhlas, nebo ekonomickou svobodu bude muset revitalizovat nějaká autorita (byť z titulu nedemokraticky nabyté mocenské pozice). Druhé z řešení by však bylo porážkou demokracie s nedozírnými následky.

Je iluzí se domnívat, že politici a občané se změní v důsledku racionální úvahy. Demokratické rozhodnutí, které by schválilo redukci již neudržitelného sociálního státu, může být učiněno pouze pod tlakem bezprostředního a intenzivního strachu, že lze přijít o všechno. Pak je tu už jen jedna možnost - a nikoliv nepravděpodobná. Přes všechny hrozby si odhlasujeme, že neuděláme nic.

Autor je ekonom.

Diskuse