národ
Evropa jako polysém
Polemika s Romanem Jochem
David Hanák | 23. 3. 2012
Kdysi jsem při zahájení jedné své přednášky uvedl tezi státního prezidenta Emila Háchy, vášnivého anglofila a překladatele z angličtiny. Hácha, když se dozvěděl, že Británie vstoupila do druhé světové války, prý prohlásil: „Británie v každé válce vyhraje alespoň jednu bitvu, a to tu poslední." Vzpomínám si, jak mi tehdy Roman Joch skočil do řeči a jako správný obdivovatel USA mne upozornil, že s USA Británie válku prohrála. Já mu na to opáčil, že to byla válka občanská a ta se nepočítá.
Právo menšin v proměnách času a souvislostí
Historii nezměníme, proto bychom ji neměli přehlížet
Václav Houžvička | 13. 2. 2012
Téma národnostních či etnických menšin představovalo pro meziválečné Československo klíčový moment jeho existence i mezinárodněprávního postavení. Záhy po založení samostatné ČSR to potvrdil pokus o ustavení Německých Čech na přelomu let 1918 a 1919. Následovala krátká éra určitého zklidnění a nastartování kooperativních vztahů českých a německých politických stran nového státu ve 20. letech. Nástup nacismu v sousedním Německu vyvolal eskalaci politických požadavků politické reprezentace Sudetoněmecké strany na konci třicátých let 20. století. Konflikt Čechů a Němců kulminoval na podzim roku 1938 připojením pohraničních oblastí ČSR k Německé říši v důsledku podpisu Mnichovské dohody. Na základě tzv. práva (ve skutečnosti pouze principu) na sebeurčení skupin etnických Němců ve střední a východní Evropě bylo zničeno Československo. Toto historické memento si nástupnická Česká republika nemůže dovolit přehlížet. Jakkoliv se mezinárodní kontext postavení našeho státu podstatně proměnil díky členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Zkušenost říká, že žádná situace není navždy neměnná.
Bezpečnost versus svoboda?
Bronisław Wildstein | 12. 12. 2011
Žijeme v říši samozřejmosti. Takový závěr se nabízí, pokud pozorujeme polský mediální mainstream a nasloucháme publicistům, kteří v něm dominují. Je pro ně samozřejmé, že vzdát se eura nebo omezit je by znamenalo katastrofu, že čím více kompetencí mají unijní instituce a jejich úředníci, tím lépe, že odevzdání správy státních, především pak našich financí do rukou jakéhosi dosud blíže neurčeného evropského orgánu uzdraví kontinentální a polskou ekonomiku, že pokrok rovná se přesun pravomocí státu k evropským instancím a že řešení navrhovaná v Bruselu, ale také v Berlíně či v Paříži mají na zřeteli výlučně naše společné dobro a politici i úředníci, kteří tam působí, se povznesli nad partikulární zájmy a reprezentují nezištnou evropskou identitu, a také že ve světě upevňovaných hospodářských vztahů ztrácí suverenita na významu a odchází na smetiště dějin. Hlasatelé těchto názorů tvrdí, že z jejich odpůrců promlouvá výlučně ignorance nebo zlá vůle, či spíše obojí dohromady.
Národ: definice a interpretace
Zamyšlení nad knihou Rogera Scrutona O potřebnosti národů
Jan Kubalčík | 25. 11. 2011
Kniha se věnuje velmi aktuální otázce role národů a národních států v současném světě, kde v diskusích intelektuálních elit převládá přesvědčení o nutnosti posilování kompetencí nadnárodních autorit, či dokonce konstituci autorit zcela nových. Autor zvláště přihlíží k situaci Evropské unie a dalšímu prohlubování její integrace, jakož i ke specifické situaci britského národa v rámci tohoto procesu. Jednoznačně se staví na stranu národů a výmluvně a relevantně argumentuje ve prospěch jejich legitimity.
Národy a nacionalismus
Roger Scruton | 5. 10. 2011
K otázce národa a jeho původu se již napsalo mnoho. Teorii, že je národ nedávným vynálezem, výtvorem moderního administrativního státu, patrně jako první formuloval ve stručném, zato však oslavovaném článku Lord Acton.1 Autoři ze všech částí politického spektra podporovali různé verze tohoto postoje a argumentovali, že národy jsou byrokratickým vynálezem, vedlejším produktem „tiskového kapitalismu" (Benedict Anderson), koloniální správy či byrokratických potřeb moderní vlády. Ernest Gellner zašel dokonce tak daleko, že popsal nacionalismus jako filozofii knihy: jako nástroj, jímž se noví byrokraté snažili legitimizovat svou vládu v post-osvícenské Evropě obhajobou souladu mezi lidmi a vzdělanými intelektuály, kteří jsou jako jediní způsobilí těmto lidem vládnout.2 Levicoví (Eric Hobsbawm, Benedict Anderson) i pravicoví (Kenneth Minogue, Elie Kedourie) myslitelé se shodli v mnoha bodech; výslednou představu pak lze vhodně sumarizovat úslovím, že národ je charakteristicky moderní formou společenství, jejíž vznik je neoddělitelný od kultury psaného slova.3 Radikálové využívají tohoto faktu k tvrzení, že národy jsou pomíjivé a že nemají žádné Bohem dané právo na existenci či přirozenou legitimitu, zatímco konzervativci jej užívají, aby tvrdili přesný opak, totiž že existence národnosti je úspěchem, „vítězstvím" pořádku, který je jak stálejší, tak otevřenější než dávná společenství víry či kmenové atavismy, které národ nahrazuje.
Maďarsko versus demokracie
Je třeba se obávat tamějších ústavních změn?
Lucie Szymanowská | 29. 4. 2011
Maďarská vládní koalice Fidesz-Křesťankodemokratická lidová strana (KDNP) čelí v souvislosti s vnitrostátní legislativou v krátkém časovém odstupu už druhé vlně mezinárodní i domácí kritiky. Po balíčku mediálních zákonů na přelomu let 2010-2011 je nyní jejím předmětem nová maďarská ústava, přijatá v parlamentu 18. dubna. Právě v tuto ústavu měl dle záměrů Fideszu vyústit vládní program „národní spolupráce" formulovaný poté, co vládní koalice získala před rokem 68,12 % parlamentních mandátů, umožňujících jak změnu ústavy, tak i řady dalších zákonů. Ústavotvorný proces však ve znamení národní spolupráce zdaleka neproběhl. Znamená to, že nová maďarská „společenská smlouva" nestojí na politickém ani společenském konsensu, a postrádá tedy legitimitu? Umožní, jak jí vyčítají kritici, zásadní antidemokratickou změnu systému? Nebo jen dráždí jazykem a duchem preambule?
Zhouba rent-seekingu
Příběh Ukrajiny posledních 20 let ve vynikající knize Anderse Aslunda
Martin Laryš | 18. 8. 2010
V Česku neexistuje mnoho odborných knih pojednávajících o Ukrajině. Kniha Anderse Aslunda How Ukraine Became a Market Economy and Democracy je ovšem jediná svého druhu i v anglojazyčné literatuře: pojednává o celém období ukrajinské nezávislosti až do roku 2008, a to jak z hlediska politického, tak z hlediska ekonomického. Aslund má nespornou výhodu v tom, že se s většinou aktérů, o nichž ve své knize píše, osobně setkal a má mnohem hlubší vhled do situace než drtivá většina ostatních expertů západní provenience.
Strana 1
Rubriky
Partnerský časopis
Inzerce
