Evropská unie
Pád evropské exkluzivity
Ondřej Šlechta | 19. 3. 2010
Co spojuje krachující Řecko, rozšiřování Unie bez koncepce a kodaňský klimatický summit, na kterém byla Evropská unie se svými požadavky a zájmy odsunuta na vedlejší kolej? Všechny symptomy vytrácející se akceschopnosti potvrzují zjištění, že Evropa není schopna (a nedá se předpokládat, že v blízkém horizontu schopna bude) udržet svou pozici součásti řídícího centra světového systému. Její další směřování bude s největší pravděpodobností, ať už půjde o ekonomický tlak Číny, energetickou politiku nebo imigraci ze třetího světa, plně ovlivňováno silami vycházejícími z jiných oblastí. A tak zatímco v Česku se nekonečně vede poněkud archaická debata o tom, jestli nám blahobyt zajistí existence vně, nebo uvnitř Evropské unie, Evropa začíná ztrácet svůj historický význam jako celek.
Lisabonská mašina se zadírá
Kauza navýšení počtu europoslanců ukazuje, kterak EU umí škodit sama sobě
Ondřej Krutílek | 15. 3. 2010
Jedním z nejdůležitějších argumentů pro přijetí Lisabonské smlouvy byl ten, jenž hovořil o zefektivnění fungování EU. Pár měsíců poté, co Unie začala novými pravidly řídit, se ale ukazuje, že zastánci „stále užší integrace" ne všechno náležitě domysleli.
Lisabonská smlouva nefunguje!
Hynek Fajmon | 15. 3. 2010
Přívrženci evropské ústavy a poté Lisabonské smlouvy nás několik let přesvědčovali, že přijetí těchto dokumentů je pro Evropskou unii naprosto nezbytné. Říkali, že Evropská unie díky Lisabonské smlouvě „posílí své postavení ve světě" a „odpoví na hospodářské a sociální výzvy 21. století". Smlouva vstoupila v platnost na konci minulého roku a nyní máme po zhruba třech měsících příležitost podívat se na to, zda se tyto sliby skutečně naplnily - nebo se alespoň začínají naplňovat. Zatím vše nasvědčuje tomu, že Lisabonská smlouva nefunguje.
Velký návrat do Evropy
Dopady posledních dvou rozšíření EU pohledem Američana
11. 3. 2010
Přední expert amerického ministerstva zahraničních věcí na evropskou politiku David T. Armitage jr. se ve své zprávě pro Centrum pro analýzu evropské politiky pokouší odpovědět na otázku, jaký měl vstup tzv. středoevropské desítky do EU vliv na Unii jako celek. Armitage nejdříve krátce shrnuje vývoj vztahů od konce studené války, poté se pokouší posoudit, jak se novým členským zemím daří hrát evropskou hru. Nakonec uvádí několik pozitivních a negativních dopadů rozšíření.
Evropské poručnictví
Hans Magnus Enzensberger | 7. 3. 2010
Dobré zprávy jsou vzácné; proto se doporučuje začít jimi, třebaže každý schopný reportér samozřejmě dává přednost těm špatným. Moje óda na Evropskou unii bude krátká.
Transatlantické vztahy na rozcestí
24. 2. 2010
Transatlantické vztahy nejsou bezproblémové, což se vícekrát ukázalo nejen během uplynulých desetiletí, ale velmi silně i za tzv. irácké krize v roce 2003. S nástupem demokratického prezidenta Obamy se mnozí Evropané těšili na vstřícnější a snad i štědřejší americkou zahraniční politiku. Velká očekávání se ale nenaplnila. Evropské země musí jednat se silnou a sebevědomou Amerikou a další vývoj transatlantických vztahů tak více než dříve záleží na schopnosti Evropanů dohodnout se mezi sebou a představit se jako spolehlivý a silný partner.
Trojští koně z bruselské stáje
Tomáš Břicháček | 17. 2. 2010
Prohlubování evropské integrace, resp. centralizace nepostupuje vždy tak rychle, jak by si zastánci „stále užší Unie" přáli. V citlivých oblastech, jako jsou daně, trestní právo, obrana, sociální zabezpečení aj., naráží jejich nekonečné ambice na odpor mnoha nebo i většiny členských států. Mnozí centralisté, zvláště čistokrevní federalisté, jsou zcela otevření a své vize o Europe-puissance (EU jako velmoci v mezinárodních vztazích), společné obraně, evropském občanském či trestním zákoníku nebo harmonizaci daní hlásají otevřeně. Zkušení taktici, typicky Evropská komise či reprezentace některých členských států, používají postupy méně transparentní a méně legitimní, zato perspektivnější.
Antidiskriminace, díl druhý
Ondřej Krutílek | 3. 2. 2010
Česká republika hodlá změnit svou rámcovou pozici k návrhu nové unijní antidiskriminační směrnice. Zdálo se, že po peripetiích s přijímáním českého antidiskriminačního zákona, kdy zazněly snad všechny argumenty, proč takovou normu nepřijímat, nelze přijít s ničím novým. Jenže proponenti agendy rovného zacházení je asi neslyšeli.
Kam dál po Lisabonu?
Tomáš Břicháček | 20. 1. 2010
Lisabonská smlouva vstoupila 1. prosince 2009 v platnost. Završila se tak anabáze, jež se vinula většinou první dekády nového tisíciletí a stála velké množství energie jak propagátory, tak oponenty dalšího prohlubování evropské integrace.
Pro odpůrce „stále užší Unie" byla v uplynulých letech euroústava (resp. Lisabonská smlouva jakožto momentální zosobnění centralizačních tlaků) hlavním tématem, ke kterému se vázala podstatná část jejich úsilí. Není proto překvapivé, že poté, co se reformu smluv nakonec podařilo prosadit, nastala u mnohých vedle deziluze také částečná dezorientace spojená s tápáním, pokud o otázku, jakým směrem napřít síly v rámci nového uspořádání; to vše na pozadí nejrůznějších prognóz dalšího vývoje EU.
Lisabonská smlouva přináší do struktury Evropské unie velmi významné změny a posouvá ji na cestě k centralizované federaci. Přesto by neměla být přeceňována. Je důležité si uvědomit, že není žádným bezprecedentním převratem, novým jevem ve vývoji evropské integrace. Je jen pokračováním dlouhodobých tendencí, toliko dalším projevem centralizační dynamiky, která je jedním z definičních znaků evropské integrace od jejího počátku. Není možné tvrdit, že před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost jsme byli suverénním státem a nyní suverenitu ztrácíme. Zásadním převratem z hlediska svrchovanosti byl již vstup do EU. Změny vyplývající z Lisabonu, jakkoli jsou velmi významné, už mají v tomto smyslu spíše kvantitativní než kvalitativní povahu. I z toho bychom měli vycházet při úvahách o dalším postupu.
Následující článek je příspěvkem do diskuse na téma, kam by měl proticentralistický tábor v České republice napnout své úsilí ve střednědobé budoucnosti.
Turečtí reformátoři
18. 1. 2010
Výzkumníkovi Century Foundation a bývalému americkému velvyslanci v Turecku Mortonu Abramowitzovi a profesoru mezinárodních vztahů Henri J. Barkeyemu vyšel v posledním loňském vydání Foreign Affairs článek o současné situaci v Turecku. Autoři poukazují na řadu jak pozitivních, tak rozporuplných rozhodnutí turecké vládnoucí strany AKP a jejího hlavního představitele Recepa Erdogana. Uvádějí příklady kroků, jimiž Turecko zlepšilo své vyhlídky na vstup do Evropské unie, ale i těch, které vedly spíše ke snížení jeho šancí.
Strana 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10
Partnerský časopis
Inzerce
