Úvodní stránka  »  Články

Komentář: Čtyřkoalice mezi integrací a rozpadem

Petr Fiala | 20. 4. 2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Vývoj, kterým v poslední době prochází Čtyřkoalice, je pro mnoho politických komentátorů překvapením a pro řadu jejích příznivců zklamáním. Jestliže byla již opakovaně naše politická scéna přirovnávána k divadlu (někdy přímo k absurdnímu dramatu), jehož tvůrce vidí jedni ve Václavu Havlovi, jiní ve stranách opoziční smlouvy a další třeba v poslancích českého parlamentu, pak události, které v uplynulých týdnech připravily strany Čtyřkoalice, k tomuto vidění politiky přispívají.

Připomeňme si jen dlouhodobě připravovanou volbu lídra (už jen ten název!) se složitým mechanismem vnitrostranického výběru kandidátů, aby se nakonec zcela neočekávaně nepostavil do čela Čtyřkoalice nikdo z nich, ale Cyril Svoboda, uvnitř lidové strany neúspěšný uchazeč o tuto funkci, kterého ovšem navrhla Unie svobody. K paradoxům celé kauzy patří, že zatímco vedení Unie svobody je chápáno spíše jako pravicový prvek uvnitř Čtyřkoalice, "jeho" kandidát na lídra byl dlouho ve sdělovacích prostředcích představován jako představitel levicového (křesťansko-sociálního) křídla KDU-ČSL, jehož prioritou je vytvoření vlády se sociální demokracií. Sotva jsme si zvykli na to, že Čtyřkoalice bude mít v čele Cyrila Svobodu, začalo sestavování stínové vlády, jehož výsledek překonal všechna očekávání. Stínovou vládu se sice Čtyřkoalici podařilo v posledním možném termínu (který si sama stanovila) sestavit, ale jen za tu cenu, že postavila na hlavu předcházející dohodu týkající se počtu "křesel" pro jednotlivé strany. A především, že odstoupil tak složitě vybraný lídr Cyril Svoboda, kterého nahradil předseda Unie svobody Karel Kühnl, jenž byl dříve z jakýchsi záhadných důvodů pro vyjednavače z lidové strany nepřijatelný. (Absurdnímu dramatu by odpovídalo, kdyby tím důvodem opravdu byly aktivity Kühnlových příbuzných z padesátých let, jež by pohoršovaly právě lidovou stranu!) Odstoupení Svobody a volba Kühnla byly tak překvapivé, že zaskočily dokonce i členy obou hlavních čtyřkoaličních stran. To už je co říci, protože ti si pomalu zvykali na to, že překvapivé výsledky čtyřkoaličních jednání jsou něco obvyklého a nečekaná rozhodnutí patří ke způsobu čtyřkoaliční práce. V kontextu tohoto vývoje už snad ani nemohlo překvapit "odstoupení" stínového ministra Krásy po několika dnech od "jmenování" stínové vlády.

Nenechejme se ovšem politickou bizarností těchto událostí mýlit. Čtyřkoaliční vývoj je samozřejmě absurdní jen na první pohled, stejně jako je politika podobna divadlu jen v některých svých méně podstatných rysech. V následujících řádcích se pokusím vysvětlit, co stojí v pozadí tohoto zdánlivě nepochopitelného sledu událostí uvnitř Čtyřkoalice, a ukázat, že většina z nich je výsledkem logických příčin a dobře vysvětlitelných faktorů, které na výslednou politiku tohoto uskupení působí.

Normální politika

Politický boj se uvnitř Čtyřkoalice naplno rozhořel ve chvíli, kdy se její činnost přestala omezovat na společné vystupování vůči politickým soupeřům, ale kdy bylo nutno vytvořit ze Čtyřkoalice určitou politickou institucionální strukturu s nějakými hierarchickými mocenskými vztahy. Zatímco předtím bylo možno volně spekulovat o potenciálních formách integrace, stály nyní čtyři nestejné strany před úkolem, jak vytvořit společné orgány, jež by reprezentovaly "identitu úzké koalice", ale současně respektovaly suverenitu jednotlivých stranicko-politických subjektů. Skutečnost, že v takové chvíli došlo k mocenskému boji s vítězi a poraženými, není vůbec absurdní. Naopak je absurdní představa, že by tomu mohlo být jinak.

Zklamání z vývoje uvnitř Čtyřkoalice mohl tedy prožít jen ten, kdo opravdu uvěřil, že se v České republice zrodí "čisté" politické hnutí s "novým politickým stylem", jež nabídne úplně novou podobu politiky, než jakou jsme dosud v demokratických zemích znali. Chybou Čtyřkoalice jistě není, že v ní mocenský boj o vytvoření společné struktury probíhá, protože bez něj není možná ani úzká koalice, ani případná integrace. Chybou některých politiků Čtyřkoalice ovšem bylo, že posilovali ve veřejnosti dojem, že právě oni mohou nabídnout něco, co by se dalo označit jako "politika zbavená politiky", v níž by nešlo také (nikoliv výhradně) o konflikt, střet, účelové jednání a veřejný i zákulisní boj o moc. Vyvolat takové očekávání je riskantní, protože ti, kteří v ně uvěří, budou pravděpodobně očekávat, že bude naplněno. Protože to však není možné, budou zákonitě zklamáni a své zklamání dají dříve či později najevo.

Pro českou politickou kulturu je ovšem dění uvnitř Čtyřkoalice spíše dobrá zpráva. Může totiž pomoci v odbourávání mýtů o politice a falešných očekávání. Čtyřkoalice zřetelně demonstrovala, že se nijak neliší od ostatních politických subjektů. Dokonce je svým způsobem i překonává, protože její strany a jednotliví politici bojují mezi sebou o funkce, které ještě neexistují, a z nichž mnohé Čtyřkoalice ani nikdy nezíská.

Problémy Čtyřkoalice

Příčinou složitého vytváření společných orgánů Čtyřkoalice a vnitrokoaličního boje je celá řada problémů, které bychom mohli rozdělit na (1.) strukturální, (2.) funkcionální a (3.) ideově-politické.

1. Strukturální problémy Čtyřkoalice jsou dány především rozdílnou velikostí a s ní související organizační strukturou jednotlivých stran. V tomto případě tak úplně neplatí, že se Čtyřkoalice skládá ze dvou velmi malých (DEU, ODA) a ze dvou přibližně stejně velkých subjektů (US, KDU-ČSL). Takový pohled zohledňuje pouze volební výsledky, ale ty tvoří jen jedno (a to nejméně stabilní) kritérium velikosti strany. Z dlouhodobého hlediska je při vytváření užší koalice, nebo dokonce při případné integraci mnohem důležitější takový pohled, který zohledňuje také velikost a stabilitu členské základny a její rozložení. Z této perspektivy se Čtyřkoalice skládá ze tří malých stran, jejichž počet členů se pohybuje od několika set k necelým třem tisícům, a jedné velké strany, která má zhruba šedesátitisícovou členskou základnu. Při tomto rozložení sil by jakákoliv forma integrace dříve či později musela vést k jednoznačnému výsledku: KDU-ČSL by se rozšířila o tři menší strany. Tento vývoj by nebyl závislý na chování politiků jednotlivých stran ani na vůli k ústupkům, a nastal by i tehdy, pokud by v první fázi integrace byla lidová strana ke svým partnerům mimořádně velkorysá. Ve střednědobé perspektivě by se totiž při nastolení běžných vnitrostranických mechanismů rozhodování projevila absolutní převaha lidovecké členské základny, která je nejméně patnáctkrát silnější než členská základna zbývajících tří stran. Samozřejmě, že s těmito kvantitativními údaji souvisejí i kvalitativní aspekty. Velká členská základna umožňuje vytvoření organizační struktury ve všech politických rovinách, vyžaduje jiný způsob komunikace a větší rozvinutí vnitrostranické administrativy a kázně, než je tomu u malých stran fungujících spíše na bázi politického klubu.

Tyto strukturální faktory se projevovaly už při těch jednáních, kde o žádnou hlubší integraci nešlo. Nicméně bylo zřetelné, že se nikdy nedospěje k takovému výsledku, který by KDU-ČSL nechtěla. Lidovci neprosadili jistě všechno, o co usilovali, a v některých věcech ustoupili. Avšak ani v případě volby lídra, ani v případě sestavování stínové vlády neustoupili v ničem, co by pro ně bylo vnitrostranicky problematické. Proto se v prvním případě nestal lídrem K. Kühnl, ale lidovec C. Svoboda, byť zdánlivě proti vůli KDU-ČSL, a ve druhém případě musel být ve vládě místopředseda M. Kalousek, což zase umožnilo zbavit se C. Svobody, který mezitím obětoval svoji stranickou pozici. Je totiž zřejmé, že jednání KDU-ČSL uvnitř Čtyřkoalice je především ovlivněno vnitrostranickými motivy a v tomto případě i spory. Pro lidovecké vedení má v jistém smyslu větší váhu např. mínění jedné jejich okresní organizace než obou malých čtyřkoaličních stran dohromady. To ovšem nelze lidovcům vyčítat, protože vzhledem ke strukturálním rozdílům mezi stranami Čtyřkoalice a dominantní pozici KDU-ČSL tomu nemůže být jinak.

2. Funkcionální problémy Čtyřkoalice vyrůstají paradoxně z politických úspěchů tohoto subjektu. Aby měla koaliční spolupráce s tendencí k integraci pro zúčastněné strany nějaký smysl, musí být výhodnější než samostatná politická existence. Musí tedy umožnit lépe plnit funkce, které v politice jednotlivé strany mají, a musí jim přinést zřetelnou výhodu, protože náklady (politické, psychologické) vkládané do koalice jsou velmi vysoké a musejí se vrátit. Čtyřkoalice vznikla pod dojmem opoziční smlouvy, ale především kvůli hrozbě nového volebního zákona, proti němuž představovala účinnou zbraň. Jenomže ve chvíli, kdy začala vybírat svého lídra a sestavovat stínovou vládu, přestal shodou okolností právě tento funkcionální důvod její existence platit. Ústavní soud volební zákon odmítl a strany Čtyřkoalice mezitím získaly faktickou většinu v Senátu, která jim umožní dalšímu pokusu o novelu volebního zákona bez problému zabránit. Odhlédneme-li od ODA a DEU, pro něž je Čtyřkoalice jediná možnost, jak prodloužit svou existenci, ztratila pro US a KDU-ČSL takto úzká spolupráce svou atraktivitu. Nebo spíše musí být chápána jinak: nejde už o případnou integraci, ale o co nejvýhodnější spolupráci autonomních politických subjektů, které by nyní mohly jít do voleb stejně dobře samostatně. (Navíc není vůbec jasné, zda by US a KDU-ČSL nezískaly stejný počet hlasů jako případná Čtyřkoalice dohromady.) Tato skutečnost se plně projevila při jednáních v uplynulých týdnech. Čtyřkoaliční spolupráce nyní nemá žádný funkcionální smysl, její důvod je už jen symbolický, a to je málo na to, aby její protagonisté příliš riskovali. Ti, kteří si to neuvědomili a vsadili na integraci Čtyřkoalice, museli zákonitě dopadnout jako Cyril Svoboda. Z tohoto hlediska je od nového lídra K. Kühnla velmi rozumné, že nic neriskuje a svoji stranickou funkci chce dát k dispozici až na podzim. Do té doby bude totiž jasné, co ze Čtyřkoalice zůstane.

3. Ideově-politické problémy Čtyřkoalice jsou v zásadě provázány s předcházejícími dvěma okruhy. Nemusím asi připomínat, že jednotlivé strany se od sebe liší nejen svým programovým vymezením, ale i voličskou klientelou a v neposlední řadě také koaličním potenciálem. Pouze KDU-ČSL má díky svému politickému stylu i programovému vymezení možnost uzavřít koalici s ČSSD; ostatní strany by pro sociální demokraty mohly představovat nepřekonatelnou překážku, takže by se raději domlouvaly znovu s ODS, která je jim sice programově ještě vzdálenější, ale připadá jim čitelnější a především spolehlivější. Ideově-politické důvody jsou natolik závažné a rozdíly mezi stranami jsou tak velké, že vytváření společných programových dokumentů odsunula Čtyřkoalice až na dobu po všech jednáních o personálních otázkách. Z hlediska proklamovaného pojetí politiky je sice takové jednání těžko pochopitelné, ale zvolené pořadí řešených otázek zřetelně ukazuje, že Čtyřkoalice je především účelovým spojením umožňujícím jeho členům zachovat nebo zvětšit svůj podíl na moci. Teprve v druhé řadě se pak bude hledat, co mají jednotlivé subjekty vlastně společné, kromě pochopitelného odporu k opoziční smlouvě. Toto hledání bude ovšem velmi obtížné vzhledem k tomu, že se význam Čtyřkoalice pro KDU-ČSL i US v poslední době výrazně snížil.

Stínová vláda

Problémy Čtyřkoalice při hledání vlastní tváře a další společné cesty jsou tedy pochopitelné. Nejsou jen výsledkem postojů a jednání čtyřkoaličních politiků, ale mají své hlubší strukturální, funkcionální a ideově-politické příčiny, které se musejí při vytváření koalice a při jakýchkoli integračních procesech projevit. Naproti tomu nepochopitelné je to, že vedoucí představitelé Čtyřkoalice dopustili, aby se slabost tohoto uskupení tak zřetelně projevila právě při sestavování stínové vlády.

Stínová vláda v našich podmínkách nemá prakticky žádný politický význam a pro rozumně uvažujícího člověka působí spíše směšně. Skutečnost, že novináři zvláště v posledních týdnech - možná i s trochou škodolibosti - začali politiky označovat jako stínové ministry toho či onoho resortu, na tom nic nezmění. Stínové vlády mají určitý smysl ve dvoustranických politických systémech nebo v systémech s dominantní opoziční politickou stranou, kde se vytváří alternativní kabinet, který je schopen jako celek po vítězných volbách převzít vládní odpovědnost. Skutečně významná je stínová vláda ovšem pouze v britském politickém systému, kde je institucionalizována, tzn. že se s jejím ustavením pojí určitá pravidla, výhody a požitky, a kde má v "Ministers of the Crown Act" z roku 1937 také právní ukotvení. Vůdce nejsilnější opoziční strany zde sestavuje stínový kabinet, přičemž se dodržuje pravidlo, že po odstoupení stávající vlády v důsledku volební porážky musí být právě vůdce této opozice pověřen funkcí premiéra. Kromě některých práv, která se s funkcí stínového premiéra pojí, je také důležité připomenout, že on sám, stejně jako významní členové stínového kabinetu, jsou za tuto svou činnost placeni, přičemž např. penze stínového premiéra je srovnatelná s penzí ministerského předsedy.

V České republice ovšem nic z toho neplatí, takže stínový kabinet má jen ten význam, že se v něm rekrutují politici, kteří se specializují na určitou problematiku. To ovšem mohou stejně dobře dělat i bez směšných funkcí stínových ministrů. Už sestavení stínové vlády ODS bylo zbytečné. Nicméně ODS jako nejsilnější opoziční strana pouze ustavila stínovou vládu, jejíž složení sotva znají i členové strany, a tím celá akce pro veřejnost skončila. Čtyřkoalice naproti tomu přikládá vytvoření stínové vlády velký význam, probíhal předvýběr kandidátů a nakonec se o virtuální posty rozhořel takový boj, že nejen ohrozil důvěryhodnost Čtyřkoalice, ale dokonce přinesl neklid i dovnitř jejích stran. Přitom nejde ani o faktické resorty a v podstatě nejde ani o žádné pozice, protože funkce se budou rozdělovat až po volbách (pokud vůbec). Díky volebnímu systému, za který Čtyřkoalice bojovala, bude muset uzavřít koalici s jiným politickým subjektem. Jednání mohou dopadnout tak, že v budoucí vládě bude jen některý ze stávajících stínových ministrů a to ještě s jiným resortem. Ostatně je známo, že po volbách příliš neplatí to, co bylo před volbami; to se často týká i poměrů sil uvnitř stran. Ve světle těchto skutečností je politické riziko, které podstoupila Čtyřkoalice při sestavování stínové vlády, těžko pochopitelné. Absurdnost celé záležitosti podtrhla již zmiňovaná demise "stínového ministra" Krásy, která jí dává rozměr politické frašky, protože nepřímo ukazuje, jak moc berou čtyřkoaliční politici tyto virtuální posty vážně.

Politické chyby a selhání

Přes všechno pochopení, které pro problémy uvnitř Čtyřkoalice můžeme na základě racionální analýzy mít, nelze nevidět, že právě v rozhodujících chvílích pro další osud Čtyřkoalice část její politické reprezentace selhala. Klíčová chyba ovšem není v tom, že Čtyřkoalice začala diskutovat o způsobu regulace mocenských vztahů mezi svými jednotlivými subjekty. Zásadní chybou je to, že toto úsilí nedokázala spojit s přesvědčivým politickým poselstvím, ale že ho naopak až osudově spojila s mediálně vděčným, ale o to nebezpečnějším vytvářením stínové vlády. Čtyřkoalice si tak sama vytvořila problém, který neexistoval a v němž se manifestovaly všechny vnitřní problémy, které mohly být postupně v následujících měsících řešeny. Ještě horší ovšem je, že se konflikty mezi jednotlivými subjekty Čtyřkoalice, které jsou pochopitelné a neodstranitelné, přesunuly právě díky nesmyslné politické hře o stínovou vládu i do jednotlivých stran, resp. do KDU-ČSL a US.

U relativně nové a stále se hledající Unie svobody to nepřekvapuje tolik jako u lidovců. V lidové straně existují tradičně skryté konfliktní linie, jež mají často regionální charakter, ale které probíhají také mezi stoupenci více konfesijně a tradičně ukotvené strany a stoupenci moderního politického subjektu křesťansko-demokratické orientace. Tyto potenciální zdroje konfliktu, známé v historicky jinak podmíněné podobě už z meziválečného období, jsou zpravidla překonávány přirozenou disciplinovaností a loajalitou členské základny, ale také zdařilou vnitrostranickou politikou jejího vedení. Zdá se, že tento úkol není momentálně Jan Kasal schopen plnit. Přestože se mu podařilo odstavit hlavního rivala Cyrila Svobodu (ovšem nikoliv díky vlastní strategii, ale spíše Svobodovým chybám), nedokázal vést čtyřkoaliční jednání tak, aby se jejich rozpačitý průběh nepřenesl dovnitř jeho vlastní strany. Jako rozhodující pro Kasalovo selhání se jeví jeho neochota stát se členem stínové vlády, zvláště tehdy, jsou-li v ní zastoupeni všichni ostatní předsedové, a to i za cenu, že se např. pro R. Majzlíka musel vymyslet speciální resort. Kasal tak vysílal svým spolustraníkům nejasný signál: osobně se na jedné straně od stínové vlády distancoval a nechtěl nést osobní odpovědnost, jako by nevěřil budoucnosti Čtyřkoalice, na druhé straně ale usiloval o pozice v této vládě pro lidi ze svého stranického křídla. Ještě větší chybu ovšem Kasal udělal v okamžiku, kdy se nezúčastnil jednání o složení stínové vlády. Nemoc v tomto případě není omluvou, protože kvůli absenci předsedy nejsilnější čtyřkoaliční strany se jednání jistě mohla odložit. Vyústění sporu Svoboda-Kalousek a výběr Kühnla do pozice lídra bez Kasalovy přímé účasti nemohly vést k ničemu jinému než ke vzrůstu nejistoty a napětí uvnitř KDU-ČSL. Toto napětí nespočívá nyní jen v konfliktech mezi jednotlivými osobami, křídly a názorovými proudy, ale i v nejistotě, jakým směrem stranické vedení čtyřkoaliční jednání vede a jakého stupně integrace či koalice chce s liberálními - a pro značnou část lidoveckých voličů jen těžko akceptovatelnými - unionistickými politiky vlastně dosáhnout.

Jsme tak svědky v politice velmi neobvyklé situace, která svědčí o politické neprozíravosti hlavních protagonistů: úspěšný politický subjekt s reálnou šancí na volební vítězství, s dlouhodobě vysokými preferencemi a s velmi výhodnými externími politickými podmínkami se sám zbytečným odhalením vlastních problémů a rozporů oslabuje. Přitom vzhledem k momentální nespokojenosti velké části české společnosti s opoziční smlouvou, slabosti sociální demokracie vyčerpané vládní odpovědností, široké podpoře známých osobností a novinářů ještě posílené událostmi kolem ČT, nemusela udělat Čtyřkoalice téměř nic a přesto by dosáhla slušného volebního výsledku. Nyní bude mít mnoho problému s tím, jak přesvědčit voliče, že je dobrou alternativou k občanským a sociálním demokratům.

Odsouzena k úspěchu?

Do voleb zbývá více než rok a to je teoreticky hodně času na napravení obrazu, který Čtyřkoalice jako celek i její jednotlivé strany při sestavování stínové vlády vytvořily. Nicméně podstatné faktory, o nichž jsem se zmínil, budou pro Čtyřkoalici představovat na této cestě téměř nepřekonatelnou překážku. Společné politické poselství, které Čtyřkoalice dosud nabízela, se omezovalo na negativní vymezení se vůči stranám opoziční smlouvy a na nespecifikovanou nabídku nového politického stylu s morálnějším a méně stranickým pojetím politiky. Skutečnost, že nic takového není možné, však strany Čtyřkoalice předvedly názorně svým příznivcům už při první vážné zkoušce. Hledání konkrétnějšího a podobně atraktivního politického programu, s nímž bude možno oslovovat voliče v následujících měsících, bude už mnohem složitější.

Kromě toho čeká Čtyřkoalici ještě jedna těžká zkouška, kterou bude sestavování společných kandidátek pro volby do Poslanecké sněmovny. To je úkol, jenž by byl pro koalici v současné podobě zřejmě nepřekonatelný. Optimální model skutečně společné kandidátní listiny, v níž by nebyl brán příliš zřetel na stranickou příslušnost jednotlivých kandidátů, nebude Čtyřkoalice moci zvolit. Mnohem pravděpodobnější totiž je, že KDU-ČSL i Unie svobody budou chtít vytvářet kandidátky tak, aby mohlo být následně zachováno rozdělení poslanců podle jednotlivých stran. To bude ovšem znamenat velmi komplikované vyjednávání, protože představy stran o tom, jaký bude jejich podíl na volebním úspěchu a kolik mají tedy mít lidí na předních místech listiny, se budou lišit. Právě při sestavování společné kandidátky - pokud k tomu ovšem vůbec dojde - se plně projeví všechny rozpory, které uvnitř Čtyřkoalice existují, a především skutečnost, že při zachování stávajícího volebního systému nemá Čtyřkoalice pro své členy téměř žádný smysl.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč vlastně ještě Čtyřkoalici držet a tolik riskovat, když pro to není žádný rozumný důvod. Jenomže jeden důvod stále zůstává. Do projektu Čtyřkoalice už bylo vloženo příliš mnoho politického kapitálu, příliš mnoho osobního nasazení, příliš mnoho nadějí. Rozpustit koalici by pro všechny zúčastněné politiky znamenalo přiznat porážku. Samozřejmě, že není mnoho důvodů k zachování Čtyřkoalice. Dokud ovšem nebude existovat pádný důvod pro její rozbití, budou ji zřejmě její tvůrci udržovat při životě. V současnosti to vypadá tak, že ze čtyřkoaliční pasti nevede pro vedení KDU-ČSL ani US snadná cesta ven. Není proto přehnané tvrdit, že Čtyřkoalice je svým způsobem odsouzena k volebnímu úspěchu, protože jedině ten by jí mohl vrátit smysl. Politici obou velkých koaličních stran však musejí nyní přemýšlet, zda by politická prohra, kterou by byl rozpad této koalice rok před volbami, nebyla nakonec lepší a snesitelnější než opakované vnitrokoaliční a vnitrostranické problémy a konflikty, jež mohou přivodit neúspěch ve volbách a krizi hlubší a dlouhodobější. Zvážit všechna tato rizika a důsledky možných proher a vítězství a vyvodit z nich rozumný závěr je pro vedoucí představitele obou hlavních čtyřkoaličních stran velká výzva a odpovědný politický úkol.

Revue Proglas 3/2001
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru