Úvodní stránka

Newsletter

Revue Politika 7-8/2011

Odkaz: http://www.revuepolitika.cz/2011/7-8

Editorial

Nechte si pravidelně a zdarma doručovat texty z Revue Politika do své čtečky Kindle! Přihlášení je jednoduché a nezabere vám více než pár minut.

www.revuepolitika.cz/kindle


Obsah

Poznámky k událostem

  • Jan Frank: Vinu za Breivika nenese společnost
  • Jan Kubalčík: Společnost zpupná a nepokorná?. Ještě jednou k masakru v Norsku
  • Vojtěch Navrátil: Šídlův princip
  • Hynek Fajmon: „Řešení“ dluhové krize eurozóny je stará písnička
  • Ondřej Šlechta: Zapomeňte na konzervativce!
  • Ondřej Šlechta: Moravské pole: konec přemyslovské hegemonie
  • Jakub Janda: O co skutečně jde v kauze Bátora?
  • Jan Frank: ODS rok po výprasku: strana bez politické vášně

Články a komentáře

  • Ondřej Šlechta: Česko-rakouské vztahy a energetika. Rakušané možná budou závislí na české elektřině
  • Alexandr Palij: Den narození naší země. „Ruská země“ a Ukrajina ve světle historických údajů
  • Jan Frank: Polemika s ústavou: cesta ke konzervativní demokracii
  • Jaroslav Daňhel: Bizarní obhajoba ideje „sociálně starostlivého“ státu. Recenze knihy Naomi Kleinové Šoková doktrína
  • Petr Hampl: Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici
  • Sergej Balan, Andrej Duda, Oleg Ivanov, Rostislav Pavlenko: Krize neschopnosti. Jak se před 20 lety rozpadala „říše zla“ a Ukrajina jen přihlížela
  • Svjatoslav Lipoveckij: Mezi kladivem a kovadlinou. Osm desetiletí boje Ukrajinců za národní osvobození a nezávislost
  • Adam B. Bartoš: Spolubojovníky obklopený. Recenze Festschriftu Václavu Klausovi

Rozhovory

  • Tomáš Šmíd: Rozpad Ruska žádné dobro nepřinese. O situaci na Kavkaze se Sergejem Markedonovem
  • Jakub Janda: „Každý národ má svůj úkol a také my máme svůj úkol…“. S prvním náměstkem ministra zahraničních věcí Jiřím Schneiderem o Libyi, potenciálu NATO, nové koncepci zahraniční politiky ČR, maločešství a prosazování našich zájmů v EU
  • Dušan Šrámek: ODS se podpisem Lisabonské smlouvy pošpinila. S Petrem Plecitým k desátému výročí vzniku Manifestu českého eurorealismu
  • Dušan Šrámek: Společná energetická politika EU dnes není prioritou. Rozhovor s Václavem Bartuškou
  • Jakub Janda: Při formování bezpečnostní politiky musí být víc slyšet experti. S Františkem Šulcem, šéfem poradců ministra obrany, o Bílé knize o obraně, nespolupracující bezpečnostní komunitě a nutnosti platit armádu

Zaujalo nás...

  • Izrael a mocenský ústup Ameriky. Hrozí Izraeli izolace?
  • Daniel Hannan: Dětská propaganda EU: směšná, nebo hrozivá?
  • Záchranný balík EU v kostce

Sympozium CDK: Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU

  • Leszek Skiba: Polsko a Česko by měly do eurozóny vstoupit, až skončí její krize
  • Aleš Michl: Aby Asie neslupla střední Evropu jak sushi. Řízení konkurenceschopnosti a nová kritéria k případné měnové unii

Revue Politika doporučuje

  • Revue Politika doporučuje (7-8/2011)

Knižní novinky

  • Knižní novinky 7-8/2011

Poznámky k událostem

Vinu za Breivika nenese společnost

Jan Frank

Po masové vraždě v Oslu měli komentátoři, ať už profesionálové nebo autority, od nichž se výrok čeká, těžkou práci. Osvojit si v několika hodinách či dnech pevný názor na onu událost je nelehké. Pokud jde o první reakce konzervativců (Václav Klaus, Alexandr Tomský, Adam B. Bartoš aj.), jejich spojnicí je přesvědčení, že mezi návyky liberální společnosti a norským masakrem existuje kauzální vztah. Aby to bylo fér, dodejme, že mezi zmíněnými se nenašel nikdo, kdo by nezdůraznil Breivikovu osobní odpovědnost, zděšení a naprosto jasný odsudek jeho činu. Přesto se ale hned poté pozornost upřela na vrahem nabídnutou apologetiku. Průměrný dojem z této nepříliš precizní „argumentace" je asi takový: vrah je vrah, ale jeho činy mají i politické důsledky. Domyslíme-li to, stojíme s ohledem na cíle teroristů na významné interpretační křižovatce.

Mentálně šetrná politika je iluzí

Říkám-li, že Norovy dispozice posunula k tak hroznému činu, jakým je zabití několika desítek lidí mladších osmnácti let, určitá politika, v tomto případě multikulturní blud, tvrdím v podstatě, že se napřed on sám stal obětí vysoce osobního „útoku" politiků. Pokud tuto konstrukci domyslíme, vyplývá z ní, že je-li politicky aplikován přirozenosti odporující blud, subjektivně obtěžující alespoň některé občany, pak se nám vždy automaticky zvýší počet politicky uvědomělých psychopatů. Nic ve zlém, ale to je přinejmenším úsměvné. Znamená to, že by se měli politici preventivně instruovat ve smyslu dopadu určitých konceptů na duševní hygienu? Že třeba zvýšení DPH oslovuje více neurotiky, zatímco zelení jsou červeným hadrem pro nymfomanky? Ta a ta politika má dopad na duševní zdraví občanů? To by bylo zcela převratné a popravdě řečeno velmi útlocitné měřítko spoluurčující politický program.

Dostávat politiku do takto intimního vztahu s občanem není možné, pokud nejsou k dispozici výsledky šetření zaměřeného na vztah duševního zdraví a sociálních procesů. A i kdyby se nějaká relace potvrdila, předpokládat, že v politice bude někdo brát ohledy na patologický potenciál konkrétních jedinců, je iluzorní. V demokracii se budou věci vždy odehrávat podle klíče určeného většinou.

Další věcí je otázka, zda hraje v uvedených souvislostech prim právě imigrace, popř. má-li tato problematika, pokud jde o její důsledky, nějaká specifika. Opět chybí data. Římané také bojovali s dotírajícími barbary; ti zaujali významná místa ve společnosti, až jim Řím nakonec podlehl. USA jsou už pěkných pár let zhruba z třetiny hispánským světem. Pro Evropu to je nejen memento, výzva k neopakování a k rychlé politické protiakci, ale i důkaz, že migrace a (z ní plynoucí) permisivita je konstantním jevem s hlubšími a dlouhodobými příčinami, který z definice nehraje exkluzivní politickou roli. Nejde o téma ani nové, ani posvátné.

Meze viny společnosti

Lékaři musí zodpovědět otázku, proč byl norský vrah zcela jiného názoru. Pravděpodobný je závěr, že Breivik je monstrum, jehož patologie se vzhledem k jeho inteligenci „svezla" na fajnovém, nicméně zástupném tématu, jakým je politika. Možná se zjistí, že mu nějaký muslim něco udělal, možná jde o jakousi perverzi autentického politického angažmá, spasitelství. Zvrhnout se může vše. Ale základ poruchy se musí primárně hledat v jeho soukromí, ne v sociálnědemokratické politice. Za „přiměřený" nežádoucí symptom liberalismu a levicovosti 20. a 21. století lze považovat nanejvýš neonacisty, skinheads, nikoliv Jacka Rozparovače.

Nečinit mezi těmito „ligami" rozdíl, je přesně to, čeho chtěl Breivik dosáhnout: učinit ze své ikony relevantní měřítko abnormálnosti poměrů a hrozbu nám všem.


Společnost zpupná a nepokorná?

Ještě jednou k masakru v Norsku

Jan Kubalčík

Do jaké míry je člověk - Anderse Breivika nevyjímaje - odpovědný za své činy a do jaké míry je za ně odpovědná společnost, ve které žije? Takový ušlechtilý divoch Jeana Jacquese Rousseaua by na toto téma mohl napsat disertační práci. Možná nejde o zcela původní, ale rozhodně o jeden z nejznámějších příkladů antropologické fikce, která tvrdí, že člověk je v zásadě a od své přirozenosti dobrý a tím, kdo jím manipuluje, je prohnilá společnost se svými pokřivenými pseudonormami.

Jinými slovy: není zloděj jako zloděj. Skutečný lump je vlastník výrobních prostředků, který vykořisťuje své zaměstnance, tyje z práce jejich rukou a ve velkém a dlouhodobě okrádá je i jejich rodiny. Naopak mladík dělnického původu oloupivší v době krize nějakého toho maloměšťáka, to je jiná... Platí za oběť společnosti, která jej v rozpuku mladosti zahnala do kouta, až neměl jiného východiska než přepadat (daná diagnóza se zpravidla nemění ani v případě, že by za ním zůstala nějaká ta buržoazní mrtvola).

Po velmi dlouhý čas, skoro bych si tipnul, že téměř od vzniku předmětné ideje, se konzervativní pravice snaží tomuto konceptu oponovat. Protiargument zní, že člověk od přirozenosti vůbec není dobrý, jeho přirozenost je naopak v základu poškozena (dědičným hříchem, dodal by křesťanský konzervativec). Stačí se podívat na běsy, které je člověk, ponechán bez mantinelů společenských konvencí, schopen rozpoutat. Neznamená to, že nemůže být dobrý a laskavý, milující a odpouštějící, pohybuje se ale stále na hraně, ve věčném napětí mezi dobrem a zlem, mezi nimiž každodenně volí. K volbě je disponován svobodnou vůlí, a právě proto, že je jeho vůle svobodná, je za svá rozhodnutí nepardonovatelně odpovědný. Řečeno zcela jasně: za své činy je člověk odpovědný sám, nikoliv společnost, ať zkažená sebevíc. Samozřejmě že pro každého je snazší být dobrý ve společnosti, jejíž normy jsou nastaveny řádně; naopak, je-li společenství skrznaskrz prohnilé (až tak, že prohlašuje zlo za dobro...), je to podstatně obtížnější. Společnost není bez vlivu, jde však zejména o psychologii a vícero pokušení, nehledejme v tom ani špetku determinismu. Příkladů lze nalézt celou řadu, jedním z nejvýmluvnějších je příběh Lota, který zůstal spravedlivým i uprostřed naprostého rozvratu.

Vedeme diskusi o nepardonovatelné odpovědnosti za čin, nikoliv o tom, zda je takový čin ve výsledku dobrý, či zlý. Pozice přitom mohou být rozličné: ta stará lichvářka si to zasloužila; císař Julián Apostata padl roku 363 (možná) rukou křesťana; útok versus sebeobrana; atentát na tyrana versus Rudé brigády; odboj vůči totalitním režimům versus maoistické guerilly... To vše je ve hře. A za všech okolností platí, že člověk je buď determinován společností - jeho činy jsou důsledkem jevů mimo něj, a nemůže tedy za ně být odpovědný -, nebo je tomu právě naopak - za své činy odpovídá primárně on sám. Tertium non datur. Ať už je samotný charakter činu, jeho motivace či pachatel sympatičtější pravicovému nebo levicovému srdci. Kde je spravedlnost, nechť v konkrétních případech rozhodnou fakta a pravdivé argumenty (a s konečnou platností Bůh). Zásadní přitom je, že tu či onu pozici je nutno držet, ne ji měnit „čin od činu". (Požadavek konzistence není ani konzervativní, ani liberální či jiný, jde o nutný předpoklad jakékoli smysluplné diskuse, která má dávat smysl. Za sebe dodávám, že determinaci společností shledávám od základu mylnou. Proč, to je mimo možnosti tohoto textu.)

Jaká je tedy konzervativní pozice? Za své jednání je odpovědný každý jednotlivě sám, ne společnost. Lze připustit, že člověk může být (mravně) nepříčetný, a tedy do určité míry za své činy neodpovědný. To ale rozhodně neznamená, že by odpovědnost měla v nějakém smyslu „automaticky" přejít na společnost. Pak ovšem přijde Václav Klaus a ve svých zápiscích z cesty po Austrálii napíše: „V australské televizi jsem navíc řekl, že ho (čin Anderse Breivika, pozn. aut.) svou podstatou a svými proporcemi považuji za zcela neevropský, ale konzervativní člověk ve mně (a v tom blízký naší, tolik démonizované iniciativě D.O.S.T.) v tom vidí důsledek dnešní postmoderní, nekonzistentní či nekoherentní, příliš zpupné a nepokorné, příliš permisivní společnosti." (kurzíva Jana Kubalčíka)

Proto bych chtěl za sebe - právě z výše uvedených důvodů - prohlásit, že konzervativní člověk ve mně odmítá účelovou manipulaci s lidskou přirozeností. Nebo se Václav Klaus propracoval k rousseaovské názorové pozici?

Text byl původně uveřejněn na webu Konzervativní strany. Redakčně upraveno.


Šídlův princip

Vojtěch Navrátil

V poslední době, když se mě nějaký cizinec zeptá, co mu mohu říci o České republice, okamžitě reaguji, že je to nadmíru šťastná země. Nejpalčivějším problémem není korupce, nedostatek peněz nebo to, že stát spoluovládají velké podnikatelské skupiny, ale jeden jediný úředník ministerstva školství.

Nikdy jsem nepatřil ani k „havlistům", ani ke „klausovcům"; na to mi přišly oba „tábory" v celé šíři svých názorů a postojů, které dovedly velmi jednoduše ohýbat podle toho, jak se jim hodilo, příliš omezené. S Ladislavem Bátorou bych asi, podobně jako s žádným bývalým vysokým komunistou, na pivo nešel a nepřátelil bych se s ním. Nikdy bych ani nekandidoval za Národní stranu. To, co se ale kolem něho v poslední době rozvířilo za humbuk a co mu jeho odpůrci vyčítají, je už naprosté zatemnění mysli. I pro člověka, který mu nijak zvlášť nefandí.

Svou hloupost dával na odiv například senátor a Rathův vicehejtman ve Středočeském kraji Marcel Chládek, pro kterého je šokující, že si nějaký státní zaměstnanec může ve svém volném čase dovolit písemně protestovat proti tomu, že americký velvyslanec zaštítí nějakou akci, se kterou nesouhlasí. Korunu tomu všemu nasadil Jindřich Šídlo, podle kterého, když na Facebooku coby státní zaměstnanec o šéfovi jiného ministerstva napíšete, že je „starý chudáček", musíte okamžitě dostat hodinovou výpověď.

Názor je to zajímavý: patrně bychom ve výsledku přišli o většinu učitelů a policistů a před soudem by se tento „princip" nepovedlo naroubovat na některé z pravidel Kodexu zaměstnanců veřejné správy ani Tomáši Sokolovi. Ze strany Jindřicha Šídla jde ale o názor především pokrytecký.

V říjnu 2009 coby zaměstnanec České televize, tedy instituce placené rovněž z veřejných zdrojů, udělal totéž. Na Facebook stejně jako Ladislav Bátora napsal svůj nikterak zvlášť vulgární soukromý názor na adresu veřejně činné osoby, jíž si nevážil - o čínské velvyslankyni prohlásil, že je to „arogantní bába". Přečetl si to jeden z jeho facebookových „přátel", shodou okolností Husákův pohrobek z Haló novin, a postěžoval si na to u vedení televize. Byl tehdy Jindřich Šídlo na hodinu vyhozen, nebo byl dokonce tak čestný a dal sám okamžitou výpověď kvůli tomu, zač by bez milosti vyhazoval jiné?

Samozřejmě nikoliv.


„Řešení“ dluhové krize eurozóny je stará písnička

Hynek Fajmon

Francouzský prezident a německá kancléřka se v úterý znovu pokusili o vyřešení dluhové krize. Jejich návrhy směřují k ustavení ekonomické vlády eurozóny a zavedení nové daně z finančních transakcí. Nejedná se o nic nového, obě „písničky" zpívají již řadu let. Nyní je jen znovu vytáhli na svět - coby „cestu z krize". Jedinou novinkou zůstává myšlenka na zakotvení vyrovnaného hospodaření do ústav členských států eurozóny. A pouze ta je pozitivní a stojí za zamyšlení.

Ad zavedení ekonomické vlády eurozóny

Jedná se o starý sen Francie, který její politická elita sní již od doby, kdy se zavádělo euro. Francie chtěla ekonomickou vládu proto, že si přála, aby eurozónu řídili politici dle politických kritérií (rozuměj dle francouzských zájmů). Naopak Německo ji nikdy nechtělo, neboť si přálo, aby euro bylo řízeno nezávislou Evropskou centrální bankou (dle vzoru německé centrální banky). Podle tohoto de facto německého modelu byla sepsána i Lisabonská smlouva: dokument zavedení žádné ekonomické vlády nepředpokládá. Má-li se nyní zavádět, bude to vyžadovat změnu smluvního rámce a souhlas všech členských států, který bude dosažitelný jen velmi obtížně. Proč by měla vznikat jakási „komise premiérů", jak plánují Sarkozy s Merkelovou, když už existuje Evropská komise a Evropská rada, které mají oporu v Lisabonské smlouvě? Další otazník visí nad tím, co by taková „vláda" vlastně měla dělat a jaký by k tomu měla mít mandát. Zkrátka otázek je příliš mnoho, a proto se nějaké ekonomické vlády nad eurem podle mého soudu v dohledné době nedočkáme. A bude to jen dobře.

Ad nové evropské daně

Opět se jedná o otázku, o které se v EU diskutuje už nejméně tři roky. Důvody jsou dva. První spočívá v tom, že některé státy EU poskytly jiným rozsáhlé dotace pro jejich ohrožený bankovní sektor. Ty jim nyní chybějí, a potřebují je dostat zpátky. Proto se mluví hlavně o dani z finančních transakcí. Druhý důvod tkví v tom, že EU se chce zcela odstřihnout od národních vlád tím, že bude mít tzv. vlastní příjmy. Proto plánuje daně, které budou plynout přímo do evropské kasy. Prosadit takový krok bude ale opět velmi složité, protože zavádění a stanovování daní v EU dle Lisabonské smlouvy podléhá schválení všech členských států v režimu jednomyslnosti. Dosáhnout takového výsledku bude dozajista obtížné. A z mého pohledu je to dobře, protože daně se na evropské úrovni vybírat nemají. Mají si je řešit členské státy samy dle vlastních postupů.

Ad princip vyrovnaných rozpočtů

Myšlenka zanést princip vyrovnaného rozpočtového hospodaření do ústav států je správná. Není ale správné, aby k tomu byly státy nuceny paní Merkelovou nebo panem Sarkozym. Některé státy tento krok již učinily a některé se k němu chystají - bez ohledu na zájmy Francie nebo Německa. Každopádně problém stávající dluhové krize to neřeší: před všemi státy EU je hora dluhů, které musejí splatit. Prvním krokem je nesporně to, že se přestanou vytvářet dluhy nové. To ale narazí na tvrdý odpor zájmových skupin, které se budou bránit. Představa, že se takový princip jednoduše odsouhlasí na evropské úrovni a potom zavede „bez boje", respektive bez demokratické diskuse v národních parlamentech, je utopií. Lidé si to nenechají líbit. Cesta z dluhové krize musí mít podporu veřejnosti každého státu a musí být výsledkem demokratického procesu.

Celkově vzato Merkelová a Sarkozy žádné řešení dluhové krize nenalezli a na podzim se opět dají očekávat velké ekonomické i politické turbulence. Francouzského prezidenta navíc čekají už za devět měsíců volby. Pro Českou republiku z toho vyplývá jediné: Držme se i nadále koruny a provádějme postupnou konsolidaci veřejných financí, abychom se nejpozději do roku 2016 dostali opět k vyrovnanému rozpočtovému hospodaření. Vláda by rovněž měla co nejdříve prosadit myšlenku tzv. finanční ústavy, která je obsažena v jejím programovém prohlášení.


Zapomeňte na konzervativce!

Ondřej Šlechta

Česká média mají v čase velmi vážných problémů americké ekonomiky a balancování eurozóny na pokraji krachu plné ruce práce s tématy Klaus, Bátora a údajné hnědnutí české pravice. Nebezpečná skupina středověkých reakčních strašidel prý uvažuje o založení nové strany, do jejíhož čela by se měl po roce 2013 postavit právě současný prezident. To, čeho se naši někteří skuteční nepřátelé svobodné společnosti snaží dosáhnout, tj. delegitimizovat obhajobu národních zájmů a konzervativní pohled na svět dáváním souvislostí mezi Breivika a kritiku nešvarů moderní společnosti, se jim ale nepovede. Pravděpodobně se totiž budou strefovat do prázdné bubliny.

Podle představitelů konzervativní iniciativy D.O.S.T. by nová konzervativní strana měla výrazné šance, pokud by ji podpořil Václav Klaus, nejlépe tím, postavil-li by se přímo do jejího čela. Šéfredaktorka Revue Fragmenty Ivana Haslingerová pak sebejistě prohlašuje, že pravicových a formálně konzervativních stran existuje v ČR sice hodně, ale žádná „opravdová". To je podle Haslingerové frustrující. Skutečně?

Formálně konzervativních je v České republice hned několik subjektů. Alespoň se tak vidí lidovci, TOP 09 a snad i ODS, která sama sebe označuje za liberálně-konzervativní. Dále tu je konzervativní Koruna česká, a aby toho nebylo málo, vystrkuje v poslední době růžky i platforma tradicionalistů, pro které je kurz současného vedení monarchistů příliš liberální. Nezapomeňme také na Konzervativní stranu, snažící se vzkřísit duch neokonzervativní politiky Ronalda Reagana. Novou stranu tedy nepotřebujeme, spíše je rozumné se bavit o myšlence zastřešujícího subjektu.

Na pravé části politického spektra v poslední době probíhaly určité diskuse, jejichž cílem bylo vytvořit rámec pro reinkarnaci „opravdové pravicové politiky" a nastartovat něco na způsob Reaganovy konzervativní politické ofenzivy z 80. let. Tyto tzv. hovory na pravici ale ukázaly, že budoucnost nové pravicové strany nebude jednoduchá.

Jestliže založení strany předchází výhradně intelektuální a mediální hnutí, je zaděláno na problém. Praktická politika vyžaduje nutnou dávku pragmatismu a ochotu přehlížet „malá zla". Je otázka, zda by takových kompromisů byli katoličtí konzervativci z D.O.S.T. schopni a nakolik by vedle sebe mohli úspěšně fungovat fundamentální křesťané s ateistickými odpůrci evropské integrace. Ke skepsi je důvod, protože podobný nonkonformní pravicový projekt zde byl již v roce 2005, kdy se různé neparlamentní subjekty označované za „národovecké" pokoušely z iniciativy tehdejší Národní strany sjednotit v tzv. Národní pětce.

Pod konzervativní politiku se dnes schovává kdeco, faktem ale zůstává, že politické síly, které dnes oscilují kolem iniciativy D.O.S.T., jinak vedené konzervativním jádrem aktivistů hlásících se k tradicionalistickým proudům v katolické církvi, jsou spíše produktem obecné nespokojenosti s establishmentem.

Současná konzervativní politika, ať je jaká je, ovšem představuje součást establishmentu. Postavit ji zcela nově například na bázi deklarace iniciativy D.O.S.T. je příliš obecné. Akcentování katolického tradicionalismu zase nepřijatelné pro většinovou společnost, která (například) chce řešit problémy s imigranty, ale zároveň si užívat nezávazného sexu, výdobytků moderního světa, popř. občas kouřit marihuanu a nezajímá ji, jestli druhý vatikánský koncil znamenal odklon od pravověří, či nikoli. Oba případy jsou samozřejmě nevolitelné.

Možnosti pro potenciální novou konzervativní stranu jsou tedy následující:

1. Nová konzervativní strana bude kopírovat politiku ODS z dob, kdy byl předsedou Václav Klaus

Postavit program politické strany na myšlení jednoho člověka není dobré už z principu, v tomto případě by si nová strana navíc vykopala svůj hrob. Takový politický subjekt musí nutně hledat podporu především mezi střední třídou, ta ale nemusí být tváří v tvář reformám, spojeným s výraznými škrty, příliš zvědavá na ostrý kapitalismus thatcherovského střihu. ODS se nikdy formálně proti Klausovým myšlenkám, které razil v 90. letech, nevyslovila. Návrat k myšlenkám otce zakladatele navíc slibovala už i Strana svobodných občanů, která zatím oslňujících volebních výsledků rozhodně nedosáhla.

2. Václav Klaus se postaví do čela nové strany nebo bude hrát roli šedé eminence

To je reálné a straně by to skutečně mohlo v určitém časovém horizontu přilákat jisté procento voličů. Na druhé straně je třeba upozornit na to, co potkalo Václava Havla, kterému po opuštění prezidentského úřadu popularita velice rychle klesla, a jeho vlastní podpora různým politickým stranám (Unie svobody, Strana zelených) bývala pověstným „polibkem smrti". Více než dvacet let po sametové revoluci nemají Havlovy mnohokrát omílané názory co říci a jeho neustále zaštiťování různých projektů „za lepší zítřky" je nemalou částí veřejnosti považováno v lepším případě za neškodný kolorit. Stejným způsobem se může česká společnost začít v jistou chvíli cítit „překlausována" - s tím rozdílem, že Václav Klaus za sebou nebude mít po odchodu z prezidentské funkce přátelsky naladěná masmédia.

3. Program strany se zaměří na jednu konkrétní oblast, například kritiku imigrace nebo Evropské unie

Takový program ale nebude mít potenciál oslovit širší voličské vrstvy. Na příkladu vývoje obdobných stran v západní Evropě se ukazuje, že strany, které akcentují jen jeden problém a nemají kompletní politické portfolio, se v politickém systému nedokáží dlouhodobě (vůbec) etablovat.

4. Vznikne „slušná" pravicově populistická strana

Jak ukazuje v Holandsku Geert Wilders a Strana svobody (PVV), jedná se o velmi slibný scénář. PVV má vypracovaný rozsáhlý program, nesporný koaliční potenciál a liberální část jejího programu, který je vstřícný k homosexuálům nebo alternativnímu životnímu stylu, vyřazuje stranu z řad extrémní pravice a přitom úspěšně posiluje její pozici obránce „vlastních lidí" proti cizímu ohrožení liberálních výdobytků západní civilizace.

5. Catch-all populismus proti mainstreamu

Pod tímto divotvorným názvem je třeba hledat politickou taktiku, kterou reprezentoval před lety v Polsku například Andrej Lepper s uskupením Sebeobrana. V českém prostředí se jí nejvíce blíží Suverenita Jany Bobošíkové, pochopitelně bez důrazu na podporu zemědělského a venkovského faktoru, který byl typický pro Leppera. Charakteristický je vypjatý nacionalismus a útok proti politickému, většinou liberálnímu establishmentu, který v jejích očích představuje zásadní ohrožení pro zájmy akcentované takovou stranou. Není náhodou, že Suverenita se snaží integrovat národní konzervativce, protievropsky naladěné libertariány a zároveň rekrutovat xenofobně a protiněmecky orientované sympatizanty levice. Strana postavená na národně-sociálním populismu takového typu má opět šanci uspět zejména se zhoršující se ekonomickou situací, ovšem zásadně ji limituje riziko, že její volitelné a atraktivní části programu mohou přebrat etablované síly - komunistická strana se socialisty na straně jedné a současná konzervativní pravice na straně druhé.


Moravské pole: konec přemyslovské hegemonie

Ondřej Šlechta

Nebývá zvykem vzpomínat na historická data, která se bezprostředně nedotýkají našich životů. Některá z nich ovšem představují významné mezníky nejen národních dějin, ale historického utváření Evropy vůbec. Co se stalo na Moravském poli před 733 lety?

Datum připadá na den sv. Rufa. Tehdy, 26. srpna roku 1278, zahynul v bitvě na Moravském poli Přemysl Otakar II. a je zajímavé, že tentýž den o 68 let později padl Jan Lucemburský jako spojenec francouzského krále Filipa VI. u Crécy-en-Ponthieu v jedné z nejkrvavějších bitev stoleté války.

Existují hlasy, podle kterých představuje osmička v národních dějinách prokleté číslo. Byť vznik Československa přišel v roce 1918, nešťastná data s osmičkou na konci přetrvávají - 1938, 1948, 1968. Navíc v roce 1648 skončila třicetiletá válka, která znamenala konec nadějí českých stavů na větší nezávislost na centrální vídeňské moci, v roce 1848 byly rakouskou armádou utopeny v krvi pražské svatodušní bouře a 16. května 1868 byl za velké slávy položen základní kámen Národního divadla (které v roce 1881 vyhořelo).

Osmičkovou teorii samozřejmě nelze považovat za seriózní součást diskuse o dějinách, přesto rok, kdy skončil jeden z nejzajímavějších státnických pokusů českého království, je opět osmičkový. Proč k událostem na Moravském poli došlo?

Na Moravském poli skončil sen o Velkých Čechách

Evropa se ve 13. století výrazně změnila. Idea vytvořit jednotné křesťanské impérium se rozpadla a starý kontinent byl po vleklých konfliktech o dominanci mezi stoupenci papeže a římského císaře vyčerpán. Úpadek moci papeže na jedné straně a císaře na straně druhé vedl k jedinému - vzrůstu moci národních monarchií.

Toho využila Francie, která v té době už delší dobu pohlížela na zisk nových území, zejména v Itálii. A i když se 13. století právem nazývá stoletím francouzské převahy, politická osa se pomalu začala vychylovat i východním směrem.

Přemyslovská knížata od konce 11. století vyvíjela konstantní tlak na získání královského titulu. Jako prvnímu se to podařilo Vratislavovi II. roku 1085 za pomoc císaři Jindřichu IV. v boji s papežem Řehořem VII. o investituru. Obdobný osud potkal v roce 1158 Vladislava II., kterému byl za pomoc Friedrichu Barbarossovi přislíben královský titul nejen jemu samému, ale i dědičně jeho potomkům. Složitá situace vzájemných rozporů po Vladislavově smrti a vzrůstající obavy Friedricha z příliš silného českého státu však nakonec vedly k tomu, že nástupce Soběslav II. byl opět jen kníže.

Oslabení svaté říše římské ve 13. století využil přemyslovský stát. Otakar I. se nechal roku 1198 korunovat králem, a založil tak dědičnou dynastii Přemyslovců. Následně v roce 1257 došlo v říši ke změně ve způsobu volby německého krále; zatímco dosud jej volila německá šlechta, od roku 1257 se volba stala záležitostí 10 volitelů (7 knížat, 3 duchovní). Po vymření štaufské dynastie v roce 1254 zavládlo v říši dvacetileté mezivládí vyplněné vzrůstem výsad a majetku lokálních knížat a vévodů. Tato situace proti sobě postavila dva muže, kteří se měli záhy střetnout o hegemonii ve střední Evropě - českého krále Přemysla Otakara II. a do této doby nevýznamného jihoněmeckého hraběte Rudolfa Habsburského.

Poklesu vlivu říšských knížat Přemysl využil k vlastní výbojné a sňatkové politice. Rakousy byly získány sňatkem s Markétou Babenberskou a roku 1269 rozšířeny dědictvím o Korutany a Kraňsko. Vítěznou válkou roku 1260 a porážkou uherského krále Bély IV. u Kressenbrunnu získal Přemysl Štýrsko a roku 1266 bylo jako věno Přemyslovy matky Kunhuty z rodu Štaufů získáno Chebsko. Na počátku 70. let 13. století bylo české panství se svým rozsahem od Krkonoš až k Jaderskému moři nejmocnějším středoevropským státem.

Zahraničněpolitický vliv Přemysla byl umocněn výpadem proti pohanským kmenům do Pruska v letech 1255 a 1267. Výsledkem tohoto tažení bylo mimo jiné založení města Královec (Königsberg), nacházejícího se na území východního Pruska, které dnes tvoří správní centrum tzv. Kaliningradské autonomní oblasti patřící Ruské federaci.

Ke konci 13. století se na evropskou scénu vrátily spory mezi papežem a císařskou mocí, které se cyklicky opakují ještě několikrát poté. Papežský stolec zůstal po smrti papeže Klimenta IV. dlouhodobě uprázdněný, což oslabilo protifrancouzské odpůrce a vytvořilo podmínky pro expanzi Francie do Středomoří. Odpůrci francouzských Anjouovců v čele se Svatým stolcem tak potřebovali na říšském trůnu slabého císaře, což by jim umožnilo vrhnout veškeré síly do boje proti Francii. Silný a ambiciózní král Přemysl Otakar II., který se o říšský trůn ucházel, byl pochopitelně nepříjemnou komplikací, proto papež uznal volbu tehdy nepříliš známého Rudolfa Habsburského říšským králem, a to i přesto, že Přemyslu Otakarovi II., který byl jedním z říšských volitelů, byla v podstatě nelegálním způsobem znemožněna účast. Situace obracející se v Přemyslův neprospěch a hrozící válka českého krále v roce 1276 donutily podepsat tzv. vídeňský mír a zříci se všech nečeských držav. Poté, co Přemysl začal ustanovení míru nedodržovat, podpořil Rudolf Habsburský proti králi odbojnou šlechtu (zejména Vítkovce a Rýznburky), jejíž vzpouru ovšem Přemysl v letech 1276-1278 potlačil.

Bitva

V té době už bylo jasné, že mezi Přemyslem a Rudolfem nutně dojde k otevřenému střetu. Když se dala Rudolfova vojska v roce 1278 do pohybu, vyrazil jim Přemysl i přes nejistou situaci doma vstříc. Místo bitvy na tzv. Moravském poli, mezi vesnicemi Dürnkrut a Jedenspeigen v Dolních Rakousích, si jistě nevybral náhodou. Právě poblíž těchto míst, u Kressenbrunnu, dosáhl už v roce 1260 velkého vítězství v boji s uherským králem.

Došlo k poměrně krátké bitvě. Síly obou soupeřů byly víceméně vyrovnané, na Rudolfově straně bojovalo cca 30 000 mužů (mezi nimi i uherští spojenci), Přemyslova vojska čítala mezi 25 000 a 28 000 muži. Papírově měl být český král ve výhodě, protože přes mírnou převahu nepřítele měl více těžké jízdy. Proto také vsadil na osvědčenou taktiku drtivého úderu tryskem rozjetých jezdců proti řadám nepřítele. Jejich útok byl ale zeslaben velkým horkem a velmi pohyblivou lehkou uherskou jízdou, která Přemyslovu těžkou jízdu zasypala mračny šípů. Nerozhodnou bitvu nakonec rozhodl nástup Rudolfovy zálohy čítající pouhých 60 těžkooděnců.

V tomto okamžiku se bitva stala předmětem mnoha legend, ze kterých čerpala převážně obrozenecká literatura 19. století. Mezi klasické patří zejména přeceňování faktoru „zrady" české šlechty, zlom v bitvě způsobený úprkem zadní linie těžké jízdy nebo vzájemné rytířské střetnutí mezi Přemyslem a Rudolfem.

Většina historiků se dnes domnívá, že odboj části českých pánů těsně před válkou neměl na její výsledek výraznější vliv a bitvu skutečně rozhodl nečekaný vpád Rudolfovy zálohy do zad českého vojska. Také zrada části přemyslovského vojska je nepravděpodobná. Jeden z velitelů jízdy, který měl údajně Přemysla zradit, jistý Milota z Dědic, byl ve skutečnosti jedním z nejvěrnějších spolubojovníků. Ve chvíli, kdy se taktickým manévrem pokoušela část jezdectva zvrátit bitevní situaci a vpadnout Rudolfovi do zad, provedlo tentýž manévr i Rudolfovo vojsko, což vedlo ke zmatku. Milotův manévr byl částí přemyslovského vojska špatně pochopen jako ústup a znamení, že je bitva ztracena.

Výsledkem bitvy bylo především definitivní upevnění habsburského panství ve Štýrsku a Rakousích, které se staly dědičnými habsburskými državami prakticky až do roku 1918.

Sen o Velkých Čechách a přemyslovské hegemonii tak skončil.


O co skutečně jde v kauze Bátora?

Jakub Janda

Přestřelka ohledně prohlášení Ladislava Bátory, představitele iniciativy D.O.S.T. a vysokého úředníka MŠMT, má několik rovin. Faktický lídr TOP 09 Miroslav Kalousek reagoval podle svých oponentů neadekvátně, když podmínil účast ministrů své strany na zasedáních vlády tím, že ze svých postů odejde buď Bátora sám, nebo jeho nadřízený Josef Dobeš. Olej do ohně přilil i napadený ministr zahraničí, který pohrozil úplným odchodem TOP 09 z vlády. O čem tedy Kalouskova/Schwarzenbergova poslední odveta za Bátorovy směšné facebookové urážky je?

Voličská základna konzervativní pravice je zruinována percepcí nejsilnější pravicové strany coby partaje kmotrů. Sám Kalousek tento trend zpozoroval a před volbami 2010 postavil okolo knížete Schwarzenberga subjekt profilující se jako tradiční strana důvěryhodných konzervativců. Z demografických předpokladů se ale dá vyčíst, že v českém pravicovém prostoru je místo pouze pro dva subjekty, tedy že za ODS je v Poslanecké sněmovně místo pouze pro jednu stranu. Se vstupem dalšího potenciálního pravicového subjektu, s přímou či nepřímou podporou Václava Klause, vycházejícího mj. i z iniciativy D.O.S.T. (více v článku Ondřeje Šlechty), spojuje TOP 09 ohrožení své politické existence. Právě proto je pro Miroslava Kalouska tak důležité vedoucí představitele rodícího se subjektu takříkajíc zabít v politických plenkách.

Bátora dal Kalouskovi přesnou nahrávku na smeč: svým chováním mu umožnil dát ultimátum Věcem veřejným, konkrétně ministru školství Josefu Dobešovi. Kalousek vyšel z toho, že Věci veřejné budou muset v celé záležitosti ustoupit, jelikož jejich preference se aktuálně pohybují mezi 2-3 %. Nebudou-li ve vládě nyní, nahradí je po volbách Strana zelených nebo KDU-ČSL.

Ve výsledku - jak doufá Kalousek - se zabijí dvě mouchy jednou ranou: Věci veřejné budou oslabeny a Bátora pryč. I proto lze jeho zdánlivě přehnaný krok hodnotit jako tah dobrého stratéga.

Politickou kariéru Václava Klause po roce 2013 to samozřejmě nezničí. Platforma D.O.S.T. ale bude nucena využívat stále radikálnější rétoriky, aby byla ve veřejném diskursu slyšet, což jí může paradoxně nejvíce uškodit u umírněně konzervativního elektorátu. A to Kalouskovi opět hraje do karet...


ODS rok po výprasku: strana bez politické vášně

Jan Frank

Průzkumy volebních preferencí ukazují, že o ODS mezi voliči stále není zájem hodný nestora české pravice. Že obrodný proces teprve začal, ODS jako vládní strana doplácí na reformy a průzkumy je nutno brát s rezervou? Jistě. Na druhou stranu, zhodnotíme-li rok trvající snahu ODS „něco dělat" (aby v dalších volbách zase neztratila takřka milion voličů), otázka průzkumů se zadními vrátky logicky vrací. Existuje-li ve vedení ODS něco jako strategie, podle všeho se očekává, že k návratu voličů povede sama personální obměna ve vedení strany, trocha toho pokání a zvládnutý souboj s TOP 09. Což je v podstatě důvod pro to nedělat nic.

Analýza neúspěchu?

Loni po volbách to v ODS vypadalo na katarzi. Strana dostala bezprecedentní volební výprask hlavně kvůli korupčním aférám, nikoliv kvůli „vyměklosti". Sjezd proto v čele strany potvrdil tehdy jediného reálně přijatelného kandidáta Petra Nečase, jenž se dokázal obklopit vcelku zajímavými lidmi (Miroslava Němcová, Pavel Blažek, Pavel Drobil aj.), zřetelně odlišnými od „nezapomenutelných" topolánkovských chlapáků. Očekávání změny byla na místě. V tom podstatném, určité mediální i osobní pokoře lídrů a snížené frekvenci skandálů, jde ODS vskutku vpřed, je jiná a děkujme za to. Má v čele předsedu, za kterého se nemusí stydět, její experti neutekli a mohou pracovat na reformních zákonech. Těžko se ale zbavit dojmu, že jsme již měli být svědky začátku otevřeného a promyšleného boje o voliče. A preference „rok poté" by to už měly zohledňovat.

Byla-li vůbec provedena důkladná analýza volební prohry z roku 2010, pak je zřejmé, že jako lék se ordinuje především pokora. ODS „zbaštila" teorii o rozsáhlé korupci strany, ale co dál? Korupce, včetně jejího virtuálně-mediálního rozměru (ODS ve skutečnosti nikdy nebyla tak prohnilá, jak se psalo), je přeci symptomem, musela někudy přijít, a lítost tedy není efektivní medicínou, bacila nevyžene. Politická strategie ODS a její mediální akční rádius jsou ale navzdory tomu stále vymezeny snahou o kolektivní dávání si pozor na ústa. Pořád jde jen o ustrašené vyčkávání po velkém šoku smíšené s ostentativním pokáním. Proti gustu žádný dišputát, ale z této podivné image se dlouho žít nedá. Nikoho nepřiláká.

Více práce s členy a více politické vášně

ODS by měla umět relativně dlouhé volební přestávky využít. Základem ofenzívy za účelem bobtnání preferencí a potažmo vítězství ve volbách by měla být politologie. Žijeme v době, která sama automaticky z nikoho politika, tak jako v devadesátých letech, neudělá. Když začali po tučných letech prohrávat čeští hokejisté, neboť odešla jejich výjimečná generace, muselo se znovu začít pracovat s mládeží. V politice to platí podobně. Nemáš lidi, více se jim věnuj, tvoř systém, hledej, motivuj a neztrať talenty. A protože žijeme v době mediální, dávej o své snaze vědět. Vnitrostranický projekt a ofenzívní PR strategie ale v ODS evidentně neexistují. Práce s členskou základnou v ODS rovná se „dopisujte si po intranetu". A tak dál pochopitelně vítězí ona korupci povzbuzující rutina a horizontem ctností působení na radnicích je „něco dojednat". Kdybyste se zeptali mnohých členů, řeknou smířeně, že osmnáct, dvacet procent stačí.

Jedině pokud se v ODS začne skutečně pracovat, stane se strana opět sevřenou partou milovníků svobody, kteří k sobě budou více kamarádští a svou angažovaností znechutí oportunisty a sebestředné ješitné strýce, kteří v regionech sedí na prameni a někdy dokonce mají nálepku „progresivistů". V zásadě ani tolik nejde o ideje; jejich repenetrace je jen částečným, byť nepostradatelným předpokladem. Idea sama nažhaví jen jednotlivce. To, co ODS (a vlastně každá strana) hledá, je forma, schopnost jejího uchopení, návrat ke zdravé posedlosti politikou, schopnost lídrů představit ideu jako intelektuální a heroický fenomén. Nikoliv jen jako útrpnou mocenskou soutěž.


Články a komentáře

Česko-rakouské vztahy a energetika

Rakušané možná budou závislí na české elektřině

Ondřej Šlechta

Lidové noviny přišly před několika týdny s reportáží, ve které citovaly několik rakouských usedlíků žijících jen pár kilometrů od českých hranic. Tito lidé prý nikdy Českou republiku nenavštívili, v dohledné době to neplánují a navíc jim to nepřijde divné. Na těchto příkladech lze dobře ilustrovat, jak vzájemné vztahy mezi Českou republikou a Rakouskem sice nejsou nepřátelské, ale přesto poznamenané averzí či alespoň nezájmem o ty druhé. Proč tomu tak je, zůstává vděčným námětem pro historické studie i plytké novinové komentáře.

Jsme sousedé, prožili jsme v jednom státním celku téměř čtyři sta let, ale navzájem se příliš nemusíme. Česko-rakouské vztahy představují jeden z nejzajímavějších aspektů vývoje politických vztahů ve střední Evropě. Češi se v Rakousku pravidelně řadí na poslední místa, když přijde otázka na oblíbené sousedy, a velmi často je tomu i naopak.

Vzájemné vztahy České republiky a Rakouska ukazují, že ani historická a kulturní příbuznost a provázanost ještě není dostatečnou zárukou dobrých vztahů. Právě proto, že se tak dobře známe a vzájemně toho o sobě hodně víme, chováme se jako znesváření členové jedné rodiny. Nejde přitom o to, že by Rakušané Čechy vnímali jako bořitele skvělé monarchie, jako spíše o sentiment, že jsme to byli právě my, kdo si po roce 1918 neoprávněně přivlastnil rakouské průmyslové know-how a znemožnil tak Vídni cestu na pozici středoevropské mocnosti. Důvod, proč je dnes Rakousko tak úzkostlivě ekologické, je totiž mimo jiné historický. Příčina, proč Rakušanům vadí zejména naše jádro, je potom ve skutečnosti pozůstatkem hořkosti nad tím, že jsme je po první světové válce připravili o jedny z největších zásob uhlí v Evropě. Se zásobami černého a hnědého uhlí, které připadly Československu, se strategicky mohly srovnávat jen pánve v německém Porúří.

Uražená velmoc

České země a Morava tvořily páteř průmyslu celého rakousko-uherského mocnářství. I tímto prizmatem se dá pohlížet na otázku, proč v roce 1867 při tzv. vyrovnání dosáhly autonomie pouze Uhry, ale nikoli české země. Pochopitelně tu existovala snaha držet nad průmyslovým srdcem monarchie dohled centrální moci. Na druhou stranu se ale Vídeň mohla jen těžko divit, když v roce 1918 už nikdo nevěřil, že císař Karel I. chce na území monarchie vytvořit skutečné federální soustátí.

V Čechách a ve Slezsku se těžilo 90,6 % černého a 83,1 % hnědého uhlí z celého Rakousko-Uherska. Pokud jde o hutnictví železa, především Morava se starala o veškerou výrobu litiny a 50 % produkce surového železa. Průmyslová kapacita českých zemí byla v poměru k počtu jejich obyvatel zhruba dvojnásobná než v ostatních částech monarchie a bez zajímavosti nebyl ani daňový výnos - české země financovaly státní pokladnu zhruba z poloviny.

Čechy, Morava a Slezsko tvořily kritickou část, bez které by statisíce lidí v celém mocnářství a především ve Vídni neměly čím topit, jak platit rozsáhlý byrokratický aparát a především by se bez nich zastavil prakticky všechen průmysl. Historikové se ale shodují v tom, že většina průmyslu a těžby, nacházející se na zdejším území, nebyla před rokem 1918 v českých rukou. Zdeněk Kárník například tvrdí, že i když byl zejména na přelomu století český kapitál na vzestupu a v případě mírového vývoje Rakouska-Uherska by se v horizontu několika desetiletí pravděpodobně dostal na úroveň kapitálu německého, v rozhodující chvíli rozpadu monarchie patřilo 60-70 % průmyslu českých zemí německým vlastníkům. Toto ohromné dědictví mělo po válce připadnout novému státu - Československu. Není proto divu, že se v předtuše brzkého konce monarchie němečtí poslanci říšské rady ve Vídni prohlásili za provizorní národní shromáždění a vyhlásili stát Německé Rakousko, které mělo zahrnovat všechny oblasti někdejšího mocnářství, kde měli Němci převahu, shodou okolností ty oblasti, kde byly české uhelné pánve. Dějiny se ale ubíraly jiným směrem a samostatné Rakousko bylo po skončení první světové války odsouzeno do role ekonomicky druhořadého státu.

Bez českého jádra ne

Nebýt havárie v japonské Fukušimě, která v Evropě spustila hromadnou paniku z jaderné energie, asi by se budoucnost česko-rakouských vztahů formovala na dosavadní bázi oficiálně korektních vztahů, pod kterými doutnají spory typu poválečného odsunu Němců a občasných protestů například proti dostavbě dalších temelínských bloků. Důsledky konce jádra v Německu ale znamenají pro zelené Rakušany velký problém, který je staví před fakt, že je v blízké budoucnosti možná budeme z ekonomického hlediska opět velmi zajímat.

Přestože už čtvrt století platí Rakousko za jednoho z největších odpůrců jádra v Evropě, bezmála čtvrtinu jeho energetiky pokrývají fosilní zdroje a paradoxně dováží i elektřinu vyprodukovanou německými a českými jadernými elektrárnami. Pokud Německo od jádra výhledově skutečně odstoupí, jediným čistým vývozcem s přebytkem energie ve střední Evropě bude patrně Česká republika. Rakousko by se tak mohlo stát energeticky závislým na nás a ještě by mu při nákupu konkurovalo Německo. Nahradit všech sedmnáct německých jaderných reaktorů bude během příštích deseti až jedenácti let nákladné a složité, podepíše se to na růstu cen v Německu a vzhledem k otevřenosti energetického trhu se tento trend brzy dotkne i ostatních zemí. To by mohlo vést ke společnému rakousko-německému postupu ve snaze získat pro sebe ve střední Evropě levnější elektřinu všemi dostupnými politickými i ekonomickými prostředky. Otázka česko-rakouských vztahů tak pravděpodobně získá zcela novou podobu.


Den narození naší země

„Ruská země“ a Ukrajina ve světle historických údajů

Alexandr Palij

18. dubna jsme si mohli připomenout datum první zmínky názvu naší země v historických análech. Mnohé jiné státy by si tuto příležitost nenechaly ujít, u nás ale panuje „tichá ukrajinská noc". Přitom neznalost je jednou z hlavních příčin historických tragédií a neúspěchů.

Je to vlastně spravedlivé: člověku (nebo národu) jsou předány zkušenosti získané těžkou prací a krví jeho předků, aby nemusel opakovat své nebo cizí chyby. A člověk (nebo národ) této zkušenosti nevyužívá.

V letopise z 18. dubna 1187 stojí: „Při této cestě (knížat Rusi, tj. Kyjeva, Bělgoroda, Vyšgoroda, Vasilkova, Perejaslavli a pevnosti Porosja) Vladimír Glebovič onemocněl a na svou těžkou nemoc zemřel. Přenesli jej na nosítkách do Perejaslavli, kde jej 18. dubna pochovali v kostele svatého Michaila. Oplakávali jej všichni perejaslavští. Měl rád společnost a zlato nehrabal, byl čestný a silný v boji, znám hrdinskými činy. Celá ukrajina jej oplakávala."

Ukrajinská společnost, o politicích nemluvě, se ještě musí naučit jednu důležitou věc: mezi úspěchy národa a stavem jeho historické paměti existuje vztah. Nemít takovou paměť, znamená neznat elementární údaje o vlastních dějinách. A to s sebou nese konkrétní důsledky.

V sovětském a imperiálním období byla populární ideologicky „správná" teorie vzniku názvu Ukrajina založená na prostém vysvětlení, že jde o slovo „okrajina". Tím se zdůrazňovala perifernost významu naší země. Učili nás milovat cizí zem a svoji přezírat.

V 18. století se ukázalo, že na název a dědictví Kyjevské Rusi může vztahovat své nároky kdekdo, jen ne národ, na jehož území se nacházejí všechna její tehdejší obydlená centra - Kyjev, Černigov, Perejaslav, Kanev, Bělgorod, Vasilkov, Vyšgorod, Jurjev, Ljubeč, Ovruč, Ostrog, Putivl, Novgorod-Siverskyj, Pryluky, Vladimir-Volyňskyj, Luck, Galič, Lvov, Terebovlja a mnoho dalších.

Název si přisvojila země s protichůdným politickým zřízením a odlišnou kulturní tradicí. Na druhou stranu: ke „krádežím" názvů (států) v historii docházelo často. Moskovia zdaleka nebyla první. Německo například téměř tisíciletí (do roku 1806) neslo název Svatá říše římská, přestože hlavním vkladem Němců do římské historie bylo to, že Řím zničili.

Jestliže si odpovíme na otázku, co je to Rus a Ukrajina, odpovíme si i na otázku, kdo jsme my sami.

Objevení se slova „ukrajina" v roce 1187 ve vztahu k Perejaslavštině, tj. k Rusi (tak se v osmém až sedmnáctém století nazývalo území střední Ukrajiny), postavilo před sovětskou propagandu neřešitelný problém - okrajem čeho mělo toto území být? Jistě ne Moskvy. Ta byla v dané době zapadákovem. Minimálně v porovnání s Kyjevem, který plnil roli centra pro všechna knížata dynastie Rjurikovců. Jiného centra jednoduše nebylo. Absolutní většina knížat dynastie považovala kyjevské země za svou vlast i přesto, že nikdy neviděli řeky Dněpr ani Rus a ostatní území považovali za sobě podřízené.

Část perejaslavského knížectví se v té době skutečně nacházela na okraji Rusi. Jenže jiná jeho část byla od hranic Rusi vzdálena více než sám Kyjev. Tak by ovšem nebylo jasné, proč knížete oplakávali zejména na pohraničním území. Vždyť logické by bylo, kdyby jej oplakávali obyvatelé perejaslavského knížectví nezávisle na vzdálenosti od hranic.

Důležité je, že slovo „ukrajina" se poprvé objevilo právě v souvislosti s perejaslavským knížectvím. Perejaslavsko bylo jedním z knížectví vlastní Rusi (náležely k ní také knížectví kyjevské, černigovské a novgorog-siverské). Proto slovo „ukrajina" nemohlo označovat okraj knížectví. Ještě méně je jasné, okrajem čeho by byly v letopisech mnohokrát uváděné názvy Černigovská Ukrajina, Novgorod-Siverská Ukrajina nebo Kyjevská Ukrajina.

Okolo roku 1189 se v letopise o knížeti Rostislavu Berladnikovi píše, že přijel „na Ukrajinu Haličskou" (přijel do centrální části knížectví, ne na jeho okraj). V haličsko-volyňském letopise z roku 1213 je napsáno: „Danilo se svým bratrem se vrátil domů a projel Berestyj, Ugrovesk a Vereščin, Stolpe, Komov a celou ukrajinu." Opět se potvrzuje, že projel celé knížectví.

Musíme podtrhnout, že název „Ukrajina" se používal také ve vztahu k ruským a běloruským územím - Rjazaňská Ukrajina, Rostovská Ukrajina, Polocká Ukrajina. Známy jsou také zprávy o polských knížatech, kteří se cestou do Haliče a Volyně vraceli „do své ukrajiny", to znamená do svého knížectví, ne na jeho okraj.

Slovo „ukrajina" má v letopisech význam slova „knížectví". Zejména v tomto smyslu se jej používalo po mnoho staletí; označuje se jím „naše knížectví", „naše země", „naše vlast".

Podobnost je zřejmá, vždyť ukrajinsky se řekne naše země „krajina". „Ukrajinjanin" a později „Ukrajinec" znamenalo rodák nebo soukmenovec. (V ukrajinštině existuje i slovo „ukrajaty", což znamená „něco dát", například chleba, půdu ap.) Také v literatuře dvanáctého až patnáctého století se slovo „ukrajina" používalo výlučně jako synonymum pro slova „knížectví" a „země". Koneckonců v dnešní ukrajinštině se slova „krajina" stále používá k označení státu.

Pojem „Rus" se poprvé objevil v souvislosti se středním Podněpřím už v šestém století a udržel se na západní Ukrajině až do století dvacátého, na střední Ukrajině do století osmnáctého. Básník Ivan Franko o sobě psal „já jsem Rusín". Někteří obyvatelé Zakarpatí se doposud nazývají „Rusíny", paralelně se zde ale od sedmnáctého století používá také názvu „Ukrajina". Co je tedy Rus?

V letopisech se opakovaně potvrzuje, že pojmem „Rus" se označovalo výlučně území současné střední a severní (a od konce sedmnáctého století také západní) Ukrajiny. Žádná jiná území; ne Suzdal, ne Nogorod, ne Smolensk nebo jiné podobné země se „Rusí" (v době Rusi kyjevské) nenazývaly. Nikde v letopisech nenajdete názvy jako „Suzdalská Rus", „Zaleská Rus", „Moskevská Rus" ap. Jsou to jen výmysly imperiálních ideologů. Rus byla vždy jen jedna - Kyjevsko, Černigovsko, Perejaslavsko a od konce sedmnáctého století také západní Ukrajina.

„Vajražská teorie" o původu názvu Rusi ze Skandinávie se začala šířit v Rusku a SSSR proto, že ji umožňovala neznalost velkého množství odkazů z letopisů, v nichž se jednoznačně potvrzuje, že Rus je výlučně území dnešní střední a od konce sedmnáctého století také západní Ukrajiny. Kdyby to byli teprve Vajragové, kdo přinesl pojem „Rusíni", nemohlo by se o nich psát v písemných letopisech již v šestém století, neboť Vajragové se objevili až o mnoho století později.

Dnes i takový „moskvofil" jako P. Toločko, uvádí, že název „Rus" je místního charakteru a jižního původu: „Je vidět, že ,Rus' je prastaré slovo íránského původu spojené s názvy kmenů - rosy, rosomony, roksolany. Kdysi na přelomu osmého, devátého století se zakořenilo na středním Dněpru a převzali jej Slované. Ne náhodou letopisec napsal: ,Poljany se nyní nazývají Rus.' Jinak řečeno, Slované z kmene, který se stal jádrem staroruského státu, se nejdříve jmenovali Poljané a potom se začali označovat jako ,Rus' (...) Je jasné, že se slovem ,Rus' jsou spjaty také názvy řeky Ros a jejích přítoků Rosavy a Rostavici."

Jednoduché studium historických pramenů dokazuje, že používání slova „ukrajina" v literatuře dvanáctého až patnáctého století absolutně průzračně svědčí o tom, že tento termín se používal zejména jako synonymum „knížectví" a „země". Proto je Ukrajina jednoduše nové, mladší pojmenování Rusi, respektive Rus je prastarým názvem Ukrajiny.

18. dubna 1187 vznikl pouze první z obou názvů naší země; země sama je starší. Ukrajina není s dvěma názvy jediná. Francie se také kdysi nazývala Galie, Španělsko Iberie. Před ovládnutím Anglosasy se současná Velká Británie jmenovala Britania, poté Albion a ještě později Anglie. A dnes používá dva názvy současně. Čína měnila svůj název vždy, jakmile se změnila vládnoucí dynastie. Rusko se také ještě nedávno nazývalo SSSR, předtím Moskevské carství a ještě dříve Suzdal a Zalesí.

Autor je historik, autor knih Klíč k historii Ukrajiny (2005) a Historie Ukrajiny (2010). Druhý z titulů slouží jako pomůcka pro studenty a učitele všeobecných škol.

Text uveřejněný v deníku Den č. 76-77, 29.-30. dubna 2011, přeložil a redakčně upravil Jaroslav Pešek. Kráceno.

Další téma cyklu Ukrajinské uzly: Jak se rozpadala „říše zla"?


Polemika s ústavou: cesta ke konzervativní demokracii

Jan Frank

Říká se, že politika ztrácí obsah. Autoři této teze obvykle mívají na mysli skutečnost, že nad hledáním dlouhodobých strategií převažují holé mocenské boje a takřka všechny koncepce se podvazují a neutralizují pravolevými kompromisy. Politika přestává být inspirativní a dramatická. Tvoří ji ale také novináři; politika se dá dělat i perem. Jejich texty ovšem (čest výjimkám) často končí na hranici negativního vymezení. Ruku na srdce: víme o něco víc než to, že chceme „levný právní stát", „Evropu národů" a udržet výkonnost kontinentu (alespoň) ve vztahu k nově se rodícím mocnostem?

Historikové, kde jste?

Jedno je jisté: je nač reagovat. Současně je vhodné klást historikům, zabývajícím se veřejným míněním, otázky týkající se analogií dnešní civilizační úzkosti. Byl někdy mrak nad Evropou větší? Je náš strach z konce staré dobré Evropy (což je více či méně vědomý podtext současné konzervativní publicistiky) jen dalším dílem dějinného seriálu? (Člověk se zkrátka vždy něčeho bojí, a tak o tom píše.)

Před druhou světovou válkou šlo opravdu o všechno, lidé to cítili, ale stejně jako dnes byly ve hře reálné dlouhodobé tendence. Nepovažujme proto „náš problém" za výjimečný. Temnota mraku se nemění, jen generace, na něž „sprchne". A díky historické vědě (a vědě vůbec) můžeme pátrat po kořenech dnešních útrap a obav, podobně jako lékař nebo psychoanalytik.

Není složité vypozorovat, a všimne si toho opravdu kdekdo, že Evropa, šířeji západní civilizace, řeší zdánlivě luxusní problém. Není nebezpečných diktátorů, někdejší děsivá sociální nouze širokých vrstev obyvatel v podstatě neexistuje. Nespokojeni jsme v zásadě s tím, že slábnoucí ekonomiky generují méně peněz na to, aby udržely naši „pohodu", a s tím, že společnost svírá těsná mandatorní kazajka bránící osvobození individuálních producentů konkurenceschopných statků. V podstatě přicházíme na to (ale prakticky nikdo si to z obav o svou „lidskost" nedovolí říci nahlas), že koncepce povinného a regulujícího těsného společenského soužití, vycházející z ekonomického ručení jednoho občana za druhého, je omyl. Jinými slovy, někde v minulosti by mělo být možné identifikovat moment, kdy rostoucí ekonomika svedla politiky k idealismu, zpupnosti a neopatrnosti. Dnešní krize je pouze jeho průvodním jevem.

Kdy se to stalo?

Mnozí by správně řekli: „Pane, to musíte vzít stroj času a utkat se s ,osvícenci' druhé poloviny 18. století. Ti za to mohou." Reálnější je ale analýza pozdějších konkrétních industriálních a modernistických předpokladů geneze sociálního státu. Ten je zde předmětem polemiky. Moderní město s továrnami a institucemi je, dalo by se říci, nejsofistikovanějším způsobem života komunity: vydělá všem nejvíce peněz, ušetří nejvíce času, s cílem výdělku setře iracionální stavovské překážky mezi lidmi. Tradici lze a je třeba postrádat. Město je rovnost, což do jisté míry platilo i ve středověku. Bez tohoto „humusu" by se pohodlným, falešným a „racionálním" univerzalistickým ideám všeobecných práv nedařilo, jakkoliv lze důvody jejich přepjatosti a „pohádkovosti" chápat do jisté míry i historicky. Být jen z titulu tradice robotujícím poddaným francouzského šlechtice, jistě ne vždy pracovitého, není lákavé ani pro konzervu Fruta.

Jakmile vznikl tento „městský rámec", doprovozený vědeckým pokrokem a snižující se autoritou církve, bylo (z pohodlného zpětného pohledu) už jen otázkou času, kdy mluvčí některé z politicky zainteresovaných skupin (dělníků, středních vrstev, podnikatelů) spojí vlastní zájmy s domnělým dobrem celku. Tak vznikla moderní a dodnes platná nuance pojmu národ. Náš problém, dovoluji si tvrdit, ale nastal až o něco později: Hovořím-li za národ, nemohu ho (zřejmě) dělit podle politických práv. Tak proběhly vznikající národní státy v Evropě metou zvanou všeobecné rovné a přímé volební právo. To, k čemu se dnes uchylujeme coby k poslední jistotě tváří v tvář bludu Evropské unie, tedy demokratický národní stát, je ve skutečnosti bohužel především branou do Bruselu. Chci-li hovořit za národ, pak musím strpět důsledky plně demokraticky vyjádřené politické vůle.

Válečný katalyzátor

Zatím byla řeč toliko o předpokladech dnešních problémů. Je ovšem důležité si uvědomit, jakou roli v „překlopení" jistě dobře míněného a nezbytného demokratismu v dnešní odpudivý byrokratický systém, založený na značném finančním znevolnění občanů a generující hodnotově neutrální kolektivní zadlužení, sehrály dějiny. Ne že by se od konce 19. století nevyvíjelo dynamické sociální zákonodárství. Událostí číslo jedna ale byla až druhá světová válka. Ta v jistém smyslu pohřbila svobodnou společnost, byť pro jiné mohla být milníkem vzniku její humánní podoby. Útrapy semkly moderní společnost ve spontánní a krásné bratrství nejviditelněji ve Velké Británii. Projekt „welfare state", jehož autorem byl ekonom William Beveridge, byl v prvé řadě deklarací pokračování národního souručenství, jemuž se říká „sociální smír".

Zbytek story je v podstatě znám. Má dáti: platba pojištění, daní. Dal: společné školství, zdravotnictví, důchody, sociální péče, průmysl, ministerstva, úřady a výzkumné ústavy multiplikující civilní výdaje státních rozpočtů. Na základě válečného otřesu vznikla druhá definice státu. Nikoliv již politicky víceméně neutrální suverénní geografická jednotka kulturně, jazykově, ekonomicky a politicky spřízněných osob zainteresovaných na vlastní obraně, ale entita zosobňující obří nadační fond s mezinárodněprávní subjektivitou interesující a ve zvýšené míře donucující všechny své občany. Jen pro forma zopakujme notorietu, že evropská integrace z Bruselu a multikulturalismus, v jehož důsledku finanční krizi států doprovází patrná proměna struktury západoevropského (a amerického) obyvatelstva i v etnickém smyslu, jsou jen neblahými dceřinými idejemi uvedených změn.

Zdroje tu jsou

Abychom byli fér, podívejme se v souvislosti s hledáním cest do budoucna v krátkosti na tři nejznámější české pravicové strany: ODS, TOP 09 a Stranu svobodných občanů. Můžete namítnout, že do vymezeného spektra patří ještě Suverenita a Občané.cz. Proč ne? Na Suverenitě je sympatická rezervovanost vůči EU, ale zbytek programu (včetně personálního obrazu strany) je eklektický a především nepropracovaný. U Suverenity lze úspěšně pochybovat i o hlubší reflexi národovectví. Pokud jde o Občany.cz, image strany i program jsou propracovanější, ale zavání populistickou distancí k současné garnituře a pochybným „sametem", podobně jako u Věcí veřejných. Ideová tendence Občanů.cz je nejasná, oblastí, v nichž chtějí „aktivně usilovat", je až příliš pro toho, kdo hledá menší kreativní „státotvorné" nadšení.

U ODS člověk už za ta léta ví, do čeho jde. Bez ironie a v dobrém je nejhodnotnější hlavně její tradice a fungující struktura. Pokud jde o program, občana potěší, že je důstojně dlouhý a evidentně odpracovaný odborníky, které si strana vychovává. Celkový kurz je jinou věcí; naslepo „ódéeska" ujde tak maximálně dvacet let. U TOP 09 potěší v nejvyšší politice nový akcent na šetrný rozpočet, ale to je asi tak vše. Podobně jako u Suverenity máte při čtení uspokojivě rozsáhlého, ale nudného programu pocit, že ho psala PR agentura; navzdory okázalému konzervativnímu sebepojetí strany neobsahuje jedinou známku hlubšího uchopení konzervatismu. Jediný, kdo „na to má" (ve smyslu naznačeného kontextu), chápe, co se děje, a je připraven adekvátně jednat, jsou „machovci". Program je svým způsobem strhující, dobře se i čte; je nekompromisní, ani stopa populismu, čiší z něj vzdělanost, rozmysl, pevná vůle. Před autorem klobouk dolů. I zde ale nakonec vítězí dojem, že se jedná v podstatě o negativní komentář. Krom jiného chybí rozvinutější představa o individualizované formě sociálního zabezpečení včetně vhodné analogie ze světa, jež by potenciální voliče vyvedla ze spárů „odpovědných" strašitelů zleva, tyjících z pochopitelných obav občanů. S programem, který jen škrtá současnost, se vyhrát nedá!

Kacíři, útočte na pravicového voliče! A se sebevědomím velké strany

„Kacíři" by tu tedy byli, ale záchrana Západu se musí umět prodat ve volbách. Jde o to vysvětlit „sociálně citlivému" elektorátu, že v moci státu (ve smyslu jeho pojetí coby nadačního fondu) je toliko krátkodobé zajištění; dlouhodobě se dodatečné náklady na byrokracii obracejí proti němu. To zaprvé. Zadruhé je třeba relevantně popsat funkční podobu důchodového systému založeného dominantně na samostatném spoření občanů i budoucí formy sociálního zabezpečení, včetně pojistek chránících jak úspory na stáří, tak úspory na soukromou zdravotní péči. Cenou zde bude silná justice. Nejdůležitější je ale bod číslo tři, jenž nás vrací k dějinám národního státu. I kdyby se povedlo vše perfektně vysvětlit a doložit, že politici nejsou sobci, stále je tu faktor všeobecných práv, tedy ústavy, dávající úžasnou výhodu politikům-iluzionistům z daňového baldachýnu.

Začněme elementárním právem volit. Všeobecné přímé a rovné hlasovací právo bez výhrad pro každou osobu kvalifikovanou věkem je klasickou ukázkou „osvícené" univerzální ideje, jež spatřila světlo světa dříve než praxe. Ano, národ je rovnost, ale v prvé řadě představuje moderní společnost. Lidé soutěží i táhnou za jeden provaz. V „týmu" se společnými institucemi potřebuje být každý občan, volby proto nemohou jen demonstrovat půvab demokracie, nýbrž i nároky na občana. Ten je v tomto smyslu reálně méně svobodný, než jak předstírá ústava. Řešením je sankce za volební neúčast, obsahující logiku příslušnosti k národu: nevolit by mělo znamenat ztrátu nebo omezení některých občanských práv. Druhou poznámkou je vliv liberálního volebního systému na volené, tedy politiky. Jsou-li podmínky hry zvané volby nastaveny ve prospěch inflace hodnoty občanova politického sebevyjádření (přijdu k volbám, jen když dávají, jinak mě to nezajímá), míra politikovy sebekritiky logicky klesá. Neexistuje-li hmotná odpovědnost politiků, zbývá sečíst, kolik je jedna plus jedna.

Diskutujme o daňové emancipaci a zkroťme politiky

Listina základních práv a svobod, integrální součást ústavního pořádku ČR, obsahuje i tyto, na první pohled přijatelné pasáže:

  • Každý má právo vlastnit majetek (...) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. (čl. 11)
  • Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (...) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti stanoví zákon. (čl. 30)
  • Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. (čl. 31)
  • Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (čl. 33)

Přijímací zkoušky na práva občas obsahují otázky tážící se po smyslu shora uvedených tvrzení, říká se tomu „test z logiky". Co tedy ze zmíněných úryvků, pokud jde o daně, plyne? Jakožto příslušník národa disponujícího státním zřízením a ústavou máš právo na soukromý majetek, ale zákon, tedy politik, určí, v jaké míře. Ani slovo o proporcích, a to ani v případě důchodů, zdravotnictví a vzdělání. Jen práva, práva, práva... Toto není reálná ochrana soukromí a zájmů občanů, hodná prozíravé ústavy, nýbrž dvojsmyslně znějící zákonný předpoklad sociálně demokratické politiky, základní stavební kámen odtržení správy veřejných věcí od občanů a příliš snadná - zcela zjevně politická a širší diskusí nereflektovaná - kapitulace na kontrolu moci ve prospěch politické elity, která se stává „pouhým" opatrovníkem určeným k dispozici s penězi ne zcela příčetných občanů. Za těchto okolností jsou volby jen hříčka, neboť politik, hmotně neodpovědný spasitel, nás má plně hrsti, aniž by bylo přesvědčivě zdůvodněno, že moderní industriální společnost skutečně generuje potřebu tak komplexní interdependence. S trochou nadsázky lze říci, že v roce 1989 se pouze osekaly nejkřiklavější totalitní prvky našeho zákonodárství, ale „vnitřek" zůstal týž - a v obecné rovině dává mnohou odpověď na české společenské fenomény. Antikapitalistické úšklebky jsou jen projevem souhlasného pohlcení touto mentalitou.

Za novou Magnu Chartu

Kdo hledá, najde, říká se. Není třeba briskního intelektu ani skvělého vzdělání, aby se kdokoliv z nás odvážil zpochybnit realističnost sebepojetí národních států, mezi něž kulturně patří i Česká republika. Naopak: je velmi žádoucí, aby tak občané činili kladením základních otázek. Proč se zvyšují poplatky ve zdravotnictví, ale daně jsou stejné nebo vyšší? Politickou elitu je nutno vždy ctít z principu, ale nikdy nerezignovat na vlastní smysl pro logiku. Troufám si říci, že osud Evropy je v podstatě otázkou „několika vět" zapomenutých v základních zákonech států. Ty rozhodují o profilu politiků a definují podmínky národní příslušnosti. Být mimo by mělo být možné, ale s důsledky. Dnešek vlastně ani neumožňuje plně docenit hodnotu solidarity, resp. ukázat na pošetilost hrátek na „samostatnost".

Pokud jde o akci, jeví se dvě možné cesty odrážející „vzpouru" občanů proti moci těžící z daňového bianco šeku a rozpustilosti voličů. První je praktická a dá se realizovat ihned: konzervativci by měli dopilovat programy ve smyslu pochopení a zobrazení důsledků navrhovaných rozpočtových a dalších strukturálních politických změn, obohatit je o návrhy ústavních zákonů, zapracovat na image a spojit se. Najdou-li vůdce, může být reálně na dosah alespoň role nejmenší strany vládní koalice (se zhruba 10 % hlasů ve volbách). S tím už se dá něco dělat. Druhou cestou je průběžné systematické zpochybňování ústavy formou stížností, a to alespoň za účelem debaty, v lepším případě s výsledkem v podobě daňového zastropování a stanovení obecných etických podmínek výběru tax.


Bizarní obhajoba ideje „sociálně starostlivého“ státu

Recenze knihy Naomi Kleinové Šoková doktrína

Jaroslav Daňhel

Kanadská autorka publikace Šoková doktrína (s podtitulem Vzestup kalamitního kapitalismu, Argo/Dokořán 2011) čtenáře obsahem své knihy hned od počátku skutečně šokuje: největším soudobým zlem způsobujícím ekonomické krize, zbídačování obyvatelstva, drancování veřejného sektoru soukromými korporacemi a hroucení celých ekonomik je neoliberální teorie volného trhu a s ní související privatizace a omezování role státu škrty ve veřejných výdajích. Guru neoliberálů, chicagský profesor Milton Friedman, je nazýván „doktorem Šokem" a srovnáván s psychiatrem Ewenem Cameronem, který svého času dociloval u svých pokusných pacientů vymazávání paměti pomocí aplikace drog a elektrošoků.

Friedmanovi vesměs renomovaní univerzitní stoupenci, autorkou pejorativně nazývaní jako „hoši z Chicaga", nastupují po kalamitních událostech, jakými jsou státní převraty (např. v Chile, po masakru studentů v Číně, po vítězství Solidarity v Polsku, po Jelcinově dobytí parlamentu v Rusku), války (např. v Iráku, boj o Falklandy, konflikt Izraele a Palestinců), živelní katastrofy (např. po povodních v New Orleans, po tsunami na Šrí Lance a v Thajsku) a využívají krizové situace k implementaci principů volného trhu, což ve svém důsledku umožňuje v postižených oblastech urychlenou privatizaci soukromými korporacemi, a tím pádem vážné oslabování státních struktur v ekonomice. Součástí negativního působení neoliberálů je podle autorky i laxní postoj ke globálnímu oteplování. Důvod je ryze komerční: popírače změn klimatu financují velké ropné společnosti.

Je nepochybné, že korupčníci, hledící výhradně na svůj vlastní zájem a zneužívající své postavení, se vyskytují napříč spektrem všech názorových proudů, a tedy nepochybně i mezi těmi, kteří se hlásí k idejím neoliberálů. Autorka však takové neetické jednání podsouvá a priori všem stoupencům neoliberální koncepce volného trhu, což je tvrzení důkazy nepodložené a nepodložitelné. A už vůbec nelze takový postup akceptovat coby vědeckou metodu analýzy jevů.

Popis jednotlivých kalamitních situací a následná terapie volným trhem v autorkou vybraných regionech je obsahem celých jednadvaceti kapitol. Autorčina logika je ve shodě s účelem vcelku přímočará, jak dokládá její argumentace v případě následků tsunami v Thajsku a zejména pak na Šrí Lance: přírodní katastrofou zdevastované pobřeží - za ideologické podpory idejí volného trhu ušitými na míru „hochy z Chicaga", najatými místními vládami - obsazují draví investoři ze soukromých korporací a využívají je ke stavbě hotelových rezortů namísto toho, aby umožnili místním obyvatelům znovu vystavět (na podstatně nižším civilizačním stupni, což autorka zapomíná dodat) své chudinské rybářské osady.

Coby doklad expresivnosti a emotivnosti textu, který zcela postrádá obvyklý nadhled analytika nad zkoumaným problémem, dobře poslouží militantní citace z třetího odstavce strany 21: „Od Chile přes Čínu až po Irák bylo mučení vždy tichým partnerem globálního tažení za volný trh. Ovšem mučení je víc než jen prostředek, jak vnutit vzdorným národům nežádaná opatření, je rovněž metaforou logiky, která stojí v základech šokové doktríny."

Závěr knihy nazvaný „Šok pomíjí rozvoj lidové rekonstrukce", časově navazující na úmrtí Mitona Friedmana v listopadu 2006, ladí autorka mírně optimisticky: v jihoamerických státech začínají ve volbách vítězit levicové režimy, které autorka vidí jako pokrokové (příklad za všechny: Hugo Chávez).

Pomineme-li autorčinu evidentní podjatost a do jisté míry i nedostatek odborné erudice (sama přiznává, že není ekonomka), pak je polehčující okolnost pro její vývody možné najít především v jistém „časovém nesouladu": své zapálené dílo dokončila těsně předtím, než její argumenty prověřila poslední finanční a ekonomická krize. Jako příznivkyni Nového údělu ji nejspíš příliš nepotěšilo, že právě instituce, které mají svůj ideologický základ v Roosweltově koncepci, tedy zcela netržní Fanny Mac a Fanny Mae, patřily ke spouštěčům první fáze krize.

Krize finanční posléze infiltrovala do reálné ekonomiky (krize hospodářská) a zatím poslední fází je současná krize dluhová, jejíž průběh otřásá v základech autorkou obdivovanými idejemi sociálního státu. Ekonomicky vyspělá část světa čelí předlužení, které vzniklo v době míru a předchozí prosperity. Dluhová krize zemí, které zcela neadekvátně stavu své ekonomiky uplatňovaly v praxi ideologii welfare state, jejímž zapáleným stoupencem je i autorka, je jasným důkazem utopičnosti počínání tohoto druhu. S enormním státním dluhem se dramaticky potýkají Spojené státy, v Evropě Řecko, Španělsko a další země „lehkomyslného jihu", které musí prodávat státní majetek, aniž jim tuto myšlenku jakkoli oktrojovali „hoši z Chicaga". Evropská unie jako celek v důsledku nákladného sociálního systému ztratila konkurenceschopnost, nejvýkonnější evropské ekonomiky (např. Norsko nebo Švýcarsko) stojí mimo integrační uskupení.

Nutnost snižovat veřejné výdaje a přizpůsobovat je reálnému stavu ekonomiky se pochopitelně nelíbí řeckým státním zaměstnancům, českým odborářům a určitě ani Naomi Kleinové, nicméně přístup vedoucí ke stupňování sociálního napětí obsahuje pouze destrukci, absentuje v něm jakákoli konstruktivní alternativa. Pokud za ni nepovažujeme současný režim ve Venezuele.

Autorce nelze upřít určitou zpravodajskou poctivost: většinu regionů, které dle jejího názoru musely podstoupit šokovou terapii volným trhem, osobně navštívila. Zaznamenaná svědectví však působí dojmem silně selektivního výběru.

Po přečtení rozsáhlého textu soudného čtenáře napadne, zda by nakladatelstvím profesionálně vyvedená publikace nebyla hodna koherentnějšího obsahu. Kniha zřejmě poskytne argumenty levicově smýšlejícím čtenářům a odborářským bossům, jimž snížená konsekventnost autorčiných vývodů patrně nebude tolik vadit.

Autor je profesorem Vysoké školy ekonomické v Praze.


Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici

Petr Hampl

Moc a peníze najdeme především tam, kde se rozhoduje o regulacích. A také u poradenských a právních firem, které pro takové instituce pracují. Logickým důsledkem je finanční superpřevaha těch politických stran, které usilují o zvyšování daní a státních zásahů.

Před několika dny bylo zveřejněno, kolik peněz získali američtí prezidentští kandidáti během posledního čtvrtletí na svou kampaň. Má se to takto:

  • Barack Obama: 87 milionů $
  • Mitt Romney: 18,3 milionu $
  • Ron Paul: 4,5 milionu $
  • Tim Pawlenty: 4,2 milionu $
  • Jon Huntsman: 4,1 milionu $
  • Michele Bachmannová: 3 miliony $

Zdroj: www.realclearpolitics.com

Povšimněte si, že všichni pravicoví vyzyvatelé dohromady nesehnali ani polovinu toho, co sám Obama. A to v číslech nejsou zahrnuti největší sponzoři jako George Soros, kteří Obamu podporují prostřednictvím nevládních organizací typu Center for American Progress nebo MoveOn.org.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že prezidentské volby v roce 2012 budou v tomto aspektu stejné jako v roce 2008, kdy v kritických momentech Obamův štáb pracoval s desetinásobným rozpočtem proti McCainovu. Taková finanční převaha vám umožní nejen zaplavit média inzercí, ale také najmout v každé čtvrti volebního manažera a v den voleb vyslat do ulic desetitisíce placených „dobrovolníků", kteří obcházejí domy, zvoní u vašich potenciálních voličů, připomenou jim význam voleb a pro jistotu je doprovodí do volební místnosti.

Aby nedošlo k mýlce. Více než tři čtvrtiny Obamových peněz pocházejí od velkých dárců - bank, poradenských firem, advokátních kanceláří, filmových studií, mediálních korporací, univerzit a odborových centrál.

Nová vládnoucí třída: Ti, kdo vyhlašují regulace

Tato finanční superpřevaha americké levice dobře zapadá do toho, co známe z České republiky, kde měla Česká strana sociálně demokratická při minulé kampani výrazně více peněz než všechny pravicové strany dohromady a kde nejzajímavější levicový filozof Václav Bělohradský označil volební úspěch pravice za vítězství lůzy. Udržet si představu o tom, že pravice hájí „korporátní zájmy", zatímco levice se orientuje na chudé lidi, je stále obtížnější. Reálné toky peněz ukazují přesně opačný obrázek.

Stejně jako sociální původ politiků. Ronald Reagan - ikona pravice a údajná loutka velkokapitalismu - byl synem ševce, který byl řadu let bez práce. Barack Hussain Obama naopak pochází z jedné z nejbohatších amerických rodin. Chodil do elitních škol pro bohaté, nikdy si nehrál s obyčejnými dětmi a nikdy nemusel docházet do placeného zaměstnání.

Pro ty, kdo čtou chytré knihy, není toto zjištění nijak překvapivé. Alvin Toffler vydal svou slavnou knihu o „posunu moci" již v 60. letech. Jak ukázal, navzdory dosud převládající rétorice o zájmech korporací a převaze vojensko-průmyslového komplexu drží skutečnou moc univerzity, média a poradenské firmy. A pochopitelně také banky a státní správa.

Jinými slovy: S tím, jak rostla angažovanost státu, vyrostla také nová vládnoucí třída těch, kdo umějí státu využívat. Vzdělanci už nepotřebují peníze továrníků, protože si je umí vzít ze státního rozpočtu. A továrníci naopak trnou, kdy na ně vzdělanci přivolají novou regulaci a přinutí je propustit polovinu zaměstnanců.

Ti, kdo dokážou ovlivňovat státní regulaci a směřování daňových peněz, vládnou těm, kdo jsou regulováni a zdaňováni. Což vysvětluje i změnu proti roku 2007 - Obama hlásí nárůst fondů, republikáni pokles. Státní správa a velké banky jsou krizí prakticky nepostiženy, zatímco sektor menších výrobních podniků byl zdecimován.

Musí být volič levice chudý a hloupý, nebo bohatý a chytrý?

Zbývá nám tak poslední zajímavá otázka. Proč tolik chudých lidí stále ještě volí levici, která jim přináší jen nezaměstnanost, omezení šancí a povinnost financovat novou vládnoucí třídu?

V anglosaských zemích volí dělnická třída v posledních desetiletích spíše pravicově - pokud není momentálně převálcována masivní televizní reklamou. Ve Spojených státech se tomu vymykají pouze černoši a Portorikánci, kteří věrně volí levici bez ohledu na to, jaké dopady má levicová politika na jejich životy. Do značné míry je to dáno tradicí, a možná, že - byť je takové tvrzení politicky nekorektní - hraje roli i nižší inteligence ve srovnání s bílým obyvatelstvem. To není rasistický předsudek, ale výsledky mnoha let solidních výzkumů, shrnutých například v knize Charlese Murraye The Bell Curve. Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že etnická menšina s nízkými příjmy a vysokou inteligencí - Asiaté - má tendenci volit spíše napravo.

Otázka, proč dělnická třída v České republice podporuje raději kandidáty, kteří chodí na obědy do čtyřhvězdičkových hotelů a obouvají své děti do botiček od Diora, než politiky, kteří jezdí obyčejnou škodovkou, by vydala na samostatný článek. Nicméně s postupující evropskou integrací se volby ve státech velikosti České republiky stávají tak bezvýznamnými, že brzy stejně přestane mít smysl nad něčím takovým bádat.

Text původně vyšel v magazínu Finmag.


Krize neschopnosti

Jak se před 20 lety rozpadala „říše zla“ a Ukrajina jen přihlížela

Sergej Balan, Andrej Duda, Oleg Ivanov, Rostislav Pavlenko

Ukrajina nemohla využít příležitosti, která se jí naskytla v době rozpadu SSSR, protože její elity nebyly připraveny a vedoucí struktury trpěly krátkozrakostí.

Bouřlivá léta konce prosovětských režimů ve východní Evropě a rozpadu Sovětského svazu jsou obdobím překvapivých řešení a naplnění historických příležitostí. Vzniklo několik scénářů přechodu k novému, postkomunistickému životu. K úspěchu rychlých reforem, obnovení demokracie a rozvoji ekonomiky vedly dvě základní cesty. Zaprvé sjednocení vedení a opozice okolo ideje nezávislosti. Tak tomu bylo v pobaltských zemích. Vitautas Landsbergis v této souvislosti našemu časopisu řekl: „My jsme všichni chtěli demokracii, abychom mohli obnovit nezávislost." Druhá cesta předpokládala „sametovou revoluci" jako v Praze nebo úspěšný „kulatý stůl" mezi vládou a opozicí jako v Polsku nebo Maďarsku. Jejich výsledkem bylo, že komunisté uvolnili prostor novým elitám. Jiné cesty - sázka na „silnou ruku", pomalé reformy, pokusy provést historické vypořádání se sousedy - vedly k nahrazení komunistické diktatury novým despotismem. Tím strašil Ukrajince prezident Bush starší, když ve svém „strašpytláckém" projevu 1. srpna 1991 odrazoval poslance Nejvyšší rady Ukrajiny od boje za nezávislost. Ukrajina se stejně jako v jiných případech stala výjimkou potvrzující pravidlo: podařilo se jí vyhnout nejhorším scénářům, ale nevyužila šance, která se v době rozpadu SSSR nabízela.

Koncem osmdesátých a zejména na začátku devadesátých let trpěl Sovětský svaz řadou systémových krizí, z nichž nejviditelnější byl krach sovětské ekonomiky a paralýza systému řízení, zesílená navíc mocenským bojem v Moskvě. Ekonomická krize nutila vedení i společnost (všechny vrstvy od inteligence až k armádě) hledat nové formy přežití.

Plánovaná ekonomika SSSR se vyčerpala dávno předtím; nejméně od roku 1965 byly činěny pokusy hospodářství reformovat. Jenže tehdejší vedení určilo reformám zásadní princip: využívání tržních nástrojů (rentabilita a zisk) doprovázelo zesílení centralismu. Například v letech 1965-1985 bylo vytvořeno 40 všesvazových ministerstev, pod jejichž kontrolu se dostalo 90 % ukrajinských podniků. Hospodářství bylo řízeno příkazy úředníků. Důsledky takového postupu je možné vidět v ukrajinské ekonomice dosud.

Současně byla deformována struktura ukrajinského hospodářství. Spotřebitelská odvětví tvořila objemem výroby pouze 29 %, zatímco v rozvinutých zemích je to 50-60 %. Hlavní část ekonomiky tvořily podniky „skupiny A" - uhelný a metalurgický průmysl a strojírenství. Výrobní plány pro Ukrajinu byly zpracovávány v Moskvě. Deformace ekonomiky způsobovala nejen nedostatek poptávaného zboží, ale také ekologické, demografické a sociální problémy.

V průběhu sedmdesátých let se dařilo největší problémy řešit dovozem spotřebního zboží - za valuty získané prodejem nafty a zemního plynu na Západ. Jenže příliv dolarů se prudce snížil po razantním snížení světových cen energií. V roce 1986 získal SSSR za prodej nafty a zemního plynu pouze 5 miliard převoditelných karbovanců, nikoliv dřívějších 10-12 miliard. Jen za léta 1986-1988 tak země ztratila téměř 40 miliard karbovanců.

Pokusy sovětského vedení řešit situaci administrativními metodami - zvýšit množství a kvalitu vyráběného zboží - nebyly úspěšné. Většina zboží byla nekonkurenceschopná.

Nepomohla ani částečná liberalizace koncem osmdesátých let. Družstevnictví bylo povoleno, ale trpělo nevýhodnými podmínkami. Např. daně byly stanoveny na 65 % a počet kontrolních orgánů dosahoval třiceti, neexistoval systém podpory výrobců ani úvěrování, zneužívání monopolu se nekontrolovalo (kolem velkých státních podniků se vytvářela malá družstva s cílem zajistit prodej jejich majetku). Také zakládání „vědecko-technických společností mládeže" v rámci Komsomolu bylo zneužito k praní peněz komunistické strany a Komsomolu (právě zde tkví základ mnoha dnešních oligarchických impérií).

Neschopnost vedení SSSR poradit si s ekonomickou krizí způsobovala rozčarování obyvatelstva; ideologie již přestala plnit mobilizující roli. Loajalita občanů byla narušena katastrofou v černobylské jaderné elektrárně, pokusem vůdců strany a státu ji utajit a také nepopulární válkou v Afghánistánu.

Moskevské centrum bylo likvidováno i zevnitř: vedení Ruské sovětské federativní socialistické republiky v čele s Borisem Jelcinem toužilo převzít řízení největší republiky SSSR, ale provést to bylo možné jen za cenu oslabení svazového centra. Došlo tak k tomu, že RSFSR vyhlásila samostatnost prakticky jako první (po pobaltských státech) 12. června 1991, více než měsíc před Ukrajinou.

„Imperiální centrum" nebylo schopno efektivně uplatnit svůj vliv ani na Ukrajině. Mělo se toho využít, tehdejší ukrajinští vůdcové ale na něco takového nebyli připraveni.

Vedení: běh s hlavou otočenou zpět

V roce 1991 došlo v myšlení ukrajinské komunistické elity k zásadní změně: od voleb v roce 1990 probíhala ideově-politická adaptace komunistických elit na nové podmínky, tedy na erozi KSSS a zničení svazového centra. Můžeme jmenovat tyto příčiny politických změn:

1. Neschopnost řešit krizi v ekonomice a uklidnit vojensko-politické konflikty podlomila důvěru ukrajinských komunistů k SSSR.

2. Velká občanská shromáždění v letech 1989-1990, kterých se účastnily stovky tisíc lidí, „aparátníky" vylekala. Na jaře 1990 proběhly hornické stávky a na rozdíl od šedesátých let se proti nim vláda neodvážila použít síly.

3. „Glasnosť" umožnila dozvědět se pravdu o zločinech sovětského režimu, což způsobilo deziluzi stran komunistických ideálů.

4. Na počátku devadesátých let vycítila část představitelů ukrajinských stranických/vládnoucích špiček možnost vymanit se z podřízenosti moskevského vedení.

5. Velká část kvalifikovaných ukrajinských stranických kádrů si velmi rychle uvědomila kariérní možnosti v podmínkách rozšíření kompetencí republikových orgánů.

Právě tato pozice umožnila postupně projednat a schválit řadu zákonných dokumentů směřujících Ukrajinu k samostatnosti. Nešlo nicméně o proces vystoupení ze SSSR jako v Pobaltí. Podle různých propočtů bylo na Ukrajině 25-30 % vedoucích kádrů, kteří podporovali Sovětský svaz. Taková situace vytvářela nejen podporu Moskvě, ale znamenala také, že tito lidé nebyli orientováni na budoucnost v rámci Ukrajiny, ale pod řízením Moskvy. Tím jsme se odlišovali od Pobaltí a Zakavkazska.

Také cíle byly stanovovány velmi přízemně a jen v souladu se zájmy vládnoucích elit: získat od Moskvy potřebné zdroje, ale nepřipustit vměšování do vnitřních záležitostí. Ještě v polovině roku 1991 bylo ukrajinské vedení připraveno přijmout novou svazovou smlouvu s širokými pravomocemi Ukrajiny a vlastním systémem vlády, soudních a bezpečnostních orgánů, bez možnosti uplatňování vlivu svazových orgánů na ekonomiku a rozhodovací proces v republice.

Jenže krize vlády v SSSR a puč zorganizovaný 19.-23. srpna 1991 urychlily rozpad Sovětského svazu. Vedení Ukrajinské SSR se ocitlo v čele nezávislého státu a stalo se odpovědným za řešení ekonomických, sociálních, politických a bezpečnostních problémů země. Nebylo ale schopno zformulovat ideologii nového státu. Proto se neuskutečnila „pobaltská cesta" rychlého a úspěšného vytvoření nového státu. Ukrajině rovněž chyběla elita schopná převzít moc takříkajíc v nové kvalitě.

Nová elita: bez cíle a porozumění

Srůstání alternativních a autoritativních osobností a organizací se projevilo ve výsledcích voleb do rad různých úrovní dne 4. března 1990. Zároveň tyto volby stvrdily fakt, že k žádným změnám elit nedošlo. Většinu v Nejvyšší radě Ukrajiny získali „partajníci" (fandové SSSR a komunistického režimu), parlament se obměnil z 90 %, ovšem pouze ze čtvrtiny poslanci demokratického, disidentského a nacionalistického tábora (celkem 126 osob). Tato politická orientace získala většinu ve Lvovské, Ternopolské, Ivanofrankovské, Volyňské oblasti a ve městě Kyjevě.

Za nějakou dobu se v Nejvyšší radě zformovaly dvě skupiny poslanců: prokomunistická („Za sovětskou suverénní Ukrajinu" neboli „skupina 239") a opoziční („Lidová rada").

Lidová rada byla specifickou (jak se tehdy říkalo „morální") většinou: předkládala návrhy týkající se autonomie a nezávislosti Ukrajiny. Tribuna parlamentu, využívajíc přímých přenosů v rádiu a televizi, se stala místem propagace národní a státní nezávislosti. Nicméně nová plnohodnotná elita, schopná vzít na sebe odpovědnost za stav věcí, v zemi chyběla.

Volby v roce 1990 a následný proces budování stranického systému odhalil ještě jednu velmi negativní tendenci mající na budoucnost Ukrajiny zásadní vliv: do vedení opozičních skupin se dostali většinou zástupci humanitních věd a představitelé zemědělských regionů; málokdo z nich měl kvalifikaci a průpravu pro rozhodování o důležitých ekonomických a hospodářských otázkách. Právě nekompetentnost vůdců opozice často kompromitovala myšlenku demokratické obnovy Ukrajiny a vytvářela v prvních letech nezávislosti půdu pro masové rozkrádání státního majetku.

Nejhorší bylo, že do vedení opozice se dostalo rovněž nemálo lidí využívajících „síly okamžiku" - ti ani nepočítali s požadavkem na výstavbu země. V důsledku toho nemohla opozice nejen zformulovat státní ideu (jaká má být nezávislá Ukrajina), ale ani zpracovat konkrétní plán změn.

Byť bylo v Lidovém hnutí Ukrajiny na počátku devadesátých let více než 600 tisíc osob - a mezi nimi i mnoho zástupců technické inteligence, vedoucích různých podniků, řídících pracovníků -, bohužel jich nebylo využito. Vůdci, kteří si zvykli organizovat schůze a shromáždění, netušili, co v jednotlivých fázích budování státu dělat. Proto ani nic nenabízeli lidem, kteří pro to měli potenciál.

To vše se stalo příčinou, proč se Lidové hnutí Ukrajiny nestalo analogií polské Solidarity nebo pobaltských lidových front.

Je příznačné, že ani na počátku devadesátých let nebyly mezi opozicí žádné skupiny žádající vystoupení z SSSR. Například v programu Ukrajinské helsinské skupiny se maximálně hovořilo o přestavbě Sovětského svazu v duchu konfederace. V programu Lidového hnutí Ukrajiny se teze o vystoupení země ze SSSR objevila až v říjnu 1990 a bez toho, aby byly specifikovány konkrétní kroky.

Tím byly zmařeny možnosti všeukrajinského hnutí za nezávislost. V době hornických stávek na jaře 1990 se kontakt stávkujících s Lidovým hnutím Ukrajiny stal jen symbolickým (skončil prakticky s ukončením stávek). V říjnu 1990 studenti v Kyjevě zorganizovali „revoluci na žule", hladovku více než 200 ukrajinských studentů. Jedním z jejich požadavků bylo, aby vláda Ukrajinské SSR nepodepisovala novou svazovou smlouvu. Byl splněn jiný požadavek - rezignace premiéra Vitalije Masola. Kontrolou plnění všech požadavků se nikdo nezabýval. První den puče 19. srpna 1991 odhalil nízkou úroveň mobilizačních schopností opozice. Výsledkem bylo, že do ulic ukrajinských měst vyšlo pouze několik tisíc lidí.

Na těchto příkladech je patrná velmi nebezpečná tendence, která pronásleduje „demokratické" síly Ukrajiny již více než dvě desetiletí: neschopnost vybudovat trvalou spolupráci se střední třídou, která by je podporovala a jejíž zájmy by tyto síly hájily.

Zpravidla se to vysvětluje nezájmem společnosti způsobeným likvidací jejích aktivních členů v době stalinských represí a tím, že vrstva sedláků, předobraz střední třídy, byla vyhlazena v období hladomoru let 1932-1933.

V roce 1991, kdy se řešila otázka nezávislosti Ukrajiny, se 59 % občanů vyjádřilo v tom smyslu, že v zemi je zatím dobře a nezajímá je, kdo vládne. Na konci roku 1991 bylo jen 5 % obyvatel Ukrajiny členy politických stran a občanských sdružení, 3 % se účastnila mítinků a 2 % navštěvovala stranická shromáždění. Jen 7 % dotázaných řeklo, že by něco dělali, kdyby vláda schválila opatření proti zájmům národa.

Tehdejší opozice nebyla schopna prosadit mimořádné volby, které byly v zemích střední Evropy zásadní podmínkou úspěšné transformace. Nový parlament byl reformám relativně nakloněn, jenže opozice se nechala uchlácholit tvrzením vlády, že je třeba „společně budovat stát". A tak se první tři roky nezávislé Ukrajiny pokoušel tržní ekonomiku vybudovat „komunistický skanzen" - komunistická většina v někdejší Nejvyšší radě Ukrajinské SSR.

Původ, příprava a motivace hlavních aktérů stojících u vzniku nezávislé Ukrajiny nedovolovaly zformovat komplexní vizi nezávislé a demokratické Ukrajiny a vyslat řídícímu aparátu potřebné signály. Společnost bez aktivních elit nemohla požadovat reformy ani navrhovat změny.

Tuto zkušenost z prvních let nezávislosti je nutné si osvojit a připomínat ji i současným Ukrajincům, kteří usilují o moc. Důležitým předpokladem úspěchu - ve smyslu osobním i z hlediska rozvoje státu - je schopnost identifikovat potřebné změny, mít konkrétní plán jejich realizace a spojit se s těmi vrstvami obyvatel, jež podporují tržní reformy, občanské svobody, spravedlivé soudnictví, bohatství a stabilitu státu. Těmto vrstvám se říká „střední třída". Klíčové přitom je, že jejich vznik se uskutečňuje ne díky, ale proti politice dosavadních vlád.


Harmonogram rozpadu SSSR

11. března 1985

Generálním tajemníkem ÚV KSSS zvolen Michail Gorbačov, který vyhlásil nutnost urychlení „sociálně ekonomického rozvoje" a politiky přestavby.

26. dubna 1986

Havárie v černobylské jaderné elektrárně. Vláda se snaží utajit katastrofu a její důsledky.

28. července 1986

Na základě návrhu ÚV Komsomolu schválil ÚV KSSS strukturu a vedoucí orgány „občansko-státního systému vědecké tvořivosti mládeže", který se stal příležitostí vybudovat první podnikatelské aktivity za peníze Komsomolu.

28. května 1987

Německý pilot Matias Rust uskutečnil bezproblémové přistání se sportovním letadlem v centru Moskvy. Gorbačov provádí systémové čistky v bezpečnosti a armádě.

únor 1988

V administrativním centru Náhorno-karabašské autonomní oblasti, městě Stěpanakert, a v arménském Jerevanu se uskutečnily demonstrace. Jejich požadavkem bylo udělení nezávislosti Náhornímu Karabachu, aby se mohl připojit k Arménii.

26. května 1988

Schválení zákona SSSR „o družstevnictví v SSSR". Podnikatelé se legalizují v družstvech.

červen 1988

Abchazská autonomní oblast, která byla součástí Gruzínské SSR, se obrátila k mimořádnému sjezdu KSSS s požadavkem připojit se k Ruské SFSR.

červen 1988

Vytvoření širokých občanských organizací „na podporu přestavby", které se záhy přeorientovaly na hnutí za nezávislost: Sajudis v Litvě, Lidové fronty v Lotyšsku a Estonsku.

28. července 1988

Nařízení prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „Pravidla organizace a provedení shromáždění, mítinků, pouličních pochodů a demonstrací v SSSR". Akce se považovala za legální pokud výkonný orgán sovětu vydal povolení na její konání.

16. listopadu 1988

Nejvyšší sovět Estonské SSR vyhlásil suverenitu republiky.

15. února 1989

Odchod sovětských vojsk z Afghánistánu.

26. března 1989

První volby lidových poslanců SSSR podle alternativních zásad.

26. května 1989

Litva vyhlásila suverenitu.

29. července 1989

Lotyšsko vyhlásilo suverenitu.

23. srpna 1989

V Litvě, Lotyšsku a Estonsku byl vytvořen lidský řetěz „Baltská cesta" u příležitosti výročí podepsání paktu Ribbentrop - Molotov (právní základ pro okupaci Pobaltí sovětskými vojsky v roce 1940).

24. srpna 1989

Premiérem v Polsku se stal Tadeusz Mazowiecki, představitel opozice.

září 1989

Ázerbájdžán a Gruzie vyhlásily suverenitu. V listopadu 1989 pak Nevyšší sovět Gruzie schválil prohlášení o nepůsobnosti sovětských zákonů na území Gruzie, pokud jsou v rozporu s místními zákony.

23. října 1989

V Budapešti byla vyhlášena Maďarská republika, svobodný, demokratický a nezávislý právní stát.

9. listopadu 1989

Pád „Berlínské zdi": Rada ministrů NDR schválila opatření k otevření hranic mezi NSR a Západním Berlínem.

24. listopadu 1989

Po masových demonstracích odstoupilo vedení KSČ. 28. listopadu bylo na jednání vlády a opozice dohodnuto vytvoření nové vlády a zrušení článku Ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ. 29. prosince byl zvolen prezidentem Václav Havel.

15. prosince 1989

Začátek masových protestů v Rumunsku. 22. prosince byl zbaven moci představitel místní komunistické strany Nicolae Ceausescu a 25. prosince spolu s manželkou zastřelen.

18. ledna 1990

Ázerbájdžánská SSR vyhlásila válku Arménské SSR.

22. ledna 1990

Byl utvořen lidský řetěz mezi Kyjevem a Lvovem coby vzpomínka na někdejší sloučení Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské lidové republiky.

7. února 1990

V SSSR byl ukončen monopol komunistů na politickou moc. ÚV KSSS odhlasoval zrušení článku 6 Ústavy SSSR o vedoucí úloze strany.

11. března 1990

Nejvyšší sovět Litevské SSR schválil akt obnovení národní státnosti Litevské republiky, které existovala do roku 1940. V Moskvě tento akt neuznali a zavedli proti Litvě ekonomické sankce. Vedení Litvy 29. června pozastavilo platnost dokumentu.

14. března 1990

Michail Gorbačov byl na sjezdu lidových poslanců zvolen prvním a posledním prezidentem SSSR.

březen-květen 1990

Hornické stávky na Ukrajině. Vedle ekonomických požadavků požadovaly také odstoupení Michaila Gorbačova. Volby lidových poslanců na Ukrajině podle alternativních principů.

25. března 1990

Komunistická strana Estonska vystoupila z KSSS.

26. dubna 1990

Byl schválen zákon „o přerozdělení kompetencí mezi SSSR a subjekty federace", kterým bylo řízení obrany, pohraniční stráže, vnitřních vojsk a železničních vojsk svěřeno orgánům SSSR.

4. a 8. května 1990

Nejvyšší sověty Lotyšské a Estonské SSR schválily rezoluce o nezávislosti. Poučeni ze zkušeností Litvy platnost rezolucí odložily.

12. června 1990

Byla schválena Deklarace o státní suverenitě Ruské SFSR. Vyhlášena priorit ruských zákonů nad sovětskými.

16. června 1990

Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR schválil Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny.

červen 1990

Předseda Nejvyššího sovětu Ukrajiny Ivaško opustil svou funkci a odjel do Moskvy vykonávat stranickou práci. Předsedou Nejvyššího sovětu byl zvolen Leonid Kravčuk.

říjen 1990

„Revoluce na žule" - hladovka ukrajinské mládeže za odstoupení vedení země a nepodepsání nové svazové smlouvy.

24. října 1990

Začátek změn v Ústavě Ukrajiny z roku 1978 na základě Deklarace o suverenitě. Priorita zákonů Ukrajiny na jejím území a vojenská služba občanů podle ukrajinských zákonů. Hlavním úkolem vlády se stává vytvoření podmínek pro zajištění státní suverenity a ekonomické samostatnosti.

23. listopadu 1990

Nejvšší sovět SSSR udělil mimořádné pravomoci prezidentu Michailu Gorbačovovi.

7. prosince 1990

Na Ukrajině schválen zákon o místních radách lidových poslanců a o místní samosprávě.

9. prosince 1990

V druhém kole prezidentských voleb v Polsku vyhrál Lech Walesa.

11. ledna 1991

Pokus o státní převrat v Litvě inspirovaný událostmi v Moskvě. Vytvořen"Výbor národní spásy", který se prohlásil jedinou zákonnou vládou. V bojích se sovětskými vojsky zahynulo 12 občanů.

9. února 1991

Volební „konzultace" v Litvě: účast 84 %, 90, 4 % voličů se vyslovilo pro nezávislou demokratickou Litevskou republiku.

3. března 1991

Průzkum mezi lotyšskými občany, zda podpoří nezávislou a demokratickou Lotyšskou republiku. Pro bylo 73, 6 % občanů.

17. března 1991

Všesvazové referendum o SSSR. Šest republik jej bojkotovalo. Občané hlasovali pro gorbačovský projekt obnovení federace suverénních socialistických republik. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR zařadil do bulletinu všesvazového referenda svoji otázku: „Souhlasíte s tím, aby se Ukrajina stala součástí Svazu suverénních sovětských států podle zásad Deklarace o státní suverenitě Ukrajiny?" V Haliči doplnili ještě jeden bod: „Chcete, aby se Ukrajina stala nezávislým státem, který samostatně řeší otázky vnitřní a vnější politiky, zajišťuje rovná práva občanů bez ohledu na národní a náboženskou identitu?" Pro spojení se SSSR se vyslovilo 70, 2 % občanů, pro Svaz dle zásad Deklarace o suverenitě bylo 80 % občanů. V Haliči se 80 % občanů vyslovilo pro vystoupení Ukrajiny z SSSR.

9. dubna 1991

V rámci druhého výročí tragédie v Tbilisi vyhlásil Nejvyšší sovět Gruzie státní suverenitu a nezávislost na SSSR.

18. dubna 1991

Vytvořen Kabinet ministrů Ukrajinské SSR ve složení premiér, první zástupce premiéra, zástupce premiéra, státní tajemník, státní ministři a ministři Ukrajinské SSR.

23. dubna 1991

Výsledkem jednání vedení SSSR a svazových republik v Novoogarjovu u Moskvy bylo schválení nové svazové smlouvy. Na žádost Ukrajiny byl její podpis odložen do 20. srpna 1991

27. května 1991

Ukončen odchod sovětských vojsk z Československa.

6. června 1991

Nejvyšší sovět Ukrajiny schválil zákon o přechodu svazových orgánů a organizací působících na území Ukrajiny pod její jurisdikci.

8. června 1991

Začal konflikt na Severním Kavkaze. Všenárodní kongres čečenského národa vyhlásil nezávislou Čečenskou republiku. Počátek dvojvládí v Čečně.

12. června 1991

První všelidové volby prezidenta v Rusku. Prezidentem zvolen Boris Jelcin a viceprezidentem Alexandr Ruckoj.

1. července 1991

V Praze byla oficiálně zrušena Varšavská smlouva. Ukončen odchod sovětských vojsk z Maďarska.

5. července 1991

Na Ukrajině byl přijat zákon o funkci prezidenta.

29. července 1991

Ruská SFSR uznala nezávislost Litvy.

19.-22. srpna 1991

Srpnový převrat v SSSR. Vojenské osobnosti v čele s viceprezidentem Genadijem Janajevem zorganizovaly Státní výbor mimořádného stavu. Během 72 hodin však byli zatčeni.

21.-22. srpna 1991

Estonsko a Lotyšsko vyhlásily nezávislost na SSSR.

24. srpna 1991

Nejvyšší sovět Ukrajiny schválil Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny a pravidla nestranickosti státních orgánů a organizací.

24.-31. srpna 1991

Nezávislost na SSSR vyhlásily prakticky všechny svazové republiky.

30. srpna 1991

Nařízení prezidia Nejvyšší rady Ukrajiny ohledně zákazu komunistické strany a předání jejího majetku parlamentu a místním samosprávným orgánům.

30. září 1991

Kabinet ministrů Ukrajiny uskutečnil první odvod branců do Ozbrojených sil Ukrajiny.

1.-3. listopadu 1991

Ukrajinská pravoslavná církev pod vedením metropolity Filareta vystoupila v Kyjevo-Pečerské lavře za plnou nezávislost a samostatnost neboli autokefalii. (27. května 1992 zorganizovali v Charkově svůj sjezd odpůrci samostatnosti a metropolitou zvolili Vladimíra.)

6. listopadu 1991

Boris Jelcin se postavil do čela ruské vlády, jeho zástupcem se stal Jegor Gajdar.

1. prosince 1991

Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny bylo potvrzeno v referendu: pro se vyslovilo 92 % občanů. Prezidentem byl zvolen Leonid Kravčuk, jenž získal 61,6 %.

7.-8. prosince 1991

Podepsání tzv. bělověžských dohod. Rusko, Ukrajina a Bělorusko jimi odmítly Dohodu o vytvoření SSSR z roku 1922 a založily Společenství nezávislých států.

9. prosince 1991

Slobodan Miloševič se stal prezidentem Srbska.

13. prosince 1991

Nejvyšší rada Ukrajiny ratifikovala bělověžské dohody.

21. prosince 1991

Summit v Alma Atě v Kazachstánu. Do Společenství nezávislých států vstoupily téměř všechny svazové republiky kromě Gruzie, Estonska, Litvy a Lotyšska.

Text uveřejněný v časopise Ukrajinský týden 22/2011 přeložil a redakčně upravil Jaroslav Pešek. Kráceno.

Další téma cyklu Ukrajinské uzly: Mezi kladivem a kovadlinou. Zápas Ukrajinců o státní samostatnost a nezávislost


Mezi kladivem a kovadlinou

Osm desetiletí boje Ukrajinců za národní osvobození a nezávislost

Svjatoslav Lipoveckij

Dějiny národa žijícího v prostoru mezi řekami San a Severní Bug na západě, Donem na východě, na severu ohraničeném běloruskými bažinami a lesy a na jihu vlnami Černého moře jsou plné válek a tragédií. Každý vetřelec, který přicházel ze západu, východu nebo jihu o sobě tvrdil, že je osvoboditel a své kruté počínání ospravedlňoval úmyslem ochraňovat místní národ. Ukrajinci však toužili po samostatnosti, nezávislosti a svobodě. Jejich kořeny jsou hluboce zapuštěny v evropské kultuře a historii, proto se každému „osvoboditeli" tvrdě bránili. Často se přitom nacházeli současně pod tlakem ze západu i z východu. Tak tomu bylo po staletí. A zápas za národní osvobození a nezávislost, jenž se silně zapsal do tradic, mentality i životního stylu Ukrajinců, pokračuje.

Osmdesáté výročí založení Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN byla založena 1929 ve Vídni) jen těžko bude v centru pozornosti. Společnost rozhořčeně diskutuje o UPA (Ukrajinská povstalecká armáda, tzv. banderovci), která je s OUN přímo spojena, o Romanu Šucheviči, který v OUN zastával důležité funkce a byl i jejím vůdcem, o Stěpanu Banderovi, který byl vrcholným představitelem OUN. Uvedená témata a osobnosti mají své podporovatele i nepřátele, ale sama Organizace ukrajinských nacionalistů stojí mimo společenskou diskusi. Důvodem je fakt, že OUN je již osmdesát let nelegalizovanou strukturou.

„Vznikli jsme ve velké době..."

Těmito slovy začíná hymna OUN. Už při založení organizace plukovník Eugen Konovalec zdůrazňoval, že „doba, ve které žijeme, je veliká. Je to jedna z těch revolučních epoch, které trvají desetiletí a ve kterých vzniká nový svět a nový člověk. V tomto velikém dramatu našich dní máme možnost být tvůrci, nebo oběťmi historie..."

Ukrajinští nacionalisté se od samého počátku snažili být tvůrci dějin. Ještě před vznikem OUN na kongresu ve Vídni (28. ledna - 3. února 1929) to byla Ukrajinská vojenská organizace (UVO) vedená právě Konovalcem, která byla jednou z nejaktivnějších. Dva atentáty uskutečněné UVO v letech 1920 a 1924 ve Lvově proti polským prezidentům Józefu Piłsudskému a Stanisławu Wojciechowskému vedly k tomu, že až do pádu Polska se jeho vedoucí představitelé neodvažovali město ani navštívit.

Činnost OUN se natolik rozrostla, že v roce 1933 polské noviny Bunt Młodych psaly: „Tajná OUN - Organizace ukrajinských nacionalistů - je nyní silnější než všechny ukrajinské politické strany dohromady. Ovládla mládež, formuje veřejné mínění a pracuje obrovským tempem, aby vtáhla masy do revolučního dění." Tato charakteristika není přehnaná. Jen v bojové sféře bylo provedeno mnoho teroristických akcí, mezi nimi i zavraždění sovětského konzula ve Lvově a polského ministra vnitra ve Varšavě.

Politické vraždy nepatřily mezi priority činnosti OUN, jejich důsledkem ale byly změny v myšlení Ukrajinců i Poláků. Již v době politických procesů s „Banderou a spol", jak je nazvali novináři, se ukázalo, že Poláci se začali na ukrajinský národně-osvobozenecký zápas dívat jinak. „Ti lidé vraždili proto, aby posloužili věci svého národa. Nemyslíme si, že dělali dobře. Ovšem úspěch mají: tři čtvrtiny polských novin, které celých sedmnáct let nechtěly znát slovo ,ukrajinský', se mu za pouhé tři týdny naučily natolik, že je už nikdy nezapomenou. A lidé, kteří doposud psali o ,hajdamácích' a ,temných lidech', se za to dnes stydí."(Viadomosti Literskie, č. 50, 15. prosince 1935).

Kromě bojových akcí probíhala ohromná propagandistická a výchovná činnost. Badatelé zjistili, že jen za prvních šest let činnosti OUN bylo 1024 Ukrajinců odsouzeno k 2020,5 letům vězení, zazněly čtyři rozsudky smrti a šestnáct doživotních trestů. Tato statistika přitom nezahrnuje rozsudky pozdějších soudních procesů s vedením OUN.

Již při zakládání OUN se objevily první rozdíly v pojetí činnosti mezi tzv. místními a zahraničními členy organizace. Na vídeňském kongresu se jeho účastníci vyfotografovali: ze sedmadvaceti osob žilo sedm v Haliči. Po třech letech bylo na základě této fotografie šest „haličských" polským soudem odsouzeno ke čtyřem letům vězení, sedmý byl již mrtev.

Obyčejná fotografie se stala lakmusovým papírkem pro ilegální práci: to, co si mohli dovolit „zahraniční" členové OUN, bylo pro „místní" nemožné a velmi nebezpečné. Není proto divu, že se problémy mezi nimi prohlubovaly.

Období státnosti a nestátnosti

V „Deklaraci vedení OUN" z května 1945 naleznete slova, která nejednou charakterizovala jednání nacionalistů v dobách geopolitických změn probíhajících v Evropě ve třicátých a čtyřicátých letech: „Na velké svaté cestě osvobozeneckého zápasu porobeného národa bývají dny triumfů i pádů; nemůžeme dávat do souvislosti naši činnost s budoucím výsledkem. My, současné pokolení národa, plníme svou čestnou povinnost nezávisle na tom, dají-li nám za to laurový věnec, nebo trnovou korunu. Věříme v sílu a vzkříšení Ukrajiny."

OUN se přes absolutně nepříznivé podmínky dvakrát stala důvodem vzniku ukrajinské státnosti. Poprvé když velká skupina aktivistů vyhlásila, budovala a bránila Zakarpatskou Ukrajinu. Uvážíme-li, že Češi se svého státu vzdali zcela bez boje, byly kroky obránců Zakarpatí skutečným hrdinstvím. I proto se doposud můžeme setkat s názorem historiků, že za začátek druhé světové války by měly být uznány události z března 1939 v Zakarpatí. Polské noviny Merkuriusz Polski uveřejnily, o čem přemýšleli nejen Poláci: „Je třeba čestně říci, že vzhledem k posledním událostem si více vážíme Ukrajinců než Čechů a Slováků. I když jde o OUN, ať je jakákoliv, tito lidé se nevzdali a bojovali v těžkých politických a strategických podmínkách."

Podruhé se projevila OUN 30. června 1941, když byl ve Lvově vyhlášen „Akt obnovení ukrajinské státnosti". Je pravda, že Litevci Ukrajince ve vyhlášení státnosti předběhli, ale i tak je tento fakt velmi poučný. Znovu se projevila podstata organizovaného nacionalismu - věřit ve vlastní síly a neustupovat před jakýmikoliv překážkami. Když vyšel z nacistického koncentračního tábora premiér ukrajinské vlády Jaroslav Stecko, prohlásil: „K obraně vyhlášení ukrajinské státnosti 30. 6. 1941 jsme nemohli použít tanky, děla, bombardéry ani silnou armádu, protože taková byla situace. Proto jsme se rozhodli proti tankům, dělům a armádě okupantů postavit naši věrnost myšlenkám suverenity národa, důstojnosti a hrdosti velikého národa, neporazitelnosti našeho charakteru a čistotu našich srdcí. Naše jednoznačné rozhodnutí bránit započaté dílo a nikdy se nevzdat a bojovat do konce."

Akt 30. června 1941 byl také příčinou vzniku tzv. pochodových skupin OUN. Přes sedm tisíc aktivistů organizace se vydalo na východní Ukrajinu šířit myšlenky státnosti, obnovovat společenský život a zakládat ukrajinskou samosprávu. Nacistům se to evidentně nezamlouvalo, ale obyvatelé a inteligence centrálních a východních oblastí Ukrajiny je podporovali.

V průběhu německo-sovětské války OUN zorganizovala velké hnutí odporu známé pod zkratkou UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) a byl založen ilegální orgán státní moci - Ukrajinský hlavní osvobozenecký výbor. Dlouhé roky obětavého boje skončily vojenskou porážkou, staly se ale svědectvím silné touhy ukrajinského národa mít vlastní stát. Říká se, že když se o ozbrojeném zápase Ukrajinců dozvěděl generál de Gaulle, měl prohlásit: „Kdybych měl takovou armádu, jakou má OUN, německá bota by nikdy nevkročila na francouzskou zem." Posoudit, zda je citát pravdivý, je dnes již obtížné, nicméně je fakt, že Ukrajinci disponovali jedním z nejsilnějších hnutí odporu.

Život mimo hranice Ukrajiny

Jestliže se počet příznivců nacionalistického hnutí v době založení OUN počítal na stovky, maximálně tisíce, tak na začátku druhé světové války hlásil krajský vedoucí OUN Ivan Klimov, že organizace disponuje jen v Haliči a Volyni dvaceti tisíci oddaných bojovníků. Na konci války počítalo hnutí odporu s členy v řádu několika stovek tisíc. V sovětských táborech (GULAG) nacionalisté dokonce zorganizovali ilegální síť známou jako OUN-sever nebo Zapolární vedení OUN. Život v tzv. malé zóně, jak nazývali koncentrační tábory, banderovci zcela změnili („velkou zónou" byl v jejich názvosloví celý SSSR). Členové OUN platili v táborech za organizátory mnoha povstání, mezi nejznámější z nich patří norilské a kingirské, také zde likvidovali bandy kriminálních zločinců. Spisovatel Solženicyn ve své knize Souostroví Gulag píše: „Udělali velmi mnoho a zejména dali věci do pohybu. Zanesli k nám bacil vzpoury. Mladí, silní chlapci, kteří ještě nedávno bojovali v partyzánských oddílech, se vzepřeli otroctví kolem sebe a vzali do ruky nůž..."

Abychom si lépe představili autoritu a morálku banderovců v sovětských koncentračních táborech, můžeme si přečíst svědectví židovských politických vězňů, kteří byli deportováni ze SSSR. Například Anatolij Radigin popisuje obraz banderovce takto: „Když uprostřed šedé masy uvidíte vzpřímeného, klidného muže s pečlivě upraveným vězeňským oděvem, oholenou tváří a vyčištěnými botami, můžete prakticky bez rizika chybného úsudku odhadnout jeho národnost, stranickou příslušnost a prapor, pod kterým bojoval. (...) Byli to lidé věrní myšlence a přísaze, i když mnohé z nich mučili hladem a zimou více než jiné, i když ztratili mnoho svých druhů mezi Karpatami, Kovelem a Karagandou a Mordovií. Jejich fanatismus hraničil s mnišským sebeobětováním..."

Také Evropané, kteří se po válce dostali do „malé zóny" a po Stalinově smrti se masově vraceli domů, měli na nacionalisty své vzpomínky. Německý novinář Artur Furman napsal článek s názvem „Banderovci? Jsem banderovec!": „Kdo si tak mohl říkat, byl nejodvážnějším z odvážných. Být banderovcem znamenalo být výjimečným. Svou výjimečnost jsi ale nedostal darem, bylo třeba si ji vytrpět. Pro Ukrajince nebylo větší cti než být banderovcem..."

Ještě méně známou historií než život v GULAGu je život v ukrajinské diaspoře. Zejména zde členové OUN řídili velké množství společenských organizací, od výchovných mládežnických struktur (jako Svaz ukrajinské mládeže, ve kterém vyrostla nejedna generace ukrajinských aktivistů) až po Antibolševický blok národů (ABN), který se stal mezinárodním představitelem porobených národů.

V ilegalitě v ukrajinském státě

Po vyhlášení nezávislosti v srpnu 1991 se na Ukrajině objevily tři různé struktury OUN - banderovci, melnikovci a tzv. dvojkaři. Dvojkaři jsou prezentováni časopisem Současnost, melnikovci se registrovali jako společenská organizace a banderovci založili Kongres ukrajinských nacionalistů.

Stěpan Bandera v roce 1958, rok před svou tragickou smrtí (zavraždil jej agent KGB na rozkaz Kremlu), napsal: „Být členem revoluční osvobozenecké organizace znamená oddat její věci celý svůj život, být kdykoli připraven splnit jakýkoliv rozkaz a překonat těžkosti a nebezpečí."

OUN osmdesát let tvořila dějiny Ukrajiny a nebrala v úvahu potíže ani cenu, kterou bylo nutné zaplatit. Plnila základní povinnost z „Desatera ukrajinského nacionalisty": Ubráníš Ukrajinu, nebo v boji za ni zahyneš!"

Ukrajinský účet 1939-1953

Ztráty ve druhé světové válce8 milionů osob
Smrt hladem1 milion osob
Deportace2,7 milionu osob

Datum/Časové obdobíUdálostVýsledek
18. března 1939Válka horthyovského Maďarska proti Zakarpatské Ukrajině300 padlých 115 000 osob na okupovaných územích
1. září 1939Válka nacistického Německa proti Polsku20 000 Ukrajinců padlých v polské armádě
17. září 1939 - 22. června 1941Sovětská okupace Haliče a Volyně18 000 osob popraveno zastřelením 320 000 Ukrajinců a Poláků deportováno na Sibiř
13. listopadu 1939 - 13. března 1940Sovětsko-finská válka48 000 obětí v Rudé armádě (mnozí z nich Ukrajinci)
duben 1940Zastřelení armádních důstojníků v Katyni, Charkově, Mednoji a Chersonu21 000 osob (Ukrajinci tvořili třetinu z nich)
1941-1943Nucené práce v Německu2 400 000 osob
1941-1944Německo-sovětská válka a okupace jižní Ukrajiny rumunským vojskem300 000 obětí, převážně židů
1942Příchod sovětských partyzánů z Běloruska na Ukrajinu40 000 ukrajinských obětí
1942-1945Ukrajinsko-polský konflikt v Haliči a Volyni15 000 ukrajinských a 35 000 polských obětí (v ukrajinsko-polském pohraničí 5 000 ukrajinských a 1 500 polských obětí)
listopad 1944 - červen 1946Deportace Ukrajinců z Polska na Ukrajinu488 000 deportovaných
1944-1947Boje OUN-UPA s NKVD na západní Ukrajinětéměř 100 000 osob uvězněno a 150 000 zastřeleno, na Sibiř deportováno 329 000 osob
27. dubna - 28. června 1947Operace polské armády „Visla"z jihovýchodního Polska na sever a západ Polska deportováno 152 000 Ukrajinců
22. června - 9. května 1945Německo-sovětská válka2 500 000 ukrajinských obětí na frontě a 5 500 000 mezi civilním obyvatelstvem
1945-1953Poslední stalinský úderreprese 15 % frontových vojáků (Ukrajinci tvořili třetinu z nich)

Text uveřejněný v deníku Den č. 20, 7. února 2009, přeložil, redakčně upravil a perexem opatřil Jaroslav Pešek. Kráceno.

Statistika „Ukrajinský účet 1939-1953" zpracována podle časopisu Ukrajinský týden 18/2010, s. 47

Další téma cyklu Ukrajinské uzly: Co Julius Fučík neviděl. Hladomor na Ukrajině 1932-1933


Spolubojovníky obklopený

Recenze Festschriftu Václavu Klausovi

Adam B. Bartoš

Stěží může něco lépe demonstrovat nepravdivost úskočných titulků, kterými některé magazíny vypravily své první stránky v týdnu, kdy prezident Václav Klaus slavil sedmdesátiny, než kniha, kterou k narozeninám darem obdržel.

Tradičně nepřátelsky zaujatá média se ani tentokrát nevzdala konfrontačního stylu, a tak například časopis Reflex vypodobnil prezidenta jako stařičkého rakousko-uherského mocnáře s otázkou „Proč je tak osamělý?" v titulku.

Kdo přitom vzal do ruky knihu nakladatelství Fragment, kterou pod názvem Václavu Klausovi neboli Festschrift k významnému životnímu jubileu sepsala zhruba padesátka autorů, z nichž jen dvacítka je z České republiky, zbývajících třicet pak z Evropy a dalších kontinentů, musel mít dojem přesně opačný. Ti všichni si prezidenta Klause váží a oceňují jeho přínos evropskému i světovému myšlení. Rádi se pochlubí tím, že s ním udržují přátelský vztah, přičemž jde o významné politiky, státníky, vědce, byznysmeny či zakladatele a ředitele prestižních think-tanků a institucí.

Festschrift, neboli slavnostní spis, je tak důkazem o pravém opaku toho, co se některá média dlouhodobě a opakovaně snaží české veřejnosti vnutit. Ne osamělý, ale s řadou politických i akademických spojenců, ne opuštěný, ale inspirující a povzbuzující ostatní po celém světě, ne izolovaný, ale v čele boje za svobodu s mnoha spolubojovníky po svém boku. Takový je Václav Klaus sedmdesátiletý.

Někdo by mohl namítnout, že takový obraz není vyvážený, protože do knihy přispěli jen ti, kteří jsou s prezidentem na stejné myšlenkové vlně, nebo ti, kteří i přes drobné názorové nesouhlasy k prezidentovi chovají úctu. Na druhou stranu je ale obraz Václava Klause, který čtenář z Festschriftu získá, mnohem realističtější než ten mediální - už jen proto, že ho nevykresluje jeden autor, ale hned autorů padesát. A to už je dost početná skupina lidí na to, aby o Václavu Klausovi podala důvěryhodné svědectví.

Myšlenkový svět VK

Festschrift je ale nejen svědectvím o Václavu Klausovi coby politikovi a ekonomovi (což by přitom stálo za samostatný článek, protože způsob, jakým - především zahraniční - přispěvatelé Festschriftu o Václavu Klausovi hovoří, je tak neskonale odlišný od toho, jak se o hlavě státu vyjadřují někteří čeští závistivci a co mu jsou ochotni přiznat /nebo spíše nepřiznat/ jako přínos a vklad do českého, ale i evropského či rovnou světového myšlení), ale je i uvedením do myšlenkového světa Václava Klause coby intelektuála.

V tom se liší od o deset let starší publikace s částečně podobným posláním, kterou jsem při psaní této recenze vyhrabal ve své knihovně. Václavu Klausovi k šedesátinám (vydání publikace tehdy iniciovala ODS) přáli tehdy pouze lidé z domácí politické, intelektuální a akademické obce (tedy nikdo z ciziny) a mezi jeho příznivci (devět z nich přispělo i do letošního Festschriftu) v ní najdeme i příspěvky lidí, kteří s Václavem Klausem vedou mnohaleté boje (například Jiří Pehe, Martin Komárek, Petr Pithart, Václav Fischer) nebo se vůči prezidentovi vymezili až v poslední době - což ale nesvědčí o názorové proměně Václava Klause, ale jich samotných (Petr Havlík, Jiří Gruša). Tehdejší sborník byl ale skutečně jen o Václavu Klausovi, kdežto nynější Festschrift se osobou oslavence zabývá zhruba jen v třetině příspěvků.

Nevím, zda je to tím, že původní idea poslání knihy se během její přípravy vyvíjela, nebo proto, že někteří přispěvatelé zadání příliš nepochopili, ale řada z nich místo esejí či různých zamyšlení na témata Václavu Klausovi myšlenkově blízká psala osobně laděné vzpomínky na to, jak Václava Klause znají a co podle nich dokázal a vykonal. To není špatné od knihy, kde bychom něco takového na první pohled čekali, ale myšlenka, se kterou sborník vznikal, je mnohem hlubší.

Editorům šlo totiž o to sestavit knihu vysoce kvalitních, odborných a fundovaných textů, ve které by si prezident mohl číst o tématech, se kterými je tradičně spojován, ke kterým se vyjadřuje a která ho zajímají a vzdělává se v nich. A to se nakonec podařilo, pročež psát recenzi takové rozsáhlé a argumentačně nabité publikace vidím jako úkol nesmírně obtížný.

V tom je zásadní rozdíl od „Václavu Klausovi" z roku 2001 a „Václavu Klausovi" z roku letošního. Zatímco první publikace je spíše místy vtipným čtením, protože sledujeme, jak se jednotliví autoři snaží originálním způsobem tehdejšímu předsedovi ODS blahopřát (často i básničkou), ve Festschriftu najdeme až na výjimky samé odborné texty.

A tak vedle už zmíněných vzpomínkově laděných příspěvků (Aznar, Nečas, Macek, Lindsay, Busek, Feulner, Gabr, Gauweiler, Zeman, Knížák, Koukal) si zde můžeme přečíst eseje a analýzy na téma globálního oteplování (Carter, Kukla, Singer, Plimer, Motl, Lawson), evropské integrace (Železný, Vaubel, Schwarz, Niskanen, Janáčková, Herzog, Gerken, Coughlan), obrany kapitalismu (Christensen), eseje o významných světových ekonomech, kteří jsou Klausovými vzory (Smith, Mingardi, Leube) či dokonce texty na tak odborná témata, jako je medicína v 21. století (Kolář), jakozykovědná úvaha o vývoji češtiny (Piťha), úvaha o dekriminalizaci drog (Becker) či roli církve ve společnosti (Duka). To vše zakončeno brilantním zamyšlením z pera Petra Hájka.

Ekonomická témata přirozeně převažují, ať už jde o texty hodnotící Klausův podíl na přechodu země k tržnímu hospodářství z pohledu domácího (Kočárník, Holman, Dyba, Tříska, Singer, Loužek) i zahraničního (Goldscheider), zamyšlení nad eurem (Feldstein, Dlouhý) či všemožné úvahy o ekonomice a kapitalismu (de Jasay, Ebeling, Walker, O´Sullivan).

Tím je zaručeno, že čtenář jistě najde téma sobě blízké, přičemž při čtení může v knize libovolně listovat a číst na přeskáčku, protože příspěvky jsou řazeny abecedně podle jmen autorů.

Vybral jsem si i já, proto bych se chtěl zaměřit na ty příspěvky, které se věnují Evropské unii a její budoucnosti, či přímo evropské a světové vládě.

Od evropské vlády k vládě světové

Bezprecedentní popis evropské reality po přijetí poslední novely evropských smluv poskytuje ve svém textu „Lisabonská smlouva - utajovaná ústavní revoluce" Anthony Coughlan, emeritní profesor sociální politiky na Trinity College v Dublinu a ředitel National Platform EU Research and Information Centre v Irsku. Coughlan si všímá změn v textech evropských smluv, které vypadají na první pohled jako kosmetické, ve skutečnosti jsou ale zcela zásadní a posouvají původní společenství k superstátu.

Klíčovou změnu vidí v institucionální formě EU - zatímco dříve byla Unie svazkem spolupracujících zemí a její občané primárně občany svého státu, dnes dostává EU právní subjektivitu a občané členských zemí zároveň občanství EU, které jim vůči Unii dává práva, ale i povinnosti. Lisabonská smlouva ústavně nadřazuje Unii jednotlivým státům a činí z nich nesuverénní provincie jedné mnohonárodnostní federace. Mnoho unijních výrazů a slovních obratů zní stejně jako před Lisabonem, říká Coughlan (a proto si lidé změnu neuvědomují), ale po právní stránce jde o kvalitativní proměnu a výrazný posun k federaci. Coughlan dokládá, že Lisabonská smlouva je vlastně onou požadovanou (ale v referendech zamítnutou) ústavou EU, protože „ustavuje" EU jako federativní stát (jakkoli k tomu nepoužívá ústavu, ale jen novelu předchozích smluv) - s vlastní právní subjektivitou, téměř veškerými pravomocemi a občanstvím EU, které už nemá jen symbolickou hodnotu jako dříve, ale stojí na úrovni občanství jednotlivého státu.

Podle Coughlana je další velkou změnou enormní posílení velkých států na úkor malých, ke kterému dojde v roce 2014 aktivací jednoho z článků smlouvy. Německo, Francie a Británie svoji hlasovací váhu zdvojnásobí nebo alespoň zvýší (Německo z 8 % na 16 %, Francie z 8 % na 13 % a Británie z 8 % na 12 %), kdežto například České republice se váha hlasu sníží z 3,5 % na 2 %. Jde o uchvácení moci největšími státy a nejvýznamnější změnu, kterou Lisabonská smlouva přináší, píše Coughlan.

Změnou projdou i orgány EU. Například Evropská rada se v podstatě stane (resp. už se stala) kabinetem postlisabonské Unie a její summity už nebudou pouhými mezivládními schůzkami, ale exekutivním orgánem Unie. Coughlan připomíná rozčarování některých ministrů zahraničí, kteří už na tyto schůzky nejsou zváni (protože je na ně zván premiér). V této souvislosti nelze nevzpomenout podobné spory mezi českým premiérem a ministrem zahraničí stran funkce vládního tajemníka pro věci EU, které v principu spočívaly v tom, kdo má mít evropské věci více na starosti - zda Schwarzenbergův aparát, nebo ten na Úřadu vlády.

Předseda Centra pro evropskou politiku ve Freiburgu a zároveň předseda Friedrich August von Hayek Stiftung Lüder Gerken se v textu „Co přijde po Lisabonské smlouvě" zamýšlí nad dvěma koncepcemi směřování EU - mezivládní spoluprací (neboli Evropou národů, konfederací) na jedné straně a federalismem na straně druhé. Hledá konkrétní příčiny centralizace a unifikace EU i demokratického deficitu na úrovni členských států i Unie jako celku. Gerken se zamýšlí také nad tím, jak ze složitého problému ven, nevěří ale v to, že by se mohlo podařit vrátit se k pouhému hospodářskému modelu - to je podle něj politická utopie. Předkládá tedy konkrétní návrhy, jak Unii pomoci - posílil by například Evropský parlament, EU by jednou provždy vypracoval přesný seznam kompetencí a některými dalšími návrhy by reformoval unijní legislativní procesy.

Bývalý německý spolkový prezident Roman Herzog se zamýšlí nad smyslem Evropské unie a vývojem, kterým si během desetiletí prošla. Dnes podle něj čelí novým výzvám, zcela jiným, než kvůli kterým byla zakládána, a v dramaticky měnícím se světě získává nové poslání, byť si to ještě neuvědomuje. Právě tato její těžkopádnost a neschopnost si nové poslání uvědomit je podle Herzoga jejím hlavním problémem, vedle přehnané byrokracie (která je prý ale nemocí každého moderního státu). Myšlenku jednoho velkého celku ale vítá; Herzog věří v přednosti evropského projektu, vidí je v rozšíření trhů, udržení blahobytu v Evropě či rozvoji znevýhodněných regionů. Mluví z něj klasický Němec, který chce velkou a silnou Evropu, který by si přál, aby se EU proměnila v novou instituci se společnou zahraniční politikou, a který vyjadřuje politování nad tím, že se to zatím příliš nedaří. V tomto ohledu je jeho příspěvek pro české euroskeptiky spíše zklamáním, protože až příliš oplývá frázemi, které tak dobře známe od našich domácích prodejců globalistických myšlenek (čelíme novým globálním výzvám apod.).

Americký ekonom, bývalý předseda CATO Institute a šéf ekonomických poradců prezidenta Ronalda Reagana William Niskanen (text „Alternativy politické a ekonomické budoucnosti Evropy") se zamýšlí nad různými variantami evropského uspořádání. Evropa by mohla být buď Evropou plně suverénních národních států, nebo Evropou, kde se tyto státy budou selektivně v určitých oblastech integrovat (zemědělství, obrana, ochrana životního prostředí), nebo Evropou států, které se budou integrovat úplně - do podoby jednotného evropského státu. Připomíná i čtvrtou variantu - Václavem Klausem navrhovanou Organizaci evropských států. Niskanen se nevyjaduje přesně, která z variant je mu nejbližší, odmítá pouze myšlenku evropského superstátu.

Bývalý europoslanec Vladimír Železný se EU věnuje především ve svých vzpomínkách na kuriózní případy evropských směrnic a regulí, jejichž projednávání byl v Evropském parlamentu svědkem. Upozorňuje na to, že tyto regulace poslední dobou stále více zasahují i do soukromé sféry. Evropská unie podle něj miluje revoluce a propadá levicovému revolučnímu zápalu pro budování nového světa, což dokládá na různých příkladech. Protože instituce EU samy nic nevytvářejí a za nic nenesou odpovědnost, mohou beztrestně upadat do utopií a jsou dnes rozsáhlým rezervoárem levicového myšlení, varuje Železný v příspěvku, ve kterém také velmi oceňuje slavný projev Václava Klause na půdě Evropského parlamentu.

V článku „Evropské a světové vládnutí" od emeritního profesora ekonomie na Université Paris-Dauphine a bývalého předsedy Montpelerinské společnosti Pascala Salina se dostáváme k tématu, kterému se Václav Klaus věnuje už několik let, ale akcentovat ho začal až poslední dva roky - k hrozbě světové vlády. Salin se z pohledu ekonoma dívá na globalizaci, kterou vnímá jako celosvětovou konkurenci, a oponuje rozšířenému názoru, že globalizace vyžaduje harmonizování ekonomických politik. „Jestliže globalizace znamená diferenciaci, pak by ekonomická politika jednotlivých zemí v globalizovaném světě měla být rozdílná, nikoli stejná," píše. A vyslovuje podle mého soudu závažnou myšlenku, že „světový a evropský systém vládnutí, pokud chce přinášet prospěch, by tak měl být založen na konkurenci mezi zákony a ekonomickými koncepcemi, nikoli na harmonizaci".

Za pozornost stojí i další Salinova úvaha, podle které je pokrytecké, když vlády trestají kartely soukromých firem, ale samy vytvářejí kartely na úrovni zemí. „Jestliže dohody o sladění politiky uzavírají vlády, nemluví nikdo o ,kartelech', ale o ,mezinárodní spolupráci'. Jenomže mezinárodní spolupráce - taková, jaká nyní existuje v rámci G20 - není ničím jiným než kartelem vlád a světové vládnutí neznamená nic jiného než kartelizaci vlád světových zemí," píše trefně Salin s tím, že proti vládním kartelům, které ho poškozují, je občan bezmocný a to, co mu vnucují, musí přijmout.

Excelentní je pak příspěvek ředitele studií na Institute of Democracy and Cooperation v Paříži Johna Laughlanda s názvem „Od Lenina k Lennonovi: Levicová ideologie na Západě před studenou válkou a po ní". Laughland oceňuje prezidentův projev u příležitosti státního svátku 28. října 2010, ve kterém Václav Klaus mluvil o hrozbě světovlády a o potřebě hájit národní stát. Je vzácné slyšet ekonomického liberála, jak brání stát, říká Laughland, podle kterého je totiž v poslední době právě ekonomický liberalismus zneužíván k potírání suverénního národního státu.

Laughland pak podává krátký historický exkurz, kterým dokládá, jak levice vždy zastávala antistátní ideologii - počínaje Lvem Trockým, který sny o světové revoluci zatáhl po svém vypuzení ze SSSR na Západ, kde jimi nakazil revolučně naladěnou mládež, jejíž výkvět najdeme dnes mezi americkými neokonzervativci či současnými politiky EU. Nejnovějším projevem antistátní ideologie v EU je propagace globalizace coby nástroje demontáže národního státu, tvrdí.

„V 90. letech pak postnacionální myšlenka zařadila nejvyšší rychlost. Začalo to 11. zářím 1990, kdy prezident George H. W. Bush vyhlásil ,nový světový řád'," píše Laughland a vyjmenovává další milníky na této cestě: Chartu pro novou Evropu, vytvoření Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Maastrichtskou smlouvu, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a mnohé další, až po bombardování Jugoslávie letouny NATO či angloamerický útok na Irák.

Současná levicová ideologie věří, že národní stát je v zásadě zdrojem zla a nestability, a proto se ho snaží omezit shora - prostřednictvím mezinárodních orgánů - i zdola - přes nevládní organizace, které jsou mnohdy ve skutečnosti ovládané ze zahraničí, vysvětluje pak.

Co nakousl Laughland, poté shodou okolností podrobně analyzuje prezidentův tajemník Ladislav Jakl. Jeho příspěvek „Občanská společnost - nevinná bestie" se zabývá ideologií nevládních organizací, které by rády nahradily instituce státní. S výše zmíněnými tématy nesouvisí jen na první pohled; ve skutečnosti ale přesně popisuje jeden z nástrojů rozkladu národních států za účelem vzniku nadnárodních celků. Jaklův velice hutný text přináší celou řadu výtečných postřehů a vysvětluje médii nepochopený a zkreslovaný postoj prezidenta k občanské společnosti.

Spolu s Laughlandovým a Coughlanovým patří Jaklův text k těm nejlepším z celého sborníku. To je ale můj subjektivní názor. Výhodou Festschriftu je totiž to, že si v něm každý najde to, co ho zajímá.


Rozhovory

Rozpad Ruska žádné dobro nepřinese

O situaci na Kavkaze se Sergejem Markedonovem

Tomáš Šmíd

Sebevražedný teroristický útok na letišti Domodědovo opět připomněl světu, že na severní (ruské) straně Kavkazu stále doutná ozbrojený konflikt. Proč se stále nedaří jej eliminovat a nalézt řešení, které by zastavilo teroristické násilí?

Předně je třeba říci, že na severním Kavkaze doutná a probíhá více konfliktů, a tudíž i teroristické činy mohou být spáchány z různých příčin a motivací. Můžeme zaznamenat několik paralelních konfliktů mezi federálními silami a vzbouřenci, kteří jsou motivováni protiruskými postoji. Konflikty nicméně existují také v rámci vzbouřeneckého hnutí. Spory vedou zastánci sekularismu a islamismu. V rámci islamismu spolu soupeří saláfisté se zastánci tradičního (v kavkazském prostoru tradičního - pozn. aut.) lidového islámu. Navíc na severním Kavkaze žije řada etnik, mezi nimiž můžeme nalézt řadu animozit. Dobře to lze pozorovat v Dagestánu, ale také v Kabardsko-balkarské republice.

Takže v posledních letech tradiční interpretace, že za vším stojí islámský radikalismus, není přesná?

Ne. Tradičně religióznější bývala východní část severního Kavkazu, což do jisté míry platí dodnes, ale řadu islamistických buněk dnes můžeme nalézt např. i v Kabardsko-balkarské republice, ačkoliv se jedná spíše o západní část regionu. Navíc běžné obyvatelstvo zde zdaleka není nakloněno islamistickým idejím, jak by se mohlo zdát.

To mohu potvrdit i ze svého výzkumu. Následky sovětizace a s ní související ateizace jsou stále viditelné. Přesto ale můžeme pozorovat rostoucí - či minimálně neutuchající - příliv nových lidí do vzbouřeneckých řad. A ač se nejedná o masovou záležitost, je zřejmé, že musí požívat určité podpory místní populace, aby v horách a lesích přežili.

Nejsem si jist tím, že by podpora byla výrazná, ale je fakt, že na severním Kavkaze je obrovská míra socioekonomické frustrace, což má radikalizující vliv na mládež - a extremisté toho dokáží velmi dobře využívat, což je ostatně obecný politický jev. Politické elity k tomu všemu nemají legitimitu, nebyly vybrány lidmi.

Byly vybrány federálním centrem. Je možno právě jej považovat za hlavního viníka situace?

Existují dva extrémy v náhledu na míru odpovědnosti za situaci na severním Kavkaze. Jeden je takový, často přítomný v zahraničí, že za vše může Kreml a Moskva. Druhý extrém svádí vše na islámský radikalismus, což je logicky nejvíce rozšířeno v kremelských kruzích. Centrum samozřejmě za situaci v regionu může. Selhání mocenských elit je očividné. Navíc nezapomínejme, že při těchto útocích umírají obyčejní lidé. Kromě ingušského presidenta Jevkurova nebyl terčem útoku vzbouřenců žádný významnější politik, umírají hlavně civilisté. V Domodědovu byli terčem dokonce cizinci a svět se opět začíná bát. Tentokrát ne ruské síly, atomových zbraní a tankových armád, ale ruské slabosti. Lidé si kladou oprávněnou otázku: To je Rusko tak slabé, že nedokáže vyřešit problém na severním Kavkaze?

Zde můžeme argumentovat ve prospěch Kremlu, totiž že vyřešit takto komplexní a složitý problém by nebylo jednoduché pro žádnou mocnost.

To bezesporu. Navíc nechápu onu poměrně častou západní škodolibost, se kterou na problém v oblasti nahlíží. Ti, kteří takto smýšlí, by si měli uvědomit, že většina současných vzbouřenců na Kavkaze jsou antizápadní radikálové a často prostí zločinci. Můžu si myslet o etnických nacionalistech ičkerijské éry cokoliv, ale Maschadov, Achmadov či Zakajev byli (či stále jsou) ještě pochopitelní lidé. Ale Doku Umarov? Zajděte si někdy na jejich web Kavkaz Center - antizápadní, antisemitská a fundamentalistická hesla a výkřiky. Zkrátka problém je ve špatné vládě, sociální nespravedlnosti a i na ruské poměry obrovské míře korupce. Nacionalistické projekty 90. let selhaly a i tam, kde se povedlo instalovat místní nacionalistické vlády, politika rychle zabředla do bahna korupce.

Pozorujete na severním Kavkaze také vnější vlivy, které přispívají k eskalaci či prodlužování konfliktů a násilí?

Do jisté míry ovlivnil situaci muslimský svět, hlavně arabští radikálové. Ale já osobně bych jejich vliv nepřeceňoval. Přinesli sice určité teokratické koncepty a konzervativní interpretace koránu a šaríi, na skutečně úrodnou půdu to ale nepadlo. Severní Kavkaz disponuje minimem teologicky vzdělaných alláhů, v tomto ohledu panuje v oblasti náboženský analfabetismus. Opět bych připomněl míru sekularizace; spousta obyvatel Kavkazu má identitární problémy. Někdo se kouká na západ, jiný na východ. Mnozí stále na sever do Moskvy. Boj o duše islám rozhodně nevyhrál. Ve stávající situaci bych nehledal ani nějakou zásadní konspiraci - globální boje proti Rusku atd. Arabských mudžahedínů zde skutečně není mnoho, řada z nich je navíc ve svých domovinách stíhána a považována za kriminálníky; určitě se nejedná o vyslance jejich zemí a režimů.

Ruská strana a nejen ona často v souvislosti s oblastí severního Kavkazu používá zaklínadlo al-Kájda. A ponechme teď stranou řadu verzí a interpretací, co to vlastně al-Kájda je...

Konstatovat, že by se tato (řekněme) síť v oblasti neprojevila, nejspíše nelze. Bezesporu tam měla své zájmy, představy a vyslance. Ale že by něco organizovala? Ani ruská prokuratura tímto směrem nikdy nevedla vyšetřování. Al-Kájdu s Umarovem pojí jen jistá ideologická blízkost, přímé vazby a konkrétní činy zatím nikdo nedokázal.

V první čečenské válce bojovali podle očitých svědků i mnozí dobrovolníci ze zcela nemuslimských zemí, kteří byli motivováni protiruskými postoji.

Ty počty byly velmi malé a dnes bychom tam nikoho podobného nenašli. Ale je pravda, že na Ukrajině, v Pobaltí a v Gruzii bylo nemálo sympatizantů. A snad i mezi tureckými nacionalisty motivovanými geopolitickými cíli své země. Ovšem s čečenskými nacionalistickými separatisty, nikdo z nich nepodporoval islamisty.

Jakým způsobem nahlížíte na roli a postoje USA k severnímu Kavkazu?

To je velice složitá otázka, ve Washingtonu navíc nikdy nepanovala absolutní shoda. V první čečenské válce například nebyly americké postoje vůbec protiruské. Bill Clinton podporoval Jelcina a i řada jeho vyjádření k čečenskému konfliktu byla velmi shovívavá. A po 11. září tomu bylo podobně, byť za dosti jiných okolností.

Když bychom se vrátili k otázce, jakým způsobem situaci na severním Kavkaze řešit, abychom eliminovali riziko teroristických útoků na co nejmenší míru, spatřujete v kremelském počínání nějakou strategii?

Ne. Protipovstalecká politika je neúspěšná. Kreml je orientován na krátkodobá řešení a hlavně ho oblast zase tolik nezajímá. Putin je taktik, ne stratég. Učinil určité kroky k tomu, že oblast je zatím stále součástí Ruské federace, ale příliš se o dění na Kavkaze nestará. Instaloval tam své palatiny a to mu stačí. Krom PR tam nemá výraznější zájmy. Tam, kde má přímé zájmy, je mnohem důslednější, což můžeme sledovat třeba na případu Chodorkovský. To sebou nese i efekt, který si málokdo plně uvědomuje: loutkové režimy, které jsou na severním Kavkaze u moci, nejsou jen zkorumpované a násilnické, ale - jak můžeme sledovat v Čečensku - nejsou ve skutečnosti ani příliš proruské.

Je pravda, že Kadyrov a jeho poradci velice silně používají islamistickou (v tradičním čečenském pojetí) rétoriku, podezřele zacházejí s federálními rozpočtovými prostředky, nedělají Ruské federaci vůbec dobrou image z hlediska přístupu k lidským právům a svobodám...

No právě! A to je v ruském zájmu? Putinovi stačí, že si v oblasti drží oficiální popularitu a deklaratorní podřízenost Moskvě. Ale ve skutečnosti si místní režimy dělají, co chtějí. Nestačí pouze odpovědět silou na nějaký útok a udržovat si v oblasti odiózní a mnohdy nespolehlivé politické spojence. To jsou krátkodobá řešení. Dlouhodobá protipovstalecká politika spočívá v ideovém boji, kdy se snažíme alternativu učinit nedůvěryhodnou a méně přitažlivou, než je ta naše. Z mnohých desperátů dělají mučedníky tím, že je fyzicky zlikvidují. Kdyby je postavili před soud, často by učinili mnohem lépe, poněvadž by ukázali jejich slabost, poddajnost a zbabělost. K tomu všemu je samozřejmě potřeba investic do skutečného socioekonomického rozvoje oblasti, což nejsou jen masové dotace na stavební projekty bez ladu a skladu, při nichž se navíc většina peněž rozkrade. Navíc jsem přesvědčen o tom, že velmi vhodná chvíle, alespoň co se Čečenska týče, se propásla v roce 2002. Čečenci tehdy byli velmi unaveni z války, plni deziluzí z různých protiruských politických projektů a připraveni na to přijmout fakt, že bez Ruska to prostě nepůjde. Tehdy se měl místo instalace jednoho vůdce přijmout model parlamentní republiky, byť samozřejmě ne plně v evropském slova smyslu...

Což by navíc bylo mnohem bližší čečenským klanovým tradicím, které nikdy - až na krátkodobé výjimky - nepřijímaly vertikální autority...

Samozřejmě, šlo by fakticky jen o kolektivní způsob dohadování se. A když by vyvstaly větší problémy, Moskva by působila jako mediátor a arbitr. Sázka na jednoho muže s kultem osobnosti a násilným prosazováním svých politických cílů je ale nebezpečná a bezalternativní.

Myslíte, že pro Moskvu je obtížné se Kadyrovova režimu zbavit? Západem je považován za loutkový...

V krystalickém slova smyslu loutkový je, ale fakticky má Kadyrov v ruce více trumfů, než by se mohlo zdát. Především se do něj investovalo a Putin do něj vložil i mnoho přímé osobní podpory. Zlikvidovat Kadyrova? Teoreticky a technicky to možné je, ale Kadyrov není bez prostředků. Nastal by chaos, další konflikt. Navíc Kadyrov může být zlikvidován i proti vůli Moskvy. A co bude pak? Zabijí ho jak jeho otce, sebevražedný atentátník se odpálí nebo se najde úspěšný krevní mstitel, kterých Kadyrov nemá málo? Jakou má potom Kreml alternativu? Obávám se, že žádnou. Připravovat následníka je trochu nonsens, navíc při Kadyrovově věku, to by mu okamžitě došlo. Ačkoliv je mu přisuzována nízká inteligence a nevzdělanost, mocenské instinkty má vyvinuty velice dobře.

Já osobně mám pocit, že severnímu Kavkazu obecně chybí politici s větším „přesahem", takoví, kteří by své třeba i secesionistické alternativy dokázali obhájit před světem. Potenciál měl snad jen Ruslan Aušev...

Souhlas. Na Kavkaze není žádný Ben Bella, Násir, Sadat, ba ani Rugova. Navíc fakticky nejdůležitější je zbavit se pocitu, že jediným dobrem je nezávislost oblasti, že proces rozpadu Ruska přinese svobodu a demokracii. Když se rozpadl SSSR, byla očekávání podobná a jak to dopadlo? Leckde se zrodily režimy horší, než byl celý poststalinský SSSR, což Vám říkám jako antikomunista. Nebo je něco přitažlivého na nijazovovském režimu v Turkmenstánu či Kerimovově Uzbekistánu? Je snad alijevovský Ázerbájdžán více demokratický, než byl SSSR. Vždyť Hejdar Alijev tam vládl už od 70. let. Vznikl by další konflikt. Okamžitě by se do sebe pustili různí rivalové - a Rusko by neslo zátěž tak i tak, protože běženci by směřovali hlavně tam. Byla by Evropa se všemi svými protiruskými postoji hotova přijímat tisíce uprchlíků před klanovým a sektářským násilním? Ne, rozpad Ruska žádné dobro nepřinese.

Sergej Markedonov v současnosti působí v americkém Center for Strategic and International Studies.


„Každý národ má svůj úkol a také my máme svůj úkol…“

S prvním náměstkem ministra zahraničních věcí Jiřím Schneiderem o Libyi, potenciálu NATO, nové koncepci zahraniční politiky ČR, maločešství a prosazování našich zájmů v EU

Jakub Janda

Pane náměstku, v souvislosti se zapojením sil NATO v Libyi se mluvilo i o českém příspěvku. Můžete definovat, z jakých argumentů se skládalo rozhodnutí se v této operaci nakonec vojensky neangažovat?

V našem rozhodování hrála roli řada faktorů. Především se mělo jednat o krátkodobou operaci (původní devadesátidenní mandát byl přitom již prodloužen o dalších 90 dní) se specifickými požadavky na schopnosti, kterými ČR zatím nedisponuje. To však neznamená, že by ČR byla v oblasti bezpečnosti „černým pasažérem". V rámci sdílení společných rizik a odpovědnosti pokračuje v plnění svých úkolů v Afghánistánu či na Balkáně, pokračuje také ve specializaci svých ozbrojených sil na oblast ochrany proti zbraním hromadného ničení. Nově jsme zapojeni do systému včasné výstrahy a řízení AWACS, který se na operaci v Libyi podílí. Zvažujeme další možnosti zapojení do případné humanitární operace EU.

Na podzim byla v Lisabonu schválena nová koncepce NATO, která s nepokoji v arabském světě nepočítala. Můžete coby bezpečnostní analytik komentovat, jak se podle vás Aliance k této problematice postavila a co to znamená pro její další fungování?

Nová strategická koncepce NATO je dokumentem definujícím roli NATO v 21. století. Jejím cílem je připravit Alianci na to, aby byla schopna účinně čelit novým hrozbám za pomoci nových schopností a partnerů, nikoli předvídat konkrétní konflikty či specifický politický vývoj. Jako tři hlavní úkoly si Aliance vytýčila kolektivní obranu, zvládání krizí - ať již před konflikty, během nich či po nich - a kooperativní bezpečnost, tedy důraz na posilování bezpečnosti prostřednictvím partnerství. Události v arabském světě - jakkoli nepředvídané - ukazují, že principy, na nichž je budoucí fungování Aliance založeno, jsou správné. Aliance je na podobné situace připravena a plní svoji základní roli s využitím vojenských, ale stále častěji také politických nástrojů, kam patří i partnerství. Země „arabského jara" jsou ve své většině také partnerskými zeměmi Aliance v rámci Středomořského dialogu či Istanbulské iniciativy spolupráce. A to nám ve spolupráci s nimi otevírá nové možnosti. V případě Libye pak Aliance ukázala svoji připravenost rychle a pružně reagovat na žádost mezinárodního společenství, s plným mandátem Rady bezpečnosti OSN, a získat jak podporu arabských zemí, včetně například operační podpory Kataru a Spojených arabských emirátů, tak Africké unie (i přes některé medializované neshody). Ke slovu přichází také „testování" vztahů a spolupráce s ostatními mezinárodními organizacemi, například v otázce, co se stane s Libyí po ukončení aliančních operací.

Po rozpadu SSSR padal argument, že NATO se zánikem Varšavské smlouvy ztratilo důvod své existence. Lze říci, že revoluce v arabském světě jej definitivně popřely?

Na tuto otázku jsem již částečně odpověděl. Změnilo se samozřejmě prostředí, v němž dnes Aliance funguje, a typ hrozeb, ne však důvod její existence - chránit politickými a vojenskými prostředky svobodu a bezpečnost všech svých členů. Současné prostředí zahrnuje širokou a proměnlivou škálu hrozeb - od terorismu, přes lokální konflikty, šíření zbraní hromadného ničení, kybernetické útoky až po ohrožení kritické infrastruktury či přerušení dodávek strategických surovin. Na scéně se objevili noví aktéři. Aliance musí být schopna na tyto hrozby reagovat, tzn. vytvořit odpovídající nástroje a schopnosti. I přes mnohé skeptické pohledy a problémy v oblasti zdrojů v období hospodářské krize Aliance prokázala, že je schopna se na novou situaci adaptovat.

Ministerstvo zahraničních věcí nedávno představilo novou koncepci zahraniční politiky ČR. Jak vznikala?

Poslední koncepce české zahraniční politiky platila pro léta 2003-2006. V rámci příprav na české předsednictví v Radě EU v první polovině 2009 byly ještě vypracovány české priority, které se staly součásti osmnáctiměsíčního programu Rady EU (šlo o společný program Francie, ČR a Švédska). Poté začala být stále patrnější naléhavá potřeba nové koncepce zahraniční politiky ČR, která by odrážela nové skutečnosti v mezinárodních vztazích. Ve svém programovém prohlášení z počátku srpna 2010 se vláda zavázala tuto mezeru (souběžně s novou Bezpečnostní strategií) vyplnit a vyslala zřetelný signál, jak by revidovaná zahraničně-politická koncepce ČR měla vypadat. K jejím základním charakteristikám by podle vládního prohlášení měly patřit co nejširší vnitropolitický konsensus a kontinuita. Ve snaze dosáhnout maximálního názorového souladu při formulování klíčových priorit i celkového ideového rámce koncepce se ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg několikrát sešel s poslanci a senátory a nakonec byla projednána v příslušných výborech obou komor Parlamentu České republiky. Kromě toho naše ministerstvo během posledního roku zorganizovalo ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů celkem osmnáct odborných setkání expertů parlamentních politických stran ke klíčovým otázkám české zahraniční politiky. Témata koncepce byla neformálně projednána i s odborníky z akademické a nevládní sféry, samotný text byl připravován v souladu s dalšími strategickými dokumenty, především Bezpečnostní strategií ČR, Koncepcí působení ČR v EU a Bílou knihou o obraně. Na základě důkladné a dlouhodobé přípravy tak vznikl materiál, který byl připraven pro politickou diskuzi ve vládě.

Z řad odpůrců nové koncepce se ozývá kritika týkající se jejího údajného „maločešství", vnímání statusu České republiky pouze dle její ekonomické velikosti. Vnímáte tuto kritiku jako oprávněnou, nebo považujete koncepci za realistickou?

T. G. Masaryk se jako filosof i politik soustavně zabýval „problémem malého národa". Již v roce 1905 v Kroměříži pronesl přednášku, v níž zdůraznil, že „každý národ má svůj úkol a také my máme svůj úkol". Pokud je tedy poukaz na „maločešství" odkazem k Masarykovi, hrdě se k němu hlásím. Vycházím z Masarykova přesvědčení, že i český národ má svou roli v Evropě i kontextu celé soustavy mezinárodních vztahů. A to, že při tom jsme připraveni vidět naši reálnou velikost, nikterak neumenšuje naše cíle. Nejsme velký stát, nepatříme k „velkým" národům. Nová koncepce naší zahraniční politiky pragmaticky konstatuje fakta. „Česká republika se svojí rozlohou a počtem obyvatel v Evropě řadí mezi státy spíše střední velikosti. Jako stát s otevřenou ekonomikou, vysokým podílem vývozu a služeb na tvorbě hrubého domácího produktu a bez vlastních zdrojů řady základních surovin je značně závislá na vnějším prostředí, na mezinárodní spolupráci a její kvalitě." Co je špatného na tom, když koncepce vychází z této premisy? Nic tu není podřízeno malodušnosti, nic nedává důvody k defétismu. V mezinárodní politice - tak jako v mnoha jiných oborech lidské činnosti - je přesné povědomí o vlastních zdrojích a možnostech spíše důkazem moudrosti a zdrojem síly. V textu koncepce se uvádí, že „ČR představuje v dnešní EU 2,1 % obyvatel a 1,2 % jejího HDP. Tato čísla jsou reálnou základnou pro ambice a možnosti ČR." Je nutno se na sebe podívat střízlivě a mít realistické ambice. Pak i menší potenciál může být velmi efektivní. V tomto kontextu pak koncepce vychází z předpokladu, že ČR „své zájmy prosazuje jak samostatně, tak prostřednictvím větších celků. Zásadní význam pro další vývoj České republiky má její členství v NATO a v EU."

Nejen v souvislosti s koncepcí se mluví o absenci strategického prosazování českých zájmů v EU. Jak vidíte prvních sedm let ČR v Unii z hlediska využití našeho potenciálu vy?

Sedm let není nijak dlouhá doba. Lze ji rozdělit zhruba do tří etap: období od vstupu ČR do EU do českého předsednictví v Radě EU, dále období předsednictví včetně jeho příprav a následně období po předsednictví. Každá z těchto etap kladla specifické nároky zejména na systém vnitrostátní koordinace evropských záležitostí a expertní posílení stálého zastoupení v Bruselu. Základní důrazy zůstaly stejné: snaha o získání, resp. zachování adekvátní váhy hlasu ČR v EU, důraz na subsidiaritu a maximální důraz na zachování kompetencí členských států, dobré využití evropských fondů, zásadní důraz na čtyři základní unijní svobody, včetně volného pohybu pracovních sil, a samozřejmě také jasný otisk českých zahraničně-politických priorit do společné zahraniční politiky EU. Celým obdobím se prolínalo politické jednání o institucionální podobě EU, které vedlo k Lisabonské smlouvě. Těch sedm let, na které se tážete, bylo po mém soudu využito dobře, zároveň se na našich dosavadních zkušenostech dá stavět další strategie působení ČR v EU.

Dnes je evropská agenda rozdělena pod jednotlivá ministerstva, již neexistuje jednotný koordinační úřad. Považujete tento systém za dostačující?

Systém meziresortní koordinace ve věcech Evropské unie funguje ve stejné podobě od vstupu ČR do EU v roce 2004. Základním prvkem koordinace je Výbor pro Evropskou unii ustavený rozhodnutím vlády, který má dvě úrovně - vládní a pracovní. Výkonný sekretariát výboru byl původně na ministerstvu zahraničních věcí, v období před českým předsednictvím v Radě EU přešel na někdejší útvar ministra pro evropské záležitosti, který se po volbách v roce 2010 transformoval v souladu s programovým prohlášením vlády v sekci pro evropské záležitosti na Úřadu vlády. Koordinační útvar tedy existuje, na pracovní úrovni zasedá pravidelně každý týden, na vládní úrovni minimálně jednou za měsíc, zpravidla však častěji dle aktuální agendy. Již na začátku našeho členství byl rovněž vytvořen systém gescí ke všem dosavadním i nově vznikajícím agendám a pracovním orgánům EU. Gestory či spolugestory jsou jednotlivá věcně příslušná ministerstva či další orgány státní správy v souladu s jejich danými kompetencemi. Takovýto systém gescí funguje všude v zemích EU. Je logické, že resort či orgán státní správy zodpovědný za danou problematiku „doma" má tuto zodpovědnost i v rámci agendy EU. Koordinace gestorů s ostatními rezorty probíhá na expertních úrovních prakticky denně, zaštítěna je pak Výborem pro EU.

Česká diplomacie získala nedávno významný post: Jana Hybášková se stala představitelkou EU v Iráku. Bude se česká diplomacie více prosazovat v nově vzniklé evropské diplomatické službě?

Pozice v nově vzniklé Evropské službě vnější činnost nepatří české diplomacii, ale jde o významnou příležitost, jak se mohou čeští diplomaté podílet na provádění společné zahraniční politiky EU. Post vedoucí delegace EU v Iráku je zatím nejvyšší¸ nicméně v zastoupeních EU již působí na méně viditelných pozicích další čeští diplomaté. Původně vymezený třetinový podíl pro členské státy zdaleka nebyl naplněn, a MZV proto systematicky podporuje kandidáty, kteří mají šanci se na podobných pozicích uplatnit. Nejde přitom zdaleka jen o vnější službu EU; v zájmu ČR je prosazovat české experty na další pozice v unijních institucích, a to především v oblastech, kde máme důležité zájmy a kde máme k dispozici vhodné odborníky, např. v energetice.

Jiří Schneider je prvním náměstkem ministra zahraničních věcí ČR. Absolvent univerzity v Cambridge a bývalý poslanec Federálního shromáždění ČSFR pracuje na ministerstvu zahraničních věcí s přestávkami od roku 1993. Mezi lety 2005 a 2010 byl programovým ředitelem Prague Security Studies Institute.


ODS se podpisem Lisabonské smlouvy pošpinila

S Petrem Plecitým k desátému výročí vzniku Manifestu českého eurorealismu

Dušan Šrámek

Je tomu již deset let, co uvnitř ODS vznikl Manifest českého eurorealismu. Ve své době jedinečný dokument, který reagoval na naprostou absenci jakékoli relevantní diskuse o našem členství v EU. V době vzniku byli autoři dehonestováni jako europesimisté. Dnes se ukazují východiska Manifestu jako jediný skutečně realistický pohled na fungování EU a roli českého státu v ní. „Platnost našich tehdejších názorů prověřil čas," říká jeden z autorů Petr Plecitý.

Před deseti lety jste se spolu s třemi dalšími členy ODS podílel na vzniku Manifestu českého eurorealismu. Jaký byl důvod vzniku tohoto dokumentu a co jste tím sledovali?

V roce 2001 jsme v užším kruhu zahraniční komise ODS debatovali o české politice ve vztahu k Evropské komisi. Snažili jsme se o co nejjasnější formulaci toho, co pro nás vstup do EU přinese. Jaké budou náklady a výnosy tohoto kroku, který radikálně a dlouhodobě poznamená budoucnost České republiky. Naše motivace vycházela z toho, že se na české politické scéně žádná podobně relevantní diskuse nevedla, a pokud ano, tak ve velice zkarikované či zjednodušené podobě. Právě Manifest měl rozproudit fundovanou debatu o vstupu České republiky do EU. Tato debata měla navázat na vnitrostranický dokument České národní zájmy v reálném světě z roku 1999.

Manifest vzbudil řadu reakcí, většinou však negativních. Především proto, že naboural ono většinové nazírání na EU jako na cosi absolutně dobrého, co nám nepřísluší kritizovat. Měl tedy vůbec nějaký praktický význam?

Já jsem přesvědčen, že ano. A to právě díky tomu, že akcentoval i jiná východiska, jiné názory, než které do té doby převládaly. Platnost našeho názoru, že EU je především kolbištěm nejrůznějších národních a skupinových zájmů, se ostatně potvrdila a na tomto tvrzení i z hlediska řady posledních událostí není třeba měnit ani čárku. Na všech úrovních unijních orgánů jsme dennodenně svědky tvrdého a nelítostného souboje nejrůznějších národních, oborových a dalších zájmů. Výsledkem nikdy nemůže být jakési všeobjímající dobro pro všechny, jak se snaží obhájci současného fungování EU namluvit veřejnosti.

Jak se z dnešního pohledu díváte na vstupní podmínky? Do jaké míry reflektovaly naše národní zájmy?

Samotný vstup České republiky do EU byl jeden velký průšvih. Tehdejší vyjednavač Pavel Telička neměl o co nejlepší podmínky vstupu příliš zájem. Myslím, že se daly při větší politické vůli vyjednat lepší podmínky. V porovnání s Polskem a Maďarskem jsme měli suverénně nejméně výjimek z evropské legislativy. To pochopitelně způsobovalo následně ohromné problémy při aplikaci, protože jsme je nebyli schopni včas splnit. Někdy se jednalo o vyslovené nesmysly. Sám jsem se v komunální politice setkával s problémem dětských hřišť, která musela být přestavěna podle požadavků EU. Ostatní přístupové státy si vyjednaly výjimku až do roku 2010, my žádnou. To pochopitelně nesmírně finančně zatěžovalo jednotlivé obce, které na obnovení dětských hřišť musely urychleně sehnat peníze, jež pak chyběly jinde. Dalším takovým pomníkem je do dnešních dnů se táhnoucí spor o čistírny odpadních vod, kde dokonce hrozí vysoké pokuty od Evropské komise.

Nelze zřejmě ani nezmínit dotační programy, které bez ohledu na to, zda jsme čistými plátci či příjemci, už dopředu nastavují priority, které jsou především prioritami EU, ne prioritami našimi.

To je další problém, který s sebou vstup do EU přinesl a který souvisí s předchozí otázkou. Dotační programy jsou do značné míry nastaveny právě tak, aby naplňovaly cíle Evropské unie, méně se již klade důraz na to, co potřebují jednotlivé národní státy. I tím v podstatě přicházejí státy o část národní suverenity, například likvidací celých oborů podnikání kvůli nastavení určitých dotačních kvót. Nejmarkantnějším takovým příkladem je likvidace českého cukrovarnictví.

Je jasné, že od počátku chceme budovat obchvaty měst, infrastrukturu, že chceme mít lepší životní prostředí. Evropskými dotačními programy však pouze dochází k značnému prodražování těchto investic, protože mechanismus jejich přidělování je značně složitý, těžkopádný a velkou část finančních prostředků prostě spolkne evropská i národní byrokracie. Navíc je zde ještě jeden aspekt: povinnost spolufinancování českými orgány, což negativně ovlivňuje snahy jakékoli vlády o konsolidaci veřejných rozpočtů. Celkově lze říci, že transakční náklady na poskytování dotací z evropských fondů jsou příliš vysoké. Pokud bychom si vytvářeli vlastní, s tím, že by se o to snížily naše odvody do společného rozpočtu, byli bychom na tom lépe.

Někdy se mluví o tom, že jsme se (také) v důsledku vstupu do EU stali příliš závislými na exportu do Evropské unie, zejména do Německa. Není to problém?

Jistěže nám jednostranná závislost na exportu do Německa může v budoucnu přinést problémy; když se dostane do ekonomických problémů Německo, tak se do nich dostaneme i my. Navíc z tohoto faktu by mohl někdo vyvozovat i nějaké politické konsekvence.

Také bych raději viděl diverzifikaci našeho exportu do dalších regionů, zejména do jihovýchodní Asie, z ekonomických i politických důvodů. Ale to by nás nemělo vést k úvahám, že budeme masivně podporovat náš vývoz z daní. Jediné, co je třeba zlepšit, je organizace podpory exportu.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že jsme malá země a většina našich firem ještě není dostatečně kapitálově vybavena, aby mohla hrát globální úlohu s vývozem do celého světa. Proto je pro nás v současné době výhodná symbióza s Německem, které je přeci jen v evropském kontextu velmi dynamickou zemí.

Jako tajemník Jana Zahradila jste se zúčastnil Konventu o budoucnosti Evropské unie, který nakonec vyvrcholil přijetím Lisabonské smlouvy. Jak byste z dnešního pohledu toto klíčové období charakterizoval?

Tendence k další integraci EU byla zřetelná už od dob Maastrichtské smlouvy a od nástupu Evropské komise vedené Jacquesem Delorsem. Eurofederalistické elity si pouze vzaly oddechový čas, aby strávily rozšíření Unie. Další integrační fáze vyústila přes konferenci v Nice a snahu o prosazení celoevropské ústavy v Lisabonskou smlouvu. Ta se víceméně stala kopií evropské ústavy. Tento model nepovažuji za šťastný, protože se domnívám, že Evropská unie mohla klidně i nadále fungovat s modelem přijatým v Nice. Lisabonská smlouva pouze podpořila ty tendence, které lze na fungování EU považovat za veskrze negativní - tedy větší byrokracii, méně respektu k vůli jednotlivých členských států a silové prosazování dalších integračních záměrů. Na druhou stranu bych Lisabonskou smlouvu, kterou prosazovaly především francouzské a německé politické elity, nepovažoval zase za až tak významný historický předěl, protože ony tendence, o nichž jsem hovořil, zde existovaly už dříve; už předchozí smlouvy umožňovaly bezbřehé sjednocování a nekontrolovaný nárůst evropské legislativy. Význam Lisabonské smlouvy je spíše symbolický.

Přesto nezpronevěřila se ODS tím, že Lisabonská smlouva byla přijata v době její vlády, svým politickým zásadám, vyjádřeným mimo jiné i v Manifestu?

Ano, jsem přesvědčen, že ODS se podpisem pod Lisabonskou smlouvu ušpinila. Nedokážu posoudit, do jaké míry šlo celé negociační období ještě napínat. Nevím, do jaké míry byla pevná koalice mezi Českou republikou, Polskem a Velkou Británií, aby mohla celou záležitost posouvat ještě dále a snažit se vymoci si některé ústupky. Také nevím, nakolik byly reálné hrozby Německa, že zničí vládní koalici přes Stranu zelených, ale rozhodně platí, co jsem se řekl. ODS se podpisem Lisabonské smlouvy ušpinila.

Co považujete na Lisabonské smlouvě za nejškodlivější?

Naprosto jednoznačně ustanovení, že EU usiluje o stále užší unii. To má výrazné důsledky v rozhodování Evropského soudu, jehož rozsudky zcela evidentně vycházejí vstříc právě této zásadě. Je to vidět i na práci Evropské komise, která navrhuje se stejným zdůvodněním různá další opatření a směrnice. Druhým negativem je, že se nepodařilo prosadit původně uvažované totální veto národních parlamentů, pokud se dvě třetiny z nich usnesou, že určitá legislativa je v rozporu se základními smlouvami EU. Tato takzvaná „červená karta", kdyby se prosadila, by byla jistě důležitým prostředkem v rukách národních paramentů při jejich snaze blokovat řadu návrhů Komise. Byl by to jasný signál, že nemůže předkládat návrhy, které přesahují rámec základní smlouvy.

Začali jsme tím, že Manifest českého eurorealismu měl zhodnotit klady a zápory našeho vstupu do EU. Jak byste je hodnotil dnes?

Z ekonomického pohledu byl vstup do EU jednoznačně pozitivní. Málokdo si dnes už uvědomuje byrokratická a administrativní omezení našeho exportu na společný trh. Například na export každého jogurtu bylo potřeba vyplnit stoh papírů, takže pro české firmy bylo prakticky zcela nemožné vyvážet své výrobky do zemí EU. Konec omezení se projevil na růstu HDP, na růstu exportu, prostě na celé řadě ekonomických faktorů. Důležité rovněž bylo, že společná ekonomická pravidla s sebou přinesla například liberalizaci trhu s energetikou, ale i v dalších odvětvích, a faktický zákaz veřejné podpory různým krachujícím podnikům, jak jsme toho byli svědky například za vlád ČSSD, kdy se podporovaly podniky či průmyslové obory, které bylo pouze brzdou ekonomického rozvoje. Kladně vnímám rovněž snahu omezit vládní výdaje nastavením pravidel Paktu stability a růstu. Jinou otázkou je, že jak samotné evropské orgány, tak některé členské státy tato pravidla porušují, aniž by následovala odpovídající reakce a příslušné sankce, které by měly být nedílnou součástí při vynucování si pravidel fungování společného trhu.

Máte zřejmě na mysli porušování a měnění pravidel v souvislosti se zadlužováním jednotlivých evropských států.

Ano, to vidím jako zásadní problém. Prvopočátek dnešních problémů Řecka a Portugalska lze sledovat v době, kdy Francii a Německu byla odpuštěna fiskální nedisciplinovanost. To považuji za prvotní impuls k tomu, aby začaly maastrichtská kritéria porušovat i další státy eurozóny. Ale samotný problém je daleko hlubší a upozorňovali jsme na něj již v Manifestu českého eurorealismu. Země, které přijaly společnou měnu, netvoří optimální měnovou zónu. To pochopitelně vytváří tlaky na různou úrokovou míru, kterou by potřebovaly ekonomiky jednotlivých států k překonání krizových jevů. To ale není v režimu jednotné měny možné. Od počátku bylo zřejmé, že jde o politický projekt, který s sebou přináší značná ekonomická rizika. To, že se ODS podařilo oddalovat vstup do eurozóny, proto považuji za jeden z největších úspěchů, jichž jsme za posledních deset let dosáhli.

Projevují se myšlenky Manifestu v naší současné evropské politice?

Logickým vyústěním Manifestu byla snaha ODS vytvořit v Evropském parlamentu frakci, která bude sdružovat podobně smýšlející politické strany. To se povedlo po minulých volbách. Dnes je skupina reformistů a konzervativců čtvrtou nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu a Jan Zahradil je momentálně jejím předsedou.


Společná energetická politika EU dnes není prioritou

Rozhovor s Václavem Bartuškou

Dušan Šrámek

Česká republika podpořila při nedávné návštěvě polského premiéra Donalda Tuska priority polského předsednictví, včetně těch v oblasti energetické bezpečnosti. Podle názoru zvláštního velvyslance České republiky pro otázky energetické bezpečnosti Václava Bartušky je ale otázkou, co se z nich podaří naplnit. A zda vůbec.

Polsko vystřídalo Maďarsko ve vedení EU. Do maďarského předsednictví se vkládaly mimo jiné i určité naděje ohledně agendy energetické bezpečnosti, ale žádné praktické kroky nakonec nepřišly. V čem vidíte příčinu?

Evropská unie je dnes v takovém stavu, že s ní může pohnout pouze nějaká krize nebo nějaký vnější šok. Podobně jako plynová krize mezi Ruskem a Ukrajinou v lednu 2009 pomohla našemu předsednictví prosadit v oblasti energetiky některé potřebné věci. Za maďarského předsednictví ani teď za polského k žádné takové krizi nedošlo, a tak Evropská unie nemá potřebu se otázkami energetické bezpečnosti intenzivněji zabývat. Myslím, že tím je řečeno vše. Evropa je dnes soustrojí, které se takřka nehýbe, pokud nedojde k nějakému vnějšímu popudu či krizi.

Maďarka Anita Orbánová ve své knize Energetika, moc a nový ruský imperialismus (recenze v Revue Politika 11/2010) při srovnávání vztahů politických elit jednotlivých postkomunistických států k ruskému energetickému pronikání tvrdí, že pravicové vlády jsou v její zemi k danému jevu daleko citlivější. Orbánova vláda ale tyto otázky nenastolila...

Anita Orbánová je dnes mým protějškem v maďarské vládě, osobně se s ní dobře znám. Myslím, že nyní na vlastní kůži zažívá rozdíl, jaké je to být nejprve nezávislou analytičkou a poté ve vládní funkci. Najednou zjišťujete, že politická realita a možnosti něco skutečně ovlivnit, jsou značně limitované. Ukázalo se to ostatně i na jediném krizovém momentu, který v době maďarského předsednictví nastal - byla jím havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Najednou se ukázalo, že přes všechny deklarace o společné energetické politice není EU schopna na tuto událost reagovat jednotně. Reagovalo Německo - a to jednoznačně - upuštěním od atomu, ostatní reagují tak, že si atom chtějí ponechat. Na prvním místě Francie, Velká Británie, Finsko a my. Žádný jednotný evropský postoj není, podobně jako v otázce vztahu jednotlivých zemí k řešení finanční krize některých zemí eurozóny.

Je možné problematiku energetické bezpečnosti nastolit jako zásadní agendu v rámci polského předsednictví a posunout do konce roku diskusi někam dále i bez nějaké krize?

Evropská unie má jenom omezenou kapacitu zvládat krizové situace. A tou nejvážnější je dnešní krize společné měny. To limituje možnosti i ochotu evropských politiků věnovat se i něčemu jinému. Zásadní prioritou je dnes udržení společné měny, tomu se dnes podřizuje vše. Pro celou EU je dnes větší zkouškou tento problém. Každý, ať již jde o státy, vlády či konkrétní lidi, máme v sobě zakódovány dvě kategorie nastalých problémů. Jak se říká v úřednické hantýrce - jsou priority a je agenda. Agenda je něco, co běží pořád, něco se v tom dělá, ale není to nic, na co myslíte večer před spaním nebo když se ráno probudíte.

Neobáváte se po rozhodnutí Německa o odstavení jaderných elektráren tlaku na Českou republiku, aby se vydala stejným směrem?

Ne, toho bych se neobával, ani nevidím na německé vládní úrovni jakékoli snahy o zasahování do této problematiky. Stejně tak jako my respektujeme německé rozhodnutí opustit atom, tak německá strana respektuje naši volbu pokračovat v jaderné energetice. Možná že kdyby Německo nevěnovalo veškerý čas a energii záchraně eura, tak by se zabývalo i touto otázkou. Ale jezdím tam často a žádný tlak jsem nezaznamenal. Když jste na kancléřství a vidíte reálnou obavu klíčových lidí z toho, co bude se společnou měnou, co bude s evropskou ekonomikou, tak vedle toho všechny ostatní otázky jsou strašně malé. Včetně energetiky.

V nedávné době došlo k významnému rozhodnutí polské vlády - k vpuštění konkurence do plynovodu Jamal. Jak hodnotíte tento krok?

Předstírat konkurenci, když máte jenom jeden vstup, z jedné suroviny, z jednoho zdroje, je poněkud zvláštní. Jamalem proudí plyn od Gazpromu. Pokud tam utvoříte nějakou konkurenci v podobě alternativ, kdo bude moci s plynem obchodovat, je to vcelku vedlejší. Reálná konkurence vzniká tam, kde máte více dodavatelů, více zdrojů.

Nebylo zásadní chybou EU již to, že přistoupila k nucené liberalizaci energetiky trhu na svém území? Tedy k rozdělení výroby, přenosu a distribuce, čímž de facto oslabila největší evropské firmy v boji s ruskými monopoly?

Problém je spíše v tom, že celoevropský energetický trh vlastně neexistuje, že není vzájemně propojený. Kvůli tomu nemůžete v případě krize dodat plyn z Rotterdamu, kde je ho dost, do Bulharska nebo na Litvu. V tom je zásadní problém. Jakmile budete mít v EU trh propojený napříč hranicemi, nebude možné vydírat kteréhokoli jejího člena. Dnes EU reálně sestává ze tří energetických částí. Máte severozápad, který má hodně zdrojů plynu, ruský plyn je zde jen jedním z mnoha. Máte jih Evropy, který závisí na Alžírsku, a pak máte východ Evropy, který závisí na Rusku. Kdybychom měli propojenou Evropu, tak je to samozřejmě hned jiná debata. U nás má Gazprom osmdesát procent, na Slovensku sto, ale v celé Evropě nemá ani jednu třetinu.

Děje se alespoň v otázce propojenosti energetických sítí v Evropě něco zajímavého?

Samozřejmě že k některým krokům dochází. V polovině září se propojí Česko a Polsko plynovodem, akce se zúčastní oba premiéři. Situace je ale stejná jako před patnácti či dvaceti lety. Děje se toho více v západní části Evropy než ve východní. Mezi Francií a Belgií je sedm plynových propojení, mezi Bulharskem a Řeckem není ani jedno. Prostě ti, co dělali, dělají i teď, ti, co nedělali nikdy, nedělají nic ani nyní.

Vzniká tedy „energetická železná opona", jak se někdy tento stav energeticky rozdělené Evropy nazývá?

Ne, já bych řekl, že je to opona lenosti a neschopnosti. To nemá se železnou oponou nic společného. My dnes máme propojení se všemi svými sousedy, otevíráme propojení s Polskem jako s poslední sousední zemí. Chybí přímé propojení s Rakouskem, s tím máme jen propojení nepřímé, přímé máme i se Slovenskem. Tam jsme byli schopni v lednu 2009 posílat zemní plyn během krize díky tomu, že máme norský plyn. Máme zásobníky plynu, takže my jsme své domácí úkoly splnili. Podobně to máme i v ropě díky ropovodu Ingolstadt. Myslím, že v severní a západní Evropě už mnohé unavuje neschopnost některých jiných zemí. Česká republika investovala po rozpadu federace 400 milionů dolarů do postavení ropovodu Ingolstadt. O dva roky později se sem vpustil plyn z Norska. Pro přeshraniční spojení energetických soustav jsme udělali strašně moc. Jiní to dnes dohánějí, například Maďaři nebo Poláci. Ale máte i státy, které na to po celou dobu nesáhly. Nikdo nebude za nikoho dělat jeho domácí úkoly. Spíše se dočkáme toho, že ta část Evropy, která se starala, se na ten zbytek vykašle.

Tak ale mohou vznikat určitá slabá místa, kudy může pronikat ruský energetický kapitál, a tedy i vliv Ruska na politiku některých států EU.

Jestliže na propojení v plynu mezi Řeckem a Bulharskem, které je pro oba státy životně potřebné, nenašly zmíněné státy peníze, tak je to zcela absurdní. Česká republika je brána vážně v Evropě právě díky tomu, že sama bere otázku energetické bezpečnosti vážně. Na rozdíl od těch států východní Evropy, které za dvacet let neudělaly pro svou energetickou bezpečnost nic. Jestliže si tam pak někdo koupí politický vliv, je to problém oněch států.

O co dnes má Rusko při svém pronikání na evropský trh zásadní zájem?

Všiml jste si, jaké státy pokrývá nedávno uzavřená dohoda mezi RWE a Gazpromem? Jmenovitě jde o Německo, Velkou Británii a země Beneluxu. Gazprom nezajímá náš kus Evropy. Pro mnohé je to možná překvapením, ale ani jednání Gazpromu s italskou společností ENI o prodeji části České rafinérské jsou hlavně o tom, že Gazprom by chtěl - navzdory italské vládě - vstoupit na italský trh. My se jako region strašně přeceňujeme. Gazprom chce nepochybně přístup na německý trh, na britský, italský - prostě na bohaté evropské trhy. Vstup na trhy zemí, které ani kolikrát neví, co se sebou, to zase taková výhra není. My a Polsko jsme z nových zemí nejzajímavější. Ale až s odstupem za zeměmi západní Evropy.

Měla by EU nějak reagovat na ruské pronikání do evropské energetiky? Hovoří se například o tom, že by měla Rusko přinutit k podpisu Evropské energetické charty a chtít po něm stejnou liberalizaci trhu.

Mně to přijde jako naprosto neuvěřitelná myšlenka, která vychází z naprosté neznalosti ruské reality. Rusko má dnes jediný efektivní nástroj své zahraniční politiky - a tím je právě energetika. Dobře ví, že jeho síla spočívá v ropě a zemním plynu. Proč by se, proboha, mělo tohoto nástroje vzdát? Co to je za očekávání z evropské strany? To je jako vyzývat francouzskou vládu, aby prodala Electricité de France, v níž vlastní většinu akcií. Proč by to dělala? V tomto případě si myslím, že je Evropa úplně vedle. Musíme brát realitu, jaká je, ne se ji snažit upravit ke svým představám. Realita je taková, že pro řadu zemí jsou suroviny jediným nástrojem zahraniční politiky. Od Íránu, přes Saúdskou Arábii až po Rusko.

Naše energetická bezpečnost se opírá mimo jiné o rozvoj jaderné energetiky. Z řady komentářů se ale zdá, že by plánovanou dostavbu Temelína mohl získat Atomstrojexport. Neznamenalo by to vpuštění Ruska do naší energetiky takříkajíc zadními vrátky?

To je nesmysl. Existují tři uchazeči - Areva, Westinghouse a Rosatom. Všichni tři mají šanci uspět a všichni tři mohou mít problém dostavět Temelín řádně a včas. Všichni tři říkají, že poskytnou maximální podíl českým firmám. Uvidíme, až přijdou příští rok nabídky.

Jaké má vůbec stát jako hlavní akcionář ČEZ nástroje ovlivnit výběr uchazečů i z hlediska energetické bezpečnosti, pokud by například ruská nabídka byla v ostatních ohledech nejlepší?

V oblasti atomu má každý stát poslední slovo, i když se jedná o privátní investice. Ve Velké Británii, kde jde o čistě soukromou investici, je to stejně nakonec stát, který určí, kdo se vůbec může ucházet o licenci. Ale teď se bavíme o tom, co ještě nenastalo, a já odmítám o čemkoli spekulovat, pokud nejsou na stole konkrétní nabídky.

Co byste v otázkách energetické bezpečnosti radil současným politickým elitám vy osobně?

Je to stále to samé, co už jsem řekl jednou. Za stěžejní považuji vytvoření evropských sítí jako jednoho celku. Mít reálná propojení mezi sousedními zeměmi, aby bylo možno co nejrychleji a nejúčinněji reagovat na jakýkoli krizový moment. To pak může zaručit i jednotnou cenu. Dávno už neplatí, že například cena plynu je předmětem politického kalkulu Ruska. Závisí na míře závislosti jednotlivých zemí na ruském zemním plynu. Proto platí Německo méně než my a my platíme méně než Slovensko, které nemá žádný jiný zdroj. To, že Rusko podporuje nějakou spřátelenou vládu, už dávno skončilo. To, co dnes dělá šéf Gazpromu Miller s Medveděvem, je velice ostrá, ale promyšlená politika. Oni oceňují míru závislosti na ruském plynu a podle toho stanovují ceny. Pouze pokud propojíte všechny evropské země, máte šanci hrát s Ruskem jeho hru úspěšně.


Při formování bezpečnostní politiky musí být víc slyšet experti

S Františkem Šulcem, šéfem poradců ministra obrany, o Bílé knize o obraně, nespolupracující bezpečnostní komunitě a nutnosti platit armádu

Jakub Janda

Jste šéfem poradců ministra obrany nebo osobou odpovědnou za přípravu Bílé knihy? Zdroje uvádějí to i ono.

Správně je obojí. Jsem vedoucím poradců ministra a byl jsem ministrem pověřen přípravou Bílé knihy o obraně. Měl jsem na starosti především jakousi „produkci" tohoto projektu - do přípravy materiálu bylo zapojeno na sto padesát lidí, kteří dávali dohromady podklady pro odbornou komisi. Tito lidé se někde museli scházet, diskutovali, psali podklady a zasílali mi je. Tyto podklady musely být zpracovány či zredigovány, aby měly jednotnou úpravu (jednotný jazyk), a byly předkládány odborné komisi, která je upravovala, schvalovala, či vracela zpět k dopracování. Mým úkolem bylo zajistit, aby toto všechno klapalo. Zároveň jsem byl členem odborné komise, takže jsem se podílel i na diskusi o finálním znění dokumentu. Dá se říci, že jsem se účastnil téměř všech debat a zároveň mi dokument - jak jeho části, tak celek - prošel mnohokrát rukama.

Na přípravě Bílé knihy se primárně podílel tým patnácti lidí, v němž byl například filmař Václav Marhoul nebo šéf organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Podle jakého klíče byl sestavován?

Komise byla vybírána tak, aby v ní byli zastoupeni lidé z různých oborů, s různými zájmy a zkušenostmi, civilisté i vojáci. Václav Marhoul má ohromné zkušenosti s komunikací a zároveň je v aktivní záloze. Obojí pro české ozbrojené síly je a bude stále důležitější. Šimon Pánek má obrovské zkušenosti z konfliktních a postkonfliktních oblastí; nejen s poskytováním humanitární, ale i rozvojové pomoci. Má velké zkušenosti například s civilně-vojenskou spoluprací. V komisi ale byla řada dalších osobností - Jiří Šedivý, současný náměstek ministra obrany a dřívější náměstek generálního tajemníka Severoatlantické aliance, David Ondráčka z Transparency International, byli v ní zastoupeni aktivní vojáci, bývalí vojáci, akademici...

V jednom rozhovoru jste řekl, že česká nearmádní bezpečnostní komunita je dost roztříštěná. Sám jste založil webový portál On War | On Peace, který se zdá být v českých podmínkách unikátem (za zmínku stojí snad ještě web www.sekuritaci.cz připravovaný brněnským Centrem pro bezpečnostní a strategická studia). Co vás k tomuto kroku vedlo a jak tento projekt hodnotíte?

Co se týče české bezpečnostní komunity, myslím, že se postupně začíná dávat dohromady, i když jsme stále na začátku. Určitá bezpečnostní centra - ať už je to při Masarykově univerzitě, při Univerzitě Karlově, při Metropolitní univerzitě či například CEVRO - začínají stále více působit jako magnety. Tomuto trendu napomáhá také internet, významnou roli sehrávají i dokumenty jako Bílá kniha o obraně či Bezpečnostní strategie ČR. Tedy za předpokladu, že jejich příprava - jako tomu bylo u těchto dvou dokumentů - je otevřená a mohou se jí aktivně účastnit i zástupci bezpečnostní komunity mimo státní sektor. Zkrátka bezpečnostní experti musejí být při formování bezpečnostní politiky státu víc slyšet. Není možné, aby to bylo jen na politicích, kteří mnohdy o tuto problematiku, byť o ní rozhodují, velký zájem nemají.

On War | On Peace vznikl částečně z frustrace, částečně ze závisti a částečně z touhy pro debatu o bezpečnostních tématech v České republice udělat něco praktického. Z frustrace proto, že jsem chtěl psát o mnoha věcech týkajících se bezpečnosti a vojenských záležitostí, o které nebyl v mainstreamových médiích příliš velký zájem, především proto, že šlo o příliš specializovaná témata. Ze závisti proto, že jsem někdy od roku 2006-2007 sledoval bezpečnostní blogosféru především ve Spojených státech, jejíž vliv i okruh čtenářů stále rostl. Něco podobného mi zde v Evropě chybělo a do jisté míry chybí stále. Tím nechci říct, že jsem dokázal stvořit něco dokonalého a skvělého, ale alespoň jsem se pokusil něco prakticky udělat a vytvořil střípek, který snad jednou zapadne do mozaiky. Neprovozuji ostatně jediný server s bezpečnostní tématikou v České republice, za poslední dva roky se objevily další portály specializující se především na armádu. Vytvořil jsem jen prostor, v němž se může sdružovat určitá skupina lidí a vyměňovat si své názory a zkušenosti. A myslím, že některým je i dopřáváno sluchu.

S projektem jsem spokojený jen částečně. Chtěl bych jej dále rozvinout, ale v tuto chvíli se to neslučuje s tím, co dělám. „Rozjetí" On War | On Peace a dalších projektů kolem, které mám vymyšleny, by vyžadovalo práci na plný úvazek, spolupráci s dalšími lidmi a především peníze. Na to vše nyní nemám čas. Jen tak tak zvládám udržovat stávající blog. Větší rozvoj je tedy zatím u ledu, ale nevzdávám se ho.

Když už jsme zmínili, že české bezpečnostní komunita je poměrně roztříštěná - jen namátkou vezměme Centrum bezpečnostních studií při Metropolitní univerzitě Praha, CEBES na Vysoké škole CEVRO, brněnské Centrum pro bezpečnostní a strategická studia, CESES při Karlově univerzitě -, spolupracují tyto instituce alespoň s ministerstvem obrany, nebo pracují primárně na svých vlastních výzkumných projektech?

Částečně jsem na to odpověděl v předchozí odpovědi. Spolupráce by určitě mohla být intenzivnější. To, že není, si vysvětluji například tím, že v naší zemi neexistuje tradice humanitních oborů typu politologie, mezinárodních vztahů či právě bezpečnostních studií. Prim - i v bezpečnostní oblasti - naopak hrají technické obory, podle „hesla", že technologie překonává překážky. Dalším důvodem může být to, že bádání v bezpečnostní oblasti je u nás stále v počátcích, takže na jednu stranu státní instituce nevědí, proč by měly ve velkém zadávat projekty například vámi zmiňovaným institucím, co by po nich měly chtít a k čemu to všechno může být dobré. Na straně druhé nejsou tyto instituce schopny podchytit poptávku a získat pro své nápady podporu.

Jaký je tedy důvod existence vědeckých bezpečnostních oborů?

Záběr bezpečnostních oborů je velice široký, oproti minulosti, kdy jim dominovalo především studium války. Z mého pohledu je na nich nejdůležitější to, že pracují s bezpečností komplexně, ve všech jejích aspektech. Jistě, můžete se zabývat jen podobory, jakými jsou například strategická studia či řešení konfliktů, ale bez toho, abyste je vnímal v širších souvislostech (vnitřní bezpečnost, vnější bezpečnost atd.) jen těžko můžete dojít k něčemu smysluplnému. Důležité také je, že bádání v této oblasti spojuje civilní a vojenské.

Dnešní společnost je k armádě silně ambivalentní. Jak byste mě jako poradce ministra obrany přesvědčil, že armáda není jen černá díra na peníze?

S nadsázkou se dá říci, že ozbrojené síly jsou vždy černá díra na peníze, tudy cesta nevede. Ozbrojené síly jsou jedním ze základních atributů státu (lidé se začali sdružovat do tlup především kvůli větší vnější bezpečnosti) a jakousi pojistkou. Možná si ji nikdy nevyberete, ale raději ji platíte. Ministerstvo obrany má z uplynulých let pošramocenou pověst, takže jakékoli přesvědčování je o to těžší. Pokud se ale člověk podívá na výkony vojáků doma i v zahraničí a snaží se být alespoň trochu objektivní, není důvod, proč kohokoli vůbec přesvědčovat; výsledky hovoří za sebe. Ale hlavně: bezpečnostní situace zdaleka není taková, abychom si mohli dovolit armádu rušit s tím, že je pro nás drahá, nebo ji dále omezovat tak, že přestane dávat smysl. Tato představa je hodně naivní a nevyplatila by se.

František Šulc působí od září 2010 jako poradce ministra obrany odpovědný za koordinaci příprav Bílé knihy o obraně. Od roku 1995 působil jako novinář v řadě konfliktních a postkonfliktních oblastí; pracoval pro televizi Prima, Lidové noviny či Týden. Je zakladatelem webu On War | On Peace. Vystudoval politologii na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a bezpečnostní studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je spoluautorem několika publikací zaměřených na bezpečnostní témata.


Zaujalo nás...

Izrael a mocenský ústup Ameriky

Hrozí Izraeli izolace?

V roce 1918 přispěly Spojené státy rozhodným způsobem k porážce císařského Německa a nastoupily na cestu velmoci. Druhá světová válka měla dva hlavní vítěze - Stalinův Sovětský svaz a opět Spojené státy. Za éry Ronalda Reagana se Amerika stala osamělým vítězem a zůstala poslední supervelmocí. Během vítězoslavné postbipolární éry let 1991-2011 se vynořila Čína, jejíž každoroční 10-12procentní ekonomický růst překonal Itálii, Francii, Velkou Británii, Německo i Japonsko. Země se stala druhou největší světovou ekonomikou a jediným americkým rivalem. Zdá se, že éra americké dominance je u konce. Ze strategického úhlu pohledu dochází k největšímu ústupu americké moci na Blízkém východě, tedy v regionu, který měl být pokusnou laboratoří úspěšné globální demokratické revoluce pod americkou taktovkou, jak plánoval prezident Bush. V oblasti ovšem existuje stát, který vnímá oslabování americké moci intenzivněji než kdokoli jiný - Izrael.

Turecko bylo ještě před několika lety neodmyslitelným spojencem a zastáncem Izraele, stejně jako Egypt, jehož bývalý prezident Husní Mubarak pokračoval v proizraelské politice svého předchůdce. Dnes vidí v Turecku svého nejvěrnějšího přítele Palestinci a v Egyptě došlo po pádu Mubaraka ke sblížení mezi Fatahem a radikálním hnutím Hamás. Nemluvě o historickém navázání diplomatických vztahů s Teheránem poprvé od doby, kdy padl šáh a začala izraelská okupace Gazy.

V září budou v Egyptě regulérní volby a Muslimské bratrstvo, které je nejvlivnější politickou silou, dosáhne pravděpodobně výrazných výsledků, ne-li rovnou ústavní většiny. Palestinský lídr Mahmúd Abbás, jenž v minulosti spoléhal na mírovou aktivitu Baracka Obamy, od kterého si sliboval nátlak na Izrael ve věci zastavení další výstavby židovských osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, učinil v poslední době kroky, které naznačují, že mu zájem Ameriky začíná být lhostejný.

Spojené státy utratily miliony dolarů na pomoc Palestině s cílem dosáhnout mírového uspořádání. Zatím jsme ale jen svědky toho, že Fatáh se dohodl s radikály z Hamásu. Společně teď budou hledat podporu pro uznání nezávislé Palestiny.

Je pravděpodobné, že na Valném shromáždění OSN bude pro uznání Palestiny hlasovat převážná většina členů, patrně včetně několika států, které se počítají mezi americké spojence. Tyto země pak budou trvat na tom, aby Izrael ukončil okupaci a navrátil neprávem držená území. Rezoluce Valného shromáždění navrhuje návrat Palestiny do hranic mezi lety 1948 - 1967, dnes zde ale žije alespoň půl milionu izraelských Židů.

Spojené státy mohly v minulosti vetovat rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která odsoudila premiéra Benjamina Netanjahua za rozšiřování izraelských osad. Na Valném shromáždění ale žádnou možnost veta nemáme. Pokud se prezident Obama proti rezoluci OSN postaví, pravděpodobně zůstane spolu s Izraelem osamocen.

To ale není jediný problém, jemuž nyní Izrael čelí.

Na sever od židovského státu má pozice Hizballáh, který je dominantní silou v Libanonu. Na území Gazy operuje Hamás, který samotnou existenci Izraele nikdy nepřijal. Pak je zde Západní břeh, kde to vypadá, že se palestinské autority vzdaly jakékoli naděje na mírové rozhovory sponzorované Spojenými státy. V Jordánsku sice vládne vůči Izraeli přátelský král Abdulláh, ale více než milion Palestinců žijících na jordánském území takový kurz odmítá.

Vzhledem k propojenosti palestinských aktivit nelze vyloučit další „facebookovou revoluci", nebo třetí intifádu. Jestliže povstanou Palestinci na okupovaných územích, povstanou i v Libanonu, Sýrii, Jordánsku a v Egyptě, kam jich v minulosti tisíce utekly do exilu. Takové povstání by mohlo způsobit přesun pozornosti nespokojených Arabů od jejich selhávajících vlád směrem k palestinské otázce a politicky izolovat Izrael s jeho hlavním a vskutku jediným spojencem - Spojenými státy.

Z textu Patricka J. Buchanana, uveřejněného 19. května 2011 na autorově blogu, přeložil a redakčně upravil Ondřej Šlechta.


Dětská propaganda EU: směšná, nebo hrozivá?

Daniel Hannan

Jednou z nečekaných zábav rodičovství je, když si přečtete propagandu Bruselu zacílenou na děti. Materiál je to k popukání a garantuju vám, že brzy se bude válet smíchy i vaše potomstvo.

Malým se nejvíc líbí Válka o malinovou zmrzlinu, která vypráví pohádku o skupině nebojácných dětí, jež cestují v čase, do barbarských dob, kdy ještě existovaly národní státy, a učí jejich obyvatele bořit hranice. Starší mají raději Rozbouřené vody, tintinovský komiks, jehož hrdinkou je lišácká poslankyně Evropského parlamentu. Jsou zde věty typu „Klidně se směj! Ale počkej, až uvidíš moje dodatky k návrhu Komise!" nebo „Vypadá to, že strávím celý život ve vlaku mezi Bruselem a Štrasburkem, ale nerada bych se rozhodovala mezi smaženými mušlemi a štrasburským cibulovým koláčem."

První cenu za hloupost ovšem musí dostat Kapitán Euro.

Je to ale jen hloupost? Občas si říkám, zda to není spíš děsivé.

Podívejte se na tenhle obrázek. Ukazuje „ty špatné", doktora D Videra a jeho kumpány. Co vedlo tvůrce k tomu, aby jej vyobrazili s nosem ve tvaru skoby a kozí bradkou jako v antisemitské karikatuře ve Völkischer Beobachter? Jsem přecitlivělý? Tak si přečtěte, jak ho tvůrci popsali:

Nemilosrdný spekulant, kurátor a sběratel antických kuriozit David Viderius je bývalý finančník. Je multimilionářem uvyklým vydělávat peníze bez ohledu na to, zda tím druzí trpí. Kvůli neprofesionálnímu chování se již nesmí pohybovat na finančních trzích, vazbě za své skandály ale unikl. Na dlouhé roky zmizel, aby se objevil jako doktor D Vider. Řídí společnost Dividex, která kontroluje stovky různých podniků po celé Evropě i za jejími hranicemi...

Může to být samozřejmě zcela nevinné. Ale představte si, jen si to představte, jaká by byla reakce, kdyby takový komiks s padouchem Davidem, který vypadá jako žid a získal peníze jako „nemilosrdný spekulant", uveřejnila euroskeptická skupina.

Co tím EU sleduje? Před pár lety jsem narazil na interní zprávu Komise, která obsahuje mj. i následující: „Děti mohou fungovat jako poslíčci, kteří mohou pomoci dostat naše myšlenky až k nim domů. Mladí lidé v praxi často hrají roli prostředníků mezi staršími generacemi a pomáhají jim porozumět euru."

Myšlenka, že vláda získává rodiče skrze jejich děti, je charakteristická pro autoritativní státy, ne liberální demokracie. Člověku vytane na mysli Orwellova fiktivní mládežnická organizace Špióni nebo rebelující Pavlík Morozov, který se stal hrdinou Sovětského svazu poté, co byl zavražděn vesničany za to, že udal svého otce kulaka.

Ne že by měla tato kratochvíle na děti v praxi nějaký větší vliv: v každé zemi jsou mladí voliči euroskeptičtější než ti starší. Nakonec je to možná tak, že o špatné myšlence lidi nepřesvědčí ani sebevětší publicita...

Z autorova blogu, 3. června 2011, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.


Záchranný balík EU v kostce

Je pošmourný den; v malém irském městě prší a ulice jsou jak vymetené. Doby jsou zlé, všichni mají dluhy a žijí z úvěrů. Onoho dne projíždí městem bohatý německý turista. Zastaví se u malého hotýlku a majiteli sdělí, že by si rád prohlédl pokoje, že si pak možná jeden z nich pronajme. Jako kauci položí na pult sto eur...

Když návštěvník zmizí na schodech, hoteliér vezme bankovku, vyrazí k řezníkovi v sousedství a zaplatí mu, co dluží. Řezník vezme sto eur a pádí ulicí zaplatit sedlákovi. Sedlák vezme sto eur a uhradí fakturu v družstevním skladu. Chlapík, co tam dělá, si stoeurovku vezme a žene se s ní do hospody, kde zaplatí, co vypil. Hostinský posune bankovku po barovém pultu k prostitutce, která tu sedí a má za sebou také těžké časy, během nichž poskytla hostinskému nejedno potěšení na dluh. Kurva běží k hotelu a vyrovná tou stovkou nesplacený účet za pokoj. Hoteliér položí bankovku zpět na pult.

V té chvíli schází cestovatel po schodech dolů, vezme si své peníze zpět řka, že se mu žádný z pokojů nelíbí, a opouští město.

Nikdo nic nevyprodukoval. Nikdo nic nevydělal. Všichni zúčastnění se ale zbavili dluhů a hledí s velkým optimismem do budoucna.

Tak a teď se v tom vyznáte. Tak jednoduše funguje záchranný balík EU.

Původní text odvysílalo několik rozhlasových stanic v Německu. Přeložil Mojmír Jeřábek.


Sympozium CDK: Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU

Polsko a Česko by měly do eurozóny vstoupit, až skončí její krize

Leszek Skiba

Krize eurozóny vyvolala debatu o výhodnosti přijetí eura zeměmi, které stojí mimo měnovou unii. Zkušenosti Řecka, Portugalska nebo Irska znovu otevřely diskusi, zda je euro spojeno s vážnými hrozbami a zda není lepší zůstat ještě řadu let u stávající (vlastní) měny. Z celého sporu lze vyvodit jeden závěr: po skončení současné krize eurozóny a po vyřešení rozpočtových problémů zemí střední a východní Evropy je přijetí eura podmínkou udržení tempa hospodářského růstu, který umožňuje zmenšit disproporci mezi bohatstvím starých a nových členských států EU.

Vlastní měna přináší výhody

Změny kurzu národní měny vůči euru pozitivně ovlivnily ekonomiky střední a východní Evropy jak před krizí, tak v jejím průběhu. Průzkumy Mezinárodního měnového fondu (MMF 2010) ukazují, že posilování polského zlotého, české koruny a maďarského forintu od roku 2004 do poloviny roku 2008 umožnilo snížit růst inflace, relativně menší růst mezd a omezilo rozměr hypotečního boomu. Podobně se v době krize, kdy kurzy středoevropských měn rychle klesly, stalo kolísání kurzu pro tyto ekonomiky tlumičem.

Potenciální výhody vlastní měny leží v možnosti vést nezávislou měnovou politiku. Národní centrální banka může držet úrokovou sazbu ve výši přizpůsobené potřebám ekonomiky a změny kurzu vlastní měny více či méně zjemňují negativní dopady přílivu nebo odlivu spekulativního kapitálu.

Přijetí eura může znamenat ohrožení

Nejvážnějším ohrožením vyplývajícím z přijetí eura je (jednotlivým zemím) neodpovídající výše úrokové sazby určovaná Evropskou centrální bankou, která může vést k hypotečnímu boomu a vzniku spekulační bubliny na trhu s nemovitostmi. Společná měnová politika je spojena s nastavením výše úrokové sazby centrální bankou podle průměrné míry inflace v eurozóně. Chudší země, tedy postkomunistické státy, se obvykle rozvíjejí rychleji než západoevropské státy, a proto zde rovněž rostou ceny. V případě, že rychle se rozvíjející země patří do eurozóny, úrokové sazby ECB mohou být nastaveny příliš nízko. Tato situace motivuje občany k získávání půjček v bankách, což může vést ke zvyšování počtu hypotečních úvěrů, boomu na trhu s nemovitostmi, nadměrné spotřebě, příliš rychlému růstu mezd, a následně ke zhoršení konkurenceschopnosti národních firem.

S takovou situací jsme se setkali před krizí, kdy v řadě postkomunistických zemí, zejména v pobaltských státech, dramaticky stouply ceny nemovitostí, rostlo také množství nových stavebních investic, ceny a mzdy. Čím více se zvyšovalo tempo hospodářského růstu vyplývající ze spekulační bubliny, tím hlubší byla recese a rychlejší růst nezaměstnanosti v posledních dvou letech. Z tohoto důvodu má velký význam zpřísnění kritérií pro udělování půjček soukromým osobám, protože je to nejúčinnější nástroj pro omezování potenciální spekulační bubliny a přílišného růstu spotřeby založené na půjčkách.

Výše uvedené argumenty představují potenciálně negativní stránky přijetí eura. Pro malé země, které si nemohou dovolit plovoucí kurz podléhající každodenním změnám, a do této skupiny patří v našem regionu Bulharsko, Litva a Lotyšsko, není kromě přijetí eura jiná racionální alternativa. Negativní důsledky pevného kurzu zažívají už dnes, aniž by využívaly plusy spojené s přechodem z vlastní měny na euro. Zcela opačná je ovšem situace zemí s plovoucím kurzem - Polska, Česka, Rumunska a Maďarska. V těchto případech má proměnlivost kurzu své pozitivní stránky, které jsme již zmínili.

O hospodářském rozvoji rozhodují investice

Fakt, že existují reálné hrozby, ale nemůže zastínit potenciální výhody vyplývající z přijetí eura. Přílišný růst spotřeby - největší hrozba po vstupu do eurozóny - může být nivelizován zásahy banky. Dnes ale není hlavní výzvou pro středoevropské a východoevropské země otázka, jak se bránit před hrozbami, ale to, jak účinně zmenšovat rozdíly v úrovni hospodářského rozvoje. Dosavadní zdroje rychlého rozvoje se vyčerpávají. Čím bohatší Česko a Polsko jsou, tím méně zahraničních investic přitahují; investoři hledají levná místa pro nekomplikovanou výrobu. V průběhu nejbližších několika let tempo hospodářského růstu značně poklesne, a když se to stane, nebude možné zmenšit rozdíly v bohatství západoevropské a středoevropské společnosti.

Hlavním problémem ekonomik našeho regionu je příliš nízký objem úspor, který ovlivňuje nedostačující množství soukromých investic. Hospodářský rozvoj motivuje tvorba nových pracovních míst a modernizace existujících firem. To vyžaduje kapitál, který tvoří úspory běžných občanů. V posledním desetiletí jsme byli svědky rychlého rozvoje zemí střední a východní Evropy, který byl do značné míry spojen s využitím úspor nejbohatších západních států. Zásadní význam měly bezprostřední investice zahraničních firem, evropské fondy a bankovní půjčky, financované často z kapitálu, který banky získaly v zahraničí.

Řada analýz (např. McKinsey 2010) ukazuje, že po současné hospodářské krizi budou finanční pravidla velmi odlišná od těch, na které byly postkomunistické země zvyklé před krizí. Základním rozdílem má být těžší a dražší přístup ke kapitálu na světových finančních trzích. V průběhu prvního desetiletí 21. století řada zemí dosáhla vysokého tempa rozvoje, ale charakteristickou vlastností tohoto období bylo také značné množství levných peněz na světových trzích, vyplývající z příliš nízkých úrokových sazeb v USA po 11. září 2001. To mělo samozřejmě negativní důsledky v podobě ohromné spekulační bubliny na trhu s nemovitostmi a vedlo k vypuknutí současné hospodářské krize. Po krizi už taková situace nenastane. Celosvětovou strategií vedoucí z krize a metodou hospodářského rozvoje je podpora soukromých a veřejných investic. K tomu je potřebný kapitál, jehož zdrojem jsou celosvětové úspory, ale zejména úspory nejbohatších států. Nic ovšem neukazuje na to, že by tyto země měly v budoucnosti uspořit více, zejména v situaci, kdy velmi rychle stárnou. Z těchto důvodů jsou nejbližší dvě desetiletí označována za období drahého kapitálu, ve kterém prohrají ty země, které jsou nuceny importovat úspory a spoléhat na zahraniční investice. K těmto zemím patří i státy středoevropské.

Nejdůležitější bude přístup ke kapitálu

Hlavním argumentem pro budoucí přijetí eura je v zemích střední a východní Evropy potřeba investovat. Státy s nízkou hladinou úspor, k nimž patří také země našeho regionu, se v příštích letech zastaví na nízké úrovni hospodářského rozvoje, který nedovolí, aby se zmenšovaly rozdíly v bohatství ve vztahu k západoevropským zemím. Jediným zdrojem nezbytného investičního kapitálu jsou prostředky dostupné na nejrozvinutějších finančních trzích. K takovým trhům patří trhy evropské. Kapitál dostupný v eurech je levnější než kapitál ve vlastní národní měně. Investoři vždy zvažují riziko vyplývající ze změny kurzu, což znamená, že cena za přístup ke kapitálu je vyšší. Z tohoto důvodů je přijetí eura jedinou možností přístupu k levnějšímu kapitálu financujícímu investice. A ten je nezbytný pro zmenšení disproporcí v hospodářském rozvoji Polska a Česka a západoevropských zemí.

Činitele, které postkomunistickým zemím slibovaly v minulosti možnost rychlého rozvoje, tedy příliv investic v přímé formě (nová pracovní místa v zahraničních firmách) a příliv kapitálu, už bohužel nebudou mít v nebližších letech tak pozitivní vliv. Rozhodnutí o přijetí eura proto není banálním rozhodnutím. Není volbou mezi pozitivním scénářem (vlastní měna) a scénářem plným hrozeb (přijetí eura). Ve skutečnosti volíme mezi hospodářskou stagnací a hospodářským růstem s riziky.

Budoucnost eurozóny je stabilní

Euro představuje spíše politický než ekonomický projekt. Odůvodněné jsou rovněž argumenty, že euro není optimální měnovou oblastí. Eurozóna není fiskální unií jako Spojené státy a pohyb pracovní síly z jednoho státu do druhého je velmi omezený.

Zavedení eura v roce 2002 změnilo ekonomická pravidla dosavadního Evropského hospodářského společenství. Ve své podstatě oslabilo dominanci německé marky nad ostatními měnami, například francouzským frankem, která vyplývala ze síly německé ekonomiky, nízké inflace a především politiky omezování výkyvů kurzů mezi devizami evropských zemí. Před přijetím eura se rozhodnutí o zvýšení nebo snížení úrokových sazeb německé Bundesbank omezovala na manévrovací pole ostatních centrálních bank, zavázaných reagovat na výkyvy kurzu své měny k marce. Měli bychom také pamatovat na to, že německý souhlas se společnou měnou byl spojen se souhlasem Francie se sjednocením Německa. Právě z tohoto důvodu jsou s eurem nespokojeni i němečtí ekonomové, protože si období před zavedením eura spojují s dobou nezávislosti vlastní ekonomiky a síly vlastní měny.

Argumenty o přílišných ziscích Německa z přijetí eura jsou nepravdivé. Euro skutečně přináší výhody německým vývozcům, kteří mohou udržovat rychlé tempo růstu vývozu, ale zavedení evropské měny mělo i tam své negativní efekty. Hospodářský růst v Německu je nižší než v minulých obdobích. Krize Řecka, Portugalska a Irska zastavila na určitou dobu přijetí eura v Polsku a Česku. Do momentu, kdy se eurozóna stane znovu místem stabilního rozvoje, není akcese nových států možná. To je samozřejmě spojeno i s vysokými rozpočtovými schodky většiny zemí, které by euro chtěly přijmout. Základní argumenty pro přijetí eura jsou stále závazné. Nevyplývají ovšem ze síly národních měn, ale bohužel z nepřítomnosti alternativního scénáře a také ze strukturální slabosti politiky a státu ve střední Evropě; slabé státy nejsou schopny prosadit politiku nutící obyvatele šetřit, a země si tedy nemohou dovolit financovat nezbytné investiční náklady samy.

Literatura

1. Mezinárodní měnový fond (2010), The Credit Boom in the EU New Member States: Bad Luck or Bad Policies?, IMF Working Paper WP/10/130.

2. McKinsey (2010), Farewell to cheap capital? The implications of long-term shifts in global investment and saving, McKinsey Global Institute.

Přeložila Lucie Zakopalová.

Text byl publikován coby reakce na článek Hynka Fajmona v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.


Aby Asie neslupla střední Evropu jak sushi

Řízení konkurenceschopnosti a nová kritéria k případné měnové unii

Aleš Michl

„S následky globální finanční krize si lépe poradí země, které dokázaly udržet racionální proporce mezi hospodářskými základy a rozvojem finančního sektoru a vybudovaly si ochranu před převahou cizích finančních institucí," napsal ve své eseji pro Revue Politika 4/2011 Aleksander Surdej. Dovolte mi na jeho článek navázat a popsat, jak konkrétně to udělat.

Filosofie mého přístupu

Rozdělme konkurenceschopnost na cenovou a necenovou. České, polské, slovenské, maďarské firmy mohou mezinárodně konkurovat při dané kvalitě cenou. Nazvěme to cenovou konkurenceschopností. Anebo firmám nabídneme lepší podmínky než jinde, institucionální ekonomiku, kvalitní zákony, veřejné zakázky a regulaci, což je necenová konkurenceschopnost.

Necenovou konkurenceschopnost ekonomiky precizně analyzují tři studie: Souhrnný přehled je „The Global Competitiveness Report" Světového ekonomického fóra, institucionální chod státu hodnotí Světová banka („Doing Business") a vzdělanost pak OECD ve studii PISA (The Programme for International Student Assessment).

První část odpovědi na to, jak zvýšit konkurenceschopnost regionu, v tomto případě necenovou, je motivovat politika (včetně finanční odměny), aby zemi posunoval v těchto žebříčcích nahoru. Jak ale řídit cenovou konkurenceschopnost?

Teoretický základ

Cenovou konkurenceschopnost budu měřit přes reálný efektivní měnový kurs (REER). Ten zahrnuje jak nominální změnu kurzu národní měny, tak změnu jednotkových nákladů práce vůči ostatním zemím. Jde tedy o jakési měřítko pozice manažera podniku vůči světové konkurenci. Další možné měření by bylo možné přes Lafay index (Lafay, 1992), Krugmanův specializační index (Krugman, 1991), anebo přes Balassovu projevenou komparativní výhodu (Balassa, Bela, 1965).

Teorii reálného měnového kursu, respektive účinky devalvace na obchodní bilanci země a vůbec teorii konkurenceschopnosti ekonomik, nejvíce rozpracovali A. Marshall (1923), A. P. Lerner (1946), J. Robinsonová (1947), J. J. Polak s T. C. Changem (1950) a F. Machlup (1955). Novodobé praktické případové studie - například na konkurenceschopnost Číny anebo Spojených států - jsou ve statích J. Frankela (2004) či N. Roubiniho (2010). V ČR se teorií reálného kursu a její aplikovatelností v praxi zabýval A. Čapek (1998), J. Frait s L. Komárkem (1999) anebo M. Mandel s V. Tomšíkem (2003). Diskusi v Československu kolem roku 1990 odráží například V. Klaus (2006) anebo M. Mejstřík (1989). Argumentaci s aplikací na reálnou ekonomiku po hospodářské recesi let 2007-2009 pak shrnují P. Havlik (2010) či M. Zámečník (2010).

Nechť

„REER" je index reálného efektivního měnového kursu,

„index CZK" je index tuzemské měny k měně i-tého obchodního partnera v období t,

„náklady práce" jsou poměrem indexu jednotkových nákladů práce i-tého obchodního partnera k indexu jednotkových nákladů práce v ČR v období t,

„wi" jsou váhy měny i-tého obchodního partnera.

Pak,

Reálný kurs nad 100 signalizuje tendenci ke snižování konkurenceschopnosti země proti základnímu období. Pokles indexu pod 100 naopak znamená zvyšování její konkurenceschopnosti.

Analýza cenové konkurenceschopnosti

Obrázek 1 ukazuje, že v ČR za celou ekonomiku stoupl reálný kurs od roku 1999 o 61,5 %. Ekonomika jako celek ztrácela konkurenceschopnost. Podobně na Slovensku a v Maďarsku.

Obrázek 1: Reálný efektivní měnový kurs (rok 1999=100)

Zdroj: Eurostat

Proč reálný kurs v ČR tak vzrostl? A proč Polsko zaznamenalo jiný vývoj? Česká ekonomika jako celek čelila kombinaci růstu nákladů na pracovní sílu a nominálnímu posilování kursu koruny k euru. Naopak Poláci udrželi náklady práce na uzdě a ani kurs neposiloval tak jako v Česku nebo na Slovensku (viz Obrázek 2 a Obrázek 3).

Obrázek 2: Náklady na pracovní sílu (rok 2000=100, směr nahoru = růst nákladů)

Zdroj: Eurostat

Obrázek 3: Kursový vývoj (leden 1999=100, směr dolů = posilování měny)

Zdroj dat: Bloomberg

Nominální posílení koruny a růst mezd přinesl růst životní úrovně občanů Česka. Na druhou stranu to zvyšuje motivaci nákladově orientovaných firem přestěhovat výrobu do jiného státu. Což s sebou nese riziko vyšší nezaměstnanosti a následného snížení životní úrovně.

Ztráta konkurenceschopnosti nicméně nemusela být zas tak velká, jak vyplývá z předchozích obrázků, stejně jako pro Polsko nemusí z uvedených grafů plynout jen samé dobré zprávy.

Základním problémem přístupu měření konkurenceschopnosti přes reálný kurs je konvergenční trend ekonomiky vyvolaný růstem produktivity práce, technickým a užitným vylepšováním výrobků. Což matematika nezohlední. Existuje zde tedy i opačná kauzalita. Reálný kurs se zhodnocuje díky růstu konkurenceschopnosti. Reálný kurs se zhodnocuje, protože na nominální zhodnocení měny tlačí například větší export. Proto je třeba rozlišit mezi přirozeným, konvergenčním trendem zhodnocování kursu a faktickou ztrátou konkurenceschopnosti.

Podle mě ztrátu konkurenceschopnosti způsobují dva druhy apreciační bubliny reálného kursu:

1. Apreciační bubliny nominálního kurzu koruny

Rovnovážný reálný měnový kurz je takový kurs, který odpovídá ekonomice ve stavu vnitřní a vnější rovnováhy ekonomiky. Mandel s Tomšíkem (2003) uvádějí, že nutné je nejdříve určit rovnovážný apreciační trend reálného kursu a následně sledovat odchylky od tohoto trendu (bubliny). Předpovědi rovnovážné reálné apreciace jsou podle Brůhy, Podpiery a Poláka (2010) hodnoty kolem 1,3 %. Podle studie Čiháka a Holuba zase mezi 1,6-2,4 % (model prezentovaný v Čihák, Holub 2005, výstupy pak v Analýze stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou od ČNB z roku 2008). Proto, pokud reálný kurs apreciuje do hodnoty zhruba 3 % ročně, neznamená to ztrátu konkurenceschopnosti. Naopak větší (nečekané) výkyvy kursu signalizují ztrátu cenové konkurenceschopnosti.

2. Růst nákladů práce převyšující produktivitu

Ekonomiky střední Evropy jsou postaveny na zpracovatelském průmyslu a tady je světová konkurence veliká. Navíc celkový produkt země je ovlivněn přidanou hodnotou různě diferencovaných produktů z různých sektorů. Země tedy bude konkurenceschopná, pokud růst nákladů práce nebude převyšovat produktivitu. Tento poměr zahrnují jednotkové náklady práce, jejichž růst je signálem ztráty cenové konkurenceschopnosti.

Apreciační bubliny nominálního kursu ukazuje následující obrázek. Náklady práce pak analyzuje další část eseje.

Obrázek 4: Apreciační bubliny nominálního kurzu koruny (jednoduchá analýza pomocí lineárního trendového kursu)

Zdroj: Bloomberg

Sektorová analýza

Až doposud byla analyzována ekonomika jako celek. Následující obrázky rozdělují ekonomiku podle sektorů. Obrázek 5 ukazuje, že zpracovatelský průmysl v letech 2008-2010 konkurenceschopnost neztrácel. Podniky v recesi tvrdě držely náklady, vyžadovaly produktivitu práce. Jelikož ekonomika jako celek ale konkurenceschopnost ztrácela - reálný kurs české ekonomiky rostl, byť reálný kurs v průmyslu stagnoval - ukazuje to na neproduktivní veřejnou sféru a služby, především pak na jejich impotenci reagovat na recesi.

Obrázek 5: Různé modely reálného efektivního měnového kursu ČR (2005=100)

Zdroj: ČNB

Obrázek 6 argumentaci rozvíjí. Na jednotkových nákladech práce (na poměru mezi vynaloženými náklady na práci a výsledným produktem) ukazuje rozdíl mezi konkurenceschopností zpracovatelského průmyslu a ostatních sektorů.

Obrázek 6: Jednotkové náklady práce dle sektorů v ČR (rok 2005=100)

Zdroj: OECD

Obrázek 7: Jednotkové náklady práce dle sektorů v Polsku (rok 2005=100)

Zdroj: OECD

Povšimněte si, že čím více je sektor vystaven mezinárodní konkurenci, tím více zareagoval (respektive musel zareagovat) na světovou recesi. Naopak veřejná sféra nebo například stavebnictví takové mezinárodní konkurenci nečelí. Když se podíváme třeba právě na stavebnictví, vidíme, že firmy - v kontrastu se zpracovatelským průmyslem - náklady nekrotily. Recese nerecese. Nedostatečná konkurence, lokální působení a napojení na státní finance vás k produktivitě nenutí. V těchto sektorech musí na produktivitu práce tlačit politik. A právě to jsou sektory, které nám snižují konkurenceschopnost (více například v Zámečník 2010).

Mezinárodní komparace

Nabídne mezinárodní komparace obdobné závěry? Za problémy Řecka v letech 2009-2011 mohly na první pohled dluhy. Co ale Irsko, které zrovna tak balancovalo na hranici bankrotu? Země byla do té doby dávána za příklad řádného hospodáře.

Obrázek 8: Reálný efektivní měnový kurs (rok 1999=100)

Zdroj: Eurostat

Obrázek 8 ukazuje ztrátu konkurenceschopnosti ekonomik Irska, Řecka a Španělska - hlavní důvod jejich problémů. Mimochodem právě proto je fiskální disciplína k větší konkurenceschopnosti podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. Německo dokázalo udržet reálný kurs, naopak Řecko nebo Irsko o konkurenceschopnost přišly.

Detailnější rozbor jednotkových nákladů práce pro zpracovatelský průmysl (díky mezinárodní konkurenci jde o produktivní sektor) a pro stavebnictví (příklad neproduktivního sektoru) jen pro období recese 2007-2010 ukazuje paradox: Přestože irská ekonomika jako celek konkurenceschopnost ztrácela, irské průmyslové firmy šly po produktivitě ještě tvrději než třeba německé (i dovozem levné pracovní síly). Problém tedy nebyl v irském exportním sektoru vystaveném mezinárodní konkurenci, ale v bublině na realitním trhu podpořeném úvěry bank vlastněných dominantně Iry.

Obrázek 9: Jednotkové mzdové náklady ve zpracovatelském průmyslu (rok 2005=100)

Zdroj: OECD

Obrázek 10: Jednotkové mzdové náklady ve stavebnictví (rok 2005=100)

Zdroj: OECD

Implikace pro hospodářskou politiku

Doporučení vyplývající z analýzy necenové konkurenceschopnosti

  • Sledovat zmíněné tři studie („The Global Competitiveness Report", „Doing Business" a PISA)
  • Motivovat politika (včetně finanční odměny), aby zemi posunoval v těchto žebříčcích nahoru

Doporučení vyplývající z analýzy cenové konkurenceschopnosti

Ztrátu konkurenceschopnosti způsobují apreciační bubliny reálného kursu, jež mohou být dvojího druhu: apreciační bubliny nominálního kurzu a/nebo růst nákladů práce převyšující produktivitu. Nejlepší obrana politika proti oběma variantám je zaměřit se na nevyvážený růst produktivity práce. Tvůrce politiky by měl rozlišit produktivní sektory, které jsou vystaveny mezinárodní konkurenci (např. zpracovatelský průmysl), od těch méně produktivních (např. veřejné služby nebo stavebnictví). Sektorům, respektive firmám, vystaveným mezinárodní konkurenci by měl stát nechat klid na práci. V produktivních sektorech ekonomiky tlak na produktivitu práce nevyvolává úředník, ale právě mezinárodní konkurence. Naopak úsilím státu by mělo být tlačit na co největší produktivitu práce ve veřejné sféře a službách, aby se zabránilo mzdové nákaze. Právě tyto sektory jsou důvodem, proč region střední Evropy ztrácí konkurenceschopnost.

K další diskusi

Na filosofii reálného efektivního měnového kursu navrhuji založit i argumentaci týkající se (ne)výhodnosti případného přijetí jednotné měny. Maastrichtská kritéria konkurenceschopnost země neodráží. Jsou nanic. Proto navrhuji testovat dopady posílení a oslabení kursu národní měny na českou, polskou i maďarskou ekonomiku. Až kursový vyrovnávací proces platební bilance přestane nosit ovoce, klidně o měnové unii s obchodními partnery uvažujme. V opačném případě setrvejme u národní měny.

Modelová situace by mohla vypadat následovně: Jak reaguje ekonomika na oslabení kursu EUR/CZK? Je to pro ekonomiku jako celek výhoda? Zde je pět otázek, které doporučuji si položit:

1. Jak na oslabení kursu reagují dovozní ceny?

Když kurs oslabí, exportu to na první pohled pomůže. Otázkou ale je, neschytá-li to zpětně přes dražší dovoz surovin nebo komponentů. (Doplňkově: Jak reaguje kurz USD/CZK? Na dovozech máme velký podíl zboží denominovaného v dolarech...)

2. Jak na oslabení kursu reagují vývozní ceny?

Jak kvalitní export máme (tzv. unit value ratio), v jaké jsme pozici vůči odběratelům? Jaká je cenová elasticita exportu (řešeno již v Mejstřík 1989)? Když CZK oslabí, tak to nemusí znamenat zlepšení pozice, pokud jsou naši konkurenti ze zemí, kde kurz národní měny oslabí ještě více a my nemáme kvalitu. To by mohlo vést k tlaku odběratelů z eurozóny na snížení českých cen a výhoda slabšího kursu by byla pryč...

3. Jak na oslabení kursu reaguje domácí inflace?

Co když oslabení měny znamená také to, že celková inflace v národní ekonomice vlivem dražšího dováženého zboží vzroste? Slabší kurs sice pomůže exportu, ale náklady utrpí např. kvůli zdražení elektřiny nebo nájemného, které bývají obvykle indexovány na inflaci...

4. Jak na oslabení kursu reagují mzdové náklady ve firmách?

Zdali odbory, když rozpoznají inflaci, nezačnou požadovat velký nárůst mezd...

5. Co se v ekonomice stane s národní měnou a eurem, když investoři náhle omezí nákupy dluhopisů?

Například v červnu 2011 by Britové mohli vydat pětileté dluhopisy s úrokem kolem 2,1 %, Španělé za 4,6 %. Proč by měla Británie s vládním dluhem ve výši 80 % HDP platit nižší úroky než Španělsko s dluhem ve výši 60,1% HDP? Jedním z vysvětlení může být to, že Španělsko má (společné) euro a Británie libru. Když se Británie dostane znovu do recese, kurz může oslabit a její ekonomiku to nakopne. Pomůže to exportu a vy, pokud vlastníte tamější dluhopisy, je prodáte. Libra oslabí a ekonomiku to může podpořit. Ve Španělsku, když nechcete jeho dluhopisy, to ekonomiku nenakopne (není volný kurz), ale nakope...

Literatura

Balassa, B. (1965): Trade Liberalization and Revealed Comparative Advantage, Manchester School of Economic and Social Studies, 33.

Balassa, B. (1964): The Purchasing Power Parity Doctrine: A Reappraisal, Journal of Political Economy 72 (6): 584-596.

Baumol, W. J. (1967): Macroeconomics of Unbalanced Growth: The Anatomy of Urban Crisis, The American Economic Review, Vol. 57, No. 3.

Brůha, J., Podpiera, J., Polák, S. (2010): The Convergence Dynamics of a Transition Economy: The Case of Czech Republic, Economic Modelling, pp. 116-124.

Čapek, A. (1998): Reálný efektivní směnný kurz: Problémy konstrukce, Politická ekonomie, 5, 1998.

Čihák, M., Holub, T. (2005). Price Convergence in EU Accession Countries: Evidence from the International Comparison, Économie Internationale, vol. 2, no. 102, pp. 59-82.

Frait, J., Komárek, L. (1999): Dlouhodobý rovnovážný reálný měnový kurz koruny a jeho determinanty, VP 9 ČNB.

Frankel, J. (2004): On the Renminbi: The Choice Between Adjustment Under a Fixed Exchange Rate and Adjustment Under a Flexible Rate. High-Level Seminar on Foreign Exchange System, Dalton, China, pp. 1-26.

Havlik, P. (2010): Unit labour costs, exchange rates and responses to the crisis in CESEE, WIIW Research Report.

Klaus, V. (2006): Patnáct let od zahájení ekonomické transformace. CEP 47.

Krugman, P. (1991), Increasing returns and economic geography, Journal of Political Economy.

Lafay, G. (1992): The Measurement of Revealed Comparative Advantages, in Dagenais, M.G. and Muet, P.A. (eds.): International Trade Modeling, Chapman & Hill, London.

Lerner, A. P. (1944): The economics of control: principles of welfare economics, Macmillan, New York.

Machlup, F. (1955): Relative Prices and Aggregate Spending in the Analysis of Devaluation, American Economic Review, June 1955.

Mandel, M., Tomšík, V. (2003): Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice, Management Press, 2003.

Marshall, A. (1924): Money, credit & commerce, Macmillan, London.

Mejstřík, M. (1989): Innovation as a Quality Change: Effects of Export and Export Subsidy, Paper presented at 4. Annual Congress of EEA in Augeburg, 2-4 September 1989.

NERV (2011): Souhrnná zpráva podskupin Národní ekonomické rady vlády pro konkurenceschopnost a podporu podnikání. Rámec Strategie konkurenceschopnosti a výchozí náměty, Úřad vlády ČR, Praha.

Polak, J. J., Chang, T. C. (1950): Effect of Echange Depreciation on a Country's Export Price Level, International Monetary Fund Staff Papers.

Robinson, J. (1947): Beggar-My-Neighbour Remediem for Unemployment, Essays on the Theory of Employment, Blackwell, Oxford.

Roubini, N. (2010): Crisis Economics: A Crash Course in the Future of Finance, Penguin Press HC.

Samuelson, P. A. (1964): Theoretical Notes on Trade Problems, Review of Economics and Statistics 46 (2): 145-154.

The Economist (2010): Nominally cheap or really dear?, November 4th 2010.

Zámečník, M. (2010): Když mzdy ujíždějí produktivitě, Euro, 13. 12. 2010.

Text byl publikován coby reakce na článek Aleksandra Surdeje v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.


Revue Politika doporučuje

Revue Politika doporučuje (7-8/2011)

Redaktoři Revue Politika se často setkávají se zajímavými knihami, časopisy, články nebo filmy. Nezřídka se o nich ale ví méně, než by stálo za to. Proto vznikla rubrika „Revue Politika doporučuje", v níž příležitostně naleznete tipy, které by rozhodně neměly uniknout vaší pozornosti.

Zdeněk Matějka: Povolání diplomat aneb jak jsem pomáhal rozpouštět Varšavskou smlouvu

Aleš Čeněk, 2007, 214 s.

Autobiografie českého kariérního diplomata Zdeňka Matějky přináší zajímavý vhled do životní dráhy člověka, který, ač původně neúmyslně, prožil čtyři desetiletí ve službách české diplomacie. Zkušený matador mezinárodního dění knihu napsal v době svého pedagogického působení na pražských vysokých školách jako své paměti, avšak hned v úvodu připouští, že jde spíše o manuál pro začínající diplomaty a předání osobní zkušenosti dnešním studentům, pro které je popisované období vzdálené, obdobně jako třicetiletá válka pro něho samotného. I proto je kniha opatřena množstvím vysvětlujících poznámek pod čarou dokreslujících dobové dění.

Publikace je rozdělena do šesti zhruba třicetistránkových hlavních kapitol, které shrnují autorovu profesní kariéru. Úvodní část knihy rekapituluje Matějkovo šestileté studium na Moskevském institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), z něhož podle svých slov dodnes čerpá. Matějka odmítá plošnou ostrakizaci absolventů ústavu (aktuálně třeba Štefan Füle, Vít Kolář či Jan Kohout); přes vliv ruské mentality školu rozhodně nepovažuje za líheň KGB, jak naznačovala česká média. Druhá kapitola analyzuje působení v Dozorčí komisi nezávislých států na hranicích znesvářených Korejí, kde autor podle svých slov „poměrně pasivně" trávil úvod šedesátých let. Matějkova kariéra se blížila vrcholu během působení na ambasádě ve Washingtonu v době pražského jara a intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Kniha se neomezuje na pouhý historický popis z pohledu profesionálního diplomata, ale přináší osobní pohledy a vlastní interpretace jednotlivých událostí. Třetí kapitolu uzavírají exotické zkušenosti z indického konzulátu, kde Matějka končil své působení v zahraničních misích komunistického Československa.

Čtvrtá část publikace se detailně věnuje procesu rozpouštění Varšavské smlouvy v roce 1991, kterého se Matějka účastnil jako generální sekretář paktu. Pro historiky je zde poutavě popsán průběh nejdůležitějších jednání i mechanismus vyjednávání s vrcholnými vojenskými představiteli rozpadajícího se SSSR. Pátá kapitola je záznamem o působení v předních funkcích českého ministerstva zahraničních věcí a v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jíž je Matějka silným zastáncem a lituje českého rezervovaného přístupu k ní. Autor v knize bez skrupulí prezentuje své pohledy na spolupráci s Václavem Havlem a ministry zahraničí Moravčíkem, Zielencem, Kavanem a Diensbierem. Jelikož Matějka po revoluci zastával na ministerstvu zahraničí řadu vysokých funkcí a nebojí se vyprávět bez obalu, nabízí tato část knihy přínosnou sondu do rané české porevoluční diplomacie. Poslední část se týká autorova působení na pražských vysokých školách, kde Matějka pomáhá vychovávat mladé diplomaty dodnes.

Knihu lze jednoznačně doporučit jak studentům praktické diplomacie, tak historikům vyžadujícím nejen encyklopedický a teoretický výklad dějin, ale zejména osobní pohledy těch, kteří českou zahraniční politiku „fyzicky" vytvářeli.


Timothy Garton Ash: Dějiny přítomnosti. Eseje, črty a zprávy z Evropy devadesátých let

Paseka, 2003, 408 s.

Známý oxfordský historik přináší mimořádně poutavou kroniku uplynulého desetiletí a bohaté řady jeho klíčových událostí od euforického „roku zázraků" 1989 až po celoevropské vystřízlivění koncem 90. let. Kniha nabízí chronologicky řazené komentáře k jednotlivým zemím střední Evropy.

Autorovy kvality coby svědka a zároveň analytika středoevropského politického vývoje vynikají právě v „dějinách přítomnosti", pomyslném žánru, který sám rozebírá v úvodu publikace. Ash si klade otázku, zdali aktuální dějiny lépe analyzují jejich účastníci nebo nezúčastnění experti. Ve filozofickém úvodu se věnuje komparativnímu zamyšlení nad hranicemi trojúhelníku žurnalistika, historie a beletristická literatura. Přínosná je i úvaha, v níž bývalý novinář zdůrazňuje historickou úlohu reportérů před komentátory a „interpretátory".

Britův vztah k českému prostředí a historické exaktnosti je patrný, když zmiňuje, že byl jediný, kdo si v pražské Laterně magice dělal zápisky z jednání disidentského seskupení pár dní po 17. listopadu. Ash podrobně popisuje také agresivní marketingové taktiky sebeprezentace Václava Klause z počátku devadesátých let. Na pozadí barvitých osobních, ale až překvapivě přesných analýz představuje britský intelektuál zcela ojedinělou koncepci zkoumání (nedávné) historie - do encyklopedických dat vkládá své postřehy a zamyšlení, což v kombinaci se zmíněnou přesností přináší čtenáři neobvykle komplexní obraz doby. Při přemítání o osobnosti Václava Havla v politickém světě postkomunistického bloku se Ash dostává k nejzajímavější úvaze celého díla - zatímco britský historik systémem logického řetězce zdůvodňuje přínos intelektuálů mimo politickou sféru (coby intelektuálního kritického zrcadla společnosti), český filozofující státník trvá na nutnosti přechodu intelektuálů do veřejného prostoru a rovnou do exekutivních funkcí. Havel tvrdí, že jen tak mohou své zemi přinést nejvíce užitku. Ash naproti tomu poukazuje na nedostatečnou kvalifikaci a „dozorčí roli", kterou mají ve společnosti hrát; platonovskou ideu filozofujícího vladaře v soudobé postmoderní společnosti neuznává.

V dalších kapitolách se kniha věnuje událostem v Německu, Maďarsku či na Slovensku. Vrcholným momentem knihy je zdánlivě bezvýznamná pasáž, která však dokonale ilustruje Ashův výjimečný reportérsko-evaluační styl - osobní návštěva Ericha Honeckera ve vězení. Historikův precizní popis situace i vjemu, který z bývalého východoněmeckého kancléře získal, je přesně tím, co v dnešním mediálním povědomí chybí.

Publikace nepřináší pouze encyklopedický výčet událostí (převážně) střední Evropy devadesátých let, ale zejména přesnou ukázku práce, jak by se měli chovat reportéři důležitých okamžiků naší doby. Aby ti, kteří neměli možnost je zažít, získali dostatek prostoru vytvořit si na klíčové momenty dějin vlastní poučený názor.


Yvan Vanden Berghe: Velké nedorozumění. Dějiny studené války (1917-1990)

Rada pro mezinárodní vztahy, 1996, 231 s.

Z nepřeberného množství knih věnujících se z různých úhlů pohledu problematice studené války vyčnívá zvláštním způsobem práce belgického historika Yvana Vanden Bergheho. Profesor Vanden Berghe přednáší dějiny diplomacie na univerzitách v Antverpách, Limburku a Lovani. V knize Velké nedorozumění se vyhýbá morálnímu hodnocení znesvářených stran a snaží se zaujmout neutrální a kritický postoj, který neřeší otázku viny ani ideologických postojů, ale naopak se na základě detailního rozboru ekonomických, vojenských, strategických, ale i psychologických faktů snaží rozmotat složité klubko studené války.

Vanden Berghe dochází k závěru, že studená válka nezačala Churchillovým projevem ve Fultonu, ale o mnoho let dříve - v roce 1917, kdy Ruskem a celým světem otřásla úspěšná bolševická revoluce. Jejím následkem se už dávno před druhou světovou válkou formovaly dva společensky odlišné bloky, jejichž vývoj v následujících desetiletích vedl ke vzniku dvou soupeřících systémů, kapitalismu a socialismu/komunismu, pomocí nichž oba bloky vedly zdánlivě morální konflikt, ve skutečnosti ale posilovaly své mocenské postavení.

Autor klade důraz na velmi zajímavý aspekt, kterému v klasickém výkladu příčin, průběhu a důsledků studené války není běžně věnována pozornost. Dlouhodobě zakořeněné nepřátelství mezi carským Ruskem a v 19. století světovou velmocí číslo jedna Velkou Británií, které vedlo například k formulaci klasické geopolitické teorie o klíčovém významu „Heartlandu" (tedy centrální Eurasie, která se téměř celá nachází pod vládou nebo vlivem Ruska) pro dominanci nad světem, ve 20. století pokračovalo v pozměněné míře a stalo se jedním z východisek studené války. S jediným rozdílem, totiž že Velkou Británii v čele Západu vystřídaly Spojené státy.

Konflikt, který doutnal od roku 1917, nakonec nepřerostl ve fatální měření sil pravděpodobně jen díky tomu, že ve 40. letech došlo k vytvoření protinacistické aliance mezi SSSR a Anglosasy. Jak ale Vanden Berghe připomíná, i během druhé světové války přetrvávala v sovětsko-anglosaském postoji hluboká nedůvěra.

Kniha, která je přes své nesporné kvality a netradiční přístup k výkladu nejnovějších dějin v českém prostředí až zarážejícím způsobem opomíjena, vyšla již v roce 1996 v nakladatelství Rady pro mezinárodní vztahy. Způsob, jakým je psána, ji činí vhodnou příručkou nejen pro profesionální zájemce o mezinárodní vztahy, ale také pro širokou veřejnost.


Oskar Krejčí: Zahraniční politika USA

Professional Publishing, 2009, 435 s.

Kniha známého politologa Oskara Krejčího je analýzou historických kořenů a cílů zahraniční politiky Spojených států. Autor při strukturaci díla zvolil specifický postup: kniha není „klasickým" výkladem, ale spíše souborem osmi samostatných monotematických kapitol. Celek nicméně v souhrnu čtenáři napomáhá utvořit si poměrně ucelenou představu jak o vývoji americké zahraniční politiky, tak o hybatelích a zákonitostech, které ji formují.

V kapitole „Globální hegemon" je věnována pozornost především zahraničně-politickým doktrínám od nejstarší Monroeovy až po doktrínu Bushe ml. z let 2002 a 2006. Následující kapitoly „Zjevné předurčení" a „Izolacionismus versus intervencionismus" zevrubně analyzují historické kořeny, myšlenky významných tvůrců americké zahraniční politiky a předpoklady toho, z čeho se později vyvinuly rozdílné přístupy k tvorbě zahraniční politiky. Oskar Krejčí hovoří celkem o čtyřech různých tradicích zahraniční politiky USA: hamiltonovské, wilsonovské, jeffersonovské a jacksonovské.

Kapitoly „Jaderné strategie a realismus", „Lidská práva a idealismus" a „Unilateralismus a konzervatismus" pojednávají o otázkách, které jsou dodnes předmětem žhavých debat. V předposlední kapitole „Demokracie versus efektivnost" je věnována pozornost problematice mocenské politiky a roli jednotlivých segmentů americké moci na zahraniční politiku. Poslední kapitola „Paradoxy moci USA" představuje pokus o prognózu a nahrazuje standardní závěr. Vlastně je dobře, že autor zvolil takový přístup a nikoli obvyklé závěrečné shrnutí, ve kterém by jinými slovy opakoval sice podstatné, ale již řečené.

Kniha je doplněna seznamem všech dosavadních amerických prezidentů, viceprezidentů a ministrů zahraničních věcí USA. Vynikajícím nápadem je přiložené CD, na kterém čtenář nalezne veškeré zásadní dokumenty týkající se americké zahraniční politiky a souvisejících bezpečnostních otázek. Kniha je v českém prostředí jedinou svého druhu a vzhledem ke značnému množství probádané literatury a pramenů a autorově vysoce odbornému, ale zároveň čtivému stylu představuje zcela zásadní počin domácí politologie.


Konrad Paul Liessmann: Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění

Academia, 2008, 127 s.

Je vědění totéž co vzdělanost? Rakouský filozof Konrad Paul Liessmann tvrdí, že nikoliv, a svými sžíravými argumenty se o tom pokouší přesvědčit i čtenáře. Nutno dodat, že úspěšně: jen v Česku se jeho esej z roku 2006 dočkala již čtyř dotisků.

Autor zastává názor, že mnohé z toho, co se propaguje pod pojmem „společnost vědění", jsou jen rétorické fráze. Zevrubně analyzuje proměnu instituce univerzity a konstatuje, že nejdůležitějším posláním vzdělávacího systému současnosti je „kapitalizace ducha", tedy pouhá příprava jednotlivců na jejich povolání. Vědění nemá - na rozdíl od vzdělanosti - žádný přesah: jeho cílem rozhodně není hledání pravdy.

Tragédií podle Liessmanna je, že uvedenému vývoji se pokouší jen málokdo oponovat. Univerzity se (minimálně v Evropě, respektive v EU) permanentně reformují, a tedy glajchšaltují a byrokratizují. Důležité není to, zda akademik něco vyzkoumal, ale to, zda byl na stáži či zda stihl publikovat (lhostejno co) v impaktovaném časopise.

Liessmannovu knihu ocení všichni ti, kdo hledají podporu pro svou (oprávněnou?) domněnku, že západní civilizace hloupne. Navzdory tomu, že počet absolventů vysokých škol každým rokem roste.

Připravili Ondřej Šlechta, Ondřej Krutílek a Jakub Janda.


Knižní novinky

Knižní novinky 7-8/2011

Tomáš Katrňák, Petr Fučík

Návrat k sociálnímu původu

Vývoj sociální stratifikace české společnosti v letech 1989 až 2009

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 216 s., 195 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Kniha mapuje nerovnosti spojené s pozicemi na českém trhu práce (třídní nerovnosti), ukazuje jejich vývoj a proměnu, a přitom odpovídá na otázku, jak společenská změna v minulých dvaceti letech (od socialismu ke kapitalismu) ovlivnila tyto nerovnosti. Autoři analyzují vzestupné a sestupné kariérní (zaměstnanecké) posuny v letech 1989 až 2009 a ukazují, že jim dominuje návrat k sociálnímu původu. U těch, kteří byli mezigeneračně vzestupně mobilní před rokem 1989, identifikují kariérní sestupy po roce 1989. Navracejí se k sociálnímu původu svých rodičů. Naopak u těch, kteří prošli sestupnou sociální mobilitou za éry socialismu, identifikují po roce 1989 kariérní vzestupy. Důsledkem tohoto mobilitního vzorce je posilování vazby mezi výchozí (třídní) pozicí člověka a jeho aktuální pozicí na trhu práce. Česká společnost se v období 1989 až 2009 restratifikuje. Ustavují se sociální třídy, které determinují životní výsledky svých reprezentantů. Jedná se o paradox, charakterizující českou postsocialistickou společnost. Na jedné straně možnosti podnikat a posilování efektu vzdělání a kvalifikace na zaměstnaneckou pozici znamenají růst životních šancí, na straně druhé jsme svědky posilování vazby mezi sociálním původem a třídní pozicí, kterou člověk získává.

Společné vydání s Masarykovou univerzitou.


Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jiří Malíř, Denisa Nečasová (eds.)

Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století

Centrum pro studium demokracie a kultury, váz., 348 s., 338 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Čtvrtý díl úspěšné publikace, která představuje reprezentativní soubor studií zobrazující významné sociální typy a profese. Na důkladných biogramech zajímavých osobností se ukazuje poválečná doba a prostředí s centrem v padesátých a šedesátých letech, tedy v éře komunistických represí i pokusu o společenské reformy. Na konkrétním materiálu jsou pojednány politické, ekonomické i kulturní poměry a jejich proměny, které svou časovou blízkostí ještě žijí ve vzpomínkách pamětníků, proto jsou vysoce aktuální. Před čtenáři defilují postavy politiků, rolníků, spisovatelů, vědců, dělníků, vojáků a dalších postav, které v uvedeném období prošly velkými životními proměnami. Na svazku se podílejí přední historikové a archivní pracovníci.

Šlechtic - Příklad Huga Mensdorffa-Pouilly

Advokát - Příklad Jana Kobera

Právník - Osudy ústavního soudce Vladimíra Čermáka

Živnostník - Příklad Josefa Nováka

Řeholnice - Příklad Marie Vojtěchy Hasmandové a Marie Ester Valáškové

Junák-skaut - Příklad Rudolfa Plajnera

Zbrojovák, úderník a hrdina práce - Příklad Františka Hamra

Předseda jednotného zemědělského družstva - Příběh Petra Lexy

Příslušník Veřejné bezpečnosti - Příklad Jindřicha Rejthara, Jana Kvítka, Josefa Schildbergera a dalších

Dělnice - Příklad Antonie Kloboukové

Osvětový pracovník - Lektor krajského oddělení Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí v Jihlavě

Archivář - Příklad Metoděje Zemka, Mojmíra Švábenského a Antonína Ševčíka

Učitel - Příběh normálního života v nenormální době

Jazzman - Gustav Brom a ti druzí

Básník - Jan Skácel: socialista s lidskou tváří

Univerzitní student - Příklad Jaroslava Mezníka a Renaty Svačinové

Volyňský Čech - Příklad Josefa Kučery

Romové - Příběhy Antonína a Bartoloměje Daniela - prvních představitelů romských elit


Philippe Nemo

Co je Západ?

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 136 s., 135 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Brilantní esej Co je Západ? se pokouší podnětně i provokativně vyjádřit, v čem spočívá specifičnost historického vývoje západního světa. Autor v této souvislosti poukazuje na pět evropských „vynálezů", kterými jsou: 1. antická řecká obec spojená se svobodou občana, která je zajištěna zákonem a podporována objevem vědy a školy; 2. právně zajištěné soukromé vlastnictví a humanismus antického Říma; 3. etická a eschatologická revoluce způsobená Biblí; 4. tzv. papežská revoluce, jež umožnila první skutečnou syntézu „Athén", „Říma" a „Jeruzaléma"; 5. novověká liberální demokracie a pluralismus, které umožnily rozvoj západní vědy, politiky a ekonomie.

Phillipe Nemo je francouzský filosof, politolog a historik. Působil v Institutu Augusta Comta, na Vysoké škole obchodní v Paříži a ve Výzkumném ústavu filosofie ekonomie. Spolupracuje s rozhlasovou stanicí France Culture. Přispěl rozhodující měrou ke znalosti díla F. von Hayeka ve Francii. Je mj. autorem knih Histoire des idées politiques dans l'Antiquité et au Moyen Âge (1998) a Histoire des idées politiques aux Temps modernes et contemporains (2002).


Ondřej Krutílek, Petra Kuchyňková, Iveta Frízlová

Monitoring evropské legislativy 2009-2010

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 400 s., 423 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Monitoring evropské legislativy 2009-2010 je již pátou knihou v českém prostředí ojedinělého projektu, jejž po našem vstupu do EU inicioval europoslanec Hynek Fajmon. Autorům, analytikům Centra pro studium demokracie a kultury, se od roku 2004 podařilo přečíst a do srozumitelného jazyka „přeložit" tisíce stran relevantních legislativních i nelegislativních dokumentů a zachytit vývoj ve všech klíčových politikách EU. To vše s důrazem na postavení České republiky v EU.

Tento svazek je věnován druhému pololetí roku 2009 a roku 2010, období, jež bezprostředně následovalo po druhých českých volbách do Evropského parlamentu. Mezi nejvíce skloňované pojmy tehdy patřila finanční, hospodářská a dluhová krize a Lisabonská smlouva. Monitoring zevrubně ukazuje, co konkrétního ekonomické obtíže a nový smluvní rámec EU přinesly a co to znamenalo pro samotný projekt evropské integrace.

Publikace je pro přehlednost doplněna rejstříkem, podrobným obsahem a slovníčkem. Je určena nejen studentům, akademikům a všem, kteří se s problematikou EU dostávají do každodenního kontaktu, ale poslouží komukoli s hlubším zájmem o vývoj evropského projektu.

Publikace přináší komentář k dění v těchto institucích:

  • Evropská rada
  • Evropský parlament
  • Komise
  • Rada EU
  • Soudní dvůr EU

Kniha sleduje vývoj v následujících oblastech:

  • Daně
  • Doprava
  • Energetika
  • Hospodářská a měnová unie
  • Hospodářská soutěž
  • Informační společnost
  • Institucionální záležitosti
  • Justice a vnitro
  • Regionální politika
  • Rozšiřování
  • Spotřebitelé
  • Vnější vztahy
  • Vnitřní trh
  • Vzdělávání a výzkum
  • Zaměstnanost a sociální věci
  • Zemědělství
  • Životní prostředí

Peter Spáč

Priama a zastupiteľská demokracia na Slovensku

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 280 s., 212 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Slovenská politika prešla po roku 1989 viacerými skúškami, ktoré otestovali kvalitu a pevnosť jej demokracie. Pod tento vývoj sa podpísalo mnoho faktorov, avšak viacerým z nich nebol v odbornom prostredí doposiaľ venovaný adekvátny priestor. Táto kniha si tak kladie za cieľ zaplniť túto medzeru a prináša obsiahle spracovanie základných atribútov slovenskej priamej a nepriamej demokracie, teda volebného systému do parlamentu a inštitútu referenda. V prvom prípade autor rozoberá vývoj slovenského volebného inžinierstva, komplexne zhodnocuje súčasný používaný volebný systém do Národnej rady Slovenskej republiky a posudzuje jeho možné alternatívy a ich očakávateľné dôsledky. Druhá časť knihy predstavuje analytický pohľad na jednotlivé, doteraz konané slovenské referendá s cieľom posúdiť príčiny neúspechu väčšiny z nich, ako i odhaliť skutočné motívy ich iniciátorov.

„Publikácia je mimoriadne kvalitná, podáva skutočne hĺbkovú analýzu problematiky parlamentných volieb a referenda v Slovenskej republike. Závery, prezentované autorom, sú podložené fundovaným výskumom, znalosťou faktografie a pramenných materiálov, ako aj nevyhnutných teoretických poznatkov. Preto ju jednoznačne odporúčam." Mgr. Juraj Marušiak, Ph.D.

Peter Spáč (1984) vyštudoval politológiu na Masarykovej univerzite v Brne. Odborne sa zameriava na problematiku volebných a straníckych systémov a špecificky na výskum slovenskej politiky.


W. J. Stankiewicz

Politická šetření a šátrání (Political probings)

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 264 s., 212 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Nové česko-anglické vydání aforismů, jež upozorňují na pociťovaná i opomíjená nebezpečí dnešního světa: relativismus, manipulativní žargon či zažité myšlenkové stereotypy. Autor, politický filosof W. J. Stankiewicz, si po desetiletí razil cestu konceptuální změtí mnoha typů politické teorie, ale přitom se vyhýbal kategorizacím, uzavřeným definicím a postupům v rámci ustavených systémů. Zřejmě i proto mu forma krátkých textů a aforismů - konfuciánský pokus „zapálit svíčku raději než proklínat temnotu" - tolik vyhovovala. Jeho myšlení bylo nesmlouvavě racionální, ale zároveň otevřené a vnímavé k novým tématům globalizovaného světa. Stankiewicz při formulaci svých často nekompromisních a „politicky nekorektních" názorů nikdy nepouštěl ze zřetele hierarchii hodnot, dovedl se však přitom vyhnout povrchnostem a banalitám.

Čeští čtenáři se mohli s částí jeho originálních aforismů seznámit již v roce 1995, současné, definitivní vydání je rozsahem více než dvojnásobné a obsahuje mimo jiné i autorovy osobnější texty z posledních let života.

W. J. Stankiewicz (1922-2006), politický filosof, jehož zájmy pokrývaly mnoho oblastí sociálních věd. Narodil se ve Varšavě, studoval v Polsku a ve Velké Británii (univerzita St. Andrews a London School of Economics and Political Science). Za druhé světové války sloužil nejprve v Polské exilové armádě ve Francii, poté v 1. polské pancéřové divizi, jež byla součástí britské armády. Od roku 1957 přednášel na kanadské Univerzitě Britské Kolumbie. K jeho nejvýznamnějším knihám patří trilogie Aspects of Political Theory (1976), Approaches to Democracy (1980) a In Search of a Political Philosophy (1993). V češtině dosud vyšla tato díla W. J. Stankiewicze: Záznamy/Jottings (Atlantis, 1995), Politická teorie a současný svět (CDK, 2003), Hledání politické filosofie (CDK, 2006).


Miloš Doležal

Chtěl jsem být blanickým rytířem

Rozhovory s účastníky protinacistického a protikomunistického odboje

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 264 s., 212 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Kniha obsahuje rozhovory s:

  • brigádním generálem Antonínem Husníkem, muklem nacistických a komunistických kriminálů
  • Karlem Janáčkem, válečným odbojářem, písmákem a regionálním historikem
  • MUDr. Milanem Zapletalem, válečným odbojářem, který přežil Osvětim
  • Antonínem Štecherem, válečným odbojářem, příslušníkem SNB a muklem komu­nistických kriminálů
  • Josefinou Napravilovou, která po skončení války pátrala po zavlečených lidických a ležáckých dětech
  • P. Jaroslavem Olšavou, knězem, vojákem PTP, povídkářem a iniciátorem řady uměleckých realizací v chrámech a kaplích
  • brigádním generálem Zdeňkem Škarvadou, sestřeleným válečným stíhačem a věz­něm nacistických lágrů
  • Janem Zmrhalem, spolupracovníkem číhošťského kněze Josefa Toufara
  • plukovníkem Jiřím Loudou, heraldikem, válečným radiotelegrafistou ve Velké Británii, muklem komunistických kriminálů, autorem státního znaku
  • Ludmilou Vondráčkovou-Plichtovou, dcerou sedláka Antonína Plichty, válečného a protikomunistického odbojáře, popraveného v babickém procesu
  • P. Josefem Valeriánem, knězem, svědkem babických událostí a muklem komunistických lágrů
  • Miladou Všetičkovou, vdovou po popraveném generálu Bohuslavu Všetičkovi
  • Josefem Cichrou, sedlákem, válečným odbojářem, muklem komunistických kriminálů
  • generálmajorem Antonínem Petrákem, protinacistickým bojovníkem, instruktorem parašutistů ve Velké Británii a muklem komunistických kriminálů
  • P. Jaroslavem Karlem, knězem, skautem a muklem komunistických kriminálů

Miloš Doležal (1970), rozhlasový redaktor, básník a publicista. Pracuje v literární redakci Českého rozhlasu 3-Vltava. Je autorem řady rozhlasových dokumentů z období druhé světové války a komunistických represí 50. let, literárních pořadů, portrétů a cestopisných cyklů. Vydal básnické sbírky Podivice (1995, 1997), Obec (1996), Les (1998), Čas dýmu (2003), básnický deník z italských cest Sansepolcro (2004), knihu fejetonů České feferony (2000), sbírku čár, rad, zaříkání a zkazek z Podivicka Režná bába (2007) oceněnou jako Nejkrásnější kniha roku, prozaickou knihu Bodla stínu do hrudního koše (2009) a tři knihy rozhovorů s pamětníky, vězni nacistických a komunistických kriminálů Cesty Božím (ne)časem (2003), Prosil jsem a přiletěla moucha (2004) a Proti zlému krompáč a lopata (2006). Připravil knihy Antonín Bradna - Zaradoval jsem se (2002), Jan Franz - Eseje, kritiky, korespondence (2006) a Jiří Louda - Svým dějinám neutečeme (2010). Žije v Praze a na Vysočině.


Stanislav Balík, Ondřej Císař, Petr Fiala a kol.

Veřejné politiky v České republice v letech 1989-2009

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 696 s., 423 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Jak se vyvíjely české politiky po roce 1989? Jací jsou jejich hlavní aktéři, jaký vliv na ně má evropeizace? Právě takové otázky si klade unikátní kniha, která v osmnácti kapitolách popisuje evoluci důležitých politik i jejich stav na konci dvacetiletí, které uplynulo od listopadových změn roku 1989. Podobná publikace, která by zachycovala české veřejné politiky v tak širokém záběru, v českém prostředí dosud chyběla.

Kniha se vedle úvodní kapitoly zaměřuje na osmnáct „resortních" politik. Předmětem zájmu je politika:

  • bezpečnostní
  • církevní
  • dopravní
  • energetická
  • hospodářská
  • finanční
  • informační
  • kulturní
  • obranná
  • životního prostředí
  • regionální
  • sociální
  • sportovní
  • školská
  • vysokoškolská a výzkumná
  • zahraniční
  • zdravotní
  • zemědělská

Jean Clair

Protivný deník

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 174 s., 168 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Chcete se seznámit s názory skutečného francouzského konzervativce? S nepopulárními a politicky nekorektními úvahami vytříbeného estéta a erudovaného kunsthistorika, pro kterého je moderní doba především synonymem kulturního úpadku a zpovrchnění? Přečtěte si Protivný deník Jeana Claira! Myšlenkově hutná a jazykově vytříbená kniha deníkových záznamů, jež po vydání ve Francii okamžitě vyvolala vlnu vášnivých diskusí, rozhodně nenechá nikoho chladným ani u nás. Konzervativně založené čtenáře uchvátí, liberály nejspíše dovede k zuřivosti..., i když autor vlastně píše pouze o tom, co ho jen tak napadne...

Jean Clair je přední francouzský teoretik umění, bývalý dlouholetý ředitel Picassova muzea. Zaměřuje se především na osobnosti francouzského i světového moderního umění, jako jsou Marcel Duchamp, Gustav Klimt, Pablo Picasso, Balthus či fotograf Henri Cartier-Bresson, ale i na obecnější teoretické úvahy z oblasti výtvarného umění a estetiky. Český čtenář měl možnost seznámit se zatím pouze se dvěma kratšími, byť myšlenkově hutnými Clairovými pracemi - Úvahami o stavu moderního umění z roku 1983 a Odpovědností umělce z roku 1997 (Barrister & Principal, 2006). Totéž nakladatelství připravuje k vydání i Clairovu kontroverzní a hodně diskutovanou práci O surrealismu z roku 2003. Jean Clair je také autorem provokativních deníkových záznamů, které vydal ve dvou svazcích, Protivný deník (2006) a Černé mléko svítání (2007).


Marek Jakoubek

Vojvodovo

Etnologie krajanské obce v Bulharsku

Centrum pro studium demokracie a kultury, váz., 372 s., 293 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Předmětem knihy je dnes již neexistující společenství českých evangelíků ve vesnici Vojvodovo v severozápadním Bulharsku. Tato obec byla založena v roce 1900 asi dvaceti rodinami, které z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy opustily českou vesnici Svatá Helena v (dnes rumunské části) Banátu. Ve Vojvodovu se pak v letech 1900-1950 utvářelo a vzkvétalo specifické společenství, charakteristické relativním ekonomickým blahobytem a vypjatou protestantskou morálkou, které se v mnoha ohledech odlišovalo od bulharského okolí. Byla to nejen odlišná architektura, efektivní hospodářské postupy, pečlivě udržovaná čistota veřejných prostor, ale také náboženská horlivost, morální bezúhonnost, píle a pracovitost či proslulá zpěvnost vojvodovských obyvatel, co vysloužilo Vojvodovu široko daleko pověst vzorové obce. Stabilní populační růst a nedostatek půdy sice během první poloviny 20. století vyvolal dvě vystěhovalecké vlny - první z nich směřovala v letech 1928-1929 do Argentiny, druhá pak v letech 1934-1935 do obce Belinci v severovýchodním Bulharsku - přesto však Vojvodovo coby česká obec existovalo až do konce 2. světové války. Bulharská historie tohoto společenství pak končí v letech 1949-1950, kdy se naprostá většina zdejších Čechů v rámci poválečných přesunů obyvatelstva vystěhovala do řady obcí na jižní Moravě. Tato kniha rozkrývá mnoho rovin vojvodovské české komunity, ať již je to religiozita, hospodářství, jazyk či vztah ke smrti, a zpracovává je způsobem, který dává vyniknout životu vojvodovských obyvatel v první polovině minulého století v jeho rozmanitosti i kráse.

„Jakoubkova kniha Vojvodovo - etnologie krajanské obce je soustavné, syntetické a systematické dílo pojednávající z několika možných stran o vojvodovské otázce. Zabývá se dějinami, religiozitou, jazykem, obsahuje epigrafické prameny, memoáry a archivní materiály, zahrnuje i bulharské názory na soužití s Čechy. A toto vše nakonec přispívá k našemu zevrubnému poznání Vojvodova. Neřekl bych, že je to klasická monografie vesnice, ale právě v tom je její šmrnc. Nejen suchým vědeckým, ale také živým a emotivním jazykem je před námi postupně vykreslován obraz vojvodovské komunity se všemi jejími charakteristickými črtami a zvláštnostmi..."   z úvodního slova V. Penčeva


Paul Williams

Neočekávaná cesta

O konverzi z buddhismu ke katolictví

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 216 s., 212 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Neočekávaná cesta je velmi osobním vyznáním Paula Williamse, anglického profesora religionistiky a bývalého čelného propagátora buddhismu, v němž vysvětluje důvody své konverze k římskokatolické církvi. Autor seznamuje čtenáře s vlastním duchovním vývojem a privátními souvislostmi svého obrácení. Jádro knihy nicméně spočívá nikoli ve výčtu soukromých důvodů příklonu ke katolictví, nýbrž ve věcné, filosoficko-teologické diskusi s buddhismem. Tu vede Williams z tradičních, novotomistických pozic a ostře v ní napadá buddhismus, především pro jeho sobecké pojetí člověka. Kromě polemiky s buddhistickým učením autor diskutuje i se současnou postmoderní filosofií a proti jejímu subjektivismu a relativismu klade víru v objektivní, jasně poznatelnou pravdu a mravní hodnoty.

České vydání je doplněno předmluvou Tomáše Halíka.


Pavlína Springerová

Analýza vývoje a činnosti moravistických politických subjektů v letech 1989-2005

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 260 s., 212 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

Nedílnou součást našeho polistopadového vývoje tvořila „moravská otázka", jež nalezla svou intenzivní politickou artikulaci v rámci moravistických subjektů hájících specifickou pozici Moravy. Tato kniha předkládá první komplexní analýzu vývoje a činnosti moravistického proudu v období mezi lety 1989 až 2005. Důraz je kladen zejména na nejvýznamnější moravistický subjekt Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko a jeho nástupnická uskupení. Opomenuta však nezůstává ani paralelní linie vývoje sledující ostatní moravistické strany a hnutí a jejich mnohdy komplikované vzájemné vztahy. Práce se soustředí především na pojmenování důvodů polistopadového nárůstu moravismu, rozbor klíčových aktivit subjektů hájících moravské zájmy a analýzu moravistických postojů vůči konkrétním akcentovaným tématům, jako byly např. státoprávní ideje, názory na ne/existenci moravského národa či vztah k EU. V neposlední řadě kniha rozbírá příčiny úpadku tohoto politického proudu, jenž v roce 1996 definitivně ztrácí parlamentní zastoupení a v následujících letech marně usiluje o návrat na politickou scénu.

Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová, Ph.D. je vedoucí Katedry politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a členkou Kabinetu ibero-amerických studií FF UHK. Zabývá se latinskoamerickými politickými systémy se zaměřením na andskou oblast, postavením Latinské Ameriky v systému mezinárodních vztahů, politickým systémem Španělska, otázkou dekolonizace Západní Sahary a v neposlední řadě také problematikou regionálních moravistických politických uskupení. Publikovala více než dvacet odborných statí, kapitol či editovaných knih a je spoluautorkou dvou monografií.


Věra Stojarová

Security perspectives on the Western Balkan countries

Centrum pro studium demokracie a kultury, brož., 124 s., 152 Kč (cena platná při objednání přes web CDK)

This volume aims at an analysis of security perspectives on the Western Balkan countries which reflects military, political and societal, economic and environmental security issues. The first chapter, written by Richard Stojar from University of Defence details military security threats. The second chapter is written by Miroslav Mareš, a security expert from FSS MU, and reflects political-societal issues in the region. The third chapter was authored by Věra Stojarová, who also lectures at FSS MU and deals with economic security. The final chapter was written by Srdjan Prtina and focuses on environmental issues.

Authors: Věra Stojarová, Miroslav Mareš, Richard Stojar, Srdjan Prtina


Pavel Barša

Orientálcova vzpoura

Dokořán, váz., 328 s., 399 Kč

Nejobecnějším tématem knihy je vztah většin k menšinám - hegemonních identit a životních způsobů k těm, které se od nich liší a jsou jimi stigmatizovány jako nižší, neplnohodnotné či přímo zlé a ohrožující. Její ústřední otázka zní, zda je možné narovnat postavení příslušníků takových menšin, aniž by se tím musela popřít jejich odlišnost: lze nastolit takový vztah k cizímu, který by je zahrnul do sdíleného prostoru rovnosti, aniž by je podřadil pod vlastní?

www.dokoran.cz


Vladimír Prorok, Aleš Lisa

Teorie a praxe řešení politických konfliktů

Grada, brož., 160 s., 239 Kč

Konflikty jsou součástí života jedinců i společnosti po tisíciletí. Lidé jsou nuceni do konfliktů vstupovat, nebo jsou do nich vtahováni, ne vždy si však uvědomují jejich podstatu a následky. Konflikty jsou poměrně složitým společenským jevem a porozumění jim, a tím spíše jejich řešení, je věnován celý vědní obor - konfliktologie. Specifickou skupinu pak představují politické konflikty, kterým se věnuje tato kniha. Přestože je zaměřena na určitý druh konfliktů, řada pasáží je použitelná i při řešení každodenních problémů. Publikace je tedy určena nejen studentům politologie a odborníkům v dané oblasti, ale i široké veřejnosti.

www.grada.cz


Jaroslav Rokoský

Rudolf Beran a jeho doba

Vzestup a pád Agrární strany

Vyšehrad, váz., 912 s., 658 Kč

Beranův život je zároveň příběhem politické strany, s níž R. Beran doslova spojil svůj osud. Kniha popisuje počátky agrárního politického hnutí v době před 1. světovou válkou, pozoruhodně efektivní strukturu této strany, která následně v období první čs. republiky získala rozhodující vliv v novém státě - a s ní i Rudolf Beran, prototyp stranického politika. Jádrem knihy jsou však kapitoly věnované pomnichovskému období - druhé republice a okupaci, a také období třetí republiky (1945-1948). Rozsáhlá a objevná monografie věnovaná předsedovi agrární strany a pomnichovské vlády, odsouzenému v poválečném procesu ke dvaceti letům žaláře, otevírá mnohé „třinácté komnaty" našich moderních dějin. Vychází ve spolupráci s ÚSTR.

www.ivysehrad.cz


Van Jones

Zelená ekonomika

Vyšehrad, váz., 224 s., 288 Kč

Van Jones je známým aktivistou v oblasti lidských práv a ochrany přírody, je zakladatelem několika neziskových organizací, za svou práci získal řadu mezinárodních ocenění. Časopis Time ho roku 2009 zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Roku 2009 pracoval pro administrativu Baracka Obamy jako zvláštní poradce Rady pro otázky životního prostředí. Jeho kniha Zelená ekonomika  z roku 2008 se ve Spojených státech stala bestsellerem. Předkládá hlubokou kritiku současného politického, ekonomického i sociálního stavu a směřování americké společnosti, na niž odpovídá svým sofistikovaným řešením „dvou největších problémů": chudoby a zhoršujícího se životní prostředí. Za klíčové považuje zavedení nových technologických metod a politických principů podporujících vznik zdrojů „zelené" energie a jejich decentralizaci. I když Jonesovy úvahy vycházejí z americké reality, řada jeho závěrů si podržuje obecnou platnost.

www.ivysehrad.cz


Karel Kaplan

Sociální demokracie po únoru 1948

Doplněk, brož., 428 s., 399 Kč

Osudy sociální demokracie a jejích členů po únoru 1948 a po sloučení s KSČ mapuje nová kniha uznávaného historika Karla Kaplana. Zachycuje naděje na obnovu strany i pokusy o pokračování její činnosti v ilegalitě, přičemž samozřejmě neopomíjí ani roli exilu. Stěžejním se v poúnorovém období stává úsilí Státní bezpečnosti proniknout do domnělých ilegálních struktur sociální demokracie a připravit monstrproces s jejími aktéry. Sociální demokracie je totiž pro vládnoucí stranu v této době nepřítelem číslo jedna. Autor ve své publikaci uvádí jména desítek známých i už pozapomenutých obětí represí estébáckého tažení proti sociáldemokratismu. Kniha je vybavena obsáhlým poznámkovým aparátem a cituje množství autentických dokumentů.

www.doplnek.cz


Jiří Přibáň, Pavel Holländer et al.

Právo a dobro v ústavní demokracii. Polemické a kritické úvahy

SLON, brož., 270 s., 249 Kč

Tato kniha vznikla v návaznosti na polemiku o právu a dobru v ústavní demokracii, která proběhla mezi Jiřím Přibáněm a Pavlem Holländerem na stránkách sobotní přílohy Lidových novin Orientace na sklonku léta 2010. Jejím smyslem není ani tak oslovit akademickou obec, ale hlavně širší veřejnost a studenty právních i sociálních věd. Díky značné akademické, profesionální, politické a generační rozmanitosti jednotlivých příspěvků se v ní čtenář může seznámit s teoretickými, filosofickými, sociologickými, politologickými, ale například i jazykovědnými pohledy na pozitivní a přirozené právo, obecné dobro v ústavnědemokratické společnosti, fungování právního státu, tvorbu práva nebo soudcovskou argumentaci. Přítomny jsou názory liberální i konzervativní, radikální i umírněné, individualistické i komunitaristické.

www.slon-knihy.cz


Ulrich Beck

Riziková společnost

Na cestě k jiné moderně

SLON, 2. vydání, brož., 431 s. , 349 Kč

Kniha Ulricha Becka Riziková společnost patří k nejvýznamnějším knihám, které byly v posledních pětadvaceti letech na toto téma napsány. Ovlivnila nejen řadu dalších myslitelů, ale celý způsob uvažování o tomto problému. Pro mnohé se stal U. Beck zosobněním zcela nového přístupu sociologie k ekologii. Jeho práce reflektují existenci mezí růstu a snaží se ukázat, jak se tato skutečnost promítá do charakteru moderní společnosti, jak je zároveň tímto charakterem spolupodmiňována a stále znovu reprodukována. Beckova koncepce rizikové společnosti ve světové sociologii zdomácněla, tím spíše, že je spjata s podnětným vstupem do probíhající debaty o skutečné povaze modernity a o celkovém smyslu procesu modernizace. Jako doslov je v knize otištěn text přednášky Ulricha Becka World Risk Society Revisited z února 2002.

www.slon-knihy.cz



nahoru