Kdo za to může?
Pár poznámek k vládnutí v EU
Rubrika: Bruselky | Témata: Evropská unie, evropská integrace
V Revui Politika před časem vyšly dva texty: nejprve příspěvek Ondřeje Šlechty týkající se toho, co sám autor nazývá „reformou politiky", a nedlouho poté článek Tomáše Břicháčka věnovaný „lisabonskému" nálezu Ústavního soudu. Každý autor se zabývá zcela jinou materií, oba se však dotýkají jednoho zásadního problému dnešní politiky - „rozúrovňování" rozhodovacího procesu do podoby, jež začíná být poněkud nepřehledná.
Oba autoři zastávají fakticky opačná stanoviska. Zatímco Ondřej Šlechta „rozúrovňování" podporuje, Tomáš Břicháček je proti. A oba mají svým způsobem pravdu. V prvém případě jde, jak sám autor píše, o politizaci „malé" (krajské a obecní) politiky, což lze v uměřené míře považovat za rozumné, v případě druhém o etablování specifické „evropské" roviny vládnutí, což naopak - alespoň za současné situace - příliš prozíravé není.
Je to právě rovina EU, jíž Ondřej Šlechta ve svých úvahách opomíjí a Tomáš Břicháček naopak zevrubně charakterizuje, co si zasluhuje podrobnější rozbor.
Jejím specifikem je nejen to, že je schopna a ochotna na sebe pod vlivem různých (i legitimních) argumentů vázat nové pravomoci, realizovat je a vymáhat, ale především to, že oslabuje všechny úrovně vládnutí (teritoriálně) pod sebou. Národní, krajští i lokální politici postupně přestávají být těmi, kdo rozhoduje, a stávají se těmi, kdo přijímá. Dotčena zdaleka není jen rovina národní.
Nejproblematičtější je to, že Unie udržuje ty, již její povahu znají jen povrchně, v naději, že realita je přece jen růžovější; že jednotlivé roviny jsou (nebo v dohledné době mohou být) v určité rovnováze, aniž by kterákoli z nich výrazněji ingerovala do oblastí, které jejímu rozhodování meritorně nepřísluší. Těm, kteří naopak evropskému integračnímu procesu rozumějí, otevírá možnosti, jak se na něm podílet.
Z tohoto pohledu je EU geniální: každému dokáže nabídnout něco. A pro toho, komu je lhostejná, nebo dokonce odporná, jsou její struktury příliš daleko, aby se musela cítit ohrožena. Cukru je zkrátka příliš, zatímco účinného biče se nedostává.
Pokud by šlo pouze o formální stránku věci (samo „rozúrovňování", jak se jej v rámci disciplíny evropských studií pokouší popsat koncept víceúrovňového vládnutí), bylo by možné nad uvedenými tendencemi mávnout rukou: ať si EU rozhoduje, o čem chce; ať klidně existuje bezzubý Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, jež dávají lokálním a regionálním (ekonomickým) zájmům planou naději, že mohou o něčem rozhodovat; nechť máme institut předsednictví, který národní politiky „vtahuje do hry" a obrušuje ostří jejich kritiky vůči EU.
Forma na sebe ale váže obsah. A upírá jej těm, již k němu mají co říci - právoplatně zvoleným politikům místní, regionální a/nebo národní úrovně. Bystřejší z nich toho už využívají: své předvolební strategie nerozlišují; naopak je glajchšaltují předpokládajíce, že nerealizaci toho, co obsahují, bude ve vhodný okamžik možné odůvodnit realizací politiky jinde. Všichni ostatní však splakávají nad výdělkem.
Dočasně takové „rozložení sil" snad akceptovat lze. Nebo lépe: může fungovat. Dlouhodobě si ale zaděláváme na problém, jenž půjde řešit tím hůře, čím více mu uvykneme.
Rubrika: Bruselky | Témata: Evropská unie, evropská integrace