Úvodní stránka  »  Články

Hazard morálního hazardu

21. 9. 2009
Poslat do Kindlu

Bývalý náměstek ministra zahraničí USA James K. Glassman varuje před nebezpečím morálního hazardu, který v současnosti neúměrně roste s tím, jak vlády zachraňují nezodpovědně jednající společnosti. Dnešními záchrannými opatřeními podle Glassmana dáváme najevo, že neodpovědně riskujícím se nakonec vždy dostane pomoci, čímž možná zakládáme na další krizi.

Když vás někdo pojistí proti následkům určité neblahé události, paradoxně tím zvyšuje vaší náchylnost k takovému chování, které danou událost způsobí. Pojištění vašeho diamantového prstenu na 50 tisíc dolarů zvyšuje pravděpodobnost, že jej necháte ležet mimo sejf. Ekonomové tento jev nazývají „morálním hazardem" a lze jej vidět všude okolo. „Například havarijní pojištění automobilu zvyšuje pravděpodobnost, že se vydáte na cestu zrovna za mrazivé noci," píše harvardský ekonom Richard Zeckhauser. Federální vládou dotované povodňové pojištění zase povzbuzuje občany k tomu, aby si stavěli domy v záplavových oblastech.

V roce 1963 napsal nositel Nobelovy ceny za ekonomii (a shodou okolností strýc hlavního ekonomického poradce prezidenta Obamy Larryho Summerse) Kenneth Arrow článek do American Economic Review nazvaný „Nejistota a ekonomie zdravotní péče". Arrow v něm argumentoval ve prospěch významného rozšíření zdravotního pojištění, i za cenu, že se za něj vláda stane částečně zodpovědnou. Uvědomoval si ale i rizika morálního hazardu, k nimž zdravotní pojištění vede. Ideálním případem pro pojištění je podle Arrowa „situace, kdy člověk nemá kontrolu nad událostí, proti níž pojišťuje" - jako například v případě, kdy se pojišťujete proti škodě způsobené nárazem meteoritu do vašeho domu. V případě zdravotní péče lidé, kteří jsou pojištěni (obzvláště pokud pojištění platí jejich zaměstnavatel), ochotněji ohrožují své zdraví například kouřením, než kdyby si museli účet za léčbu rakoviny plic platit sami. Pojišťovny bojují proti morálnímu hazardu tím, že nutí lidi, aby si platili část nákladů na svou léčbu, či - v případě životního pojištění - tím, že zvyšují cenu pojištění pro kuřáky nebo odmítají pojistit parašutisty.

K nejnebezpečnějšímu druhu morálního hazardu nicméně nevedou explicitní pojišťovací politiky (v jejich případě ostatně může pojišťovatel zvýšit pojistné), ale politiky implicitní. Pokud si vaše náctileté dítě myslí, že je dostanete z vězení (a se soudcem to nějak vyřešíte) v případě, že ho zatknou, bude náchylnější k tomu, aby řídilo opilé. V takové situaci je, obecně řečeno, možné vaše jednání označit žargonem Anonymních alkoholiků za „umožňující". Tím, že alkoholika zachráníte před důsledky jeho jednání, jej povzbuzujete k tomu, aby pil, protože počítá s vaší pomocí.

V posledních třech desetiletích se začal tento druh morálního hazardu rozmáhat po celém světě: vlády se začaly stávat čím dál zběhlejšími v poskytování záchranných ekonomických balíčků a odborníkům, kteří je sestavovali, se začalo dostávat chvály za to, že, jak se zdálo, zachraňovali svět před zkázou.

Vezměte si tři vládní představitele, kteří se objevili na obálce časopisu Time z 15. února 1999 a byli bez stopy ironie označeni za „Výbor pro záchranu světa" - Summerse, tehdejšího náměstka ministra financí USA, ministra financí USA Roberta Rubina a šéfa americké centrální banky (Fed) Alana Greenspana. Bylo nám řečeno, že této trojici se s pomocí Mezinárodního měnového fondu a Světové banky podařilo zabránit vzniku řady globálních katastrof od pádu thajského bahtu přes znehodnocení ruských obligací po kolaps společnosti Long-Term Capital Management (což je velký hedgeový fond z amerického Connecticutu založený dvěma držiteli Nobelovy ceny za ekonomii).

O několik let později se zdálo, že se Greenspanovi dramatickým snížením amerických úrokových sazeb po 11. září opět podařilo zachránit svět: řada podpůrných politik znovu nabyla na síle a Wall Street je začal označovat za „Greenspanův balíček". Od pádu burzy v roce 1987 začal Fed vždy, když nastaly špatné časy - na začátku první války v Zálivu v letech 1990-1991, v průběhu mexické úvěrové krize a asijské a ruské krize na konci devadesátých let -, pumpovat do finančního systému peníze, čímž chránil investory před nejhorším: ceny akcií zůstávaly na slušné úrovni.

Investoři v důsledku začali věřit, že Fed tu bude vždy, když nakoupí nové akcie, s potřebnými záchrannými opatřeními, což napomohlo udržení jejich vysokých cen. „Hráči na akciových trzích měli pocit, že je tu polštář pro případ potíží," uvedl bývalý vedoucí výzkumu Fed Michael Prell v článku pro Fianancial Times nazvaném „Greenspanovy balíčky povzbuzují nezodpovědnost". Psal se 8. prosinec 2000.

O osm let později se svět dostal do krize způsobené věřiteli, kteří lehkomyslně přestali brát v potaz důvěryhodnost dlužníků. Ve srovnání s následnými záchrannými opatřeními, které vlády v reakci na vzniklou krizi podnikly, působí snahy Výboru pro záchranu světa jako nic. Když byl výbor na vrcholu své činnosti, dostali Asijci 40 miliard, Rusové 23 miliard a zmíněný connecticutský hedgeový fond 4 miliardy dolarů. Pouhé dva programy vytvořené v jediné zemi v letech 2008-2009 - americký Troubled Assets Relief Program (TARP) a následný stimulační balíček - představují pomoc v hodnotě 1,5 trilionů dolarů.

Fed snížil krátkodobé úrokové sazby na nulu a Bílý dům s Kongresem se rozhodli zachránit největší pojišťovací společnost v zemi (American International Group, AIG), největšího a druhého největšího amerického výrobce automobilů (General Motors a Chrysler), dvě největší americké hypoteční banky (Fannie Mae a Fredie Mac) a celou řadu dalších obrovských komerčních a investičních bank a finančních společností. Člověku se do mysli vkrádá obava, že pokud předešlá záchranná opatření vedla k morálnímu hazardu, kvůli němuž se stala krize v letech 2008-2009 nejen nevyhnutelnou, ale také mnohem horší, než byly všechny krize předcházející, tak záchranná opatření, jichž jsme byli v poslední době svědky, musí v budoucnu přivodit ještě horší katastrofu.

Že tomu tak je, odhalil ekonom Charles Kindleberger již před více než třiceti lety ve své knize Mánie, panika a pády, v níž popsal „morální hazard spočívající v tom, že čím intervencionističtější jsou vlády ve vztahu k současným krizím, tím větší bude příští bublina, protože mnoho tržních aktérů uvěří, že vládní opatření omezí jejich případné ztráty".

Otázka zní, s jakým množstvím morálního hazardu máme nyní co dočinění? Přesná čísla nečekejte. Jeden z nejvýznamnějších historiků zabývajících se mírou ekonomického rizika Peter L. Bernstein ale v červnu napsal: „V posledních měsících se do systému dostala skutečně závratná míra morálního hazardu. Banky a pojišťovací společnosti, jejichž chybný úsudek způsobil nafouknutí zhoubných bublin, jsou po celém světě bez mrknutí oka zachraňovány."

Bernstein, který zemřel letos v červnu ve věku 91 let, napsal tato slova v krátkém vášnivém apelu publikovaném posmrtně v Harvard Business Review. Poukázal v něm nejen na všudypřítomnost morálního hazardu, ale i na to, že na rozdíl od minulosti to téměř nikomu nevadí. „Znepokojuje mě téměř naprostá absence kritického konzervativního pohledu na věc" - tedy názoru, že „přílišná ochrana ze strany vládních úředníků (...) jen povzbudila neodpovědné riskování".

Politici namítají, že neměli a nemají na výběr. „Naším problémem je, že pokud v průběhu finanční krize necháte velké firmy nekontrolovaně kolabovat, strhnou s sebou celý systém," řekl v červenci současný guvernér národní banky Ben Bernanke. „Když upadne slon, odnese to i všechna tráva kolem." Nejoblíbenější metaforou prezidenta Obamy je ta o hořícím domu: Oheň nesmíme nechat, aby sám dohořel, protože plameny mohou přeskočit na další a další domy. Vláda proto musela za každou cenu uhasit plameny a zastavit jejich šíření - i kdyby to mělo znamenat, že její kroky povzbudí lidi k tomu, aby zakládali ohně a kouřili cigarety v posteli. Obamova politika je velmi odlišná od postupu, jejž doporučil ministr financí Andrew Mellon coby řešení velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století (byť je prezident Herbert Hoover odmítl): „Zlikvidovat pracovní sílu, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti."

Zlikvidovat Lehman Brothers? To, jak se ukázalo, nebyl problém. Která vláda by ale měla dost odvahy na to nechat zkrachovat General Motors? Nebo Citigroup? Mazaní politici si velmi dobře uvědomují riziko morálního hazardu, ale stejně jako mazané zdravotní pojišťovny se domnívají, že je dokáží zmírnit. V projevu z června 2008 Bernanke řekl: „Centrální banky riskují, začnou-li výrazně zvyšovat likviditu (...) Pokud aktéři na trhu začnou věřit, že Fed nebo jiné centrální banky přispěchají na pomoc vždy, začne-li docházet k finančním problémům, nebudou mít finanční instituce a jejich věřitelé příliš velkou motivaci, aby volili správné strategie pro vypořádávání se s nedostatkem likvidity; spíše budou mít motivaci nezodpovědně riskovat."

Později Fed samozřejmě podnikl přesně ta opatření, o nichž Bernanke hovořil. Ve svém projevu z května 2008 se nás snažil ujistit, že si nemáme dělat starosti, protože prý existuje řešení: „Nejlepším řešením problému morálního hazardu je přísný dohled a regulace, které zajišťují, že finanční instituce řeší případné problémy s nedostatkem likvidity efektivně a před vypuknutím krize."

V době, kdy to Bernanke říkal, se index Dow Jones Industrial stále pohyboval kolem 12 900 a Fed právě pumpoval v rámci nuceného prodeje do rukou JPMorgan Chase krizovou podporu do Bear Stearns. Stále panovalo přesvědčení, že kombinace „výjimečného navýšení likvidity" a „přísné regulace" může překonat jakékoli problémy spojené s morálním hazardem. Zjevně to ale nefungovalo. Regulace totiž často riziko morálního hazardu zvyšují: lidé očekávají, že je regulace budou chránit, a ztrácejí motivaci chránit se sami.

Mohou regulátoři odpovídajícím způsobem kontrolovat všech 8 400 bank pojištěných Federální agenturou pro pojištění vkladů (Federal Deposit Insurance Corporation)? Samozřejmě, že ne. Stejně tak nemůže SEC (Securities and Exchange Commission) ochránit investory před podvody. Jak říká nejdéle sloužící předseda v historii SEC Arthur Levitt: „Velmi schopný kriminálník dokáže přelstít regulátora nebo dohlížitele, kdykoli se mu zachce." V momentě, kdy investoři začnou spoléhat na regulátory, přestanou si dávat pozor, čímž se zvyšuje pravděpodobnost, že učiní chybné rozhodnutí. Když se investoři začnou spoléhat na vládu, začnou zanedbávat opatření, která by je skutečně ochránila - diverzifikaci portfolií či prostý selský rozum.

Regulace nedokáží ochránit před všemi riziky. Regulátoři finančních trhů jsou až příliš zaujati bojem proti minulým katastrofám, nehledě na to, že podniky, obzvláště ty působící na finančních trzích, hledají cesty, jak je obejít. Dostatečně odstrašující může být jen bdělost desítek milionů investorů. Jenže ve chvíli, kdy se tito investoři začnou domnívat, že je chrání SEC, FTC nebo nová Agentura pro finanční ochranu spotřebitelů, jíž chce Obama vytvořit, stávají se nebezpečně sebejistými nebo, což je ještě horší, mají dojem, že sami mohou značně riskovat.

Jako první tento fenomén popsal v roce 1975 ekonom z University of Chicago Sam Peltzman. Podle teorie „Pelzmanova efektu" lidé často reagují na zabezpečující regulace zvýšením rizikovosti svého chování. Zákon přikazující užívání bezpečnostních pásů například vede k nárůstu počtu případů překročení povolené rychlosti. „Zvýšení ochrany," napsal Peltzman „snížilo rizika spojená s nebezpečnou jízdou tím, že zmírnilo důsledky havárie, jež je možné očekávat."

Je regulace zbytečná? Ne zcela. Ale v situaci, kdy politiky vedou k nárůstu morálního hazardu a povzbuzují nebezpečné a rizikové jednání podniků, nelze očekávat, že může pomoci. Lepší by byl být přístup, jejž bychom mohli označit za organický: musíme najít způsob, jak učinit z rozumné míry odporu k riziku součást lidské přirozenosti. Jednou z možností je nárůst míry rizika pro samotné finančníky.

Míra rizika začala významně klesat v roce 1981, kdy se investiční společnosti na Wall Street začaly měnit z obchodních společností na korporace. V obchodních společnostech jsou majitelé osobně zodpovědni za závazky společnosti, v korporacích nikoliv. Jinak řečeno, bez korporací a konkurzního řízení by „zvířecí sklony" v lidech, které mají, jak odhalil John Meynard Keynes, zásadní vliv na ekonomický růst, zůstaly potlačeny. Výzkumníci například odhalili, že státy s nejmírnějšími konkurzními zákony vykazují nejvyšší míru podnikatelské aktivity.

Důsledky krachu bank zdaleka nejsou tak děsivé, jak by se mohlo zdát z Obamových metafor, jsou ale mnohem horší, než když malý obchodník zavře svůj krám. Kevin Down, ekonom, který se specializuje na zvládání rizika, nedávno do Cato Journal napsal: „Základním problémem je nedostatečná míra odpovědnosti, díky níž se mohou investoři a manažeři v plné míře těšit z prospěchu plynoucího z podstupování rizika, zatímco jejich ohrožení jeho negativními důsledky je minimální." Dowd citoval varování Adama Smitha: „Od ředitelů takových společností (korporací - pozn. překl.) (...) v situaci, kdy neoperují se svými penězi, ale s penězi jiných lidí, nemůžeme očekávat, že budou stejně ostražití, jako kdyby to byly jejich vlastní peníze (...) v řízení takových společností musí téměř vždy převládnout nedbalost."

Kdyby měli manažeři Bear Sterns povinnost být zároveň vlastníky a kdyby jim hrozilo, že přijdou o svá bankovní konta, automobily a druhé domy, byli by mnohem méně náchylní k tomu podstupovat ohromná rizika například v subprime hypotékách.

Jiným příkladem organického přístupu by mohlo být snížení role vlády v oblasti ochrany spotřebitelů. Vezměte si pojištění vkladů, které bylo zavedeno v roce 1934 kvůli tomu, aby se zabránilo hromadným výběrům z bank. Původně byly vklady pojištěny do 10 000 dolarů, nyní je limit 250 000 dolarů. Což, jak poukazuje Kindleberger, znamená, že vláda chrání prakticky všechny vkladatele. Pojištění podle něj „povzbudilo banky k tomu, aby poskytovaly riskantní půjčky, protože si byly jisté, že jsou chráněny před hromadnými výběry - a v případě, že se tyto půjčky ukážou být výnosnými, budou z toho mít prospěch." Kdyby vláda snížila limit pro pojištění na dejme tomu 20 000 dolarů, už tento krok sám o sobě by se stal silným signálem pro spotřebitele (aby vkládali své peníze jen do silných a ne do slabých bank) i pro bankéře (pokud nevyrovnáte svou bilanci, nezískáte žádné vklady).

Nejlepším způsobem, jak mohou politici a regulátoři snížit morální hazard, je odolat pokušení neustále něco dělat. Musí nepochybně udržet důvěru ve finanční trhy, avšak opakované ekonomické krize, do značné míry způsobené intervencionisty a jejich nafouknutými očekáváními, tuto důvěru podkopávají. Očekávání nikdy nebyla tak velká jako dnes. „Jakkoli jsou nárůst dluhu a rozvrácení Fedu děsivé," napsal Bernstein „jejich dopad na náš ekonomický blahobyt bledne ve srovnání s tím, co se může stát, pokud záchranné balíčky sníží náš odpor k riziku."

Politici by měli morální hazard ve všech jeho podobách alespoň vzít v potaz. V minulosti tak činili. Bernstein připomíná odpor, který vždy vyvolávaly „vládní snahy zmírnit důsledky splasklých bublin pro určité společnosti nebo sektory ekonomiky." Dnes se všichni mají na pozoru před vysokými náklady záchranných opatření. O jejich vlivu na chování lidí se však prakticky nemluví. Ve skutečnosti panuje lehkovážná lhostejnost k budoucím důsledkům dnešních politik a svého druhu samolibá oslavná atmosféra, ne nepodobná té, která panovala v roce 1999, kdy časopis Time oslavoval Výbor pro záchranu světa.

„Oheň dohořel," řekl v červnu prezident Obama. Možná. Uhlíky však stále žhnou a čekají na další prudký závan větru nebo trochu benzínu, jež způsobí, že se znovu vznítí.

Z časopisu Commentary, září 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Revue Politika 9/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru