Leszek Kołakowski: jedinec, svoboda, rozum
Rubrika: Články a komentáře | Témata: komunismus, filozofie, Leszek Kołakowski, marxixmus
Plodná a složitá životní cesta Leszka Kołakowského se uzavřela 17. července letošního roku. S některými jeho texty se mohli čtenáři seznámit i na stránkách Revue Politika nebo Revue Proglas. Vyšel zde také překlad studie Rogera Kimballa s názvem „Leszek Kołakowski a anatomie totalitarismu", jež představuje výklad jeho stěžejního díla Hlavní směry marxismu s podtitulem Vznik, rozvoj, rozklad. Tato trilogie o celkovém rozsahu 1500 stran, na níž autor pracoval zhruba deset let, byla přeložena do všech světových jazyků (včetně čínštiny a vyjma ruštiny). Není pochyb o tom, že by bylo navýsost potřebné, aby se právě tato kniha objevila i česky, neboť znalost doktríny, která v našich zemích vládla po čtyřicet let a jež má stále dosti početný okruh vyznavačů, je často povrchní a fragmentární, a to nejen u politiků, ale i u lidí reprezentujících český myšlenkový svět.
Není divu, že se polemika s marxismem u nás většinou omezuje na pár zaříkávacích formulek. Leszek Kołakowski říká, že naděje a zároveň pokušení lidstva získat nad sebou naprostou nadvládu v totálně zřízeném a seřízeném společenství provází člověka od počátku dějin a že se také - třeba i v nepříliš pozměněné podobě - může vrátit. Marx podle polského myslitele poskytl tomuto pokušení doktrinální dimenzi a Lenin doktrínu pouze „překoval". Daná forma „humanismu" získala svůj nejčistší výraz nejen v severokorejském režimu, ale i, ač se na to pro ekonomické zájmy rádo zapomíná, v Číně, kde v zajetí komunistické doktríny stále zůstávají stamiliony obyvatel. I z těchto důvodů jsou Hlavní směry marxismu nadále aktuální.
Protože je zatím málo pravděpodobné, že by toto fundamentální dílo mohlo vyjít česky, přinášíme čtenářům Revue Politika závěrečnou část úvodu k novému polskému vydání Hlavních směrů, které se má na pultech polských knihkupectví objevit v příštím roce. Úvod ke Kołakowského Hlavním směrům marxismu napsal na filozofovo výslovné přání jeho přítel a dlouholetý spolupracovník Krzysztof Pomian. Znali se více než šedesát let, jedenáct let pracovali na katedře, kterou Kołakowski vedl. Společně vydali mimo jiné antologii existenciální filozofie, společně byli v roce 1968 vypuzeni z PLR. „Byl jsem jeho žákem, byť žákem nevěrným, neboť jsem opustil dějiny filozofie a věnoval se jiným zájmům. Ale z impulsů, které dodával mé práci, převážná většina působí i nadále," přiznává Pomian.
Dějiny marxismu se podle něj protínají s Kołakowského životopisem ve dvou bodech. Poprvé v souvislosti s marxismem v lidovém Polsku, kde se podle Kołakowského „marxističtí filozofové po určitou dobu zabývali bojem s nemarxistickou tradicí v polské filozofické kultuře", představovanou především analytickou filozofií a tomismem. Těchto bojů se účastnil na straně vládnoucí ideologie i on sám - a podle vlastních slov nevidí žádný důvod být na tuto svou činnost hrdý. Druhý bod průniku souvisel s bojem polských komunistů proti „revizionismu", za jehož hlavního představitele (za „hlavního šiřitele nákazy") byl už před rokem 1956 považován právě Kołakowski. Na konci šedesátých let, říká Pomian, výrazná část těch, kdo se na potírání „buržoazní filozofie" dosud aktivně podíleli, se s komunismem rozešla, přihlásila se aktivně k disidentskému hnutí a zapojila se do aktivit demokratické opozice, což šlo ruku v ruce s odmítnutím marxismu: „Kołakowski prošel touto cestou rychleji a také mnohem důsledněji než kdokoli z jeho okruhu."
***
Výklad doktríny Marxe a Engelse obsažený v prvním svazku Hlavních směrů představuje marxismus „ideální", ten, který vyznával mladý Kołakowski a který podrobil kritice v závěrečné rekapitulaci spojené s filozofickým komentářem, jenž je napsán již z perspektivy dějin marxismu 20. století, a tedy z perspektivy zralých názorů samotného autora. Třetí díl, a v něm především kapitoly věnované sovětskému marxismu, představuje výklad marxismu „reálného", s nímž měl ve svém životě co do činění i samotný Kołakowski.
Aby nedošlo k nedorozumění, hovořím-li o „ideálním marxismu", nechci vytvářet dojem, že Kołakowski Marxovo myšlení idealizoval, neproblematicky je přijímal, nebo dokonce přikrášloval. Jde jednoduše o marxismus v podobě, v jaké jej vyčetl ze spisů Marxe a Engelse. Naproti tomu „reálný marxismus" je marxismus zakoušený ve společenském a myšlenkovém životě SSSR a lidového Polska. Důležité přitom je, že proměna jednoho marxismu v druhý, proměna Prométhea v Řehoře Samsu, abychom použili Kołakowského metafory, nebyla ani v nejmenším vepsána do běhu hvězd.
Druhý díl Hlavních směrů ukazuje, jak odlišné byly výklady Marxova myšlení a do jaké míry měly zásadní vliv na způsob jeho čtení nejen historické podmínky a národní kultury, ale především jeho vtělování do institucí jako politické strany a společenské organizace nebo jeho realizace v kolektivních aktivitách. V atmosféře stále se rozšiřujícího spektra demokratických svobod - a tato tendence byla charakteristická pro všechny rozvinuté evropské země v posledních desetiletích 19. a počátku 20. století - změnil i marxismus, jejž vyznávaly velké sociálnědemokratické strany, a to i za účasti samotného Engelse, svůj vztah k volebním lístkům, k parlamentu i k zákonům, i když stále existovali a měli své stoupence i ti, kteří jako Rosa Luxemburgová a Lenin vidí v těchto skutečnostech především potvrzení třídního boje a své vlastní revoluční perspektivy. Jejich vliv byl však omezený.
Musela ale vypuknout první světová válka a muselo dojít k rozvratu celého dosavadního uspořádání mezinárodních vztahů, který tato válka způsobila. V mnoha zemích došlo k těžkému narušení tradiční společenské hierarchie. V Rusku byla tato hierarchie úplně odstraněna, svržena; vnitřně to souviselo se zvláštnostmi dějin Ruska a jeho zaostalostí. Také se musel objevit někdo jako Lenin, aby se marxismus v té verzi, kterou mu sám vtiskl, dostal k moci, udržel ji a - při zásadním Stalinově podílu - vtělil do sovětského totalitního režimu, který v prakticky nezměněné podobě přetrval více než sedmdesát let a spojoval intelektuální chudobu nejprve s masovým, později selektivním terorem. O tom všem pojednává třetí díl Hlavních směrů.
Zmíněné dějinné faktory nicméně nemají platnost obecného pravidla, jež by se dalo aplikovat na marxismus a analogicky na každou jinou filozofickou doktrínu či kolektivní víru. Příznivé uzpůsobení marxismu tomu, aby mohl být použit při budování a utužování totalitního režimu, není vzhledem k jeho základním tezím něčím nahodilým. Naopak, jak ukazuje Kołakowski, daná dispozice tkví v samotných kořenech marxismu a je neoddělitelná od základních determinant jeho specifičnosti a identity; je neoddělitelná od přesvědčení, že v reálných dějinách lze prostřednictvím lidí dojít k proměně člověka jako druhu, k jeho naprostému ovládnutí sebe sama v přítomnosti i v budoucnosti, že lze dosavadní nahodilost nahradit nutnou existencí, dosavadní konečnost překonat odstraněním veškerých omezení, zkrátka že lze získat veškeré atributy Boha.
Lze snadno domyslet, že politický režim, jemuž legitimitu poskytuje víra, že danou vizi uskutečnil (a je svými elitami považován za definitivní a dokonalý), se nevyhnutelně musí stát tyranií svého druhu, tyranií bezuzdnou, bezpodmínečnou, totalitární, neboť zmíněná víra vede elity k přesvědčení, že jakékoli kritika na adresu režimu představuje útok na nejvyšší výdobytek lidského rodu. Už to samo o sobě by stačilo ke zpochybnění nároků marxismu inspirovat masové aktivity, jež mají umožnit emancipaci lidstva.
Avšak Kołakowského kritika se neomezuje na konstatování, že pokusy o efektivní realizaci marxismu přinesly zotročení lidí lidmi v nebývalém rozsahu a v míře, jakou dosavadní dějiny nepoznaly. Představuje rovněž filozofickou kritiku Marxovy filozofie a věčných tužeb po takové existenci člověka jako druhu, jež by byla osvobozena od doposud mu vlastní nahodilosti a konečnosti. Východiskem této kritiky je Kołakowského odlišení tří základních složek či součástí, které se vzájemně v Marxově myšlení prolínají a které mají rozdílnou míru závažnosti. Romantická tendence se projevuje v kritice existující společnosti ve jménu jednotlivce a ve jménu svobody. Prométheovsko-faustovskou tendenci vyjadřuje přesvědčení, že lidstvo může (nebo dokonce má za povinnost) plně ovládnout podmínky své existence; že může být závislé výlučně na sobě samém a v tomto smyslu se stát příčinou sebe sama. A nakonec deterministicko-osvícenská tendence, která spočívá v uznání, že dějiny ve svém faktickém průběhu představují osvobozování se lidstva od všech sil, jež jsou mu vnější, a že tento proces bude nutně postupovat stále dál, dokud nedosáhne svého cíle; že dojde k uskutečnění člověka jako druhu, který sám bezezbytku rozhoduje o sobě samém.
Marx si neuvědomoval, že se snaží spojit v jeden monochromatický celek tři tendence, které nejenže mají odlišné barvy, ale navíc, jak dokazuje Kołakowski, do sebe nijak nezapadají a jsou v zásadní míře v rozporu. Teprve recepce Marxova díla je od sebe oddělila, a mohly tak vyplout na povrch nedomyšlenosti, protimluvy a dilemata, jež mu byly vlastní.
Zdůrazňování a obhajobu jednotlivce a jeho svobody nelze smířit s uznáním lidstva jako jediného autentického subjektu jednání, poznávání a myšlení ani s uznáním osvobození celého lidstva jako jediného cíle, k němuž lze a je nutné směřovat. Neboť v této perspektivě se jednotlivec a jeho svoboda jeví jako druhotná záležitost; jestliže to vyžaduje jednotlivci nadřazený zájem, je jeho svoboda i on sám obětován směřování lidstva k sebeurčení neboli k existenci shodné se svou skutečnou přirozeností. Lidstvo závislé výlučně na sobě samém vylučuje jakoukoli vnitřní diferencovanost, včetně diferencovanosti individualizovaných osob, jež nelze oddělit od jejich konečnosti a tělesnosti a jež musejí být k tomu, aby lidstvo mohlo mít nad sebou úplnou moc, eliminovány.
Odhaluje se tu i další problém přítomný v Marxově myšlení: týká se vztahu mezi prométheovsko-faustovskou vizí člověka a tím, co víme o empirické existenci lidí. Je zbytečné zdůrazňovat, že posledně zmíněná záležitost Marxe zajímala nejvíce: zasvětil celá léta zkoumání ekonomických změn a pracovních podmínek a života dělnické třídy. Jeho pozornost nicméně přitahovaly výrobní vztahy, závislost proletariátu na kapitálu, za předpokladu, že právě ony rozhodují o všem, co způsobuje, že osvobození proletariátu bude zároveň osvobozením všeobecným. Marx pomíjel, jak Kołakowski výstižně ukazuje, celý přírodní rozměr lidské existence, člověka jako organismus a jako psychiku, jeho spojení s přírodním prostředím, geografií a demografií. Lidi obětuje abstraktnímu lidstvu.
To není všechno. Otázka vztahu vize a empirie v Marxově myšlení má ještě jeden rozměr. Vkládá totiž dějiny sebeosvobození neboli sebeutváření lidstva do kauzálně chápaných dějin řízených zákonitostmi nezávisle na lidském poznání a vůli. Snaží se uvést v soulad jedno s druhým, čímž ale vnáší do své doktríny napětí mezi svobodou člověka a jeho determinací, napětí mezi uvědomělým směřováním k cíli a podléháním vnějšímu nátlaku, napětí mezi lidským jedincem a masami.
Smíření prométheovsko-faustovské tendence s tendencí deterministicko-osvícenskou se zdá být stejně obtížné jako smíření s romantickou tendencí - jejich konfliktní koexistence vnáší do Marxova myšlení problémy a nejednoznačnosti, což umožňuje různé, někdy dokonce protichůdné interpretace, včetně takových, které v něm nacházejí odůvodnění pro program podřídit vědomé kontrole všechno, co formuje individuální i kolektivní život člověka, a to i za cenu zbavení lidstva nebo jednotlivců a skupin, kteří je tvoří, práva rozhodovat o svém osudu.
Je zbytečné dodávat, že daný program je neuskutečnitelný. Iluzorní osvobození lidstva poskytuje pouze legitimaci ke zotročení lidstva jeho samozvanými osvoboditeli.
Ze třech složek (zdrojů a součástí), které Kołakowski v Marxově myšlení vymezil, je mimořádně důležitá součást prométheovsko-faustovská. Právě ona rozhoduje o jeho originalitě, právě ona zajišťuje Marxovi místo v úzkém společenství velkých filozofů. (Byl to Marx, kdo jako první filozofickým jazykem vyjádřil vizi sebeosvobození člověka.) Právě tato součást Marxova myšlení proniká Marxovou politickou ekonomií i jeho materialistickým pojetím dějin a uděluje jim směr. Právě ona vnáší do Marxových spisů patos svobody, jemuž ve značné míře vděčí za svou přitažlivost. Stejně tak se ale tato součást Marxova myšlení obrací ve svůj protiklad a umožňuje ospravedlnit totalitní tyranii perspektivou osvobození.
Kołakowského kritika proto v zásadě míří především na prométheovsko-faustovskou vizi marxismu. Přitom se ani v nejmenším nezastavuje pouze u poukazování na katastrofální následky způsobené pokusy o její realizaci. Jeho kritika směřuje mnohem hlouběji: zpochybňuje její racionálnost. Zasazuje ji do tradice, která se - od Plotina k Hegelovi - snažila dialekticky překonat nahodilost individuální existence. A dokazuje, že přiznáváme-li člověku jako druhové bytosti schopnost stát se beze zbytku závislým pouze na sobě samém (a být tak nutným bytím neboli Bohem), není takový postup podložený ani argumenty zkušenosti, ani rozumovými důkazy.
Lidský druh stejně jako ostatní živé bytosti existuje jako mnohost jednotlivých lidských osob a jedině takto může existovat a obnovovat se. Myšlenka nutného bytí není slučitelná s perspektivou jeho uskutečňování v dějinách, v nichž lidé působí jako tělesní a smrtelní jedinci a jako prostorové a časné kolektivity, přičemž jak jedinci, tak společenství závisejí v podstatné míře na přírodě, jež je jejich moci poddána pouze zčásti. Připuštění možnosti radikální proměny těchto determinant není potom ničím jiným než aktem naděje, vírou obrácenou do budoucnosti.
Z pohledu Kołakowského je tato naděje na plnou vládu člověka nad sebou samým obzvlášť po Darwinovi mnohem více arbitrární záležitostí, než když připustíme existenci Boha jako transcendentního Jsoucna, abychom dali smysl nahodilosti a smrtelnosti. Kritika marxovského pokusu osvobodit lidstvo od náboženství vede k uznání náboženství za nejlepší možnou terapii nevyléčitelných obtíží a poruch existence.
Nahodilost a smrtelnost patří neodmyslitelně k člověku. Představy o zásadně jiném způsobu života se od nich nedají odloučit. Po tisíciletí nacházely svůj výraz v přesvědčení, že pravdivým životem je nesmrtelný život v neviditelné skutečnosti, jež je vyjmuta z moci času, jež je nepoznamenaná vznikáním a rozpadem; pozemský pobyt je pouze částí života, úsekem cesty, která má svůj počátek mimo svět a mimo svět se také vrací. Později se k tomu připojilo přesvědčení, že jedinec se jako duchovní bytost může kontemplací věcí, jež jsou mimo dosah smyslů, nějakým způsobem osvobodit od omezení, jimž nevyhnutelně podléhá v materiálním světě. Ve 20. století vzalo na sebe pokušení „Buďte jako bohové!" novou podobu ve chvíli, kdy byla perspektiva vysvobození se od nahodilosti a konečnosti přenesena ze „záhrobí" do onoho jiného rozměru neviditelné skutečnosti jménem Budoucnost - budoucnost dočasná, pozemská a podmíněná pouze a výlučně kolektivním usilováním samotných lidí.
Marxismus zahrnul a uzavřel tuto perspektivu do rámce údajně vědecké doktríny, která byla schopná na celá desetiletí opanovat lidské myšlení a strhnout masy. Dnes je silně na ústupu, ale je tomu tak navždy? V jaké obrozené podobě se objeví snění o plné vládě lidstva nad sebou samým? Nevíme. Ale je velmi pravděpodobné, že dříve nebo později se přihlásí o slovo znovu. Kołakowského kritika marxismu si proto uchovává svoji závažnost a platnost, neboť odezírá od zdání principiálnosti iluzí, od nichž se lidé nedokážou oprostit, a přitom jim nejsou povinni podléhat. Jako každé velké filozofické dílo je dnes Kołakowského kniha stejně důležitá jako v době, kdy se objevila poprvé. A lze s klidem předpovědět, že si svoji aktuálnost uchová natrvalo.
Obsah jednotlivých dílů Kołakowského Hlavních směrů marxismu
I. Vznik
Po kapitole o vzniku dialektiky nastiňuje autor nejprve postupné utváření názorů Marxe a Engelse do roku 1848, poté podává výklad jejich stanoviska v otázce kapitalismu a účinných sil historického procesu a Engelsovu dialektiku přírody. To odpovídá veřejně deklarované rezignaci obou autorů na explicitně filozofickou problematiku a jejich soustředění se ekonomické, politické a sociální otázky, což odpovídalo klimatu epochy fascinované pozitivní vědou, s přezíravým vztahem k myšlenkovým spekulacím.
Filozofie nicméně byla, jak Kołakowski přesvědčivě ukazuje, zabudována do samotné architektury Kapitálu; mnohokrát vyslovuje myšlenky zformulované mnohem dříve s použitím filozofické terminologie. Filozofie byla přítomna i v osnově výpovědí k historickým a politickým tématům. Její přečtení a zřetelná artikulace však byla možná teprve po vydání dříve nedostupných textů.
V tomto smyslu jsou Kołakowského dějiny marxismu samy výtvorem dějin, které popisuje: uznáním právoplatnosti čistého myšlení a obraznosti, navrácením místa filozofii a metafyzice, které jim bylo v období triumfujícího scientismu upíráno. Jedním z projevů této změny bylo objevení marxismu jako filozofie - po desetiletích, v jejichž průběhu se jevil především jako ekonomická a sociální doktrína.
II. Rozvoj
Díl zahajuje nastínění role marxismu v Druhé internacionále. Dále je řeč o jednotlivých myslitelích, z nichž jedni představovali marxistickou ortodoxii, která nebyla nijak jednolitá, jiní různé formy revizionismu v míře, v níž se pokoušeli marxismus doplnit, „zjednoznačnit" nebo přizpůsobit změnám probíhajícím ve společnosti a v politice. Pro většinu z nich se marxismus redukoval na materialistické chápání dějin, ekonomickou teorii a program přebudování společnosti. Existovaly však výjimky jako Viktor Adler a všichni ti, kdo se pokoušeli spojit marxismus s novokantismem. Byli dokonce i takoví, kteří podobně jako Stanisław Brzozowski pokoušeli rekonstruovat fundamentální Marxovo přesvědčení o ontologické dimenzi lidské práce. Tito myslitelé z doby fin de siècle, třebaže zůstávali na okraji, svědčí o tom, že Marxova filozofická inspirace si uchovala svou životnost. Byla to až první světová válka, co způsobilo, že se k moci dostal marxismus v Leninově pojetí a s ním i Leninem vytvořená bolševická strana. Tento marxismus poskytl program a legitimitu budovanému sovětskému totalitnímu režimu.
III. Rozklad
Poslední díl Kołakowského knihy představuje pronikavý portrét sovětského marxismu - a není autorovou vinou, že tento portrét vypadá jako karikatura. V Leninově interpretaci, dodatečně zvulgarizované Stalinem, se stal marxismus nesvéprávnou filozofií proměněnou v nástroj propagandy a teroru.
I když dějiny marxismu po bolševické revoluci zůstávají ve stínu marxismu sovětského, v západní Evropě - a po vítězství nacismu i v USA - působili filozofové, kteří se s větším či menším úspěchem snažili vypracovat vlastní stanoviska, která se od sovětského marxismu výrazně lišila, pokud s ním nebyla v příkrém rozporu. Zároveň tito filozofové zdůrazňovali své úzké sepětí s tím, co považovali za samotný kořen Marxových a Engelsových názorů. Autoři jako Gramsci, Lukács, Korsch, Adorno a s ním i další představitelé frankfurtské školy, Marcuse, Goldmann a Bloch, jejichž názory Kołakowski uvádí a kritizuje, se v zásadě odvolávali na marxismus více nebo méně jako na filozofii, zejména při hledání odpovědí na otázky, které nastolovalo drama 20. století: válka a revoluce, totalitarismus a genocida, masová kultura, literatura a avantgardní kultura, perspektiva budoucnosti ap.
Z polského textu Krzysztofa Pomiana vybral, přeložil a úvodem opatřil Josef Mlejnek.
Krzysztof Pomian (*1934) je polský filozof, historik a esejista. Je profesorem Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS, Národní středisko vědeckého výzkumu, Francie) a Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni. Od roku 2001 je ředitelem Muzea Evropy v Bruselu. Je autorem knih Evropa a její národy (1990), Budoucnost jako předmět vědy (1992), Dějiny. Věda versus paměť (2006) a řady dalších publikací.
Rubrika: Články a komentáře | Témata: komunismus, filozofie, Leszek Kołakowski, marxixmus