Úvodní stránka

Newsletter

Revue Politika 9/2012

Odkaz: http://www.revuepolitika.cz/2012/9

Obsah

Poznámky k událostem

  • Alexander Tomský: Ještě k pražské parádě hrdosti
  • Bohumír Žídek: Ten Romney je ale blbec, mámo, podívej!
  • Jan Frank: Primátor Svoboda: mise pokračuje
  • Ondřej Šlechta: Arabské jaro: prohlédnutí. Omluví se média za trestuhodné selhání v uplynulých měsících?
  • Ondřej Šlechta: Základy státnosti položil Boleslav I.

Články a komentáře

  • Vojtěch Navrátil: Dočká se levice v Praze senátora?
  • Vladimír Hanáček: Strategie politických stran v přímé prezidentské volbě
  • David Hanák: Prokletí střední třídy. Několik poznámek ke knize Fareeda Zakarii Budoucnost svobody
  • Tomáš Břicháček: „La Pasionaria“ digitálního věku. Případ Viviane Redingová

Rozhovory

  • Tomáš Menschik: Europoslanec Fajmon: Vláda odflákla restituce, nevěřím jí

Studie

  • Vladimír Jančík: Je stát svobodným účastníkem trhu?

Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě

  • Lubomír Kopeček: Česká politika v časech videodemokracie
  • Roman Joch: Bonum Commune: tři úvahy o obecném dobru
  • Dan Drápal: O solidaritě a "solidaritě"

Poznámky k událostem

Ještě k pražské parádě hrdosti

Alexander Tomský

Ty tam jsou kdysi povinné prvomájové pochody s transparenty, mávátky, tanečky a alegorickými vozy, a přesto se jako by vrátily v podobě daleko barevnějšího letního bláznivého karnevalu homosexuálních menšin, těch zmalovaných, polonahých těl i tváří třetího pohlaví. Přemítám, co chtějí tou parádou demonstrovat a snad i prosadit.

Hrdost, jak čteme zřejmě kvůli cizincům v anglickém názvu? Staří Řekové by se divili. Aristotéles definuje homosexualitu jako deprivaci, asi jako slepotu či hluchotu, a tak jako schází zrak a sluch, tak i v této náhradní sexualitě musí něco chybět - vztah dvou sexuálně hluboce odlišných a plodných protikladů lidského rodu. Tolerantní Řekové takovou újmu považovali za nešťastnou. Je-li tomu tak, nemá to nic společného s hrdostí, jde spíš o zuřivou reakci na minulost, na dávné pronásledování.

Že by šlo o snahu prosadit větší politickou toleranci? Také těžko. V politicky liberální společnosti a pod prosazovanou vládou korektnosti je každý výrok nesouhlasu s menšinovým životním stylem okamžitě diskvalifikován a považován za fašizoidní předsudek. Přiznám se, že pohled na muchlající se mužské páry je mi ještě o trochu nepříjemnější, než když v metru tak často vidím nechutně do sebe vpité páry heterosexuálních milenců.

Jakmile převedeme sociální chování na práva, vzniká problém. Má veřejnost právo na stud? S vnitřním pocitem ovšem žádná paráda ani exhibice nic nenadělá. Spíš naopak.

Problematický je jen homosexuální požadavek na skupinová práva v liberální individualistické společnosti. Úřední sňatek už dávno není povinný a poměrně rozšířené spolužití „na divoko" už přece téměř nikomu nevadí. Značnou frekvenci partnerských rozchodů „papíry" poněkud komplikují a prodražují. Jde tedy opět o demonstraci namířenou do minulosti. Jde o to prosadit mínění, že soužití stejného pohlaví je stejně normativní jako to většinové. To ovšem není pravda, stát už dávno nenapodobuje církev, z ložnice vycouval a zajímá jej jenom ochrana dětí, a protože manželství je smlouva, tak i spravedlivé dělení majetku. Jestli je adopce dětí netradičními páry plnohodnotná pro jejich rozvoj, o tom by snad měli rozhodovat pediatři. Většinovou společnost i v tomto případě žádný karneval přesvědčit nemůže. Spíš naopak.

A pak je tu ještě čtvrté pohlaví - asexuální. Podle studie kanadského profesora Anthonyho Bogaerta z Brocké univerzity má naše přesexualizovaná kultura negativní dopad na pohlavní pud. Máme už jedno procento mladých lidí, kteří odmítají sex, a jejich počet prudce stoupá.

Zdá se, že i s tou tradiční veřejnou exhibicí nahoty a erotiky něco v nepořádku bude.

Text původně vyšel v časopisu Týždeň.


Ten Romney je ale blbec, mámo, podívej!

Bohumír Žídek

Mitt Romney je pitomec. Alespoň to vyplývá z toho, co píše velká část médií. A po krátkém nahlédnutí do internetových diskusí se zdá, že to je poměrně rozšířený názor i mezi českými čtenáři. „Ten Romney je ale blbec, mámo," byla možná slova nejednoho českého diváka přilepeného k televizní obrazovce. Možná si i vzpomněl na Sarah Palinovou, která si spletla Jižní Koreu s KLDR, či omílané přešlapy George W. Bushe - to byli přece taky pitomci. Zdá se, že všichni republikáni jsou hloupí. Na rozdíl od chytrých demokratů.

Jak se to řekne rakousky?

Jistě, Barack Obama před časem v jednom ze svých projevů také hovořil o jakési rakouštině. To však média odbyla s tím, že šlo o drobné přeřeknutí, které dokazuje, že nikdo není dokonalý. Tedy pokud incident úplně neignorovala. V jiném projevu při státní návštěvě Mexika Obama opakovaně označoval mexický svátek Cinco de Mayo jako Cinco de Cuatro, o čemž většina českých médií pomlčela, ač se jedná o podobný typ chyby jako Romneyho záměna sikhů za šejky (slovo „sheik" má velmi podobnou výslovnost jako „sikh"). V roce 2008 zase Obama hovořil o tom, že během kampaně navštívil už 57 států americké federace, takže mu prý zbývá navštívit ještě jeden. Většina podobných Obamových omylů byla médii bagatelizována nebo rovnou ignorována. Na druhou stranu o republikánských přešlapech dostane čtenář obvykle velice podrobné a škodolibé referáty.

Mediální vakuum

A to je právě důvod, proč velká část naší veřejnosti považuje republikány za idioty, kteří mají potíže se zeměpisem (navzdory tomu, že si spousta Čechů plete Litvu s Lotyšskem). Pokud jsou však naše relevantní média takto neseriózní a velká část populace je odkázána pouze na jejich informace, kolik informací o americké politice se k lidem vlastně dostane? Kolik toho vůbec vědí o reálné politice Obamovy vlády? V čem pro ně tkví rozdíly mezi demokraty a republikány, když si odmyslíme jednostranně podané trapasy? Obávám se, že mnoho konzumentů našich médií je přesvědčeno, že Obamova vláda je opakem té Bushovy, zejména pokud jde o válčení a občanské svobody.

Naděje 2008 a mrazivá realita

Nelze se tomu příliš divit. Poselství Obamovy kampaně v roce 2008 silně rezonovalo i v našich končinách: Ihned stáhnu americké vojáky z Iráku. Okamžitě zavřu Guantánamo. Nikdy nebudu podporovat zákony jako Patriot Act, které brutálním způsobem zasahují do občanských a osobních svobod. S tím Barack Obama vyhrál volby a světová veřejnost mu za to tleskala.

Jenomže volební sliby jsou jedna věc a povolební realita zase věc druhá. Americká armáda po Obamově zvolení z Iráku neodmašírovala (oficiálně se stáhla až po mnoha odkladech loni 18. prosince, necelé dva týdny před datem, k němuž se zavázal George W. Bush). Guatánamo slouží dál. Platnost Patriot Actu Obama 26. května 2011 prodloužil o další čtyři roky. V rámci zákona NDAA, upravujícího především rozpočet ministerstva obrany, Obama schválil opatření umožňující zadržení Američanů i dalších osob pohybujících se na území USA a jejich neomezené věznění bez sdělení obvinění a řádného soudního procesu.

Za Obamovy vlády nadále pokračují operace bezpilotních letounů v Pákistánu. Zatímco za Bushe udeřily 52krát, Obama toto číslo překonal hned první rok, kdy bezpilotními letouny zaútočil 53krát. Za devět let si tyto útoky vyžádaly až 2 887 obětí, z nichž více než čtvrtina byli civilisté. 2461 z nich má na svědomí Barack Obama.

A to není vše. 30. září 2011 byli během tajné americké operace v Jemenu kromě dalších osob zabiti dva američtí občané - Anwar al-Awlaki, podezřelý z terorismu, a s ním novinář, blogger a propagandista Samír Chán. Jako by toho nebylo málo, o dva týdny později se obětí amerického náletu stal teprve šestnáctiletý al-Awlakiho syn, rovněž americký občan. Obamova vláda je tedy zodpovědná za cílené zabití (tedy vraždy) tří amerických občanů - bez obžaloby, bez soudu, bez nezvratných důkazů. Stačilo, že jeden z nich byl z něčeho podezřelý. To je něco, co by mělo být v právním státě naprosto nepřípustné.

Demokrati nejsou jiní

Ve světle těchto skutečností vypadá střet demokratů a republikánů poněkud odlišně. Máme věřit, že republikáni jsou stranou bohatou na trapasy, plnou hlupáků, jejíž vláda jistě povede k pokračování a rozšiřování amerických válek ve jménu boje proti terorismu i k dalšímu oklešťování občanských svobod Američanů, zatímco demokraté jsou úplně jiní. Nejsou.


Primátor Svoboda: mise pokračuje

Jan Frank

Svůj první velký boj v roli „svobodného" primátora, ten o kontrolu nad Dopravním podnikem, prohrál. Nutno říci, že po právu, i když spíše kvůli nástroji, který využil, než kvůli účelu, který sledoval. Je-li primátor Bohuslav Svoboda mužem, kterého Praha, ODS i ČR potřebují, musí ukázat, že uštědřenou lekci pochopí jako příležitost pro docenění významu svých nejslabších stránek. Těmi jsou ideologická nespoutanost a moc velká sebedůvěra. Chce-li se Svoboda udržet v sedle, ať už na radnici nebo ve vysoké politice, nevystačí s kuráží, dobrou manažerskou prací na magistrátu ani s antikorupční kartou. Přinejmenším se musí rychle najít a aktivizovat jako člen ODS. Ideálně se profilovat jako celostátní politik s programem.

Prádlo se pere doma

Pokud se primátor rozhodl, že je opravdu nutné změny na magistrátu a v pražských společnostech dotáhnout do důsledku, budiž. Vzít si na to advokáta napojeného přímo na metodologii české mutace Transparency International je už ale jiná věc. Stále více lidí musí vidět, že tato organizace (za vydatného přispění České televize a Václava Moravce) významně pomohla v ČR roztočit nepěknou zatýkací mánii zavánějící retroaktivitou vyhecovaných antikorupčních norem. Být dnes exředitelem čehokoli státního je důvod k obavám. Najmout Lásku bylo proto nikoliv standardním právním auditem, nýbrž „hrdelní" konfrontací spojenou s legitimizací přesně toho typu nevládní organizace, před nímž se mají mít tradiční strany, nejen ODS, na pozoru.

Chceme-li se na věc dívat pozitivně, věřme, že z pohledu Svobody šlo jen o další „rvačku mezi muži", kdy je každý prostředek dobrý. Náraz vyplývající z příliš velké sebedůvěry a důrazu na politické divadlo, jímž měla Svobodova vendeta „za nás" Pražany být, však nemusí být jeho skutečnou porážkou. Na nových kolbištích však raději již jen s vlastními silami. Ukazovat, že ODS není sama bez externí pomoci schopna vyprodukovat spolehlivý a pokud možno konciliantní přístup k přezkumu záležitostí v hospodaření města a jeho podniků, je špatně a v rozporu s účelem původní Svobodovy mise v čele Prahy. Neboť tím mělo být nejen obnovit důvěru voličů, nýbrž i posílit identitu a jednotu ODS v Praze.

Koalice proti strachu: Nečas, Svoboda, Kubera

Svoboda jistě ví, že jeho mise je zároveň frontou na větším bojišti, jehož smyslem je třicet a více procent pro ODS. V polovině volebního období to zatím na takto velký návrat nevypadá. Ví to i Petr Nečas, bez něhož by bylo ještě hůře a nebylo by dost možná ani Svobody. Tu misi je proto třeba dokončit. Nezvládnou to podezřelé napětí, kariérismus a „dědičnou" provinilost vyzařující stíny staré pražské garnitury ani většina osob z nejužšího vedení ODS. V konzervativní filozofii se možná vyznají lépe než nováček a praktik Svoboda, ale s procenty už je to horší. Jestli ODS něco v současnosti potřebuje, je to rváčská agresivita, humor, optimismus, šarm, odvaha, donkichotství a celková sebejistota jejích čelních představitelů. Politika se nedá dělat provinile, paranoidně a se strachem.

Toto nechť je hlavní myšlenkou pro nadcházející volební kongres ODS. Proto by se hodilo, aby předseda strany Petr Nečas na Bohuslava Svobodu i přes jeho krátké členství ukázal jako na místopředsedu ODS. Možná to tak právě teď nevypadá, ale stále platí, že tím posílí hlavně sám sebe. Další ukazováček by měl směřovat jednoznačně do Teplic za Jaroslavem Kuberou, který už by měl přestat s ošíváním. Jeho ideologický a osobnostní element je pro ODS stejně potřebný jako výsledek „bitvy o Prahu". Vedení strany právě po Kuberově boku by mohlo být pro Bohuslava Svobodu tou nejlepší společností.

Autor je člen ODS.


Arabské jaro: prohlédnutí

Omluví se média za trestuhodné selhání v uplynulých měsících?

Ondřej Šlechta

Euroamerická veřejnost byla v posledním týdnu šokována výjevy pálení vlajek a demonstrací s protizápadními hesly, které dospěly až k fatálním násilnostem. Od Maroka po Pákistán hořely americké vlajky, zfanatizované davy zaútočily na evropské ambasády a obětí libyjských džihádistů se v Benghází stal americký velvyslanec Chris Stevens.

Jestliže pohádky o liberálním arabském jaru v očích západních optimistů nezpochybnily výsledky voleb, pak vražda velvyslance, který velmi podporoval libyjskou revoluci, je pořádným plivancem do tváře všech, kdo na kartu arabského jara vsadili. Ukazuje se, že vina za chybnou analýzu toho, co si přeje bouřící se arabská ulice, je především zásluhou arogantní představy o samozřejmosti aplikace západního civilizačního modelu do vývojově zcela odlišných společností. Průměrnému západnímu politikovi a komentátorovi vůbec nepřichází na mysl, že například primární loajalita vůči národnímu státu a občanský individualismus prostě nemusí existovat všude, nemluvě o odlišném chápání takových věcí, jako jsou lidská práva. Že o budoucí podobě Blízkého východu má arabská ulice jiné představy, než které si projektovaly západní politické a především mediální kuloáry, se projevuje čím dál zřetelněji.

Manipulace

Veřejný úlek nad posledními událostmi a procitnutí některých novinářů, kteří „objevují Ameriku", tedy al-Kájdu a další extremistické náboženské skupiny nikoli jako doprovodné jevy, ale velmi podstatnou sílu událostí, které se Západu čím dál víc vymykají z rukou, nejsou mimochodem ničím jiným než důsledkem velice špatné práce mnoha euroamerických médií.

Nejde pouze o to, že řada západních televizních stanic a novin zcela selhala v záležitosti, která by měla být všem médiím vlastní, tedy v objektivitě. Jakkoli projekce typu „rok 1989 v arabských zemích" měly do objektivní analýzy daleko, závažnější trend představuje zkreslování faktů, ať už na politickou objednávku či kvůli rezignaci na vyhledávání jiných zdrojů, než jsou mobilní fotografie od povstalců či zaručeně politicky zainteresované zpravodajství stanic jako katarská Al Džazíra.

Připomeňme, že západní veřejné mínění bylo od začátku událostí „arabského jara" z většiny oficiálních zdrojů krmeno množstvím lží, polopravd, vydávaných za potvrzené události, fotomontážemi, popřípadě byly zamlčovány okolnosti, které mohly mluvit ve prospěch denunciované protistrany.

Obrovských měřítek dosáhla tato informační válka v případě Libye a Sýrie. Situace v těžkými boji zkoušených zemích byla komentována nikoli jako boj ozbrojených skupin civilistů s armádou, nýbrž byla dlouho vydávána za masakry civilistů ze strany vlády. Cenzura, která ignorovala takové události jako mnohatisícové demonstrace na podporu režimu (například v Sýrii) bránila jakémukoli náznaku věcné analýzy. Zatímco do Číny a Ruska, které vetovaly zatím všechny rezoluce proti Asadovu režimu, si většina novin s gustem kopla, spanilá jízda profesionálních džihádistů z Benghází do syrského Aleppa se evropskému mediálnímu prostoru obloukem vyhnula. A to přesto, že v obou válkách figurovalo na seznamu bojovníků například jméno Abdelhakima Belhaje podezřelého z účasti na bombovém útoku na madridském vlakovém nádraží v roce 2004.

Zrekapitulujme ve stručnosti některé nejkřiklavější případy otevřeného klamání:

  • Rakouský deník Neue Kronen upravoval pomocí Photoshopu snímky ze syrského povstání tak, aby dávaly zcela jiný smysl než jejich originály. Na slavné fotce „Prchající rodina" byla scéna muže a ženy nesoucí v náruči dítě přesunuta z poklidného okolí mezi pobořené domy a ke snímku byl přidán titulek „Z části Aleppa se stalo rumiště plné trosek, ze kterého prchají lidé".
  • Katarská bezpečnostní firma vyráběla ve specializovaném centru v Dauhá modely podobající se úředním budovám a náměstím v Damašku, Aleppu a Latakíji. Společnost najímala dobrovolníky, které následně oblékala do speciálních kostýmů, aby vypadali jako reportéři syrské televize a natáčela falešná videa o situaci v Sýrii.
  • Ostudné prvenství v pomyslném žebříčku by si patrně odnesla britská BBC za fotografii mrtvých dětí „čekajících na pohřeb", které v syrském městě Húlá údajně zmasakrovaly prorežimní milice. K fotografii byl doplněn popisek „nelze ověřit z nezávislých zdrojů" a rovněž „zasláno od aktivisty". Vyšlo ovšem najevo, že tato fotografie byla pořízena již roku 2003 a zobrazuje fotky mrtvých iráckých dětí, jejichž těla byla nalezena v masovém hrobě 50 kilometrů od Bagdádu.

„Nelze ověřit"

Velmi zajímavý vhled do práce médií během událostí arabského jara před nedávnem přinesla velvyslankyně České republiky v Sýrii Eva Filipi. V rozhovoru pro ČT 24 podala zásadní svědectví postavené na osobních zkušenostech. I čeští diváci se tak díky ní mohli přesvědčit, že realita událostí arabského jara byla a je mnohdy zásadně odlišná od jejich mediálního obrazu. Jak paní velvyslankyně připomněla, řada „šokujících" zpráv, které z krizových oblastí přicházejí, jsou jednostranné informace, které se nikdo neobtěžuje dále ověřovat. Ve chvíli, kdy se dočítáme, že město Al-Zabadání je v plamenech po bombardování vládními vojsky a velvyslanec, který má rezidenci na dohled od Al-Zabadání, tvrdí, že je ve městě naprostý klid, je něco zásadně špatně.

Co všechno jsou některá média ochotna udělat pro senzaci, i kdyby byla stokrát v rozporu s realitou, je obtížná otázka. Podobně jako ta, proč většina západních médií v případě arabského jara rezignovala na kritickou práci a víceméně přebrala roli opisovačů a překladatelů politických stanovisek a zpravodajství katarské a saúdskoarabské televize. Pokud je důvodem provládní servilita a uniformita, když jde o mezinárodně-politické otázky, pak těžko očekávat, že takovým sdělovacím prostředkům může upřímně záležet na směřování a horizontu vývoje vlastní společnosti.


Základy státnosti položil Boleslav I.

Ondřej Šlechta

Státní svátky moderní České republiky jsou tak trochu nevděčným tématem. Na většině z nich si ceníme spíše pracovního volna, a když se ptáme po jejich smyslu, zjišťujeme, že buď oslavujeme dávno neexistující státní útvar, nebo - to když přijde výročí založení České republiky - máme naopak hlavu plnou všeho možného, jen ne myšlenek na to, že republice můžeme den po Silvestru připsat další rok samostatné existence.

Ať už si státnost definujeme jakkoli, tu českou tak trochu zvláštním způsobem slavíme 28. září. Což je paradoxní, protože se jedná o datum smrti knížete Václava (v roce 935), které je sice obecně přijímané, ale nikoli stoprocentně prokázané. Ještě více paradoxní je Václavova osobnost a její vztah k české státnosti.

Aby nedošlo k omylu, smyslem textu není „dekonstruovat" české dějiny a českou kulturu. Do ní Václavova osobnost bezpochyby patří a patřit bude. Je nicméně zajímavé uvědomit si, že to málo, co o Václavovi víme, vypovídá spíše o jeho „posmrtném" životě než o jeho panování a životě skutečném.

Svatováclavský kult se protáhl celými národními dějinami až do současnosti a je skutečně kultem v pravém slova smyslu, protože kromě zápisků saského kronikáře Widukinda z Corvey se při rekonstrukci Václavova života už celá staletí můžeme spolehnout víceméně na náboženské legendy, které sice vyzdvihují světcovy záslužné činy a posmrtné zázraky, nicméně valnou vypovídací hodnotu nemají.

Kolem Václavova života se tak vytvořil pozoruhodný hagiografický a koneckonců i výtvarný systém založený na zkreslené interpretaci, často na církevní objednávku. Takové pochybnosti vedly kritické historiky k různorodým spekulacím gradujícím patrně postojem Záviše Kalandry, který samotnou existenci Václavovy osobnosti odmítl jako historickou fabulaci a pouhý odraz mýtického knížete v myšlení ne ještě zcela christianizované společnosti českého knížectví první poloviny 10. století. Zatím nejstřízlivější analýzu Václavovy osobnosti provedl historik Dušan Třeštík, který pokorně přiznal, že skutečná historie knížete Václava se nám prostě ztrácí v mlhách.

Vkrádá se otázka: Má smysl odvozovat moderní státnost z neprokázaných událostí, od činů osobnosti, jejíž význam je dán několikasetletou náboženskou, kulturní, historickou i politickou projekcí? Jestliže má pro novodobou státnost smysl osobnost raně středověkého panovníka, pak jsou hodny oslavy paradoxně roky vláda Boleslava I., Václavova bratra a podle nejrozšířenější (ale ne zcela jasné) interpretace jeho vraha.

Pod pláštěm historické mlhy a snahy vytvořit po vzoru okolních říší velkou legendu se upozadila éra „bratrovraha", která ovšem pro české knížectví znamenala jednoznačný rozkvět. Zatímco před rokem 935 nelze české knížectví považovat za plně centralizovaný útvar, vláda Boleslava I. znamenala nejen vznik hradské soustavy a historicky první ražbu českých mincí, ale především násilné podřízení ostatních rodů přemyslovskému stolci, což umožnilo zcela kontrolovat území tehdejšího knížectví a dovolit si dříve nemyslitelné - pravidelně vybírat daně. Boleslav rovněž zahájil kroky k založení pražského biskupství, což byl mimo jiné důvod, proč ihned po Václavově smrti začalo budování jeho posmrtného kultu, který Boleslav silně podporoval! Zásluhy mu nelze upřít ani na mezinárodním poli. Boleslav k území českého knížectví připojil Moravu, Krakovsko, Slezsko, navázal styk s Kyjevskou Rusí a po vítězné válce proti říšskému císaři Otovi I. se s ním spojil ve vítězném tažení proti Maďarům, kdy vojska českého knížectví přispěla v bitvě na řece Lechu k vytlačení kočovných kmenů za Dunaj.

Sečteno a podtrženo. I když je těžké v konfrontaci se staletým kulturním dědictvím a zažitým schématem, kdy se v nejtěžších nebo významných okamžicích scházejí davy pod sochou svatého Václava, tvrdit něco jiného, zakladatelem státnosti není legendami opředený Václav, ale spíše krutý, ovšem státnicky velmi schopný vládce z masa a kostí Boleslav I.


Články a komentáře

Dočká se levice v Praze senátora?

Vojtěch Navrátil

Vzpomene si na to dodnes ještě hodně lidí. Je říjen 2008, sobotní podvečer a volební studio ČT seznamuje diváky s výsledky druhého kola senátních voleb. Na televizní obrazovce se jednotlivé senátní obvody postupně zbarvují dooranžova (na Znojemsku s příměsí rudé), jen všechny tři pražské obvody zůstávají modré. Pražská ODS, jež má napjaté vztahy s vedením strany, se prostřednictvím svého předsedy Pavla Béma hrdě prsí, že se jako jediná dokázala ubránit „oranžovému tsunami".

Sociální demokracie od znovuobnovení existence horní parlamentní komory v roce 1996 měla (a dodnes má) velké problémy s tím, aby se její kandidáti v senátních volbách - s výjimkou levicovější Ostravy - prosadili ve volebních obvodech v největších městech země. Částečný zlom přinesl právě rok 2008, kdy na třetí pokus zvítězil sociální demokrat v Plzni a na desátý také v Brně. Jen Praha jim i přes doposud proběhnuvších 35 senátních duelů zůstává zapovězena. S oblibou se cituje dávný výrok, že vzhledem k většinovému pravicovému smýšlení obyvatel metropole by zdejší volby ODS vyhrála i tenisová raketa Václava Klause. Jediné potíže jí zde čas od času nastaly pouze s kandidáty stran útočících na ODS zprava (ODA, Čtyřkoalice, TOP 09) či od výrazných a de facto nezávislých kandidátů inklinujících k pravici, jako byli Václav Fischer, Karel Schwarzenberg, Jaromír Štětina či Martin Mejstřík. Kandidáti sociálních demokratů, pokud měli to štěstí, se akorát občas zúčastnili druhého kola.

I když v roce 2008 byla přes úspěch ve zbytku země sociální demokracie v Praze poražena, i zde se do výsledků odrazily celospolečenské nálady, byť ne s plnou intenzitou. Poprvé v jeden volební rok postoupili sociálnědemokratičtí kandidáti ve všech pražských obvodech do druhého kola, byť postup kandidátky ČSSD v Praze 1 Blanky Haindlové proti kandidátovi ODS Zdeňku Schwarzovi byl zapříčiněn spíše přetlakem navzájem si konkurujících středopravých kandidátů, kteří se podělili přibližně o 48 % hlasů, než zdejším výraznějším vzestupem sociální demokracie. Do roku 2008 jen dva kandidáti ČSSD překonali v Praze v prvním kole dvacetiprocentní hranici hlasů, a to pouze o několik setin, v roce 2008 ji její zbývající kandidáti v obvodech Praha 5 a Praha 9 Jiří Witzany a Jiří Koskuba překonali hned o několik procentních bodů. Oba zmínění kandidáti pak dostali ve druhém kole bez několika setin shodně 46 % hlasů, což vynikne zejména ve světle toho, že do té doby pouze jediný zdejší kandidát ČSSD ve druhém kole získal více jak 40 % hlasů.

ODS si údajně dle serveru Parlamentní listy nechala zpracovat průzkum voličských nálad v metropoli, dle kterého vyšlo, že mezi Pražany se momentálně největší popularitě (či spíše nejmenšímu zhnusení mezi voliči) těší ČSSD, jejíž preference by měly dokonce dosahovat součtu preferencí ODS a TOP 09. Za takovéto situace, pokud by se v některém ze čtyř pražských senátních obvodů, kde se letos bude volit, sešly vhodně okolnosti, může se i stát, že některý z kandidátů sociální demokracie (při volební účasti, jaká doprovází tento typ voleb) vylepší ve druhém kole jejich nejlepší voličský výsledek o nějakých pět procentních bodů. Tak moc to zas není. A pak i Sparta ve své historii čas od času nečekaně porazila Real Madrid či Barcelonu.


Strategie politických stran v přímé prezidentské volbě

Vladimír Hanáček

Zavedení přímé volby prezidenta v České republice nese četné znaky absurdního dramatu, u nichž se již v minulosti mnohokráte zastavovali mnozí politologové i ústavní právníci. Jedním z nejparadoxnějších výrazů těchto tendencí je vztah přímé volby prezidenta a politických stran.

Argumentace stoupenců přímé volby byla vždy vedena v prvé řadě ambicí posílit identifikaci občanů s ústavním a politickým systémem skrze možnost vybrat si hlavu státu v přímé volbě. Zástupci politických stran mohou samozřejmě sledovat svůj vlastní zájem, tj. posílení role stran v systému. I zkušenosti z blízkého zahraničí, kde je přímá volba již déle realizována, ukazují, že role politických stran je při výběru přímo voleného prezidenta nezastupitelná. V českém případě je však symptomatické, že k naplnění tužeb většiny české veřejnosti, která si dle řady sociologických průzkumů dlouhodobě zavedení přímé volby prezidenta přála, nedošlo v situaci, kdy by zástupci politických stran mohli dopředu předpokládat, že zavedením přímé volby dojde k posílení jejich role ve smyslu získání prostředků k uplatnění vlastní vůle, který jim v předchozím uspořádání scházel (což už při obecné úvaze o významu politických stran při parlamentním výběru hlavy státu působí poněkud groteskně), ale naopak lze tento krok vnímat jako svého druhu taktický ústupek před náporem mimostranických aktérů. Taktika představitelů politických stran působí spíše dojmem obětování jedné sféry vlivu ve prospěch zachování role v jiných oblastech.

Zahraniční zkušenost

Role politických stran je v moderních systémech reprezentativní demokracie nezastupitelná. Nejsou jen tradičními nositeli vůle a reprezentanty zájmů konkrétní sociální základny, která tvoří stranický elektorát, ale taktéž tradičními nástroji strukturace politického prostoru a dominantními systémovými aktéry. Tato charakteristika se týká i přímé volby prezidenta, o čemž svědčí zkušenosti ze zahraničí. Mezi blízkými zeměmi střední a východní Evropy, kde je přímá volba prezidenta uskutečňována již delší dobu, téměř nenajdeme případ, kde by při analýze průběhu a výsledků přímých prezidentských voleb bylo možno plně odhlížet od role politických stran i od konfigurace a vývojových tendencí příslušného stranického systému. Tato charakteristika platí i v zemích, kde jsou prezidentské volby hodnoceny z mnoha důvodů jako volby prvního řádu. Typickým příkladem je sousední Polsko. Čtvery přímé volby prezidenta Polské republiky, které proběhly od roku 1995 dodnes, nikdy nepřinesly výsledky, jež by se z hlediska podpory příslušných stranických formací konkrétním kandidátům daly analyzovat izolovaně od příslušné stranicko-systémové konfigurace, kterou v blízké době před či po prezidentských volbách přinesly volby do Sejmu. Konkrétně to znamená, že míra podpory konkrétního kandidáta v prezidentských volbách vždy korespondovala s volebním výsledkem příslušné nominující strany ve volbách do Sejmu. V letech 1995 a 2000 vítězství kandidáta postkomunistické levice Alexandra Kwaśniewského korespondovalo s faktem, že v prvním případě byla jeho nominující strana od roku 1993 stranou vládnoucí, v druhém případě opoziční, ale již necelý rok po prezidentských volbách na podzim 2001 suverénně vyhrála volby do Sejmu. Vítězství kandidáta konzervativního PiS Lecha Kaczyńského v roce 2005 přišlo jen pár týdnů poté, co jeho strana vyšla z parlamentních voleb jako nejsilnější. V roce 2010 kandidát PO Bronislaw Komorowski zvítězil v prezidentských volbách s podporou nejsilnější vládní strany i premiéra Donalda Tuska. PO zvítězila v parlamentních volbách v roce 2007 i 2011. Pokud jde o druhé nejsilnější, resp. v druhém kole poražené kandidáty, pak lze s výjimkou roku 2000 konstatovat, že se vždy jednalo o kandidáty podporované nejsilnější opoziční stranou. K podobným závěrům bychom došli při analýze prezidentských voleb i v jiných zemích, například na Slovensku, v Chorvatsku, Rumunsku či Bulharsku.

Optimální strategie

Výše nastíněné zamyšlení nad rolí politických stran při výběru hlavy státu v přímé volbě zároveň implikuje, že konkrétní strategie jednotlivých stranických formací, jakož i motivace postavit do volby konkrétního kandidáta, jsou rozdílné a závisejí na systémovém postavení příslušné strany a její schopnosti kumulovat širší voličskou podporu. Obvykle to znamená, že nejsilnější politické strany coby hlavní póly stranického systému mají zřetelnou komparativní výhodu před póly vedlejšími - malými stranami či systémově irelevantními formacemi -, neboť mohou předpokládat, že velikost jejich elektorátu činí z jejich kandidátů a priori favority volby, zatímco menší strany musejí zvážit, zda postavení konkrétního kandidáta s cílem ve volbách zvítězit není v jejich případě předem prohraný zápas, respektive zda by nebylo účelnější komunikovat se zástupci ostatních stran ohledně nominace konsenzuálnějšího kandidáta, který by však s danou stranou nebyl úzce spojen. V mnoha případech se menší formace přiklánějí k podpoře kandidáta velké strany, s níž například sdílejí opoziční úlohu, či s ní naopak spolupracují ve vládní koalici, a to obvykle s negativní motivací zabránit zvolení kandidáta konkurenční velké strany z opačného konce spektra, ať už vládní či opoziční. Typickým příkladem může být například podpora menších opozičních stran KDH a SMK na Slovensku kandidátce SDKÚ-DS Ivetě Radičové v prezidentské volbě roku 2009.

Menší parlamentní strany však mohou být taktéž motivovány zaujmout tuto pragmatickou pozici až v případě druhého kola volby, kdy se obvykle vybírá ze dvou nejúspěšnějších kandidátů z kola prvního, a do kola prvního nominovat svého vlastního stranického kandidáta, který je sice vnímán jako outsider, ale umožňuje zviditelnění své strany v rámci předvolební kampaně a nastolení témat, která daná strana ve své programatice akcentuje jako významná (a která by jinak zůstala neotevřena). Tato strategie je typická především pro specifické formace, které bychom mohli označit jako „strany trvalé menšiny". I v politologické literatuře je za takovou stranu obvykle považován subjekt, který čerpá vlastní raison d'etre z existence dostatečně robustní ideově-politické subkultury, jež tvoří stálý elektorát dané strany a umožňuje jí trvalou systémovou relevanci i parlamentní účast, avšak specifičnost témat, která tvoří jádro programatiky strany a která většinová společnost nesdílí (ba co více: jsou jí přehlížena, či dokonce znevažována) neumožňuje větší expanzi (volební podpory) dané strany. Za podobné subkulturní formace jsou obvykle považovány stranické subjekty představující institucionální potomky masových stran z dob tzv. sloupové politické kultury v první polovině 20. století. Dobrým příkladem tohoto typu strany jsou například polští lidovci (PSL), kteří coby institucionální potomek meziválečného polského politického agrarismu tvoří trvalou součást stranického systému, avšak jejich volební podpora zpravidla nepřesahuje 10% hranici. PSL od roku 1995 do prezidentských voleb dvakrát nominovala svého předsedu, bývalého premiéra a nynějšího vicepremiéra Waldemara Pawlaka a dvakrát bývalého vicepremiéra a ministra zemědělství Jaroslawa Kalinowského. Jejich volební zisky se v prvním kole voleb pohybovaly pouze mezi 1-6 % hlasů, avšak jejich samostatná účast umožňovala zviditelnění strany a (pro ni) významných témat, především agendy rezortu zemědělství.

Poněkud jiná je role systémově irelevantních, marginálních stranických formací, které jsou s ohledem na svou nepříliš častou přítomnost v médiích zpravidla spojeny s postavou svého lídra. Mnohé představují silně personalizované, na osobním charismatu lídrů budované politické platformy. Nominace tohoto lídra do prezidentské volby pak obvykle přináší zejména jeho veřejné zviditelnění, až v dalším sledu i strany samotné. Z hlediska potenciální úspěšnosti těchto kandidátů se nicméně vždy jedná o outsidery.

České vyhlídky

Pokud bychom se pokusili tyto empirické ukazatele posoudit v kontextu vývoje voličských preferencí před první českou přímou volbou prezidenta, můžeme vidět řadu podobností (pokud jde o nominaci kandidátů konkrétními politickými stranami nebo výši jejich preferencí), ale i výrazné rozdíly (především pokud jde o pozici kandidátů dvou nejsilnějších stran; daná skutečnost má ovšem hlubší strukturální a systémové příčiny charakterizující výše zmíněnou specifičnost současné společensko-politické situace v ČR).

Za strany trvalé menšiny lze ve výše uvedeném smyslu označit bez jakýchkoliv pochybností dvě historické strany - KSČM a KDU-ČSL. Obě navíc představují v českých poměrech zbytkový typ masové strany. Jejich členská základna, jež čítá několik desítek tisíc členů, sice oběma z nich umožňuje disponovat dostatečně pevným sociálním zakotvením ve společnosti (s vnitřní organizační strukturou jdoucí až na úroveň místních organizací v obcích a městech), ale zároveň přináší specifické a většinovou společností výrazněji nezastávané ideově-politické obsahy tvořící hlavní zdroje jejich legitimace. V případě KSČM je to specifický vztah k předlistopadové minulosti. KSČM čerpá svůj raison d'etre z vazby na specifický menšinový postoj voličů, kteří chápou období komunistického režimu v Československu, především pak období tzv. normalizace, jako historicky uskutečněný komplexní obraz sociální reality, jenž je normativně považován za ideální společenské uspořádání, a tudíž hodný následování. Pokud jde o KDU-ČSL, její pozice je určena hlavně postavením a zájmy věřících křesťanů, především katolíků, ve vysoce sekularizované české společnosti. KDU-ČSL je chápána jako tradiční reprezentant této skupiny populace a nositel jejích hodnot, které jsou ve společnosti minoritní a většinou populace často znevažovány či přehlíženy. Jde především o témata rodiny a náboženství, jakož i bioetická témata či téma rozvoje venkova. Bylo by tedy logické, kdyby obě tyto strany trvalé menšiny nominovaly do přímé volby prezidenta kandidáty z vlastních řad, kteří sice budou mít minimální šanci být zvoleni, avšak vnesou do předvolebního diskurzu výše zmíněná (vlastní) tradiční témata. KDU-ČSL postavila do prezidentské volby svou europoslankyni Zuzanu Roithovou, jejíž nominace může být snadno chápána v uvedeném smyslu. KSČM naopak svého stranického kandidáta do blížící se volby zatím nepředstavila, což s ohledem na fakt, že komunisté kdysi stavěli své kandidáty i do volby parlamentní, není příliš pochopitelné. Lze jen spekulovat, nakolik se jedná o snahu vedení KSČM přijít s kandidátem až v takové části kampaně, kdy již bude uzavřen seznam jmen reálných kandidátů v souvislosti se sběrem 50 tisíc podpisů občanů, které KSČM vzhledem k počtu svých poslanců nepotřebuje, a nakolik je možno prozatímní nezveřejnění jména komunistického kandidáta chápat jako vyjádření latentně probíhajícího vnitřního souboje mezi Filipovým „pragmatickým" křídlem ve straně a stoupenci ortodoxního přístupu, o jejichž existenci spekulovala média již v souvislosti s průběhem a výstupy sjezdu strany v květnu letošního roku.

Za reprezentanty minoritních zájmů je možno považovat s jistou licencí i další dvě politické strany - TOP 09 a SZ. V obou případech se však rozhodně nejedná o subkulturně zakotvené formace ve výše nastíněném smyslu. Pokud jde o TOP 09, je na místě pochybnost především kvůli nedostatečnému ukotvení strany na její skalní elektorát. V případě SZ zase hraje roli její málo početná tradiční voličská základna - a s tím spojená stávající systémová irelevance.

Jinou kategorií jsou marginální, personalizované a na charismatických apelech vystavěné stranické formace, které i v českém případě potvrzují pravidlo o vhodném zviditelnění svého lídra skrze jeho osobní prezidentskou kandidaturu. Do této kategorie v ČR zřetelně spadá Jana Bobošíková (Suverenita), Petr Cibulka (Pravý blok), Tomáš Vandas (DSSS) či Táňa Fischerová (Klíčové hnutí). Danou úlohu svým způsobem plní také nominace Karla Schwarzenberga, byť systémovou pozici TOP 09 nelze s uvedenými subjekty v žádném případě srovnávat. Formálně do této kategorie spadá i kandidatura Miloše Zemana (SPOZ), která ovšem neobsahuje jen tento rozměr, což odráží i vývoj jeho preferencí v předvolebních průzkumech. Zemanovu pozici je nutno posuzovat nikoliv primárně ve vazbě na jím založenou mimoparlamentní stranu, jež svůj personalizovaný charakter stvrdila odkazem na Zemanovo jméno v názvu, ale především na jeho politickou minulost i přetrvávající vliv na dění v nejsilnější české levicové straně. A právě tato skutečnost je zásadní k pochopení potenciálních dopadů prezidentské volby na budoucí podobu a vývojové tendence českého stranického systému.

Favoriti nefavoriti

Mnozí analytici soudí, že případnou výraznou prohru oficiálních prezidentských kandidátů dvou nejsilnějších stran je možno interpretovat jako výraz posilujících postojů české společnosti směrem k averzi vůči zavedeným politickým stranám a fenoménu politického stranictví obecně, znamenající vyústění jejich diskreditace v souvislosti s medializovanými korupčními skandály jejich představitelů a mírou propojení těchto stran s různými zákulisními zájmovými skupinami a klientelistickými sítěmi. Je však třeba vidět, že favorité volby, kteří se v průzkumech pohybují na předních příčkách (na úkor kandidátů nejsilnějších stran), nejsou apolitičtí. Společnost rozhodně nepostrádá informace o jejich reálných politických postojích. Paradoxně jde o dva bývalé premiéry, které na politickou scénu v minulosti přivedly dvě nejsilnější strany, byť samozřejmě mezi formální nominací nestraníka Jana Fischera na pozici premiéra úřednické vlády tehdejším dosluhujícím premiérem a předsedou ODS Mirkem Topolánkem a vazbou Miloše Zemana na ČSSD, jíž byl dlouhá léta předsedou (a byl tedy premiérem „plně politické" vlády), nelze činit rovnítko. Na druhou stranu průzkumy voličských preferencí ukazují, že oba zmiňovaní nejsilnější kandidáti mají dominantní podporu především mezi příznivci dvou nejsilnějších stran.

Česká situace (ve věci interakce přímé volby prezidenta a systému politických stran) je oproti reáliím mnoha okolních zemí odlišná nikoliv primárně v důsledku „předdefinované" pozice jednotlivých kandidátů vycházející z osobního charismatu či přítomnosti/absence vazby na stranu (coby faktoru spojeného s posilujícím fenoménem „antistranictví"), ale v důsledku dlouhodobějších vzorců české politické kultury, respektive v důsledku způsobů nazírání na roli hlavy státu v politickém systému. Představa prezidenta coby „garanta řádu", smím-li si vypůjčit výraz ústavního právníka Jana Wintra, znamená silnou poptávku po osobnostech, které nejenže přinášejí širší vizi vývoje státu a společnosti, ale mají též bohaté zkušenosti s nejvyššími ústavními funkcemi - a s nimi spojené renomé. Kandidát se zkušeností s nejvyšší exekutivní funkcí tento požadavek naplňuje lépe než umírněný, konsenzuální (řadový) zástupce politické strany působící například (jen) v zastupitelském sboru. Tento rozměr chápání prezidentského úřadu má sice téměř monarchistické rysy a v mnohém může být rozporný s představou role prezidenta v parlamentním systému. Přesto jej nelze při sledování konkrétních volebních strategií a vyhlídek jednotlivých kandidátů na prezidentský post v ČR přehlížet.

V případě dvou nejsilnějších stran tato skutečnost znamená, že pokud nemají ve svých řadách osobnosti, které jsou s to toto volání po atributech vhodných adeptů na prezidentský post naplnit, bylo by logičtější čistě stranického kandidáta do volby vůbec nestavět. V opačném případě totiž strany připomínají pošetilce, jenž se pokouší bojovat proti pistolí ozbrojenému nepříteli prakem. Výsledkem - i s ohledem na výše naznačený kontext - nemůže být nic jiného než výrazná prohra stranických kandidátů a potažmo i další oslabování role politických stran v systému.


Prokletí střední třídy

Několik poznámek ke knize Fareeda Zakarii Budoucnost svobody

David Hanák

Jsou knihy dobré, knihy špatné a knihy inspirující. Kniha Fareeda Zakarii Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě patří do třetí z těchto kategorií. Politolog Fareeda Zakaria je narozením Ind a volbou Američan. Je člověkem, který má Západ rád, váží si ho a v zásadě to s ním myslí dobře. Napsal knihu zajímavých otázek - a to dnes není málo. Jeho odpovědi jsou ale povětšinou špatné nebo neúplné, neboť současná politologie (jako moderní společenská pseudověda) se soustředí pouze na měřitelné faktory politického procesu, a neumožňuje tedy vidět některé problémy v širším kontextu. Tam, kde se Zakaria pokouší dívat „za zrcadlo", se musí spolehnout pouze na vlastní intuici, nikoliv na propracovanou metodu. A je zranitelný, neboť ne vždy ho intuice vede správným směrem. Český čtenář má naštěstí jednu výhodu: vzhledem k tomu, že Zakariova kniha byla vydána v roce 2003, ovšem česky vyšla až nyní, může si snadno ověřit, zda se Zakaria mýlil, či nikoliv.

Zúžení pojmu demokracie

Nejlépe dokumentuje zúžení pohledu současné politologie Zakariova definice demokracie. Zakaria ji vymezuje jako možnost volit a být volen. Demokratizace pak znamená více možností volit. Právě proto, že politologie a politické myšlení současnosti dalo mezi demokracii a volby rovnítko, zúžilo ji na pouhý bezchybný volební mechanismus. Což je nedostatečná definice. Volby jsou pro demokracii podmínkou nutnou, nikoliv postačující; jsou pouze „špičkou ledovce" a „kra" demokracie obsahuje ještě mnohé jiné složky. Jak to kdysi správně vyjádřil T. G. Masaryk po vzniku Československa: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty." Systém politických institucí je mrtvý, pokud neexistují lidé, kteří jej naplní svým konáním, svým étosem.

To, čemu Zakaria říká „liberální ústavnost" či „vláda zákona", k demokracii patří a není od ní oddělitelné. Jinými slovy: základní dělítko Zakariovy práce - demokracie versus liberální řád - netvoří dva vzájemně si odporující, oddělené principy. Naopak. Jedno bez druhého nemůže existovat. Zakariovo doporučení, že nejprve je třeba vybudovat liberální ústavní řád a až pak nechat jedince volit, sice nepostrádá jistou logiku, ale v historii Západu šly soukromoprávní možnosti jedince, tedy to, co například znamenalo přijetí občanského zákoníku (ABGB) na území Rakouska v roce 1811, zpravidla ruku v ruce s demokratizací politického života. Jinými slovy, oba historické procesy jsou podmíněny stejným vývojem, a to individualizací ve společnosti; soukromá a veřejná práva jedince spolu souvisejí a platí to i v případě, že se jeden z procesů o nějaké to desetiletí zpozdí. Stejně tak úpadek veřejného sektoru demokracie, tedy voleb, je rychlejší, protože reaguje na aktuální stav, zatímco zákony upadají spíše pomalu a nenápadně; zůstávají v platnosti, jen se jimi už nikdo neřídí. Řečeno Masarykovými slovy, demokracie sice existuje, nejsou v ní ale žádní demokraté.

Demokracie tedy neznamená volit, ale znamená možnost volit v zákonném systému. Skutečná demokracie obsahuje liberální právní řád, jímž má občan zajištěna soukromá práva, například právo vlastnit či podnikat. Pokud tomu tak není, je systém voleb nikoliv demokracií, ale pouhou zástěrkou tyranie většiny, čehož si Zakaria správně povšiml.

Křesťanské stěhování a islámské stání

Problém islámu, alespoň jeho šíitské varianty, v jejímž rámci existuje cosi jako církev, je podle Zakarii řešitelný jednoduchou reformou: stěhováním. Stačí, když USA donutí íránskou vládu, aby se vystěhovala z Teheránu, a dostala se tak z vlivu duchovních íránské revoluce. Tím dojde k oddělení moci světské od moci náboženské, obdobně jako na Západě.

„Jak jednoduché, Watsone," prohlásil by Sherlock Holmes, kdyby použil stejnou myšlenkovou šablonu jako Zakaria, jenž tvrdí, že díky přestěhování císaře Konstantina z Říma se začala církev oddělovat od státní moci a právě souboj mezi mocí světskou a církevní zakřísl plamínky svobody. Protože podle Zakarii mezi křesťanstvím a islámem (respektive mezi Starým zákonem a Koránem) jinak žádné zásadní rozdíly nejsou, jedno stěhování je údajně s to zajistit tu nejlepší hospodářskou a politickou reformu. Problémem totiž není islám, tvrdí Zakaria, ale Arabové, kteří se „zastavili v čase" a žijí vzpomínkami na bývalou velkou civilizaci, jíž se cítí být dědici. Proto nemají perspektivu ekonomických možností a dynamiky, všechno ovládají stejně zkostnatělé elity a arabský svět je jen politickou pouští beze stran a politiky.

Mimochodem je velmi zajímavé, jak často Zakaria ve své knize píše o křesťanství, ale ani jednou o Ježíši Kristu. Píše o Bibli, ale nikoliv o Novém zákonu. Jako by Krista před Zakariou schovali. A přitom rozdíly mezi křesťanstvím (v obecném smyslu) a islámem je možno nejlépe dokumentovat právě na rozdílech mezi jejich dvěma hlavními protagonisty - mezi Kristem a Mohamedem. Ať již máme o Ježíši Kristu jakékoliv mínění (věříme v něj, nebo ho máme za blouznivce), nemůžeme mu upřít, že nebažil po politické moci. V jeho jednání nenalezneme nic, co by nasvědčovalo, že by se snažil uchvátit polickou moc, naopak prohlašoval, že „moje království není z tohoto světa", ekonomické bohatství se mu příčilo, vyhnal kupce z chrámu a před farizeji prohlásil, že „co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu". V Novém zákoně nenalezneme ani náznak jakékoli Kristovy „světské" činnosti, byl sexuálně zdrženlivý, nejednal politicky ani strategicky. Naproti tomu Mohamed byl nejen boží prorok, ale také politický stratég, obchodník a válečník. Vzal si bohatou vdovu, aby si zajistil finanční zdroje, vedl vojsko do bitev a ve stáří se oženil se šestiletou dívkou Áišiou, která se stala jeho nejoblíbenější manželkou.

Kristus a Mohamed dávají svým následovníkům zcela odlišné morální vzory. A pokud to jejich následovníci myslí s vírou vážně, nutně musí dojít k jiným výsledkům. Proto je pro islám v politickém procesu typický přístup „vítěz bere vše", protože víra a politika tvoří od počátku jedno. Proto je podstata islámu tak zoufale autoritářská, proto nepotřebuje žádné zprostředkující organizace, jako jsou politické strany. Není totiž čí zájmy zprostředkovávat; Bůh vyvolil vládce a ten vládne jeho vůlí lidu bez omezení. Kdyby si Zakaria dal tu práci a kromě Starého zákona si přečetl i Zákon nový, přišel by na to. Podstata problému islámu netkví v Arabech či Peršanech (Íránci jsou totiž Peršané), ale ve fundamentech víry a v teologii, jíž svou víru vykládají.

Ostatně již Robert R. Reilly si povšiml, že rozum (logos) nehraje v současné islámské věrouce žádnou roli. Vše je dáno vůlí Boha, vše je zde proto, že to chce Bůh. Proto to, co činí, je nepochopitelné, proto je nepochopitelný i vesmír, který stvořil. Prvotní příčina se tedy stává jedinou příčinou, jež popírá existenci jakýchkoli příčin sekundárních (v přirozeném světě). Bavlnu nespálí oheň, ale Bůh. Kámen nespadne v důsledku přitažlivosti, ale z vůle Boha. Nic jako přirozený zákon neexistuje. Právě to vysvětluje dysfunkční povahu většiny dnešního islámského světa, konstatuje Reilly. Když Bůh může udělat jednu věc, může udělat i jakoukoli jinou. Věda a predikce neexistují, stejně jako v přírodě neexistuje vnitřní řád, pouze jednotlivé, postupné projevy Boží vůle. Bůh je nepoznatelný, Koránem pouze stanoví pravidla, jež máme poslouchat.

To jsou skutečné důvody, proč islám „ustrnul" ve vývoji. Pokud není nic poznatelné a vše je dáno vůlí Boha, na niž jsme odkázáni a kterou nám sděluje chalif či jiná autorita odvolávající se na islám, pak není možná žádná diskuse. Neexistuje žádný svobodný politický prostor, žádná nutnost budovat jakékoli politické instituce, dělbu moci, ústavu či parlament. Jak shrnuje Robert R. Reilly: „Má-li Bůh pravdu prostě díky své moci a čisté vůli, pak nestojí žádné teologické překážky mezi tímto pojmem Boha a užitím násilí při hlásání víry. A víme, že právě to byl způsob, jímž se islám historicky rozšířil."

Prokletá střední třída

Každý sociální jev v sobě nese „břemeno faktů" a „břemeno hodnot", napsal Vladimír Čermák. Zakaria většinou snáší dobře „břemeno faktů", horší je to s „břemenem hodnot". Dobře je to vidět například na problému nacionalismu. Zakaria nejprve nacionalismus popisuje jako destruktivní sílu, která ničí jemu tak drahý liberální řád, mimo jiné v Rakousku nebo Indii, aby na konci knihy konstatoval, že etnická a národnostní roztříštěnost Iráku je největším nebezpečím pro zavedení demokracie (a národnostní homogenita Německa a Japonska byla při jejím zavádění výhodou). Jak to tedy je? Je národnostní homogenita výhodou, či překážkou liberálnímu řádu? Nebo na tom nezáleží?

Obdobně to má Zakaria se střední třídou. Nijak nechci popírat, že střední třída je důležitým komponentem svobodné demokratické společnosti. Ani nechci popírat, že stav, kdy existuje masa chudých na jedné straně a úzká a uzavřená elita bohatých na straně druhé, svobodné společnosti nijak neprospívá. Je však střední třída zárukou svobody, jak tvrdí Zakaria? Obávám se, že nikoliv.

Zakaria si správně všímá, že lze mít k dispozici téměř dokonalou ústavu, a stejně vznikne tyranie většiny, která dosáhne zničení demokracie. V případě Výmarské republiky, kterou nacisté získali nikoliv násilím, ale na základě voleb, si ale popsaný paradox (totiž že klíčovou roli v přechodu k totalitě sehrála německá střední třída, která si zvolila Hitlera jako ochranu před nebezpečím komunismu) ještě neuvědomuje. Dochází mu až později. Kdo podle něj stojí za islámským terorismem? Vzdělaní muži ze středních vrstev. Kdo podle Zakarii stojí za úpadkem současných veřejných amerických elit? Průměrný americký volič-konzument, kterému se postupně přizpůsobuje vše - bankovnictví, náboženství, média, politika.

Již neexistuje sebevědomá střední třída, ale střední třída panující a diktující, střední třída, která svým panstvím rozleptává celou strukturu společnosti. A politici jsou jejími skutečnými sluhy, kteří jí jako přerostlému pubescentovi splní, co si jen usmyslí. Krize Západu je proto krizí odpovědnosti střední třídy (krizí jejího „zmasovění"), nikoliv důsledkem její slabosti. Jde o střední třídu, která se rozhodla, že se k blahobytu „prohlasuje" a politici na obou stranách Atlantiku jí tyto požadavky rádi plní, jen aby se udrželi v sedle. Střední třídu v jejích požadavcích nic nebrzdí, ani autorita víry, ani autorita síly. A i elity chtějí vypadat jako ona.

Dvořan a občan

Zakaria ve své knize definuje dva zajímavé pojmy: dvořan a občan. Pokud má vláda jiné příjmy než daně vybrané od občanů, může z nich učinit dvořany. Dvořan je na svém vládci finančně a mocensky zcela nezávislý. Zakaria tuto situaci ztotožňuje se situací, kdy má vládnoucí elita dostatek nedaňových příjmů, především z ropy.

Osobně se domnívám, že popsaný koncept dvořanů není věcí příjmů, ale hodnotové logiky. Například legitimní absolutistický vládce je vždy „pánem situace"; jen z jeho legitimity se odvíjí legitimita jeho dvořanů. Naopak občanem je ten, kdo se přímo podílí na tvorbě politického řádu, je zodpovědný za jeho úspěchy, ale i prohry. Problém ale nastává tehdy, pokud se z odpovědného občana stane nenasytný masový konzument a politický systém se má stát zdrojem bohatství, nikoliv místem vzniku obecných pravidel. Pokud jednou politické elity přistoupí na hru, že cílem politického systému je „splnit" potřeby konzumenta (dotacemi, pobídkami, zvýhodněnými hypotékami, dotovaným zdravotnictvím atd.), přestávají být elity v pravém slova smyslu politickými, neboť se řídí pouze pravidly poptávky. Již nejde o vztah občan - politik, ale konzument - prodávající. A současně o vztah, ve kterém cena ztratila svoji regulující funkci, neboť konzument (zdánlivě) neplatí nic, vše platí „někdo jiný" - daňový poplatník. To je to, co se stalo se Západem jako celkem a táhne se to s ním od New Dealu dodnes.

Řešení? Na temné straně

Zakaria se snaží nalézt z této situace nějaké řešení, obdobně jako Sartori ve Srovnávacím ústavním inženýrství. Sartori je však ze staré školy a jeho návrhy nepostrádají jistou vnitřní logiku. Zakaria naopak - řečeno terminologií Hvězdných válek - stojí na temné straně. Navrhuje upřednostnit uzavřené elity, které by byly zcela vyjmuty z procesu veřejné kontroly. Jinak řečeno, nehledá změnu vztahu konzument - prodávající zpět na vztah občan - politik, jde mu o prostý „únik" elit před veřejnou kontrolou. Proto tolik pléduje pro organizace typu EU, Fed, MMF či WTO. Je přesvědčen, že elity odvozující svoji legitimitu z odbornosti budou mnohem lépe plnit svoji funkci než volené orgány. Je tomu však skutečně tak?

Za současné situace se nezdá, že by si MMF, ECB či EU uměli poradit s krizí eura, svým přešlapováním na místě, planými sliby a prohlášeními ji naopak jen prohlubují. Nic se nezdá praxi vzdálenější než Zakariova myšlenka, že EU donutí státy jako Řecko či Itálie k odpovědné fiskální politice a reformám pracovního trhu. Snad se tak situace jevila ještě za panování dua Merkozy. Dnes se ale spíše zdá, že dlužníci vydírají své věřitele a jihoevropský občan-konzument opět dosáhne svého. Obdobně neplatné je i Zakariovo tvrzení z roku 2003, že moc EU nevzrůstá. Co jiného znamená přijetí Lisabonské smlouvy (2009) nebo předložení návrhů na zavedení fiskální a/nebo bankovní unie?

Zakariovská temná strana sílí a nikým nevolené (a proto nekontrolovatelné instituce) s ní. Dovolím si tvrdit, že lepší správu věcí veřejných tím nikdo nezíská.


„La Pasionaria“ digitálního věku

Případ Viviane Redingová

Tomáš Břicháček

Těžko hledat mezi prominenty dnešní Evropské unie někoho, kdo tak dokonale zosobňuje nynější stav unijní politiky a intelektuální trendy v ní panující, jako je místopředsedkyně Komise a komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Redingová. Tato mimořádně energická žena s jiskrou v oku a se zápalem revolucionářky dělá vše, co je v jejích silách, aby posunula Unii směrem ke svému ideálu světlé budoucnosti. Tu vidí na jedné straně ve vytvoření skutečného evropského federativního státu, který bude světovou velmocí. Na druhé straně chce v tomto státě nastolit své vlastní pojetí „spravedlnosti" založené mj. na antidiskriminační legislativě, pohlavních kvótách, rovnosti ve výsledku. Ke svému cíli směřuje s odhodláním lokomotivy, na jejíž čelní straně zpod modrého nátěru prosvítá špatně přelakovaná rudá hvězda.

Z malého Lucemburska do nejvyšších pater unijní politiky

Narodila se v roce 1951 v Lucembursku, v zemi, která svým rozměrem vždy křiklavě kontrastovala s jejími ambicemi. V sedmdesátých letech vystudovala „humanitní studia" na pařížské Sorbonně; zdejší politické klima po revoltě roku 1968 zřejmě dalo jasný směr jejímu světonázoru.

Po dokončení studií se věnovala ve své vlasti novinařině, kterou od konce 70. let kombinovala s komunální i celostátní politikou v řadách Křesťansko-sociální lidové strany. Zastávala rozmanité funkce; v letech 1979-1989 byla mj. poslankyní lucemburského parlamentu.

Její kariéra v unijních (resp. původně komunitárních) institucích začala v roce 1989, kdy byla zvolena do Evropského parlamentu, kde její strana tvořila a dodnes tvoří součást frakce EPP. Poslankyní byla po dvě volební období do roku 1999, kdy ji Lucembursko nominovalo na členku Evropské komise.

V letech 1999-2004 byla komisařkou pro oblast vzdělávání, kultury, mládeže, médií a sportu. V období 2004-2009 pokračovala v Komisi s portfoliem informační společnost a média. V této pozici poprvé vstoupila do povědomí širší veřejnosti svým populistickým tažením za zlevnění roamingu v rámci EU, které vyústilo v cenovou regulaci.

Její hvězdná chvíle nastala v únoru 2009, kdy povýšila na místopředsedkyni Komise a komisařku pro spravedlnost, základní práva a občanství.

Unijní „ministryně spravedlnosti"

Právě tehdy se Redingová dostala na místo, které naplňuje její ambice. Jak nedávno prohlásila v jednom interview: „Být komisařkou pro spravedlnost je podle mě vysněné povolání: jsem zodpovědná za to, aby se Evropa stala kontinentem spravedlnosti a základních práv a aby se více přiblížila občanům."

Do funkce se vrhnula s vervou. Při nástupu oznámila, že chce naplno využívat nových možností, které Unii přinesla Lisabonská smlouva. Na tom by nebylo nic zvláštního; kdokoli na jejím místě by byl tlačen (svými podřízenými, kolegy v Komisi či Evropským parlamentem) k témuž. V Redingové však všichni, kdo prosazují expanzi činnosti Unie v citlivých oblastech spadajících do jejího portfolia, získali mnohem víc než povolného spolupracovníka. Sama přináší mohutné osobní angažmá, sama chce být iniciátorkou a tahounem dění.

To, že z jejího úřadu (tzv. DG Justice) vychází jeden legislativní návrh za druhým, že dochází k harmonizaci trestního práva procesního i hmotného, to by každý, zvlášť po Lisabonu, mohl očekávat. Co je ale zásadní, na stůl přicházejí i extrémně výbušné, vtíravé iniciativy.

Redingová od počátku svého mandátu tlačí na vytvoření úřadu unijního prokurátora, kterého Lisabonská smlouva předvídá jako možnost (čl. 86 SFEU), a to pro boj proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie, ale případně i širší okruhy trestné činnosti. Konkrétní návrh Komise předloží zřejmě již v roce 2013.

Komisařka dále touží vydláždit cestu k jednotnému evropskému občanskému zákoníku, který by nahradil vnitrostátní úpravy, z nichž některé mají staletou tradici. Jako první stavební kámen byl již loni předložen návrh tzv. společné evropské úpravy kupní smlouvy (Common European Sales Law), jenž by přinesl jednotný unijní režim kupní smlouvy, který by si strany mohly zvolit pro své smlouvy v přeshraničních situacích.

Z nedávného vystoupení Redingové na konferenci v Talinnu (květen 2012) vyplynulo, že by ráda viděla kontroverzní unijní Chartu základních práv, která je zatím určena orgánům Unie (a členským státům jen tehdy, pokud aplikují unijní právo), přerůst ve „federální" katalog základních práv, který by zavazoval členské státy i v čistě vnitrostátním kontextu. Charta by tedy měla nahradit vnitrostátní standardy ochrany lidských práv jedním společným.

Redingová je známá od časů svého působení v lucemburské politice jako vášnivá feministka. Této své ideologii dává na svém nynějším postu hojně zazářit. V první polovině svého mandátu zůstávala spíše v rovině verbální, symbolických gest a programových dokumentů. Mimo jiné se zasadila o to, že Komise v roce 2010 vydala manifest s názvem Ženská charta, v němž slibovala plnit tradiční feministické postuláty dnešní doby. Nyní se ovšem chystá přijít s těžkým kalibrem. Na spadnutí je legislativní návrh, který by měl přikázat obchodním společnostem kótovaným na burze pod hrozbou pokut a dalších sankcí (odříznutí od veřejných zakázek, dotací ap.) mít ve svých řídících orgánech zastoupeny ženy (resp. méně zastoupené pohlaví) minimálně z 40 %. Redingová to jednou okomentovala slovy: „Věřím, že je nejvyšší čas, aby Evropa prolomila skleněný strop, který nadále brání tomu, aby ženský talent v evropských kótovaných společnostech vystoupal na vrchol."

Bude-li takový návrh předložen, půjde bezkonkurenčně o nejvtíravější sociálně-inženýrskou iniciativu založenou na ideologii rovnosti ve výsledku, která kdy v historii z Bruselu vzešla a která v tomto ohledu překoná i komunistické režimy minulého století.

Redingová je obecně velkou příznivkyní antidiskriminační agendy, což na každém kroku zdůrazňuje. Z této oblasti stojí za zvláštní vyzdvihnutí dvě události. Když se celá Evropa otřásla nad neskutečným rozhodnutím Evropského soudního dvora (C-236/09), které nutí pojišťovny ignorovat reálný stav věcí ve jménu ideologie totální rovnosti a uplatňovat stejné pojistné pro muže a ženy - a které ženám dramaticky zdražilo pojištění -, Redingová mu hlasitě aplaudovala. Poté ji rozzuřilo, když maďarská vláda v kampani spolufinancované z fondů EU chtěla vzbudit zájem o možnost dát dítě k adopci namísto potratu. Tehdy vyžadovala okamžité ukončení kampaně s poukazem na to, že je prý v rozporu s „evropskou sociální agendou". V jejím chápání spravedlnosti, resp. antidiskriminace zřejmě adopce dítěte nesmí být morálně nadřazována nad potrat (sic!). A to se přitom hlásí k nominálně křesťanské straně.

Redingová z pozice svého úřadu s oblibou kárá a umravňuje členské státy, které tak či onak nevyhoví některému kritériu jejího chápání „spravedlnosti" či obecně jejímu světonázoru. V roce 2010 se ostře obula do Francie, která vystěhovávala ze svého území potulné Romy bez řádného živobytí původem převážně z Rumunska a Bulharska, přičemž ani nesplňovali podmínky pro pobyt nad tři měsíce stanovené unijním právem. Postup Francie, které považovala za cílené vystěhovávání jednoho etnika, Redingová nepřímo přirovnala k praktikám nacistického Německa a jeho spojenců za druhé světové války.

Po řadu let je na černé listině komisařky Maďarsko pro své ústavní reformy přijaté za současné konzervativní vlády. Nevybíravých výroků a nátlaku na změny legislativy se dočkalo v různých oblastech, a to nejen od Redingové, ale i Komise jako celku. Komisařka jej plísnila - což se zdá téměř neuvěřitelné - zejména za snížení věku pro penzionování soudců (mimochodem opatření, které bylo zvažováno i v České republice v zájmu omlazení justice). Označovala je za ohrožení nezávislosti justice, neboť je prý v rozporu s jednou z unijních antidiskriminačních směrnic zakazujících diskriminaci podle věku (sic!).

V létě 2012 se setkalo s hněvem komisařky zase Rumunsko, kde probíhal vnitřní politický konflikt, který zahrnoval neúspěšný pokus o odvolání prezidenta. Redingová se nechala slyšet, že má velké starosti o stav demokracie v této zemi, vyhrožovala jí pozastavením některých členských práv (postup podle čl. 7 SEU) a odložením termínu vstupu do Schengenu.

S její zálibou v umravňování členských států souvisí její nedávný výrok o tom, že Unie by potřebovala opravdového ministra spravedlnosti, který by sledoval fungování justice v členských státech a mohl případně podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, pokud by měl pocit, že v tom kterém členském státě je ohrožena nezávislost justice a právní stát. To už by byl teprve ten správný úřad pro ni!

Věrozvěstka evropského superstátu

Redingová patří k těm, kteří současnou dluhovou krizi vnímají jako příležitost pro dramatické posílení EU. Ve svých článcích, projevech či rozhovorech z poslední doby otevřeně propaguje kvalitativní skok v integraci, který by znamenal přeměnu Unie ve federativní stát a světovou velmoc.

V interview pro italský EurActiv nedávno řekla: „Pokud má z krize vzejít něco dobrého, bude to právě porozumění, že pouze v jednotě je naše síla. Správnou odpovědí na krizi je více Evropy, ne méně. (...) Pokud chceme zachovat a posílit roli EU ve světě, musíme proměnit hospodářskou a měnovou unii v silnou politickou federaci s měnovou, fiskální a bankovní unií, která by měla zahrnovat minimálně státy eurozóny a měla by být otevřená i ostatním členským státům. (...) Podle mě by nejlepší cestou bylo přetvoření Unie do podoby evropské federace se silnou evropskou vládou (Evropskou komisí), která by byla odpovědná přímo volenému Evropskému parlamentu. Předseda evropské vlády by měl být volen právě Parlamentem, a pak by si mohl vybrat členy svého týmu." Často hovoří o tom, že z Evropského parlamentu by se měl stát opravdový zákonodárný sbor s právem navrhovat legislativu a s výlučnou pravomocí ustavování Komise. Předseda Komise by zase měl mít právo Evropský parlament v případě potřeby rozpustit.

Ve svém článku z letošního února rozvíjela představy o tom, jak by tohoto cíle mělo být dosaženo do roku 2020. Před volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 by se podle ní měly členské státy slavnostně zavázat, že příštího předsedu Komise zvolí zároveň předsedou Evropské rady (tj. tzv. unijním prezidentem). Tento nový „superprezident" by měl svolat nový konvent k přípravě smlouvy o evropské politické unii. Nová smlouva by měla být ratifikována v jednotlivých státech v letech 2016-2019 a v každém státě by měla být podmíněna referendem. Občané by měli dostat dvě alternativy: buď smlouvu přijmout, nebo odmítnout „a v tom případě zůstat v úzké formě přidružení, zvláště pokračováním účasti na vnitřním trhu". Smlouva by měla vstoupit v platnost, pokud ji ratifikují dvě třetiny členských států, a to právě pro tyto státy.

Jak nemá vypadat evropský komisař

Má-li Unie fungovat jako společenství bezmála tří desítek států, společná politika by měla být založena na konsenzuálních tématech, na názorovém středu, který nebude pokud možno nikoho provokovat. I s ohledem na přirozené limity demokratické legitimity mezinárodních struktur a na deklarovaný princip subsidiarity by se měla vyhýbat nastolování kontroverzních, citlivých společenských agend, které mají navíc pramálo společného s vnitřním trhem. O těch nechť si rozhoduje každý stát sám.

Tomu by měl odpovídat i prototyp komisaře: nekonfliktní, odměřený, profesionální, spíše úředník či diplomat než politik. Ničemu neškodí, pokud místa komisařů zaujmou nemastní neslaní, šediví kariérní mloci, takoví, jaké pravidelně dodává Česká republika a dá se říci, že i většina ostatních států. Stokrát raději bezbarvý, ohebný technokrat než revolucionář.

To je první důvod, proč považuji Redingovou za katastrofální ukázku toho, jak komisař vypadat nemá.

Zadruhé, komisař má jistě právo na svoje názory na směřování integrace a jejich projevování. Měl by nicméně zachovávat určitou odměřenost a zejména odlišovat své osobní krédo a svůj post. Neměl by zneužívat svůj úřad pro hlásání eurofederalistických názorů a vizí o světodějné roli Unie. Byl totiž jmenován do svého úřadu k plnění svěřených úkolů v mezích stávajících zakládacích smluv a jen k tomu má mandát. Změna smluv je otázka, o které mohou rozhodnout jen členské státy.

Zatřetí, komisař by si měl uvědomovat limity svého úřadu a svého postavení vůči členským státům. Není jejich nadřízeným, který je může z výšin své funkce velkopansky kárat, úkolovat či jim rozkazovat, hovořit s nimi jako ministr s provinčním úředníkem. I v tomto ohledu slouží Redingová jako odstrašující příklad. Je vpravdě vzorem par excellence unijního papalášství delorsovského střihu.

Konečně začtvrté, případ Viviane Redingová ukazuje také na systémový problém. Pokud každý stát nominuje de facto autonomně „svého" komisaře, pak bez ohledu na výsledky voleb do Evropského parlamentu a názor většiny může být do sedla usazen člověk s radikálními názory, který má moc nastolovat vlastní agendu. (Přesněji řečeno, tento závěr platí především pro radikální názory směrem na levici, protože dlouhodobě fakticky dominantně levicový europarlament by odchylku napravo snáze zablokoval.)

Tvář Unie

Sen o evropském státu, neutuchající pud k centralizaci, touha převychovávat, kárat, umravňovat, regulovat, antidiskriminační inkvize, boj za rovnost ve výsledku, umělé zásahy do společnosti a hospodářství - to vše je nejen Viviane Redingová, ale i panující trendy v Evropské unii. Redingová je pouze radikálnější a zároveň otevřenější než většina ostatních představitelů unijní garnitury.

Alegorií čechoslovanství byla pro naše předky ladná Slavia. Francouzi zobrazují svou republiku jako ráznou Marianne. Pokud by měla mít lidskou podobu dnešní Evropská unie, neumím si představit výstižnější postavu než Viviane Redingovou - Dolores Ibárruri digitálního věku.

Pro mnohé z nás je také živoucím zosobněním beznaděje nad jakýmkoli smysluplným pokračováním celého integračního projektu.


Rozhovory

Europoslanec Fajmon: Vláda odflákla restituce, nevěřím jí

Tomáš Menschik

Europoslanec ODS a člen evangelické církve Hynek Fajmon chtěl v pátek výkonnou radu občanských demokratů přesvědčit o nesmyslnosti církevních restitucí v současné podobě. Nikdo se s ním ale nebavil. Fajmon naprosto nedůvěřuje argumentům, s nimiž vláda restituce obhajuje.

Ve své analýze z poloviny srpna jste napsal, že k církevním restitucím není důvod, protože jednak se už uskutečnily v devadesátých letech a jednak jsou k církvím příliš benevolentní. Co vám na vaše stanovisko řeklo vedení ODS?

Zastánci církevních restitucí neargumentují. Obvykle řeknou, že takhle jsou restituce domluvené, proto je strana musí podpořit. S nikým se nevybavují a chtějí to protlačit v současné podobě. Tomu odpovídala i debata na výkonné radě - byla velmi omezená. Vůbec jsme se nebavili o technických věcech, jen o principu. Většina ho schvaluje a já jsem byl přehlasovaný.

Podvolíte se, nebo budete naléhat na poslance z vašeho regionu, aby zákon nepodpořili?

Na nikoho naléhat nebudu. Půl roku se restituce projednávají a já jsem mlčel, ale vzhledem k závažnosti věci jsem se rozhodl vystoupit. Ten zákon je špatný pro Českou republiku, pro církve i pro ODS.

Netušíte, proč si ho vedení ODS tolik přeje?

Pokud se nějaké argumenty vyskytnou, jsou obvykle ideologické ve stylu „co bylo ukradeno, musí být vráceno". O parametrech restitucí ani slovo. S nikým se o nich nehodlají bavit. Jde přitom o fatální věc, o níž by se mělo jednat způsobem, abychom dosáhli co největší společenskou shodu. Místo toho se budeme snažit protlačit zákon většinou jednoho hlasu, což je hrozná chyba.

Bylo jednání výkonné rady o restitucích vyostřené, jak to popsala ČTK?

Ani ne. Tam naprostá většina k restitucím mlčí. V radě sedí zhruba pět lidí, kteří na restituce mají silný názor. Já jsem možná nejhlasitější.

V pátek si premiér Petr Nečas vyslechl váš názor, ale ve stejný den zahájil i kampaň na podporu restitucí. Neozval jste se příliš pozdě?

Svou analýzu církevních restitucí jsem zveřejnil někdy v polovině srpna. A o kampani nás vedení ODS ani neinformovalo. Netušili jsme, že se něco takového chystá.

Ve své analýze se nezmiňujete o tom, že zákon o církevních restitucích přinese také odluku církve od státu. To podle vás neznamená přínos?

V zákoně není žádný takový termín a také se o žádnou odluku nebude jednat. V zákoně se pouze píše o dvacetiletém harmonogramu, podle něhož se mají snižovat stávající příspěvky na činnost církví. Dvacet let je dlouhá doba a já nevěřím, že k nějaké odluce dojde. Zákony přece umožňují církvím žádat o veřejné zdroje jako to dělají třeba občanská sdružení. Takže oddělení církví od státního rozpočtu je pouhá iluze.

Na vládě také v pátek zaznělo, že restituce budou mít na státní rozpočet příznivý dopad. Během čtyřiceti let mají státu vydělat 28 miliard korun. Ani to vás nepřesvědčilo?

Takové analýzy měla vláda vypracovat už dávno a měla je prezentovat jako součást důvodové zprávy. Místo toho přicházejí týden před hlasováním parlamentu nějaké dojmy konkrétního ekonoma. To nelze brát vážně. Jde o účelový materiál, s nímž vláda přichází, protože si není jistá, že má většinu. Pro mě je to další důkaz, že vláda restituce odflákla.

S premiérem se neshodnete i v otázce dalšího zvyšování daní. Může kvůli nim padnout vláda? Jaká je nálada v ODS?

Jak by mohla být dobrá? Proti zvyšování daní jsme vždycky bojovali. Všichni sice chápeme, že konsolidace rozpočtů je potřebná, ale nikde přece nestojí, že to musí být zrovna touto cestou. Pořád jsem přesvědčený o tom, že by vláda měla omezit své výdaje. Premiér a ministr financí vytvářejí dojem, že odpůrci zvyšování daní jsou proti konsolidaci rozpočtu, ale tak to není.

Kvůli restitucím a daním se množí konflikty premiéra s prezidentem Václavem Klausem. Nemá to vláda nahnuté?

V posledních třech měsících není zřejmé, jaké je rozložení sil ve sněmovně, ani tak nejde o daně. Je to důsledek rozpadu Věcí veřejných. Jiná věc je, že vláda neustále hrozí pádem, pokud neprojdou její předlohy. Jde o protiústavní nátlak, který žádný parlament nemůže akceptovat. Podle ústavy jsou poslanci zodpovědní svému svědomí a lidu. Pokud většina rozhodne, že se jí chystané zákony nelíbí, vláda by měla sklapnout podpatky a akceptovat to.

Padne vláda?

Nevím, je to možné. Už při projednávání prvního balíčku řekla řada poslanců, že zákony odhlasují v rozporu se svým svědomím Prošlo ale bez povšimnutí, že poslanci poslouchají víc svou stranu než své svědomí. Osobně si myslím, že tentokrát to bude mít vláda velmi těsné.

Rozhovor původně vyšel na serveru Týden.cz.


Studie

Je stát svobodným účastníkem trhu?

Vladimír Jančík

Horlivost protikorupční politiky politických stran zaměřená na vytváření detailních pravidel, která mají zabránit selhání státního úředníka, může vážně poškodit hospodářství České republiky. Jak říká Meyerův zákon: je velmi jednoduché něco zkomplikovat, ale bývá značně komplikované něco zjednodušit. Za ono „něco" si dosaďte státní byrokracii.

Stát a trh zboží a služeb, jakož i trh výrobních faktorů, jsou v liberální společnosti nepostradatelné a na sobě závislé. Avšak mělo by se tak dít jen do té míry, aby jeden druhého neomezoval a nedeformoval ve své podstatě. Specificky pro vztah státu a trhu zboží a služeb platí tyto základní vztahy:

  • Základní funkcí státu je, že vytváří takové prostředí, aby vněm trh mohl fungovat (vnější funkce státu vůči trhu).
  • Stát je rovněž nemonopolním účastníkem trhu, tedy kupujícím (vnitřní funkce státu vůči trhu).

Uvedená vnější funkce státu, byť se jeví jako nevyhnutelná zejména pro kapitálové trhy, má na zdravé fungování trhu omezenou platnost. Nefungování, ba dokonce opačný dopad regulace trhu protimonopolní politikou dokázala práce Dominika T. Armentana. Stěžejní je tato myšlenka: „Konkurenční tržní proces obsahující soupeření podnikatelů i jejich spolupráci bude existovat přirozeně tehdy, když bude ekonomika deregulována."

Cílem této eseje je, obdobně jako se to podařilo Dominiku T. Armentanu, dokázat, že stát se může jako účastník trhu zboží a služeb chovat ekonomicky pouze tehdy, pokud bude mít minimálně stejně výhodné postavení jako ostatní účastníci trhu v pozici kupujícího. Základním omylem protikorupčních úprav zákonodárství je omezování svobodného konání státu jako kupujícího na trhu se zdůvodněním, že u každého státního úředníka z byrokratické podstaty hrozí korupční jednání. Tento omyl ve svých důsledcích již dosáhl takových rozměrů, že protikorupční zákonodárství místo korupce požírá stát samotný, a tím i daně občanů. Postavení státu jako kupujícího je ve využívání všech funkcí trhu, na kterém se setkává nabídka s poptávkou, natolik deformováno, že stát již nemůže plnit základní předpoklad pro nakládání s rozpočtem, tj. že „organizační složka státu je povinna dbát, aby dosahovala příjmů stanovených rozpočtem a plnila určené úkoly nejhospodárnějším způsobem" (srov. § 45, odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla).

Postavení státu na trhu zboží a služeb v ČR

V zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ") není ani zmínka o tom, že zadavatel by měl při zadávání veřejné zakázky (výdaje ze státního rozpočtu) postupovat „nejhospodárnějším způsobem". Postupy ZVZ jsou postaveny nikoliv s cílem nejhospodárnějšího zadání veřejné zakázky, nýbrž s cílem regulovat zadavatele a soutěžící k jinému způsobu chování, než běžně probíhá mezi prodávajícím a kupujícím na trhu zboží a služeb.

Poslední ZVZ vznikl v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a jeho účelem bylo transponovat do národní legislativy příslušné předpisy, zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (dále jen „směrnice EU").

Stát a rádoby občanské a/nebo nadnárodní instituce typu Transparency International, tvářící se nestranně a nezávisle, nedokážou vysvětlit občanům, že to, co prezentují v médiích o předražených zakázkách, zní sice kriminálně, ale ve skutečnosti se jedná o přesný postup státního úředníka podle ZVZ, bez možnosti chovat se hospodárně. Nedovedou vysvětlit rozdíl mezi vysoutěženou cenou zboží a služeb podle ZVZ a tržní cenou vytvořenou podle zákonitostí poptávky a nabídky na trhu. Jednodušší je svalit rozdíl v těchto cenách pouze na státní byrokracii a její produkt - korupci.

Selhávají také odhady úspor zavedením protikorupčních opatření při zadávání veřejných zakázek. Příčinou selhání je srovnávání tržních cen s cenami vysoutěženými. Vysoutěženou cenu nelze považovat za předražení oproti tržní ceně, neboť vzniká podle jiných zákonitostí.

Neporovnatelnost obou cen je dána zejména následujícími rozdíly:

  • Tržní cena je výsledkem procesu setkávání nabídky spoptávkou na trhu za předpokladu zcela svobodného jednání kupujícího a prodávajícího. Její podstata je dána konkrétním okamžikem (vnější faktory trhu), stupněm svobody prodávajícího akupujícího a okamžikem dynamického vývoje na trhu.
  • Vysoutěžená cena je naopak výsledkem setkávání nabídky a poptávky na trhu nesvobodného jednání kupujícího a prodávajícího (jednají pod tlakem ZVZ), bez možnosti jednat oceně a kvalitě výrobku nebo služby; je dohodnuta vjiném časovém okamžiku, než je stav na trhu (za jiných vnějších faktorů trhu). Vysoutěžená cena je cena zboží či služby stanovená podle kritérií pro sestavení pořadí mezi nabídkami výrobků nebo služeb, které nejsou svými vlastnostmi totožné. A pokud nejsou zcela identické, nemůže být sestavováno jejich pořadí podle kritéria nejnižší ceny. Zcela identické zboží je velmi druhově omezeno, stejně jako podmínky pro soutěž podle kritéria nejnižší ceny. Vysoutěžená cena se může rovnat tržní ceně pouze vsoutěži o identické zboží nebo služby formou účasti na komoditních burzách nebo aukcích, kde je stát vpostavení svobodného kupujícího, obdobně jako ostatní účastníci burzy či aukce. ZVZ chce regulovat postavení účastníků na trhu i vpřípadech, kdy je nabízeno zboží a služby (pouze) podobných parametrů, podobného technického řešení a kvality. Jakákoliv (byť objektivní) kritéria na sestavení pořadí mezi nabídkami různého (netotožného) zboží jsou ale nespravedlivá a vždy napadnutelná.

Argumentace, že ZVZ svobodu na trhu omezuje jak státu, tak prodávajícím stejným dílem, není namístě. Nelze omezit svobodu na trhu spravedlivě prodávajícímu i kupujícímu.

Česká republika jako členská země EU přistoupila k transponování směrnice EU do národní legislativy v období určitého společenského vývoje a pod vlivem národních zvláštností českého prostředí. Požadavky EU byly pochopeny jako požadavky na rozšíření regulace trhu. Stát pojal potřebu regulace svého postavení na trhu coby kupujícího stejně jako postavení státu coby regulátora a dohlížitele trhu (vnější funkce státu). V České republice proto byla transpozice směrnice EU provedena v neprospěch státu - omezením jeho manévrovatelnosti na trhu. Postavení zadavatele a soutěžícího v ZVZ je pokusem o spojení nespojitelného, tedy zájmů k dosažení hospodárnosti při výdajích státu a zájmů na kontrolu úředníka. Ve směrnici jsou preferovány způsoby zadání s využitím jednání mezi zadavatelem a uchazeči. Otevřené řízení je chápáno jako způsob zjišťování zájemců o veřejnou zakázku, nejde (jako nakonec v ZVZ) o administrativní a pasivní postup při výběru dodavatele, který již není závislý na vůli zadavatele a vůli uchazečů.

Nevýhody státu jako účastníka trhu

Proč stát sám sebe omezuje? Stát je organizované násilí ve prospěch politických stran, respektive voličů, kteří volili - a v dalších volbách pravděpodobně budou volit - politiky dosazené na vedoucí posty výkonné moci. O nevýhodném postavení státu na trhu vědí všichni, ale nemohou nic dělat, neboť stát zastupuje i podnikatele, kteří používají různých praktik, včetně nekalé soutěže vůči státu. Stát musí jít na ruku i nekalým soutěžícím, neboť jeho moc je závislá i na nich, byť za cenu nehospodárných výdajů. Ekonomicky jednající stát je utopií, neboť v demokracii vždy musí mít moc většina (početnější nebo ekonomicky silnější) na úkor menšiny. To ale samozřejmě neznamená, že tyto stinné stránky parlamentní demokracie budou zneužívány k obhajobě korupčního jednání státních úředníků při zadávání veřejných zakázek.

Stát se účastní přerozdělování zisků prostřednictvím státního rozpočtu. Nejlépe by bylo, kdyby to vůbec nedělal. To znamená žádné daně a žádné skryté zvýhodňování nekale soutěžících podnikatelů na trhu. Liberálním východiskem je snižovat nemorální daně a poplatky, které jsou pro zachování základních funkcí státu nezbytné. Jsou jen dvě cesty ke snižování daní. Privatizace služeb státu tam, kde je stát nemusí zajišťovat, respektive kde na ně nemusí mít monopol. Další cestou je hospodárnější alokace té části daní, jež je využívána na zabezpečení chodu státu.

Podstatné je omezit přerozdělování zisků prostřednictvím státu oběma výše uvedenými způsoby. Například daň ze zisku všech podnikajících a zaměstnaných občanů vstupuje do státního rozpočtu podle nastavených daňových pravidel, která je možno považovat z ekonomického hlediska za spravedlivé. Výdaje z rozpočtu při nákupu zboží a služeb na trhu ale nejsou uskutečňovány za standardních tržních podmínek, neboť zde dochází k deformaci a popsaným rozdílům mezi vysoutěženou a tržní cenou. A tak se stávají ziskem výhradně pro konkrétní soutěžící, jimž vzniká (ne)oprávněná výhoda na trhu.

Pokud stát nemá stejné postavení na trhu jako ostatní kupující, nemá ani dodavatel státu stejné postavení jako ostatní prodávající vůči jiným (nestátním) kupujícím. Neobstojí zde argument, že pro všechny prodávající platí stejná pravidla ZVZ. Právě to, že pro prodávající platí podle ZVZ stejná pravidla, je omezuje v jejich svobodě využít veškerých aktivit v nabídce. Základem trhu je neustálá změna, která je založena na nestejném postavení prodávajících, nikoliv na postavení stejném. Fundamentální otázku, totiž jak bychom měli pojímat trh, již zodpověděli Mises a Hayek: „Trh je procesem nepřetržitých změn, nikoli stavem klidu. Je také zřejmé, že to, co udržuje tento proces v nepřetržitém pohybu, je objevování se neočekávaných změn a nekonzistence lidských plánů." ZVZ tuto dynamiku, která dělá trh trhem, nechápe a zavádí statický model založený na tom, že všichni prodávající, kteří chtějí prodat, musí mít stejné podmínky (a stát samozřejmě také).

Shrňme si, které faktory působí v neprospěch hospodárného a svobodného vystupování státu na trhu.

Objektivní faktory

  • Politický systém založený na parlamentní demokracii umožňuje zvoleb vzešlou exekutivu ovlivňovat silnějšími skupinami voličů, kterým vláda vděčí za to, že má politickou moc. Patří zde i působení občanských iniciativ, které chtějí kontrolovat aovlivňovat odpovědnost státu za nakládání sdaněmi. Snahy exekutivy legislativně nebo jinými prostředky (usneseními vlády) ovlivnit chování zadavatelů vůči některým dodavatelům budou působit vždy, i když to bude skrytou formou (např. nařizování použití způsobů zadávání veřejných zakázek kurčitým komoditám zboží a služeb).
  • Byrokratismus a jeho zákonité dopady na aktivitu státních úředníků. Tento faktor je konstantní, stejně jako jeho výplod (korupce), neboť neumíme úředníkovi zajistit stejnou svobodu na trhu práce jako ostatním zaměstnancům nebo podnikatelům (ve své aktivitě je mj. omezen stropy tarifních platů a co největším množstvím pokynů asměrnic).
  • Regulace trhu zemí Evropské unie, i když je třeba uznat, že směrnice EU reguluje pouze tzv. nadlimitní veřejné zakázky, ostatní (podlimitní a malého rozsahu) EU nezajímají a jsou výhradně vpůsobnosti národní legislativy. Přitom (pokud jde o jejich počet) tvoří kolem 90 % všech zakázek. Regulace trhu mezi zeměmi EU je a bude ovlivňována politikou silnějších zemí EU a jejich postavením vorgánech EU.

Subjektivní faktory

  • Stát již několik desetiletí nemá odborníky, kteří by byli schopni adekvátně posoudit nabídky složitějších (technologicky vyspělejších) produktů na trhu. Musíme počítat stím, že stát odborníky, kteří by byli na stejné odborné úrovni, jako má prodávající, nikdy mít nebude (po zeštíhlujících kůrách zvlášť). Zákonitě se tedy budou rozevírat nůžky mezi odbornými znalostmi zadavatelů a prodávajících. To, že stát bude kupovat zboží a služby sparametry, které nepotřebuje nebo nemůže efektivně využít, bude mít vzrůstající tendenci.
  • Nesprávná aplikace směrnice EU do podmínek Česká republiky. ZVZ zbytečně stanovuje omezení a regulace, které EU nevyžaduje.
  • Stát dosud mohl mít výhodu na trhu také tím, že prodávajícím garantoval, že vždy dostanou zaplaceno. Dnes to již neplatí. Vsoučasnosti se vdůsledku rozpočtových škrtů zastavují státní zakázky, zejména voblasti stavebních prací. Důvěra ve vždy platící stát klesá - a nabídkové ceny rostou.
  • Rozpočtová politika ČR umí pracovat pouze sročním rozpočtem. Změna současné praxe založené na strnulých a zastaralých postupech rozdělování daní na fungování státu je složitou záležitostí přesahující cíle této eseje. Podstatným aneměnným faktorem současné rozpočtové politiky každopádně je, že vyhlášení veřejné zakázky ajejí plnění musí proběhnout vrámci jednoho rozpočtového roku.

Postupné narovnání nevýhodného postavení státu na trhu je možné

Je tedy možné za objektivně existujících vlivů zlepšit hospodaření státu s daněmi (při nákupech na trhu)? Ano. Lze využít možností, jež nám EU (ještě) dává a odstranit (nebo alespoň podstatně rozvolnit) regulaci postavení kupujícího (státu) a toho, jenž mu prodává. Novela ZVZ (účinná od 1. 4. 2012) je ovšem zase jen kompromisem politických stran a lobbistů „významných voličů".

Nabízí se liberální pohled na transformaci směrnice EU, nikoliv byrokratická řešení. Jediným kritériem, podle kterého lze posoudit korupci úředníka, je hospodárnost zakázky, tj. nejnižší cena a nejvyšší kvalita. Jinak řečeno: „Zadavateli, postupuj si v intencích směrnice EU, jak chceš, ale kontrolovat tě budeme pouze za dosažení hospodárnosti zakázky." Tímto bychom samozřejmě podstatně zvýšili odpovědnost zadavatele a jeho úředníků (dnes jsou za hospodárnost zakázky, která musí především odpovídat regulačním pravidlům ZVZ, zcela neodpovědní). Z tohoto pohledu by bylo možné dojít ke stejnému závěru jako Dominik T. Armenton - ZVZ nelze novelizovat, nýbrž zrušit nebo minimalizovat na výklad směrnice EU v terminologii českého práva.

Jednoduchá řešení ale nejsou ve společnosti, která na ně není připravena, vždy tím nejlepším. Napřed by se proto mělo postupně napravovat nesprávné chápání a zneužívání směrnice EU, k němuž v našich podmínkách dochází pod záminkou boje proti korupci. Okamžitě lze například omezit regulační funkce ZVZ. Až umožníme státnímu úředníkovi chovat se na trhu tržně, teprve pak ho můžeme kontrolovat, zda hospodárně nakládá s daněmi. Hodnoťme u úředníka jeho aktivitu na trhu (dosaženou hospodárností výdajů), nikoliv schopnost bezduše dodržovat směrnice a postupy regulující jeho postavení na trhu. (Kontrola úředního postupu z hlediska hospodárnosti bude samozřejmě složitější, než v současnosti provádí ÚOHS, který jen posuzuje a vykládá, zda úkony zadavatele byly/jsou ve smyslu regulačních pravidel ZVZ. Jistou nadějí je činnost NKÚ. Kontrola hospodárnosti je jeho hlavním smyslem a dosavadní zjištění úřadu týkající se hospodárnosti při zadávání veřejných zakázek jsou směřována správně. NKÚ ve svých zjištěních může obecně konstatovat, že vysoutěžená cena je vyšší, než je cena obvyklá.)

Mezi reálné změny ZVZ patří následující:

  • Setkávání poptávky státu snabídkou lze přiblížit zákonitostem trhu, jeho neuspořádanosti a dynamice. Základním principem střetávání nabídky spoptávkou musí být možnost využití jednání svybranými uchazeči o výhodnějších podmínkách, a to i za cenu částečné změny předmětu. Znamenalo by to více využívat (a tedy zjednodušit nebo neregulovat) tzv. dvoukolová řízení, tj. umožnit zadavateli ve druhém kole ve formě aukce vybrat jednoho dodavatele, jehož výrobek je nejen cenově výhodný, ale přesně odpovídá potřebám státu (nemá zbytečné funkce navíc) a je u něj zaručena vysoká kvalita.
  • Stát musí získat ztracenou svobodu vrozhodnutí neuzavřít na základě veřejné zakázky smlouvu svítězným uchazečem, když je nehospodárná (nevýhodná). Současné znění ZVZ zadavateli nařizuje u vítězného uchazeče nakoupit, přestože má pochybnosti o jeho schopnosti dostát stanoveného závazku. Ikdyby se svítězným uchazečem zadavatel soudil za nesplnění obdobných dodávek vpředchozích případech, musí sním uzavřít i smlouvu novou.
  • Stát nemá odborníky na vymezení předmětu veřejné zakázky a na kontrolu a plnění závazků prodávajícího. Tento primární důvod nehospodárnosti při nakládání sdaňovými prostředky nelze eliminovat vytvářením si vlastních odborníků. Trh nabízí jiné prostředky, kterými lze zvýšit konkurenční boj mezi prodávajícími. ZVZ by měl připustit, že na přípravě veřejné zakázky (ale i na posuzování nabídek či přebírání dodávek a služeb) se budou podílet odborníci zřad podnikající konkurence. Není nic jednoduššího, než nechat působit zákonitosti trhu ve prospěch státu (například tak, že druhý uchazeč vpořadí bude mít právo dohlížet na kvalitu dodávek vítězného uchazeče).
  • Stát má časově omezenou dobu účasti na trhu ročním rozpočtem. Proto jsou některé zakázky uspěchané nejen zhlediska přípravy, ale i zhlediska reakce trhu (mohlo by se zapojit více uchazečů). Vůbec se nezapojují zahraniční společnosti, neboť u nich převládají prvky plánovitosti výroby před akceschopností na trhu. Stát by proto měl mít vZVZ při zadávání veřejných zakázek výjimku zjiných právních předpisů (zákon orozpočtových pravidlech, zákon o finanční kontrole), které neumožňují vyhlásit závazek, dokud nemá na účtu rozpočtové prostředky.
  • Stát nemůže vnapětí čekat, zda vybraný dodavatel splní závazky a vjaké kvalitě. Jednou ze svobod na trhu je, že kupující má právo si vybrat spolehlivého dodavatele. Iza vyšší ceny má mít jistotu, že se nebude soudit za neplnění termínů, kvality a/nebo že přijde o rozpočtové prostředky. Riziko při výběru kvalitního a spolehlivého dodavatele je pro stát tak vysoké, že uněkterých zakázek (stavební práce, zcela nové řešení investičních celků, nové konstrukce výrobků) by měla převažovat potřeba spolehlivosti dodavatele nad výši nabídkové ceny. Novela ZVZ ovšem šla opačným směrem. Zrušila to, co umožňuje směrnice EU a co je vUnii při zadávání veřejných zakázek běžné - pro pomocné posouzení kvality managementu dodavatele využít celosvětově uznávané certifikáty ISO 9001. Ještě nesmyslnější je nová povinnost uchazeče rozkrýt vlastníky, přičemž ZVZ státu vůbec nedal možnost stouto informací jakkoliv nakládat a využít ji.
  • Námitky neúspěšných uchazečů jsou národním sportem, který zabírá prostor správních soudů. Stát se stal štědrým organizátorem konkurenčního boje mezi podnikateli. Každou veřejnou zakázku lze úspěšně napadnout. Ještě nikdo neudělal analýzu užitečnosti pravidla umožňujícího podat kdykoliv a zadarmo námitku, respektive podnět k zahájení správního řízení zmoci úřední. Kolik bylo přijato oprávněných námitek, respektive kolik stát reagováním na ně ušetřil oproti výdajům na soudní úředníky a úředníky ÚOHS? Jsem přesvědčen, že pro stát je systém námitek a podnětů podle ZVZ příčinou záporného salda rozpočtu. Velmi zajímavá by byla také analýza, kolik procent rozpočtu nebylo zdůvodů neúspěšných námitek vynaloženo na původní účel. Vzhledem kdopadům na státní rozpočet by měly být sankce za neúspěšné námitky a podněty až do výše celkové náhrady škody nebo náhradních dražších řešení vdůsledku nerealizované veřejné zakázky, nikoliv směšnými peněžními sankcemi podleZVZ. ZVZ upírá státu právo na vymáhání skutečných náhrad výdajů vzniklých státu zrušením smlouvy, posunutím termínů dodávek apod. Rovnému postavení státu na trhu by prospělo také omezení působnosti ÚOHS při přezkoumávání postupů zadavatelů veřejných zakázek. Zadavatel má možnost reagovat na námitku nebo podnět uchazeče. To, zda reagoval správně, nechť neposuzuje úředník ÚOHS, ale nadřízený zadavatele nebo úředník NKÚ, až bude posuzovat hospodárnost výdajů, nebo správní soud. Tímto by se značně urychlilo námitkové řízení. Uchazeč nemá na trhu žádná práva, neboť trh funguje na principu svobod, nikoliv práv. (Uchazeč se proto nemůže domáhat svých práv na zisk u ÚOHS nebo u soudů).
  • ZVZ rozmělňuje osobní odpovědnost zadavatele při hospodárném nakládání srozpočtem. ZVZ není speciálním právním předpisem vůči zákonu 218/2000 Sb., nemůže tedy připouštět výjimky ze zásad hospodárnosti, které jsou v něm uvedeny. VZVZ chybí pro vyjasnění vztahů mezi oběma zákony ustanovení o tom, že pokud je některé ustanovení ZVZ vrozporu sezákonem 218/2000 Sb., nelze je použít.
  • Co je to otevřenost? Otevřené konání úředníků pod veřejnou (občanskou) kontrolou je nevýhodou, zejména pro prodávajícího, neboť odhaluje své oprávněné výhody a deformuje ceny na trhu, čímž zvyšuje nemorálnost chování neúspěšných. Je třeba respektovat požadavek prodávajícího na nezveřejnění všech podrobností dodávky spojených svelmi výhodnou cenou pro stát. (Jedinou výjimkou je, že zveřejňování základních údajů o veřejných zakázkách bude součástí zveřejňování základních hospodářských ukazatelů rozpočtu jako celku. Jen tak bude mít zveřejňování smysl, neboť bude provázáno scelkovou hospodářskou politikou vlády.)

Proč jsou snahy o další byrokratizaci zadávání veřejných zakázek marné?

Celá esej argumentuje ve smyslu zvýšení hospodárnosti při nakládání s rozpočtovými prostředky při účasti státu na trhu a zvýšení odpovědnosti úředníka do té míry, že pokud selže (z důvodu korupce nebo neschopnosti), měl by být zjištěn jednoznačný viník.

ZVZ, zejména pak jeho poslední novela, vidí spásu v rozsáhlejší a podrobnější regulaci úředníka, který obdobně jako ve všech oblastech správy a poskytování služeb státu postupuje podle jednoznačných postupů, směrnic a příkazů. Místo odstranění nežádoucích vlivů na trhu se ZVZ zabývá vnitřním problémem byrokratizace státního aparátu. Což do daného zákona nepatří. ZVZ by měl být zákonem o svobodném fungování trhu mezi státem a ostatními účastníky trhu. ZVZ by měl postup státu na trhu regulovat pouze v nezbytné míře a/nebo ve výjimečných situacích (stav krize, válečný stav).

Státní úředník je při rozhodování o veřejných výdajích ovlivňován a omezován (1) nevýhodným postavením státu na trhu (což mu vyhovuje, neboť není motivován vyjednávat a dosahovat nejnižších výdajů, navíc není postižitelný, pokud přesně dodržel formální náležitosti ZVZ); (2) byrokratizací společnosti a mzdovou regulací, při které se nevyplácí úředníkovi jakákoliv aktivita mimo směrnice, pokyny a nařízení.

O nesmyslnosti boje s byrokratismem Ludwig von Mises říká: „Všechny tyto vady jsou vlastní fungování služeb, jejichž kvalitu nelze poměřovat peněžními toky, jež určí výsledný zisk či ztrátu. Je zřejmé, že bychom nikdy nemohli rozpoznat tyto neefektivnosti, kdybychom nemohli porovnávat fungování byrokratického systému s fungováním soukromých podniků. Tento systém ,hanebného' usilování o dosažení zisku umožnil lidem efektivnost hodnotit a poměřovat a přivedl je k úporné snaze o racionalizaci. Tuto situaci ale nelze vyřešit. Musíme se smířit se skutečností, že osvědčené způsoby soukromého podnikání nelze použít v oblastech, jako je policie nebo výběr daní."

Závěr

Vnitřními pravidly lze omezit a regulovat postup úředníka při poskytování služeb občanům. Je to nezbytná podmínka fungování státu jako celku. Žádnými (ani právními) předpisy ale nelze regulovat činnosti úředníka tam, kde nezajišťuje službu státu občanům, a tam, kde vystupuje v systému založeném na úplné svobodě účastníků systému (trhu).

Trh zboží a služeb je založen na neustálých změnách, které jsou hybnou silou zdravého trhu a které jsou neustále generovány svobodnou a měnící se vůlí poptávajícího a nabízejícího. Nesvobodný účastník trhu škodí jednak sobě, jednak ostatním účastníkům trhu, neboť snižuje aktivitu na trhu, a tím i konkurenceschopnost.

ZVZ je zákonem, který si nezaslouží novelizaci, nýbrž zrušení. ZVZ se výhradně zabývá vnitřními byrokratickými problémy státních úředníků a garantuje práva jen některých účastníků trhu (prodávajících) na to, že se jimi stát musí zabývat. Převážná většina neopodstatněných regulací v ZVZ jde nad rámec závazků ČR v EU vyjádřených ve  směrnici EU. Zásadní chybou ZVZ je snaha vstupovat do ekonomických zákonitostí právním předpisem. Právo není k tomu, aby řešilo ekonomické problémy.

Pokud ZVZ nelze zrušit okamžitě, je možno alespoň eliminovat jeho negativní dopady na hospodárné nakládání s daněmi občanů. Možnosti nastíněné v této eseji nejsou vyčerpávající a trvale platné. Vychází z liberálního pohledu na směrnici EU a způsobu její aplikace v České republice. Pokud má ZVZ v nějaké podobě (dočasně) plnit svou úlohu, nemohou jej přepracovat zanícení bojovníci s korupcí, ale jiní, zejména ekonomové a politologové.

Použité zdroje

Armentano, Dominik T.: Proč odstranit protimonopolní zákonodárství, Liberální institut, Praha 2000.

Kirzner, Israel: Jak fungují trhy, Liberální institut, Praha 1998.

Transparency International - Česká republika: Odhad neefektivně vynaložených veřejných zdrojů ve veřejných zakázkách v ČR 2004.

Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, ve znění pozdějších předpisů.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby.

Autor od roku 1994 připravuje veřejné zakázky u ústředních orgánů státní správy. Je absolventem CEVRO akademie a účinnost protikorupčních opatření posuzuje z pohledu ekonomického liberalismu.


Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě

Česká politika v časech videodemokracie

Lubomír Kopeček

Žijeme v době, v níž důležitější než samotná politická agenda je mediální obraz, který kolem ní vzniká. Žijeme v době, která zpochybňuje představu politické strany jako nejdůležitějšího aktéra demokratické politiky. Žijeme v době, kdy národní demokratický stát zvolna pod tlakem různých vlivů eroduje. Tato tři silná tvrzení je dobré jednak nahlédnout prizmatem nejenom české, ale i širší reality, jednak se zamyslet, co to vlastně pro podstatu demokratické politiky znamená.

Strany bez straníků

Piotr Legutko ve svém eseji Politika a média píše, že se strany změnily v uskupení zcela závislá na mediální pozici svého lídra. Spojuje to s polskými poměry, kde „dnes neexistuje Občanská platforma, Právo a spravedlnost nebo Svaz demokratické levice. Jsou uskupení soustředěná kolem Donalda Tuska, Jarosława Kaczyńského či Leszka Millera." Rozvedeme-li tento názor do důsledků, vlastně to znamená, že strany pozbyly většinu své původní podstaty a staly se jen prázdnými nádobami, které je možné naplnit takřka libovolným obsahem podle potřeby jejich lídra. Tato teze je v politické vědě už delší dobu předmětem debaty. Na její podporu jsou uváděny některé zjevné a těžko zpochybnitelné trendy. Tím nejviditelnějším je pokles členů politických stran. Pro názornost lze uvést několik čísel z rozsáhlého srovnávacího výzkumu Ingrid van Biezen, Petera Maira a Thomase Poguntkeho. Například v Rakousku se mezi lety 1980-2008 snížil celkový počet členů stran o více než čtvrtinu, v Dánsku za stejné období o dvě pětiny a ve Francii za mírně delší období došlo k poklesu dokonce o více než polovinu. „Nové" demokracie ve střední Evropě na tom nejsou o nic lépe: třeba na Slovensku ubyla mezi lety 1994 a 2007 téměř třetina straníků a v českých poměrech to jsou dokonce více jak dvě třetiny.

Rozdíl mezi „starými" a „novými" demokraciemi je v podstatě jen v tom, že ty první počtem členů stran obvykle „padají" z vyšších čísel, a lidí se stranickou legitimací je proto u nich stále více. Zatímco v České republice na konci minulé dekády tvořili straníci asi dvě procenta z celkového počtu voličů, ve zmíněném Dánsku to byla čtyři procenta a v Rakousku stále vysokých sedmnáct procent. Nicméně ani tento rozdíl rozhodně neplatí absolutně. Třeba Francie nebo Velká Británie jsou na tom procentem straníků ještě o „fous" hůře než Česká republika. Samozřejmě jsou země, které se z tohoto trendu úbytku vymykají, a celkový počet členů v nich mírně roste. Příkladem budiž Španělsko či Portugalsko. Nicméně jde opravdu o výjimky potvrzující pravidlo.

Časy videopolitiky

Signálů dlouhodobě probíhající změny na lince mezi stranami a společností se dá najít mnohem víc. Spíše namátkou lze zmínit klesající identifikaci voličů se stranami potvrzovanou nejrůznějšími výzkumy či už naznačený fenomén personalizace, kdy zjevně roste význam populárního lídra pro úspěch strany.

Příčin, proč se vztah lidí ke stranám mění, se dá opět vyjmenovat dlouhá řada. Ve většině vysvětlení ale na prvních místech figuruje proměna současných společností i politiky. Strany už dávno nejsou tolik potřebné pro úspěšnou kariéru a uplatnění vlastních ambicí, jako tomu bylo ještě před pár desetiletími. Tím nejsou míněny jen bývalé diktatury ve střední a východní Evropě se svými komunistickými stranami s mocenským monopolem, ale i „staré" demokracie. I tam totiž strany tradičně plnily funkci důležitého podpůrného „výtahu" či jakési „ochranné náruče" usnadňující existenci v sociálně silně stratifikované společnosti. Dnes nejsou strany v sociálně mnohem prostupnějším prostředí pro „cestu vzhůru" či „pouze" pro aktivní „výboje" ve veřejném prostoru potřeba, nebo alespoň zdaleka ne tolik jako dříve. Možností angažovat se jinými cestami než prostřednictvím „svazujícího" pojiva s nějakou stranou je dnes přehršel. Mnohé jsou z hlediska investice času i energie velmi nenáročné. Vždyť možnost podepsat na internetu nějakou petici, psát si vlastní blog či připojit se ke skupině protestující proti čemukoliv téměř nic nestojí. Při malé oblibě stran ve většině evropských zemí se dokonce spojení s tímto typem subjektu může jevit jako nežádoucí.

Asi nejnázorněji změnu charakteru současné politiky vystihují slova politologického klasika Giovanniho Sartoriho o videopolitice a videodemokracii. Homo sapiens se kdysi vyvinul v čtoucího živočicha schopného abstrakce, jehož chápání dalece překračuje jeho vidění. Tohoto živočicha ale začíná nahrazovat homo videns, živočich utvářený televizí, jehož myšlení už neformují pojmy, nýbrž obrazy, které jsou mu k vidění nabídnuty. Videoobčan je ovšem mnohdy sycen zpovrchňujícími informacemi, které jsou kvůli vyšší sledovanosti emocionálně podbarvené, a tím svou podstatou silně zkreslující. Tato přelétavá a zprimitivňující podoba politické komunikace pochopitelně přetváří i politiky, kteří se musí přizpůsobit, pokud chtějí přežít. Nikdy v minulosti například nebyly kroky vrcholných politiků vystaveny tak intenzivní debatě. Má to samozřejmě i své pozitivní stránky, třeba v podobě mnohem snadnějšího vyvinutí tlaku na zkorumpovaného politika, aby odstoupil. Ovšem negativa jsou mnohem větší. Svět politiky se mění v jakousi novou reality show pro diváky-voliče a stává se součástí světa zábavy.

Sartori o videopolitice a videodemokracii psal ještě před technologickou revolucí okolo přelomu minulého a tohoto století, před nástupem internetu a expanzí takových komunikačních nástrojů, jako jsou Facebook nebo Twitter. Rizika zploštění či zpovrchnění, která jsou s nimi spjata, jsou ovšem podobná. Na druhou stranu tato technologická revoluce vede k nárůstu pestrosti politické komunikace a vytváří nové možnosti a příležitosti. I proto nemůže být závěr o dobovém trendu a priori jednoznačně negativní.

Zkusme nyní stručně zmapovat specifika české cesty, tedy toho, jak se vytvářel vztah stranické a mediální „krajiny" v podmínkách demokracie po roce 1989. Tento pohled je z povahy vymezeného prostoru nutně hodně zhutnělý a trochu zkratkovitý, nicméně pro vystižení toho nejpodstatnějšího postačí.

Specifika české zkušenosti

Vztah Čechů ke stranám byl na prahu nové demokratické éry kritický. Neovlivňovala ho jen čerstvá a s averzí vnímaná zkušenost státostrany, tedy komunistické partaje prostupující stát a vlastně téměř všechny společenské sféry, ale i starší vzpomínky. Vždyť konec demokratické etapy první československé republiky v roce 1938 provázel nejenom odvrat od demokracie, ale i průvodní, téměř všeobecná deziluze z politického stranictví. První republika byla vnímaná, nikoliv bezdůvodně, jako „partajnický stát". Efekt v podobě tendence k „zjednodušení", tedy umělé redukci počtu stran, se naplno projevil po roce 1945, kdy usnadnil cestu komunistů k moci.

Averze ke stranám našla své silné vyjádření i v demokratickém disentu před rokem 1989. Dominovala mu Havlova představa o překonanosti a anachroničnosti politických stran. Demokracie měla stát na něčem jiném - na spontánnosti, participaci všech a mravnosti.

Tato vize byla svou podstatou utopická, nicméně spolu s dalšími zmíněnými resentimenty zásadně ovlivnila prvotní podobu Občanského fóra (OF) coby hlavního „nosiče" demokratizační změny na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Toto politicky téměř bezbřehé a organizačně velmi vágní hnutí je nejlepším dokladem antistranických nálad, které ovládaly dobu. Výrazně se to změnilo až po volbách roku 1990 v souvislosti s potřebou strukturovanější podoby fóra. Nedá se nezmínit Václav Klaus a jeho ovládnutí OF spojené s prosazováním proměny fóra v pravicovou politickou stranu. Výsledkem se stal na jaře 1991 vznik Občanské demokratické strany (ODS). Vytvořil se tím základ české pravice a současně důležitý bod formování fungující soutěživé politiky postavené na pravolevé ose.

Dobový mediální i intelektuální hlavní proud se vychýlil. Při pohledu na tehdejší komentáře je silně vidět vliv étosu radikální ekonomické reformy spojený s podporou české pravice. Mělo to mimochodem i ten důsledek, že cokoliv označované jako levicové se ocitlo načas na opovrhované periferii. Averze ke stranám se tehdy oslabila, což neplatilo jen pro elity, ale pro celou společnost. Jak dokumentují výzkumy z poloviny devadesátých let, výrazně nadpoloviční většina lidí se považovala za přesvědčeného přívržence nějaké formace či s ní alespoň většinově souhlasila.

Zlom se začíná rýsovat zhruba od let 1997 a 1998. Podepsalo se na něm vícero momentů. Na prvním místě to bylo ekonomické zklamání; právě do této doby spadá měnová krize a upadnutí Česka do recese. Pro společnost, která měla velká, vybuzená očekávání rychlého růstu životní úrovně, to byl nepříjemný šok. Téměř automatická reakce vůči „poslům špatných zpráv" - stranickým politikům, na prvním místě tehdejšímu premiéru Klausovi - byla svým způsobem přirozená. Dalším prakticky vzápětí následujícím momentem bylo rozštěpení ODS provázené skandály okolo jejího financování. Podobné problémy se stranickými financemi přitom postihly většinu tehdejších stran. Vypálilo jim to cejch neprůhledných aktérů, které mají ve skříních finanční kostlivce.

Třetím momentem se stalo uzavření opoziční smlouvy v červenci 1998. Tato dohoda mezi dvěma největšími českými stranami - ODS a sociálními demokraty -, kdy se první z nich zavázala tolerovat vládu druhé, zapůsobila v kontrastu předchozího silného soupeření jako šok. Což ještě utužilo trvání opoziční smlouvy celé následující čtyři roky.

Sociolog Lukáš Linek výstižně hovoří o „zrazení snu". Kumulace zmíněného zafungovala jako studená sprcha vůči křehké důvěře ke stranám jako politické instituci. Úzce se s tím propojil „zpětný pohyb kyvadla" hlavního mediálního a intelektuálního proudu. Ve vztahu ke stranám se toto kyvadlo posunulo do polohy, jež je v lepším případě rezervovaná, v horším negativní.

Doba opoziční smlouvy je také dobou silné mobilizace mířící proti nejviditelnějším symbolům a aktérům tehdejší stranické politiky - Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Iniciativy „Děkujeme, odejděte" nebo „Česká televize, věc veřejná", které dokázaly získat podporu většiny ikon české kultury a přivést na náměstí desetitisíce lidí, krom jiného viditelně reprezentovaly odstup od stranicky chápané politiky. Stereotypy až reflexivního odmítání stran utlumené na začátku devadesátých let naplno ožily a už v českém veřejném prostoru zůstaly. A provázelo je postupem času zesilující znechucení politikou.

Současná česká videodemokratická realita

Jak dnes ukazují výzkumy, strany jsou nejenom nepopulární, ale stále méně Čechů je také považuje za potřebné pro demokracii. Mírně nadpoloviční většina lidí si také myslí, že je žádná strana nereprezentuje. Naprosto alarmující pak je přesvědčení pouhé čtvrtiny lidí, že vstupem do strany lze něco změnit. Neatraktivita politické kariéry je zjevná, což se podepisuje na kvalitě politické třídy.

Negativní vnímání stran - a podobné je to s nedůvěrou ve většinu dalších demokratických institucí - utvrdily v posledních letech rozmanité faktory, které je v tomto textu možné jen stručně načrtnout. Asi nejviditelnější je téměř permanentní vládní nestabilita. Vytváří to obraz nepříliš čitelného chaosu, o to více však odpuzujícího. Při vysoké frekvenci výměn českých vlád, případně médii v dramatických barvách líčených „vládních krizí", prostě nemůže být obraz politiků a jejich stranických „nosičů" dobrý.

Dalším úzce souvisejícím faktorem je vyprazdňování české politiky. Politolog Petr Fiala vytvořil velmi komplexní katalog příčin tohoto jevu. Na prvním místě zmiňuje vedle vysoké četnosti nejrůznějších voleb podřízenost politiků průzkumům veřejného mínění a mediálnímu tlaku. Provází to rezignace na ideově podložené cíle. Souvislost se Sartoriho vymezením videopolitiky je zjevná. Podobně do tohoto vnímání zapadají i některé další Fialou uváděné jevy jako proměna politiky v zábavu. Asi nejlepším dokladem je bývalý šéf sociální demokracie a premiér Jiří Paroubek, který ze svého druhého manželství udělal dlouhou PR ságu na pokračování protkanou jako u správné telenovely motivy romantiky. Po tomto politickém využití soukromí vděčně sáhla nejenom bulvární, ale i seriózní média.

Z výčtu Fialou uváděných příčin vyprazdňování politiky stojí za zvláštní pozornost mizející přehledný prostor, kterému by společnost rozuměla. Značná část klíčových politických norem a rozhodnutí vzniká mimo český politický prostor. Jejich smysl je mnohdy pro domácí publikum nejasný a nemá srozumitelnou vazbu na konkrétní domácí zájmy. Produktem je pochopitelně posilování odcizení, lhostejnosti i rozšiřování propasti mezi veřejností a českou politickou třídou. Neodehrálo se tak jen mediální „přeorání" politické krajiny, ale i destrukce srozumitelného suverénního pole, které je pro demokratickou politiku nezbytné.

Neuzavřená perspektiva stran a demokratické politiky

Tento text začal citací pohledu Piotra Legutka na polské strany coby uskupení soustředěná okolo svého lídra a závislá na jeho mediální pozici. Česká realita alespoň v některých aspektech vypadá dost odlišně. Současní lídři obou největších českých stran - Petr Nečas i Bohuslav Sobotka - mají k podobné pozici dost daleko. Občanští i sociální demokraté dnes představují poměrně heterogenní seskupení a jejich předsedové nejsou jejich „neomezenými vládci", ale spíše politiky, kteří neustále bojují o svou pozici a vlastně i politické přežití. Není přitom až tak velký rozdíl v tom, že jeden je premiér a druhý „jen" lídr největší opoziční strany. Ani jeden z nich se nedá považovat za mediálně mimořádně úspěšného, i když je mezi nimi v tomto směru viditelný rozdíl. Nemálo to souvisí s popsaným společenským klimatem. Lze doplnit, že dnešní hlavní mediální a v podstatě i intelektuální proud je nejenom převážně nepřátelský ke stranám, ale i kulturně velmi liberální a občas propadá stádovitým vzplanutím, které časem přecházejí ve stejně prudkou deziluzi.

Fenomén uskupení okolo „neomezeného vládce strany", který dokáže zajistit trvalou nebo alespoň dlouhodobou příchylnost důležité části médií, se v českých poměrech hledá těžko. Relativně nejvíce se mu před volbami 2010 přiblížily dvě nové strany - Věci veřejné a TOP 09, i když každá jiným způsobem. Ta první se zrodila coby pobočka soukromé bezpečností agentury „vysazená" do politiky a řízená metodami firmy. Voličsky šikovně operovala s chytlavými slogany o přímé demokracii a boji proti „politickým dinosaurům". Reálně ovšem tento politický projekt skončil rychlou sebedestrukcí. TOP 09 vznikla jako profesionálně dobře zvládnutý projekt opřený o tandem mozku Miroslava Kalouska a tváře populárního Karla Schwarzenberga. Na rozdíl od Věcí veřejných to vypadá, že TOP 09 má slušnou šanci se v politice etablovat i se svým liberálně-konzervativním nádechem. Její úspěšné naplnění se ovšem hodně pojí právě s tím, zda se zbaví příliš velké závislosti na své mediálně mimořádně důležité hlavní tváři. Při vší úctě k předsedovi strany je zjevné, že jeho kariéra stranického politika se kvůli věku blíží k závěru.

Srovnání Věcí veřejných a TOP 09 současně umožňuje navodit širší perspektivu. Je zjevné, že už se nikdy nevrátí éra masových politických stran. Strany zůstanou personálně velmi omezené se všemi nevýhodami, které z toho plynou. Stejně tak v Česku patrně zůstane bez větší změny prostředí v mnohém se podobající videodemokracii. To ale samo o sobě nezavírá možnost existence politicky profilovaných formací, které se budou opírat o určité hodnoty a postoje. Strany rozhodně nemusí být ani v dnešní době nádoby, které lze naplnit libovolným obsahem. Pokud se budou pohybovat v demokratickém rámci, zůstává tady otevřená perspektiva. Strany jsou tvorem ze své povahy velmi adaptabilním. Prvek politické konkurence silně ovlivňující obnovu a vytváření česká demokracie po roce 1989 tady stále je, i když se politické hřiště stalo mnohem hůře čitelným a reprezentace různých zájmů problematičtější. Každopádně představuje šanci pro zvýšení dnešní enormně nízké důvěry vůči politickým stranám a demokratické politice. Pořád nezmizela ona pověstná špetka naděje na pozitivní změnu.

Literatura

Biezen, Ingrid van, Mair, Peter, Poguntke, Thomas: Going, going, ... gone? The decline of party membership in contemporary Europe. European Journal of Political Research, Vol 51, No 1, pp. 24-56.

Fiala, Petr: Politika, jaká nemá být. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2010.

Kunštát, Daniel: Strany a voliči. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav, Praha, listopad 2005.

Linek, Lukáš: Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a jejich důsledků. Sociologické nakladatelství, Praha 2010.

Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Sociologické nakladatelství, Praha 2001.

Šamanová, Gabriela: Postoje k politickým stranám. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav, Praha, září 2011.

Text byl publikován coby reakce na článek Piotra Legutka v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.


Bonum Commune: tři úvahy o obecném dobru

Roman Joch

Konrad Janowski a Michał Łuczewski, jakož i paní Jadwiga Staniszkis, jejíž postřeh zmiňují, trefili hřebík na hlavičku, když problém obecného dobra a možnosti jeho nahlédnutí kladou do těsné souvislosti se sporem mezi filozofickým realismem a nominalismem. Jsem přesvědčen, že mají pravdu a je to přesně tak: je-li pozice filozofického realismu oprávněná, pak objektivní obecné dobro existuje a je poznatelné. Má-li však pravdu nominalismus, objektivní obecné dobro je nemožné, existují jen subjektivní dobra individuální a „obecné" dobrou je jen jejich sumou.

Bohužel, v současném západním myšlení převládá nominalismus nad realismem - jedná se o široce sdílený nominalistický předsudek -, a proto je většina lidí vůči představě obecného dobra skeptická. Osobně jsem však přesvědčen, že nominalismus je zásadně mylný, a tudíž zvažovat společenský a politický život z pozice objektivního dobra smysl dává. A nejen to, je to i plně adekvátní.

Hodlám v následujícím textu pojednat pouze o třech aspektech obecného dobra. Nejdřív naznačím v současnosti hlavní nominalistická pojetí, jež koncepci obecného dobra vylučují. Pak se pokusím obhájit pozici, která obecné dobro neztotožňuje plně se státem, resp. s představou, že stát a jen stát je s to obecné dobro zajistit. A nakonec se zamyslím nad tím, zda v nominalistickém prostředí odmítajícím koncepci objektivního dobra (či objektivní pravdy vůbec) je nějaké odůvodnění politického režimu coby legitimního vlastně možné.

Zdroje nedůvěry k obecnému dobru

Nominalistická zpochybnění obecného dobra pocházejí jak od socialistické levice, tak liberální pravice.

Na levici je to jednak dědictví Rousseaua, francouzské revoluce a jakobínů, které absolutizuje subjektivní vůli (byť někdy vydávanou za „objektivní", tzv. obecnou vůli) lidu či těch, kdo za lid mluví, neboť vědí, co je pro něj dobré. Tento postoj se vyjadřuje formulkami typu „veškerá moc pochází z lidu" či „vůle lidu nejvyšším zákonem". Tedy voluntarismus a všemocnost lidu založená na subjektivní vůli. Je to ale i dědictví hegeliánsko-marxistického „dialektického" socialismu, podle něhož přirozeným stavem společnosti není občanské přátelství a harmonie, nýbrž třídní spor, konflikt a boj; tedy svár a rozbroj, v důsledku čehož když jedni (jedna třída) mají více, pak druzí (druhá třída) mají nutně méně. Něco jako obecné dobro tudíž prý neexistuje a společenské vztahy jsou hrou s nulovým součtem.

Na pravici je nejvlivnějším nepřítelem obecného dobra utilitaristický liberalismus, vycházející z radikálního metodologického relativismu a individualismu. Tvrdí, že prý veřejné obecné dobro nelze objektivně kalkulovat, existují jen osobní dobra jednotlivců a jakákoli představa obecného dobra nezávislého na subjektivních osobních dobrech jednotlivců je jen pokusem, jak maskovat omezení osobních dober některých ve prospěch osobních dober druhých. Proto, že žádné veřejné dobro prý neexistuje, je nejlepší nechat každého sledovat jeho nebo její osobní dobro soukromé. Veřejné dobro nemá žádný vlastní status, všechna dobra jsou jen soukromá.

Proti tomu však lze namítnout, že některé hodnoty mají objektivní status a jejich popření není jen ublížením soukromému dobru, ale ublížením dobru obecně. Zavraždění, okradení, podvedení, znásilnění někoho není jen ublížením a umenšením jeho či jejího soukromého dobra, ale aktem zla obecně a absolutně. Jejich potrestání tedy není jen pomocí osobnímu dobru někoho, ale i dobru obecně. V případě vraždy už ani nelze mluvit o pomoci soukromému dobru postiženého, neboť postižený je už mrtev, a pokud nemá žádné příbuzné a politická společnost vraha potrestá, pak se nejedná o pomoc soukromému dobru nikoho konkrétního, ale naopak o službu dobru obecnému, dobru objektivnímu, prostě dobru a spravedlnosti obecně.

Stejně tak, pokud bychom měli ostrov pirátů-nájezdníků, kteří svou výzbrojí mohou beztrestně loupit a zotročovat v zahraničí, aniž by kdokoli ze zahraničí měl realistickou možnost odplaty, pak utilitaristický liberalismus by mohl vést k úvaze, že státní moc daného ostrova by neměla jeho obyvatelům zakazovat takovéto nájezdy, neboť přece vedou k navýšení soukromých dober obyvatel. Jenže spravedlivá státní autorita má přesto povinnost takovéto loupežení a kořistění zakázat, neboť objektivně představuje akty svévole a nespravedlnosti, a tudíž je proti obecnému dobru. Za některých okolností si objektivní obecné dobro vyžaduje omezení subjektivních soukromých dober jednotlivců.

Ústava přeje obecnému dobru

Mimochodem, i když v populaci i mezi intelektuály je široce rozšířen nominalistický předsudek zpochybňující možnost obecného dobra, naše ústavy navazující na starší liberální koncepce přirozených práv pracují s tezemi o objektivních, nezpochybnitelných hodnotách - představujících tudíž i ono obecné dobro. Je pozoruhodné, jak je naše konvenční nominalistické politické smýšlení v rozporu s naší filozoficko-realistickou ústavní teorií.

Např. Ústava České republiky v preambuli uvádí: „My, občané České republiky..., odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody, jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů..., jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům..., přijímáme tuto Ústavu České republiky." V článku 9 Ústavy, konkrétně v odstavci 2, se pak píše: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná"; a v odstavci 3: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu." A článek 1 ústavní Listiny základních práv a svobod říká: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné."

Citované pasáže ústavy jednoznačně deklarují, že - za prvé - ústava (a tedy i Česká republika jakožto ústavou konstituovaná politická společnost v dějinách) není hodnotově neutrální, nýbrž je explicitně vystavěna na určitých konkrétních hodnotách, jež implicitně přijímá jako pravdivé. A za druhé - pasáže, jež jsem zvýraznil kurzívou - implikují rigiditu této afirmace hodnot. Jsou to negativní pasáže: konstatují, co se v české ústavě a republice nikdy nesmí změnit; opuštění kterých hodnot by podle naší ústavy vždy bylo nelegitimní, a proto i nelegální (neboť protiústavní). Jinými slovy, ukotvují Českou republiku jakožto permanentně navázanou na určité hodnoty, které představují její politickou ortodoxii, již nikdy nelze legitimně opustit. Tím česká ústava explicitně zamítá školy právního pozitivismu a filozofického relativismu.

Ústava je konzervativním dokumentem, neboť v naprostém rozporu s módními postmodernistickými a relativistickými doktrínami prohlašuje určité hodnoty za pravdivé a nepřipouští - již nikdy v budoucnu! - jejich legitimní odmítnutí. Hodnoty jako lidská důstojnost a svoboda jsou přímo prohlášeny za nedotknutelné a rovnoprávnost občanů, lidská práva a demokratický právní řád jsou uvedeny jako podstatné atributy ČR. Nikdo v ČR není podle ústavy oprávněn usilovat o jejich potlačení nebo odstranění, byť by měl jakkoli značný počet stoupenců. Proto nacistický či komunistický (nebo islamistický) politický názor je podle Ústavy ČR nelegitimní v tom smyslu, že nikdy nemůže být na území ČR legálně realizován.

Tyto rigidní ústavní pasáže ohledně politického řádu, režimu v aristotelském smyslu, definují podstatnou část obecného dobra České republiky. Nepostihují obecné dobro v celém jeho rozsahu, ale definují jeho nezbytné minimum; to týkající se práva, pořádku a režimu.

Obecné dobro: souhra státní akce a spontánní aktivity občanů

Tím se dostávám k druhé části svého pojednání. Mnozí stoupenci správné představy ohledně toho, že stát má usilovat o obecné dobro, se zároveň dopouštějí omylu, když mají tendenci si myslet, že pouze stát je schopen tvořit obecné dobro a že veškeré obecné dobro je produktem státu.

Přitom ve skutečnosti obecné dobro vzniká a roste i spontánními lidskými aktivitami, které jsou prospěšné, legitimní a obohacující společnost, a státní moc je nemusí přikazovat či vynucovat. Dokonce v mnoha případech by je i vynucovat a přikazovat ani neměla, neboť tím by ochudila společnost o důležitý aspekt obecného dobra, kterým je lidská svoboda.

Častokrát méně může být více; menší státní aktivita zaměřená na vytvoření a garantování pevného právního rámce, vynucování práva a pořádku a ochranu práv, může vytvořit prostor, v němž spontánní lidské aktivity - vzdělávací, kulturní, charitativní, kultivující a spravující životní prostředí atd., tedy všechny vlastně přispívající k obecnému dobru a postupně ho vytvářející a rozšiřující - mohou pro celkový objem obecného dobra zajistit více než přímá státní akce všechny tyto aktivity suplující, přikazující či organizující.

Ukažme si to na příkladu. Evidentně je dobré, když se mládež vzdělává v latině. Tím jednak mladí lidé získávají širší přehled, více informací ohledně původu klíčových pojmů naší civilizace a samozřejmě i snadnější možnost následně se učit cizí živé jazyky. Podpora studia a vzdělávání v latině je tedy evidentně v zájmu obecného dobra.

Stejně tak i získávání dovedností v zahradničení. Vztah k půdě a její kultivace jsou projevem civilizovanosti, ať už se jedná o pěstování užitkových plodin, nebo okrasných. Je to smysluplné trávení volného času, jež může člověku dodat užitečného koníčka, ale také projev odpovědnosti za svěřené prostředí, jehož nejsme sub specie aeternitatis vlastníky, ale jen správci. Tedy také něco, co slouží obecnému dobru.

Kdyby však stát nařizoval, kdo všechno a jak moc se má učit latině či zahradničení, předepisoval by všem povinné kurzy v daném rozsahu, něco špatného by bylo následkem. Jednak různí lidé mohou mít rozdílné vlohy, talenty, dovednosti či inklinace a zájmy, a takovéto generální předepisování populaci, co má dělat, by bylo neefektivní a neproduktivní. Proč to neponechat na samotných lidech, aby se rozhodli, kterým produktivním a legitimním aktivitám přispívajícím k obecnému dobru se budou věnovat? A následně, i bez ohledu na efektivitu, by toto generální státní nařízení ochuzovalo společnost o něco podstatného a bytostně k důstojnému člověku patřícího - tj. o jeho svobodu. Tím se dostáváme k závěru, že obecnému dobru více slouží dobrovolná, ctnostná či šlechetná aktivita svobodných lidí než dělání byť správných věcí na rozkaz, na příkaz, na Befehl. Ctnost ve svobodě je pro obecné dobro podstatná.

Legitimita režimu bez pravdy?

A konečně, problém třetí, problém krize objektivní pravdy a následné krize legitimity režimu.

Mou tezí je, že současná západní evropská společnost neví, proč je její režim legitimní a ani zda je legitimní. Proto má fobii vůči použití moci na prosazování spravedlnosti; pokud je ochotna donucovací moc použít, pak jen za účelem zabránění či předcházení konfliktů ohledně spravedlnosti.

Legitimita režimu v jeho vlastních očích závisí na jeho přesvědčení o poznání pravdy o spravedlnosti. Režim, který poznává pravdu o spravedlnosti a je na tomto poznání založen, vnímá sám sebe jako legitimní. Režim, který není založen na poznané pravdě o spravedlnosti, je nahlížen jako nespravedlivý.

Historicky existovaly dva způsoby poznávání pravdy o spravedlnosti: tím prvním byla filozofie a rozum, tím druhým náboženství zprostředkovávající Boží zjevení a víru.
První způsob měl své kořeny v antickém Řecku, jednalo se o sokratovsko-platónsko-aristotelskou filozofii. Správným použitím rozumu je člověk schopen nahlédnout objektivní pravdy, včetně pravdy o spravedlnosti, a na této pravdě založit spravedlivý režim.

Druhý způsob v rámci západní civilizace měl své kořeny u antických Židů. Bůh-Stvořitel, jenž stvořil svět i člověka, se mu zjevil a zjevil mu pravdy o Sobě a o spravedlnosti. Na základě (víry v) Zjevení pravdy o spravedlnosti lze založit spravedlivý režim.

Na syntéze obou způsobů byla v politickém smyslu založena západní křesťanská civilizace, která dosáhla svého vrcholu v - řekněme - druhé polovině 13. století.

A pak již oba způsoby (vnímání) poznání pravdy dostávaly ránu za ránou.
Ono filozofické, rozumové poznání pravdy o spravedlnosti předpokládá filozofický realismus, ale od 14. století sílící nominalismus Williama z Occamu možnost rozumového poznání pravdy nahlodával a podkopával. Zůstávala však teoretická možnost poznání pravdy vírou v pravé Zjevení.

Jistotu této možnosti však podkopal rozpad křesťanské jednoty v době reformace a ji samotnou zdiskreditovala následná celoevropská, vnitrocivilizační občanská válka v 16.-17. století. Poučení západní civilizace z ní? Náboženská víra či náboženská dogmata nejsou základem pro spravedlivý režim ani dostatečným, ani uspokojivým, ani jistým, ani nutně pravdivým a nejspíš ani žádoucím.

Na konci středověku a na počátku novověku někteří - Machiavelli či Hobbes - dokonce odmítali za základ režimu považovat jakoukoli představu objektivní filozofické či náboženské pravdy a doporučovali buď (inteligentní) moc samotnou (Machiavelli) či souhlas a vůli ovládaných (Hobbes).

Chvíli se zdálo, že nadějným by mohl být pokus Johna Lockea o reformulaci přirozeného práva do podoby přirozených práv jednotlivce, tedy o zachování a zachránění filozofické cesty nalezení pravdy o spravedlnosti správným použitím rozumu. Avšak tento pokus měl dva problémy:

Za prvé, Lockeovo zdůvodnění přirozených práv je více teologické než filozofické, tudíž více založeno na víře v ně než na jejich rozumové, filozofické demonstraci.

A za druhé, Lockeův nominalistický empirismus neumožňuje žádnou metafyzickou koncepci přirozených práv (či přirozeného práva); jinými slovy, Lockeova empirická epistemologie je v zásadním rozporu s jeho metafyzickou politickou filozofií.

Navíc vývoj filozofie, konkrétně epistemologie, vedl právě tímto směrem, tj. pryč od metafyziky. Od Davida Huma a Immanuela Kanta dále již hlavní proud západní filozofie nepřipouštěl, že použitím rozumu je možné objektivně poznat realitu, jaká je, tj. je i nemožné poznat pravdu o spravedlnosti, na které by bylo možné založit legitimní politický režim. Filosofický vývoj od Kanta přes Hegela, Nietscheho až k Heideggerovi je tudíž vnitřně logický a ústící v marasmus nihilismu.

Co zbývalo ještě? Onen pokus se společenskou smlouvou. Teda jakási kombinace Hobbese, Rousseaua či, v moderní době, Rawlse. Jenže moderní západní společnost má problém i se společenskou smlouvou: její levicově-liberální politické elity nedůvěřují lidem, západní populaci, a tudíž nedůvěřují myšlence režimu založeného na vůli ovládaných.

Jak je problémem přirozeně-právního založení režimu existence potratů, tak je problémem společensko-smluvního založení režimu neexistence trestu smrti.

Naše liberálně demokratické režimy se teoreticky vztahují k lockeovské teorii přirozených práv jednotlivce. Ale z hlediska koncepce přirozených práv je otázka legitimity potratu snadno řešitelná - umělý potrat je z hlediska přirozených práv člověka nelegitimní a nahlédnutí jeho nelegitimity není filozoficky nijak náročné. Moderní západní liberální společnost však chce právo na potraty, tudíž přirozeně-právní aspekt založení režimu není nijak zdůrazňován či vítán. Přednost dostává postmodernistický relativismus.

Potraty mohou být sice obhájeny společenskou smlouvou - smlouvou těch, kdo je přežili -, ale společensko-smluvní koncepce režimu má jiný problém: vyžaduje trest smrti. Podle teorie o původu režimu společenskou smlouvou má v onom přirozeném stavu před uzavřením společenské smlouvy právo vykonávat spravedlnost a trestat zločince každý jednotlivec. Pokud zločinec zavraždí člověka, pak příbuzný či příbuzní oběti mají právo nad zločincem vykonat trest smrti. Společenskou smlouvou se práva na soukromé vynucování spravedlnosti sice vzdávají ve prospěch státu, ale pak stát, který odmítá vraha popravit, porušuje společenskou smlouvu s ovládanými! Jinými slovy, neochota či neschopnost státu popravovat vrahy je porušením společenské smlouvy s občany! A aby věci byly ještě horší, většina obyvatel moderní západní společnosti si trest smrti přeje; mohou si jej však odhlasovat jen v Americe, v Evropě je jim levicově-liberálním politickými establishmentem tato možnost odepřena.

Jinými slovy, ani společenská smlouva není vhodným a udržitelným základem pro legitimaci a legitimitu současného režimu v západní společnosti v Evropě.

Současný západní režim v Evropě tudíž nemá vlastně žádnou funkční, koherentní teorii své vlastní legitimity! Neví, proč je legitimní, a ani neví, zda vůbec je legitimní! Doufá, že ano, a má instinktivní hrůzu ze všech otázek nebo sondáží, zda vůbec legitimní je!

Tato nejistota ohledně vlastní legitimity vede režim k jeho postoji vůči moci a jejímu použití. Je-li pochybnost ohledně vlastní legitimity, je i pochybnost o správnosti použití extrémní smrtící donucovací moci na obranu, obhajobu a vynucení oné legitimity. To je ona averze moderní západní společnosti v Evropě vůči razantnímu použití extrémní, smrtící donucovací moci v zahraničí proti nepřátelům.

Samozřejmě západní společnost donucovací moc v určitém, omezeném případě používá, jak doma uvnitř, tak i v zahraničí navenek. Ale účelem jejího použití není ani tak vynucení koncepce spravedlnosti, jež je považována za pravdivou, jakož spíše předcházení či vyhnutí se konfliktům ohledně prvních principů spravedlnosti! Jinými slovy, zabránění obnažovat kořeny substantivní spravedlnosti.

Příklad? Veřejné zpochybňování či hanobení hodnot, dogmat či posvátných fenoménů judaismu a křesťanství musí být v západní společnosti tolerováno, neboť jejich veřejně uznávaná posvátnost a nedotknutelnost by nebezpečně evokovaly jejich pravdivost, což je však nemožné, neboť postmoderní západní společnost uznat objektivní pravdivost žádného nároku nesmí. Především však židé a křesťané následně nepoužívají násilí. Takže tolerance a svoboda slova, když tedy nevedou k bolestným a palčivým konfliktům ohledně prvních principů spravedlnosti, mají primát. Když však ten samý přístup výsměchu a zpochybňování dogmat a posvátných artefaktů byl v západní společnosti aplikován na islám, reflexem západního politického levicově-liberálního establishmentu bylo odsuzovat ony provokatéry. Najednou svoboda slova a kritiky neměly primát, neboť uražená menšina sáhla k násilí a krveprolití. Vynucení vlastní koncepce náboženské tolerance a svobody slova by si vyžadovalo obdobné, ba ještě razantnější donucovací násilí na obranu a obhajobu vlastního politického režimu, ale vůči tomu má evropský politický establishment averzi. Cestou nejmenšího odporu a vyhnutí se konfliktům v případě zpochybňování nároků judaismu a křesťanství je neomezená svoboda slova; v případě zpochybňování nároků islámu je však cestou nejmenšího odporu a vyhnutí se konfliktům taktní doporučení mlčet, neprovokovat a objevit vnady a ctnosti autocenzury. Cokoli, jen ne zásadní spor o substantivní spravedlnost, tudíž o legitimitu či nelegitimitu režimu!

V případě zásadního ohrožení moderní západní evropské společnosti ze strany mocných a jí nepřátelských režimů je tudíž nasnadě předpovědět, jaký postoj by k oné hrozbě zaujala. Se vší pravděpodobností by se jednalo o kaskádu tří následných kroků:

Appeasement - kapitulace - kolaborace.

Samozřejmě, z tohoto současného západního konsenzu se vymykají dvě západní politické společnosti, USA a Izrael (a Vatikán; ale Vatikán více jako nositel pravdy a nároků na pravdu než jako konkrétní politická obec). Ty bojují, čímž dávají asertivně najevo, že samy považují své režimy za legitimní a své koncepce spravedlnosti za pravdivé. Nelze asertivněji vyjádřit přesvědčení o legitimitě svého režimu, a tudíž o pravdivosti své koncepce spravedlnosti, než právě se zbraní v ruce proléváním nepřátelské krve (tj. krve těch, kdo radikálně popírají legitimitu našeho režimu a pravdivost naší koncepce spravedlnosti a na základě tohoto svého přesvědčení i krvavým způsobem jednají).

A proto taky USA a Izrael budí takový skandál v postmoderní západní evropské společnosti: jen si představte tu drzost a pošetilost myslet si, že vlastní režim je vlastně legitimní!

Text byl publikován coby reakce na článek Konrada Janowského a Michała Łuczewského v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.


O solidaritě a "solidaritě"

Dan Drápal

Přiznám se, že přistupuji s nedůvěrou ke každému netechnickému slovu, které je mladší tří set let. Ano, je mi jasné, že potřebujeme nová slova pro takové věci, jako je hardware či software nebo třeba SMS. A samozřejmě potřebujeme nějaké názvy pro dříve neznámé živočichy či rostliny. Dávat jména zvířatům bylo ostatně výsadou člověka již v rajském stavu; můžeme dokonce říci, že to byla jeho povinnost.
Jinak je tomu ovšem se slovy označujícími takové základní skutečnosti lidského života, jako je láska, víra, naděje nebo na druhé straně nenávist, nevěra, beznaděj. Mezi odvěká slova patří i takové pojmy, jako je hřích, milost, odpuštění, soucit, krutost a podobně. Nepatří mezi ně ale například slova politruk nebo gender. I když rozumíme, oč šlo či jde, nemáme pro tato slova české ekvivalenty, což osobně nepovažuji za nedostatek či ztrátu. Jen ať podezřelá slova zůstanou i nadále podezřelými!
Existují ovšem výjimky. Tak beru na milost slovo odpovědnost, které bylo ve starověku neznámé, nebo třeba slovo vykazatelnost, které se, mám za to, začalo používat až v druhé polovině dvacátého století. Nicméně ačkoli jsou tato slova poměrně nová, jsou odvozena od prastarých kořenů. Již ve starověku se povídalo a odpovídalo, stejně jako se kázalo a ukazovalo. A slovo „výkaz" se používalo běžně dlouho před tím, než někdo přišel s „vykazatelností". Slovo solidarita je někde na hraně.

Najdete-li si heslo „solidarita" na české Wikipedii, dočtete se v oddílku „Původ slova" následující: „Slovo pochází od latinského solidus, pevný, celistvý. Odtud vznikl středověký právní pojem in solidum, který znamenal, že nějaká skupina lidí vystupuje před soudem a přijímá závazky jako celek, ‚jako jeden muž'. Francouzské solidaire označuje od 15. století stav, kdy lidé jednají ve shodě a navzájem ručí za své závazky".1

Slovo solidus je nepochybně velmi solidní. Slovo solidarita je ale - přinejmenším od 20. století, ne-li od dob ještě dřívějších - dvojznačné v jedné klíčové věci: Je solidarita dobrovolná, nebo nikoli? V druhé polovině 20. století šlo o slovo značně frekventované; k jeho prominenci nepochybně výrazným způsobem přispělo i založení polského (na komunistické straně) nezávislého odborového hnutí Solidarita. Členství v této Solidaritě bylo bezpochyby zcela dobrovolné, ba každý, kdo do ní vstupoval, do větší či menší míry riskoval.

Kdy se hovoří o solidaritě?

O solidaritě se ovšem mluví i v takových souvislostech, jako je zdravotní pojištění nebo důchodová reforma. V této souvislosti můžeme slyšet výraz „mezigenerační solidarita". Je ovšem zřejmé, že taková solidarita není v pravém slova smyslu dobrovolná. Nikdo z nás se nemůže rozhodnout, zda a do jaké míry bude v těchto věcech solidární s druhými.2

Zdá se mi, že slovo solidarita je zavádějící, protože je příliš dvojznačné. Bylo by myslitelné, že bychom slovem solidarita začali označovat pouze solidaritu dobrovolnou. Pak by bylo možno toto slovo jednoznačně definovat a všem zúčastněným by bylo zřejmé, o čem se mluví. Stejně tak by bylo myslitelné, že bychom toto slovo vyhradili pro nucené sdílení rizik či nákladů, jak je tomu v systému zdravotnictví nebo důchodů. I pak by bylo možno toto slovo jednoznačně definovat. A i v tomto případě by toto slovo bylo užitečné a použitelné.

Potíž je ale právě v tom, že se tohoto slova užívá jednou tak a podruhé onak. Přitom v prvním případě - pokud jde o solidaritu dobrovolnou - má toto slovo co do činění s naší vůlí a - promiňte mi to teologizování či moralizování - se stavem našeho srdce. V druhém případě tomu tak není. Uvedu dva příklady.

Dobrovolná solidarita

V roce 1977 jsem se stal vikářem evangelické církve a zakusil prudký růst našeho křesťanského sboru. Státní orgány pečlivě kontrolovaly hospodaření církví - každý sbor musel mít svůj rozpočet schválený tzv. církevním tajemníkem (úředníkem okresního národního výboru) a musel podávat čtvrtletní výkazy o hospodaření. Náš sbor ovšem vyvíjel řadu tehdy ilegálních aktivit a měl vlastně dvojí účetnictví - oficiální a tajné. A jelikož šlo o rostoucí sbor, byl dostatek prostředků na každé dobré dílo.3 Značná část těchto tajných prostředků šla na charitu, zejména na podporu chudých a pronásledovaných křesťanů v Rumunsku. Často jsme ale pomáhali i našim vlastním členům, kteří se z nějakého důvodu ocitli v nouzi.

Každý, kdo byl členem sboru delší dobu, o tom věděl, nebo to alespoň tušil, přestože jsme se z bezpečnostních důvodů snažili řídit heslem „co nemusíš vědět, nesmíš vědět". A tak se stávalo, že čas od času někdo přišel za některým z vedoucích sboru se žádostí, aby mu „sbor pomohl".

Celý sbor byl rozdělen do tzv. „domácích skupinek". Vedli jsme vedoucí domácích skupinek, aby citlivě sledovali své členy, aby se nestalo, že by někdo z nich trpěl nouzí. Poměrně brzy jsme totiž zjistili, že lidé opravdu potřební se styděli o své nouzi mluvit, zatímco jiní, kteří nebyli příliš nuzní, ale nedokázali dobře hospodařit, si o pomoc celkem bez ostychu řekli. Když se někdo takto obrátil na vedoucí s prosbou, aby mu pomohl „sbor", byl odkázán na svou domácí skupinku. Lidem totiž nebylo zatěžko žádat, aby jim pomohl pro ně poněkud neosobní „sbor", ale bylo jim zatěžko říci, aby jim pomohla Alenka nebo Tonda ze skupinky. Nám ale šlo o to, aby lidé nežádali o pomoc neosobní instituci církve, ale konkrétní lidi. Vždyť i když by prostředky rozdělovala „církev", peníze měla jedině díky tomu, že jí je dávali konkrétní jednotlivci, kteří je museli nějak vydělat.

Proč bylo lidem zatěžko říci si o pomoc svým konkrétním bratrům a sestrám, ale nikoli „církvi"? Důvodů může být více. Mám ale za to, že velmi důležitým důvodem bylo, že konkrétním lidem, s nimiž se setkávali každý týden, by museli být vděčni. Všimněte si, že vděčni dokážeme být spíše lidem než institucím, pokud se o vděčnosti instituci dá vůbec mluvit. A pokud jsme skutečně vděčni nějaké instituci, pak jen do té míry, do níž si ji spojujeme s konkrétními lidmi, kteří do ní patří a kteří ji pro nás nějakým způsobem reprezentují. Pokud bychom tedy nezvolili tuto cestu a sociálně potřebným by pomáhal neosobní „sbor", instituce církve, brzy by lidé začali mít pocit, že na tuto sociální výpomoc mají nárok. A nárok a vděčnost nejdou dohromady.

Nedobrovolná solidarita

A nyní se na věc podívejme z jiné perspektivy. Ve 30. letech minulého století vznikl ve Spojených státech program pomoci rodinám pod názvem AFDC (Aid to Families with Dependent Children). Účelem tohoto programu bylo pomoci chudým ženám, zejména samoživitelkám. A tento program skutečně pomáhal. Byl ovšem nastaven tak, že chudé ženy zbavoval motivace, aby se provdaly za otce svých dětí. Po více než šedesáti letech (v roce 1996) byl tento program zrušen, protože bylo již nad slunce jasnější, že má vlastně zvrácené účinky. Těm, kdo tento program navrhli a zaváděli, šlo nesporně o dobrou věc. Mohli bychom říci, že skrze tento program se bohatší obyvatelé Spojených států solidarizovali s těmi chudšími, potřebnými. Nebyla to ovšem solidarita dobrovolná, byla to solidarita prosazovaná neosobním státem. A taková solidarita v příjemcích pomoci nevyvolává vděčnost, nýbrž je živnou půdou pro vyklíčení a vzrůst náročivosti.

Manipulovatelnost prostřednictvím peněz

Peníze mají obrovskou moc. Dokáží měnit společenské návyky. A pokud lidé nemají pevné zásady, lze jimi pomocí peněz snadno manipulovat. Uvedu opět dva příklady, opět jeden „mikro" a jeden „makro".

Když jsem byl vikářem holešovického evangelického sboru, zjistil jsem, že jedna z našich členek žije „na hromádce" s partnerem. Nebyla to žádná mladice, která by nedbala na společenské zvyklosti. Byla to už postarší důchodkyně a se svým druhem, rovněž již důchodcem, žila asi deset let ve svazku, který po všech stránkách vykazoval znaky normálního manželství. Pouze nebyli oddáni. Evidentně ji to trápilo, protože vynaložila velkou snahu na to, aby mi to vysvětlila. Vysvětlení bylo kuriózní - její druh byl vdovec, jehož zesnulá žena pracovala po celý život u dráhy, a on měl jakožto „rodinný příslušník" nárok na „režijku", tedy jezdil prakticky doživotně zadarmo. Kdyby se ovšem oženil, už by nebyl „rodinný příslušník" a nárok na „režijku" by ztratil. Tato dá se říci banalita - pár desetikorun, které ročně ušetřil (ve svém věku už toho tolik nenajezdil a lístky byly beztak levné) stačila, aby oba dva překročili tehdy ještě běžné normy, že lidé spolu žijí v řádně uzavřeném manželství. Ta žena jistě cítila, že něco není v pořádku - proto mi tak sáhodlouze vysvětlovala, proč se nevzali a kolik tím ušetří.

„Makro" příklad je ze stejné doby - z naší „socialistické" společnosti osmdesátých let minulého století. „Strana a vláda" tehdy správně usoudila, že už nemá peníze na to, aby uplácela obyvatelstvo k plození dětí. Ze dne na den byly zrušeny vysoké dotace na dětské oblečení a dětskou obuv a ceny tohoto zboží se zhruba ztrojnásobily. Toto opatření bylo tuším částečně kompenzováno zvýšením přídavků na děti, ovšem tato kompenzace byla opravdu jen kosmetická. Lidé nejsou hloupí a mnohé rodiny si spočítaly, že za nových podmínek se jim „nevyplatí" mít děti. Porodnice se takřka přes noc na několik málo týdnů změnily v „potratnice". Nevím, zda by se příslušné statistiky daly dnes někde dohledat, ale v onom období několika týdnů se musel počet potratů prudce zvýšit. Neznal jsem ovšem jedinou vyznávající křesťanku, která by se za nových okolností rozhodla jít na potrat. Pevné zásady v tomto případě vliv peněz neutralizovaly.

V tomto případě byla ovšem volba jasná - pro křesťana se potrat rovná vraždě (nebo je jí přinejmenším velmi blízko). Ovšem nastavení sociálního systému vede lidi k volbám, které nejsou zdaleka tak jednoznačné a jasné, jako byl právě popsaný případ.

Sociální stát - přínos, nebo nebezpečí?

Když se koncem devatenáctého století rodil sociální stát - tehdy bylo průkopnickou zemí císařské Německo -, mělo být pomoženo skutečně potřebným, a to zejména lidem, o něž se nemohli postarat jejich rodinní příslušníci. O roli rodiny tehdy nikdo nepochyboval a sociální opatření státu (o „sociálním státu" v dnešním slova smyslu tehdy ještě nemohlo být řeči) rozhodně neměla sebemenší ambice rodinné vazby rozvolnit, či dokonce rodinu nahradit pečovatelským státem. Solidarita majetnějších s potřebnými sice nebyla dobrovolná, nicméně státní opatření připadala lidem rozumná a přijatelná. Ovšem vývoj se na konci devatenáctého století nezastavil a sociální stát se dále rozvíjel. Jelikož byl nevyhnutelně spjat s transfery peněz, začalo se měnit samo předivo společnosti. Solidarita, jejímž původním motivem bylo odstranit křiklavé příklady lidské bídy a bezmocnosti, postupně ztratila jakýkoli emocionální náboj. Tvrdím, že tak tomu musí být vždycky, pokud jde o solidaritu „povinnou", nikoli dobrovolně zvolenou. Vděčni totiž můžeme být pouze osobě, ať už je to člověk nebo Bůh. Možná trochu zjednodušuji, ale vyslovím tuto tezi: Dobrovolná solidarita vede k vděčnosti a mezilidské vztahy zakládá a posiluje, případně je jejich výrazem, zatímco solidarita povinná vede k náročivosti a mezilidské, zejména rodinné, vztahy destruuje.

Dnes se mnozí domnívají, že stát je tu od toho, aby se všem lidem postaral o životní úroveň, jakou si představují. Takové - byť nezamýšlené - budování náročivosti vede k všeobecnému pocitu, že stát selhává, protože mi nedává to, co požaduji. Opět se to pokusím vysvětlit na příkladu - tentokrát z dějin.

Solidarita a důsledky sociálního státu

V Anglii probíhala urbanizace a industrializace o desítky let dříve než na kontinentu. Stěhování venkovského obyvatelstva do měst znamenalo zpřetrhání rodinných vazeb a tradic a nárůst alkoholismu a kriminality ve městech. V polovině osmnáctého století nebyla myšlenka sociálního státu ještě na scéně. V Anglii té doby ovšem probíhalo metodistické probuzení - něco, co Alan Hirsch řadí mezi „fenomenální ježíšovská hnutí" (podle něj byly nejvýraznějšími hnutími hodnými tohoto označení šíření rané církve v prvních třech staletích a růst čínské církve v naší době). Vykořenění lidé, kteří se přestěhovali do měst a kteří byli tímto probuzením zasaženi, vytvářeli tzv. „třídy" (classes, dnes bychom řekli „domácí skupinky"). Tyto „třídy" do jisté míry nahrazovaly rodinu a byly rovněž místem solidární pomoci v tom nejlepším slova smyslu. Sekundárně toto probuzení vedlo ke znovuposílení rodiny, byť v poněkud proměněné, kritici by patrně řekli buržoazní, podobě.

Jaký to rozdíl, ba téměř protiklad, k sociálnímu státu! Vzpomínám na vyprávění překladatelky, jež tlumočila rozhovor krajského tajemníka KSČ s Matkou Terezou při její jediné návštěvě Československa v osmdesátých letech minulého století. Pan tajemník, jehož jméno jsem již zapomněl (ostatně není důležité), Matce Tereze s patřičnou pýchou ukazoval moderní budovu právě otevřeného domova důchodců. Matka Tereza si prý zabručela „pod fousy": „Hm, pěkné. Hlavně jestli je v tom Ježíš." My víme, že nebyl.

Sociální pečovatelský stát naučil děti, že se nemusí starat o své rodiče. Pro mnohé se „mezigenerační solidarita" omezuje na návštěvu rodičů v domově důchodců poté, co dostanou důchod. Tedy pokud se to ještě vůbec vyplatí. Nedobrovolná solidarita nám umožňuje nevnímat stinné stránky života, zejména smrt. Někomu snad zvyšuje materiální životní úroveň, ovšem z pochopitelných důvodů ji nedoprovází vděčnost, a tudíž ani pocity blaha. Architekti sociálního státu něco takového patrně nechtěli. Člověka maně napadá ono rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Na rozdíl od některých pravicových politiků se nedomnívám, že řešení je v překotné demontáži sociálního státu. Rušení některých opatření by mohlo mít ještě zhoubnější následky než jejich nepromyšlené zavádění. Ať už budeme něco zavádět, nebo naopak rušit, měli bychom mít jasno nejen v otázce zamýšlených účinků, ale měli bychom se rovněž důkladně zamýšlet nad tím, zda dané opatření nevyvolá něco, co jsme nechtěli. Snad by nám v tom mohla pomoci i distinkce mezi solidaritou dobrovolnou a vynucenou.

Jsem toho názoru, že má-li být slovo solidarita skutečně použitelné, bude muset být používáno v jedné, nebo v druhé poloze. Pokud se jej snažíme používat v obou polohách, je pro svou inherentní ambivalenci spíše matoucí. K naší škodě.

Poznámky

1. Wikipedie sama se v této věci odkazuje na francouzský naučný slovník Le petit Robert (Paris, 1970), heslo „solidarité".

2. Nebylo by ovšem zcela správné tvrdit, že tato solidarita není ani v nejmenším věcí naší volby. Pokud budeme žít v demokratické společnosti, můžeme politicky usilovat o to, aby se taková „solidarita" prohloubila, nebo naopak omezila. Můžeme volit stranu, která zastává takový pohled na tuto „solidaritu", který je nám blízký. Pokud taková strana neexistuje, můžeme ji založit. Je ovšem pravda, že takový boj je velmi zdlouhavý a - opět z hlediska jednotlivce - jeho výsledek je nejistý.

3. Srov. 2. Korintským 9,8.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.



nahoru