Úvodní stránka  »  Články

Rotreklova románová reflexe

Pavel Švanda | 20. 4. 2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Román Zdeňka Rotrekla Světlo přichází potmě tvoří druhý svazek sebraných spisů autora, který je považován především za básníka. Rotrekl ale není úzký specialista. Známe jeho literární studie, kulturní publicistiku a drobnější prózy, jež ovšem převážně nesou pečeť lyrického výrazu. Zato Světlo přichází potmě je románem v pravém smyslu slova. Čas i místo děje jsou jasně určeny, někdy téměř s platností dokumentu, což jsou znaky vskutku prozaicky založeného textu. Uplatněné způsoby vyprávění jsou ovšem značně různorodé. Čtenář se setká s prvky odkazujícími k non-fi literatuře, neboť řeč je též o historických postavách, které jsou připomínány jako součást obecné reality přesahující svět jednoho konkrétního románu. Bez pochybností identifikujeme ty části vyprávění, jež se kryjí s osobními zážitky autora natolik, že můžeme uvažovat o tom, nezastupuje-li tento román memoáry. Dřeň textu a také jeho kvalitu však netvoří zprávy o tom, co se přihodilo, nýbrž autorovy představy o světě a jeho obecná projekce lidského údělu.

Ústřední postavou je odbojář, pro kterého v květnu 1945 jedna válka končí a druhá začíná. Protinacistický a protikomunistický odboj tu splývá v jednotu, což je jedna z podstatných myšlenek, k níž se Zdeněk Rotrekl častěji vrací. Ilegalista je voják národa bojující stále na téže tajné frontě proti útlaku dvojího typu. Kapitulací německé armády tedy pro něj válečná situace nekončí. I osobní problémy mají svou kontinuitu. Svědčí o tom dilema muže, který rozvažoval, zda má ze svého úkrytu střílet na přicházející gestapáky. Nebo se má bez odporu vytratit zadem, aby neohrozil ty, kdo ho skrývali? Důsledky zvoleného řešení přinášejí překvapivé pokračování v poúnorovém Československu. Lidské životy tvoří jednotu: není pravda, že se 9. 5. 1945 zrodil zcela nový svět. Naopak mnohé z toho, co přinesly nacismus a předválečná krize demokracie, se projevilo právě po válce.

Po únoru 1948 a po nezdařeném pokusu o útěk přes hranice je odbojář zatčen komunistickou bezpečností a mučen v tajném bunkru. Rotreklův hrdina, odsouzený v politickém procesu, prodělává kalvárii v kobkách pevnostních věznic. Po propuštění - prakticky opuštěn nejbližšími příbuznými, kteří jej mezitím připravili o zbytky majetku - obtížně hledá, kde by hlavu složil. Ale brzy se opět zapojuje do takřečených nelegálních aktivit. Prožívá i srpnovou okupaci. Spolu s ním procházejí neveselými dějinami spolubojovníci i kolaboranti, vězni i věznitelé, mučení i mučitelé, lidé žijící pouze v soukromí a také prospěcháři. Na první pohled jde o životy, které se odbývaly v rozervané krajině a snad ani neměly větší význam, než jaký může mít plachý, špatně slyšitelný protest. Perspektiva tohoto příběhu však vylučuje útěchu z nihilismu. Rotrekl rekapituluje osud bojovníka přesvědčeného, že bojoval dobrý boj - a obstál bez ohledu na složitou situaci světa a češství zejména.

Jednu z nejzajímavějších vrstev románu tvoří skupinka Brňáků, z nichž někteří zřejmě patří k policii, jiní mezi české nacionalisty, kteří po kapitulaci německé armády organizovali represálie proti německému civilnímu obyvatelstvu. Tito lidé úzce spolupracují a manévrují v zákrutech dějin vždy tak, aby se podíleli na aktuální moci. Je to blíže nepojmenovaná, polosoukromá mafie symbolizovaná několika jmény, o nichž ani nevíme, jsou-li autentická. Podivní spiklenci jsou hluboce zakořeněni v živné půdě kypřené četnými postranními zájmy. Bez­ohlednost, nikoliv touha po svobodě, ovládá dobové myšlení. Obskurní, ale vlivní hrdinové si naprosto nepřejí, aby se vytvořila přehledná situace. A přítmí, v němž se jim daří, se po roce 1945 pomalu rozšiřuje na celou českou společnost. Osobním protipólem hlavního romá­nového hrdiny je kolaborant, jenž sloužil gestapu i StB. V roce 1968 ho potkáváme jako úředníka rehabilitační komise. Tento pan Šantroch je jako stvořený k tomu, aby vešel do úsloví: je více typem než osobou, právě proto, že postrádá jakýkoliv osobitý obsah.

Prozaik Rotrekl nerýsuje ostré kontury tam, kde se sama původní realita utápěla ve špatné viditelnosti. V tom je Světlo přichází potmě věrohodnější a snad i paradoxně realističtější než vnějškově přehlednější svědectví Karla Pecky nebo Josefa Škvoreckého. Rotreklův text vystihuje původní neprůhlednost drastických, podhladinových střetů, jež se odbývaly především v lidských duších. Tajný komunistický bunkr v Pisárkách, v němž je bit a vyslýchán člověk, který dokonce nebyl ani formálně zatčen, je symbolem moci operující na temné straně reality a počítající především s masovým rozvratem lidské psychiky. „Vás pár, kteří nejste schopni pochopit ducha doby, zavřeme, ti ostatní si zvyknou." Intelektuálové věznění v pevnostech věnují pozornost tomu, aby se do­pátrali smyslu svého utrpení, aby nahlédli jádro mučivé situace, jež zdaleka nelze redukovat na protiklad dobří my-zlí oni. Nad Rotreklovým románem si můžeme uvědomit, do jaké míry některá komerční zpracování „muklovské" tématiky zatemnila duchovní rozměr dramatu, které se v naší zemi odehrálo kolem poloviny 20. století. Šlo o mnohem více než o to, zda se česká intelektuální elita zřekne nebo nezřekne své hrdosti: šlo o způsob pohledu na člověka a jeho osud. Je lidská bytost skutečně redukovatelná na „opicu, která fachčila a fachčila", až z ní slezly chlupy, jak se vysmívá jeden z vězněných? Nebo je pro lidský úděl nepostradatelný duchovní rozměr? Proto Rotrekl zmiňuje též úvahy těch, kdo ve věznicích zakládali české křesťanskodemokratické hnutí.

Příběh má napětí, pozoruhodně silně pak působí některé situace - například obraz brněnských ulic po dobytí města Rudou armádou, která si počíná způsobem asijských vítězů. Konečně básníkova řeč pojímá bolestnou zkušenost jara 1945, o níž se dlouho mluvilo jen v soukromí, totiž početné znásilňování žen (českých i německých) sovětskými vojáky. Obraz obětí posedávajících ve frontě na chodníku před porodnicí na Obilním trhu, kde hledají ošetření, se vryje čtenáři do paměti. Patří mezi ty vrstvy textu, v nichž se prolínají dokument a básnická imaginace. Totéž nutno říci o scéně, kdy dvě estébačky hmoždí mladému vězni varlata a přitom mu vykládají o lásce. K podobným motivům patří i osud brněnského židovského krejčího Schlesingera, jenž válku nepřežije. Přetrvá však jeho dílo, vlněný zimník, který se ukáže být trvanlivější než tyranie.

Rotreklovo Brno je naplněno specifickými obsahy. Avšak o celku autor říká, že je to město, jež nikdy nenašlo svou vlastní duchovní tvář. K prozaické osnově díla patří četné detaily, za nimiž se můžeme vypravit na procházku. Lze navštívit uličku, kde byla po únoru 1948 jedna z tajných mučíren. Není příliš těžké identifikovat další místa děje. Ze způsobu, jakým Rotrekl pracoval například s motivem pelikána (zobrazeným v kostele sv. Máří Magdaleny na Masarykově ulici), můžeme vyčíst jeden z pramenů literární tradice, jež utvářela Světlo přichází potmě. Vlivným předchůdcem Rotreklova způsobu vidění je - myslím - autor románu Kámen a bolest. Nejen s detailem, ale i s napětím pracuje Rotrekl podobně jako Karel Schulz. To podstatné se děje vždy v lidském nitru. Vnější realita se prolíná s duchovní skutečností, jež však - a to je, myslím, na Rotreklově románu velice důležité - není totožná s lidskými představami.

Různorodost užitých prostředků, výrazně volná kompozice, ostré časové střihy a jistá zastíněnost některých postav sbližují román Světlo přichází potmě s tím, čemu se říká postmoderní próza. Kdyby autor skládal zkoušku z postmoderny, obstál by výborně. Intuitivně se orientuje v množství fint, lstí a mrštných gymnastických figur, jimiž disponuje současná epika. Přesto o této knize neřekneme, že patří k postmoderně. Autor sice využil volnosti dobových prozaických konvencí, ale nepřijal manýristickou morousovitost a chlad charakteristické pro většinu postmoderní epiky. Rotreklovo vnímání reality a lidského osudu je tradicionalisticky účastné. Ctí tedy realitu a nepodrobuje ji lidskému subjektu jako poslednímu rozhodčímu. Rotrekl vlastně nesoudí, což je v české literární krajině, skrznaskrz promočené čpavým kádrováctvím, podivuhodná výjimka. Právě proto Světlo přichází potmě není politickým románem ani memoáry bojovníka, ale spirituálním příběhem ve vysokém stylu.

Duchovní podstata nespočívá v tom, že jsou v románu zmiňovány osudy uvězněných křesťanů, i když scéna tajné mše, vysluhované ve vězeňské kobce, patří k nejpůsobivějším. Světlo přichází potmě má výrazný vertikální rozsah. V přirozené rovině se odbývá většina zaznamenaných osudů. Je tu ale také vzato v úvahu ne-přirozené dění, kdy se do lidské existence promítá zlo. Nikoliv pouhá negace, ale metafyzická zloba některé oběti mučí a mučitele si současně se sadistickou rozkoší přivlastňuje. V rovině nad-přirozeného dění se pak lidské skutky proměňují a promítají se do jiných významů a čas je přesahován z přítomnosti do minulosti i budoucnosti. A na této vyšší úrovni také přichází útěcha, bez níž by lidská existence na ostří metafyzické břitvy vůbec nebyla únosná. Proto je Světlo přichází potmě výjimečným úkazem, vždyť současná česká epika se téměř výhradně omezuje na evidenci dění ve „středním proudu" existence. Ale bez naděje v záchranu a bez povědomí o různých kruzích pekel zůstává obraz lidského osudu omezený až k nefunkčnosti.

Nejlepší je Rotreklův román tam, kde introspekce přetavila konkrétní zážitky do tvaru velkého vertikálního rozsahu. V rovině údajně objektivního vyprávění číhá nebezpečí povšechnosti. Rotrekl však věří, že vzdor snížené viditelnosti obklopující jeho postavy nám naše smysly a náš rozum nelžou. Vyznává, že podstatou našeho údělu zůstává dobro, a to i tehdy, jsme-li vydáni zlu a octneme se na hranici sil. Rotreklův člověk je součástí křesťanských dějin spásy. Jeho pojetí svobody a svobodného národa ovšem nejvíce ze všeho připomíná platónskou ideu.

Neboť Rotrekl je křesťanem, ale zároveň také platonikem, dokonce jedním z nejradikálnějších v české literatuře. Poznání životní pravdy je pro něj rozvzpomínáním. Vypráví o tom, že skutečnost vyššího řádu bezprostředně zasahuje do lidských osudů a že člověk je předurčen, aby došel tam, kde je jeho skutečný původ a cíl, tedy za hranice materiálního světa. Nicméně vše, co se na tomto světě děje, má svým způsobem absolutní platnost. Lidské hrdinství i slabosti se nepropadají do prázdna, ale promítají se do věčnosti reprezentované absolutními idejemi. Proto také závěrečné zadostiučinění hrdina románu nepřijímá od demokratické politické moci, nýbrž v komunitě rytířského řádu dávné tradice. Při přijímacím obřadu na půdě komendy dochází k prožitku daleko přesahujícímu rovinu politických konfliktů: „Opustilo ho opět vědomí času, nejdříve mu to dodávalo sílu, avšak později to začal omlouvat jako svoji slabost; vrstvení dějů a času a paměti ho posunovalo někam jinam a on znovu začal pociťovat sám sebe." Těmito slovy autor také vyjádřil strukturu, podstatu a vyústění svého románu.

Revue Proglas 3/2002
Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře  |  

Diskuse


nahoru