Úvodní stránka  »  Články

Alexis de Tocqueville: Starý režim a revoluce

Anketa k vydání knihy

Tomáš Borovský, Jiří Hanuš, Roman Joch, Jiří Ogrocký, Milan Řepa, Daniela Tinková, Josef Válka | 20. 8. 2003
Poslat do Kindlu

Jiří Hanuš

Devatenácté století se vyznačuje velikým zájmem o historii, od romantických pohledů na minulost až po pozitivistické a psychologizující pokusy vysvětlit minulé děje analýzou prostředí, rasy a okamžité situace. Právě toto století nastolilo základní otázky historiografie a vyvýšilo tento obor na vědeckou disciplínu, usilující o maximální objektivitu při poznávání minulosti. Nikoli každému historikovi tohoto období bychom však mohli přiznat titul mistra, který svým dílem dokázal změnit panující paradigma. Dnešní historikové v tom nejsou zajedno, ale téměř v každé historiografické příručce se objevují čtyři jména, bez nichž je vývoj evropského dějepisectví nepředstavitelný. Jedná se o Julese Micheleta, "duchovního bratra Františka Palackého", autora obrovské syntézy Dějin Francie a současně autora velkolepého líčení Francouzské revoluce; o Leopolda Rankeho, nestora německé historiografie a zakladatele moderních kritérií univerzitní výuky, o Jacoba Burckhardta, švýcarského znalce renesanční kultury, filosofie a umění, autora úvah o vztazích mezi státem, náboženstvím a kulturou, která jsou inspirativní dodnes. Čtvrtým historikem, jehož genialitu a tvůrčí přínos však ocenilo až století dvacáté, je pronikavý analytik evropské a americké společnosti, jehož za svého "otce zakladatele" může považovat nejen současná historiografie, ale též politologie nebo sociologie a dokonce i religionistika, Francouz Alexis de Tocqueville. Jeho dvě zásadní knihy, Demokracie v Americe a Starý režim a revoluce, nemohou být dnes opominuty při citacích žádným badatelem, který se vážně zamýšlí nad problémy kontinuity dějin, nad příčinami revolučních změn, nad stabilitou demokratických institucí či nad úlohou náboženství v moderní době, abychom jmenovali alespoň některé z nejvýznamnějších. Inspiraci Tocquevillem dnes přiznávají téměř všichni historikové, kteří se potýkali s fenoménem revoluce a kteří se současně museli vyrovnávat s marxistickou interpretací dějin - za všechny je možné jmenovat nedávno zesnulého Françoise Fureta, který znovu promyslel Francouzskou revoluci pod přímým Tocquevillovým vlivem.

Také proto je české vydání Starého režimu a revoluce významným edičním počinem (zásluhu má v tomto případě pražské nakladatelství Academia), počinem, který ukazuje cestu do budoucna - vydávání "klasiky" je přece jen o něco významnější (a nepochybně též náročnější) než publikací sekundárních, často rozřeďujících zásadní poznatky a vývody. Dovolili jsme si připomenout toto vydání tím, že jsme požádali několik autorů, o nichž víme, že se Tocquevillem nechávají rádi inspirovat a že byli již dříve s jeho koncepcemi a závěry konfrontováni. Těší nás, že nyní můžeme prezentovat šest krátkých reakcí, které se nám sešly v redakci.

Aktuální kniha s krásnou definicí svobody

Josef Válka

Pokud někdo v Tocquevillově knize očekává konzervativní obranu hodnot Starého režimu a' la Burke, budoárové příběhy francouzských králů a jejich milenek, povídání o Marii Antoinettě nebo popis perverzit markýze Sada, bude zklamán. Tocqueville je historik- -sociolog, sociální psycholog a fenomenální "politolog" avant la lettre. Dlouhé měsíce strávil v archivech četbou úředních dokumentů a korespondencí, dekretů, soudních akt a brožur a sázel spíše na přesné rozbory a pojmy než na barvité vypravování příběhů. Předmětem jeho analýz je fungování moci, techniky vládnutí, daňového systému, správních struktur, soudní praxe, každodenního života společenských tříd. Prostě "nová historie". Sjednocující osou textu je sledování vztahu mezi královským absolutismem a občanskou společností a hledání odpovědi na otázku, proč k velké politické revoluci muselo dojít právě ve Francii.

Starý režim vychází z těchto analýz překvapivě dobře. Jeho příkazy a zákony byly přísné až kruté, ale jejich uplatňování je zmírňovalo. Ludvík XVI. byl jeden z nejlepších králů. Revoluce není reakcí na krizi, teror a bídu. Společnost bohatla, jen šlechta ztrácela moc a majetek a tím i prestiž. Místo podnikání, jež prodlužovalo užitečnost a moc šlechty ve střední a východní Evropě, žila francouzská šlechta z renty, lpěla na zastaralých lenních právech, které kdekoho znechucovaly, a uzavírala se do kasty vymezené původem. Veřejný život postupně ovládla státní byrokracie, která systematicky tkala osnovu celkem dobře fungujícího absolutismu. Korektivem vlády nebyly ve Francii stavy, ale soudy, zvané případně "parlamenty".

Velkou tezí Tocqevillovou je zjištění, že mnoho z toho, co bylo připisováno revoluci, bylo již uskutečněno za Starého režimu. Například centralizace moci, dominace Paříže nad provinciemi, a zejména: společnost byla již ovládána "duchem svobody". Revoluce tedy nebyla tak velkým převratem mocenských a správních struktur, jak se soudí, a nebyla také "počátkem" moderní civilizace; spíše byla završením jejích prenatálních procesů. Kolem této teze se v době dvousetletého výročí francouzské revoluce vedla snad největší diskuse. Mnozí tuto tezi považovali za útok na revoluci jako demiurga, lokomotivu a porodní bábu dějin. (Viz François Furet, Promýšlet francouzskou revoluci, překlad Petr Horák, Brno, Atlantis, l994.)

O přítomnost "ducha svobody" za Starého režimu se zasloužili především "spisovatelé", kteří se v druhé polovině l8. století stávali také "politiky". Praktik a pragmatik Tocqueville je nemá příliš v lásce, i když nejde tak daleko jako Burke, jenž spisovatele pokládal za "nabubřelé, nedůtklivé a krátkozraké šašky filozofie", znevažující bohatství a hodnosti. "Politický život byl násilně tlačen do literatury a literáti brali do svých rukou směr veřejného mínění a na okamžik zaujali místo, které ve svobodných zemích obvykle patří vůdcům stran" (175). Vadí mu abstraktnost jejich idejí a vnášení literárních pojmů a manýr do politiky. Jejich vlivem představivost davu opustila stávající společnost a ulpěla v imaginárnu . "Sám jazyk politiky přejal tehdy něco z jazyka , jímž mluví literáti: naplnil se obecnými výrazy, abstraktními termíny, ozdobnými slovy, literárními obraty" (179). Jen oxymoronů nebylo tehdy v politickém jazyce tolik jako dnes, mohli bychom dodat. Poznal prostě sílu jazyka v každé revoluci. Je přirozené, že hrabě Tocqueville uvažuje o "lidu" v kategoriích Starého režimu a soudí, že "jedině lid, především lid venkovský, nebyl téměř nikdy schopen odporovat útlaku jinak než násilím" (113). To je omyl. Škoda, že neznal permanentní a nekonečné spory českých sedláků s vrchnostmi vedené právními cestami před soudy k tomu určenými během celého l7. a 18. století.

Řekl jsem, že Tocquevillův "Starý režim" není vypravováním, nýbrž analýzou. A přesto je to kniha nesmírně živá a poutavá. Neupadl do zlozvyku historiků přepisovat do nekonečna údaje a fakta, vydolovaná z archivů, a zabít tak každé téma. Dovede z nekonečného množství dokumentů vždy vyvodit brilantní závěr, zobecnění, postřeh, který má aktuální význam. A dnes, po sto padesáti letech, čteme tyto postřehy, jako by byly založeny na naší vlastní zkušenosti a bezprostředně se nás týkaly. Například: "Zkušenost učí, že nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat...Pouze velká genialita by mohla zachránit vládce, který začal ulevovat svým poddaným po dlouhém útlaku" (205). Kdo prožil konec komunismu, bude jistě také souhlasit s Tocquevillovými tezemi , že "nikdy nesmíme ztrácet ze zřetele, co předcházelo, chceme-li porozumět historii naší revoluce" (169) a že "historie je obrazová galerie, kde existuje málo originálů a mnoho kopií" (109).

Tocqueville také věděl, že "Lid, který se nedá přimět k pouhému zdání svobody tak snadno, jak by se zdálo, se všude přestává zajímat o veřejné záležitosti a žije ve vlastních zdech jako cizinec. A podal také jednu z nejkrásnějších definicí svobody, jaká kdy byla napsána: "Někteří lidé jdou umíněně za svobodou přes všechna nebezpečí a útrapy. Nemilují ji pro materiální dobro, které jim dává; pokládají ji samotnou za tak cenné a nezbytné dobro, že by je nic jiného nemohlo utěšit , kdyby ji ztratili, a jen to, že ji mají, jim přináší útěchu ve všech strastech (198).

Josef Válka je profesorem historie na Historickém ústavu FF MU v Brně, autorem mnoha knih a publikací o českých a moravských dějinách i o dějinách historiografie 19. století.

Tocqueville a mýtus počátku

Daniela Tinková

Historiografie Francouzské revoluce devatenáctého a velké části dvacátého století se dělila na řadu proudů podle politické orientace i metodologického zázemí. Jedno je ale většinou spojovalo: přesvědčení o překročení jakési magické čáry, kterou představoval rok 1789. Mýtický počátek, ať už cesty ke světlým zítřkům v podobě občanské společnosti a demokratického zřízení, nebo začátek oné příslovečné cesty do pekel, která je "dlážděna dobrými úmysly".

Rokem 1789 se každopádně otvírá něco nového - přinejmenším sama revoluce. Ale pro Tocquevilla je v roce 1789 revoluce v podstatě skončena: to, co přišlo posléze - zejména pak po roce 1793 - znamenalo jen její zkázu.

Tocqueville byl jedním z nejvýznamnějších představitelů liberálně-monarchistického myšlení ve Francii kolem poloviny 19. století. Dalo by se říci "nejtypičtějším" - ovšem také nejoriginálnějším. Tocqueville jako historik uniká jakékoli zjednodušující klasifikaci, jednoznačnému "zařazení" - už tato skutečnost dává jeho osobnosti rysy "modernity". Vysoký aristokrat rodem (po matce potomek nešťastného Malesherbese, obhájce Ludvíka XVI., který na popravišti skutečně skončil; po otci, který unikl za Revoluce gilotině jen díky thermidorskému převratu, ze starého rodu, jehož kořeny sahají do 13. století ke sv. Ludvíkovi), byl fascinován pokrokem ve Spojených státech i v Evropě; "demokracií" se však nikdy okouzlit nenechal; nicméně jeho lítost nad odstraněním vysoké aristokracie není sentimentální nostalgií a' la Vigny.

Na jedné straně učenec, na straně druhé i relativně úspěšný politik za II. francouzské republiky: poslanec Zákonodárného shromáždění v roce 1849, poté ministr zahraničí za Ludvíka Napoleona, který však odešel z politické scény po vyhlášení Třetího císařství.

Svou badatelskou metodou se v mnohém vymykal svým vrstevníkům. Jakkoli strávil několik let studiem v archivu (zejména administrativních dokumentů), nikdy se z něj nestal klasický "érudit": Furet o něm napsal, že Tocqueville není historik jako Michelet, posedlý "...temným a zároveň jemným fanatismem návštěvníka hřbitovů". Tocqueville naopak hledal smysl své doby, smysl soudobé Francie. Zajímal jej problém více než hrubá fakta; ve svém díle nekomponoval klasickou dějepisnou naraci, souvislý příběh, nelíčil jednotlivé události, vytvářel spíše sociologickou analýzu, v níž překračoval hranice soudobé dějepisné vědy směrem k politické vědě, komparatistice - a sociologii: jeho metoda, jíž analyzuje politické jevy, je spíše metodou sociologickou: například jeho rozbor absolutismu je rozborem sociologického fenoménu, na němž studuje zejména rozvoj centralizace a její vliv.

Dějiny vlastní Revoluce Tocqueville nikdy nenapsal; zachovaly se jen poznámky. Nedokončená práce, která vyšla v roce 1856 pod názvem Starý režim a Revoluce, rozvíjela Tocquevillův o dvacet let starší náčrt Sociální a politický stav Francie před rokem 1789 a po něm. Na rozdíl od ostatních liberálních historiků, kteří oslavují rok 1789, je Tocqueville přesvědčen, že administrativní revoluce byla dovršena již za Starého režimu, který přinesl úpadek aristokratického principu. Prodejem veřejných funkcí těm nejmajetnějším přišla aristokracie o sám svůj princip či dokonce o svou první funkci - veřejné služby. Stala se z ní pouhá "kasta", nikoli aristokracie ve stylu anglické šlechty jako vládnoucí třídy. Centralizovaný stát tak stále ničil realitu toho, čeho stále budoval iluzi: vyzdvihoval aristokracii, ale současně ji ničil a dehonestoval, aniž by vytvořil prostor pro demokracii. Rok 1789 tak pro Tocquevilla představuje spíše "revoluci ducha", proměnu mravů a kolektivní mentality, jak poznamenal François Furet. Ale i tuto "kulturní revoluci" umožnila právě ve Francii centralizace z doby Starého režimu.

Oproti Micheletovi a dalším historikům nevysvětluje Tocqueville revoluci bídou, ale naopak obdobím dlouhodobé prosperity země. Těžištěm jeho práce jsou pravděpodobně kapitoly 8 a 9 druhé knihy, v nichž analyzuje povahu nového společenského stavu, který se zrodil spolu s "administrativní" monarchií konce 80. let 18. století nebo přímo z ní. V tomto se Tocqueville rozchází s Burkem: Starý režim neměl Revoluci co dát, mezi nimi neexistuje řešení kontinuity.

Co se dnešnímu historikovi i čtenáři na Tocquevillovi jeví jako "moderní" a sbližuje jej spíše se sociálními historiky (neřku-li přímo strukturalisty) 20. století než s jeho velkými současníky Micheletem či Quinetem, je právě jeho sociologizující, analytický pohled, jeho soustředění na dlouhodobé fenomény místo "nahodilostí" - jednotlivých událostí. Jeho výchozí koncepce je febvrovská "historie-problém", nikoli historie-vyprávění, místo popisu a juxtapozice vyčerpávajících informací. Právě z pohledu této analýzy dlouhodobé kontinuity se samotná Revoluce jeví jako momentální vybočení, chaotický a patologický stav bez struktury, již by bylo možno analyzovat: zakladatelský mýtus Revoluce je tím redukován na minimum oproti důležitosti centralizační správy Ancien régime a nového systému ustaveného Konzulátem: revoluce - jeho vlastními slovy - je v podstatě dobou "přechodnou a málo zajímavou".

Daniela Tinková je historička, pracuje na Fakultě humanitních studií UK v Praze, věnuje se dějinám osvícenství a sekularizace.

Práce překvapivě moderní

Tomáš Borovský

Tocqueville je zástupcem explikativního dějepisectví, které nezůstává na povrchu evidence zjevných faktů, ale snaží se proniknout za ně a postihnout obecnější zákonitosti dějinného vývoje. Jeho přístup k francouzské revoluci se výrazně vymyká z převládajícího úzu většiny historiků 19. a nakonec i velké části 20. století (vždyť jej jako historika "rehabilitoval" vlastně až François Furet v 70. letech minulého století), pro něž revoluce byla tím, co o sobě sama říkala. Obraz vytvořený samotnými revolucionáři a jejich protivníky pak plynule přecházel z liberálního do konzervativního dějepisectví a zpět, měníc pouze znaménko morálního hodnocení, práce historiků se vyčerpávala detailním popisem událostí. Tocqueville zavrhl toto klasické narativní podání revoluce, čtenářsky atraktivní a velmi účinné, pokud jde o přesvědčovací funkci dějepisectví, a zkoumal předpoklady revolučních změn. Ty se mu poté přestaly jevit jako prudký vývojový zvrat v dějinách Francie - vždyť základy toho, co bylo označováno za dílo revoluce (např. centralizace státní moci apod.), byly položeny již Starým režimem. Bohužel nedokončená práce (po Starém režimu měla následovat kniha o vlastní revoluci a ta by nepochybně do interpretací Tocquevillova díla vnesla nové prvky) tak položila základní kámen významnému proudu dějepisectví, který spatřuje kořeny revolučních jevů hluboce vrostlé do předchozích dob a odmítá abruptní pojetí dějin se zlomy revolucí. A práce zakladatelů by měly být opakovaně čteny.

V Tocquevillově Starém režimu můžeme dobře sledovat jednu z prvních formulací postulátů, jež se o století později stanou pevnou součástí historické práce. Především jde o výzkum jevů v dlouhém časovém období, o komparaci zdánlivě jedinečného vývoje se situací v sousedních zemích i o srovnání jednotlivých regionů ve Francii, o snahu pojmout pojednávané téma co nejúplněji a proniknout za nabízející se fakta prostřednictvím různých úhlů pohledu. S posledním se úzce pojí rovněž zamítnutí jednoduchého monokauzálního obrazu dějin, tak charakteristického pro narativní dějepisectví, a jeho nahrazení hierarchizovanou soustavou příčin. Tocqueville neuvažuje v opozicích (staré - nové, konzervativní - revoluční, pán - poddaný atd.) a nesoustřeďuje se bezvýhradně na jednu linii výkladu, což mu umožnilo vytvořit velmi plastický obraz revolučních předpokladů ve Starém režimu. Tocquevillovy rozbory francouzské společnosti překračují obvyklé schematické právní pojetí se striktně vymezenými hranicemi společenských vrstev (nebo tříd, použijeme-li Tocquevillova slovníku) a směřují k pružnějšímu a diferencovanějšímu pojímání sociálních skupin. Pozoruhodný je i jeho důraz na "veřejné mínění" a na formy, jakými sedláci vnímali moc, které byli podřízeni - ať už státní nebo soukromou, i když jeho zájem o mentální svět předrevolučních Francouzů zůstává takřka bezvýhradně v rovině vnímání mocenských vztahů. Stručně shrnuto: ve Starém režimu jsou zřetelné zárodky otázek, které si o téměř století později kladlo francouzské dějepisectví spojené s Annales. Nezačala "francouzská historická revoluce" mnohem hlouběji v minulosti? Jako by se tu oklikou vracelo samo Tocquevillovo schéma revoluce.

Ani Tocqueville ale nemohl zcela vykročit z území, na němž se vytvářela moderní historická věda. Sebejasnozřivější otázky ztrácejí část své ceny, jsou-li zařazovány do ustáleného systému vědění s tradičními modely řešení. I Tocquevillův obraz dějin počítá s trvalým pokrokem (byť tento pojem se na stránkách Starého režimu, nemýlím-li se, vůbec neobjeví), jednotným směřováním západoevropských zemí k společnému cíli, kterým je demokracie, jejíž pojetí ve Starém režimu se ovšem liší od Demokracie v Americe. Mění se pouze rychlost tohoto směřování, zvraty, retardace či slepé uličky zde nemají své místo. Tocqueville přesnou argumentací odmítá geografický determinismus, nemůže ale ponechat dějiny chaosu a náhodám, a proto usilovně hledá všude zákonitosti, třebaže se při jejich hledání musí zpronevěřit proklamované kritičnosti a nezávislosti. Nepostupujeme ale i dnes mnohdy stejně? Starý režim a revoluce představuje až překvapivě moderní práci.

Tomáš Borovský je asistentem Historického ústavu FF MU, vyučuje dějiny středověku a moderní historiografii.

Alexis de Tocqueville - génius demokratického věku

Roman Joch

Alexis de Tocqueville je hodně uctíván, často citován, ale málo čten. A ještě méně chápán. Kdyby jej lidé více četli a chápali, nesouhlasili by s mnohým z toho, co napsal. Neboť Tocqueville podrobil kritice téměř vše, co moderní společnost považuje za samozřejmé. Byl prorokem; byl géniem. Nedoceněným géniem demokratického věku.

Říká se o něm, že byl nejlepším přítelem demokracie, jakého kdy měla - ale zároveň (či možná právě proto) jejím nejotevřenějším a nejsoudnějším kritikem. To druhé hodnocení je správné, o tom prvním pochybuji: nebyl ani tak přítelem demokracie, jako spíše považoval za jisté, že demokratický věk nastane, ať už se nám to líbí či nikoli.

Politicky byl klasickým liberálem, jehož hlavním zájmem byla svoboda, ale s dnešním liberalismem by neměl nic společného; všechno to, co považoval za správné, dnešní liberálové nenávidí. Jeho přesvědčení z něj dnes dělá konzervativce; proto je někdy označován za liberálně-konzervativního myslitele. To však je nepřesné. Zakrývá totiž podstatu jeho sporu s moderním liberalismem, jenž se týká vnitřního rozporu v historii liberalismu. Tocqueville byl jednoznačně klasickým liberálem, neboť jeho hlavní starostí v politice bylo, jak dosáhnout a uchovat politickou a osobní svobodu - svobodu od tyranie, od státní moci, od despotismu. Oprávněně řekl: "Věřím, že svobodu bych měl milovat v každé době; ale v době, v níž žijeme, jsem ochoten ji zbožňovat... Svoboda je mou nejpřednější vášní..."

Jenomže jednou věcí je milovat svobodu a přát si ji; věcí jinou je být si vědom toho, jaké jsou společenské podmínky svobody; jaké okolnosti jsou jí nápomocné a jaké jsou pro ni naopak zhoubné. A samozřejmě, jak ty první navodit a udržet, jakož i jak se těm druhým vyhnout. Na tyto otázky dával Tocqueville odpovědi naprosto opačné, než následný vývoj liberalismu; dával na ně odpovědi konzervativní. Jinými slovy, podle jeho mínění jen ty odpovědi, které dnes označujeme za konzervativní, mohou vést k dosažení a zajištění svobodné společnosti; zatímco ty, které doporučuje moderní liberalismus, společnost od svobody vzdalují.

Prvním případem je vztah svobody a rovnosti. Svoboda je slučitelná jen s jedním typem rovnosti: s rovností před zákonem. Pokusy o dosahování jakékoli další rovnosti nutně vedou k umenšení či ztrátě svobody. Alexis de Tocqueville si správně všiml, že pokud v člověku převáží vášeň pro rovnost nad vášní pro svobodu, svoboda v dané společnosti skončí. Navíc, čím větší je rovnost, tím méně lidé tolerují jakékoli zbylé nerovnosti - i ty sebemenší. Čím je tedy více rovnosti, tím tvrdší jsou útoky proti svobodě. Tocqueville byl samozřejmě přesvědčen, že svoboda s nerovností by měla být mnohonásobně preferována před jakýmkoli otroctvím v rovnosti. Jenže moderní svět se vydal přesně opačným směrem.

Podívejme se na dva příklady: kdysi kdesi byla země, která se jmenovala Rhodesie. Lidé v ní byli svobodní, nikoli však rovní: podíl na moci měla jen (bílá) menšina. Tato nerovnost byla světu trnem v oku, a tak Rhodesie byla přinucena vydat se na cestu k rovnosti a stala se z ní země jménem Zimbabwe. Představou v pozadí tohoto přechodu bylo, že v Zimbabwe bude svoboda i rovnost. Ale jak víme, tak to nedopadlo. Stalo se, že rovnosti bylo sice nejdříve dosaženo, ale nakonec se ze země vytratila svoboda. Nyní je v Zimbabwe naprostá nesvoboda. Vášeň pro rovnost tak v praxi vedla k udušení svobody. A nyní se zeptejme: stálo to za to? Nebylo lepší ponechat raději svobodu za cenu nerovnosti? Odpověď, již by dal de Tocqueville, je zřejmá.

Nebo jiný příklad: vášeň pro rovnost vede k tomu, že přestávají být tolerovány jakékoli nerovnosti či projevy nerovností: nerovností mezi pohlavími, i nerovností mezi lidmi s rozdílnými tzv. sexuálními orientacemi. A za účelem vymícení těchto nerovností se sahá na mnohé naše tradiční svobody: konkrétně svobodu spolčování, svobodu smlouvy (tj. svobodu nespolčovat se s někým, neuzavřít s ním smlouvu z důvodu jeho sexuální orientace), a čím dále tím více i svobodu slova a projevu. Projev, jenž byl ještě před pár lety považován za svobodné vyjádření morálního mínění a mravního rozhořčení nad nemorálností, začíná být dnes považován za projev nenávisti a jako takový jej mnozí požadují zakázat a trestat. Eliminace nerovností za cenu restrikce svobody.

Druhým případem rozchodu de Tocquevilla s moderním liberalismem je samozřejmě welfare state, tedy stát pečovatelský, zaopatřující. Tocqueville jej odmítal, moderní liberalismus jej akceptoval, ba přivítal. Známé jsou pasáže z Tocquevilla, kde popisuje tento nový, měkký despotismus, neosobní ohromný stát, jenž se tyčí nad lidmi jako nad stádem dobytčat. Problém, který Tocqueville viděl v pečovatelském státě, nebyl primárně fiskální, nýbrž morální: nebyla to jen vysoká míra zdanění, jež sama o sobě je umenšením svobody lidí, nýbrž hlavně fakt, že zaopatřovací stát lidi korumpuje v tom smyslu, že u nich podkopává ctnosti a dovednosti nezbytné pro život ve svobodě. Bere lidem dospělost a činí z nich děti, drogově závislé na chůvě, kterou je stát.

Ctnosti! Tady je jádro problému: Tocqueville považoval ctnosti za nezbytné pro udržení svobody v demokratické společnosti, moderní liberalismus považuje ctnosti za irelevantní, nebo dokonce podezřelé. A věci zhoršuje ještě víc i to, že v rámci celé společnosti jsou ctnosti nemyslitelné bez náboženství. Tocqueville proto považoval náboženství, konkrétně křesťanství, za jednu ze dvou naprosto zásadních podmínek toho, aby se demokracie nezvrhla v tyranii (tou druhou je decentralizace). Pokud je v zemi tyranie či diktatura, lidé nemusí být ctnostní - mohou být jacíkoli, a vládce je už k poslušnosti donutí - silou. Pokud však máme demokracii - v níž lidé jsou zároveň vládci i ovládaní -, aby se nestali kolektivním tyranem, je nezbytné, aby byli ctnostní. V demokracii zachrání svobodu lidí před lidmi samými jen jejich ctnosti, nic jiného. Toto bylo, mimochodem, mínění i otců-zakladatelů americké republiky. Její ústavu a svobodné instituce považovali za vhodné jen pro lidi nábožensky založené, nikoli pro jiné. Takže v jejich pohledu - a v Tocquevillově pohledu - náboženství je nutnou podmínkou svobody. V pohledu moderního liberalismu je však jejím nepřítelem a proto moderní liberalismu vede proti náboženství vyhlazovací válku, která pokračuje ještě dnes, a to s narůstající intenzitou. Dva tak rozdílné názory na vztah náboženství a svobody, jaké panují mezi Tocquevillem a moderním liberalismem, jen tak snadno nenajdeme.

Vskutku, moderní společenský řád, jaký existuje např. v Evropě, považuji za postavený na křehkých základech; a má-li nám být Tocqueville prorokem, budoucnost tohoto řádu není nijak skvělá.

Roman Joch je pracovníkem Občanského institutu v Praze, zabývá se především zahraniční i domácí politikou USA.

Tocqueville a Burke

Jiří Ogrocký

Zpřístupnění Tocquevillova díla Starý režim a revoluce českému čtenáři je příležitostí, abychom se znovu zamysleli nad některými problémy, které se opakovaně vracejí a přetrvávají v historiografii a sociálních vědách po celé moderní období až dodnes. V této práci se Tocqueville intuitivně a v podtextu dotkl některých bodů obecné diskuse, která se vede, pokud jde o společnost a její dějiny. Nejde mi zde tedy o speciální problematiku Francouzské revoluce a potažmo dějin Francie, ale o metodologickou a obecně teoretickou inspiraci. Dovolím si uvést tři otázky, které tato kniha - i když většinou implicitně - klade a jež mají pro nynější sociální zkoumání největší relevanci, pomocí srovnání s jinou slavnou prací, totiž s Burkovými Úvahami o revoluci ve Francii. V těchto dvou dílech máme výhodné modelové východisko, protože, jak se zdá, je v tomto případě jejich předmět téměř totožný, a přitom jsou jak časový odstup, tak hodnotící stanovisko v ohledu, který mne zde zajímá, naprosto nepodstatné.

1. Zatímco Burke považuje - často ve shodě s mysliteli, s nimiž se jinak v hodnocení Francouzské revoluce rozchází - rok 1789 za zlomový historický okamžik, Tocqueville s ním polemizuje a vidí vývoj, jenž tomuto datu předcházel, i ten, který následoval, v podstatě jako kontinuitu. Staré instituce, které podle Burka revoluce smetla, byly podle Tocquevilla již dávno v troskách. Paradoxně však každý z nich ze svých pozorování vyvozuje zdánlivě právě opačný závěr. Tocqueville je přesvědčen o trvalosti výdobytků revoluce, i když vlastně nic zásadně nového nepřinesla, kdežto Burke se více kloní k názoru, že jakkoli je revoluce radikální, dříve či později se vše spíše vrátí do starých kolejí. Víme, že tak či onak se potvrdilo obojí. V čem jsou tedy tato revoluce a všechny jiné "významné" historické události zlomové?

2. Tam, kde Tocqueville vidí spontánní a často nereflektovaný vývoj, přikládá Burke daleko větší význam racionálnímu a vědomému projektu. A v tom je opět jakýsi paradox, neboť přesvědčený přímluvce organického a pozvolného vývoje Burke duchovní silou francouzských literátů a filosofů té doby vlastně pohrdal a jejich myšlenky považoval za jakýsi přechodný šum, kdežto racionální Tocqueville celkem přesvědčivě dokládá, jak se francouzští literáti 18. století dostali do vedoucí politické role a jak vnutili své abstraktní ideje celé společnosti. O čem tedy mluvíme, když hovoříme o duchu doby a duchovním odkazu francouzské revoluce či jiné historické události?

3. Tocqueville i Burke shodně připomínají, že ačkoli výchozí bod určitého úseku anglických a francouzských dějin byl stejný, to, kam tyto dvě země dospěly v polovině 18. století, bylo něco zcela jiného. Shodují se však jak na základní charakteristice tohoto vývoje - což byl vzestup třetího stavu a s tím související změny -, tak na velké rozdílnosti základního charakteru svých společností. Co tedy máme považovat za rozhodující sílu v historickém utváření společnosti, a zejména společnosti moderní?

Při bližším pohledu se ukazuje, že jakkoli je Burkovo a Tocquevillovo hodnocení francouzské revoluce rozdílné, ve většině závěrů a obecných hodnocení si vlastně přitakávají nebo se alespoň doplňují. Oběma jim jde o rozvoj svobodné společnosti a oba shodně stanovují principy, jež k ní mohou vést, či spíše odhalují tendence, které se jejímu rozvoji stavějí do cesty. Leitmotivem obou autorů je nechuť k centralismu, abstraktním principům a přesvědčení o tom, že jak praktická vláda a moc, tak obecné zásady, jimiž se řídí, musí vycházet z každodenní všední skutečnosti. Rozdíly mezi nimi se jeví spíše jako důsledek moralizátorského tónu u Burka a snahy systematizovat své úvahy u Tocquevilla, a jsou tak vlastně jen odrazem obecnějšího posunu, k němuž v oblasti reflexe společenských jevů v té době došlo.

V souvislosti s četbou takových autorů se vtírá ještě jedna otázka, totiž otázka po vědeckém statusu a kompetenci sociálních věd zabývajících se člověkem a jeho institucemi. Vezmeme-li v úvahu jejich obrovský lidský potenciál a zásobu poznatků, je s podivem, že ještě třináct let po pádu našeho Ancien régime se nám - pokud vím - nedostává stejně subtilní a zároveň hutné analýzy revoluce naší, která by odrážela to, čeho vědy o člověku a společnosti od doby Burka a Tocquevilla dosáhly.

Jiří Ogrocký pracuje jako překladatel filosofické, politologické a sociologické literatury.

Proč je Tocqueville klasikem?

Milan Řepa

Jan Werich v jedné ze svých forbín definoval "klasiky" jako ty, které všichni znají, ale nikdo je nečte. Tocquevilla mohl takový osud snadno potkat, a to zvláště v českých zemích, kde se jeho stěžejní práce dočkaly překladu až na přelomu 20. a 21. století. Naštěstí historická zkušenost podnítila mnohé Čechy, aby společně s Tocquevillem svobodně přemýšleli o společenských řádech, tak jak to například činil počátkem devadesátých let se svými studenty na Masarykově univerzitě Vladimír Čermák v nezapomenutelných přednáškách o filozofii a demokracii. Také pro něj byl Tocqueville "klasikem", nikoliv však v duchu Werichovy definice. Považoval za "klasika" člověka, jehož díla byla sice doplňována, korigována nebo dokonce překonána mladšími generacemi myslitelů a badatelů, který však navzdory velké časové propasti dokáže vést rozhovor i s dnešním čtenářem. Jedním z motivů k četbě Tocquevillova Starého režimu může být proto i snaha objevit, v čem spočívá jeho "klasičnost".

Zastavme se nejprve u nenápadného půvabu Tocquevillova stylu. Ten sice na první pohled neoslňuje čtenáře stylistickými finesami, postupně si jej však podmaňuje výrazovou úsporností a jasností. Dnešní čtenář, zahlcený odbornickým žargonem nebo rozmrzelý zaumnou řečí postmoderních teoretiků, ocení přirozenost Tocquevillova jazyka. V rámci svého dialogického, argumentujícího diskursu Tocqueville obvykle vychází z obecného mínění, které koriguje vlastními tezemi a argumenty, jež rozvádí v jednotlivých kapitolách. Výstavbu textu zpevňují rétorické figury; correctio, dilemma, definitio nebo interrogatio slouží i v tomto psaném textu k navázání kontaktu s adresáty. Pomyslný dialog uspořádává text a propůjčuje mu formu polemiky, a to polemiky s vžitým názorem považujícím Revoluci za zásadní přeryv ve francouzských dějinách, za bod zlomu, za nový začátek. Naproti tomu Tocqueville pátrá po kontinuitách, snaží se vysledovat prvky, jež sdílela Revoluce se Starým režimem. "Na tomto stavu nemění nic ani blížící se revoluce, vše jen prohlubuje" - příznačná věta, s níž Tocqueville přistupuje k brilantní analýze fenoménu zvaného Ancien régime. Fascinuje přitom všestrannost jeho pohledu - je zároveň historikem, politickým myslitelem i sociologem, což mu umožňuje na malém prostoru podat hutný portrét francouzské společnosti. Nabízí jak exaktní rozbor právních vztahů, tak i psychologických jevů a operuje i s jemnými symbolickými významy, jako například při srovnání francouzského šlechtice s anglickým gentlemanem.

Při veškerém intelektuálním sebevědomí nepodléhá Tocqueville pokušení konstruovat obecně platné modely sociálních vztahů a teorie politických procesů. Raději pracuje s konkrétním materiálem a přiznává historickým událostem právo na jedinečnost, neočekávanost a nepravidelnost, jak o tom svědčí také Tocquevillova záliba v paradoxech. Ale přesto se nevyhýbá zobecněním; ať v podobě aforismů ("Vidíme, že historie je obrazová galerie, kde existuje málo originálů a mnoho kopií") nebo výstižných zkratek ("Takový je celý Starý režim: přísné nařízení, vlažná praxe") Mezi klasiky politického myšlení jej řadí především mistrné postřehy o zákonitostech historických dějů. Následující citát zaujme jistě také čtenáře se zkušeností československých dějin 20. století: "Revoluce nepropuká vždy, když se lidu vede čím dál hůře. Daleko častěji dochází k tomu, že lid snáší nejtíživější zákony, aniž si stěžuje a jako by je ani necítil, a násilně je odmítne až poté, když se jejich váha zmírní. Režim, který za revoluce zničí, je téměř vždy lepší než ten, který bezprostředně předcházel, a zkušenost učí, že nejnebezpečnější moment pro špatnou vládu je obvykle ten, kdy se začíná reformovat."

Tocqueville Starý režim nezavrhuje, na rozdíl od obdivovatelů Revoluce, ani jej neoslavuje - ve zjevné polemice s Edmundem Burkem. Tocqueville nedokáže být zaujatý, v tom mu brání jeho politický realismus; zároveň mu však jeho mravní idealismus nedovoluje, aby se proměnil v cynického analytika moci. Zdá se, že právě v Tocquevillovi se sešly tolerance a kritičnost, realismus a idealismus ve správném poměru, aby stvořily historika povolaného k diagnóze stavu francouzské společnosti v předvečer Francouzské revoluce. Vzniklo tak dílo, které svou duševní svěžestí, nadčasovými myšlenkami i přesvědčivým způsobem uvažování plným právem považujeme za "klasické".

Milan Řepa je odborným pracovníkem Historického ústavu AV ČR v Brně, věnuje se dějinám 19. století a evropské historiografii tohoto období.

Revue Politika 8-9/2003
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru