Úvodní stránka  »  Články

Vládní hyperaktivita na nesprávném místě

Ondřej Šlechta | 4. 6. 2009
Poslat do Kindlu

Česká republika opět promeškala příležitost moudře mlčet. Končící české předsednictví vzápětí poté, co diskutované volby v Jižní Osetii vyhrály proruské síly, promptně oznámilo, že Evropská unie tyto volby považuje za nelegitimní. Horší kontrast s aktivitou bývalé vlády, která v loňském roce patřila mezi první, jež uznaly legitimnost (z hlediska mezinárodního práva nelegálního) odtržení Kosova, aby člověk pohledal.

Stručně zrekapitulujme situaci. Jižní Osetie leží na území dnešní Gruzie, její obyvatelstvo ovšem necítí s tímto státem loajalitu (to spíše k Ruské federaci) a požaduje vlastní suverenitu. Vzájemné nahromaděné konflikty eskalovaly v létě 2008 v krátké válce, kdy po ostřelování osetinského města Cchinvali z rozkazu gruzínského prezidenta Saakašviliho zasáhly ruské síly, jež vytlačily gruzínskou armádu z osetinského území. Od té doby osetinská strana, stejně jako Ruská federace, nepovažují Jižní Osetii za území podřízené Gruzii. První parlamentní volby, které gruzínská strana neuznala, ale fakticky proti jejich uspořádání a konání nijak nezakročila, ukazují, že Tbilisi nemá na dění v Jižní Osetii prakticky žádný vliv.

To, že česká vláda patřila mezi první, které uznaly problematickou nezávislost Kosova a zároveň v čele EU neuznala právoplatnost osetinských voleb, je trestuhodné a pokrytecké. Pokud byla uznána nezávislost Kosova, ačkoli došlo k porušení rezoluce č. 1244 Rady bezpečnosti OSN, která říká, že Kosovo je integrální součástí Srbska a o dalších územních změnách bude rozhodnuto mezinárodní arbitráží za účasti srbské vlády, lze se těžko odvolávat na princip sebeurčení národů, když je v případě Jižní Osetie postupováno diametrálně odlišným způsobem.

Znovu se ukazuje, že tzv. právo národů na sebeurčení není univerzálním principem mezinárodního práva, ale diferenciálním nástrojem rozličných zájmů jednotlivých mocností. Otevření kosovské Pandořiny skřínky samozřejmě vnucuje rozličné paralely a možnosti velmi plastické argumentace pro každou stranu. Lze ospravedlňovat nezávislost Kosova a odmítat nezávislost Jižní Osetie - stejně jako činit opak. Lze akceptovat nezávislost obou, stejně jako ji současně odmítat. Do této situace se Západ nemusel dostat, pokud by latentní problémy řešil zapojením vícestranného jednání a ne bipolární jednostrannou geopolitikou.

Bylo například možné akceptovat federativní nebo konfederativní vyrovnání mezi Srby a kosovskými Albánci, jež by respektovalo nejen kulturně-historickou důležitost Kosova pole pro Srby, ale i realitu mezinárodně-politické situace. S podobným řešením přišel před několika lety i Michail Gorbačov, jenž navrhoval silnou autonomii Jižní Osetie a Abcházie pod územní celistvostí Gruzie. Podobné úvahy bohužel nehrály roli ani v případě Kosova, kde Západ morálně i politicky selhal a jednostranným vnímáním situace akceptoval vládu s teroristickými kořeny, ani v Jižní Osetii, kde gruzínský prezident, oslavovaný mnohými západními představiteli jako příkladný demokrat (který terorizuje opozici a čelí silným protivládním protestům), dal průchod vlastním mocenským choutkám, které způsobily naprosto zbytečnou válku.

Groteskní je, že česká strana odmítla legitimnost jihoosetinských voleb poukazem na „ohrožení mírového procesu v Gruzii". Opravdu už nevím jak lépe než svobodnými volbami řešit napjaté národností třenice. To je snad přijatelnější akceptovat další šílenou Saakašviliho eskapádu a čekat na ruské tanky?

Revue Politika 6/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru