Ústava ČR
Co (ne)může prezident v zahraniční politice?
Názorová jednota všech orgánů státu je možná jen v totalitním režimu
Zdeněk Koudelka | 30. 1. 2012
Výkonná moc je u nás dělena mezi prezidenta a vládu. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, ale jen té její části, která nepřísluší prezidentu republiky. Tato dvouhlavost není jen ve výkonné moci, ale i v zákonodárné, kde se o moc dělí Poslanecká sněmovna se Senátem, a v soudní, kde vedle Ústavního soudu působí Nejvyšší soud spolu s Nejvyšším správním soudem. Jako se Poslanecká sněmovna nemůže zmocnit pravomocí Senátu ani Ústavní soud by se neměl zmocnit kompetencí Nejvyššího soudu. Též ústavních práv prezidenta se nemůže zmocnit vláda.
Pár slov k výročí ODS
Aleš Dvořák | 8. 4. 2011
V dubnu uplyne dvacet let od založení ODS, naší jediné vlivné a společensky ukotvené pravicové strany od konce druhé světové války. Podtrhuji slova jediné vlivné a ukotvené, neboť patří mezi základní úspěchy ODS, že se jí podařilo získat a udržet oba přívlastky zároveň. Ostatní pravicová uskupení buď nikdy nedosáhla měřitelného vlivu, nebo nepřežila výměnu osobností zakladatelů ve vedení či jedno volební období ve vládě. Situace, v níž se strana v čase svého jubilea nachází, bude nepochybně příležitostí k mnoha úvahám. Na jedné straně bude poukazováno na vládní angažmá v koalici, která se opírá o nevídaně silnou parlamentní většinu, vykazuje mnohem menší ideovou nesourodost než předchozí koalice a nepostrádá jistý reformní étos. Na straně druhé bude rozebírán historicky nejslabší volební výsledek v loňských sněmovních volbách, setrvalá myšlenková matnost a rozpačité názorové tápání. Právě poslední uvedené charakteristiky jsou podle mého problémem nejvyšší důležitosti, od něhož se ostatní, včetně odlivu voličů, odvíjejí.
Přímá volba prezidenta
Jak, kým… Nebo vůbec ne?
Vlastimil Havlík | 31. 1. 2011
Za posledních přibližně patnáct let jsme si už zvykli, že čas od času se ve veřejné diskusi objeví hlasy volající po zavedení přímé volby prezidenta. Hlasy jsou to někdy důrazné (zejména v období posledních dvou voleb hlavy státu), v řadě případů dokonce přetavené ve více či méně detailní (a více či méně povedené) návrhy změn Ústavy ČR. Po nástupu vlády Petra Nečase a jasně stanoveném cíli vlády přenést volbu prezidenta z parlamentu na občany se zdá být více než kdy jindy pravděpodobné, že v brzké době čeká Českou republiku prozatím největší zásah do konstelace politického systému od rozpadu federace.
Program konzervativců? Změny ústavy!
Jan Frank | 28. 1. 2011
Podíváme-li se na důsledky ekonomické krize jako na zdroj inspirace, můžeme konstatovat, že spustila analytickou lavinu a v politice nejčastěji škrty a plány reforem. To je zajisté dobře, ale v zásadě jde jen o úlek a nedobrovolnou improvizaci. Reformy nedoprovází žádný oficiální etický komentář cílící k pokračování a stabilizaci. Vláda má přitom k dispozici hospodářské a politické prognózy. Ví, že navzdory krátkodobým nadechnutím a setrvačnosti německého hospodářského génia HDP Evropy, jejíž ekonomika a sociální struktura je politicky stále více podvázána, dlouhodobě nečeká nic dobrého. Za daných okolností ve společnosti přetrvává domněnka, že to, co prožíváme, je vratný proces. Výsledkem nemůže být nic jiného než tenze.
Riziko právně závazné Listiny základních práv EU
Oč Václav Klaus opírá svou argumentaci?
Michal Petřík | 9. 11. 2009
Ošetření poválečného vysídlení a riziko znovuotevření právních a majetkových otázek, tedy prolomení tzv. Benešových dekretů, na které nedávno upozornil prezident republiky, se zdaleka netýká jen potenciálních majetkových žalob, jak se dnes ozývá nejčastěji. Jde i o tzv. amnestijní zákon. Závažnost celého problému je pojmenována také v Česko-německé deklaraci z roku 1997, jejíž bod III říká: „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány."
Proč Ústavnímu soudu netleskám
Tomáš Břicháček | 18. 9. 2009
Zdá se, že Ústavní soud svým kontroverzním rozhodnutím o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. u veřejnosti získal spíše kladné než záporné body, jak alespoň napovídají průzkumy mínění a jak cítím i z reakcí svého okolí. Vzniklou krizi občané paradoxně přičítají spíše politikům než Ústavnímu soudu. U odborné veřejnosti a politické reprezentace je situace poněkud odlišná; mnoho význačných expertů z oblasti ústavního práva i čelných politiků hovoří o nebezpečném excesu.
Následující článek, který přichází poté, co se zvířený prach už částečně usadil, je dalším z řady, které se věnují správnosti a legitimitě daného nálezu, a to z perspektivy ústavněprávní i politické. Zkoumá v tomto ohledu jednak skutečnost, že Ústavní soud si přisvojil pravomoc rušit ústavní zákony, jednak konkrétní použití této kompetence v daném případě.
Strana 1
Rubriky
Partnerský časopis
Inzerce
