filozofie
Myšlenkový svět Václava Havla
Tomáš Břicháček | 11. 4. 2012
Silná reakce na nedávné úmrtí Václava Havla potvrdila míru vážnosti a obliby, které se bývalý prezident i po letech strávených v politickém ústraní těšil u nemalé části naší veřejnosti. Podle průzkumu agentury Focus ze začátku tohoto roku prý hodnotí Havla kladně jako člověka 90 % Čechů a jako politika 70 %. Tato čísla, i když byla jistě navýšena tehdejší nostalgickou náladou stimulovanou médii, nemusí být příliš vzdálena od skutečnosti. Ptejme se však jinak: Znamená to, že velká většina Čechů patří mezi Havlovy ideové souputníky? Sotva. Je třeba rozlišovat mezi respektem či sympatiemi k politikovi na straně jedné a podporou jeho programu na straně druhé.
Když myslím na euroměnu, napadá mě intelektualismus
Alexander Tomský | 9. 3. 2012
Nejhorší nemoci nejsou nemoci těla, nýbrž nemoci ducha. A nejnebezpečnější z postižených nejsou za zámky blázinců, vypadají normálně, ba dokonce i velmi sympaticky a inteligentně. Většinou dosáhli značného úspěchu v umění nebo v nějakém humanitním oboru a mají osobní kouzlo (charisma), umí mluvit, a tak na výsluní mediálního zájmu hovoří ex cathedra o morálce, filozofii, náboženství, ekonomii a politice, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené.
Václav Havel státník?
Jan Frank | 21. 12. 2011
Smrt Václava Havla nutí každého, kdo to odkládal, vyjasnit si k němu svůj vztah. V této souvislosti média nabízejí hned několik možností: politik, dramatik, filozof a státník, v každém případě gigant. Nejodvážnější komentáře tvrdí, že Havlovi doslova vděčíme za svobodu. Dále se připomínají jeho nejslavnější myšlenky a slova, mezi nimi pochopitelně Havlův sen o pravdě a lásce. My, kteří tyto dvě sestry rovněž milujeme, však v jejich zájmu váháme, zda přijmout celé nabízející se menu Havlových životních rolí, jež jako by tvořilo jeden organický celek hodný automatické úcty. Pravda a láska, ty opravdové, by měly vítězit i nad mýty, iluzemi a patosem, a proto snad není hanou se na velkého muže podívat i tímto prizmatem.
Usmrkanci proti filozofovi
Proces s profesorem Ryszardem Legutkem
Bronisław Wildstein | 16. 11. 2011
Proces, který dvojice polských gymnazistů (dnes už studentů) iniciovala proti filozofu Ryszardu Legutkovi, je zcela kuriózní a precedentní. Ztělesňuje jev stále dalekosáhlejších pokusů o umlčování „nekorektních" osob, tedy těch, které neakceptují dnes dominující levicově-liberální ortodoxii a rozšiřování soudní pravomoci za veškeré meze, včetně mezí zdravého rozumu. Může vyjít najevo, že ve vztahu k žákům, kteří se snaží ze školních prostor odstranit v Polsku tradiční krucifixy, ani k jejich jednání nemá filozof právo použít hodnotících výrazů.
Jak (ne)dělat politickou teorii: případ Tocqueville
Pavel Dufek | 12. 10. 2011
Proč by nás měl na počátku jednadvacátého století zajímat Alexis de Tocqueville? Odhlédneme-li od učebnicových frází především o jeho dvou hlavních dílech - Demokracii v Americe (dále DA) a Starém režimu a revoluci (SRR) - v nichž vystupují do popředí Tocquevillova originalita, pronikavý vhled, schopnost jít pod povrch věcí či odvaha nabízet nekonvenční vysvětlení historických událostí, z čeho pramení jeho aktuálnost pro dnešního čtenáře, ať už přichází z akademické sféry, nebo ho prostě jen nebaví číst před spaním beletrii? Originalitou a nekonvenčností koneckonců oplývalo nemálo autorů či autorek, které si dnes připomínáme pouze z historického zájmu či jako součást úcty k literárně-odbornému kánonu.
Palestina: skutečně nelze rozeznat bílé od černých?
David Hanák | 14. 9. 2011
V Mladé frontě Dnes minulý týden vyšel článek Marka Čejky „Palestina: šachy bez černých a bílých". Autor v něm zastává stanovisko, že v konfliktu mezi Palestinci a Izraelem nelze rozlišit, kdo je „hodný" a kdo „zlý", a že on sám coby odborník zastává bezhodnotový postoj „mezi", který mu umožňuje vidět historickou hloubku a celkovou složitost tohoto do značné míry trvalého konfliktu. Čejka jeho „neřešitelnost" přirovnává k filmům s Jamesem Bondem: kulisy se mění, ale konflikt zůstává. Na konci pak sumarizuje: Blízký východ není „western" s hrdiny v bílém a padouchy v černém.
Arnold Gehlen a my
Centrum pro studium demokracie a kultury připravuje české vydání knihy Moral und Hypermoral
Jiří Knap | 12. 1. 2011
„Je potřeba mít moc, aby bylo vůbec možné jednat, zejména v morální sféře. S konáním dobra je nutně spojená moc podobně jako síla se zajištěním ochrany. Hledat dobro a zavrhnout při tom moc je spojeno s povrchní a svéhlavou představou, že život by měl být prost všech omezujících podmínek a požadavků." Tolik jedna z ústředních tezí knihy Moral und Hypermoral. Arnold Gehlen toho má ale dnešku co říci mnohem víc.
Leszek Kołakowski: jedinec, svoboda, rozum
16. 11. 2009
Plodná a složitá životní cesta Leszka Kołakowského se uzavřela 17. července letošního roku. S některými jeho texty se mohli čtenáři seznámit i na stránkách Revue Politika nebo Revue Proglas. Vyšel zde také překlad studie Rogera Kimballa s názvem „Leszek Kołakowski a anatomie totalitarismu", jež představuje výklad jeho stěžejního díla Hlavní směry marxismu s podtitulem Vznik, rozvoj, rozklad. Tato trilogie o celkovém rozsahu 1500 stran, na níž autor pracoval zhruba deset let, byla přeložena do všech světových jazyků (včetně čínštiny a vyjma ruštiny). Není pochyb o tom, že by bylo navýsost potřebné, aby se právě tato kniha objevila i česky, neboť znalost doktríny, která v našich zemích vládla po čtyřicet let a jež má stále dosti početný okruh vyznavačů, je často povrchní a fragmentární, a to nejen u politiků, ale i u lidí reprezentujících český myšlenkový svět.
Ošklivá demokracie
Legutkovy eseje boří posvátné modly dneška
Ondřej Šlechta | 9. 10. 2009
Český čtenář nemá v současné době příliš šancí seznámit se s myšlením konzervativních autorů aktuální světové provenience, nemluvě o scéně domácí. Od vydání fenomenální Kirkovy knihy Konzervativní myšlení uplynula už řada let a od smrti Vladimíra Čermáka je české intelektuální prostředí až na některé výjimky „konzervativně chudé". V roce 2006 vyšla slavná Smrt západu Patricka Buchanana, avšak při vší úctě, přes nesčetné skvělé postřehy, ji nelze považovat za „průvodce konzervatismem"; je orientována spíše na kulturní problematiku a praktickou situaci ve Spojených státech. Změna přichází nyní - v podobě průřezové sbírky tvorbou polského konzervativního publicisty Ryszarda Legutka, jíž vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury.
Strana 1
Rubriky
Partnerský časopis
Inzerce
