Úvodní stránka  »  Články

Když se sejdou dva Češi, založí si tři strany

Ondřej Šlechta | 4. 5. 2009
Poslat do Kindlu

Mělo by být vytesáno do skály, že situace, kdy se „eurokritické“ síly nebyly schopny dohodnout na společné kandidátce, pohřbila počáteční potenciál pravicové alternativy, jíž se pod vlivem závažných politických proměn v Česku otevřel prostor.

České eurokritické síly stály před zajímavou a nadějnou možností, jak zabít dvě mouchy jednou ranou: ve chvíli, kdy se integrační proces dostal do krize, podpořit reformní snahy vlastním příspěvkem a na domácí politické scéně učinit z eurovoleb referendum o Lisabonské smlouvě. Posílení českého prvku v „eurokritickém“ táboře Evropského parlamentu se však nedočkáme. A pravděpodobné volební fiasko euroskeptiků na dlouhou dobu pohřbí pokusy o obrodu na pravici.

Je až s podivem, nakolik jsou čeští politici (nejen ti parlamentní) nepoučitelní, nehledě na to, že mají bezpočet historických paralel, na jejichž základě by měli být velice opatrní při vytváření velkého množství úzce vyprofilovaných stran bez možnosti nebo schopnosti mezi sebou nalézt vzájemný konsenzus.

Současná evropská integrace se dostala na scestí. Evropskými elitami akcentovaná potřeba prohlubovat unijní integraci ostře kontrastuje s prostou pravdou, že jakmile je její nová kvalita předložena ke schválení občanovi, ten ji odmítá. Není to jen ztráta legitimity, ale také krize samotných evropských elit. Zdá se, že evropský projekt v očích evropského obyvatelstva krachuje především na aktivitách úzké skupiny osob (za všechny jmenujme kupř. Josého Manuela Barrosa nebo Javiera Solanu), která si pro sebe uzurpuje právo na výklad Evropy, znemožňuje realizaci jiného výkladu a jedná „v zájmu Evropy“ za zavřenými dveřmi. Jak ovšem zájmu Evropy prospěl například vznik prvního narkostátu na Balkáně nebo jak prospěje plán evropských komisařů přivést do roku 2030 do Evropy šedesát milionů neevropských přistěhovalců, zůstává nezodpovězeno.

Od nedávné doby vystupuje proti současnému centralizačnímu trendu EU irský podnikatel Declan Ganley, eurofederalista, člověk, který vůbec neodmítá Evropskou unii, pouze si uvědomuje její havárii a pokouší se dodat integraci nový, lepší obsah. Díky své kampani za irské „ne“ se stal symbolem a jeho projekt Libertas šancí na vybudování celoevropské stranické reformní platformy.

Vysvětlujte to ovšem v Česku, kde vznikly hned tři partaje, z nichž každá hodlá kandidovat v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu a každá si bere do úst reformy EU nebo odmítnutí Lisabonské smlouvy. Je třeba se ptát, komu a čemu prospěje paralelní kandidatura Strany svobodných občanů, Libertas.cz Vladimíra Železného a strany Jany Bobošíkové, jež nemůže skončit jinak, než naprostým fiaskem. Voliči budou jednotlivé strany splývat, nebo jej naopak kampaň tří stran s identickým programem, jež na sebe budou útočit, předem odradí. Místo aby k sobě subjekty jako SSO a Železného Libertas hledaly cestu, hrají si na svém písečku. Přitom společná kandidátka by byla přínosem, neboť Svobodní mají členské zázemí a intelektuální potenciál, zatímco Železný nebo Bobošíková vliv.

Je to jak se Svatoplukovými pruty – společně jsou silní, samostatně nejsou nic. A to jsou volby do Evropského parlamentu klíčovou událostí: pravicová alternativa (bez ohledu na svou podobu) musí zaznamenat úspěch. Bez něj může těžko pomýšlet na úspěch v parlamentních volbách. Nyní je však na nejlepší cestě k vyprázdnění potenciálu předem a k pádu do naprosté bezvýznamnosti.

Co však zaráží nejvíc, je podezření, že subjekty jako Železného Libertas a Suverenita Jany Bobošíkové mají jediný cíl: prodloužit oběma aktérům evropskou trafiku. Petr Mach se Svobodnými alespoň poctivě objíždí kraje, pořádá konference, tiskne letáky a vydává bulletin. Co se týče Železného Libertasu a partaje Jany Bobošíkové, při nejlepší vůli jsem nalezl pouze strohou webovou prezentaci Suverenity (článek vznikal 10. dubna 2009, na kdy byla nahlášena oficiální „představovací“ tisková konference tohoto subjektu – pozn. aut.).

Zmizela tedy veškerá naděje? Snad ne. Všechny tři „euroskeptické“ subjekty to ale nebudou mít v souboji s dalšími mimoparlamentními pravicovými a liberálními stranami (včetně ODS) jednoduché. Případný a pravděpodobný neúspěch pak nutno přičíst trendu ubíjejícího partajničení a snaze nikoli primárně dosáhnout cíle, ale především chtít během pochodu k němu „vypadat“.

Revue Politika 5/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru