Úvodní stránka

Newsletter

Revue Politika 7-8/2012

Odkaz: http://www.revuepolitika.cz/2012/7-8

Obsah

Poznámky k událostem

  • Petr Strejček: Dluhová krize a strukturální politika EU: dvě strany jedné mince?
  • Vojtěch Navrátil: Více takových eurofederalistů!
  • Pavel Kopecký: Bezpečnost nebezpečných amatérů
  • Zdeněk Koudelka: Jak na obnovu demokracie?
  • Ondřej Šlechta: Pod vlajkou církevních restitucí. O otevření Pandořiny skřínky „hledání smyslu českých dějin“
  • Pavel Kopecký: Blahodárnost olympijských her

Články a komentáře

  • Hynek Fajmon, David Marsh, Miroslav Singer: Euro: Restart globální měny, nebo její konec?
  • Pavel Kopecký: TGM a „balkanizace“ střední Evropy
  • Jan Frank: Inflace mimořádnosti. Odměny úředníkům v čase krize
  • David Hanák: Vzestup peněz?. Zamyšlení nad bestsellerem Nailla Fergusona
  • Alexander Tomský: Jak rozumět světu?
  • Pavel Kopecký: Dvakrát stejná chyba
  • Alexander Tomský: Německá krize ekonomů a rozpolcený národ
  • Henry R. Nau: Puzzle a šachy. Ideální americká zahraniční politika
  • Alexander Tomský: Francouzské imperiální dilema

Rozhovory

  • Jakub Janda, Ondřej Šlechta: Evropskou unii řídi fanatici. Řecko je protektorát Evropské unie, tvrdí Nigel Farage, europoslanec, který charisma prezidenta EU Hermana van Rompuye přirovnal k mokrému hadru
  • Ondřej Krutílek, Iveta Paličková: Nechtěl jsem předvídat fiasko příliš brzy. Rozhovor s Davidem Marshem u příležitosti českého vydání jeho knihy Euro. Boj o osud nové globální měny
  • Jiří Hanuš: O politických ideologiích, sekularizaci a svobodě. Rozhovor s Romanem Jochem

Studie

  • Jan Kust: Kandidátské saky PACy. Jak se změnilo financování prezidentské volební kampaně v USA prostřednictvím politických akčních výborů

Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě

  • Konrad Janowski, Michał Łuczewski: Anonymní tomisté. Když obecné dobro naráží na praktickou politiku
  • Jiří Baroš: Politická moc a ústavní demokracie. Za konzervatismus ústavních forem
  • Petr Zenkner: Existují středoevropské zájmy?

Zaujalo nás...

  • Podzim přinese bouřky

Knižní novinky

  • Knižní novinky 7-8/2011

Poznámky k událostem

Dluhová krize a strukturální politika EU: dvě strany jedné mince?

Petr Strejček

Tři renomované agentury Fitch, Moody's a S&P na konci června snížily rating Kypru do kategorie „junk" a země okamžitě požádala Evropskou unii o finanční pomoc. Čtrnáct dní předtím nás zastihly zprávy o obdobné žádosti ze strany Španělska. Jde po Řecku, Irsku a Portugalsku o čtvrtý a pátý stát EU, který si hodlá finance na záchranu vlastního bankovního systému půjčovat v zahraničí.

Vzpomínám si, jak byla naše země těsně před referendem o přistoupení k EU mediálně masírována o prospěšnosti členství v Unii. Byly to právě výše uvedené země, které nám měly sloužit jako vzor. Usměvaví Řekové nám z televizních spotů oznamovali, že se díky EU postavili na vlastní nohy a založili si vlastní firmu. Charismatický portugalský rybář nám ze své bárky tvrdil, jak mu pomáhají „evropské peníze". A tak dále a tak podobně.

Samozřejmě že se dnes musíme ptát po účelnosti eura a zabrousit (například) do teorie optimální měnové oblasti. Zároveň bychom ale měli podrobit kritice některé mechanismy strukturální politiky EU.

Netřeba se ptát, kolik peněz do „strukturálně potřebných" zemí od 70. a 80. let minulého století odteklo. Nepochybně hodně. Důležitější je, zda se EU strukturálně nivelizovala a jak se například řecké regiony přiblížily regionům německým.  Nebo jak se hospodářsky sblížilo Portugalsko s takovým Švédskem (jež do EU nota bene vstoupilo později).

Řecko, Irsko, Portugalsko i Španělsko se samozřejmě do krize nedostaly kvůli strukturální politice EU. Svou roli sehrála krom společné evropské měny a jejích důsledků (nízko úročené úvěry, růst mezd ap.) řada vnějších vlivů. Souvislost mezi strukturální politikou a krizí tkví v tom, proč se některé státy nemohou z krize vyhrabat. Kam směřovaly peníze z evropských fondů?

Odpovědět mohou opět země samotné. Stačí se podívat na Irsko, které se s ostatními zeměmi ES/EU po svém vstupu v roce 1973 skutečně hospodářsky nivelizovalo. Trvalo to však jednu generaci, než se efekt evropských dotací (1,5 % HDP ročně) směřovaných do vzdělání, výzkumu, IT a lehkého průmyslu v kombinaci s radikálními reformami strany Fianna Fail a zahraničními investicemi v 90. letech minulého století projevil. Zemi mezi roky 1995-2000 rostl HDP tempem 10 % ročně.

Irsko má dle ekonomů největší šanci, že se z krize dostane. Ekonomika je orientována na vývoz; mimochodem rostl i mezi lety 2010 a 2011. Celkově se za toto období zvýšil o 4 %!

Hospodářský systém vybudovaný také (ale nikoli výhradně!) na základě vhodně směřovaných evropských dotací v 70. a 80. letech pomáhá Irsku - na rozdíl například od Řecka - řešit dnešní problematickou ekonomickou situaci.


Více takových eurofederalistů!

Vojtěch Navrátil

Je smutné, že to trvalo tak dlouho. Až minulý týden jsem konečně četl původní český text hlásící se k federalizaci EU, který měl zároveň hlavu a patu. Jeho autorem je Jan Kudrna z Právnické fakulty UK.

Na téma dalšího vývoje Evropské unie jsem z pera českých i zahraničních eurofederalistů četl mnohé. Všechny texty se ale namísto věcné analýzy zpravidla vyznačovaly jen obecnými frázemi, výkřiky o tom, jak nesmíme stát mimo, že evropská integrace má vyšší poslání a je dějinně nezvratitelná, že opakování referend je vrcholem demokracie, řečmi o tom, že když přicházíme o nějakou rozhodovací pravomoc, tak na tom vyděláváme, a fanatickou neochotou připustit jakoukoliv diskusi i o jiných variantách vývoje, než je ta jejich. Když se jich následně zeptáte - podobně jako lidoveckého předsedy Pavla Bělobrádka po jeho prohlášení, že bez Evropské unie to nepůjde -, jakou konkrétní Evropskou unii mají na mysli, tak se znovu dočkáte jen... stejných obecných frází.

Jan Kudrna vyzývá právě k tomu, aby eurofederalisté konečně vyložili karty. Jako člověk znalý opravdového významu slova federace říká, že jde o jasně vymezenou a vyváženou dělbu moci centrem a členskými státy, což v praxi znamená i to, že některé pravomoci budou muset přejít zpět na členské země, jelikož je dovedou vykonávat lépe. Podotýká přitom, že za současného stavu, kdy jsou už tak mnohé velmi flexibilní klauzule unijního primárního práva v případě potřeby ještě flexibilněji ohýbány, je nejenom mezi bruselskými úředníky a politiky mnoho těch, kteří chtějí namísto federace stvořit unitární stát. Svůj text uzavírá tím, že je v našem zájmu vědět, do čeho že se to máme zapojit.

Byť s cílem federalizace kontinentu nesouhlasím, přesto musím zvolat: Více takových eurofederalistů! Debata o budoucnosti naší země a Evropské unie by rázem byla jednodušší a věcnější, jelikož bychom konečně věděli, na čem jsme. A někteří lidé prezentující se jako eurofederalisté by museli prokázat, že jimi opravdu jsou.


Bezpečnost nebezpečných amatérů

Pavel Kopecký

Poslední dny v českém veřejném prostoru zcela zahltily buď takzvané církevní restituce, anebo spor o trestní (ne)vydání Vlasty Parkanové, někdejší ministryně obrany, během jejíhož funkčního období znechucení vojáci sarkasticky meldovali: „Sloužíme Vlastě!" A měli pádný důvod, neboť tehdy si z kvalit vedení rezortu tropily legraci snad i ministerské toaletářky.

Pověstně labilní Parkanová očividně nedokázala nic jiného než se psí devótností zpívat (a to doslova), tupě škrtat při rušení záchranných vojenských praporů, případně věnci vuřtů dekorovat služební plemena. Na jednání branných výborů Parlamentu České republiky přirozeně moc nechodila, jelikož o svém úřadu věděla jen to, kde má kancelář, kde jídelnu a kde záchody. Rozhodovali za ni „vlčáci", šedé eminence instituce, kterou měla řídit.

Neúčastmi proslulo i jednání sněmovny, při němž se projednávalo její vydání. Nejnápadnější byla absence dalšího dlouholetého „amerického radaristy", stávajícího ministra obrany Alexandra Vondry. V armádě opět nepříliš profesně ctěného, navíc zaťatého do přehledné minulosti, jíž zkouší oživovat trapnými akcemi, jakou byla například účast při staronovém usazování růžového sovětského tanku výtvarníkem Davidem Černým. (Starý válečný stroj, jehož dehonestace přinesla kdysi zásadní zhoršení vztahů s Rusy, byl tentokrát „vylepšen" o topolánkovsky vztyčený prostředník...)

Protože Vondra chyběl i při zásadní diskuzi o osudu své kolegyně, bylo by zcela pošetilé - zvláště když letos obhajuje senátorský mandát - očekávat jeho účast na veřejných diskuzích týkajících se osudu našich branných sil. Což je obecně záležitost probíraná pohříchu málo. A když, tak většinou v rámci různých pohodlných klišé. Třeba „bezpečného nepřítele" Ruska.

Zajímavou výjimkou proto byla nedávná konference v Senátu „Česko a střední Evropa ve druhé dekádě 21. století". Vystoupil na ní mimo jiné novopečený šéf generálního štábu Petr Pavel, o němž se obecněji ví jen to, že je skutečným válečným veteránem, Rytířem Čestné legie a do funkce jej jmenovali na Petra a Pavla. Z jeho názorů ale bylo patrné, že oproti svým předchůdcům (zejména generálu Štefkovi z dob Vlastiných) nepostrádá vyšší vzdělání, rozhled i zkušenostmi poučené odhodlání.

Je otázka, jak si v reálu povede. Jeho možnosti ohraničuje žiletkový drát nedostatečné politické koncepce či minové pole dlouhodobě chřadnoucí armádní „casy". Stojíme přitom na začátku takzvaného asijského století, s nímž se nutně pojí zásadní geopolitické změny, na které domácí elity povětšinou nedokáží reagovat jinak než emocionálně. Nejvíce patrné to bylo za vlády kabinetu Mirka Topolánka při neúspěšném pokusu pravice odevzdat se „vůli Bushově", aby pak přišel Obama a přiklonil se k Polákům.

Jde vlastně o nechtěnou exhibici myšlenkové entropie. Nebezpečný amatérismus.


Jak na obnovu demokracie?

Zdeněk Koudelka

Prezident republiky je u nás tradičně nejen představitelem státu, ale také nositelem výrazných myšlenek. Z tohoto pohledu je zajímavé podívat se, jak navrhují řešit nedostatky fungování české demokracie stávající prezident Václav Klaus a výrazný prezidentský kandidát Miloš Zeman.

Kritizuje se dosavadní forma správy státu, která vychází z demokracie založené na volbách, přičemž základními aktéry voleb jsou politické strany. Zapomíná se ale na vynikající charakteristiku demokracie z úst Winstona Churchilla, jenž při projevu v britské Sněmovně obcí řekl, že „demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli".

Kritici demokracie chtějí nahradit držitele moci vzešlého z voleb jiným systémem. Fakticky ale demokracii oslabují a stát chtějí ukrást pro sebe. Zatímco politické strany jsou běžným prvkem demokratické soutěže, kritici je navrhují nahradit iniciativami, které neprošly demokratickým testem (volbami), nemají povinnost zveřejňovat své finance a jsou pro svou početní slabost snadno zneužitelné.

Jistě, i politické strany mohou být početně slabé (ODS a ČSSD mají asi 24 000 členů), ale zpravidla jsou vždy větší než různé občanské iniciativy, které pro určitý požadavek získají podpisy tisíců lidí, již se ale iniciativ dále neúčastní, a ve skutečnosti je tak ovládá malá skupinka jednotlivců či několika desítek jedinců.

Demokracie ze své podstaty nemůže úspěšně fungovat, pokud o ni lidé nebudou mít zájem. Nechuť angažovat se v politických stranách produkuje slabé politické strany a způsobuje vady v jejich fungování. Demokratickým řešením však není oslabování úlohy politických stran, ale uvědomění si, že bez nich to nejde, a tedy zapojení co nejvíce voličů do jejich činnosti. Nebezpečným trendem pro demokracii je nazírání na členy politických stran jako na nebezpečné lidi, jejichž vliv na správu státu musí být omezen. Pak vzniká tlak, aby se do určitých státních funkcí znemožnil vstup členům politických stran (přestože jejich činnost je veřejně kontrolovatelná), zatímco členům nátlakových skupin taková omezení dána nejsou. Naopak jsou jako subjekty tzv. občanské společnosti podporovány některými médii. Přitom v čem je hodnota občana-člena politické strany menší než občana-člena občanského sdružení?

Náš politický systém je charakterizován nestabilitou vlád. Jejich průměrná životnost od roku 1992 činí jeden rok a deset měsíců. Jen dvě vlády z jedenácti (první vláda Václava Klause /1992-1996/ a Miloše Zemana /1998-2002/) vládly ústavou předpokládané čtyři roky. Přitom v Poslanecké sněmovně je dlouhodobě zastoupeno pět stran a v nich trvale tři hlavní - občanská demokracie, sociální demokracie a komunisté. Vládní nestabilita vede k absenci politiky řešící dlouhodobé problémy. Při častém střídání vlády na to ani není čas.

Úkaz vysoké nestability vlád a současně vyšší stability parlamentních stran vykládá ve své knize Politika, jaká nemá být Petr Fiala. Vysvětluje to minimálním koaličním potenciálem komunistů a tvorbou programově různorodých vládních koalic. Dochází ke stejnému závěru, k němuž došel kandidát na prezidenta Miloš Zeman a prezident republiky Václav Klaus. Tedy že vládní nestabilita ohrožuje fungování státu i demokratický systém. Přitom jde o různé osobnosti: vědce-politologa a dva nejúspěšnější žijící politiky levice a pravice.

Všichni tři nalézají řešení v obhajobě demokracie, ne v nalézání třetích cest. Základem je podle nich změna volebního systému, aby vítěz voleb mohl realizovat politický program po řádné čtyřleté vládní období - a pak znovu prošel volbami. Miloš Zeman a Václav Klaus jako předsedové dvou nejsilnějších stran realizovali změnu volebního systému v rámci tzv. tolerančního patentu přijetím novely zákona o volbách (zákonem č. 204/2000 Sb.). V podstatných bodech ji ale zrušil Ústavní soud (nálezem č. 64/2001 Sb.).

Vizi obnovy demokracie změnou volebního systému a posílením stability vlád zastává Miloš Zeman dlouhodobě. Přičemž posílení většinových prvků ve volbách navrhuje doplnit možností, aby si volič (obdobně jako v komunálních volbách) mohl vybírat osoby z více stran (panašování), což je obrana proti soustředění moci politické strany v úzkém vedení. Tak může vypadat obnova demokracie, která neopouští její základní rámec a současně nepřenechává veřejnou moc nátlakovým skupinám.

Ústavní soud - s ohledem na ústavní příkaz voleb do Poslanecké sněmovny poměrným systémem - fakticky vytyčil požadavek, aby volební reforma byla přijata ústavním, ne obyčejným zákonem, jakkoli je zakotvení poměrného systému v ústavě nezvyklé a nevhodné, v Evropě zvlášť. Nezměníme-li ale volební systém, platí slova Petr Fialy ze zmíněné knihy: „Pokud to neuděláme (...) nedivme se a nepohoršujme se nad tím, jak vypadá výkon politiky (vládní i parlamentní), protože ve stávajícím systému se to o mnoho lépe prostě dělat nedá."

Autor je právník.


Pod vlajkou církevních restitucí

O otevření Pandořiny skřínky „hledání smyslu českých dějin“

Ondřej Šlechta

Okurková sezona dokonala své a důležitý spor, možná ovlivňující budoucí charakter České republiky, degradovala na spor o politickou kulturu nejsilnější opoziční strany. Faktem je, že výtka ke způsobu, jakým se ČSSD rozhodla bojovat proti tzv. církevním restitucím, je legrační. Ohledně kauzy billboardu s nataženým církevním pařátem si zejména ČSSD s ODS, která svého času „přemlouvala bábu", nemá co vyčítat. Debata by ale neměla kopírovat zavedená schémata šarvátek mezi vládou a opozicí. Pod pláštěm líbivého kréda „co bylo ukradeno, musí být navráceno" není jen náprava majetkových křivd, nýbrž složitá šroubovice překrývajících se zájmů a rozvíjejících se tendencí, které by ne každému, kdo tvrdí, že je správné církve odčinit, mohly být po chuti.

Zopakujme si triviální fakta. Církvím má být navrácen nemovitý majetek v hodnotě 59 miliard korun, zároveň mají ve splátkách rozložených do třiceti let obdržet finanční náhrady (průběžně navyšované o inflaci) v celkové výši 75 miliard korun. Souběžně s tím budou po dalších sedmnáct let církvím ze státního rozpočtu hrazeny náklady na platy, provoz a opravy majetku mimo kulturního dědictví ve výši 1,445 miliard korun ročně, z toho římskokatolické církvi (dále ŘKC) připadne asi 950 mil Kč, přičemž počínaje čtvrtým rokem by se měla tato částka snižovat o 5 %.

Nehodlám se zde zabývat debatou nad oprávněností církevních nároků, která není jednoznačná a o které už detailněji pojednali jiní autoři (např. profesor PrF UK Václav Pavlíček). To, co by nám mělo ležet na srdci - a co v diskusi o restitucích příliš nerezonuje -, je problém církevní odluky.

Úhybný manévr

„Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi" redukovaný na „církevní restituce" sebou přináší mnohem více než jen deklarované „zmírnění a odškodnění utrpení, které církev prožila v období komunismu". Má přinést také odluku státu od církve, tedy nejen finanční nezávislost na státu, nýbrž i politickou separaci, což je krok, který se nám v zemi, která má pověst jedné z nejateističtějších krajin světa, jeví právem jako logický (a možná i trochu opožděný). Vše ale nakonec může být úplně jinak.

Kdo si pozorně přečte text návrhu diskutovaného zákona, zjistí, že se tam o žádné odluce nemluví, ačkoli právě odluka má být hlavním důvodem jeho přijetí. Podle navrhovatelů zákon odluku zakládá tím, že počítá s obdobím přechodného financování v trvání 17 let (!), během kterého bude na církve postupně převedena celková částka náhrad, a církve by se poté měly stát zcela samostatnými. To je sice pravda, ale jde o poměrně rozsáhlý časový horizont. Zaprvé bude během těchto 17 let věcí dohadu, zda už odluka nastala, či ne. A pak je zde otázka, v jakém stavu bude za 17 let „vrácený" majetek. Řada kritiků připomíná, že skutečným hybatelem aktuálního horečného politického úsilí „odškodnit církve" je snaha o vytvoření nových a mocných podnikatelských subjektů, a tak se můžeme dočkat toho, že skutečný obsah jedné vpravdě kulturní bitvy roku 2012 může v budoucnu ústit ve vývoj, jaký nám stvoří nové kriminální legendy.

Pokud všechno skončí variantou „tunel" a idealisté či upřímní věřící se za několik let budou ptát, kam se poděly v roce 2012 navrácené církevní majetky, bude jedinou možnou odpovědí pokrčit rameny a církvemi se již dále nezabývat. To je možný dlouhodobý scénář. Situace by se však mohla zásadně zkomplikovat již velice brzy, a to nikoli vinou odpůrců restitucí. Pokud se oživí schvalování smlouvy upravující vztahy mezi Českou republikou a Svatým stolcem, kterou už v minulosti Parlament zamítl, mohlo by dojít k největšímu majetkovému přesunu v dějinách ČR, aniž by se provedla tolik avizovaná odluka.

Konkordát odluku neumožní

Nebylo by úplně od věci zaměřit se na další vývoj vztahu česká vláda - katolická církev. Představa, že současná středo-pravicová vláda, která k zájmům kléru přistupuje minimálně velmi vstřícně, se bude po restitucích snažit protlačit parlamentem tzv. konkordát, neboli smlouvu s Vatikánem, rozhodně nespadá do kategorie sci-fi. Tento dokument upravuje vztahy mezi Českou republikou a Svatým stolcem a leží u ledu od roku 2003, kdy se jeho projednávání v Poslanecké sněmovně zastavilo.

Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem má status mezinárodní smlouvy, neboť katolická církev, jako jediná církev na světě, má mezinárodněprávní subjektivitu. Ta je umožněna tím, že římskokatolická církev má své vedení ve Vatikánu, který je současně - z hlediska mezinárodního práva - státem, v jehož čele stojí papež. Na základě tohoto principu je tedy papež nejen hlavou katolické církve, ale zároveň je i nejvyšším státním představitelem. Konkordát jakožto mezinárodní smlouva potom má podle článku 10 Ústavy ČR přednost před vnitrostátním zákonem a v případě rozporu se automaticky postupuje podle mezinárodní smlouvy.

Konkordát by tedy katolické církvi udělil zcela jiné záruky, které jiné církve nemají a mít nemohou. Jak připomíná právník Jan Bíba, článek 11 Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o nápravě vzájemných vztahů například stanovuje, že „církevní akademičtí pracovníci, vyučující na veřejných vysokých školách katolické náboženství, musí mít souhlas příslušné církevní autority". Bez ohledu na další konkrétní problematické body je zjevné, že přijetím výše zmíněného konkordátu by byl zásadně dotčen nekonfesijní charakter České republiky stanovený v Ústavě. Sekulární charakter státu buď je, ale pokud má náboženská společnost kodifikovanou možnost rozhodovat o veřejné sféře, pak sekulárním být přestává.

Nastala by tak situace, na kterou není česká společnost připravena. Náboženská společnost, kterou zastupuje státní útvar, by uzavřením platné mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem mohla přijít k řadě privilegií, kterými by se částečně dostala mimo oblast platné legislativy a zároveň diskriminovala ostatní církve a náboženské společnosti, na které konkordát nepamatuje. Tím by se rozpadl nejen staletí fungující kompromis mezi světskou a církevní mocí, ale rovněž rámec historických dohod mezi katolíky a protestanty z éry Jiřího z Poděbrad. Věřit, že v takovém rámci by byla možná odluka církve od státu, může jen jurodivý.

Cui bono?

Na druhou stranu poradce prezidenta republiky Jiří Payne nedávno v rozhovoru pro Českou pozici tvrdil, není možné mít současně schválenou Smlouvu s Vatikánem a církevní restituce, neboť v návrhu smlouvy s Vatikánem se hovoří také například o tom, že církevní organizace budou dotovány jako doposud, popřípadě že budou dotačně zvýhodněny církevní školy před soukromými, což je v přímém rozporu s věcným záměrem „zákona o majetkovém vyrovnání".

Je pravděpodobné, že vláda by se během případného projednávání konkordátu pokusila otázku převodu majetků ještě dodatečně řešit, ale princip smlouvy by zůstal stejný. Ačkoli zatím nikdo z představitelů katolické církve, velmi silně lobující za přijetí restitucí (týkajících se všech na českém území registrovaných církví), nehovořil o tom, že by měl dříve či později následovat konkordát (zvýhodňující právě katolickou církev), nelze si nevšimnout pro katolickou církev příhodné historické situace, která by v budoucnu nemusela nastat.

Pokud se současné vládě podaří v Parlamentu přehlasovat senátní veto k církevním restitucím, lze očekávat, že pokud bude dostatečně rychlá, mohla by ještě do konce volebního období stejným způsobem prosadit konkordát. Ten ale ve svém důsledku bude znamenat více, než jen mezinárodně-právní kodifikaci vzájemných styků a spolupráce. Půjde o rozbití statu quo, na kterém byla vybudována liberální tradice české státnosti.

Jakkoli měla katolická církev v českých dějinách v určitém období i značně pozitivní roli, konkordát se implicitně hlásí k římskokatolickému učení jako celku, a to by znamenalo přijmout i navrhovanou tezi, kde se církev výslovně dovolává „staleté společné tradice dějin českého státu a katolické církve", což mimo jiné znamená například i akceptaci pozdějších let útlaku nekatolíků. A to je problematický princip narušující laický charakter státu, o který jistě přijít nechceme. Proto bychom tuto otázku měli položit i politikům.


Blahodárnost olympijských her

Pavel Kopecký

Olympijské hry skončily. Češi na nich získali slušné výsledky, Slováci došli zklamání. Někomu se mohlo nelíbit, že se skutečnou tělovýchovou má stávající podoba olympiády společného jen máloco, organizátorům v Londýně zase vadí, že když na monstrakci neprodělají, tak na ní rozhodně netrhnou. V jednom ale byla olympiáda sukcesem mimo vší pochybnost: proběhla, pokud známo, bez obětí na životech.

Prapůvodní antické svátky, ve kterých se programově spojovala vyspělost fyzická i duševní, zpravidla přerušovaly probíhající války posvátným mírem. Dědicové Pierra de Coubertina došli za sto let o sto honů dál. Války přerušovány nejsou a nenávist se příležitostně přenáší i na olympijskou půdu.

Nejznámějším se stal v tomto směru Mnichov, jehož hry měly zahladit špatnou pověst místa a propagaci hitlerismu při berlínské olympiádě v roce 1936. Situace ovšem hrubě zneužili Palestinci, kteří zmasakrovali izraelskou výpravu. Především následkem této hrůzy vznikla speciální protiteroristická jednotka německé pohraniční stráže (GSG 9) a židovský stát rozjel odvetnou operaci Boží hněv. Když se letos připomínalo čtyřicet let od zavraždění izraelských sportovců, bylo patrné, že z jejich násilného skonu se činí obdobné politikum, jaké dodnes představují události šoa. Krom jiného totiž médii proběhla zpráva o potenciálním ohrožení sportovců Izraele ze strany Íránu.

Proti útoku špinavou bombou se v důsledku konfliktu o Afghánistán „sichrovala" už moskevská olympiáda. Atlanta zase v devadesátém šestém, zhruba rok po útoku nervovým plynem sarin v tokijském metru, zažila ničivý pumový útok pravicového radikála, jenž prý chtěl upozornit na legálnost zabíjení lidských plodů při potratu. Londýn, kde jsou přinejmenším od někdejších islamistických ataků lidé velmi bdělí, pak investoval obrovské prostředky do zvýšení bezpečnosti.

Naštěstí se nenašel žádný anglický Breivik; všechno proběhlo až nečekaně hladce. V britské metropoli naopak zatkli hledaného veterána ETA a místní tajní navedli své hispánské kolegy i na islámské extremisty, již chtěli napadnout diváky u španělských telestěn. Patrně jde o blahodárný dopad toho, že se olympijské klání mění v soustředění vojensko-policejních sil.

Světový rekord v dané disciplíně stoprocentně překoná Rio de Janeiro, které převzalo štafetu pořadatelství. Ač stráženo proslavenou sochou Krista Vykupitele, náleží k sídlům s největším množstvím vražd na obyvatele. Mezi lidmi jsou zbraně všudypřítomné, zvláště pak v takzvaných favelách (kopcovitých chudinských čtvrtích) se přes pozvolný ústup zločinnosti neradno pohybovat mimo útroby obrněnce. Paralelní moc zde uplatňují nejen drogové bandy, ale i vigilantistické milice. Umenšení jejich významu bude daleko větším oříškem než (už dnes opožděná) výstavba olympijské vesničky.

Brazílie nesporně touží zpropagovat svůj hospodářský růst i zájem o vstup do Rady bezpečnosti OSN. I proto lze očekávat, že sportovní svátek za čtyři roky bude pro diváky daleko barevnější než v uměřeném Albionu.


Články a komentáře

Euro: Restart globální měny, nebo její konec?

Hynek Fajmon, David Marsh, Miroslav Singer

V Praze se v květnu u příležitosti českého vydání knihy Davida Marshe Euro. Boj o osud nové globální měny uskutečnila konference, na níž kromě autora vystoupil guvernér České národní banky Miroslav Singer a iniciátor českého překladu Marshovy knihy, poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon. Přečtěte si to nejzajímavější, co na konferenci zaznělo.

Evropa spala na vavřínech

David Marsh

Připravil jsem si deset bodů, které shrnují nekonečný a stále se opakující příběh eura.

Zaprvé, politici a technokraté spojení s projektem společné evropské měny projevili fatální nedostatek předvídavosti, zvláště vezmeme-li v potaz, že všechny problémy, které se vyskytly, byly zcela předvídatelné. Lze to dobře shrnout anekdotou mého dobrého přítele, který vedl mezinárodní oddělení Nizozemské centrální banky. André Szász, jehož jméno v knize také figuruje, na rozdíl od politiků věděl, co se stane. V době podepisování Maastrichtské smlouvy v roce 1991 a 1992 prohlásil: „Ani jeden z předsedů vlád, kteří podepsali tuto smlouvu, nevěděl, co dělá. Nejvíce to nevěděl náš premiér Ruud Lubbers."

Zadruhé podle mého názoru došlo nejen k selhání lidí z centrálních bank, ale i ze strany politiků. Ani jedni nepochopili, jak fungují trhy. V dřevních dobách měnové unie se mnohokrát upravovaly úrokové sazby, což se interpretovalo jako znak toho, že se vše ubírá správným směrem. Jeden přední guvernér mi loni na jedné konferenci řekl: „Myslel jsem si, že trhy budou na naší straně." Já mu opáčil: „Měl byste si pamatovat, co říkal o přátelích Harry Truman: ,Chcete-li mít ve Washingtonu přítele, pořiďte si psa.'" Jinými slovy, trhům se nedá věřit; otočí se a kousnou.

Zatřetí jsme si uvědomili nedostatek koheze mezi vládami evropských zemí. Měnová unie bez politické jednoty má své zásadní nevýhody. Za měnou potřebujete stát, obzvláště pak v případech, kdy je vývoj negativní.

Začtvrté tvrdím, že je nezbytné dívat se na situaci v ECB. Často se má za to, že je nad věcí. Je pravda, že ECB si počínala lépe než mnozí jiní aktéři, a není její chyba, že měnová unie byla už v době zrodu plná nedostatků. Na druhou stranu je ale potřeba si všimnout toho, že v prvních pěti, šesti letech fungování měnové unie ECB nezřídka spala na vavřínech. Na tuto skutečnost v nedávné době upozornil i Jacques Delors, jeden z „otců" eura. Nikdo jej nemůže nařknout z toho, že by byl protievropský. Přitom prohlásil, že až do roku 2006 bankéři ECB spokojeně seděli za stolem a ani jeden z nich neupozornil na to, že se rodí problémy.

Což mě přivádí k pátému bodu, totiž že nikdo z evropských politiků nepostřehl, že se objevily problémy s platební bilancí: některé státy více vyvážely, jiné zase více dovážely. Nerovnováha v platební bilanci narostla do takových rozměrů, že už nebyla ufinancovatelná ani soukromými kapitálovými toky. I tento vývoj byl zcela předvídatelný, což chci doložit výrokem bývalého kancléře Gerharda Schrödera z doby, kdy ještě kancléřem nebyl. V březnu 1998, tedy než euro vůbec vzniklo, mi řekl: „Německo má nižší míru inflace než jiné země, které pak nebudou moci devalvovat. My proto budeme více konkurenceschopní a naše průmyslová nadvláda se ještě posílí." Nebylo to míněno jako hrozba, šlo jen o prostou analýzu, konstatování faktu.

To mě přivádí k šestému bodu, jímž jsou nedostatky v jednáních s Německem. Podstata měnové unie spočívá v tom, že Francie a Německo se po 150 letech celkem špatných vztahů pokoušejí sblížit. Základní podmínkou, aby měnová unie uspokojivě fungovala i v příštích letech, je, že Německo - navzdory očekávatelným politickým dopadům - akceptuje vyšší míru inflace, nežli budou mít ostatní členové hospodářské a měnové unie.

Tím se dostáváme k bodu sedm. V Evropě vzniká stav, který je čirým protikladem toho, co se původně očekávalo. Namísto aby se posiloval duch solidarity, přátelství a spojenectví, narůstají rozkoly mezi dlužníky a věřiteli.

Zaosmé, extrémním příkladem je Řecko. Spirála dluhů a deflace povede s největší pravděpodobností k tomu, že Řecko eurozónu opustí. Dovedu si představit, že k tomu dojde v příštích 12-18 měsících. Uvidíme, co se stane a k čemu to povede.

Každopádně zadeváté lze říci, že v budoucnu se budeme pohybovat směrem k méně ambicióznímu a méně jednotnému euru, které, domnívám se, nakonec nějakou dobu přežije. Skupina zemí, jejichž vývoj bude podobný tomu německému, bude ekonomicky zajímavější. Česko by do ní mohlo vstoupit, ovšem politicky by pro ně tato skupina byla patrně mnohem méně atraktivní než větší blok států. Česká republika by měla dělat vše pro to, aby se na euro připravila, současně by se ale také euro mělo připravit na ni. Je jasné, že členové eurozóny by byli rádi, pokud by se k nim připojily i víceméně dobře fungující a stabilní země, jako je Česko, Švédsko nebo Dánsko. Bylo by to i v zájmu ostatních zemí. Ovšem, jak říkával nesmrtelný Julius Henry „Groucho" Marx: „Nechtěl bych vstoupit do klubu, který by mě chtěl za člena."

Můj poslední, desátý bod nás z Evropy přenese za její hranice. Vztahuje se k velkým světovým věřitelům, tedy k Číně a Japonsku. Tyto země dnes o zachování eura velmi stojí, neboť představuje protiváhu k dolaru. Preference Asie jsou jedním z důvodů, proč věřím, že ve střednědobém horizontu euro, i když možná v jiné podobě, přežije. Na druhou stranu je zajímavé, že jak Čína, tak Japonsko se vydávají cestou progresivní internacionalizace svých měn. Japonský jen je mezinárodní měnou už dnes a japonské autority tento proces dále urychlují. A jak víme, Čína se snaží realizovat experiment cílící na to, aby juan byl celosvětově směnitelný a byl používán také jako rezervní měna. V příštích pěti až deseti letech by se tak mohlo stát, že jen a juan převezmou roli, kterou původně chtělo hrát euro. Pak ale už nebude existovat mezinárodní důvod pro jeho existenci...

Jak se jeden z nejbohatších regionů světa stal příjemcem pomoci z MMF

Miroslav Singer

Moje první poznámka se týká doby před krizí. Tehdy všichni věděli, že vznikající eurozóna nepokrývá teritorium, které se nazývá optimální měnovou zónou, tedy oblast, v níž se mohou projevit přínosy společné měny. Už v době, kdy eurozóna vznikala, tomu tak nebylo. Počítalo se s tím, že dojde ke konvergenci. To, že kapitál proudil do ekonomik, které nabízely historicky vyšší úrokový výnos za cenu vyššího rizika, nepřineslo očekávanou alokaci kapitálu. Naopak se zvětšily rozdíly mezi jednotlivými členy eura, což vedlo k přehřátí ekonomik, které měly úroky trochu výš, a naopak k dramatickému odlivu kapitálu především z Německa, které v první polovině minulé dekády zažilo jakousi minirecesi, včetně velice nízkého nebo dokonce záporného růstu cen.

Často říkáme, že nebyl definován způsob řešení finančních krizí a neexistovala řada institucí, které by společná měnová oblast měla mít. Myslím si ale, že problém je ještě horší. Evropa není zvyklá respektovat pravidla. Nemá ve skutečnosti ani žádnou autoritu, která by respektování pravidel mohla vynucovat, a tak se pravidla odkládají, kdykoli je to pohodlné buď většině zemí, nebo těm silnějším. A nelze čekat, že se to v budoucnu zlepší.

Rád bych také připomněl, že řada zemí, které dnes mají fiskální problémy, dříve problémy neměla, některé dokonce z hlediska rozpočtové kázně patřily v období 1999-2007/2008 mezi premianty eurozóny. Např. Španělsko porušovalo maastrichtský princip do roku 2010 méně často než Německo. Dnes vidíme fiskální problémy tak dobře právě proto, že řada slabších zemí (s výjimkou Řecka) jednoduše přišla o velkou část svých rozpočtových příjmů. Tyto státy dnes mají dramatické deficity proto, že jejich příjmy byly tvořeny kapitálem, který proudil na výstavbu domů, turistických center ap.

Nezapomínejme také, že krize začala v rámci relativně malého segmentu americké ekonomiky. Do daného sektoru (před jeho krachem) investovaly nejen americké, ale především evropské banky. Nebyly oklamány lstivými prodavači z Wall Streetu, aby investovaly do rizikových produktů, jak se občas tvrdí. Evropské banky začaly tyto produkty vytvářet, držely je, obrazně řečeno, ve svých skladech, ale nestačily je, na rozdíl od amerických bank, které nakonec přežily, prodat. Odsud se krize přelila do reálné ekonomiky, kde přebíral investice veřejný sektor, jehož možnosti ovšem byly omezené, protože byl v řadě zemí předlužený dávno před krizí. Pak se dluhy začaly posouvat z veřejného sektoru jednotlivých zemí do mezinárodních institucí a vznikla situace, kdy se Evropa coby jeden z nejbohatších regionů světa stala příjemcem pomoci z MMF. Před krizí šla většina pomoci z MMF do Argentiny, Turecka a pobaltským státům.

Je velký rozdíl mezi tím, jak svět zažíval dluhové krize dosud a jak ji zažívá dnes (Evropa). Několik zemí nejprve nebylo schopno splácet své dluhy (např. Latinská Amerika), což by zničilo i banky, které těmto zemím půjčovaly. Pár let si této situace nikdo nevšímal. Poté se sešli technokraté věřitelských zemí a domluvili se na odpuštění části dluhu (což zároveň znamenalo, že jeho část získají zpět). Dlužníci pak měli pouze problém přesvědčit své voliče, že to jejich stát vydrží, ušetří a nakonec se dluhy opět začnou splácet. Obdobná logika se uplatňuje i dnes. Problém evropské krize ovšem tkví v její další dimenzi: řešení není rozhodnuto a schváleno několika byrokraty, kteří se na něm domluví, neboť Evropa nemá reálné centrum s fiskální mocí. Řešení se dohaduje hned na několika úrovních, tedy i ve věřitelských zemích, kde je musí často schvalovat i voliči, mezi nimiž panuje evidentní nechuť k jakémukoli řešení. Právě tato nejistota pak vede k dalším problémům.

Dovolte mi ještě pár slov k heterogenitě eurozóny, její nekonvergenci. Zvětšování rozdílů je dobře vidět na tom, jak se mění optimální sazby pro různé části eurozóny. Pro tzv. jih eurozóny byla tato sazba po nějakou dobu o něco vyšší než pro tzv. sever. Podstatné je, že dlouho byl tento rozdíl relativně malý, plus minus 2-2,5 %. Dnes by podle některých studií země jihu potřebovaly nulovou sazbu. Plus další peníze, aby se zabránilo kolapsu finanční soustavy. (Tento postup je skutečně možný, dokonce dlouhodobě, jak vidíme na příkladu Japonska.) Sazby pro prosperující sever eurozóny by pak musely být na úrovni 8 a více procentních bodů. A politika by měla být ekvivalentně přísnější.

Shrnuto: Přestože se dnes ponejvíce diskutuje o dluhové krizi jednotlivých zemí eurozóny, dlouhodobý problém spočívá ve strukturální nesourodosti a především nerespektování pravidel. Teprve potom by bylo užitečné zaměřit se na strukturální uspořádání a uspořádání institucí. Jednotná měnová politika dnes zřejmě akceleruje rozdíly a vyvolává rostoucí tlak na nejzadluženější země. Do jaké míry to může dlouhodoběji fungovat, závisí především na politické solidaritě eurozóny, resp. na politice zemí, které tvoří její jádro a daří se jim dobře.

V krizi není jen euro, ale celý evropský sociální stát

Hynek Fajmon

Současný model evropské integrace prožívá těžkou hodinu. Nejde totiž pouze o krizi evropské integrace, ale o krizi celého sociálního státu, který se v Evropě vytvořil po druhé světové válce. Jednoduše řečeno, máme nulový růst, jsme zadlužení až po uši a potýkáme se s rostoucí armádou důchodců a nezaměstnaných. Co s tím? Je řešením budování evropského superstátu s eurem, evropským ministerstvem financí, evropskými daněmi a evropským dluhopisem? Osobně se domnívám, že nikoliv, a mám pro to hned dva důvody. Zaprvé, nemyslím si, že to může fungovat. Zadruhé, jde o představu, která se zcela vymyká dosavadnímu rámci evropských dějin.

Stoupenci „stále těsnější unie" se dívají na evropské dějiny následovně: Do zahájení evropského integračního procesu žila Evropa v době temna nacionalismu a neustálého egoistického soupeření států, což nevyhnutelně vedlo k válkám. Pak se prosadil názor, že odstranění hrozby války bude dosaženo tím, že se státy dobrovolně vzdají své suverenity a namísto toho vznikne nová, evropská suverenita. A všichni budou žít společně v míru a prosperitě.

Evropské dějiny ovšem podle popsaného schématu nefungovaly a nefungují. Evropa byla vždy rozdělena mezi více subjektů a toto konkurenční uspořádání jí v zásadě prospívalo. Proběhla řada pokusů dostat Evropu pod centrální kontrolu - počínaje starým Římem přes papežství, středověké císařství, Habsburky, Napoleona, Hitlera a nakonec i Stalina. A chvála Bohu byly všechny tyto pokusy neúspěšné. Podařilo se to až nyní.

Evropa je poprvé v dějinách pod centrální kontrolou. 500 milionů občanů 27 členských států žije pod jurisdikcí evropského práva, které je řízeno z Bruselu. Centrální kontrola dosud není úplná, protože eurem se platí pouze v 17 státech a evropská legislativa není dosud uplatňována všude v plné míře, protože některé „neposlušné" státy, například Británie nebo Česko, trvají na svých domácích řešeních. Sám to považuji za správné, ale z hlediska budovatelů evropského superstátu je to špatná zpráva.

Co bude dál? V posledních dnech a týdnech jsme byli svědky řady volebních klání po celé Evropě. Zpravidla znamenala odchod dosavadních lídrů a jejich nahrazení těmi, kteří kritizují současný kurz. Viděli jsme to v Řecku, kde zvítězili levičáci všech odstínů, i těch, o kterých jsme si mysleli, že už ani neexistují: maoisté, trockisté, anarchisté a další. Také volby ve Francii přivedly do prezidentského křesla po dlouhé době socialistu. Výjimkou je snad jen excentrický starosta Londýna Boris Johnson, kterému se proti rudému Kenu Livingstonovi podařilo mandát uhájit.

Voliči jsou naštvaní, protože si musí utahovat opasky, a ve volbách se za to vládám mstí. Příčina dnešní situace je ovšem hlubší a tkví v hromadě dluhů, které si západní civilizace nadělala sama, a to jak na úrovni domácností a firem, tak ve veřejném sektoru. Pokud se podíváme do historických tabulek, zjistíme, že dnešní dluhy jsou větší než ty způsobené první nebo druhou světovou válkou.

Francouzský prezident Françoise Hollande v kampani tvrdil, že Evropa nesmí škrtat, že se má soustředit na hospodářský růst. Opustit politiku úspor doporučuje Evropě i Paul Krugman. Je to ale v praxi možné? Je možné dostat se z krize tím, že budeme utrácet další peníze a takzvaně stimulovat hospodářství? Obávám se, že nikoliv. Především si musíme uvědomit, že tento pokus mají západní státy už za sebou. Mezi lety
2008-2012 se krize v USA a velké části především západní Evropy řešila právě tím, že se vlády masivně
zadlužily, neboť sanovaly své banky. Míra veřejného zadlužení se v EU od roku 2007, kdy byla hluboko pod 60 %, dostala vysoko nad 80 %. Masivní stimulace růstu na dluh tedy už proběhla - a výsledkem je, že HDP neroste. Tudy podle mého soudu cesta nevede. Navíc je otázkou, kdo by evropským státům vůbec půjčil a za jakých sazeb, když je problém prodat za přijatelných podmínek i ty státní dluhopisy, které potřebujeme na současné fungování veřejných rozpočtů.

Všichni ti, kdo radí podporovat růst dalšími dluhy, si neuvědomují, že všechny státy EU s výjimkou Estonska stále hospodaří se schodkem. Ano, deficit je svým způsobem prorůstovým stimulem, k trvalému řešení problému ale nevede. Klíčem jsou strukturální reformy, především trhu práce, který je zvláště na jihu Evropy (ale nejen tam) neuvěřitelně regulovaný. V celé EU potřebujeme odstranit překážky růstu, které jsou součástí samotného fungování EU. Mám tím na mysli například cukerné, mléčné nebo vinné kvóty. Firmy v EU jsou v současnosti schopny produkovat více cukru, mléka nebo vína, ale nesmějí, protože kvóta stanovuje maximální objem produkce.

Položme si také otázku, zda není bariérou růstu v Evropě také boj EU s globálním oteplováním. Podle mého soudu tomu tak jednoznačně je, protože právě tato politika zásadním způsobem zvyšuje cenu ­elektrické energie, a tím snižuje konkurenceschopnost evropských firem. Když se ale pana Hollanda a dalších socialistů zeptáte, zda tuto politiku v rámci podpory růstu zruší, řeknou vám, že nikoliv. Do ekonomiky chtějí pouze pouštět další peníze. Je zajímavé, že voliči to stále nechápou. Přitom již řadu let si každý může na složence za elektřinu přečíst, kolik platí na tzv. obnovitelné zdroje energie, tedy jakým způsobem daná politika dopadá na hospodaření firem a domácností.

Zásadní okolností, kterou je potřeba vzít v úvahu, je v politické rovině také to, že kromě probíhající dluhové a ekonomické krize se celá západní civilizace, a v jejím rámci především Evropa, ocitla v hluboké krizi demografické. Mám tím na mysli fakt, že jsme svědky bezprecedentního stárnutí populace v kombinaci s prudkým a trvalým poklesem porodnosti pod hranici prosté reprodukce obyvatelstva.

Ptejme se: Může nám euro pomoci v situaci dluhové a demografické krize? Je to měna, která je řešením problémů, jež mají evropské národy před sebou? Podle mého názoru není, přestože euro bylo zaváděno s tím, že se takovým řešením stane. Jeho „konstruktéři" tvrdili, že se díky němu sníží inflace a zvýší tempo růstu. Nedošlo ale ani k jednomu, ba naopak. Pokud se podíváme do historie evropské integrace a porovnáme zpětně jednotlivé dekády, vidíme, že nejvyšší růst Evropa zaznamenala v 60. a 70. letech 20. století, kdy ještě euro neexistovalo. Naopak v této dekádě jsme na území Evropy svědky historicky nejnižšího růstu HDP.

Fungování eura ukazuje, že politika „jedné velikosti pro všechny" má v různých státech různé dopady. Někomu taková politika vyhovuje, což je nejspíše Německo, některým naopak ne, viz případ Španělska. Kombinace jednotné úrokové sazby v rámci eurozóny se značně různými úrokovými sazbami za dluhopisy jednotlivých členských států a různými mírami jejich zadlužení nemá žádné dobré řešení. Trhy po počáteční euforii, kdy hodnotily německý a řecký dluhopis stejně, zjistily, že to není možné. Výsledkem je nutnost zavádět gigantické finanční transfery mezi severem a jihem EU, přičemž ani ony nejsou s to zabránit, aby se příjemci necítili být okradeni (viz dnešní Řecko).

EU má dnes před sebou dvě základní možnosti. První spočívá v tom, že se eurozóna rozhodne ještě více integrovat; vytvoří si vlastní daně, vlastní dluhopisy, vlastní ministerstvo financí a zvýší transfery mezi svými členskými státy. „Výhodou" je, že velká část evropských elit a institucí k tomu tenduje. Druhá možnost spočívá v tom, že se eurozóna postupně rozpadne, nebo minimálně zmenší, a vrátíme se k měnovému uspořádání, jež bude podobné tomu, které měla Evropa v 70. letech: bude existovat „menší euro" a kolem něj celá řada nezávislých měn, které budou v zájmu měnové stability nějakým způsobem propojeny. Osobně preferuji druhou z cest, neboť - na rozdíl od té první - má potenciál k obnově hospodářského růstu v Evropě.

Pokud se podíváme na případ České republiky, můžeme konstatovat, že jsme v rámci EU v dobré si­tuaci. Jak mi při debatě řekl jeden slovenský kolega: „Vy Čehuni ste si to akosi lepšie zrátali." Asi má pravdu. Přestože prožíváme stejnou krizi jako zbytek EU, jsou u nás dopady zatím menší. Česká vláda nemusela v letech 2008-2012 sanovat jedinou banku, i míra veřejného a soukromého dluhu je u nás řádově nižší, než je průměr v EU-27 i eurozóny. Naše zadlužení je dnes na 40 %, EU-27 je na 80 % a eurozóny na 85 %. Rovněž míra nezaměstnanosti je na rozdíl od většiny zemí EU nízká, pohybuje se kolem 7 %. Díky tomu, že nemáme euro, se nemusíme podílet na záchraně Řecka, Portugalska a Irska, resp. podílíme se na ní jen omezeně. Pokud bychom byli v eurozóně, měli bychom závazky zhruba v objemu 300 mld. korun. Naprosto tedy chápu, že všichni čeští zastánci eura nyní mlčí a že 75 % české veřejnosti je proti jeho přijetí. Mé heslo „Držme se koruny" stále platí, z čehož mám radost.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2012.


TGM a „balkanizace“ střední Evropy

Pavel Kopecký

Vznik České republiky nebyl bohužel výsledkem hledání a nalezení ideje, jako tomu bylo v případě Republiky československé roku 1918, nýbrž důsledkem čirého pragmatismu. A na posledním výhonku „balkanizace" střední Evropy je to poněkud znát.

Pikantní je, že „duchovní otec" zřízení ČR (jež se zrodila tváří v tvář pokračující evropské integraci), a současně odpůrce masivní veřejné podpory kultury či ochrany přírody, pravidelně verbálně bojuje za obranu hodnot našeho národa. Entity natolik dezorientované, že mluvit dnes o nějaké verzi „české otázky" působí v lepším případě nevhodně. Pád režimu KSČ a rozdělení společného státu Čechů a Slováků po listopadu 1989 v éře globálního kapitalismu nás přitom vybízí k pomyslnému návratu zpět: k novému hledání identity našeho společenství. Záležitosti tolik potřebné pro menší pospolitost ve sjednocující se Evropě a světě.

Zrození československé státnosti bylo výsledkem řady složitých procesů, které vyvrcholily první světovou válkou. Z hlediska Tomáše Garrigua Masaryka se jednalo o konflikt demokracií (Dohoda) s teokraciemi (Ústřední mocnosti). Vypuknutí první světové války bývá označováno za konec „dlouhého" 19. století. Svět se pak ocitl v rozvalinách. Doslova i přeneseně. Došlo k obrovským, nebývalým ztrátám na životech, majetku, kulturních památkách. Najmě Evropa se dostala na existenciální rozcestí.

Důsledkem toho byly pochopitelně i zásadní změny duchovní, k nimž mimo jiné náleží prudká politická radikalizace. Její nejviditelnějším a pro budoucnost nejvýznamnějším projevem byla bolševická revoluce se svým sociálním inženýrstvím a totalitním chápáním společnosti. Obdobně můžeme mluvit o nástupu fašismu a nacionálního socialismu. Přestože mezi ně není možné klást rovnítko, nelze popřít, že ultralevicové i ultrapravicové ideje první poloviny 20. století mají mnohé společné. A že hluboce ovlivnily středoevropský prostor, kde se s nimi také nemálo výsostných intelektuálů identifikovalo.

Zcela jiné pojetí společnosti vyznával širokými styky a poznáním společenských procesů v nejdemokratičtějších státech ovlivněný Tomáš G. Masaryk. První prezident Republiky československé, státník, člověk, který se celý život výslovně odmítal označit za katedrového filozofa. Své poučené, více vědními a uměleckými obory ovlivněné názory užíval spíše k praktické aplikaci ve veřejném životě a při formování ČSR. Což mu vyneslo lichotivé přízvisko „filozof na trůně" (za něj byl do té doby vždy označován římský císař Marcus Aurelius či pruský král Bedřich II. Veliký).

Nepochybnou složkou extrémních pravicových doktrín, které TGM vždy odmítal a kritizoval, je i nacionalismus. Paradoxní je, že právě tato doktrína stála i u zrodu naší první republiky, a tím pádem i u Masarykova prezidentství. Postupný vzestup uvědomění si češství (do 19. století dlouho nesamozřejmého) vedl krom jiného ke komplikovanému hledání duchovně-politických hodnot, na nichž by mohl obrozený český národ stavět svou plnohodnotnou existenci. Tomáš G. Masaryk, pro své „obrazoborecké" aktivity dlouho jen mimořádný profesor české odnože Karlovy univerzity, se do tohoto procesu rovněž zapojil. Navázal zejména na historika a politického myslitele Františka Palackého. Rozumáře taktéž většinou vzdělávaného mimo české milieu.

Ve svých tehdejších spisech hodnotí TGM velmi pozitivně Jana Husa nebo Karla Havlíčka Borovského. Hovoří o smyslu českých dějin, což následně vede k rozsáhlému, dodnes ne zcela ukončenému historiozofickému sporu. Zdůrazňuje proud české „humanity" v dějinách.

Spolu s ustavením Československé republiky, na němž má TGM spolu se svým následovníkem Edvardem Benešem lví podíl svou geniální politickou propagandou, se zcela změnila celá centrální Evropa. Na základě ne vždy dobře domyšlených plánů a sociálních konstrukcí dochází k její „balkanizaci". Meziválečné Československo nicméně přivítala jak drtivá většina „národa československého", tak vítězné mocnosti.

Uvažovalo se o „Švýcarsku střední Evropy", mravním vzoru pro ostatní společenství. Mělo se jednat o naplňování duchovně založené humanity, o takzvanou socializaci našeho prostoru a kulturní otevřenost vůči světu. Tedy vlastně o přání učinit z české otázky otázku světovou. A vytvořit tím jakousi „intenzivní" alternativu k „extenzivní" státoprávní koncepci Karla Kramáře.

Masaryk se tehdy do jisté míry vrátil ke svým akademickým počátkům, kdy se během studií filozofie a klasické filologie na Vídeňské univerzitě zabýval Platónem, autorem význačného spisu o ideálním státě. Nicméně zatímco Sokratův nejlepší žák při nastolování dokonalého zřízení trpce neuspěl, první prezident ČSR stanul v daleko lepší pozici. Získal si vně i uvnitř nově ustaveného státu takovou autoritu, že měl až do své dobrovolné abdikace zaručenu fakticky doživotní prezidentskou funkci. Pro značný segment obyvatelstva se dokonce stal idolem, mravním vzorem.

Podivuhodný majestát prvního občana, v němž se kloubila náboženská víra, nemarxistický socialismus a pozitivismus, se následně přenesl na jeho následovníky v úřadu. Přičemž význam má očividně dodnes, sedmdesát pět let po jeho úmrtí. TGM například též získal možnosti, jak s tichým souhlasem veřejnosti překračovat své ústavní pravomoci.

Neformální Masarykův vliv na život našeho meziválečného státu měl i svou symbolickou tečku: ani ne do roka od jeho skonu navždy zmizelo i Československo v té podobě, jakou pomáhal budovat. Změnilo se hranicemi, obyvatelstvem - a hodnotami.


Inflace mimořádnosti

Odměny úředníkům v čase krize

Jan Frank

Snad až příliš snadno zapadly nedávné informace Lidových novin o výši odměn, které vypláceli ministři české vlády v čele s TOP 09. Jak napovídá příklad odměn vyplácených v roce 2011 radnicí Prahy 6 špičkám tamějšího úřadu, pozadu zřejmě nebudou ani obce a kraje. Velmi pravděpodobně bez ohledu na stranickou příslušnost jejich vedení.

Horší je, že až na výjimky může veřejnost pracovat toliko s absolutními čísly, která dávají tušit, že v nejednom případě jde o odměny (na hlavu) za limitem, jímž je státní správa tradičně známá (tj. například celý plat dvakrát ročně či tzv. čtvrtletní odměny, kdy se na přilepšenou dává až půlka stálého platu). Pravděpodobný je i odhad, že hlavní díl takto vysokých odměn dostávají především vedoucí pracovníci dotčených úřadů. Zákonným vysvětlením je „mimořádnost" podaných výkonů, případně stimulativní vazba odměny na kvalitnější výdajový škrt v resortu (provedený právě odměněným). Nic z toho si ale nemůžeme příliš ověřit, což v čase vyhecovaného šetření z úst těch samých, kteří rozdávají, trochu znepokojuje.

Erár versus privát

Platy a odměny ve veřejné sféře jsou nadčasové téma. Obecně platí, že úředníci jsou na tom platově v průměru o něco hůře než vyšší stav privátu, ale mnohdy stejně, nebo spíše lépe (začasté právě díky různým příplatkům a odměnám) než průměr a nižší posty soukromého sektoru. V roce 2011 byl rozdíl mezi tzv. střední hrubou mzdou ve státním a soukromém mzdovém sektoru 2 854 Kč ve prospěch prvního z nich. Přitom zaměstnanci sektoru soukromého odpracovali v průměru o 3,5 hodiny měsíčně více. Vyšší mzdy ve státním sektoru zdůvodňuje zejména vyšší počet vysokoškolsky vzdělaných osob, na něž se vztahují příslušné mzdové výměry stanovené zákony. Ve státních službách roste plat i úměrně s věkem.

Peníze vydělávají firmy, které, stejně jako občané, platí daně, z nichž se financují služby státu. To, že platové podmínky ve veřejné sféře upravuje zákon, je výrazem zajištění legitimity a elementární důstojnosti tohoto systému. Ti, kdo jej spravují, tedy politici, by toho ovšem neměli zneužívat a před zvykovým „dorovnávacím právem" pohodlně rezignovat. Naopak. Propouštějí-li a snižují mzdy pod tlakem stagnace či recese podniky soukromé a stát se každým rokem o 100 miliard propadá do dluhu, je věcí politické senzitivity jednak snížit mzdy, jednak tváří v tvář okolnostem alespoň trochu změnit názor na to, co lze považovat za mimořádnost. Krize probíhá již čtvrtým rokem a šetření už není ctnost. Lepší než odměňovat škrty by bylo odměnit činy, které vedou k růstu (odstraňování byrokracie a privatizace).

Odměny jsou politikum

Většina těch, kteří odměny navrhují a schvalují, je dost chytrá na to, aby - zvlášť v dnešní době - měla tyto osobní výdaje argumentačně pokryty celkovými úsporami úřadu, případně snížením počtu zaměstnanců v rámci úřadu jako celku. U výše postavených pracovníků je frekventovaný rovněž emocemi zavánějící důvod nepostradatelnosti. Potom je nezvykle vysoká odměna zpravidla „jen věcí manažerského rozhodnutí". Není to pravda, byť uvedený kontext je samozřejmě polehčující okolností.

Platy a odměny úředníků nelze chápat výhradně skrze logiku rovnováhy příjmů a výdajů úřadu, kde jsou zaměstnáni. Snad ještě více než v případě ministerstev a jimi řízených organizací to platí o úřadech místní samosprávy, které jsou tradičními lokálními baštami politických stran. Na prvním místě jde o příjmovou rovnost mezi úředníky, kteří jsou de facto nástrojem politiků, a voliči. A to je citlivé politikum, nikoliv otázka populismu a závisti.

Text vyšel 27. 7. 2012 v Lidových novinách. Redakčně upraveno.


Vzestup peněz?

Zamyšlení nad bestsellerem Nailla Fergusona

David Hanák

S očekáváním zajímavého a poučného čtení jsem si koupil knihu Nailla Fergusona Vzestup peněz (Argo, Praha 2011). Musím ale konstatovat, že kniha tohoto skotského historika, jehož časopis Time zařadil v roce 2011 mezi sto nejvlivnějších osobností dneška, pro mne byla spíše zklamáním.

Jak metodologicky zkoumat abstraktno?

Historie je zrádná. Není ji totiž možné zkoumat v celku. Vždy vybíráme z dějinného toku nějaký typ a sled událostí, který upřednostňujeme před jinými. Ferguson navíc na zkoumání něčeho tak abstraktního, jako jsou peníze, použil (bohužel) metodu „konkrétna", tedy metodu „populárně vědeckou". Sám v závěru děkuje Simonu Winderovi, jenž ho ujistil, že do tisku „nejde žádná nesrozumitelná odborná hantýrka" a „téma samotné není jen knihou, ale taktéž televizním seriálem na Channel 4".

Tím, oč se tedy Ferguson pokouší, je popisovat abstraktno peněz na konkrétnu lidských příběhů. Jednou je to rod Medicejů, pak osud finančního eskamotéra Johna Lawa, pak Rothschildové či manažeři firmy Enron. Z pohledu čtenáře je to bezesporu přitažlivé, autorovi ale nezbývá prostor vysvětlit, co peníze vůbec jsou a proč v tržní ekonomice fungují tak, jak fungují. Jaké ponaučení si vlastně máme z Fergusonových historek vzít? Že je kapitál řízen tajným spiknutím židů (Hitler), kteří dodnes ovlivňují FED? Že v pozadí všeho stojí vykořisťování člověka člověkem (Marx) a vinno je soukromé vlastnictví jako takové? Ferguson poskytuje vysvětlení evolucionistické, v zásadě ve shodě s dnes tak populární behaviorální ekonomií, jeho závěry však z vyprávěných příběhů podle mého názoru nijak nutně nevyplývají.

Domnívám se, že Ferguson nechápe základní úlohu peněz v dějinách lidstva ani roli teorie ve vztahu k historii jako popisu konkrétní praxe. Jinak řečeno, nedokáže naplnit vztah mezi teoretickou fundovaností a faktickými událostmi, které popisuje.

Peníze nikdy nebyly cílem samy o sobě, zpravidla byly spíše pouhým prostředkem k dosažení cílů jiných. Popisovat prostředek bez znalosti cílů nelze, navíc se jednotlivé cíle v čase měnily - a byly závislé na idejích a hodnotách, které vyznávali jejich nositelé. Středověk nelze například pochopit bez znalosti jeho kultury, bez schopnosti poznat, co to byla středověká představa o světě, jak ji ve své knize Kultura středověku popisuje například Le Goff. Bez schopnosti chápat středověk zase nevíme, proč se na jeho konci „daly do pohybu" právě peníze. Ferguson (zřejmě vědomě) rezignuje na prezentaci jakékoli teoretické báze, která by mu umožnila reflektovat nasbíraný historický materiál. Jsme odkázáni pouze na to domýšlet se, proč nasvítil právě danou historickou událost - a jinou naopak zcela potlačil. Historie peněz coby jistého ekonomického nástroje je ponechána na Fergusonově libovůli. Ke škodě historie peněz samotných.

Než přejdu k podrobnějším výtkám, pár slov o vztahu mezi právem a ekonomií, k němuž mne Ferguson díky nedokonalosti svého metodologického přístupu přivedl. Zdá se mi, že s uvedenými obory se to má jako s řekou a břehy. Právo (ne)vědomky tvoří břehy zákonů, které regulují tok řeky - ekonomie. Podle někdejšího koryta řeky se zase můžeme domýšlet, kam voda událostí plynula a jak ji chtěl předchozí zákonodárce regulovat. Vztah mezi právem a ekonomií je tedy vztahem mezi statickým, regulujícím (soukromým) právem a dynamickou, reálnou ekonomií (nebo obecněji soukromoprávními vztahy).

Pochopení relací mezi statickým a dynamickým, mezi „jingem" a „jangem", je podle mého názoru klíčové jak pro pochopení historie peněz, tak především pro tvorbu (dnešních) reálných ekonomických, právních a koneckonců i politických strategií.

Peníze a jejich historická funkce

Ferguson nijak neřeší, co peníze jsou a jakou funkci plní. Svět peněz se mu prostě v jeden moment rozpohybuje; místo hory kovu, peněz ve formě stříbra a zlata, se „zničehonic" objeví bankéři s jakýmisi papírky a je to. Abychom pochopili, proč k tomu došlo, je třeba porozumět popperovské dichotomii mezi uzavřenou (statickou) a otevřenou (dynamickou) společností. Společnost uzavřená je společností připsaných statusů, společností stavovskou, společnost otevřená naopak společností dynamickou, společností statusů získaných, společností formální rovnosti lidí či (římských) občanů. Hayek ve své knize Právo, zákonodárství a svoboda definuje otevřenou společnost jako společnost spojenou pravidly (nomokracie); o uzavřené společnosti píše jako o společnosti kmenové spojené cílem (teleokracie).

V každé z uvedených ideálních společností mají peníze zcela jinou funkci. Ve statické společnosti jde o hru s nulovým součtem. Počet je jasně stanoven, neexistuje žádný přírůstek, proto je půjčování peněz na úrok považováno za nemravné, proto římští císaři na konci antiky a začátku středověku ctili biblické mutuum date nihil inde sperantes. Křesťanství ve své středověké poloze úroky delegitimizovalo. Opačný pohled (protestantského) křesťanství na zisk přišel mnohem později, jak ukazuje Max Weber ve své legendární práci Protestantská etika a duch kapitalismu (Z pohledu papežského stolce došlo k legitimizaci kapitalismu až encyklikou Centesimus annus Jana Pavla II. v roce 1991.)

Středověká společnost byla společností uzavřenou, statickou, společností na „konci věků" čekající pouze na druhý příchod Krista. I peníze v ní byly statické, byly objektivní hodnotou věcí, která byla pevně dána, a nebylo možné ji měnit. Jak ve své knize Intelektuálové ve středověku ukazuje Le Goff, daný stav ukončily až křížové výpravy, nový přístup k matematice (arabské číslice), nové řády jako františkáni a scholastika. Společnost se postupně stala dynamickou, měnící se. Přestože z politického hlediska lze za začátek konce statické společnosti (ancine regime) v kontinentální Evropě považovat až Francouzskou revoluci, změny v ekonomické, vědecké a kulturní oblasti probíhají už dávno před ní.

S uvedenými procesy se mění i úloha peněz; již nejde o hru s nulovým součtem, ale o hru s plus/mínus jednou. Peníze jsou, jak ve své knize Lidské jednání psal již Mises, jedním z dynamických elementů lidí žijících v otevřené společnosti, jsou prostředkem plnícím lidské potřeby, zobrazujícím jejich sny, snahy. Tyto představy jsou často utopické, chimérické, banální. Viz příběh Johna Lawa z Edinburgu, který dle Fergusona vytvořil první finanční bublinu, když ve Francii vytvořil trh s vládními úpisy (billets d'etat), a „splnil sen" těm, kteří „chtěli věřit". (Otázkou je, zda šlo skutečně o první bublinu, neboť běžně je za ni považována tzv. tulipánová horečka, která vypukla v Holandsku v letech 1634-1637.)

Zatímco peníze ve statické společnosti měly hodnotu „objektivní", přesnou, neměnnou, ve společnosti dynamické jsou peníze a cenné papíry pouze symbolem, otázkou víry v ně. Všechny obligace, úpisy, certifikáty, akcie jsou přes všechnu svou výtvarnou hodnotu pouhými symboly. Jejich držitel „věří", že je zde někdo, kdo má moc jejich symbolické jmění proměnit ve skutečnost. V konečném důsledku je pak garantem takového symbolu moc politická, impérium (římský prétor, britský koloniální guvernér), které přiměje jiné, aby nositele symbolu (akcie, dlužního úpisu, dědictví atd.) respektovali. V tomto směru Ferguson správně připomíná dělové čluny a bitevní lodě, které Británie vyslala na státy, jež nebyly ochotny platit své dluhy soukromým věřitelům v době, kdy Británie byla skutečným impériem (1815-1914). Ferguson ovšem píše, že konec těmto rentiérům přinesla fiskální a monetární katastrofa: první světová válka. Ta ale ve skutečnosti ukončila jen Pax Britanica; Británie přestala fungovat jako orgán veřejné moci, jako garant „papírových slibů". Jinými slovy, za symboly musí v konečném důsledku vždy stát nějaké kopí. Proto se koneckonců v Římě nejstarší soudní (tzv. legislační) proces vedl za pomocí hůlky. Jak píše Gaius (Učebnice práva ve čtyřech knihách), „hůlky pak používali jaksi namísto kopí, symbolu to řádného vlastnictví". Hůlka zde symbolicky zastupovala kopí, kopí jako odznak vlastnictví svobodného římského občana.

Toto propojení mezi politikou a symbolickou (bez)mocí peněz Ferguson důsledně nesleduje. Rentiér (ten, který žije z výnosů dluhopisů) se mu jednou zjevuje jako ubožák, jindy jako klidně žijící bohatý člověk bez jakékoliv souvislosti s politickým vývojem. Ferguson nechce chápat, že rentiér je vždy závislý na tom, jak je konkrétní stát schopen a ochoten chránit symboly, které drží (resp. právní nástroje, jež z nich vyplývají). Zda je stát v konečném důsledku s to ochránit je svým kopím a zda je jeho kopí úspěšné. (Tento fakt mimo jiné vyvrací představu „tržní ekonomiky" bez ochrany politické moci, jak si ji představují libertariáni.)

John Law byl se svým peněžním kouzelnictvím jedním z mnoha těch, kteří oddalovali nevyhnutelné - úpadek Francie jako imperiální moci. Jestliže posledním imperiálním pokusem Francie byl Napoleon, posledním imperiálním pokusem Německa zase Hitler. Dnešní finanční krize a nejistota je způsobena úpadkem moci (kopí) Západu, konkrétně pak koncem Pax Americana.

Ignoratia iuris non praesumitur nec toleratur

Na anglosaských historicích mě nejvíce zaráží neznalost historie. Nechci paušalizovat, ale je to v krátké době již druhá kniha anglosaské provenience (tou první byla publikace J. Appleby, L. Hunt, M. Jacos: Telling the Truth about History), která ignoruje antickou historii; jakoby před středověkem a/nebo vznikem USA neexistovalo nic zaznamenáníhodného.

Když jsem hovořil o souvislosti mezi právem a ekonomií, měl jsem na mysli také to, že pramenem západního právního myšlení je římské právo. Jinak řečeno, pokud mají mít peníze nějaký význam, musí existovat rovněž jejich legitimní vlastníci. Musí tedy existovat institut soukromého vlastnictví. Jestliže Řekové (Platon, Aristoteles) vznášení klíčové otázky ohledně filozofie, demokracie a politiky, pak praktičtí římští právníci (Labeo, Capitona, Sabiniáni versus Prokuliáni) přinášejí schopnost, jak vykládat (konkrétní) zákony v systému římského soukromého práva (ius privatum). Právě existence svobodného římského občana, osoby sui iuris, jež má možnost obchodovat, vykonávat práva a přijímat závazky, je základem západního soukromoprávního individualismu - na rozdíl od práva čínského, které soukromoprávní individuum nezná (srov. M. Tomášek: Dějiny čínského práva, Academia, Praha, 2004).

Právě osoba sui iuris může obchodovat a může vlastnit (dominium), může být pánem (dominus) nad věcmi (res). Bez tohoto základního soukromoprávního vztahu (vlastník - vlastněná věc) není úloha peněz vůbec možná. Není náhoda, že to byl právě komunismus, který ve svém utopickém plánování úlohu peněz potlačoval. Ferguson však pochopení pro tento základní kámen svobodné otevřené společnosti nemá. Nemá totiž žádné povědomí o římském právu. Použije-li např. pojem mutuum (s. 65), pak bez toho, aby vysvětlil, oč jde. Mutuum (zápůjčka) patřila v systému římského soukromého práva k reálným jednostranným kontraktům chráněným impériem prétora. Právě k mutuu bylo možné akcesorickou obligací připojit úroky (usurae). Prétor pak ze své moci uznával žaloby (actio), pokud nebyl reálný kontrakt (muttum) jednou z jeho stran dodržován. Bez možnosti vymáhání u orgánu veřejné moci (prétora) by taková obligace byla pouhou naturální obligací, nikoliv právním nárokem. Byla by závazkem jedné strany, nad nímž by neviselo kopí zákona. (Naturální obligace byla obligací, při které vznikal řádný dluh, dlužník za něj však neručil. Naturální obligace byla sice nežalovatelná, ale platná. Srov. Kincl, Urfus, Skřejpek: Římské právo, C. H. Beck, Praha 1995, s. 230.)

Jinde zase Ferguson (bez dalšího) použije pojem damnum emergens (s. 64). Doslova je to „škoda vzcházející"; jde o náhradu škody či soukromou pokutu v případě škody, které skutečně nastala. Oproti lacrum cessans, což byl ušlý zisk, tedy ztráta, ke které by nedošlo, kdyby věc nebyla poškozena či ztracena. Nástroj úroků tak spíše můžeme spojit právě s lacrum cessans, tj. možným ušlým ziskem, než s damnum emergens, jak zmiňuje Ferguson. To by ale Ferguson musel o římském právu něco vědět.

A co ten zpropadený kapitalismus?

Prozatím bylo možné mé výtky vůči Fergusonově přístupu odrazit tím, že Fergusonovi jde o současný vzestup peněz, tj. že antika či středověk v tomto ohledu nutně hrají pouze vedlejší roli. Ferguson se ovšem nijak nevyrovnává ani s problémem kapitalismu a komunismu, tedy dvou společenských systémů, jejichž vzájemný souboj měl na podobu a chápání peněz rozhodující vliv minimálně od Komunistického manifestu (1848) do pádu Berlínské zdi (1989). (V případě Číny - na s. 229 - pak čtenáři přímo zatají problém čínského komunismus /srov. Černá kniha komunismu, II. část: Čína, dlouhý pochod nocí, Paseka, Praha 1999, s.10-93/).

Ferguson píše o vzestupu peněz, aniž by použil pojem kapitalismus. Zmíní Marxe a Englese (s. 22), kapitalistickou třídu, ale nijak se nevyrovnává s problémem subjektivní hodnoty peněz coby zásadní součásti kapitalismu. Přitom ve svém epickém vyprávění o problémy kapitalismu přímo zakopává; píše o zájmech (s. 94-95), o problému sociálního státu a politické moci (s.161-162). Nehledě na to, že problém kapitalismu a jeho legitimity je v teoretické oblasti reflektován více než dostatečně. Kromě Maxe Webera lze zmínit např. D. Bell: The Cultural Contradictions of Capitalism (New York 1966), A. O. Hirschmann: The Passion and the Interests: Political Arguments for Capitalism before Its Triumf (Princenton 1977) nebo M. Novak: The Spirit od Democratic Capitalism (Madison Books, Lanham 1991). Zkrátka a dobře: Ferguson mluví o vzestupu peněz, aniž by si uvědomoval, že nejde ani tak o vzestup peněz, ale o vzestup a (možný) pád svobodné kapitalistické společnosti, který je (shodou okolností) zobrazen na pozadí jednání (či manipulace) s penězi. Jde o to, zda kapitalistický étos zodpovědného a racionálního individua coby výsledku jistého hodnotového řádu bude trvalým nosným prvkem udávajícím tón společenského dění, či nikoliv.

„Bajky" Nialla Fergusona

Pokud Ezop modeloval smyšlené příběhy, které měly posluchače přivést k jistému poznání, táži se, jaké „ponaučení" nám dává Niall Ferguson. Že peníze jsou proměnlivé? Že lidé využijí jakékoliv skuliny ke svému obohacení? Troufám si tvrdit, že nám žádný obraz celku nenabízí. Ferguson je v metodologické rovině opakem Marxe. Marx falšoval statistické výsledky, aby podpořil svoji teorii vykořisťování (srov. P. Johnson: Intelektuálové, Návrat domů, Praha 1995, s.63-94). Ferguson naopak vyzdvihuje behaviorální teorii - a falšuje celkovou teoretickou diskusi -, aby podpořil svá historická zjištění. Fergusonův přistup lze označit za „populární neznalost", teoretickou a historickou nevzdělanost, jak o jejích podobách v současném akademickém světě píše K. P. Liessmann v knize Teorie nevzdělanosti. Ferguson nám podává pouze informace, jak se něco stalo, nikoliv proč se tak stalo. Vědění existuje tam, kde je možné něco vysvětlit nebo pochopit.

Vědění se vztahuje k poznání; hledání pravdy je základním předpokladem vědění (srov. K. P. Liessmann, Teorie nevzdělanosti, Academia, Praha 2008, s.22-36). Jestliže u jiných autorů (zejm. německé provenience - Hegel, Kant, Fichte a další), můžeme zaznamenat nicotný zájem o historickou praxi, pak u Fergusona naopak zaznamenáváme nicotný zájem o historii teorií.

Niall Ferguson vyhrotil empirismus do takové míry, jakou by od Skota neočekávali ani skotští osvícenci se svým „common sense".

Text je kritickým pandánem k recenzi Marka Loužka, která vyšla 14. 7. 2012 v Lidových novinách a později také na serveru Virtually.


Jak rozumět světu?

Alexander Tomský

Na potvrzení existence Higgsova bosonu, nazývaného z legrace „Boží částice", se čekalo víc než půl století; není jen tak honit (astronomicky) drahým urychlovačem subatomární protony třicetikilometrovým podzemním tunelem, nemluvě o výpočtech nepřímých důsledků srážky částic, vidět je nelze. A tak byla radost (4. 7. 2012) z potvrzení standardního modelu fyziky vědců veliká a světová média se radovala s nimi. Horší to bylo s vysvětlováním laické veřejnosti.

Můj syn (astrofyzik) mi všech 17 atomárních subčástic popsal, ale také moc nevysvětlil. Průšvih je, že všechny ty esoterické muony, neutriny a kvarky se pohybují mimo gravitační pole. Zajímavé také je, že tvoří jen 4 % viditelné „normální" hmoty ve vesmíru. Teď už jen objevit tu tajemnou ohromnou černou antihmotu/energii pod ní, která to zázračně všechno drží pohromadě. Z fyziky se stala metafyzika, kam se na ni hrabou teologické disputace. Jak ostatně pravil slavný anglický fyzik Haldane: „Vesmír není jen podivnější, než předpokládáme, je podivnější, než jsme schopni předpokládat." A možná jednou fyzika objeví i síly nemateriální, o nichž už dávno víme logickou filozofickou dedukcí (Aristoteles nebyl ovlivněn náboženstvím); že veškeré naše ne-nutné, ale existující jsoucno drží pohromadě. Obávám se ale, že až je vědci objeví, nazvou je materialisticky, vymyslí zápornou energii. Tak už to ve světském světě chodí. Přesto se můžeme těšit.

Bohužel i mezi vědci najdeme popírače dokázaného, kteří místo alternativní, potenciálně dokazatelné teorii (Popper) mávají hypotézami čiré představivosti, jako by z něčeho, co si logicky neprotiřečí, šlo dokázat samu existenci. Může existovat jednorožec, ptali se scholastikové? Může. Ale existence z takové možnosti nevyplývá. Higgsův boson byl vypočítán a předpověděn jen proto, že bez něho (nebo něčeho velmi podobného) by se jinak fungující model kvantové teorie matematicky sesypal.

Vědecké objevy jsou obdivuhodné a nepředstavitelé proto, že teorie staví na realitě, nikoli na představivosti. Když se objevila teorie velkého třesku, počátku vesmíru, která vedla k mnoha dalším objevům, okamžitě byla napadnuta antiteorií, že rozpínající se vesmír se jednou začne smršťovat zpátky do stejného bodu. A tak dokola. Někomu se prostě důsledky vědecké teze o konečnosti kosmu nelíbily. A logický rozdíl mezi podloženou oprávněnou a neoprávněnou hypotézou čiré představy se učí málokde.

A tady vidím největší ohrožení světa. Útok na rozum. Denně je tisk a internet zahlcen polemickými články o naší bezprostřední ekonomické a politické budoucnosti, jejichž argumentace nevychází ze skutečnosti; místo reálných faktů nabízí příklady nebo představy, z nichž čiší osobní záměr, nechuť, schválnost či politická ideologie. Představují jen možnost jednorožce.

Stačí se podívat na diskuse o plynu z břidlic, největší energetickou revoluci světa, jež zřejmě nahradí mnohem dražší atom - ropu. A uhlí zřejmě zlevní. Je ho totiž na světě neuvěřitelné množství (zvlášť v Číně, Kanadě a Francii). Amerika během dvou let přestala plyn dovážet, brzy jej naopak bude vyvážet. Zásoby se odhadují na 350 let. Phil Vergler (energetický specialista) se v New York Times nedávno ptal, kdy Amerika vstoupí do OPEC. Už osm let prudce klesá i její závislost na dovozu ropy. Ale v Evropě hned: nejsme v Americe, nebezpečné chemikálie, hustá zalidněnost a teorie, že jednou může těžba ohrozit spodní vody. Může. Zatím se tak nestalo, vrty míří hluboko pod ně, a to se metan těží už 80 let. Odborné studie poukazují, že vrty jsou méně nebezpečné než ty používané na výstavbu dálnic. Ve skutečnosti jde o nejbezpečnější a nejméně škodlivou technologii vůbec. Lidé umírali a umírají v podzemních dolech na všechny suroviny i při těžbě ropy, o ekologických škodách nemluvě. A hustota obyvatel? Dočetl jsem se v odborné studii, že pět tisíc věží se v Americe nachází v oblasti největších aglomerací.

Francie a Česko průzkum břidlic zakázaly. Odborné studie jejich vlády nezajímají. Plyn vadí zeleným, atomové lobby, ustrašeným. Na každý argument je fiktivní protiargument. Na realitu platí antirealita.

Text vyšel 16. 7. 2012 v časopisu Týždeň.


Dvakrát stejná chyba

Pavel Kopecký

Nedávno mne napadla zdánlivě absurdní otázka: Existuje rozdíl mezi teroristou a teroristou? Odpověď zní: Ano, v hodnocení mezinárodním společenstvím. Když íránský, či Íránem placený terorista vybuchne a zabije izraelské turisty v Bulharsku, jde o zločinný akt. Odpálí-li se sebevražedný útočník mezi špičkami Sýrie, není v tom větší problém. Neboť takový atak (vydávaný posléze zpravidla za „klasický" bombový útok) dokazuje, že „ti špatní" jsou sami nejednotní. Poněvadž útočníkovi musel pomáhat nějaký insider.

V zemi stižené konfliktem se nepochybně štěpí rodinné, sousedské i pracovní vztahy. Dochází k dezercím, včetně nejvyšších míst ve státní správě, a spleť bojů se stává vysloveně nepřehlednou. Válka totiž vždy znamená chaos. A válka občanská, nota bene s rozsáhlým mezinárodním vměšováním, dvojnásob.

Stávající syrský režim teď jasně bojuje o své bytí a nebytí, pročež mobilizuje vše, co je k mání. Vedle loajálních složek armády nejrůznější bojůvky. Včetně těch, jejichž páteř tvoří banditismus. Jenže s povstalci, kteří rovněž nejsou vnitřně uceleným tělesem, si nemají co vyčítat. Využívání vysloveně kriminálních živlů v boji patří bohužel k jevům starobylým, obdobně starým, jako je vojenství samo. Užívali jich Římané proti Hanibalovi, o víc než dva tisíce roků později rozličné strany v různých fázích destrukce Jugoslávie.

V doktrinální rovině překročil režim hroutícího se syrského státu dřívější tabu. Zakládal si na sekularizaci pod vedením strany Baas, jejíž sesterská organizace kdysi existovala i v Iráku. Avšak nyní pod nábožensky zabarveným praporem burcuje své věrné (protože vystrašené) menšiny alavitů a křesťanů. Ani tady ale nejsou povstalci lepší. Nápadné úlohy mezi nimi nabyla „internacionální pomoc" džihádistických militantů. K čemuž se hodí připomenout perličku, že některé vzbouřenecké kruhy vstoupily do kontaktu s veterány kosovské teroristické organizace UCK.

Od začátku dnešního vleklého a „zmezinárodnělého" konfliktu, jenž rostl z kořenů takzvaného (pan)arabského jara, nám propagandisté předkládali bohapusté žvásty. Nejvypečenějším byla na první pohled patrná lež, že pravidelná armáda masakruje nebohé civilisty. Podstatná část ozbrojených složek přitom musela být neloajální od samého počátku. Kdyby totiž těžce vyzbrojené jednotky stály proti „nahým" civilistům, dávno by je byly smetly z povrchu zemského.

Klíčovou zahraniční koalici vůči tradičně represivní autoritě baasistického režimu tvoří bizarní, pro budoucnost neprozíravě stvořený spolek Spojených států, západní Evropy, Turecka a orientálních (polo)despocií Arabského poloostrova. Západ tím opakuje fatální chybu z protisovětských akcí v Afghánistánu, kde vyrovnával technologickou zaostalost „božích bojovníků" vzdorujících „bolševickým neznabohům". Nezapomeňme navíc, že dnes se v téže hornaté zemi neobejdou bez ruské pomoci, kterou od sovětských časů přijímá též klika vládnoucí Syřanům.

Krom Moskvy je nyní bráněna také zájmy Čínské lidové republiky nebo ajatolláhy šéfovaného Íránu. Právě antiamericky naladěná islámská republika se jeví být zakopaným psem nečistého měření sil. Její předák povzbudivě prohlašuje, že Damašek patří do „osy odporu" a zuby nehty odmítá odstranění stávajících poměrů v sousední zemi.

Nemálo by ho to oslabilo. Čili šláplo do pedálů přinejmenším trojkolky Washingtonu, Jeruzaléma a Rijádu, již se z různých důvodů obávají bobtnajících íránských ambicí (k nimž přitom často svým dílem přispěli). Vyvrácení Husajnova sekulárního zřízení v Iráku nepřímo způsobilo jeho „rozčtvrcení", nárůst religiózního fanatismu i soustavné užívání lidských bomb. Peršané mezi řekami Eufrat a Tigris, kde převažují jejich šíitští souvěrci, mají možnosti za Saddáma nevídané.

Krveprolití v Syrské arabské republice se jistojistě protáhne. Nadlouho. Ať s asadovci, či bez nich. Dost pravděpodobné jsou sektářské čistky a vznik nového ohniska mezinárodního napětí. Jednoduše konsekvence geopolitické krátkozrakosti.

Jak se říká tomu, když někdo nejméně dvakrát opakuje tutéž chybu?


Německá krize ekonomů a rozpolcený národ

Alexander Tomský

Když se německá kancléřka vrátila z posledního summitu eurozóny, bylo jen otázkou času, kdy se strhne bouře a zda zasáhne německou vládnoucí elitu a její eurointegrační konsenzus. Poprvé to totiž vypadalo, že byla zatlačena triumvirátem Francie, Itálie a Španělska do kouta a záchranu eurozóny už neřídí podle německých pravidel. Poprvé se zdálo, že byl učiněn první krok k dluhové bankovní unii. Angela Merkelová souhlasila, aby euroval s ECB mohl sanovat nesolventní banky bez navyšování deficitů zadlužených států a bez garance, že v případě neplacení by měl dostat přednost před soukromými věřiteli.

Netrvalo ani týden a respektovaný deník Frankfurter Allgemeine Zeitung publikoval protestní dopis 172 ekonomů (později přibylo dalších třicet), který mimo jiné podepsal i šéf mnichovského Ifo institutu, mediální celebrita Hans-Werner Sinn. Ten už delší dobu napadá paušální pomoc nesolventním bankám (porušuje tržní princip věřitelské ztráty) a disciplínu kreativní destrukce, kterou dozor ECB nenahradí. Finanční pomoc nevede ani k vyšší produktivitě. Ekonomové varují, že garance Německa už nyní dosahují trojnásobku státního dluhu a zadluženost eurozóny stoupá. K pěti zkrachovalým státům lze s jistotou přiřadit Španělsko a Slovinsko. Vládní politika krizi eurozóny neřeší, ale zhoršuje. A ohrožuje životní úroveň věřitelů - občanů.

Vláda i politický establishment zařvali a představa, že vůbec může existovat ekonomický konsensus popírající logiku záchrany, vyvolala rychlou reakci. Našlo se zhruba dvě stě jiných ekonomů, kteří kontrovali a poměrně složitou teorií (zřejmě kvůli autoritě) dokazovali, že další půjčky nemusí vést k zadlužování a integritu eurozóny zachrání. To už nevydržela „rada moudrých" (pětice vládních ekonomů) a s německou důkladností se jala vysvětlovat podstatu krize eurozóny, tedy tři navzájem propletené obtíže - nafouklé státní deficity, bankovní dluhy a makroekonomická hrozba (zřejmě recese/deflace). Znovu navrhují sloučit zbytkové státní dluhy (nad „maastrichtských" 60 %) do jednoho a ten společně garantovat a 25 let splácet.

Celonárodní letní diskuse rozpoltila národ i ekonomy do dvou táborů: polovina půjčovat chce, polovina ne. Problém je ale v ideologii společné a nerozborné měny. O vadné struktuře eura nepadlo ani slovo. Jednotná úroková míra vytváří krizi platební bilance, špatné investice, rozdílnou inflaci a mění hospodářské cykly. Takové problémy je možné vyrovnávat buď přímo fiskální unií, jako to od roku 1861 dělá Itálie, nebo nepřímo nekonečnými půjčkami. Jde ale o astronomicky neúnosné a trvalé dotace, které ekonomickou krizi jen oddalují. I náklady na malou, nelidnatou Sicílii padesát let neúprosně rostou.

Euro není Evropa a Evropa není jeden národ. A žádná krize z ní jeden národ nevytvoří. Jak říká autor bestselleru Europa braucht den Euro nicht, bývalý bundesbankéř a v Německu zatím úspěšný disident Thilo Sarrazin: „Měnová unie je pokus zadními vrátky zrušit národní státy, jenomže národní státy jsou v Evropě živá přítomnost."

Ani Němci, ani Francouzi si nedovedou představit tak nákladný stát a společnou měnu, která místo prosperity bude přinášet jen konflikt a bídu. Pomáhat si mohou navzájem jen lidé, nikoli státy. Německá vládnoucí třída to stále ale ještě nechce (nebo nemůže) pochopit.

Text vyšel 14. srpna 2012 v E15. Redakčně upraveno.


Puzzle a šachy

Ideální americká zahraniční politika

Henry R. Nau

Argument ve prospěch zahraniční politiky Baracka Obamy je následující: Od svého předchůdce zdědil svět plný strastí, včetně dvou válek v zahraničí, agresivní al-Kájdy, hluboké nedůvěry vůči USA a otřesené domácí ekonomiky. Dnes tyto strasti slábnou. Vojska jsou z Iráku doma a postupně se vracejí i z Afghánistánu. Usáma bin Ladin a jeho dvacet spolubojovníků je mrtvých. Amerika je za oceánem populárnější, diplomatická iniciativa vedla ke snížení jaderných zbraní a zpřísnila sankce vůči Íránu. Ekonomika se pomalu zotavuje. Argument proti politice Baracka Obamy ale ukazuje jiný obrázek. Odcizil si hlavní americké spojence. Dosáhl jen omezených výsledků ve vztahu s Ruskem, Čínou, Íránem a muslimským světem. Oddálil obnovu americké ekonomiky a posílil obraz USA jako slábnoucí velmoci. Mezitím sílí ruský vliv v Gruzii, na Ukrajině a ve střední Asii a Čína si hýčká stále více nevypočitatelnou Severní Koreu. Írán se přibližuje k získání jaderné zbraně a z arabského jara by se brzy mohla stát muslimská zima, pokud islamistické vlády vychýlí rovnováhu mezi umírněnými arabskými státy a přeruší mírová jednání s Izraelem. Zkrátka a dobře: válečná mračna se stahují. Obzvláště v Perském zálivu.

Které hodnocení je správné?

Pokud svět považujeme za jedno velké puzzle, ve kterém státy řeší své problémy spoluprací, nikoliv konkurencí, a pak je výsledný obraz kompletní, vypadají Obamovy výsledky dobře. Snížil rozdíl mezi ideologií a mocí, jež státy odlišuje, definoval problémy společného zájmu, vrátil do hry mezinárodní instituce a do puzzle přidal hned několik kousků - Smlouvu Nový START s Ruskem nebo další sadu sankcí vůči Íránu.

Na druhou stranu, pokud svět funguje spíše jako hra v šachy, pak jsou Obamovy výsledky nedobré. Při hře v šachy se hráči snaží vyhrát, ne spolupracovat; vyšachovat a porazit jeden druhého, ne identifikovat společnou agendu. Rusko v tomto světě svými figurkami neustále pohybuje směrem ke Gruzii, provedlo šach mat při oranžové revoluci na Ukrajině a v bývalém postsovětském prostoru si vykračuje stylem, který nazývá „sférou privilegovaných zájmů". Čína obnovuje - do značné míry i na úkor zbytku světa - svoji ekonomiku a rozšiřuje „jádro" svých zájmů o bohaté ostrovy v jižním a východním Čínském moři. Írán odmítl Obamovu otevřenou náruč a s ruskou pomocí vyzbrojuje klienty v Libanonu, Jemenu, Sýrii či Iráku. Jakmile Spojené státy opustí Afghánistán, napadne Severní Korea své sousedy a Čína podpoří obléhaný Pákistán. Al-Kájda může být na ústupu, ale její ochránci - zkrachovalé, nebezpečné a autoritářské státy - mohou být na vzestupu.

Jakým způsobem tedy svět funguje?

Někdy funguje podle obou modelů. Evropané po druhé světové válce opustili po staletí rozehranou hru v šachy, aby začali skládat puzzle jménem Evropská unie a společně se svými spojenci (Spojenými státy) založili NATO. USA, Evropa a Japonsko pak hrály šachový part, kterým alianci mobilizovaly, aby nakonec porazily Sovětský svaz. Problematické tedy je, jak oba dva přístupy spojit a/nebo kdy jeden z nich upřednostnit.

Někdo může namítat, že George W. Bush viděl svět až příliš jako šachy a málo jako puzzle. Vyhrál dvě války, čímž ukázal výjimečný talent v šachu, poté ale selhal v navazování diplomacie, která mohla vést ke složení puzzle v Iráku a Afghánistánu. Barack Obama nyní dělá přesný opak. Sází příliš na diplomatické naděje a málo na vojenské páky, čímž vytváří dojem, že Spojené státy jsou papírovým tygrem, který jen sleduje, jak jeho moc upadá, zatímco jiné národy se derou na výsluní.

Úspěšní prezidenti integrovali oba přístupy. Nejlepším příkladem jsou Harry Truman a Ronald Reagan. Vytvořili strategie, které skoncovaly se studenou válkou; v šachu konfrontovali Sovětský svaz - vyprovokovali závody ve zbrojení - a přitom pozvali Moskvu k jednacímu stolu. Stalin nabídku OSN sice nepřijal, ale Gorbačov „společný evropský domov" a ekonomickou globalizaci podpořil.

Podaří se příštímu americkému prezidentovi tento mix správně namíchat? Jestliže bude Obama znovu zvolen, bude se muset více zaměřit na obranu a spojence. Bill Clinton se to naučil v Bosně a Kosovu; vojenská síla je nepostradatelnou páteří jak ekonomických sankcí, tak uvěřitelného multilateralismu. Mitt Romney naopak bude muset představit diplomacii ve stylu puzzle, jež by motivovala k dalšímu uplatnění amerického vedení a moci. Americká veřejnost je unavená a potřebuje přesvědčit, že Spojené státy jsou stále jedinou zemí, která je s to garantovat bezpečný a svobodný svět.

Puzzle

Vnímání světa jako puzzle lze definovat čtyřmi body.

Zaprvé, problémy ve světě nevytvářejí morální a politické konflikty, ale materiální okolnosti, jako je nedostatek surovin, nebo nedostatky institucionální. Státy musí těmto problémům čelit a řešit je společně bez ohledu na svoji kulturní, náboženskou nebo ideologickou orientaci. Materiální problémy potlačují politické rozdíly.

S jakými materiálními problémy máme co dočinění? Barack Obama je poprvé identifikoval v září 2009 na půdě OSN a poté v dokumentu s názvem „Národní bezpečnostní strategie" v červnu 2010 jako problémy, jež musí svět konfrontovat a řešit společně: 1. proliferace jaderných zbraní a materiálu způsobujícího násilí a nebezpečí; 2. podpora míru a bezpečnosti zejména prostřednictvím multilaterálních institucí; 3. řízení světových zásob surovin a ochrana planety; 4. oživení světové ekonomiky, jež zmírní chudobu a rozptýlí útlak. Obama dal ve svých projevech za poslední tři roky jasně najevo, že aspekt morálky a soupeření v mezinárodních vztazích není středem jeho pozornosti. V roce 2009 v Praze varoval: „Když lidé a národy dovolí, aby je definovaly jejich rozdíly, propast mezi nimi se rozšíří." Tím oslabil Bushův důraz na rozšiřování demokracie, svobody a lidských práv. Obama nepovažuje demokracii za jednu ze světových „výzev", kterým národy společně čelí. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová jde stejnou cestou. V Latinské Americe vybízela: „Odložme ideologii stranou." V Číně varovala, že „nátlak na tyto otázky (lidská práva) může narazit na globální ekonomickou krizi, globální změnu klimatu a bezpečnostní krizi".

Obama učinil velký pokrok v otázce nonproliferace a vícestranných mírových jednání. Podepsal s Ruskem smlouvu Nový START, dostal na svoji stranu OSN, jež uvalila na Írán třetí sadu sankcí, a nyní s EU a Japonskem implementuje čtvrté, nejdůležitější kolo - embargo na íránskou ropu a finance. Krom toho „tahal za nitky" během intervence NATO v Libyi a v únoru 2012 se Severní Koreou uzavřel dohodu, která zemi poskytuje potravinovou pomoc výměnou za slib, že Pchjongjang přestane obohacovat uran a pozastaví vyvíjení jaderné zbraně. V oblasti klimatických změn a růstu dosáhl méně. Čína odmítla Spojené státy a konferenci o klimatických změnách a zastavila revalvaci své měny, aby podpořila vývoz svého zboží, přestože světová ekonomika potřebovala do Číny spíše dovážet.

Nadějí přístupu ve stylu puzzle je, že svět postupně izoluje Írán i Severní Koreu. Oba státy se pak vrátí k jednacímu stolu, protože jejich kousky puzzle jsou stejné jako dílky ostatních; jedině tak mohou zapadnout do celkového obrazu. Intervence v Libyi signalizuje, že světové společenství může (a bude) prosazovat hranici, kterou nelze překročit - nejhorší domácí násilí, jímž je genocida.

Druhým definičním znakem puzzle je názor, že materiální problémy světa jsou propojené a musí být vyřešeny najednou; žádný z nich není prioritní, prioritní jsou všechny. (Pokud si hráči přece jen nějakou prioritu zvolí, zpravidla nezapadne do již složené části puzzle, a tím pádem nevznikne ani celkový obraz.) Obama se v prvních třech letech v úřadě věnoval všem možným zahraničněpolitickým krizím. Obnovil vztahy s Ruskem, snažil se o strategické partnerství s Čínou, utišil války v Iráku a Afghánistánu, ale rozšířil protiteroristické útoky v Pákistánu, zpřísnil sankce vůči Íránu a Severní Koreji, nabídl ruku muslimskému světu, snažil se získat zpět důvěru Evropy, skočil do mírového procesu na Blízkém východě, prosazoval ekonomickou obnovu, ale i debatu o změně klimatu či energetické nezávislosti. Vyslal speciální „konvoje" do každého koutu světa: na Střední východ, do Íránu, Severní Koreje, Súdánu, Dárfúru, Afghánistánu, Pákistánu.

Obama uvažuje v systémech, ne v prioritách. Britský historik Niall Ferguson, poznamenává: „Vlastností, která definuje Obamovu zahraniční politiku, není jen neschopnost vytyčit si priority, ale také neschopnost poznat, že je to potřeba." Ten, kdo skládá puzzle, na problémy pouze reaguje, nedefinuje je.

Neurčuje ale Obama priority v Pacifiku? V australském parlamentu loni na podzim řekl:

„Spojené státy obracejí svoji pozornost k potenciálu asijsko-pacifického regionu (...) nasměroval jsem svůj národně-bezpečnostní tým k tomu, aby se naše přítomnost a mise v regionu staly prioritou číslo jedna. Výsledkem bude, že snížení výdajů na armádu se nedotkne, opakuji, nedotkne asijsko-pacifické oblasti."

Zní to jako změna, ale považme: Obamova vojensko-strategická koncepce vydaná v lednu 2012 označuje politiku vůči Asii za „navrácení rovnováhy", navíc ne „klíčové". Pro Asii by to tedy znamenalo spíše návrat k normálu po Iráku a Afghánistánu. Tentýž dokument říká, že „Evropa je, a zůstane i v dohledné budoucnosti, naším hlavním partnerem při hledání světové a ekonomické bezpečnosti".

Třetím prvkem puzzle je, že všechny státy sdílejí zájem o problémy, a aby je vyřešily, musejí sedět u jednoho stolu. Multilateralismus je klíčovou součástí Obamovy zahraniční politiky. Sdílené zájmy trumfují zájmy suverénní. V roce 2009 Obama v OSN řekl: „Je to moje hluboké přesvědčení, že v roce 2009 - více než kdy jindy v lidské historii - jsou zájmy národů a lidí tímtéž." OSN je proto hlavním fórem pro jednání s Íránem, G20 pro globální ekonomiku, NATO zase pro Libyi, Liga arabských států pro Sýrii a nukleární summity pro nonproliferaci. Jeden člověk z Obamovy administrativy tento přístup označil za „vedení v pozadí". USA zůstávají katalyzátorem globální akce, odsouvají se však do pozadí a povzbuzují jiné země, aby vedení převzaly ony. Pro Obamu je Libye jakýmsi vzorem tohoto přístupu. Na schůzce v New Yorku v září 2011 vysvětloval jeho význam: „Důležité je také to, jak bude tato (libyjská) snaha úspěšná - díky vedení a přispění mnoha zemí. USA jsou hrdé na to, že hrály rozhodující roli, obzvláště zpočátku. Ale nezapomínejme na to, že to byla Liga arabských států, kdo akci požadoval. Byla to nejefektivnější aliance na světě, NATO, která vedla vojenskou koalici téměř dvaceti národů. Jsou to naši evropští spojenci, zvláště pak Velká Británie, Francie, Dánsko a Norsko, kteří provedli velké množství leteckých úderů k ochraně rebelů na zemi. Byly to arabské státy, které se přidaly ke koalici jako rovní partneři. A byla to OSN a sousední země, včetně Tuniska a Egypta, které se staraly o Libyjce a palčivou humanitární situaci, která trvá dodnes. Takto by měla světová společnost 21. století spolupracovat - abychom mohli čelit světovým výzvám, musí odpovědnost a náklady nést více národů."

Obama má pravdu. Multilateralismus je žádoucí a moc USA od roku 1945 relativně slábne. Žádná země není na vrcholu donekonečna. Otázkou ale je, zda Amerika zůstane silná absolutně a bude ochotna asertivně vést, jelikož k jednacímu stolu přináší něco nepostradatelného. Obama si tím není jist: „Věřím v americkou výjimečnost," řekl slavně v roce 2009, „tak jako předpokládám, že Britové věří ve výjimečnost britskou a Řekové zase v tu svoji." To znamená, že se spokojí s myšlenkou omezeného amerického vedení. Jiné země - EU, Čína, Rusko, Japonsko - vstoupí do hry a poskytnou podporu svobodě a otevřenému trhu, ale USA sklapnou podpatky.

Multilateralismus má ještě jednu důležitou vlastnost. Nejenže umožňuje sdílet vedení, ale také využívá sdílené odpovědnosti. „Omezuje" Spojené státy, které podle Obamy často jednají nepřípustně. Douglas J. Feith a Seth Cropsey to ve svém článku (Commentary červenec/srpen 2011) nazývají „politikou sebezadržování".

Čtvrtým a posledním bodem při vnímání světa jako puzzle je zásada, že síla přichází na řadu až v poslední instanci, poté, co selže diplomacie. Použití síly během jednání totiž rozbijí spolupráci a téměř vždy vede k ještě většímu násilí. Hráči spoléhají na to, že dospějí k výsledku díky respektu; hrozba a zastrašování tento respekt podrývají. Diplomacie izoluje a zostuzuje vzpurné státy, a ty se ke stolu opět vrátí; nátlak je odcizuje.

Když íránští disidenti zasadili v červnu 2009 první semínko arabského jara, prezident Obama je odmítl podpořit z obavy, že by to zničilo vidinu jednání s íránskou vládou. Novinářům řekl: „Íránskou suverenitu respektujeme a chceme se vyhnout tomu, aby se USA v Íránu staly hlavním tématem tamější politiky." Protestující v ulicích to ale nechápali. „Obamo, Obamo, buď jsi s nimi, nebo s námi," křičeli. Zkrátka tam, kde je zapotřebí tlak, Obama upřednostňuje „chytrou" sílu před konvenční silou vojenskou. Zahrnuje multilaterální, ekonomické a diplomatické sankce, které mají protivníka izolovat a reformovat, ne porazit. Minimalizuje přítomnost pozemních jednotek a útoky proti teroristům podniká bezpilotními letouny, raketami a speciálními jednotkami až poté, co teroristé udeří, ne předtím. Příklady? Íránské sankce, zneškodnění Usámy bin Ládina či osvobození rukojmích v Somálsku.

Obama se domnívá, že puzzle je pro válkami unavenou Ameriku to nejlepší. Trpělivě izoluje Írán, po arabském jaru pasivně sleduje Egypt, tiše čeká na konsenzus v Sýrii, doufá, že si nakloní Rusko a Čínu a tiše přemístí Ameriku do zákulisí. Jak říkal v Ghaně, Oslu či OSN: „Historie je na naší straně." Čas nehraje roli, protože všechny státy představují jeden obrázek, do kterého nakonec všechny dílky zapadnou.

Šachovnice

Co když ale mají některé státy agresivní záměry? Co když svět vidí spíše jako šachový turnaj než puzzle? V šachu jsou problémy spíše politické než materiální. Zájmy jsou suverénní, ne sdílené. A výsledkem je hra s nulovým součtem.

Každý národ samozřejmě hledá materiální zisky, ale také chce existovat ve světě, který sdílí jeho morální standardy a řeší problémy způsobem, jenž zvyšuje jeho kulturní a politický vliv. Spojené státy se necítí dobře ve světě fašistických nebo komunistických zemí a Rusko a Čína se necítí dobře ve světě liberálních demokracií. Proto se Spojené státy snaží šířit svůj standard lidských práv a demokratické vlády. Naopak Rusko a Čína preferují svět, který spíše sympatizuje s elitami a autoritami; jsou proti intervencím, které by v suverénních státech, jako je Kosovo, Libye, Sýrie, Írán a Severní Korea, prosazovaly humanitární nebo demokratické cíle.

Rusko chápe problémy jako věc suverenity, ne sdíleného zájmu. Prezident Vladimir Putin nabízí „suverénní" demokracii, zavírá soukromá média a vězní opoziční politiky. Ruští lídři vyzbrojují syrskou vládu, aby zabíjela demonstranty, staví se proti krokům NATO a OSN v Libyi a vetují další sankce OSN k ukončení jaderného programu v Íránu.

Čína svět zase chápe jako ideologii expanzivního etatismu a merkantilismu, ne jako prostor pro řešení společných problémů spjatých s nevyrovnanými směnnými kurzy nebo globálním oteplováním. Zahraniční pomoc využívá k „uzamykání" zdrojů a posilování vlády, ne trhu. Čína i přes zdání pokroku ve věci klimatu na posledním jednání v Severní Africe západním státům bez obalu řekla: „Vy jste problémy způsobili, vy si je vyřešte."

Rusko i Čína používají k udržování svých pozic existující nebo předpokládanou hrozbu síly. „Uvnitř" Rusko profituje ze smlouvy Nový START, jejíž limity krátí počet amerických, ne ruských jaderných hlavic, a posiluje vlastní jaderný arsenál. Rovněž se staví proti raketové obraně NATO vůči Íránu, protože dané obranné mechanismy by Rusko vylučovaly ze hry. „Navenek" Rusko pozastavilo své aktivity v rámci dohody o konvenčních silách v Evropě, má okupační síly v Gruzii, odrazilo vojenská jednání mezi státy Kavkazu a NATO a rozšiřuje svoji námořní základnu v Sýrii. Nadto chrání jednotky v Moldavsku a nepřestává tlačit na Ukrajinu, aby se přidala k Bělorusku a Kazachstánu a vytvořila společnou „Eurasijskou unii" - protiváhu k demokratické EU. Čas od času využívá i Kaliningradu; pokud bude NATO pokračovat ve vývoji protiraketového štítu ve střední Evropě, hodlá tam umístit taktické rakety.

Čína najednou vyhrotila své nároky na ostrovy v jižním Čínském moři (bohaté na suroviny) a zabránila dvěma japonským pobřežním hlídkám, aby pluly k neosídleným ostrovům (Senkaku v Japonsku a Diaoyu v Číně) ve východním Čínském moři, o které se obě dvě země přou. Nejhrozivější je, že Čína vytrvale stojí za Severní Koreou, která potopila jihokorejské plavidlo a bombardovala civilisty na jejích ostrovech.

Co Spojené státy udělaly špatně, že Čínu vyprovokovaly k opuštění „mírové strategie"? Washington snížil počet svých jednotek v Jižní Koreji a přesunul je i z hranice se Severní Koreou. Rovněž plánoval přesunutí části jednotek dále od čínského pobřeží - z Okinawy do Guamu a z východní Asie do Austrálie. USA neudělaly nic, čím by Čínu vyprovokovaly. Peking „pouze" hrál šachy podle vlastních zájmů a agendy. A v šestistranných jednáních o Severní Koreji používal zdržovací taktiku, aby tím partnery uklidnil.

Írán rozšířil své aktivity na celý Blízký východ a střední Asii. Podporuje terorismus prostřednictvím Hizballáhu v Libanonu, Hamásu v pásmu Gazy či Sadrovy milice v Iráku. Podporuje Asadovu vládu v Sýrii a dělá obstrukce OSN při kontrolách jaderného programu. Mezinárodní agentura pro jadernou bezpečnost navíc po celou dobu tvrdí, že Írán pracuje na programu vývoje jaderných zbraní.

Zatímco v rámci puzzle si země hrají na obranu a řeší problémy, jak přijdou, země na šachovnici hrají ofenzivně a problémy řeší tam, kde si to žádají jejich priority.

Obama šachovnici zná. Jen ji zlehčuje a doufá, že puzzle bude zajímavější. Při udílení Nobelových cen řekl: „Nemyslete si, zlo ve světě existuje." Pak ale potvrdil svůj pragmatický přístup, když citoval J. F. Kennedyho: „Soustřeďme se na praktičtější, dosažitelnější mír, jenž není postaven na náhlé revoluci lidské povahy, ale na postupném vývoji v lidských institucích." Do Libye Obama intervenoval z humanitárních, ne strategických důvodů. Přitom to, co se děje v Libyi, je pro vývoj na Blízkém východě daleko méně podstatné než to, co se děje v Egyptě, Sýrii nebo Íránu.

Obama by mohl použít sílu ve dvou situacích. Poté, co budou Spojené státy napadeny („válka z nevyhnutelnosti", jak nazval válku v Afghánistánu), ale ne preventivně předtím („válka z možnosti", jak označil válku v Iráku). V prvém případě dodal jednotky do Afghánistánu, inicioval zabití Usámy bin Ládina v Pákistánu a záchranu amerických rukojmích v Somálsku. Ve druhém případě použil sílu, aby předešel genocidě v Libyi.

Použije ale sílu před útokem, během strategické situace, na které bude záležet více než kupříkladu na Libyi? Kdy se uchýlí k použití síly za účelem odstrašení? Opakovaně říká, že na stole jsou všechny možnosti, ale chová se odlišně. Než sjednal s Ruskem Nový START, odvolal jednotky z Evropy. Nyní má v ruce všechny karty Rusko a požaduje po NATO explicitní záruky. Z Iráku Obama stáhl všechny jednotky, a přestože zesílil ekonomické sankce proti Íránu, země zvýšila svou aktivitu právě v Iráku. Důvodem je prý to, že Bagdád odmítl podepsat dohodu o statusu jednotek (SOFA). Ve skutečnosti je to ale tak, že Íránem podporovaná Sadrova frakce v Iráku SOFA odmítla. Obama zkrátka nepřesvědčil iráckou vládu o tom, že USA jsou pro budoucnost země lepší než Sadrovo hnutí.

Obama také stanovil lhůtu pro opuštění Afghánistánu. Podle ministra bezpečnosti Leona Panetta to bude možné dokonce už o rok dříve, v roce 2013. Skupiny v Pákistánu, Indii, Íránu, a Afghánistánu ale SOFA odmítají stejně, jako to udělaly skupiny v Iráku. A všichni teď přemýšlení nad tím, co se bude dít, až se USA z oblasti stáhnou. Ostatně Obama již rozhodl, že budoucí vojenská strategie USA v jižní Asii bude proti terorismu, ne proti povstalcům. Od této chvíle bude odpověď na teroristický útok vedena „pobřežními"střelami s plochou dráhou letu, bezpilotními letadly a speciálními jednotkami, ne pozemními vojsky jako v Iráku a Afghánistánu. „Mimopevninskou" protiteroristickou strategii viceprezident Joseph Biden obhajoval již v roce 2009. Obama ji tenkrát zamítl, ale patrně se mu zamlouvala po celou dobu. Co když je mimopevninský přístup z dlouhodobého hlediska nedostatečný? Například proto, že slibuje odvetu jen za předpokladu, že teroristé k útoku na USA použijí irácké a afghánské území? Co když teroristé toto území použijí proto, aby rozšířili svůj vliv v sousedních státech - Írán v Iráku a Pákistán v Afghánistánu? Není to přesně to, co Sadrova milice a Talibán (za pomoci Pákistánu) dnes dělají? Spojené státy mohou bojovat slovy a penězi, ale Obama je rozhodnut jednotky stáhnout. Jak prohlásila Anne-Marie Slaughter, ředitelka Útvaru pro politické plánování ministerstva zahraničí, „vojenská akce zůstane jednou z možností, ale nebude se slučovat s celkovou strategií Obamovy administrativy integrace nových velmocí do silného mezinárodního řádu". Možnost, která je v rozporu s vaší celkovou strategií, samozřejmě žádnou možností není.

Jsou tedy irácká a afghánská vláda samy? Zdá se, že si to myslí. Jak Karzáího vláda v Kábulu, tak armádou ovládaná vláda v Pákistánu se od USA stále více distancují a vytvářejí dohody s Indií a Čínou. Můžeme mít co dočinění s nebezpečným obdobím podobným tomu, když Američané odešli z Vietnamu. Jejich odchod umožnil sovětskému námořnictvu vybudovat si základnu ve Vietnamu a Moskva mohla podniknout invazi do Afghánistánu.

Závěr

Jak puzzle, tak šachovnice dávají za určitých podmínek smysl. Schopnosti rozpoznat, jak a kdy je vhodně zkombinovat, má ale jen skutečný státník.

George W. Bush prosazoval až moc metodu šachovnice. Považoval terorismus za morální boj, ale zapomněl svůj přístup včas doplnit o strategii puzzle. Nejpříhodnější čas na diplomacii byl v létě 2003. Úspěšné invaze USA do Iráku a Afghánistánu daly zemi výraznou páku, i přes přetrvávající nespokojenost veřejnosti s válkou, ke strukturování širšího, multilaterálního přístupu k míru jak na Blízkém východě, tak v regionu jižní Asie. Bushův otec přesně to udělal po úspěšné válce v Perském zálivu v roce 1991. Uspořádal madridskou konferenci, která vedla k vytvoření smlouvy z Osla. V té době to byl velký úspěch. Naopak Bush mladší mírová jednání na Blízkém východě odložil o čtyři a půl roku, na listopad 2007. A v Afghánistánu do určité míry podcenil budování národa, a Taliban se tak mohl opět postavit na nohy.

Obama se zase až příliš řídí pravidly puzzle, a je tedy zranitelný, zvlášť když ostatní státy světa hrají šachy. Na rozdíl od Trumana nebo Reagana nevidí, že ambiciózní diplomacie, kterou upřednostňuje, vyžaduje masivní obranný rozpočet. Na příštích deset let zkrátil výdaje na obranu o 487 mld. dolarů - a o dalších 600 mld. dolarů, pokud Kongres nedosáhne kompromisu o rozpočtu do konce tohoto roku. Bylo to až v lednu 2012, kdy Obama poprvé, jak napsaly New York Times, „vtiskl svou pečeť koncepci americké vojenské politiky". Neměl to ale udělat už předtím, než se začal stahovat z Iráku a Afghánistánu? Obama vykresluje obrázek Spojených států jako papírového tygra. Bez odhodlání propojit sílu a diplomacii bude Obamova zahraniční politika slabá. Diplomacie jen kupuje čas a posiluje očekávání, z dlouhodobého hlediska ale ohrožuje svobodu - v ulicích Íránu a Egypta, ve stalinistických bunkrech v Severní Koreji či vězeních v Rusku a Číně.

Mitt Romney v jednom z dokumentů ze září 2011 zdůrazňuje, že se na svět dívá prizmatem morálky, ne materiálna. Začíná americkými hodnotami, poté rozebírá potřebu napravit americkou ekonomiku a posílit americkou armádu. Je nespokojen s úpadkem americké moci. Preferuje návrat k politice orientované na trh a volá po Reaganově prohloubené ekonomické zóně obchodu a investic mezi státy, jež milují svobodu. Je pro rozšíření námořních a leteckých sil a pro umístění dalších leteckých jednotek na Blízký východ. Za principiální hrozbu označuje autoritářské státy, které pronásledují světové společenství. Na první místo řadí Čínu a pak celý široce se rozpínající oblouk terorismu od Pákistánu po Libyi. Uznává, že síla je až poslední z možných variant, ale - a to zdůrazňuje - je potřeba použít ji předtím, než budou USA nebo jejich spojenci napadeni, ne až poté. Mezi spojence řadí Evropu, Japonsko a Jižní Koreu, mezi přátele Indii či Indonésii. Na multilaterální instituce, jež charakterizuje jako „fóra pro záchvaty tyranů", klade mnohem menší důraz.

Romney je zjevně spíše hráčem šachu. Výzvou pro něj bude propojení šachu s puzzle, které ospravedlní rizika (vzniklá právě z šachu). Zkombinuje Romney vojenský tlak s diplomatickou vizí a nabídne Íránu, Severní Koreji a jejich podporovatelům v Moskvě a Pekingu cestu k míru a svobodě? Nebude lehké takovou vizi představit, zvlášť když vezmeme v potaz nechuť Teheránu a Pchjongjangu a nedostatek vůle válkou unavených Američanů. Pokud se to ale nepodaří, bude americká zahraniční politika trpět a postavení Ameriky ve světě upadat.

Autor je profesorem politologie na George Washington University a členem Hooverova institutu. Byl členem Národní bezpečnostní rady za Reaganovy administrativy.

Z časopisu Commentary, květen 2012, přeložila a redakčně upravila Iveta Paličková.


Francouzské imperiální dilema

Alexander Tomský

Nová francouzská vláda má velký problém. Jak se vyhnout další integraci Evropské unie a zároveň získat převážně německé finance na podporu bank a krachujících deficitů jižních států? Francouzské hospodářství je s jihem silně propojeno, navíc stagnuje a krizi mohou od samotné Francie odvrátit pouze společné dluhy. Německo sice podmiňuje uvolnění měnové politiky (nákup postižených dluhopisů a společné dluhy) vytvořením alespoň částečné fiskální unie, čili rozpočtovou federální nadvládou, ale jižním státům zároveň trochu ustupuje výměnou za tvrdé podmínky a disciplínu ústavního paktu stability (půjčky eurovalu, sekundární nákup dluhopisů a půjčky bankám). Taková politika odsuzuje jižní státy k živoření v deflaci, protože nejsou schopny své dluhy ani udržovat, natož splácet. A španělská krize napadá jinak solventní Itálii.

Francouzský problém s politickou unií není nic nového; má prastaré kořeny, vlastně už v dávnověku. To Řím zajistil Galům (Keltům) přivyklým na neustálé kmenové války imperiální mír (bezpečí a ochranu) a nabídl jim atraktivní městskou kulturu (divadla, nevěstince, lázně, akvadukt i jistou míru městské samosprávy). Galové byli Římem nadšeni a princip centristické vlády je od té doby konstantou francouzských dějin. Vítězství Francie v třicetileté válce umocnilo královskou moc, Ludvík XIV. „úspěšně" dokončil zápas koruny, trvající od 13. století, a zpacifikoval aristokracii. Ta se místo politické opozice stala okrasou dvora a vývoj k občanské svobodě republiky se zastavil. Král Slunce ji předělal na pouhé byzantinské dvořany a satrapy, kteří se postupně propadali do morálního bahna libertinismu. Na rozdíl od Anglie nebyla Francie od té doby řízena politickým národem. A když se konečně vytvořil (měšťanstvo) a provedl revoluci, vznikl paradox. Nenávist vůči králi (popraven byl kvůli svému původu) byla menší než nenávist vůči šlechtě, církvi a feudalismu. Královská moc nebyla schopna zlikvidovat vlastní třídu, z níž pocházela, a proto byla Francouzská revoluce tak radikální - dědičná privilegia (teutonských kmenů Karla Velikého) byla nenáviděna víc než tyranie (ostatně ta už ani neexistovala). Okamžitě vznikla absolutní moc a s ní se vynořil i staronový rovnostářský národ (liberté = egalité), který je ochoten tolerovat silnou centralistickou vládu a jednotnou politickou třídu (volby jsou převážně kosmetické).

Když po válce Francie budovala (místo upadajícího zámořského impéria) Evropské společenství, její monarchická demokracie, jak ji nazval Charles de Gaulle, nutně kolidovala s budováním „spojených států evropských" (1964). Generál nechtěl uznat žádnou autoritu kromě Rady ministrů, Komisi chápal jen jako poradní orgán, avšak boj o Evropu států prohrál (jako jeho nástupci potřeboval německo-francouzské spojenectví i společnou zemědělskou dotační politiku) a doufal, že se skutečný nadnárodní stát vytvořit nepodaří.

Když ale francouzská elita stále ještě mlhavou koncepci integrovaného společenství v konstituční smlouvě přijala jako menší zlo a hlavně sama vytvořila (2004), potřebovala totiž zamezit vetu postkomunistických příchozích, Francouzi ji v referendu odmítli. Dilema bylo už tehdy stejné jako dnes. Nevolená Komise a bezzubý Europarlament nepřekáží tolik francouzskému vlivu a tradičním merkantilistickým (ochranářským) zájmům. Vláda fiskální unie německých pravidel by však znamenala konec národního státu a žádný stát není národnější než Francie.

Podstatou revoluce (1789) nebylo omezení suverénní moci státu, ale naopak jeho barbarské posílení. Francie tehdy nevytvořila na státu nezávislé instituce jako Anglie, naopak poslední feudální zbytky regionalismu zlikvidovala a její občanské rovnostářství a nadřazený stát v sobě dodnes skrývá nacionalistický charakter.

Francois Hollande, král všemocné páté republiky, proto hovoří o „intégration solidaire", a to v opozici ke konsolidovanější politické solidaritě Unie. Socialisté byli v referendu rozpolceni a on sám teď příznačně jmenoval dva euroskeptické ministry (zahraničí a dokonce i evropských záležitostí).

Když Angela Merkelová hovoří o společném solidárním závazku Unie, jde jí o centrální kontrolu národních rozpočtů, hospodářské politiky a finančního sektoru a ještě k tomu vyžaduje demokratizaci Bruselu i Europarlamentu.

Francie si zvykla v Unii vládnout. Vyměnila sjednocení Německa za euro a netušila, že jednotná měna (úroková míra) nakonec posílí německou hospodářskou hegemonii a zdevastuje ekonomiku jihu. Nemůže fungovat bez masivní dotace. Podřídit se společné nadvládě sebedemokratičtější Unie je pro Francouze nepředstavitelné a představa imperiálního národa jako pouhého regionu Evropy čirou absurditou. Nacionalismus starého generála ožil.

Francie teď v pasti eurokrize neví kudy kam, každý návrh na řešení (bankovní komisař) znamená jen více integrace. Polovičaté kroky vytváří v Unii negativní sociální psychózu. Euro se sice hned tak nerozpadne, jižní státy se odchodu smrtelně bojí, ale neřešitelný rozpor mezi Francií a Německem bude sílit. Ahistorická budovatelská představa, že se z krize jak Fénix z popela zrodí evropský stát, byla od počátku falešná.

Neúspěšný ideál vyvolává nenávist.

Text původně vyšel v časopisu Týždeň.


Rozhovory

Evropskou unii řídi fanatici

Řecko je protektorát Evropské unie, tvrdí Nigel Farage, europoslanec, který charisma prezidenta EU Hermana van Rompuye přirovnal k mokrému hadru

Jakub Janda, Ondřej Šlechta

Jeho vystoupení v Evropském parlamentu viděly na internetu miliony lidí. Farage rozhodně není onen typ sešněrovaného bruselského úředníka, kterému nerozumíte tři slova ze čtyř. Při rozhovoru s ním se vás jímá pocit, že s tímhle chlapíkem byste klidně zašli na pivo. Farage přijel do Prahy na přednášku „Pravda o Evropě" na pozvání konzervativní iniciativy D.O.S.T.

Kritici většinou bývají po letech zahořklí, což ovšem ani po třinácti letech v Evropském parlamentu není případ vrchního představitele evropské opozice. Byl svěží, často se smál, šklebil a intenzivně gestikuloval - byl takřka nadšený, že mu vývoj dává za pravdu. V perfektně šitém obleku s lehkostí britského gentlemana popisoval pokuty, které dostává za příliš ostré projevy v Evropském parlamentu.

Proevropské strany v Řecku sestaví vládu, která hodlá pokračovat v úsporných opatřeních, v jaká doufá Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a také Německo. Čekáte, že se situace v Řecku teď uklidní?

Byl to souboj dvou pólů - souboj těch, kdo usilují o pokračování evropské pomoci Řecku, a těmi, kdo chtějí prolomit závazky, ke kterým se vůči Evropské unii zavázala minulá řecká vláda.

Více než padesát procent Řeků hlasovalo proti dodržení závazků, ale vzhledem k specifiku řeckého politického systému, kdy vítěz voleb obdrží volební bonus padesáti křesel, tam bude proevropská vláda. Ta ale bude zastupovat menšinový názor společnosti a podle mého názoru jen prohloubí, zintenzivní agónii a současnou krizi.

Podlehli Řekové vnějšímu nátlaku? Tlačilo na ně Německo?

Kdyby to byl jen německý tlak! Byl to přímo globální nátlak! Na Řeky tlačil Barack Obama, britský premiér David Cameron, Tony Blair, v podstatě všichni v Evropské unii... kromě českého prezidenta Václava Klause.

Vy jste nedávno řekl, že Řecko je skutečným protektorátem Evropské unie. Proč?

Řecko v podstatě řídí nevolení byrokrati. Když se za vlády Papandrea Řekové ozvali, že se jim něco nelíbí a mluvilo se o referendu, vláda brzy skončila. Teď už Řekové bohužel nemají moc na výběr, takže tyto volby už měly ráz spíše doprovodného koloritu.

Jde o demokratický deficit, o kterém často mluvíte v souvislosti s Bruselem?

Pojem „demokratický deficit" znamená například rozpor mezi tím, co vláda dělá, a sliby, kvůli kterým jí voliči delegovali moc - problém je také v ohromném množství nevolených byrokratů, kteří skutečně rozhodují. Ale Unie je ze své podstaty antidemokratická!

Ale nejsou vaše známá a častá kritická vystoupení v Evropském parlamentu naopak důkazem, že systém unijního rozhodování je právě velmi demokratický?

Moje proslovy mají jediný účel: upozornit lidi v Evropě na reálné problémy a na to, co se děje za jejich zády. Pokouším se vyvracet mýty, kterými nás krmí vládnoucí evropská elita, a také se snažím povzbudit demokratickou rebelii napříč Evropou.

Doma v Británii máme dlouhou tradici - v parlamentu jsou lidé, kterými opovrhujeme - jako například skotskými a severoirskými nacionalisty. Já můžu křičet do světa, ale nikdy nic zásadního nezměním.

Existuje demokratická cesta, jak říci „ne" další integraci?

Ne. V roce 2005 Francouzi a Holanďané smetli ze stolu návrh euroústavy. Pak jsme viděli onen demokratický deficit na vlastní oči. Evropské elity zjistily, že evropská veřejnost nesdílí jejich velkolepé plány. Ale jak se z toho poučily? Odmítnutý návrh euroústavy přejmenovali na Lisabonskou smlouvu!

Není možné reformovat něco, co se buduje tak, že se proti tomu nemůžete odvolat. Čím více opozice, tím lépe, ačkoli pro tak malou zemi, jako je Česká republika, není mnoho cest, jak úspěšně vzdorovat. Současná evropská vládnoucí garnitura se nehodlá lehce vzdát moci, kterou posledních padesát let pevně akumulovala ve svých rukách.

Takže prohlubování integrace bude pokračovat až do doby, kdy vzniknou Spojené státy evropské?

Je tu jedna myslitelná cesta, jak tomu zabránit. To když se vzepře některý z klíčových evropských hráčů. Takový pohyb by jistě povzbudil menší země, aby udělaly to samé. Velká Británie je velká země s 62 miliony obyvatel a to nám dává sílu dělat si politiku po svém. Naproti tomu malé země se cítí ohrožené a právem se obávají zemí jako Německo, nebo Francie. Českou pozici absolutně chápu.

Takže musíme čekat na velké státy?

Šancí je jít do Bruselu a být neukázněný - nepodepisovat každou smlouvu bez pročtení a pochopení toho, oč v ní jde. Česko v tom udělalo velký kus práce, a když se na to podíváte zblízka, tak u vás probíhá poměrně živá debata o evropských záležitostech. Oproti tomu mezi německými nebo španělskými elitami už není téměř nikdo, kdo by šel proti hlavnímu euronázorovému proudu. Lidé tam nemají koho volit, když nesouhlasí s eurofanatiky!

Nedávno jste prohlásil, že „Eurotitanic" narazil do ledovce. Kdy se potopí?

Stomilionová finanční injekce španělským bankám zlepšila náladu na trzích asi tak na šest hodin. Hádám, že pokud si třeba zase popovídáme za rok, Řecko už tou dobou v eurozóně nebude.

A Španělsko v eurozóně zůstane?

Tady je jedna naprosto zásadní věc, kterou většina lidí není s to vnímat. Euro španělskou ekonomiku strašlivým způsobem poškodilo a to už od chvíle, kdy se Madrid k eurozóně připojil. Španělské banky pracovaly v režimu, v němž úrokové sazby naprosto neodrážely realitu, a půjčovaly komukoli, kolik si jen řekl.

Proto i Španěly velmi brzy čeká debata na téma opuštění eurozóny. Může být rychlejší, když se se ke stejnému kroku odhodlá Řecko.

To je přesně ten důvod, proč evropští úředníci dělají všechno pro to, aby Řecko v eurozóně udrželi, a také proč mezinárodní společenství tlačilo na řecké voliče, aby zvolili proevropskou vládu. Je to ale krok, který Evropu nezotaví, pouze odsune nevyhnutelné.

Je euro úplně špatný nápad od samého začátku?

Projekt společné měny vnímám jako snahu o aplikaci teoretické myšlenky, které je v praxi nerealizovatelná - jistě si vzpomínáte, že nějak podobně tomu bylo s komunismem. Obojí jsou idealistické chiméry - jak komunismus, tak společná evropská měna, protože popírají lidskou přirozenost a vrozené sobectví. Evropský projekt je postaven na nepravdivé premise, že národní státy jsou příčinou válek, takže když odstraníte národní státy, problém zmizí.

Evropané ale chtějí žít v národních státech - žijeme totiž v Evropě, ne v Americe. Neopustili jsme naše rodiny a neodešli za velkou louži budovat nový národ.

Vzor USA tedy pro Evropu není uskutečnitelný?

Spojené státy přijaly svou slavnou Ústavu a pak jim trvalo více než sto let, než měly měnovou unii. Evropská unie naproti tomu ustanovila měnovou unii a doufala, že vše ostatní už půjde snadno. To je k smíchu. Ve skutečnosti je docela těžké mít společnou měnu a úrokovou sazbu i v národním státě.

V Británii jsme měli podobné problémy s dluhy Newcastlu, ale lidé akceptovali, že jsme jeden národ. Proto nebyl problém posílat většinu vybraných daní z Londýna do Newcastlu. Cítili jsme se jako jeden národ.

Dovedete si představit, že byste Britům otevřeně řekli, že příštích třicet let budou jejich daně posílány na účet Řecka a oni by souhlasili? Anebo Holanďanům, jejichž města mají dost vlastních sociálních problémů. To jednoduše nejde! A proto je euro od začátku odsouzeno k zániku.

Proč jste s tímto názorem mezi politiky v menšině?

Lidé, kteří řídí EU, jsou fanatici. Chtějí za každou cenu vybudovat Spojené státy evropské a je jim úplně jedno, že desítky milionů lidí tím budou trpět. Zajímá je pouze realizace vlastního snu.

Evropská komise je plná komunistů - José Manuel Barroso je bývalý maoista, „ministryně zahraničí EU" Ashtonová zase v minulosti dostávala na svou kampaň pro Evropský parlament od Kremlu! V poslední komisi dokonce seděl člověk, který byl pravou rukou bývalého maďarského diktátora.

Nemohli prostě změnit své názory? Myslíte, že jejich minulost má vliv na dnešní rozhodnutí?

Ti lidé už nevěří v Boha, a tak si vytvořili nové náboženství. Poté, co vyšlo najevo, že komunismus byl katastrofou, tito lidé přišli s novou velkou ideou, za kterou začali bojovat a kterou začali prosazovat.

Jestliže komunismus byl dominantním trendem první poloviny dvacátého století, eurofederalismus začal nabývat na síle na počátku druhé poloviny. Lidé potřebují věřit něčemu úžasně velkému, co je větší než oni sami. Naštěstí já jsem tímhle problémem nikdy netrpěl.

Také jste neměl problém během projevu v europarlamentu říct, že předseda Evropské rady Herman Van Rompuy má charisma mokrého hadru...

Já jsem za ten výrok vyfasoval pokutu ve výši desetidenního platu. Nejsem si ale vědom, že bych se dopustil nějakého nevhodného chování. Ve skutečně vyspělých demokraciích si politici ze sebe běžně navzájem dělají legraci.

Bývalý předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek mi pak řekl, že „pan Rompuy není volený člen Parlamentu, a proto ho nesmíte kritizovat", na což jsem opáčil: „A to je přesně to, co tady celou dobu kritizuji!" Nikdo z těch, kteří v Unii skutečně rozhodují, není volen!

Dá se to změnit?

Euroústava z roku 2005 měla šanci EU demokratizovat, například kdyby stanovila, že Evropská vláda vznikne na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu. Nestalo se.

Jeden ze zakladatelů EU Jean Monet hovořil v roce 1951 o výhodách krizí pro evropskou integraci. Přesně tak je dnes využívána „finanční krize" jako clona sloužící k odpoutání pozornosti od postupného prohlubování evropské integrace, které tak probíhá za zády evropské veřejnosti. Monet a jemu podobní nám plánovali budoucnost padesát let dopředu, nepřipomíná vám to něco?

Narážíte na komunistickou éru?

Přesně tak.

Očekáváte, že český prezident bude výraznou mezinárodní tváří odporu proti eurofederalizaci i po skončení jeho prezidentského mandátu?

Byl bych moc rád, kdyby tak učinil. Upřímně ho považuji za osobnost s neuvěřitelným kreditem, takže když bude stát na straně našich argumentů, bude to jen dobře. Potřebujeme politiky zvučných jmen.

Proč? Máte jich nedostatek?

Sověti své odpůrce neváhali zabít, Evropská unie je raději uplácí. Je velmi zajímavé podívat se do východní Evropy - kolik vašich politiků už změnilo svůj názor za krásné auto a slib lukrativního místa v Bruselu...

Vaše strana UKIP má za cíl odchod Velké Británie z Evropské unie. Myslíte, že je to možné?

Samozřejmě. Některé evropské státy využily finanční krizi jako záminku k vytvoření tužší fiskální a politické unie. V Británii se naopak o takových věcech musí hlasovat v referendu. Navíc je tu silný britský soukromý sektor a jeho hlas - my prostě nemůžeme podepsat smlouvy, které obsahují přílepek v podobě balíku regulací na všechno možné. Chceme zachovat volný trh. Proto jsem velmi optimistický ohledně radikálních změn vztahů mezi Velkou Británií a EU.

Francie má nového socialistického prezidenta, který volá po dalším utrácení. Bude to mít zásadní vliv na probíhající debatu?

Když se vrátím k tomu, co jsem říkal o komunismu, tak připomenu, co říkal Lenin: „Čím hůře, tím lépe." Na komunismu bylo nejhorší, že skutečnost vždy předčila nejhorší očekávání. Proto věřím, že to, čeho jsme svědky ve Francii, je počátek obratu k lepšímu.

Francouzský prezident nebude schopen ani ochoten dodržet míru fiskální odpovědnosti, jak si Německo představuje, že ji naoktrojuje celé Evropě. Hollandovým zvolením se vrazil mezi Berlín a Paříž klín. Tato propast se bude dále prohlubovat a přestane fungovat francouzsko-německá synergie, pohánějící unijní motor. Nakonec to všechno skončí zónou „německého eura", což je to, čeho se všichni bojí.

Vítězství Hollanda a následné debaty vnímám spíše jako dobrou kouřovou clonu, která má odvést pozornost od blížícího se konce.

Nigel Farage (48) je britský politik a předseda Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP), která prosazuje vystoupení Velké Británie z EU. V Evropském parlamentu vede frakci „Evropa svobody a demokracie". Dříve byl členem Konzervativní strany, kterou v roce 1992 opustil na protest proti schválení Maastrichtské smlouvy. Do EP byl zvolen v roce 1999, 2004 i 2009. Spolu s Václavem Klausem je hlavním představitelem menšinového proudu, který důrazně kritizuje další evropskou integraci.

Text původně vyšel v časopise Reflex 26/2012.


Nechtěl jsem předvídat fiasko příliš brzy

Rozhovor s Davidem Marshem u příležitosti českého vydání jeho knihy Euro. Boj o osud nové globální měny

Ondřej Krutílek, Iveta Paličková

David Marsh je přední britský odborník na evropskou ekonomickou integraci. Pracoval ve Financial TimesReuters, poté působil v investičním bankovnictví a poradenství. Dnes spolu s kolegy vede poradenskou firmu SCCO a fórum OMFIF. Vydal několik knih: Germany - Rich, Bothered and Divided (1989), The Bundesbank - The Bank that Rules Europe (1992), Germany and Europe - The Crisis of Unity (1994), The Euro - The Politics of the New Global Currency (2010, druhé, rozšířené vydání 2011). Posledně jmenovanou a zatím nejzásadnější knihu The Euro, která srozumitelně popisuje politické a ekonomické pozadí vzniku a vývoje eura, nadnárodní měny pro sedmnáct evropských států a druhé největší rezervní měny světa, vydalo v květnu 2012 Centrum pro studium demokracie a kultury pod názvem Euro. Boj o osud nové globální měny.

Euro je již vaší čtvrtou knihou, rozhodně je však ze všech knih, jež jste dosud napsal, tou nejambicióznější. Kdy a jak vás napadlo sepsat příběh společné evropské měny?

Na knize jsem začal pracovat z pěti hlavních důvodů.

Zaprvé, o měnové unii jsem posbíral velké množství informací, obzvláště ze starých novin, a měl jsem je doma. Manželka mi vyhrožovala, že pokud s nimi něco neprovedu, vyhodí je.

Zadruhé, znal jsem mnoho lidí, kteří byli s příběhem měnové unie nějak spjati, a uvědomil jsem si, že bych za nimi měl zajít a poslechnout si je, než zemřou nebo ztratí paměť. Měl jsem to štěstí, že jsem většinu rozhovorů udělal ještě předtím, než vypukla finanční krize v letech 2007-2008; paměť žádného ze zainteresovaných tehdy ještě nebyla zakalena událostmi, které následovaly. Navíc z oné přibližně stovky lidí, se kterými jsem rozhovor uskutečnil, jich poté, co kniha v roce 2009 vyšla poprvé, bohužel osm zemřelo.

Zatřetí, měl jsem určitou zkušenost s prací v archivu, tedy se zkoumáním toho, co se stalo v minulosti, a ověřováním, zda všechna svědectví byla skutečně pravdivá. Cítil jsem, že bych mohl tyto své dovednosti pro knihu o euru dobře zúročit.

Začtvrté, požádal jsem dva lidi z Bundesbank, kteří mi velice pomohli při psaní knihy The Bank That Rules Europe (Bundesbank: Banka, jež vládne Evropě) před dvaceti lety, Manfreda Körbera a Helmuta Schlesingera, zda jsou ochotni mi pomoci i tentokrát. Řekli mi, že ano, což pro mě byl signál, že mi bude nápomocna i Bundesbank.

Zapáté, domníval jsem se, že euro bude vstupovat do své kritické fáze následkem vnitřních nerovnováh, které se v eurozóně objevily. Chtěl jsem otestovat svou hypotézu, že měnová unie se zdaleka nevyvinula tak, jak se očekávalo, že nenaplnila odlišné politické ambice Německa a Francie, a že se tedy „něco" stane. Rozpory, na nichž euro stojí, se stanou zřejmějšími, země s dlouhodobými deficity platební bilance se dostanou pod tlak trhů a věřitelů a dříve či později budou muset buď radikálně změnit svoji politiku, nebo opustit euro. Nedokázal jsem předvídat, kdy se tak stane, a upřímně řečeno jsem se domníval, že hlavní pozornost se zaměří na Itálii, a nikoli na Řecko.

Nebylo vaše rozhodnutí sepsat knihu o společné evropské měně motivováno i tím, že obligátní „příběhy eura" málokdy nesou jinou než institucionální pečeť? ECB vznikla, euro bylo zavedeno... Žádné emoce a v zásadě ani žádné spory. Přitom realita byla diametrálně odlišná.

Odjakživa zde existovalo (a stále existuje) dobře pochopitelné „rozdělení moci" mezi ty, kteří vědí, co se v eurozóně děje - přičemž nejdůležitějšími z nich jsou technokrati a úředníci z ECB, ministři financí a Komise -, a těmi venku, včetně ekonomů, bankéřů a dalších finančníků a některých politiků, kteří tuší, že věci nejsou v pořádku, ale nemají dostatek informací, aby si udělali kvalifikovaný úsudek. Obě skupiny navíc mohou trpět „groupthinkem". První skupina nemá zájem na tom, aby se zjistilo, že nemá nedostatek kompetencí, neumí analyzovat, a tedy ani předvídat. Druhá skupina toto všechno umí, ale může být (a často také je) posedlá špatnými otázkami nebo vlastními předsudky. To pak vede ke sterilním debatám, zbytečným konfliktům zájmů, argumentům vystavěným okolo nesčetných klišé. Chtěl jsem se pokusit postavit nad propastí mezi oběma těmito názorovými kategoriemi most.

Podařilo se vám to?

Němci si vždy přáli kontrolovat inflaci a obávali se dluhů, Francouzi chtěli mít jednodušší a svobodnější život, méně se obávali finanční nestability - a přáli si, aby vše zaplatili Němci. Připouštím, že klišé mohou obsahovat kus pravdy, a proto si nejsem jist, zda se mi onen most nad propastí skutečně podařilo postavit. Někdy mi připadá, že dialog Evropanů na téma hospodářské a měnové unie je v mnoha ohledech v klišé uvězněný. A proto pak nezřídka připomíná rozhovor hluchých.

Euru jste se věnoval jako finančník, badatel i spisovatel, což je dosti neobvyklý „mix", minimálně v kontextu Evropy. Má to nějaké výhody? Existují mezi jednotlivými oblastmi vaší činnosti nějaké styčné body?

Jistě, především mezi makro- a mikroekonomickými aspekty mé práce, a to je obzvláště uspokojující. Působení v několika oblastech mi umožňuje „propojit nitky" různých příběhů. Informace a pohledy z jedné oblasti jsou mi velmi nápomocny v oblasti jiné.

V knize odkazujete na desítky rozhovorů s těmi, kteří stáli u zrodu eura, a současně si s nimi neberete servítky, když je (jejich kroky) následně hodnotíte. Neobrátilo se to někdy proti vám?

Může to znít neuvěřitelně, ale ne. Mluvit se všemi těmito lidmi a zaznamenat jejich komentáře na jedné straně a poté, na straně druhé, tyto komentáře a činy ve světle historie hodnotit mě nikdy nepřivedlo do žádného střetu zájmů ani mě nevystavilo (alespoň o tom nevím) žádné nenávisti. Potvrzují to i desítky lidí, se kterými jsem stále v kontaktu kvůli dalšímu sledování příběhu eura. Snažil jsem se být při všech jednáních s úředníky, technokraty a politiky co nej­upřímnější. Abych předešel jakýmkoli nedorozuměním (některé rozhovory byly vedeny v němčině a francouzštině), poslal jsem lidem, které jsem chtěl citovat, vše, co jsem chtěl pod jejich jménem uvést. Opravili a doplnili, co bylo potřeba, a vznikl autorizovaný text. Informace, které mi sdělili „mimo záznam", zůstaly důvěrné. Samozřejmě že jsem v knize nemohl použít všechny citace, musel jsem vybírat. Na druhou stranu jsem ale věděl, že tato poněkud zdlouhavá procedura (byť usnadněná existencí e-mailu) mi umožní prezentovat myšlenky všech zainteresovaných tak, aby byly v souladu s tím, jak je chápou oni sami. Pokud se objevil nějaký nesoulad, například s jinými výroky, archivními materiály nebo svědectvími jiných, snažil jsem se překontrolovat fakta, abych se ujistil, že chyb bude minimum. Vedlo to často k tomu, že lidé, které jsem oslovil, své výroky nakonec trochu pozměnili, popřípadě nabídli odlišnou verzi na základě toho, že jsem jim byl schopen říct věci, o kterých nevěděli, že se děly v jiné části příběhu.

Jak obtížné bylo získat všechny potřebné materiály?

Měl jsem nesmírné štěstí, že mi pomáhali kolegové z finanční firmy London & Oxford. Nesčetněkrát mi pomohli i při hledání kontaktů na osoby, s nimiž jsem chtěl udělat rozhovor. Samozřejmě že jsem se nesešel se všemi, se kterými jsem chtěl. Helmut Kohl je na tom zdravotně už delší dobu dost špatně, jiní si mě přáli vidět, ale nenašli jsme termín, který by nám oběma vyhovoval, jiní měli své důvody, proč se se mnou nesejít... Obecně si ale myslím, že jsem se setkal s 95

Jaké jste zaznamenal reakce, když vaše kniha vyšla v Británii a dalších zemích? Překvapilo vás něco?

Kniha byla přijata ve všech zemích, v nichž vyšla, zpravidla velmi dobře. Někteří recenzenti ale vyjadřovali názor, že jsem vůči euru příliš smířlivý, když v závěru knihy konstatuji, že projekt společné evropské měny jen tak neskončí. Upřímně řečeno, nechtěl jsem předvídat fiasko příliš brzy. Proto jsem mohl pouze říct, že věci s největší pravděpodobností nezůstanou, jak byly dosud.

Hodláte se v dohledné době věnovat dalšímu tématu, které zpracujete a vydáte knižně?

Knihu o euru teď opět aktualizuji a připravuji nové vydání. Volba Françoise Hollanda a pravděpodobný odchod Řecka z eurozóny posouvají příběh k novému (dočasnému) vrcholu. A taky budeme potřebovat novou obálku bez Nicolase Sarkozyho! (Na obálce druhého anglického vydání z roku 2011 je Angela Merkelová a právě Nicolas Sarkozy, pozn. aut.)

Projekt společné měny je vystaven turbulencím prakticky každý den. Vy jste svou knihu loni přesto uzavřel poměrně smířlivě. Stojíte si za svým hodnocením i rok po uveřejnění druhého vydání, nebo byste je nějak zásadněji pozměnil?

Závěr bych neměnil. Myslím, že euro přežije, jen v menší a méně ambiciózní formě. Zastávám názor, že okolnosti se mění a rozpady měnových unií, jež smlouvy nepředpokládají - jak jsme to viděli u rozpadu československé měny v roce 1993 - se dějí. Nemyslím si, že se ECB rázem změní ve zralou centrální banku, která pomůže měnové zóně obdobně, jako byly s to pomáhat národní centrální banky. Už jen proto, že eurozóna je měnovou, ne politickou unií.

Opravdu? Nemá snad EU ambice stát se politickou unií? Co tzv. fiskální pakt?

Fiskální smlouva nás k politické unii nedovede. Je to jednoduše jen snaha o to, aby se pravidla, která se dříve porušovala, v budoucnu dodržovala. Francie a Německo jsou od politické unie velmi daleko.

Fiskální smlouva je tedy zbytečná a Velká Británie a Česká republika udělaly dobře, že ji odmítly?

Je to symbolicky důležitý krok, ale vyšumí do ztracena, zčásti také kvůli změnám na prezidentském postu ve Francii. Ekonomicky je smlouva irelevantní, protože důležité otázky, které vedly k problémům, například rozmařilost soukromého sektoru způsobená nízkými úroky, s rozpočtovými deficity nesouvisí, a pokud, tak nepřímo. Přál-li by si někdo mít fiskální unii - a někteří lidé tvrdí, že je to potřeba -, pak k tomu má fiskální smlouva ještě hodně daleko. Británie a Česká republika se zachovaly naprosto legitimně, když ji odmítly, ale nemyslím si, že by to mělo nějaký větší význam. Nejdůležitějšími zeměmi jsou Francie a Německo.

Z toho vyplývá, že státy, které nejsou členy eurozóny, debatu o euru zvenčí příliš ovlivňovat nemohou. Pomohlo by, kdyby v této souvislosti více spolupracovaly?

Rozhodně. „Ne-eurové" země by se měly snažit vytvořit určitou shodu, ale zároveň neztratit pouto s ostatními státy uvnitř eurozóny. Mezi oblasti, ve kterých mohou spolupracovat, patří mimo jiné snaha o vyšší růst, nižší schodky rozpočtů, nižší úrokové sazby u svých dluhů, nižší nezaměstnanost apod. Země mimo eurozónu získají respekt i vliv, pokud budou mít dobrou vládu, která vytváří pozitivní výsledky.

Platí to i dnes, kdy EU i její členské státy zažívají pokles zájmu o politiku a mezi veřejností a Bruselem zeje stále větší propast? Proč evropští politici stále častěji jednají proti přání svých voličů?

Politici jsou často mimo dosah a v klíčových zemích (určitě v Německu a Británii) se během let také stali méně kompetentními. Domnívám se, že jsou to hlavně mladí lidé, kdo se o Evropu a to, co jim může nabídnout, zajímá. Ale politici je zklamali, protože s nimi neumějí komunikovat a nedělají svoji práci dobře. Největším strašákem Evropy je, že mnoho mladých, chytrých lidí nemůže sehnat práci. Evropská měnová unie bohužel zastiňuje daleko důležitější úkoly a cíle, tj. aby Evropa pracovala, vznikala pracovní místa a generoval se růst a investice napříč kontinentem.

Je toho EU schopna?

Pokud se EU nepodaří více pracovat, vytvářet pracovní místa, růst a investice, bude ještě více nepopulární, klesne její legitimita a určitě se nebude ani rozšiřovat (nebude přijímat nové členy), ani prohlubovat (nebude schopna na sebe brát další úkoly). Naopak se může zmenšovat a zůstat ve své podstatě „mělčí". V budoucnu se EU může rozpadnout, rozhodně se tak ale nestane v příštích deseti letech.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2012.


O politických ideologiích, sekularizaci a svobodě

Rozhovor s Romanem Jochem

Jiří Hanuš

Když se mluví nebo píše o politických ideologiích, mívám často dojem, že je na ně pohlíženo ahistoricky. Není samozřejmě vůbec špatné si některé ideologie popsat, zmínit jejich charakteristické rysy, ale možná stejně důležité je ukázat jejich vnitřní vývoj. Liberalismus v 19. století v západní Evropě znamenal především požadavek ústavy, dnes to je asi něco úplně jiného. Dá se vůbec sledovat jakási vnitřní kontinuita u politických ideologií?

Ano, dá se vysledovat vnitřní kontinuita v podstatě u každé politické ideologie, ale je pravdou, že za posledních 200-250 let tyto ideologie prodělaly výrazný vývoj, proměnu a mnohé z nich dnes prosazují to, co ještě před sto lety odmítaly. Liberálové kdysi byli za malý, omezený stát a tradiční móresy křesťanské společnosti akceptovali, nyní jsou za rozsáhlejší stát a jeho „antidiskriminační" regulace společenského života a zároveň vyznávají morální a hodnotový relativismus. Konzervativci byli kdysi za vládu elit, teď jsou za reprezentativní demokracii proti trans-nacionálním levicovým elitám. Socialisté kdysi požadovali znárodňování a společenské (státní, kolektivní) vlastnictví, nyní soukromé vlastnictví a trh tolerují, ale akcentují přerozdělování atd. U všech ideologií však lze nalézt určitou kontinuitu, kontinuitu minimálně jednoho aspektu jejich přesvědčení, i kdyby ostatní své pozice postupně obměnily či opustily.

Není ideologie jako ideologie. Máme tendenci v naší západo- a středoevropské optice přisazovat i jakési hodnocení. Liberalismus, konzervatismus, socialismus jako klasické systémy, na nichž a z nichž žijeme. Pak je tu nacionalismus, který nám způsobuje nejeden problém, protože ho často hodnotíme jako zdroj konfliktů a válek 20. století. A pak jsou tu totalitní ideologie, se svými shodami a rozdíly. Existuje velký problém s různými vazbami ideologií a konkrétních politických režimů. Jako nejtvárnější se mi jeví socialismus, který byl schopen různých proměn vzhledem k vytváření myšlenkového prostředí u různých druhů režimů. Socialismus je stále živý i v našem prostředí. Jaké je Vaše základní hodnocení tohoto fenoménu? Jak se díváte na jeho životnost a schopnosti transformace?

Socialismus je velmi vlivná a úspěšná ideologie. Slibuje lidem materiální zajištěnost bez námahy, dřiny, výkonu, čistě na základě správné volby: vy, lidé A, volte nás, lidi B, do poslaneckých (a následně ministerských) pozic a my z těchto pozic zdaníme lidi C a takto získané bohatství přerozdělíme vám, lidem A, za což na oplátku vy budete i nadále volit nás, lidi B. Což je velice příjemné pro lidi A i B. Má to však minimálně dva „malé" praktické problémy. Zaprvé, ono přerozdělování není nutně od bohatých k chudým. Původní socialistickou myšlenkou bylo, aby stát vzal bohatství bohatým a dal ho chudým. Nechme teď stranou mravnost či správnost této myšlenky (já považuji za lepší pomoc chudým tu, když si ve svobodné prosperující ekonomice bohatství vydělají sami). Ale prakticky: když stát může brát bohatým a dávat chudým, proč by v praxi nemohl brát všem, bohatým i chudým, a dávat - komu vlastně? No přece těm politicky nejlépe zorganizovaným, ať už jsou bohatí či chudí! To je realita dneška: socialismus pro bohaté, či alespoň pro dobře politicky zorganizované, v podobě státních zakázek. A potom praktický problém druhý: proč by ti zdaňovaní lidé C, z jejichž příjmu či bohatství lidé B přerozdělují ve prospěch lidí A (ale i ve prospěch svůj, lidí B) měli zůstat v oné zemi, či alespoň své bohatství neinvestovat v zemi jiné, která je takto „něžně" progresivně nezdaňuje? Jinými slovy, nakonec nebude dost lidí C a jejich peněz na přerozdělování. To jsou dva praktické problémy socialismu bez ohledu na jeho případnou morálnost či nemorálnost.

Ještě zpět k nacionalismu. Nelze nepozorovat velikou generační změnu - u nejstarší generace, řekněme u sedmdesátníků, osmdesátníků, lze pozorovat něco, co bychom označili jako pozitivně chápané vlastenectví, určitý druh hlubokého citového vztahu k národu. U střední generace se to již vytrácí (je to tudíž i můj problém), u mladé generace to často není vůbec tematizováno. Navíc v důsledku poválečného evropského vývoje byl nacionalismus démonizován jako vyslovené negativum evropského myšlení a následného jednání. Dnešní situaci navíc komplikuje pokus o vytvoření evropského vlastenectví, zatím nepříliš úspěšný. Tedy - je nacionalismus vůbec ideologií? A co se s ním dnes děje, myslím v evropském prostředí?

Ano, nacionalismus je ideologií, a může být dokonce velice zhoubnou ideologií, i když samozřejmě nemusí. Klasickým příkladem byl polský nacionalismus, který vesměs v historii usiloval nejen o nezávislost Polska, ale i o ustavení řádu větší svobody, než byla na území okupačních mocností. Nacionalismus se může stát nepatriotickou, rozbíječskou ideologií, když štve proti spoluobčanům jiného etnika než vlastního, anebo když je více loajální vůči svému etniku v zahraničí než k vlastním spoluobčanům etnika jiného. Samozřejmě, může být i velice patriotický; záleží totiž na okolnostech. Proto je důležitější než nacionalismus podporovat patriotismus, tj. loajalitu vůči zemi, jejím institucím a obyvatelům, bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. Tedy loajalitu vůči zemi a jejímu politickému národu, nikoli etnickému. Mimochodem, zvolání „Jsem hrdý na to, že jsem Čech!", je stejně stupidní jako zvolání „Stydím se za to, že jsem Čech!". Člověk může být hrdý na vlastní skutky, zásluhy, a stydět se taky jen za skutky či hříchy vlastní, nikoli druhých. Naopak, adekvátní je patriotický, nikoli nacionalistický sentiment: „Jsem rád, že žiji v této zemi a chci, i v důsledku mých skutků, aby byla dobrým místem pro život."

V různých soupisech ideologií je možno nalézt některé, historicky vzato relativně mladé novinky, jako například „zelenou ideologii". Přiznám se k tendenci tento fenomén, o jehož existenci nepochybuji, poněkud nedoceňovat. Přece jen se mi zdá, že je to stále něco dílčího, co nezachycuje podobně jako klasické ideologie život člověka v jeho celku. Ale uznávám, že český příklad není příliš relevantní, například v Německu či jinde je zelená ideo­logie opravdu významným politickým podložím zřejmě nejen „zelených stran". Jak vidíte vývoj těchto specifických „novo-ideologií"?

Není pochyb o tom, že environmentalismus je ideologií, byť nemusí pokrývat všechny aspekty politického či společenského života lidí (i když ty radikální proudy o to usilují a končí u konvenční radikální levice - socia­listické či anarcho-komunistické). Můj názor je, že environmentalismus ve své umírněné podobě je naprosto legitimním a potřebným ohledem (který ovšem má být sloučen s jinými neméně legitimními ohledy), jenž chce chránit životní prostředí pro člověka. A tento ohled je inkorporován napříč politickým spektrem - od sociálních demokratů až po konzervativce. Na druhou stranu radikální environmentalismus, jenž člověka primárně nahlíží jako škodnou, jako nádor na těle planety a chce chránit životní prostředí před člověkem (nikoli pro člověka) a proti člověku - a tudíž požaduje např. redukci počtu obyvatel této planety - je antihumánním, nebezpečným proudem, jenž v sobě snoubí totalitní záměry s apokalyptickým pseudo-náboženským zápalem.

Podívejme se ještě důkladněji mimo hranice české kotliny. Už při letmém pohledu je zřejmé, že západní ideologie se dostaly poměrně snadno, ať již násilně, nebo pokojně, jistou intelektuální výměnou, přes evropské hranice. Je tu však možné pozorovat jisté deformace. Různou podobu ideologií můžeme vidět i v Evropě (například to pocítíme pokaždé, když vyjedeme do sousedního Polska), o to více je to zjevné v případě evropských hranic a mimo­evropského světa. Socialismus na Kubě, liberalismus v Rusku apod. To jsou příklady transpozice a akulturace evropských ideologií, přičemž na Kubě je to ideologie dvakrát „zalomená", přes sovětskou misi; v případě Ruska se lze ptát, zda tam vůbec liberalismus kdy byl, apod. Zajímá vás tato deformace či v jiném pohledu mimoevropský život evropských ideologií?

Ano, jako odstrašující příklad. Jako konzervativec jsem přesvědčen, že nepolitické (či před-politické) předpoklady jsou velice důležité pro úspěch nebo neúspěch daných politických koncepcí v jednotlivých zemích, kulturách či civilizacích. Myslím tím jednak převládající antropologii (koncepci člověka, osoby, její hodnoty ve společenském řádu), dále náboženství, zvyklosti, móresy či prostě očekávání od života.

Který ze zmiňovaných „před-politických" předpokladů považujete za nejvýznamnější a proč?

Jak kde, někde je to více náboženství (např. islámské země), jinde více zvyklosti, tradice (např. východní Asie), jinde zase móresy či prostě očekávání od života (např. Latinská Amerika či subsaharská Afrika). V podstatě se ale ve všech případech redukují na politicky relevantní otázky: Kdo je člověk? Co (kdo) je zdrojem jeho vnitřní hodnoty? Mají lidé vůbec nějakou vnitřní, objektivní hodnotu, anebo je jejich hodnota daná jen nahodilými faktory (etnikum, rodina, kmen, třída - do kterých se narodili; víra, kterou vyznávají; moc či bohatství, které si pro sebe dokážou /jakkoli/ zajistit)? Mají ostatní povinnost tu vnitřní hodnotu (pokud je) respektovat? Za jakých okolností? Kdy může člověk tu hodnotu ztratit? A tak dále. Např. ve společnosti, v níž zastávání „nesprávného" politického názoru nebo nesprávný etnický/rasový původ nebo odpadnutí od „pravé" náboženské víry znamenají ztrátu práv obecně - či dokonce práva na život konkrétně! - nejenže žádnou fungující liberální demokracii moc dlouho neudržíte (nastolíte-li ji vůbec), ale i jen stěží lze takovouto společnost označit za dobrou či humánní.

Jste znám jako komentátor zahraniční politiky, především politiky USA. Zajímala by mě ale jedna obecnější věc, totiž vztah ideologie a mezinárodní politiky. Spojené státy vyvážejí do určité míry se svou mocí i „demokratickou ideologii", možno-li se tak vyjádřit. Není to ale také jakési specifikum Západu, pravděpodobně dané historickými dozvuky křesťanských misií?

Částečně rozhodně, západní civilizace vždy měla misijní charakter, ale částečně je to taky dané přirozenou snahou režimů podporovat svůj typ režimu i v zahraničí - země se pak cítí bezpečněji, pokud je obklopena zeměmi se stejným typem režimu. Dělaly to již Atény i Sparta za peloponéské války, dělalo to proti-reformační katolické Španělsko v 16.-17. století, dělala to protestantská liberální Velká Británie v 19. století a dělaly to i Spojené státy během studené války a po ní. S tím, že v době studené války podporovaly obecně antikomunistické režimy, ne nutně jen ty demokratické. Určitý vrchol podpory demokracie jako formy vlády v zahraničí jsme zaznamenali v letech 2001-2008 během vlády prezidenta George W. Bushe, ale ne příliš optimistické výsledky této podpory v arabském/islámském světě vedou dnes Američany spíše k únavě z podpory demokracie. Ta únava má podobu neo-realismu u demokratů v podobě prezidenta Baracka Obamy a podobu jestřábího postoje „zaútočte na nás nebo spojence a je s vámi konec - a s žádným budováním demokracie u vás se pak už zdržovat nebudeme" u republikánů či Tea Party. Ale je pravda, že západní podpora demokracie pro demokracii samotnou je jakousi ­sekularizací (a častokrát zapomínáním na realitu dědičného hříchu) původně křesťanských misií či židovského projektu tikkun olam. Pokud není doprovázena prozíravostí a budováním institucionálních základů ústavního, svobodného režimu, může být hodně naivní.

Zpět do České republiky a k jejímu vývoji po roce 1989. Zachytil jsem v posledních letech velmi tvrdou kritiku, především u intelektuální elity, něčeho, čemu se říká neo­liberalismus. Nechtěl byste vystihnout tento pojem a případně i charakterizovat onu kritiku, její silnější i slabší stránky? Existuje vůbec nějaká kritika neoliberalismu „zprava"?

Pod pojmem „neoliberalismus" myslí ti jeho kritici, kteří tento termín používají, čistý klasický liberalismus, tedy omezený stát a svobodné tržní hospodářství neboli kapitalismus. Problém je však ten, že žádný „neo­liberalismus" (či klasický liberalismus, což je termín, který já preferuji) v Evropě (či ve světě) po roce 1989 nebyl. Naposledy byl v Evropě před první světovou válkou, tedy před 100 lety. To, co máme po pádu komunismu, není tržní liberalismus, nýbrž smíšená ekonomika se silnou rolí státu a populace navyklá na státní péči a pomoc - např. v podobě státních sociálních, zdravotnických a důchodových systémů. Ta očekávání západní populace jsou přitom výrazně etatistická. Po finanční krizi, jež udeřila na podzim 2008 a svým způsobem trvá dodnes, když se ukázalo, že obyvatelstvo Západu si žilo nad poměry (s trochou nadsázky: prvních 30 let života se stát o vás stará a platí vám školné, pak 30 let pracujete a platíte daně a pak dalších 20 let žijete ze státních důchodů, tedy z 80 let života 50 let čerpáte dávky a jen 30 let platíte daně...) a vlády začaly přijímat úsporná opatření, levicoví kritici těchto úsporných opatření a fiskální zodpovědnosti začali křičet: „To neoliberalismus, případně neo-liberálové chtějí zničit sociální stát!" Nikoli, oni „neo-liberálové" by se sociálním státem žádný problém neměli, ale skutečnou příčinou krize sociálního státu je demografická imploze Západu. Sociální stát je udržitelný tehdy, když jeden rodičovský pár má (v průměru) minimálně dvě děti. Pokud má 1,2 dítěte (ČR) nebo 1,4 dítěte (EU), pak je sociální stát pochopitelně neudržitelný (bez masové imigrace, která ale tento problém neřeší, neboť princip slučování rodin způsobí, že kromě imigrantů, jež pracují a platí daně, přijedou i jejich rodinní příslušníci, jež nepracují a daně neplatí). A co je příčinou demografického propadu Západu? Sekularizace. Lidé sekularizovaní mají v průměru méně dětí než lidé religiózní (a u těch religiózních, ať už jsou náboženství jakéhokoli, ti vlažně, liberálně věřící mají v průměru méně dětí než ti ortodoxně, hluboce věřící). Takže chce-li levice - sociálně-demokratická, socialistická, komunistická, anarchistická či i ta křesťansko-sociální - vinit něco z krize a „demontáže" sociálního státu, může za to nikoli onen bájný, mýtický „neoliberalismus", nýbrž sekularizace a neochota mnohých mít více dětí.

Sekularizace je proces, který je ze své podstaty asi ambivalentní. Nejsem si úplně jist, že za úbytkem počtu dětí stojí výhradně tento jev. Ale budiž. Jako ideologie je však označován tzv. sekularismus. Není reakcí na úpadek náboženství a jeho negativní projevy? Nebo ještě obecněji: Dá se ideologiím rozumět bez jejich „kontextu", tedy bez vědomí, na co reagují, proti čemu bojují? Jsou to ideje, které někdy šílí, abych parafrázoval Chestertona?

Sekularizace je proces, který historicky iniciovalo křesťanství - tím, že odbožštilo stát a společnost. Odbožštění státu a vládce provedli již staří Židé (ne-li Bůh samotný předáním Desatera na hoře Sinaj), ale křesťanství šlo ještě dál tím, že stanovilo hranici mezi tím, co patří Bohu a co císaři, oddělilo sféru světskou a sféru duchovní (které i u starých Židů byly v těsnější jednotě). Naopak, totalitarismy 20. století lze vůči křesťanství vnímat i jako pokusy o re-divinizaci státu, společnosti, vůdce atd. Sekularizace coby odbožštění státu, společnosti, národa, vladaře byl a je jev naprosto pozitivní, ale něco jiného je sekularizace v její druhé fázi, pokusu o odnáboženštění člověka a společnosti, tedy o ateizaci. Tomu by se asi mělo patřičněji říkat sekularismus než sekularizace, máte pravdu. Ideologie sekularismu, která chce nejen odluku státu od partikulárních náboženských konfesí a denominací, ale i vytlačení náboženství z veřejného prostoru, ze společnosti, vlastně usiluje o její de-religionizaci. A jako taková je tato ideologie dosti agresivní - požaduje např. zákaz náboženských symbolů na veřejném prostoru a jejich odstranění z něho, často i dětinsky směšně, byť fanaticky zároveň. Tedy sekularismus neusiluje o náboženskou svobodu, nýbrž o náboženskou nesvobodu: náboženská svoboda je svoboda každého náboženství ve veřejném prostoru, leč privilegování státní mocí žádného; snaha o odnáboženštění veřejného života je úsilím proti náboženské svobodě náboženských denominací všech a privilegováním víry jediné: té militantně ateistické. Možná onen vypjatý sekularismus kdysi byl reakcí na negativní projevy náboženství propojeného se státní mocí, ale nyní, kdy církve a náboženské obce nemají na Západě ve svých rukou moc státu a za posledních 70 let byly hlasem na obranu lidské svobody a důstojnosti proti totalitním státům, režimům a ideologiím, je sekularismus čistě iracionální nenávistí a fobií - religiofobií obecně a christofobií konkrétně.

Jste znám jako vášnivý obhájce svobody. V evropském prostředí ovšem tradičně konkuruje svobodě něco, co bych označil jako „jistota" či preference „pocitu zabezpečenosti". Svoboda je možná vnímána jako nebezpečí, vystavení se nebezpečí, určité vycházení do nejistoty? Vnímáte to také tak?

Ano, je to přesně tak. Opačnou stranou mince „svoboda" je „odpovědnost" a maximální možná svoboda je zároveň maximální možnou odpovědností za své jednání, své skutky, své volby, svůj život, osud, ale i osud vlastní rodiny. A to je pro mnohé lidi nepříjemné. Skutečně svobodymilovných bylo v lidských dějinách vždy málo a za úspěch či přežití svobody mohly častokrát nejen hrdinství hrdinů, krev mučedníků či prozíravost státníků, ale i náhoda a štěstí - anticky bychom to mohli nazvat bohyně Fortuna a křesťansky božská Providentia. Tj. úspěch a přežití svobody není něco předem daného, zajištěného, ale je to něco velice nesamozřejmého, vzácného. Jak říkával Ronald Reagan: „Svoboda je od porážky vzdálena vždy jen jednu generaci." Ano, svoboda je zajištěna dopředu vždy jen na jednu generaci - tu, která si ji zajistí a ochrání a udrží. Úkol opět a opět chránit svobodu je úkolem vždy pro každou novou a novou generaci. Úkolem věčným.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2012.


Studie

Kandidátské saky PACy

Jak se změnilo financování prezidentské volební kampaně v USA prostřednictvím politických akčních výborů

Jan Kust

Letošní prezidentské volby v USA budou přelomové ledasčím. Pokud obhájí svůj mandát stávající prezident Barack Obama, bude mít nejen - dle svých vlastních slov - v druhém období „volnější ruce", ale bude pokračovat i jeho liberálně-levicová politika. Pokud vyhraje Mitt Romney, vystřídá dosavadního prezidenta v úřadě politik, kterého kamera možná až tolik nemiluje, ale který v tuto chvíli svým profilem zřejmě nejlépe vystihuje prototyp politika, kterého je současná Grand Old Party (republikáni) s to vyslat do boje o prezidentský úřad a který by mohl být volitelný jak pro její konzervativní křídlo, tak pro nezařazené. Na pozadí souboje těchto dvou mužů probíhá ale i jiné klání. Minimálně stejně zajímavé a mnohem méně přehledné. Letošní prezidentské volby v USA budou totiž první, jež budou ovlivněny rozhodnutím Nejvyššího Soudu USA ve věci „Citizens United". Rozhodnutím, které umožnilo téměř neomezenou kumulaci příspěvků jednotlivců i organizací do tzv. politických akčních výborů (political action committee, PAC). Ty pak mohou vybrané prostředky vložit do volebního boje na podporu některého z kandidátů.

PAC je taková organizace, která aktivně provádí agitaci za (ne)zvolení politických kandidátů, uspořádání lidových hlasování či (ne)přijetí určitých právních norem, a za tímto účelem přijímá a vydává finanční prostředky. Přitom musí být zaregistrována u Federální volební komise (Federal Election Commission, FEC), a to na základě federálního zákona o předvolebním boji z roku 1971.

Na první pohled se tento aspekt volebního boje nezdá ani důležitý, ani zajímavý, ale je tomu přesně naopak. Právě tento tok peněz, který navíc není příliš průhledný, může hrát významnou roli nejen v předvolebním boji, ale i po něm. Česká republika s obdobným financováním stran či konkrétních kandidátů zkušenosti nemá, možná ale právě proto je pro nás účelné sledovat vývoj v jiných zemích a vzít si z něj ponaučení.

Tento článek si klade za cíl popsat financování volební kampaně v USA prostřednictvím nezávislých politických výborů a těles jim podobných, popsat změny, kterými tato oblast nedávno prošla, a posoudit jejich dopad a význam pro volební rok 2012.

Existence organizací, zájmových sdružení, společností či jednotlivců, kteří podporují politiky, ať již finančně či personálně, aniž by se chtěli či mohli stát sami volenými zástupci lidu, je zjevně nedílnou součástí demokratické společnosti. I v USA má dlouhou tradici existence tzv. PACů. Celou éru a rozvoj PACů můžeme ve zkratce rozdělit na období před Citizens United a po něm.

První novodobý PAC byl zformován v roce 1944 k podpoře znovuzvolení tehdejšího prezidenta F. D. Roosevelta Kongresem průmyslových organizací (Congress of Industrial Organizations, CIO). CIO byl a dodnes je odborovou centrálou pracovníků v průmyslu, ovšem tehdejší zákonodárství USA odborům zakazovalo přímou podporu jednotlivým kandidátům a jednotlivcům umožňovalo dary pouze do určité výše. Z tohoto důvodu se CIO rozhodl vyzvat své členy, aby posílali příspěvky na financování prezidentské kampaně FDR, jak se F. D. Rooseveltovi říkalo, zvláštnímu výboru, který jich pak měl v tomto smyslu užít k podpoře znovuzvolení tehdejšího prezidenta. Tato myšlenka se stala natolik úspěšnou, že již o dva roky později byly odborářské PACy aktivní i při volbách do Kongresu.

Od šedesátých let minulého století se formování PACů ujaly i jiné organizace než odbory - svazy zaměstnavatelů, zájmová sdružení či občanské iniciativy - zčásti v reakci na činnost odborů, zčásti zcela nezávisle. V 80. letech pak přispěchali se svou iniciativou i samotní vrcholní politici, kteří zakládali své vlastní tzv. vedoucí PACy (viz níže). Od té doby, alespoň soudě dle údajů FEC, PACů neustále přibývá a plyne přes ně stále více finančních prostředků. Nikdy to však nebylo více než právě letos.

Druhy PACů

V zásadě můžeme rozlišit 5 druhů PACů - 2 základní a 3 doplňkové.

Oddělené odloučené fondy (Separate Segregated Funds, SSF, popř. Connected PACs, tj. Propojené PACy) a Nepropojené politické akční výbory (Non-connected PACs, NPAC)

Byť se to možná ze samotného pojmenování, které je především v překladu trochu zavádějící a těžkopádné, nezdá, je mezi těmito druhy PACů zásadní rozdíl. SSF totiž jsou jaksi „přidruženy" k zakládající organizaci, ať již to jsou odbory, zaměstnavatelské svazy či jakékoliv jiné sdružení, které jim pak může financovat administrativní zázemí a organizační chod z vlastních prostředků, aniž by tyto prostředky byly vykazovány jako příspěvky do SSF. Tato výhoda financování skrze zakládající organizaci má ovšem omezení v tom, že SSF smí vybírat příspěvky pouze od omezeného počtu subjektů. Většinou se jedná o členy zakládající organizace, ať již jde o individuální odboráře, zakládající svazy či svazy jejich členů/akcionářů. Pouze dvakrát ročně mohou přijmout finanční příspěvky odjinud, navíc pouze od omezeného počtu přispěvatelů.

NPAC naopak funguje de facto sám. Není propojen s žádným zakládajícím subjektem, který by jej sponzoroval, a jeho financování není možné jinak než z dobrovolných příspěvků „zvnější". Na rozdíl od SSF však přispěvatelé do NPACu nejsou skupinou téměř nikterak početně omezenou. Rozdíl je také v tom, které výdaje musí SSF a NPACy prokazovat FEC. SSF tak například nemusí prokazovat náklady, které na jeho činnost platí zakládající organizace, zatímco NPACy, vzhledem k tomu, že takovouto zakládající společnost nemají, musí vykazovat veškeré výdaje včetně administrativních. Název SSF dále musí odkazovat k názvu zakládající organizace, což názvy NPACů přirozeně nemusí. Odlišná je také lhůta pro nahlášení založeného SSF či NPACu: zatímco SSF musí být FEC nahlášen do 10 dnů od založení, NPAC musí být nahlášen do 10 dní poté, co přijal určitý obnos finančních prostředků.

Vedoucí PACy (Leadership PACs, LPAC)

LPACy jsou zajímavým poddruhem nepropojených PACů. Zatímco většina z ostatních PACů je spojena s organizací či ideovou základnou, LPACy jsou jiné. Jsou to NPACy spojené s konkrétním kandidátem a jím založené, ovšem nikoliv za účelem sponzorování jeho vlastních aktivit. (to by ani nebylo možné vzhledem k omezením, o kterých bude dále řeč). Místo toho prostřednictvím LPACů politici z vyšších postů podporují své stranické kolegy či strany v jejich volebním boji a propagují aktivity jiných.

Tento druh PACů se plně rozvinul na přelomu století a byl dle údajů FEC nejrychleji rostoucím segmentem celého spektra PACů. Pokud se podíváme na důvody, proč tomu tak je, je jejich vysledování poměrně jednoduché. V USA smí politické strany vynakládat na volební boj pouze omezené finanční prostředky; i příjem peněz mají podstatně omezen. Jak již bylo naznačeno výše, PACy měly od počátku tu výhodu, že nebyly výší svých výdajů nikterak limitovány - co obdržely, mohly i využít. LPACy tak mohly obejít omezení daná politickým stranám.

LPACy v sobě tedy spojují výhody PACu s jakýmsi vedlejším efektem pro svého představitele/zřizovatele, neboť je to on, kdo určuje jejich využití; nejenže prospívá kampaním svých spolustraníků, ale samozřejmě i své domovské straně, a utvrzuje tak vlastní postavení navenek i dovnitř. LPACy jsou využívány především na federální úrovni, a byť je jistý rozdíl mezi LPACem užitým expressis verbis pouze na podporu jednotlivých, předem určených kandidátů a LPACy k neadresné, plošné podpoře všech kandidátů, mají shodné to, že obdobně jako nepropojené PACy mohou LPACy získávat podporu u široké veřejnosti a příspěvky nemusí být nutně finančního rázu (resp. formou příspěvků; v úvahu přichází i půjčky, poskytování služeb či materiálu ap.).

LPACy jsou (resp. do boomu SuperPACů, o kterých ještě bude řeč, rozhodně byly) z mnoha důvodů nejkontroverznějším, ale také nejrychleji rostoucím poddruhem PACů. Důvod první, pro který se LPACy staly mezi čelnými představiteli obou nejsilnějších stran v USA tak populárními, byl zjevný na první pohled - byly a jsou propojeny přímo s určitým jedincem, kterému finanční síla jeho vlastní organizace dodává váhu ve vnitrostranickém boji. Druhý důvod již tak zjevný není. LPACy v zásadě nesmějí být použity ve prospěch svého zřizovatele; nesmí tedy podporovat volební kampaň politika, který stojí v jeho čele. Toto pravidlo navozuje dojem, že LPAC je oddělen od politického života svého zakladatele, ale v praxi je tomu často naopak. Pokud pomineme možnost recipročních zásahů LPACů mezi sebou navzájem, i pravidlo o oddělenosti LPACu a jeho zřizovatele je pouze relativní. Z finančních prostředků LPACu totiž nemůže být financována kampaň, ale může svého zřizovatele podporovat nepřímo - úhradou cestovních nákladů, konzultací, sociologických průzkumů, přednáškových turné ap. Skandálů kolem zneužívání LPACů vypuklo již několik a nevyhnuly se ani některým z hlavních představitelů obou nejsilnějších politických stran, ve většině případů však postihy za jejich zneužití nebyly příliš vysoké.

Zahraniční PACy (Foreign-connected PAC, FPAC)

Dalším poddruhem PACů jsou tzv. FPACy. Přestože se na tomto označení (vyčlenění zvláštní skupiny) literatura neshoduje, pro účely tohoto shrnutí je lze považovat za samostatný poddruh propojených PACů.

Zlatým pravidlem jakéhokoliv sdružování a financování prostřednictvím PACů je pravidlo amerických zdrojů, tj. že zdrojem financování mohou být pouze příspěvky od Američanů (fyzických i právnických osob). FPACy jsou však jistou výjimkou z toho pravidla - a zadními vrátky pro „mezinárodní financování" politické kampaně v USA. FPACy totiž zakládají společnosti, které nejsou americké, ale mají na území USA své dceřiné společnosti či zastoupení. Zahraniční společnosti od svých amerických zaměstnanců či partnerů mohou vybírat příspěvky a ty poté využít v (ne)prospěch konkrétních politických kandidátů. Zásada amerických zdrojů je tak na první pohled dodržena, neboť přímé příspěvky skutečně pocházejí pouze od občanů USA či držitelů zelených karet, ovšem stejně jako ostatní PACy i FPACy musí zveřejňovat pouze přímé přispěvatele. Což v konečném důsledku znamená, že původ finančních prostředků a jejich tok od prvotního až k přímému přispěvateli nemusí být vždy zřejmý.

Zajímavostí FPACů je to, že zatímco v začátcích byly využívány především ve prospěch kandidátů republikánů, nyní se celkové skóre vyrovnává. Pro celkový přehled existuje několik webových stránek, které výši příspěvků jednotlivých FPACů a jejich zdroje sledují. Nejaktivněji si na tomto poli pochopitelně počínají finančně nejsilnější společnosti, především z Evropy, např. BAE Systems či Anheuser-Busch.

Super PACy (Super PACs, SPAC)

Zřejmě všechna nedávná americká prezidentská volební klání si prošla fází, ve které se řešila jejich nákladnost. To letošní je výjimečné tím, že o jeho financování se začalo hovořit doslova roky předtím, než skutečně začalo. Hlavním důvodem zjitřené debaty jsou především tzv. SuperPACy (pojem poprvé použila Eliza Newlin Carney, oficiálně se jmenují Independent Expenditure-only Committees, tedy nezávislé výbory určené pouze pro financování kampaně). SPACy jsou vlastně podruhem PACů, kterým je umožněno vybírat a utrácet neomezené množství finančních prostředků na politické kampaně, přičemž některé neziskové organizace, které jim přispějí, nemusejí dále odtajňovat zdroje těchto příspěvků. IRS (americký orgán daňové správy) rozlišuje v zásadě tři druhy neziskových organizací, které vyjmenovává v § 501 (c) zákona o daních a daňových výjimkách. A jsou to právě neziskové organizace, které spadají mimo jiné pod ustanovení § 501 (c) (4), které nemusejí dále uvádět své přispěvatele (formálně se jedná o neziskové organizace především typu občanských sdružení, jež vybrané příspěvky musí věnovat výhradně na podporu sociálně slabších vrstev).

Do SPACu tedy mohou být neomezeně (co do výše či původu) vkládány finanční prostředky a ty pak volně použity k financování kampaně v (ne)prospěch jednotlivce či společenského tématu. Jejich prakticky jediným omezením je nedovolená přímá podpora kandidátovi, za nímž stojí (ve formě přímé dotace) nebo koordinace aktivit SPACu s podporovaným kandidátem či jeho volebním týmem (proto, aby se tomuto pravidlu „obrousily hrany" se jednateli SPACů začasté stávají lidé, kteří dříve pro podporovaného kandidáta pracovali). Příspěvky do SPACů mohou být anonymní - příspěvek je buď „filtrován" přes neziskovou organizaci, které SPACy za tímto účelem zakládají, nebo může být předán prostřednictvím obdoby naší společnosti s ručením omezeným -, přičemž SPACy si mohou vybrat, zda své přispěvatele, u kterých je to povinné, budou nahlašovat měsíčně či čtvrtletně (a v některých případech v ještě delších intervalech), tedy zda jejich jména zůstanou anonymní ještě dlouho poté, co jejich příspěvky byly dávno využity.

Soudní spory

Existence SPACů byla v zásadě umožněna rozhodnutím Nejvyššího soudu USA ve sporu mezi neziskovou organizací Citizens United a FEC (Citizens United v. Federal Election Commission, 558 U.S. 50 /2010/) a rozhodnutím Odvolacího soudu Washingtonu D.C. ve věci Speechnow.org v. FEC. V prvním sporu šlo o to, že FEC zakázal aktivitu společnosti Citizens United, která spočívala ve vysílání snímku Hillary: The Movie, jenž kritizoval někdejší senátorku Hillary Clintonovou, a to poukazem na to, že nebyla dodržena lhůta 60 dní klidu před volbami pro takové aktivity, jak je vymezeno §203 zákona McCain-Feingold Act z roku 2002. (Produkce filmu přitom souvisela s uvedením snímku Michaela Moora Fahrenheit 9/11, který jako politickou agitaci v předchozích volbách napadla právě organizace Citizens United a neúspěšně se na FEC dožadovala jeho stažení.)

Mezi členy kolegia Nejvyššího soudu USA se utvořila majorita (5-4) ve prospěch organizace Citizens United a původní rozhodnutí mělo konstatovat pouze to, že snímek Hillary: The Movie a jeho distribuce zákon neporušily. Konečné rozhodnutí šlo ale nad rámec uvedeného prostého konstatování, neboť se postavilo nejen proti omezení svobodně vyjadřovat svůj názor, ale i proti omezení svobody slova právnických osob. Napříště tedy tyto společnosti nesmějí být omezovány, chtějí-li podpořit politickou vizi některého z kandidátů či vyslovit své politické přesvědčení. Nejvyšší soud USA ve svém rozhodnutí také prohlásil, že neexistuje případná korupční spojitost mezi aktivitami těchto korporátních organizací a politickou reprezentací země, tj. že při oddělení přímého styku je možnost quid pro quo akcí a reakcí vyloučena.

Rozhodnutí Odvolacího soudu Washingtonu D.C. (ve věci Speechnow.org v. FEC) pak pokračovalo ve směru vytyčeném rozhodnutím předchozím. Nezisková organizace Speechnow.org se dovolávala toho, že je protiústavní, když je jí coby nezávislé organizaci zakazováno získávat neomezené prostředky a ty pak využívat při svobodném vyjadřování svého názoru. Navíc odkazovala na protiústavnost toho, že musí odhalovat každého přispěvatele, který jí přispěje, neboť - jak bylo potvrzeno i rozhodnutím ve věci Citizens United - zde nevzniká prostor pro korupci, a tudíž ani důvod znát jednotlivé přispěvatele. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uznal, že neexistuje žádný protikorupční vládní zájem limitovat příspěvky nezávislé organizaci, a že tudíž limity omezující příjem takových příspěvků porušují první dodatek ústavy USA, který zaručuje všem právo na svobodný názor, a to nejen Speechnow.org jako takové, ale i jejích jednotlivých přispěvatelů. Odvolací soud však neuznal argumentaci Speechnow.org ve věci absolutní anonymity přispěvatelů a vyhodnotil dosavadní pravidla pro zveřejňování přispěvatelů do všech druhů PACů za ústavní.

Obě uvedená rozhodnutí tedy stanovují, že pokud se nějaká organizace zaregistruje obdobně jako jakýkoliv jiný PAC, může přijímat prakticky neomezené množství prostředků, zčásti i od anonymních dárců, a může je též bez omezení vynakládat na své aktivity, pokud nebudou navázány na činnost kandidáta, kterého SPAC podporuje.

Důsledky

Důsledky existence SPACů pocítíme především v závěru letošního roku při prezidentské volbě, kdy bude jejich aktivita nejvíce vidět. Už teď je ale jasné, že jejich existence má zásadní vliv na celou volební kampaň. Dosavadní prezident Obama bude téměř jistě prvním prezidentem v novodobé historii USA, který pro své znovuzvolení bude mít „k dispozici" (nesmíme zapomínat na striktní oddělení SPACů a kandidátů) celkově méně finančních prostředků než jeho konkurent. Nová pravidla volebních kampaní se ostatně projevila již v průběhu primárních voleb Grand Old Party - každý z kandidátů byl zaštítěn různě silným SPACem, který vlastní aktivitou přispíval k jeho podpoře. Mitta Romneyho podporoval nejsilnější z nich - Restore Our Future. A SPAC podporující Newta Gingriche Winning Our Future byl údajně dokonce finančně silnější než Priorities USA Action podporující Baracka Obamu (v červnu se totéž podařilo i SuperPACu podporujícímu Mitta Romneyho; dokázal nasbírat více než třikrát tolik přípěvků než jeho Obamův konkurent).

Samozřejmě, že není možné na základě těchto odhadů detailně vyhodnocovat prostředky, kterými oba kandidáti disponují. Nezapomínejme také, že Barack Obama své příznivce vyzývá, aby podpořili jeho kampaň přímo, nikoliv prostřednictvím SuperPACů. Pravda je ovšem ta, že finanční síla bude tentokrát zřejmě na straně republikánů. Žádný z kandidátů volby neprohraje kvůli nedostatku peněz - sám Obama při předchozích volbách nastavil rekord ve vybírání a utrácení prostředků na svou kampaň -, přesto jde dosavadnímu prezidentovi o to, aby udržel rozdíl mezi finančními prostředky na kampaň na přijatelné úrovni. Aby jej deficit příliš nehandicapoval.

Zajímavá je také struktura přispěvatelů do jednotlivých SPACů. Jejich přispěvateli totiž ze značné části nejsou společnosti, podniky či (v mezích možností) nadnárodní subjekty, ale jednotlivci, kteří chtějí svým příspěvkem konkrétně pomoci kandidátovi, jenž nejlépe zastupuje jejich životní postoj a ideály. Například majitel několika kasin a podnikatel Sheldon Adelson vydal na podporu republikánských kandidátů již přes 30 milionů dolarů. Celkově se pak odhaduje, že více než 85 % příspěvků do SPACů vyšších než 500 000 dolarů pochází od jednotlivců.

Závěr

Kdo letošní prezidentské volby v USA vyhraje, bude jasné až za pár měsíců. Už teď lze ale konstatovat, že způsob jejich financování se nenávratně změnil. Z výkazů FEC je jasné, že náklady na předvolební kampaně neustále rostou. Nynější prezident Obama nasbíral pro svůj minulý volební boj podle odhadů rekordních 747 800 000 dolarů. Většinu těchto příspěvků tvořily příspěvky ve výši 200 dolarů a nižší. Dle FEC tvořila tato skupina přes 50 % celkových příjmů.

Ve „vlastních zdrojích" obou kandidátů zřejmě letos tak výrazný rozdíl jako v minulém volebním cyklu nebude, o to větší důraz ale bude kladen na financování mimo tyto zdroje, tedy formou SuperPACků. Dle některých odhadů, a v tuto chvíli skutečně nemáme k dispozici více, se ve všech SuperPACích dohromady již v současné chvíli nakumulovalo zhruba stejné množství peněz, jimiž v předcházejících volbách disponoval neúspěšný kandidát Republikánské strany senátor John McCain.

Fakt, že se financování volebních kampaní změnilo, naznačily již některé výsledky (a průběh) státních voleb. Nejčastěji se tento posun demonstruje na výsledcích opakovaných voleb na post guvernéra státu Wisconsin. Tamní guvernér Scott Walker, podporovaný konzervativním hnutím Tea Party, svým plánem na škrty ve státním rozpočtu a omezením některých pracovněprávních práv státních zaměstnanců vyvolal reakci odborových hnutí, jež iniciovala petici, kterou podepsalo více než 900 000 obyvatel státu Wisconsin a na jejímž základě došlo k vyvolání tzv. recall elections. Na toto obnovené volební klání se vydalo zdaleka nejvíce peněz v historii státu, zhruba dvojnásobek oproti předchozí volební kampani, a mezi kandidáty se projevil propastný rozdíl ve „vlastních finančních zdrojích". Obhajující guvernér měl k dispozici odhadem 30,5 milionů dolarů oproti 4 milionům vyzyvatele, demokrata Toma Barretta (odbory na podporu svého kandidáta vydaly odhadovaných 20 milionů dolarů, přesto byl demokrat „podfinancován"). Dvě třetiny příspěvků na volební kampaň republikánů navíc přišly ze zdrojů mimo stát Wisconsin, což z ní udělalo jakousi „laboratoř" pro celostátní volby.

Přes všechny otázky, které volební klání ve Wisconsinu vyvolalo (jak by volby dopadly bez vlivu peněz s původem mimo tento stát, jak by financování vypadalo bez rozsudku Citizens United ap.), zůstává jasným výsledkem to, že guvernér Scott Walker je jediným z dosavadních tří guvernérů, jemuž se v obnovených volbách podařilo svůj post obhájit. (Prvním neobhájivším byl guvernér Lynn J. Frazier ze Severní Dakoty v roce 1921, druhé obnovené volby proběhly v Kalifornii v roce 2003 a Graye Davise po nich v úřadě vystřídal Arnold Schwarzenegger.) Daný fakt naznačuje také to, že se změnilo i postavení odborů. Byly to ony, kdo přišel s myšlenkou PACů a podpory jednotlivých kandidátů jako první. Nyní jsou odbory jen jedním z mnoha hlasů - a díky vstupu neomezených příspěvků do této finanční hry zdaleka ne hlasem nejsilnějším.

Autor působí jako právník/compliance specialista ve veřejném sektoru a dlouhodobě se věnuje právu EU, mezinárodnímu právu a ústavnímu právu.


Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě

Anonymní tomisté

Když obecné dobro naráží na praktickou politiku

Konrad Janowski, Michał Łuczewski

Obecné dobro bylo po staletí něčím samozřejmým. I když nebylo nikde k nalezení, nikdo nezpochybňoval, že přece jenom někde existuje. Klasická i křesťanská tradice říkaly jedním hlasem: cílem lidského života je dobro, které stojí jak nad dobrem jedince, tak nad úhrnem takovýchto dober. Osvícenství, které v mnoha ohledech odkaz Athén a Jeruzaléma opustilo, v této věci nejenže nic nezměnilo, ale naopak učinilo obecné dobro - vedle obecné vůle a demokratické metody - jedním ze tří pilířů své koncepce politiky. Jean-Jacques Rousseau pouze přizpůsobil staré koncepce novým podmínkám. Teprve 20. století začalo pojem „obecného dobra" dekonstruovat, přičemž v duchu Josepha Schumpetera poukazovalo na základní problém s jeho definicí i na jistou absenci realismu (reálná politika přece - jak všichni víme - o obecné dobro nijak neusiluje).

Moderní politologie se tak oprostila od mlhavého a utopického „obecného dobra" a také od - neméně mlhavé a utopické - „obecné vůle". V rozboru politických systémů se omezila na poslední pilíř osvícenské vize politiky: na způsob volby politické reprezentace. Ba co víc, onen způsob je - dle Schumpeterova návodu - analyzován stejně, jako bývá analyzován souboj výrobců (politiků) o klienta (voliče). Nakonec bylo obecné dobro zavrženo v koncepcích, formulovaných např. Samuelem Huntingtonem v klasickém díleTřetí vlna demokratizace nebo ze zcela jiné perspektivy Carlem Schmittem v Pojmu politična. Protože však příroda nesnáší prázdnotu, vytlačené se vrací, jenom v nových, zpočátku nerozeznatelných podobách. Čím jiným by byl „sociální kapitál", ne-li doplněním ekonomické teorie demokracie o aspekt společenství? Robert D. Putnam je novým Jean-Jacquesem Rousseauem.

Polské politické myšlení tento obecný vzorec do značné míry následuje. Ve starším polském politickém myšlení byla idea obecného dobra neustále přítomna - v republikanismu I. Rzeczpospolité (který ji ovšem omezoval na občany, tedy šlechtu), v barské konfederaci, v Ústavě 3. května či v romantismu (které zobčanšťovaly rolnictvo), v pozitivismu, ve II. Rzeczpospolité i v Polské lidové republice. Poslední desetiletí však přinesla dekonstrukci této idey, a to natolik hlubokou, že se neobnovila. Ačkoliv všichni mluví o sociálním kapitálu, nestal se „polskou ideou", za níž by občané šli, jen dalším prvkem byrokratického diskursu. Máme tedy své Schumpetery, nezískali jsme však ještě Roberta Putnama.

Obecná „Solidarita"

Jadwiga Staniszkis, pronikavá pozorovatelka polské politické scény, rozlišila s odvoláním na teologické pojmy dva základní přístupy k oblasti morálky: tomistický (který předpokládá, že dobro existuje nad lidskými volbami a je na nás, abychom je našli) a nominalistický (který tvrdí, že dobro vyplývá se souhrnu našich voleb - je tím, co tvoříme, ne tím, co odhalujeme). Podle této polské socioložky Polsko nikdy neprošlo nominalistickým přelomem, proto jsou všichni Poláci anonymními tomisty. Dokladem toho prý byla například revoluce Solidarity, která obecné dobro znovu odhalovala. Pokud je ovšem politické společenství mělo odhalit, nemohlo je utvářet k vlastnímu obrazu, nýbrž se muselo k jeho obrazu proměnit, to znamená obrátit.

Kazatel Solidarity, jeden z nejvýznamnějších polských filozofů kněz Józef Tischner vystihl onu konverzi nezapomenutelnými slovy: „Chceme být národem sjednoceným, ne však ve strachu. Chceme, aby nás sjednocovala naše nejprostší lidská povinnost. Prožíváme dnes neobvyklé chvíle. Lidé odhazují masky, vycházejí z úkrytu, ukazují svou pravou tvář. Zpod nánosů a zapomnění se na povrch dere jejich svědomí. Jsme dnes takoví, jací jsme doopravdy. Věřící jsou věřícími, pochybující pochybujícími a nevěřící nevěřícími. Nemá smysl hrát cizí role. Každý chce být osloven svým pravým jménem."

Obrátit se - coby národ - nedokážeme z vlastních sil. Když Tischner z fenomenologické perspektivy analyzoval solidaritu, poukazoval na tři její ustavující prvky. Za prvé se solidarita rodí na popud jiného člověka, který se k nám obrací o pomoc. Ale protože slovo může být vždy odmítnuto, potřebujeme další prvek: svědomí. „Skutečná solidarita je vždy solidaritou svědomí." Svědomí nás ovšem může šálit, nebo je sami můžeme zneužít. Svědomí není jiným pojmenováním egoismu, ale místem, v němž se projevuje dobro i zlo. Pokud je máme správně rozpoznat - a to je třetí prvek - musí naše poznání pocházet od Boha, protože jenom On nás chrání před sebeklamem, jedině On může probudit naše svědomí a způsobit, že vůbec budeme chtít je mít. V konečném důsledku tedy vychází najevo, že solidarita je odpovědí na Boží výzvu.

Právě takovou Boží výzvu, která hýbe naším svědomím, viděl Tischnerův žák, jeden z nejzajímavějších současných polských filosofů Zbigniew Stawrowski, v první pouti Jana Pavla II. do Polska: „Papežova pouť, krom všech dalších svých souvislostí a rovin, probudila v Polácích vědomí oné důstojnosti, která je každému člověku vlastní. (...) Všechno, co Svatý otec činil - nejen slova, ale také sílu, vůči níž své posluchače otevíral - nejvýstižněji vyjadřuje výraz ,biřmování dějin', který použil během bohoslužby v Krakově. (...) V jistém smyslu se [tenkrát] opět odehrály události známé ze Skutků apoštolských, kde seslání Ducha svatého bylo také okamžikem zrození církve - společenství Kristových učedníků a spolubratří, kteří se od té chvíle přestali bát, vyšli z úkrytu a projevují se jako mužní svědkové dobré noviny. Na letnice 1979 se také v Polsku narodilo společenství Božích synů a dcer, společenství těch, kteří se nebojí otevřít dveře Spasiteli a denně jej následovat." Stawrowski tu mluví o určitém celonárodním obrácení, už nejen k obecnému dobru, ale k Dobru samotnému.

Dobro v politice a v ekonomice

Směřování k obecnému dobru, jaké se projevilo v Solidaritě, mělo zásadní dopad na politiku i na ekonomiku. Přestávaly totiž být neutrálními systémy, působícími mimo dobro a zlo, a proměňovaly se v oblasti lidského života, v nichž se mělo odehrávat společné úsilí o dosažení dobra. Tak je prezentovalo sociální učení katolické církve se svým silným důrazem jak moralistickým, tak antiekonomickým. Právě katolická sociální nauka, ruku v ruce s Tischnerovou filosofií práce formulovaly a zakládaly program Solidarity, který také po pádu komunismu zůstal důležitým vodítkem. Jeho základním předpokladem byl požadavek zetičtění, či dokonce posvěcení rozvoje, práce a ekonomiky (Sollicitudo rei socialis 8,9). Trh by měl především být spravedlivý. Taková morální perspektiva byla protipólem „materialistického a ekonomistického myšlení" (Laborem exercens 7, 13), kapitalistického liberalismu a kolektivistického marxismu (Sollicitudo rei socialis 20,21), které oblast ekonomiky neutralizovaly. Trh se nemá řídit ziskem, ale dobrem člověka. Pro Jana Pavla II. „cílem práce - jakékoli práce člověka, i kdyby byla sebevíc služebná, jednotvárná, podle běžného hodnocení přímo ponižující - zůstane vždycky sám člověk". (Laborem exercens6, 15). Práce se však neomezuje na člověka, jeho prostřednictvím vytváří a posiluje společenství a její horizont se dotýká Vlasti a Nebe. „Práce je vzájemnost - psal Tischner - nejde však jen o vzájemnost mezi lidmi. Jde také o vzájemnost s Bohem, který pracuje svým milosrdenstvím - a tím posvěcuje svět." „Člověk má prací účast na díle Stvořitelově" (Laborem exercens 25).

Také politika se, podobně jako ekonomika, měla stát etickým prostorem. V politice by nemělo jít o moc, ale - opět - o člověka. Měla by vést k tomu, že v sobě budeme nalézat obraz Boha. Politika musí respektovat práva národa a lidská práva, musí rozvíjet solidaritu a svobodu a vést k pravdě a k dobru, k obecnému dobru. Znamená to, že se z ní mají odstranit „struktury hříchu", které člověka odvádějí od jeho skutečného cíle a znemožňují jeho obrácení (Sollicitudo rei socialis 33, 38).

Ústava

Po pádu komunismu bylo katolické sociální učení nadále důležitým vodítkem. Odvolávají - nebo odvolávaly se na ně - hlavní politické síly, samozřejmě kromě postkomunistů: Právo a spravedlnost (PiS), Občanská platforma (PO) či Polská lidová strana (PSL). Ale už v době, kdy vzpomínky na jásot Solidarity byly ještě živé, se začaly ozývat hlasy, které katolické pojetí obecného dobra kritizovaly. Nevycházely ani tak z vládnoucích kruhů jako z řad opozice. Například Jerzy Szacki, jeden z nejvýznamnějších polských historiků politického myšlení, nepopíral v roce 1985 váhu tomismu a personalistických proudů křesťanské filosofie, současně však velmi silně zdůrazňoval, že „pojem obecného dobra znamená obecné dobro skutečně ve veškeré sociální filozofii: křesťanské i nekřesťanské, náboženské i nenáboženské, vědecké i lidové" a vymezoval je jako „univerzální ideu" a „univerzální kategorii uvažování o životě společnosti".1 Idea obecného dobra tak jednu tradici opouštěla, přičemž se dostávala do vlastnictví všech ostatních. Nadále ji nikdo nezpochybňoval, pouze se odkazovalo k jejím různým zdrojům. Existuje totiž - jak se dokládalo - v mnoha koncepcích, a bezhodnotová věda může křesťanskou vizi sotva vnímat jako nadřazenou pojetí konkurenčnímu - aristotelovskému či machiavelistickému -, jež by mělo být jen její nedokonalou artikulací.

Takovéto univerzalistické chápání obecného dobra nejvýrazněji ztělesňuje Ústava Polské republiky, schválená roku 1997, jejíž preambule zdůrazňovala váhu křesťanství, současně však poznamenávala, že ideu obecného dobra lze odvodit také z jiných tradic: „Majíce na zřeteli existenci a budoucnost naší vlasti, poté, co jsme roku 1989 znovu získali možnost suverénního a demokratického rozhodování o jejím osudu, my, polský národ - občané této republiky, ti, co věří v Boha jako zdroj pravdy, spravedlnosti, dobroty a krásy, stejně jako ti, co nesdílejí tuto víru, ale respektují univerzální hodnoty vycházející z jiných zdrojů, rovni si v právech a povinnostech vůči obecnému dobru - Polsku, vděčni našim předkům za jejich práci, za boj o nezávislost, vykoupenou nesmírnými oběťmi, za kulturu zakořeněnou v křesťanském dědictví národa v obecně lidských hodnotách, navazujeme na nejlepší tradice první a druhé Rzeczpospolité [...] a stanovíme Ústavu Polské republiky coby základní zákon státu, založený na úctě ke svobodě a spravedlnosti, na součinnosti jednotlivých typů moci, společenském dialogu a na principu subsidiarity, posilujícím práva občanů a jejich komunit. Všechny, kteří budou v zájmu dobra třetí Rzeczpospolité tuto ústavu využívat, nabádáme, aby tak činili s dbalostí o zachování přirozené lidské důstojnosti, práva člověka na svobodu a o naplnění povinnosti solidarity vůči ostatním, a aby úctu k těmto principům považovali za neochvějný základ Polské republiky."

Ačkoliv všechny strany polského politické spektra dnes s takto definovanou ústavní axiologií souhlasí - někdy bývá předkládána jako přímo vzorová - musíme podotknout, že schválení ústavy provázel ostrý politický spor, který analyzovala jedna z nejvýznamnějších polských socioložek Elżbieta Hałas.2Především se do ústavy neprosadila - navzdory úsilí pravice - formulace, která by jednoznačně hodnotila Polskou lidovou republiku, chybí tu ocenění „Solidarity" a také zdůraznění váhy rodiny či definice života od početí do přirozené smrti, což prozrazuje, že tu došlo k dalšímu posunu vzhledem k předchozímu pojetí obecného dobra. A to natolik závažnému, že „Solidarita", v níž se toto dobro nejspíše projevovalo, byla zcela opomenuta.

Druhý problém s ústavou spočívá v tom, že nepřibližuje ty prvky obecného dobra, na něž se odvolává. Její první článek praví: „Polská republika je obecným dobrem všech občanů." Ústava tedy zetičťuje jak politický systém (který má uskutečňovat principy „demokratického právního státu, naplňujícího principy sociální spravedlnosti" - čl. 2), tak systém ekonomický („sociálně tržní ekonomika založená na svobodě podnikání, soukromém vlastnictví a na solidaritě, dialogu a spolupráci sociálních partnerů je základem hospodářského systému Polské republiky" - čl. 20), ponechává však rozsáhlý prostor pro další interpretace.

Kritika obecného dobra

Už Jerzy Szacki v citované stati (s. 436-451) zdůrazňoval problémy s definicí obecného dobra. První dilema podle něj spočívá v tom, kdo má obecné dobro vymezovat, druhé v určení hierarchie dober, třetí ve způsobu, jak sladit dobro společenství (kolektivismus) s dobrem jedince (individualismus), a čtvrtý v tom, jak obecného dobra dosáhnout.

Zatímco Szacki dilemata pouze katalogizuje, aniž by na obecné dobro rezignoval, v dalších generacích tato dilemata slouží k zavržení dobra samého. Například Barbara Stanosz, vynikající logik, představitelka proudu antiklerikální levice, psala v roce 2006 - v době vlády PiS - že „enigmatické deklarace" v ústavě o „součinnosti v zájmu dobra jedince i obecného dobra" mohou vést - a vedou - ke vzniku nového vydání „konfesního státu": „,Trůn' může nabývat různých podob (včetně podoby imitující demokracii), ,oltář' může být přerůzně ideologicky ozdoben (také umírněně a hřejivě, s láskou ve štítě) a jejich symbióza nemusí být výslovně formulována v aktu určujícím státoprávní uspořádání [...]. Společenské důsledky této symbiózy jsou vždy podobné."

Podobné kritice podrobili ideu obecného dobra také polští liberálové, kteří jí zasadili mnohem silnější ránu než do rohu zatlačovaná postkomunistická levice. Lék na hříchy socialismu neviděli v obecném dobru, ale v negativní svobodě a v radikálním pluralismu. Proto Marxe a Lenina, Stalina a Engelse brzy nahradil Bauman a Berlin, Rorty a Popper. „Liberálové - psal Paweł Śpiewak, následník Jerzyho Szackého na Katedře sociální filosofie Varšavské university - vnímají ideu obecného dobra s dalekojdoucí nedůvěrou. Nemají ji v lásce, protože bývá oživována snadno a za pochybnými účely. [...] Tlak politické korektnosti je odsuzuje k permanentnímu konfliktu s vlastním národem. Mají pocit, že žijí v nepřátelském prostředí. Dochází tak k sebeizolaci elit. Při takovém vnímání vlastního sociálního prostředí [...] nevidí liberálové dobro v tom, co je obecné, ale v tom, co je od ostatních odlišuje, co je činí jinými, kritickými, nezávislými. Jde o postoj nepochybně graciézní, byť nepostrádá prvky narcismu."3

Politická praxe

Nezávisle na anonymním tomismu Poláků, na vznosných politických prohlášeních a na ústavě se politická praxe po roce 1989 odehrávala spíše ve znamení liberálních a levicových ideí. Nemuselo vůbec jít o ideologický projekt, spíše o podlehnutí vládě věcí: podle Jacka Kuroně si stranická nomenklatura už ve druhé polovině 80. let brousila zuby na kapitalismus, tedy na vlastní zbohatnutí. O III. Rzeczpospolité lze oprávněně mluvit - tak jako například David Ost a Michael Kennedy - coby o zemi založené na zradě elit. S odstupem se zdá, že liberální a levicové elity využily dělnickou vzpouru Solidarity k uskutečnění neoliberální revoluce, jejímiž prvními oběťmi byli právě dělníci. Sociální spravedlnost, obecné dobro, sociálně tržní hospodářství mají být ideami historickými, a ne programem dalšího jednání.

Proces postupné eroze obecného dobra je dobře patrný například z toho, jak jsme nakládali s obecným prostorem, který je v rovině aristotelovské praxisnejviditelnější emanací obecného dobra.

V Polsku přitahují zrak především příznaky toho, jak obecné dobro ustupuje zájmům silných skupin či jednotlivců. Stát po roce 1989 umožnil ovládnutí veřejného prostoru, neboť se zcela vzdal zásahů do něj a ponechal jej sobě samému.

Je to vidět hlavně podél polských silnic, lemovaných reklamními tabulemi (v různých regionech země v různé hustotě) o rozmanitých velikostech, z nejrůznějších materiálů a v různé koloristice, různě rozkymácenými. Zájmy jednotlivých skupin a jedinců - „Klempířství, lakýrnické práce" či „Ozdobné dřeviny" se dostávají nad zájem obce.

Patrné je to také ve městech, kde narážíme na jiné narušení obecného dobra, s mnohem větší silou negativního působení. Ačkoliv město by mělo být jedním organismem sestávajícím z mnoha buněk (jednotlivých pozemků v adekvátních proporcích), propojeným krevním oběhem ulic jednotících všechny jeho části, rozrůstají se dnes v městské tkáni stále větší nemovitosti - oplocená sídliště, která tvoří uzavřený systém ulic a prostranství nepřístupných všem obyvatelům města, pouze těm, kteří se mohou legitimovat ochrance střežící vstup do zakázaného prostoru. Vyvolává to závažné poruchy nejen v rámci samotných sídlišť, ale také v jejich okolí, s dosahem o to větším, oč větší prostor zaujímají. Přímo modelovým příkladem může být varšavské sídliště „Marina", které ze společného prostoru města vyřízlo čtverec se stranou delší než půl kilometru. Pokud to politická moc dovoluje, jde nejen o nedbalost, ale také o nedostatečnou vůli hledat jiná řešení, která by usilovala o vyvážení individuálních zájmů a zájmů obce, a vedla tak k lepším efektům.

Zastavování dalších prostor, při němž základním nástrojem je územní plán sestavovaný orgány samosprávy, za plné účasti společnosti, podléhá téměř vždy (ač jsou čestné výjimky) zájmu o maximalizaci zisku jednotlivců, při naprosté ignoraci vůči veřejnému prostoru a jeho budoucím uživatelům. Tam, kde se nula objevuje na správné straně desetinné čárky, pohasne po staletí pěstovaná idea obecného dobra jako svíce ve větru. Jedinec se nedokáže povznést nad svůj partikulární zájem a samosprávné orgány, ač jsou povolány právě proto, aby spravovaly, nedokážou kvůli své úzké závislosti na tomto jedinci udržovat rovnováhu mezi kolektivním a individuálním zájmem.

Co dělat?

Co mohou v takové situaci dělat ti, kdo by chtěli obnovit uvažování v kategoriích obecného dobra? Možná je zapotřebí sáhnout k mechanismům spojeným s praktickým životem politického společenství (jako je zmíněné územní plánování), které budou ze své podstaty zhodnocovat ideu obecného dobra takřka automaticky, aniž by přitom opomíjely práva a zájmy jedinců. Při pohledu na posledních dvacet let svobodného a samosprávného Polska je však jasně patrné, že půjde nejspíše o mravenčí práci zdola.

Poznámky

1. Jerzy Szacki, Dylematy idei dobra wspólnego, in: Dylematy historiografii idei, Warszawa 1991, s. 437-438.

2. Elżbieta Hałas, Konflikt symboliczny o preambułę do Konstytucji, Kultura i Społeczeństwo 2004/3, s. 121-142.

3. Paweł Śpiewak, W stronę dobra wspólnego, Warszawa 1998, s. 35, 62.

Konrad Janowski (1977) je urbanista, krajinný architekt, společenský a politický aktivista. Bývalý tajemník redakce filosofické ročenky Teologia Polityczna.

Michał Łuczewski (1978) je sociolog a psycholog, pracuje v Institutu sociologie Varšavské university, je redaktorem časopisu 44/Czterdzieści i Cztery, publikoval mj. v deníku Rzeczpospolita, periodikách Arcana, Wprost, Znak a Fronda, byl stipendistou Fulbrightovy nadace na Columbia University.

Přeložila Lucie Szymanowská.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.


Politická moc a ústavní demokracie

Za konzervatismus ústavních forem

Jiří Baroš

Slavný morální filozof Alasdair MacIntyre jednou kriticky poznamenal, že „moderní konzervativci se věnují většinou jen uchovávání starších variant liberálního individualismu místo těch novějších". Tito nástupci Edmunda Burka podle MacIntyra zavádějícím způsobem kladou do protikladu tradici k rozumu a trvalost tradice do protikladu ke konfliktu. Podezíravost ke změnám se u nich pojí s obhajobou tradice, která obstála ve zkoušce času; naproti tomu MacIntyre zdůrazňuje dynamičnost tradice a její spojení s rozumem, neboť každé uvažování se „odehrává v kontextu nějakého tradičního způsobu myšlení, který kritikou a vynalézavostí překračuje omezení toho, o čem se až dosud v rámci této tradice uvažovalo". Jsou-li tradice živé, ztělesňují nepřetržitý konflikt; burkovská tradice je ale mrtvá nebo umírá. Nepodařený pokus burkovců o spojení oddanosti danému pojetí tradice v politice s oddaností institucím volného trhu v ekonomice považuje MacIntyre za nekoherentní stejně jako učení zapřisáhlých liberálů.1

MacIntyre jako někdo, kdo navazuje na klasickou (tj. aristotelsko-tomistickou) tradici, nemá s liberální modernitou, a tudíž i s moderními konzervativci slitování. Otec moderního konzervatismu Edmund Burke by se s představiteli klasické tradice jistě shodl na odporu k moderním spekulativním filozofickým systémům, neboť pro politiku je rozhodná praxe, praktická moudrost a prozíravost. Burkovo pojetí vztahu teorie a praxe se ovšem zásadním způsobem odlišuje od Aristotelova, pro něhož je v konečném důsledku nadřazená teorie a teoretický život.2 Burke nemá žádný smysl pro to, že nejlepší ústava je vynálezem rozumu. Vzniká totiž z vědomé aktivity a plánování otců zakladatelů. Ti se snaží navrhnout nejlepší ústavu, jež by co nejvíce odpovídala přirozenosti. S klasickými autory se tak Burke neshodne na tom, že zrod dobrého politického řádu může být veden uvažováním. Jde podle něj totiž o přirozený, nějakou základní úvahou neřízený, takřka nepostřehnutelný proces, ztělesňující moudrost věků.3

Na základě výše řečeného je zřejmé, že burkovský konzervatismus nemohl být po pádu komunismu životaschopnou myšlenkovou alternativou.4 V době přechodu k demokracii zde totiž nebyla nosná, z generace na generaci přenášená tradice, na niž by bylo možné „přirozeně" navazovat. Zkušenost totalitarismů 20. století vedla i českého ústavodárce k tomu, že byl přijat nový model konstitucionalismu, v němž se lidská práva stala soudně vynutitelnými.5 Nebylo možné navázat na prvorepublikový model konstitucionalismu, v němž základní práva neměla přímé právní účinky a byla chápána pouze jako monology zákonodárce. Lidská práva byla vydána všanc zákonodárci i za komunismu,6 a proto bylo třeba hledat nějaké první principy, na kterých liberálně-demokratický režim založit, a ty pak zhmotnit v ústavním pořádku. Bylo třeba založit nový politický řád na rozumu, tj. na aplikaci určitého abstraktního modelu politického řádu.7 To bývá úkolem otců zakladatelů; na rozdíl od Spojených států amerických jsme ovšem nějaké mimořádné zakladatele, kteří by sepsali a okomentovali ústavu, neměli. Asi proto i u nás, jako v Německu,8 nemůže být originalismus, dovolávající se úmyslu, resp. vůle zakládající generace, přijatelnou alternativou ústavněprávní interpretace.9 To ale nebrání požadavku, aby tím, co by námi mělo být nejvíce ctěno, byly principy, na nichž ústava spočívá. Ta přitom „není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a pro­cesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93).

Ústavní formy a moderní konstitucionalismus

Edmund Burke ve svých Úvahách vyzdvihl britskou ústavu, jež je podle něho jedinou zárukou práva a svobody.10 Ovšem i američtí žáci Leo Strausse, velkého kritika liberální modernity, úctu k formám ústavní demokracie proti pokrokářskému demokratismu politické vědy vehementně obhajují.11 Demokraté totiž nedoceňují význam různých forem chování, jak prorocky poznamenal již v první polovině 19. století Alexis de Tocqueville: „Tato nevýhoda, kterou lidé v demokraciích vidí ve formách, je nicméně právě to, co činí formy pro svobodu tak užitečnými, protože jejich hlavní zásluhou je, že slouží jako bariéra mezi silným a slabým, vládnoucím a poddaným, že zadržuje jednoho a dává druhému čas, aby se zorientoval. Formy jsou tedy v chování tím nezbytnější, čím je svrchovaná moc aktivnější a silnější a čím se jednotlivci stávají netečnějšími a slabšími. Tak mají demokratické společnosti přirozeně větší potřebu forem než společnosti ostatní, ale právě tak zcela přirozeně si jich méně váží."12 Podle Tocquevilla jsou to právě ústavní formy, co lidem umožňuje vládnout si efektivním způsobem. Činí politickou svobodu možnou, protože fakticky představují politickou svobodu v praxi.13 Vytvářejí přitom překážky, které zabraňují vůli lidu okamžitě dosáhnout toho, co si přeje. Vůle lidu často směřuje proti svobodě.

Pokud Tocqueville hovořil o užitečnosti forem, měl na mysli fenomén konstitucionalismu. Základní nástroje, kterých konstitucionalismus využívá, jsou reprezentace a dělba moci. Ústavní formy jednak vymezují jednotlivé moci vlády (legislativa, exekutiva a soudnictví), ale také to, kým mohou být jednotlivé moci vykonávány, a způsob, jak mají být vykonávány.14

Pojem moci se stal základním stavebním prvkem moderního konstitucionalismu díky Thomasi Hobbesovi.15 Ten se rozhodl překonat aristotelský konstitucio­nalismus, který neumožňoval vyřešit teologicko-politický problém.16 Oproti ideálu smíšeného zřízení, jež se pokoušelo smísit vše rozumné a spravedlivé z nároků různých společenských skupin, postavil Hobbes představu suverénního státu. Jeho Leviathan má k dispozici tolik na něj přenesené moci a síly, že je schopen formovat vůli všech jednotlivců k míru doma a k vzájemné pomoci proti nepřátelům zvnějšku.17 I když Hobbes ustavuje rozlišení mezi státem a společností tím, že zbavuje suveréna povinnosti vychovávat lidi ke ctnosti, zůstává jeho přístup ke konstitucionalismu problematický. Suverén totiž musí být poslouchán bez ohledu na to, co dělá. Proto u Hobbese neexistuje ústava zajišťující omezenou vládu.18 Myšlenka materiálních omezení výkonu vládní moci přitom leží v jádru moderního konstitucionalismu.19 Na jeho konstrukci se rozhodujícím způsobem podíleli John Locke a Charles-Louis de Montesquieu.

Lockův systém vlády není pouhou suverenitou, ale vláda získává formální strukturu (převaha legislativy je modifikována výkonnou a federativní mocí. Ty jsou nadány rozsáhlou diskrecí). Respekt k formální struktuře vlády zajišťuje, aby svoboda nebyla ze strany suveréna ohrožována. Montesquieu zase vymezil jako formu vlády, v níž je politická svoboda nejlépe zajištěna, anglické zřízení. V něm jsou jednotlivé moci (zákonodárná, výkonná a soudní) od sebe navzájem odděleny.20 Z těchto hlavních architektů moderního konstitucionalismu vyšli při vytváření ústavy američtí otcové zakladatelé. Americká ústava zavádí republikánskou vládu, neboť všechny části vlády vyvěrají z lidu. Zároveň je tato vláda zcela reprezentativní, protože lid nikdy nevládne přímo, ale vláda se deleguje na malý počet občanů zvolených ostatními.21 Dělba moci je právě formou či strukturou republikánské vlády, která umožňuje, aby lid vládl zprostředkovaně. Je tak vhodným lékem na slabost a nepořádky dřívějších republik, které vedly k jejich diskreditaci. Představuje nerepublikánský prvek ve svých důsledcích podporující republikanismus.22

Politická věda a ústavní formy

Dělba moci - chápaná ovšem nikoliv jako absolutní oddělení jednotlivých mocí, avšak naopak jako jejich propojení a promíšení, aby se za účelem zachování nezávislosti každé z nich mohly kontrolovat navzájem23 - a reprezentace jsou tak nutné pro omezenou vládu, v níž by mohla být zajištěna svoboda (tj. bezpečí od strachu z ostatních občanů a podíl na vládě). Omezená vláda je v demokratickém světě možná jedině tehdy, když jsou lidé ochotni dát své vůli nějaké limity. K tomu dochází přijetím ústavy.24 Podle Harveyho C. Mansfielda, jednoho ze tří konzervativních profesorů na harvardském Department of Government, ovšem moderní politická věda zcela ignoruje důležitost ústavy. Význam pro ochranu svobody podle ní mají toliko mimoústavní faktory. Protože to byli v našem prostředí právě konzervativní autoři, kteří založili politologii na empiricko-analytickém přístupu,25 bude zajímavé rozebrat některé argumenty, které lze vůči ní z perspektivy zastánců ústavní demokracie směřovat.26

V ústavní demokracii si přitom lidé zvolili, že omezí svoje volby. Tím konstitucionalizují či formalizují své chování. Pokud je něco formalizováno, děje se tak za nějakým účelem, jež se může stát také příčinou chování.27 Tak např. úřad prezidenta se může stát příčinou jeho konkrétních kroků. Právě díky němu mohou být u osoby jeho nositele povzbuzovány jemu vlastní ctnosti a z „prostého" politika se může stát státník. Formy indikují směr, kudy jít. Díky své přitažlivosti se stávají příčinami toho, jak jít či jak daného cíle dosáhnout.28 Zároveň poskytují standard, který umožňuje příslušné chování posuzovat.

Pro politickou vědu je naproti tomu typická metodologická pochybnost k ústavě. Ústavní formy totiž pouze zakrývají to, co se opravdu děje - hru neformálních a soukromých cílů (tj. zájmů a hodnot konkrétních aktérů). Proto je třeba je demaskovat. Ústava neurčuje chování, neboť rozhodující jsou sociální podmínky jednání. Stejně tak se politická věda dívá s nepochopením na klíčová, navíc pro další kauzy „auto­ritativní" rozhodnutí soudů. Nevidí je motivovaná ústavněprávními argumenty, ale politickými cíli, resp. soudci preferovanými politickými výstupy.29

Proto je podle Mansfielda možno konstatovat, že političtí vědci ztratili víru v rozum. Chtějí více a více demokracie, a proto útočí na ústavní formy.30 Formální ústavní struktury jsou pro progresivisticky orientované politické vědce problematické i proto, že znemožňují vládě jednat efektivním způsobem a bezprostředně odpovídat na přání lidu. Političtí vědci si neuvědomují, že ústavní formy jsou důležité proto, aby vůli lidu brzdily a vylepšovaly, a tím ji - a to v jejím vlastním zájmu - činily rozumnější. Skrze tento proces se má z vůle stát úmysl.31 Politická věda ovšem vůli lidu rozpouští v partikulární vůle různých společenských skupin. Ty mezi sebou vytvářejí nahodilé (vítězné) koa­lice. Podle slavného politologa Roberta A. Dahla jsou proto jediným řešením nutně arbitrární vlády elit v demokracii volby a politická soutěž.32 Tyto nástroje Dahl klade do kontrastu s ústavními formami, neuvědomuje si ale, že i volby jsou jednou z (nerepublikánských) ústavních forem, navíc oproti losu aristokratickou!33

Ústavní demokracie

Porozumění charakteru politiky v současných demokraciích předpokládá porozumění ústavě a ústavním formám; demokratické politické režimy nelze analyzovat bez porozumění konstitucionalismu.34 Zároveň ale nelze demokracii s konstitucionalismem směšovat; ústavní demokracie v sobě subtilně mísí demokratické a ústavní teorie.35 Domnívám se, že velká výzva pro české konzervativní, zároveň ale i moderní politickou vědou formované myšlení bude ve způsobu chápání demokracie, tj. i v tom, do jaké míry bude schopno konceptualizovat a zhodnotit roli a funkci ústavních forem. Političtí vědci ovšem s rozlišením, majícím zásadní normativní implikace, mezi reprezentativní a ústavní demokracií36 nepracují, ale klíčové je pro ně odlišení mezi konkurenčním a konsensuálním modelem demokracie.37

Ústavní demokracie v sobě spojuje představu, že by měli vládnout lidem svobodně zvolení reprezentanti, ovšem tito činitelé musí respektovat určitá substantivní omezení své autority.38 Naproti tomu koncept reprezentativní demokracie zdůrazňuje pouze význam (otevřených) procesů (tj. diskusí a debat) v politice umožňujících svobodnou volbu. Konkrétní volby přitom musí být vždy otevřeny k redefinici ve světle nových argumentů a poznání. Česká republika se rozhodla přijmout model ústavní demokracie. V našich podmínkách totiž platí, že jakékoliv politické volby, zhmotnělé v právních normách, musí vždy respektovat základní konstitutivní hodnoty demokratické společnosti. Určité základní hodnoty jsou nedotknutelné, postavené nad zákonodárnou kompetenci, a proto i ultra vires Parlamentu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93).

Ústavodárcem zvolenou koncepci ústavní demokracie a obecně logiku ústavních forem nedostatečně reflektuje významný konzervativní politolog Petr Fiala, jestliže tvrdí, že „klíčovým principem zastupitelské demokracie je rozhodování lidu prostřednictvím voleb, tento princip je důležitější než cokoliv, co je kodifikováno v ústavě nebo kdekoliv jinde".39 Je pravda, že Fiala na jednu stranu (také) zdůrazňuje, že demokracie „více než mechanismus většinového rozhodování vyžaduje demokratickou politickou kulturu a sdílený hodnotový řád". Na druhou stranu ale nedoceňuje, do jaké míry jsou tyto hodnoty, které musí většina akceptovat jako axiom, neboť jsou „předpokladem i podmínkou demokratické společnosti",40 obsaženy v ústavním pořádku. Ten je přitom vykládán, nikoliv abstraktně, ale případ od případu, podle něj „zbytnou institucí"41 ústavního soudu. Ústavní demokracie neponechává vše občanské kultuře, ale fundamentální systém hodnot vtěluje přímo do ústavního pořádku, jehož úkolem je integrace národa kolem těchto hodnot. Všechny státní orgány jsou zavázány realizovat tyto hodnoty v praxi, přičemž nad dodržováním této povinnosti bdí právě ústavní soud.42 Naši demokracii nelze interpretovat toliko restriktivně (pouze) jako demokracii reprezentativní, ale konzervativní myšlení by mělo vzít vážněji, a to právě pro jejich funkci normativního standardu, i ústavní formy.

Poznámky

1. Srov. MacIntyre, A. Ztráta ctnosti. Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 258n.

2. Blíže viz Baroš, J. K základům koncepce spravedlivé polis u Platóna a Aristotela, Distance, 3/2005, s. 66-75.

3. Viz Strauss, L. Natural Right and History. Chicago: The University
of Chicago Press, 1953, s. 322n. a Mansfield, H. C. „Edmund Burke".
In: Strauss, L. - Cropsey, J. (eds.). History of Political Philosophy. Chicago: The University of Chicago Press, 1953, s. 687-709.

4. Srov. obdobně Joch, R. „Deset let liberálně-konzervativní politiky v ČR". In: Mikš, F. (ed.). Česká konzervativní a liberální politika. Brno: CDK, 2000, s. 140. Podle Jocha byl ve společnosti, ve které bylo v prvé řadě třeba určit směr, kterým se má ubírat, mnohem vhodnější, správnější a relevantnější konzervatismus metafyzický oproti britskému, empiricko-skeptickému konzervatismu. V této stati se ovšem snažím o rozšíření porozumění konzervatismu, když formuluji - s odkazem na některé americké konzervativce - koncepci konzervatismu založeného na úctě a věrnosti (k) ústavním formám.

5. Náš model konstitucionalismu přitom navazuje především na konstitucionalismus, který se vyvinul v poválečné západní Evropě. Poválečný konstitucionalismus překonal předválečný kelsenovský model ústavního soudnictví, který popíral jurisdikci ústavních soudů nad základními právy. K tomu srov. blíže Stone-Sweet, A. Governing with Judges. Constitutional Politics in Europe. Oxford: Oxford University Press, 2000.

6. Wagnerová, E. „Základní práva". In: Bobek, M. - Molek, P. -
Šimíček, V. (eds.). Komunistické právo v Československu - Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: MPÚ MU, 2009, s. 330-363.

7. Zde vycházím z distinkce obsažené v článku Paula W. Kahna Reason and Will in the Origins of American Constitutionalism.
The Yale Law Journal, 3/1989, s. 449-517.

8. Srov. Kommers, D. P. The Constitutional Jurisprudence of the Federal Republic of Germany. Durham: Duke University Press, 1997, s. 42n.

9. Výjimkou je asi Roman Joch, jenž hájí originalismus proti doktríně tzv. living constitution v textu Ústavní otcové, nabijte si muškety!, který vyšel dne 21. 5. 2011 v Lidových novinách. Oproti němu si myslím, že „dworkinovská" snaha o propojení ústavního práva a morální či politické filozofie je mnohem přesvědčivějším způsobem ústavněprávní interpretace, neboť představuje neustálou aktualizaci praktického rozumu při řešení konkrétních složitých právních případů. Interpret ústavy hledá vždy sebekriticky a s připuštěním revize svého názoru lepší koncepci některého z konceptů obsažených v ústavě. Jde tak o neustálou, systematickou a kritickou snahu o nalezení nejlepšího porozumění danému normativnímu konceptu. Srov. Barber, S. A., Fleming, J. E. Constitutional Interpretation: The Basic Questions. Oxford: Oxford University Press, 2007.

10. Burke, E. Úvahy o revoluci ve Francii. Brno: CDK, 1997, s. 43.

11. Srov. Mansfield, H. C. Jr. America's Constitutional Soul. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1993, s. 1-17
a 137-162. Američtí žáci Leo Strausse se identifikovali s americkým režimem, i když je moderní, tj. je utvářen myšlenkami, které mají svůj původ v moderní politické filozofii. Přestože Strauss kritizoval modernitu z pohledu klasické tradice, bylo jeho hodnocení moderní Ameriky pozitivní, neboť má své kořeny v první vlně modernity, která je méně defektní než vlny následující. Navíc z pohledu klasické filozofie je možno na americký režim nahlížet pozitivně, neboť v sobě inkorporuje prvky konstitucionalismu. Viz Zuckert, C.,
Zuckert, M. P. The Truth about Leo Strauss: Political Philosophy and American Democracy. Chicago: The University of Chicago Press, 2008, s. 58-79.

12. Tocqueville, A. Demokracie v Americe. Praha: Academia, 2000, s. 594.

13. Srov. Mansfield, H. C. Jr. Tocqueville. A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 37nn.

14. Srov. Berns, W. Democracy and the Constitution. Washington: The AEI Press, 2006, s. 3.

15. Viz Hobbes, T. Leviathan. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 62nn.

16. Tento problém byl dán přítomností církve jakožto lidského sdružení zcela nového druhu, které představovalo velkou výzvu pro uspořádání evropských středověkých a poststředověkých společností. Odpovědí na teologicko-politický problém, který vyvrcholil v náboženských válkách 17. století, byl vynález moderního suverénního státu. Blíže viz Baroš, J. Křesťanská modernita? Kontexty, 3/2009, s. 62-68.

17. Hobbes, op. cit., s. 120.

18. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 107.

19. Blíže viz Murphy, W. F. Constitutional Democracy. Creating and Maintaining a Just Political Order. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 2007, s. 6nn.

20. Montesquieu, Ch.-L. O duchu zákonů I. Praha: OIKOYMENH, 2010, s. 182-193.

21. Viz Madison, J., Hamilton, A., Jay, J. The Federalist Papers. Lexington: Soho Books, 2010, no. 10, s. 26n.

22. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 115. Jak ukázal Stephen Holmes, omezená vláda je mocnější než vláda neomezená. Zábrany kladené liberální ústavou arbitrárnímu výkonu vládní moci zvyšují schopnosti státu řešit jednotlivé společenské problémy a mobilizovat kolektivní zdroje pro společné cíle. Ústavní překážky vůli momentálních většin jsou pro někoho možná paradoxně koncipovány tak, aby usnadnily fungování demokracie, nikoliv aby ji paralyzovaly. Z historického úhlu pohledu se ukazuje ústavní demokracie jako nadřazená svým hlavním rivalům, neboť představuje jednu z nejefektivnějších filozofií budování státu. Viz Holmes, Stephen. Passions and Constraint. On the Theory of Liberal Democracy. Chicago: The University of Chicago Press, 1995.

23. Viz Madison, Hamilton, Jay, op. cit., no. 47 a no. 48, s. 139-145.

24. Berns, op. cit., s. 13.

25. Srov. Fiala, P. „Integrální osobnost Vladimíra Čermáka." In: Vladimír Čermák. Člověk-filozof-soudce. Brno: MU, 2009, s. 14. Empiricko-analytický přístup v politologii se stal posléze, stejně jako k tomu postupně došlo i v poválečném Německu (srov. blíže Fiala, P. Německá politologie. Brno: CDK, 1995), institucionálně dominantním. Prvním vedoucím brněnské Katedry politologie byl politický filozof Vladimír Čermák, ovšem i s ohledem na to, že Čermák byl v roce 1993 jmenován soudcem Ústavního soudu, je možno konstatovat, že brněnská politologie se rychle rozešla s normativním (přičemž jistě konzervativním, byť jakkoliv specifickým) přístupem Vladimíra Čermáka a etablovala se jako „bašta" empiricko-analytického přístupu. Možná právě kvůli dominanci empiricko-analytického přístupu v našem prostředí je u nás jednou z nejméně rozvinutých subdisciplín politologie politická teorie. (Ke klíčovým konceptům politiky jako legitimita, reprezentace či suverenita existuje velice málo studií. Jednou z výjimek je monografie Vojtěcha Bellinga Legitimita moci v postmoderní době, Brno: MPÚ, 2009 či na pomezí politické teorie, právní filozofie a sociologie práva stojící práce Jiřího Přibáně.)

26. Politickou vědu samozřejmě kritizovala již v 50. letech starší generace autorů jako Leo Strauss či Eric Voegelin.

27. K významu správného chápání příčin ve filozofii práva a k jejich bohatšímu pojímání u starých srov. Villey, M. La formation de la pensée juridique moderne. Paris: Puf, 2006, s. 191nn.

28. Srov. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 12.

29. Blíže viz Robertson, D. The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review. Princeton: Princeton University Press, 2010, s. 11-27.

30. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 16n. Ostatně právě soudnictví, ona „nejméně nebezpečná moc", je založeno právě na rozumu, protože nedisponuje ani silou, ani vůlí, ale jedině úsudkem. Srov. Madison, Hamilton, Jay, op. cit., no. 78, s. 225.

31. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 154n.

32. Srov. Dahl, Robert A. A Preface to Democratic Theory. Chicago: The University of Chicago Press, 1956.

33. K historické formaci reprezentativní vlády a „smíšenému" (aristokratickému i demokratickému) charakteru voleb viz Manin, Bernard. The Principles of Representative Government. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. Na podporu teze, že volby jsou jednou z ústavních forem, lze připomenout, že ve volbách nevystupuje lid jako suverén, tj. ve smyslu konstitutivní moci (lid jako zdroj a nositel moci), ale je toliko vykonavatelem moci, tj. soubor občanů - voličů - se pohybuje uvnitř moci konstituované. Srov. Klokočka, V. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 1996, s. 102nn. Přestože lid nemůže být ztotožňován s celkem nositelů volebního práva, platí, že i při tom, kdy lid vystupuje jako ústavní orgán, je lid jakožto suverén vždy přítomen a angažován. Viz Böckenförde, E.-W. Le droit, l'État et la constitution démocratique. Paris: L.G.D.J., 2000, s. 216.

34. Dle Mansfielda může ovšem moderní politická věda říct o konstitucionalismu velice málo či nic, protože není schopna
akceptovat rozlišení mezi založením politiky ústavou a běžnou politikou
pod ústavou. Lidé v ústavní demokracii si ovšem (ústavou) zvolili, že svoje volby omezí. Srov. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 152 a 211n.

35. Srov. Murphy, op. cit., s. ix.

36. Tamtéž, s. 68-146.

37. Srov. Novák, M. „Proč je konkurenční demokracie pro Českou republiku vhodná?" In: Mikš, op. cit., s. 116-122. Dalším dělením, kromě právě zmíněného, je dělení mezi parlamentní a prezidentskou demokracií. Srov. Hloušek, V. - Kopeček, L. Demokracie. Brno: MPÚ, 2003, s. 193-231.

38. Murphy, op. cit., s. 10.

39. Fiala, P. Politika, jaká nemá být. Brno: CDK, 2010, s. 153.

40. Fiala, P. Evropský mezičas. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 69.

41. Fiala, op. cit. sub 39, s. 41n. Ke kritice teze o zbytnosti ústavního
soudnictví u nás srov. např. článek Iva Pospíšila Ústavní soud je pojistka před tyranií většiny v Mladé frontě Dnes dne 27. 9. 2010.

42. Kommers, op. cit., s. 45. Srov. již klasický argument federalistů, že právě soudům náleží stanovit smysl zákonů, tj. i ústavy jako základního zákona. Tím se totiž realizuje nadřazenost moci lidu nad jakýmkoliv úkonem delegované moci. Předpokladem, že zákonodárce bude sám sobě soudcem, je nelogický, neboť tento bude chtít zřídkakdy vynucovat ústavu oproti zákonům, které již schválil. Blíže viz Madison, Hamilton, Jay, op. cit., no. 78, s. 225n. a Breyer, S. Making our Democracy Work. New York: Alfred A. Knopf, 2010, s. 8.

Autor je politolog a právník. Zabývá se lidskými právy, politickou filozofií a vztahem náboženství a politiky.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2012.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.


Existují středoevropské zájmy?

Petr Zenkner

Někdy se zdá, že střední Evropu udržují při životě hlavně intelektuálové, akademici, umělci a politici, kteří vnímají společné rysy našeho regionu, nebo jim vyhovuje přesah, jež nabízí. Debaty o střední Evropě často začínají u jejího vymezení. Nelze se tomu vyhnout. Je to zajímavé a má to smysl. Musí však existovat i něco víc.

Střední Evropa nesmí být hledáním „světu včerejška". Netrpím žádnou nostalgií po habsburské monarchii ani po Československu, byť zrovna v tomto případě si stále více uvědomuji praktické geopolitické důsledky jeho rozdělení. Nechci ani vytvářet nové mezivládní instituce nebo regionální blok nových členských států EU. Ostatně dosavadní praxe ukazuje, že to ani není reálné.

Podle historika Miroslava Hrocha přestala střední Evropa během dvacátého století existovat. Důsledkem nacistického Drang nach Osten z ní zmizely dva živly, které ji po staletí výrazně utvářely - židé a následně Němci. Vše překryla Jalta a následných čtyřicet let komunismu, kdy se státy střední Evropy ocitly v postavení sovětských (ruských) kolonií. Tyto sovětské satelity však měly několik společných znaků, díky nimž se dají vnímat jako celek: společné teritorium, společné osudy, silnější vnitřní vazby mezi sebou než s jinými a určité společné vědomí.

Po pádu komunistických režimů řešil celý region stejné problémy - hlubokou politickou, ekonomickou a sociální transformaci. Společným cílem se stal „návrat do Evropy", jak o tom v Československu mluvil prezident Václav Havel. Prakticky se to projevilo snahou o vstup do NATO a EU. Členství v nich dává střední Evropě novou šanci, protože poprvé v moderní historii umožňuje, aby se region věnoval i něčemu jinému než hledání spojenců pro přežití.

Střední Evropa už není existenciální problém. Sny Kundery, Konráda a dalších se naplnily. Unesený region se vrátil tam, kam podle nich patřil. V roce 1989 zažila střední Evropa svůj triumf a opět se objevila na politické mapě. Její obyvatelé ale chtěli životní úroveň západní Evropy, což je logické. Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a další proto začali tuto neznámou Evropu objevovat. Teprve s určitým zmírněním rozdílů se situace proměňuje.

Myslím, že paradoxně teprve po dvaceti letech je tu možnost, aby se střední Evropa v myslích jejích obyvatel oživila. Přispívá k tomu i ekonomická krize, která (někdy až nebezpečně) rozděluje Evropu na několik regionů. Naše vzájemná provázanost (a napojení na německou ekonomiku) je vysoká. Například problémy Maďarska mohou ovlivnit růst v Česku, stejně jako k němu polské investice mohou přispět. Je v našem zájmu stabilní vývoj na Ukrajině atd.

Existuje ovšem i negativní vymezení střední Evropy. Jsme tlačeni k tomu „být Středoevropany". Vzpomeňme si na radu Jacquese Chiraka během irácké krize, že jsme propásli příležitost mlčet, či článek The Economist „Argentina na Dunaji", který příliš nerozlišoval mezi měnovou politikou jednotlivých států a stavem jejich bank - a v úvodníku o krizi je hodil všechny do jednoho pytle.

Střední Evropa je kulturním fenoménem a vždy jím bude. Pokud se však nechceme vrátit ke středoevropské diskusi osmdesátých let, musí se tento region projevit také v politice. Nikoli však každodenní! V řadě otázek nemáme a nebudeme mít stejný pohled na věc. Využívejme však Visegrádskou čtyřku ke sladění co největšího množství otázek. Vždyť podle počtu hlasů v Radě EU má V4 zatím stejný počet hlasů jako Francie a Německo.

Otázka tedy stojí: Existují nějaké dlouhodobé a společné středoevropské zájmy? Věřím, že ano. Vycházejí z naší geografické polohy i zkušenosti s komunismem. Nemůžeme ignorovat vývoj v Rusku a musíme ovlivňovat „východní politiku" EU jak to jen to bude možné (včetně udržení Východního partnerství). Musíme neustále připomínat, že rozšíření EU o západní Balkán je důležité a výhodné. Naprosto zásadní je udržení Schengenu. Lidé v západní Evropě si někdy ne zcela uvědomují, jaký význam tato „svoboda" má. Jeden můj známý dokonce prohlásil, že je to jediná věc, která ho na EU zajímá. Jedním z cílů je rovněž zabránit, aby se přirozená emancipace Evropy vůči USA nezměnila v antiamerikanismus. Nejpraktičtějším úkolem je společná energetická politika. Naopak „nejmlhavějším" zprostředkování komunistické minulosti střední Evropy, aby z ní měl užitek celý kontinent.

Asi nejdůležitější věcí je udržet a podporovat dobré sousedské vztahy v regionu. Česká republika neměla nikdy v moderní historii lepší vztahy se sousedy, než má nyní. To je nadřazeno všemu ostatnímu. V celé střední Evropě jsou však stále historičtí kostlivci a vzájemné předsudky. Nedělejme si iluze. Z české strany jde o určité pojetí sebe sama, které Bohumil Doležal trefně nazývá „česká jednička". Má kořeny v meziválečném období, kdy Češi začali sami sebe vnímat jako „baštu demokracie a západní civilizace ve středoevropské pustině". Pro jakoukoli spolupráci je rovněž důležité, aby si Polsko - v tuto chvíli nezpochybnitelný lídr regionu - svoji sílu a zároveň zodpovědnost uvědomovalo. Bude-li Varšava mluvit za ostatní bez respektování jejich zájmů a stanovisek, nebude hlubší strategická spolupráce fungovat.

Důležitou možností, jak věci měnit, je co největší vzájemné poznávání, provazování a spolupráce při konkrétních projektech. Tato „drobná práce" není vidět ve velkolepých prohlášeních, může však mít dlouhodobější efekt. Třeba za dalších dvacet let.

Text, jenž původně vyšel v Polsku, byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.


Zaujalo nás...

Podzim přinese bouřky

Evropští lídři neprožívají odpočinkové léto. Angela Merkelová z hor v severní Itálii volala Mariu Montimu a slibovala, že pro euro udělá „vše potřebné". Italský premiér jezdil po evropských hlavních městech a snažil se, aby udržel úroky za úvěry co nejníže. Během své dovolené na ostrově Sylt přivítal německý ministr financí Wolfgang Schäuble amerického ministra financí Tima Geithnera. A muž, kterého všichni sledují, prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, slíbil: „Do Polynésie nepojedu, je to příliš daleko."

Jestli je léto už odepsané, září bude ještě horší. Existuje několik okolností, které krizi eura patrně urychlí. Patří mezi ně vyhlídka, že Řecku dojdou peníze a euro opustí, pokračující úpadek Španělska, volby v Nizozemsku, právní výzvy německého spolkového soudu a politická rezistence vůči stále integrovanější eurozóně.

Začněme u Řecka. V září bude úpadek řeckých veřejných financí ještě patrnější. „Trojka" tvořená zástupci Komise, ECB a Mezinárodního měnového fondu bude nakonec muset představit svou zprávu. A deficit Řecka již teď činí desítky miliard eur. Aby se udrželo nad vodou, potřebuje více škrtů a peněz. Obojí se ale asi ukáže politicky nemožné. Popuzení věřitelé nejsou zemi ochotni poskytnout třetí balík pomoci, když už dali dvakrát, zvlášť pokud by to znamenalo odpustit Řecku velkou část jeho dluhu.

Němečtí politici již debatují o tom, za jak dlouho by mělo být Řecko z eurozóny vyloučeno. Pro Philippa Röslera, lídra liberálních Svobodných demokratů „odchod Řecka již dávno pozbyl hrůzostrašnosti". Přesto se mnozí obávají, že by mohly být vyloučeny i ostatní slabé středomořské státy. Přijde po Řexitu také Španexit, Portexit nebo Italexit?

Výnosy ze španělských dluhopisů dosáhly v červenci alarmující hodnoty 7,5 % a italské je následovaly. Rozhodnutí půjčit Španělsku 100 miliard eur, aby je předalo svým bankám, nervózní trhy nezklidnilo. Neuklidnil je ani příslib červnového summitu, že banky mohou být rekapitalizovány přímo ze záchranného fondu hned, jak bude v eurozóně vytvořen jednotný dohled nad bankami. I přes dosavadní odmítavé postoje je možné, že Španělsko bude do konce roku potřebovat pořádný záchranný balík. Dále pomáhat ale nechce hlavně Nizozemsko. Před volbami, které se uskuteční 12. září, nizozemské strany proti dlužníkům vehementně brojí. A i kdyby se Nizozemce nakonec podařilo přesvědčit, nejsou záchranné fondy dost velké na to, aby zachránily jak Španělsko, tak Itálii. Dnes fungujícímu Evropskému nástroji finanční stability brzy dojdou peníze. A nový Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který má být flexibilnější a efektivnější, reviduje německý spolkový soud, jenž se vyjádří za měsíc.

Ať je forma záchranných fondů jakákoli, agentura Moody's varovala, že právě kvůli nim by mohl být ohrožen nejvyšší rating Německa. Pokud tedy evropští věřitelé nemohou nebo nechtějí poskytnout dostatek peněz, aby zachránili ostatní, obrací se pozornost nevyhnutelně k ECB. Má moc tisku. A v posledních dnech její guvernér Draghi provokativně naznačil, že je připraven ji použít. Na konferenci 26. června prohlásil, že euro je nevratné. „Jako ECB jsme připraveni udělat vše potřebné, abychom euro udrželi. A věřte mi, že to bude stačit." Jeho slova trhy uklidila. Promění se však ve skutky?

Pokud by ECB začala nakupovat dluhopisy, rozezlí si soukromé investory, protože je tím na žebříčku věřitelů posune zase o kus níž. Další problém je, že ECB odmítá jednat, dokud od vlád nedostane ujištění, že budou součástí hry také. ECB tedy může nakupovat dluhopisy na sekundárním trhu, zatímco záchranné fondy budou sdílet riziko a nakupovat na trhu primárním. To by ale pro příjemce pomoci znamenalo přistoupit na nové podmínky - kterým by se Španělé a Italové rádi vyhnuli.

ECB totiž na státy eurozóny tlačí, aby urychlily integrační proces. Summity v říjnu a prosinci budou o tom, zda a jak rychle postupovat směrem ke skutečnému sdílení rizik (financování upadajících bank, garance vkladů ap.). Kancléřka Merkelová se ovšem nové závazky zdráhá před volbami v roce 2013 přijmout a Francie se stále snaží střežit si svou suverenitu.

Na evropské lídry čekají rozhodnutí, kterým se dnes snaží vyhnout. Dáte Řecku více peněz, nebo je necháte odejít? Budete sdílet závazky otevřeně (prostřednictvím eurobondů), nebo skrytě (skrz ECB)? Odevzdáte více pravomocí institucím EU? Někteří se domnívají, že aby bylo lépe, musí být krize ještě hlubší.

Historie si bude moci poslední měsíce roku 2012 zapsat jako dobu, kdy se eurozóna spojila. Nebo rozpadla. Užijte si léto, podzim hezký nebude.

Z časopisu The Economist, 4. srpna 2012, přeložila a redakčně upravila Iveta Paličková.


Knižní novinky

Knižní novinky 7-8/2011

V. Herold, I. Müller, A. Havlíček (vyd.)

Dějiny politického myšlení II/2.

Politické myšlení pozdního středověku a reformace

Oikoymenh, váz., 518 s., 588 Kč

V druhé části druhého svazku dějin politického myšlení je podán systematický a kritický výklad politického myšlení od krize středověku až po evropskou reformaci. Velká pozornost je věnována Dantemu, Ockhamovi a Marsiliovi, státní theologii Karla IV., počátkům konciliarismu, ideovým kořenům reformace v Českých zemích, Janu Husovi, husitskému hnutí, Petru Chelčickému, Mikuláši Kusánskému a evropské reformaci.

www.oikoymenh.cz


Miroslav Paulíček

Nikdo se neodváží říci, že je to nudné

Sociologie vysokého a nízkého umění

SLON, brož., 132 s., barevné i černobílé ilustrace, 285 Kč

Kniha se věnuje problematice rozlišování vysokého a nízkého umění - tématu, jehož analýza se často odehrává v rámci nekritické obhajoby populární kultury nebo ve spojení s jistou kulturní povýšeností. Právě proto bývá toto rozlišení často prohlašováno za zbytečné, nebo dokonce za škodlivé. Autor zde pracuje s vysokým a nízkým uměním jako se vzájemně nesoupeřícími sociologickými kategoriemi, které mají specifický smysl a které mohou být užitečné pro popis sociální reality.

www.slon-knihy.cz


Emil Souleimanov

Konflikt v Čečensku: Minulost, současnost, perspektivy

SLON, brož., 471 s., 390 Kč

Tato kniha, první svého druhu v české i světové odborné literatuře, je pokusem o analýzu historie i nejnovějších násilností v Čečensku i na severním Kavkaze, a to v širším kontextu kulturních, společenských a politických změn v tomto regionu i v celém Rusku. Zabývá se konfliktem v Čečensku jako komplexním fenoménem - jak vznikl a jak se vyvíjel v důsledku pohnuté historie rusko-čečenských a šířeji vzato rusko-kavkazských vztahů, politických peripetií a rozdílných náboženství.

www.slon-knihy.cz


Stanislav Balík, Michal Kubát

Teorie a praxe nedemokratických režimů

Dokořán, brož. s klopami, 2., přepracované a rozšířené vydání, 216 s., 265 Kč

Téma nedemokratických režimů není v politické vědě ničím novým. Již téměř celé jedno století představuje jednu z disciplín, jimž je věnováno značné intelektuální úsilí. Důvod je nasnadě - po celé 20. století a také v současnosti nedemokratické režimy nejrůznějších typů převažovaly a převažují nad režimy demokratickými. Demokracie tak představuje spíše zvláštnost a převážná část světového obyvatelstva žije v režimech, jež se skutečné demokracii více či méně vzdalují. Kniha Teorie a praxe nedemokratických režimů souhrnně zprostředkovává výsledky politologického výzkumu moderních nedemokratických režimů. Autoři se zabývají jak politickou teorií všech hlavních typů nedemokratických režimů, tak i jejich praktickým fungováním, které ilustrují na několika konkrétních ukázkách nedemokracií z různých koutů světa 20. století a současnosti (nacistické Německo, sovětské Rusko, Maova Čína, Pol Potova Kambodža, frankistické Španělsko, Salazarovo Portugalsko, Kaddáfího Libye či kádárovské Maďarsko a lidové Polsko).

www.dokoran.cz


Jürgen Erbacher

Vatikán

Grada, brož., 88 s., 159 Kč

Říká se, že je zahalený tajemstvím - nejmenší stát na světě s obrovským vlivem. Zájem široké veřejnosti se ještě zvýšil poté, co byl na Svatý stolec zvolen německý papež. Jaké jsou majetkové poměry Vatikánu? Je švýcarská garda jen folklorní skupina? Jak dalece sahá vliv Opus Dei? A jaká tajemství skrývají vatikánské archivy? Autor je teolog, politolog a televizní žurnalista (ZDF) Jürgen Erbacher, žil dlouho v Římě jako odborník na Vatikán.

www.grada.cz


Vojtěch Bednář

Strategie vyjednávání

Grada, brož., 160 s., 199 Kč

Vyjednávání. Na první pohled jednoduché slovo, které zná každý z nás už odmalička. Přesto se za tímto pojmem schovává velice komplikovaný proces, plný rizik, komplikací, problémů i utajených míst. Jeho skutečné zvládnutí není vůbec jednoduché a vyžaduje celou řadu dispozic, znalostí a samozřejmě zkušeností. Poznejte spolu s námi základní kameny vyjednávání, osvojte si ty správné strategie, naučte se rozpoznat strategie vašeho protivníka a účinně se jim braňte. Nové poznatky budete moci použít jak ve sféře obchodní, tak politické. Kniha Strategie vyjednávání je určena managementu, pracovníkům v rozhodovacích pozicích, lidem participujícím na veřejném životě a všem zájemcům o problematiku vyjednávání.

www.grada.cz


Jarmila Bednaříková

Attila

Hunové, Řím a Evropa

Vyšehrad, váz., 344 s., 358 Kč

Příchodem Hunů do Evropy ve 2. polovině 4. století po Kr. vyvrcholilo tzv. velké stěhování národů. Noví nájezdníci si začali podmaňovat „barbarský" svět od Černomoří a dolního Podunají až k hornímu Dunaji. Nová kniha autorky úspěšné práce Stěhování národů J. Bednaříkové hledá odpovědi na otázky, odkud Hunové přišli, jaká byla jejich původní společnost a kultura v Asii i proč v Evropě zapůsobili tak apokalyptickým dojmem. Představuje prameny, které zachytily jejich historii a způsob života. Sleduje ničivé hunské vpády na území římského Východu a dlouhodobou spolupráci Západořímanů s Huny, která však skončila největší bitvou doby velkého stěhování národů. Všestranně popisuje život v evropské hunské říši, soustřeďuje se na velké osobnosti 5. století, zejména na postavu hunského krále Attily, který se v r. 451 vypravil na své tažení za ovládnutím světa, a jeho přítele a pozdějšího soupeře, „posledního Římana" Aëtia.

www.ivysehrad.cz


Albrecht Jockenhövel (ed.)

Dějiny světa 1.

Od počátku do roku 1200 př. Kr.

Vyšehrad, váz., 480 s., 598 Kč

První díl šestidílné řady Dějin světa, vydaných v roce 2011 prestižním německým nakladatelstvím Wissen­schaftliche Buchgesellschaft, zpracovává nejstarší dě­jiny v širokém geografickém záběru od Afriky přes Evropu a Asii až po Ameriku. Úvodní kapitoly sledují fyzický a mentální vývoj rodu Homo sapiens v době kamenné a rozšíření člověka po všech konti­nentech před dobou ledovou. Seznamuje se vznikem prvních velkých sídlišť počátkem neolitu, základem prvních vyspělých civilizací. V centru pozornosti jsou nejen nejznámější civi­lizace starověku, obývající Egypt, Mezopotámii, Arabský poloostrov, povodí Indu, Malou Asii či Středomoří -, ale i nejstarší kultury Afriky, Číny, starověké Ameriky a odlehlé oblasti na okraji obydleného světa, v Arktidě.

www.ivysehrad.cz


Antonio Forcellino

Michelangelo

Nepokojný život

Vyšehrad, váz., 320 s., 398 Kč

Autorem životopisu jednoho z géniů italské renesance je osoba k tomu nejpovolanější - proslulý restaurátor a jeden z předních znalců renesančního umění. Autor sleduje jeho mládí v politicky nestabilní Florencii, již hluboce zasáhlo kázání Savonarolovo, práce ve službě republiky i později na římském dvoře papeže Julia II. S osobním příběhem umělce se prolínají osudy jeho nejslavnějších děl - Davida, Piety, Mojžíše i monumentální freskové výzdoby Sixtinské kaple. Knihu doprovází rozsáhlá obrazová příloha umožňující sezná­mení se všemi stránkami Michelangelovy tvorby, od nejznámějších až k méně známým pracím a náčrtům.

www.ivysehrad.cz



nahoru