sociální stát
Limity politického voluntarismu eurokratů
Jak to vypadá na rozcestí evropské integrace
Petr Kostka | 16. 4. 2012
Počátky poválečné evropské integrace byly spojeny s velkými nadějemi pro novou Evropu. Bouraly se obchodní bariéry a vytvářely postupné předpoklady společného trhu s volným pohybem zboží, lidí, kapitálu a služeb. Tyto kroky byly naprosto nezbytné pro posílení konkurenceschopnosti Evropy jako celku. Poraženému Německu, stejně jako v Asii Japonsku, byla poskytnuta především na základě tlaku Spojených států, prosazujícího se proti opačným názorům některých vítězných mocností, příležitost k neomezenému hospodářskému rozvoji za podmínky věčné rezignace na politickou hegemonii. Německo pak skutečně pod duchovním vedením hlavních představitelů freiburské školy Waltera Euckena, Wilhelma Röpkeho a především Ludwiga Erharda podle doktríny ordoliberalismu, která zadržovala paralyzující vliv státní moci na trh, dosáhlo obrovského hospodářského rozmachu, o němž se právem hovořilo jako o zázraku. Padesátá a šedesátá léta minulého století byla i prvním obdobím v dějinách Německa od jeho sjednocení v roce 1871, kdy se ekonomika řídila skutečně tržními principy. Vytvořené bohatství ale později umožnilo vznik sociálního státu blahobytu.
Důvěra v korunu je základem českého eurorealismu
Rozhovor s europoslancem Hynkem Fajmonem při příležitosti vydání knihy Euro versus koruna
Ondřej Krutílek, František Mikš | 2. 3. 2012
Úkol pro ODS: druhá transformace
Jan Frank | 20. 2. 2012
Ještě donedávna bylo pro politické strany v zásadě možné kalkulovat s lineárním sociálním vývojem a podle toho konstruovat program. To v překladu znamená pravou a levou variantu sociálního státu. Jenže oblaka se pod vlivem známých skutečností roztahují do té míry, že by občané mohli přijít na jiná řešení sami od sebe. Otevírá se budoucnost a s ní i politický prostor. Pro ODS stojí otázka takto: Roztáhne modrý pták křídla a vyrazí za horizont? Co ze „starého světa" se pokusí zachránit, aby měl i za pár let co říct?
O pasti finanční, hospodářské a dluhové krize
V Evropě dnes máme problémy proto, že ekonomika je nadměrně ovlivňována karikaturou politiky
Miroslav Ševčík | 6. 1. 2012
Politika by měla být správou věcí veřejných, věcí občanů. V posledních desetiletích se však setkáváme s něčím úplně jiným - s prosazováním individuálních a/nebo velmi úzce pojatých zájmů. Politika již není ukotvena v realitě běžného života a dnešní „politik" je pouhým dílem imagemakerů, člověkem, který manipuluje veřejným míněním. Zde hledejme klíč k tomu, proč v souvislosti s eurem dochází k masivní dezinterpretaci informací a statistických údajů.
Kdo se ještě diví disidentům Evropy?
Ondřej Krutílek | 16. 12. 2011
Od posledního summitu EU, který měl definitivně rozhřešit situaci v zadlužené eurozóně, uplynulo jen několik dní. Už nyní je ale jasné, že státy, které se rozhodly nepřistoupit na Merkozyho hru, chybu rozhodně neudělaly.
Čas vzbudit historii
Jan Frank | 12. 12. 2011
Koho se média a občané táží nejčastěji, když se řeší otázky související s krizí eurozóny? Ekonomů. Ne že by vzhledem k reálným turbulencím na finančních trzích byli irelevantní, obecně je ale jejich exploatace jen dalším zvláštním klamem spojeným s ekonomizací problémů dnešní západní civilizace. Ostatně sami špičkoví ekonomové, posloucháme-li je pozorně, to přiznávají. Je řada oborů, které by se měly probudit a začít něco produkovat. V prvé řadě historie. Neboť to, co dnes potřebujeme pochopit, fundamentálně nesouvisí s burzovními indexy, ratingy, tou či onou miliardou pro zdravotnictví nebo dopravu, nýbrž s momenty překročení hranic reálně splnitelné politiky.
Chceme žít v politickém matrixu?
Jan Frank | 14. 11. 2011
Ta otázka se při pohledu na ekonomické problémy zadlužených západních zemí včetně naší nabízí zas a znovu: Kde začíná a končí funkcionální logika a morální opodstatnění státu coby nejrozsáhlejší ekonomicko-teritoriální jednotky? Pro politiky je stát něčím samozřejmým, něčím, o čem se nepochybuje: „Stát musí, stát by měl..." A to navzdory tezi těch samých politiků, kteří tvrdí, že státní dluh je nebezpečím. Stát možná musí, ale jen pokud víme proč. Ptejme se proto, jak přišel na svět současný západoevropský stát a zda z této ideje opravdu nevyhnutelně vyplývá neustále bující stát blahobytu.
Uhlasujeme se k smrti?
Pár poznámek k chiméře vědeckého konsenzu
Ondřej Ryčl | 24. 10. 2011
Vyprávěl mi kamarád, který příležitostně pracuje jako průvodce na cykloturistických výletech, že si před pár lety začal všímat něčeho zvláštního. Skupinka turistů dojede na křižovatku a řeší, kudy dál. Mají s sebou mapy i průvodce (mého kamaráda), jenž ví, kterou cestou se vydat, ale turisté o dalším postupu rozhodují tak, že hlasují. Tedy nikoliv nahlédnutím do mapy či konzultací s někým, kdo to tam dobře zná, obecně řečeno sběrem a vyhodnocením relevantních informací, ale volbou. Když se mu to stalo poprvé, byl překvapený, kladl odpor, hádal se. Teď už to nechává být. Nechá je, ať si svobodně odhlasují, kam že pojedou, a průvodcování převezme, až když cesta končí někde na smetišti, mezi bednami v továrním skladišti či na jiném bezvýchodném místě. Oč jsou turisté zpočátku spokojenější, jak to pěkně vyřešili, o to jsou na konci naštvanější, kde skončili. I takové příběhy přináší postmoderní doba.
Evropa a oslabování okcidentu
Petr Fiala | 21. 10. 2011
Evropa neprožila klidné léto roku 2011. Příjemné prázdniny neměli ani političtí představitelé největších evropských zemí. Nebylo to jen počasím, byť jsme si z jeho odvěké proměnlivosti v posledních letech dokázali vytvořit „závažný" politický problém. Francouzský prezident a španělský premiér přerušili svoji dovolenou kvůli situaci na finančních trzích, začátkem srpna tak musel učinit britský premiér David Cameron, když multietnické čtvrti Londýna a řady dalších britských měst zachvátily nepokoje, násilnosti a rabování nevídaného rozsahu.
celý článek Sympozium CDK: Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU
Bizarní obhajoba ideje „sociálně starostlivého“ státu
Recenze knihy Naomi Kleinové Šoková doktrína
Jaroslav Daňhel | 5. 8. 2011
Kanadská autorka publikace Šoková doktrína (s podtitulem Vzestup kalamitního kapitalismu, Argo/Dokořán 2011) čtenáře obsahem své knihy hned od počátku skutečně šokuje: největším soudobým zlem způsobujícím ekonomické krize, zbídačování obyvatelstva, drancování veřejného sektoru soukromými korporacemi a hroucení celých ekonomik je neoliberální teorie volného trhu a s ní související privatizace a omezování role státu škrty ve veřejných výdajích. Guru neoliberálů, chicagský profesor Milton Friedman, je nazýván „doktorem Šokem" a srovnáván s psychiatrem Ewenem Cameronem, který svého času dociloval u svých pokusných pacientů vymazávání paměti pomocí aplikace drog a elektrošoků.
Rubriky
Partnerský časopis
Inzerce
