Úvodní stránka  »  Články

Měnová reforma 1953 a některé širší souvislosti

Miroslav Tuček | 20. 6. 2003
Poslat do Kindlu

Kritické hodnocení "socialistické" hospodářské minulosti nemůže zůstávat u hodnocení všeobecně politických nebo až frázovitých tezí o škodlivosti centrálního podrobného řízení celého národního hospodářství, a to tím spíše, že zejména v období po druhé světové válce zachvátila myšlenka plánování většinu světa a nijak nemáme zajištěno, že se v nějaké jiné podobě nebude vracet. Mezi ideology plánování národního hospodářství patřil nejen Rus Strumilin, ale i Francouz Jean Monnet (autor plánu poválečné obnovy Francie) nebo pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomii Holanďan Jan Tinbergen (kniha Modelle zur Wirtschaftsplanung) a mnozí další. Každý si ovšem plánování národního hospodářství představoval jinak. V Československu určovali, jak plánovat, především sovětští poradci, kteří seděli na všech ústředních hospodářských úřadech. Měnová reforma měla zřejmě být příspěvkem k lepšímu plánování, to znamená podrobnějšímu a direktivnímu, jemuž nepřekážejí "svobodné" peníze.

Jak se asi zrodila myšlenka měnové reformy v roce 1953 a jak zapadala do celkové atmosféry poválečných let? Je především potřeba uvést, že po druhé světové válce proběhly peněžní reformy ve všech evropských zemích s výjimkou Spojeného království, Švýcarska, Švédska a Iberského poloostrova. Ozdravění peněžního oběhu se spatřovalo především nebo jenom v nahrazení dosud existující měny měnou novou. Byl to nejjednodušší způsob, jak v jednotlivých zemích sjednotit používanou měnu v podmínkách, kdy v oběhu byla nejen znehodnocená původní národní měna, ale i různé okupační peníze, jejichž kupní síla navíc rychle klesala. V Německu a Maďarsku došlo k hyperinflaci. Proto byly v letech 1944 (např. Belgie) až 1947 (v SSSR, Bulharsku, Rumunsku, Albánii) prováděny měnové reformy, které měly stabilizovat peněžní oběh a snížit převis poptávky nad nabídkou zboží. Někdy vedly i ke změně názvu peněžní jednotky (např. v Maďarsku).

Představa o ozdravném působení sterilizace přebytečné kupní síly (V. Kadlec) či přímo měnové reformy na ekonomiku zřejmě zapůsobila i na některé politiky v Československu v 50. letech, když nevěděli, jak se vypořádat s existujícím přídělovým (lístkovým) hospodářstvím a s paralelním vázaným (přídělovým) a volným trhem (bez lístků, ale za pevné, státem stanovené ceny) a navíc ještě s černým trhem. Vázaný trh v té době poskytoval levné výrobky, především potraviny, v rozsahu odpovídajícímu tehdejší představě životního minima.

Sloučit vázaný a volný trh a zlikvidovat černý trh - ale při jaké cenové úrovni, když si vláda neuměla představit, že by se odstranil i cenový dirigismus? Na druhé straně ale v sousedních zemích lístkový systém již zanikl (v SSSR v roce 1947, ve Spolkové republice Německo v roce 1948, v Polsku v roce 1950) a jen československá vláda se z obavy ze sociálních nepokojů tomuto kroku vyhýbala. Přitom sloučení lístkového a volného trhu slibovalo, že se zvýší zájem o výdělek - a tedy i o odváděný výkon. Tato vazba sice v Česku příliš nefunguje, ale tehdejší poučky politické ekonomie to měly za axiom. Odstranění lístkového systému hrozilo prudkým zvýšením poptávky po zboží, kterým ovšem obchodní síť nedisponovala. A proto byla zvolena cesta peněžní reformy, tj. anulace dosavadní měny a její nahrazení měnou novou. Zároveň byly změněny prakticky všechny maloobchodní ceny tak, aby i při případných neočekávaně vysokých nákupech obyvatelstva v maloobchodní síti nemohlo dojít k vážnějším poruchám v zásobování. Tím se vláda a orgány řízení národního hospodářství v zásadě zbavily starosti o rovnováhu mezi možnou poptávkou a nabídkou.

Omezení poptávky bylo docíleno především tím, že všechny mzdové a sociální příjmy byly sníženy v poměru 5:1. Nové maloobchodní ceny by tedy pro srovnatelnost bylo nutno vynásobit pěti. Hotovosti občanů byly vyměněny v poměru 5:1 jen do částky 300 Kčs na osobu, zbytek v poměru 50:1. Vklady občanů, kteří nikoho nezaměstnávali, se přepočítávaly odstupňovaně, částky nad 50 tis. v poměru 30:1, životní pojistky v poměru 50:1. Kromě toho byly anulovány vklady vázané po měnové reformě v roce 1945, veškeré státní dluhopisy (a to i emise z roku 1946) a všechny další tuzemské cenné papíry. Došlo k podstatnému snížení oběživa: 52,1 mld. Kčs bylo vyměněno za 1,4 mld. Kčs.

Omezení poptávky uvedenými cestami bylo však tak vysoké, že bylo nutné nastavené parametry změkčit, a to snížením daně z obratu na některé druhy spotřebního zboží, což se projevilo několika jednorázovými sníženími maloobchodních cen v letech 1954-1956. Byla to metoda, která byla použita v SSSR po měnové reformě v roce 1947.

Nejtvrdší ekonomický dopad měla měnová reforma na zemědělství. Nejen že byli postiženi soukromí zemědělci tím, že přišli o peněžní prostředky, ale došlo i ke snížení výkupních cen zemědělské produkce v poměru méně příznivém než 5:1. Index těchto cen (1937 = 100) byl v roce 1952 405, ale o rok později už jen 93,5, z toho např. u pšenice 64,8 a u jatečného skotu rovněž 64,8. Postiženi ovšem byli všichni, kdo měli jakékoliv peněžní úspory, tedy zdaleka ne jen bývalí kapitalisté, jak reformu zdůvodňovala oficiální komunistická propaganda.

Nejvážnějším důvodem pro provedení měnové reformy byl však přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení všech ekonomických procesů v zemi. Bylo to v době, kdy končila první pětiletka, jejíž výsledky se zásadně lišily od původně stanovených cílů, kdy se hledaly cesty ke zvýšení direktivnosti v plánování a k plnému uplatnění všech dílčích prvků sovětského systému, kdy v řízení ekonomiky vrcholil stalinismus, ačkoliv Stalin již krátce před tím zemřel. Sovětský model plánování národního hospodářství té doby byl neslučitelný s neurčitým chováním hospodářských subjektů - a volné peněžní prostředky v rukou občanů takovouto nejistotu představovaly. V SSSR byl problém větších peněžních prostředků v rukou občanů "vyřešen" při měnové reformě v roce 1947, v Polsku dočasně v roce 1950. Na naši reformu v roce 1953 je tedy možné se dívat jako na snahu o zlepšení předpokladů pro přesné centrální plánování, jako na snahu odstranit z plánování jakékoliv samostatné pohyby peněz. Na tento aspekt upozorňuje i prof. Vencovský v knize Měnová politika v české historii. Do jaké míry proběhla měnová reforma bezprostředně v režii Moskvy, to známo není.

Pro Moskvu a její impérium byla důležitá otázka deklarovaného zlatého obsahu Kčs, který byl nově definován tak, aby se zdůvodnil nový kurs koruny a rublu a koruny a dolaru. V letech 1946-1953 byl kurs koruny k americkému dolaru 50:1, od 1. 6. 1953 byl 7,20:1. Koruna byla tedy měnovou reformou revalvována. Nebyl k tomu jiný důvod než přání změnit kurs k sovětskému rublu na 1,8:1, avšak praktický ekonomický efekt to snad nemělo.

V SSSR v té době existovala představa, že formální zlatý obsah měny je základem jejího kursu. Tak jako se kursy členských zemí MMF utvářely podle relace jejich zlatého obsahu ke zlatému obsahu amerického dolaru, představovali si sovětští politikové, že tomu bude i ve vztahu k rublu. Rozdíl byl v tom, že centrální banky členských zemí MMF mohly za takto definovaný kurs nakoupit zlato od USA, zatímco nečlenské země, a tedy i země střední a východní Evropy, tuto možnost neměly a SSSR jim ji také nenabízel. Uváděný zlatý obsah byl zcela fiktivní. Navíc všechny uvedené měny ve střední a východní Evropě byly ryze vnitřními měnami, zatímco americký dolar byl měnou všeobecně směnitelnou.

Měnová reforma v Československu byla provedena bez předchozího souhlasu MMF. To ale znamenalo, že byly porušeny základní závazky Československa vůči MMF, a proto bylo v roce 1954 na nátlak MMF členství Československa v této mezinárodní instituci ukončeno (Polsko opustilo MMF již v souvislosti s peněžní reformou v roce 1950). Prohloubila se tak mezinárodní měnová izolace Československa.

Měnová reforma v roce 1953 byla završením série měnových reforem v zemích tzv. sovětského tábora (s výjimkou Severní Koreje, kde proběhla druhá měnová reforma až v roce 1959): Polsko reformovalo měnu v roce 1945 a 1950, Maďarsko v roce 1946, Bulharsko v letech 1947 a 1952, Rumunsko také, Albánie v roce 1947, Čína roku 1955, KLDR v letech 1947 a 1959. Co jim bylo společné? V první fázi bylo jejich cílem vytvořit národní měnu a zbavit se oběhu okupačních a jiných peněžních surogátů. Dále pak snížit velikost agregátu M1, tj. nejen množství oběživa, ale v důsledku změn ve financování podniků i snížit zůstatky na jejich obratových účtech. Znamenalo to, že v důsledku peněžních reforem nikdo neměl mít ve své dispozici větší množství peněz.

Následovaly úspěchy ekonomického rozvoje? V letech 1955 a 1956 se již všeobecně ukazovalo, že se hospodářství přes velké nasazení kapitálu i pracovních sil v průmyslu i zemědělství vyvíjí neefektivně. Veřejně se tyto problémy diskutovaly až po XX. sjezdu KSSS, který sice odsoudil kult osobnosti v SSSR, ale ne hospodářský systém, který se o tento kult opíral. Peněžní reformy umožnily zvýšit objemy investic v nejbližších letech, což ovšem vedlo ke skryté inflaci, jež v různých zemích probíhala s různou intenzitou.

V Československu vedla peněžní reforma z roku 1953 k podlomení důvěry v peněžní úspory ve spořitelnách, jejichž růst jen pomalu oživoval, a v životní pojištění, které bylo na dvě desítiletí málo důvěryhodné. Úsporné vklady v Československé státní spořitelně činily počátkem roku 1954 jen 2,9 mld. Kčs (koncem roku 1954 4 mld. Kčs) a zaplacené pojistné životního pojištění činilo v roce 1954 89 mil. Kčs. Výše oběživa se stala na dlouhá léta přísně tajným údajem zvláštní důležitosti, což byl tehdy nejvyšší stupeň utajení.

Často se měnová reforma z roku 1953 označuje za bezpříkladnou peněžní loupež. Jistě tomu tak bylo. Oloupeni byli všichni, kdo v momentu její realizace měli peníze. Loupeží z tohoto hlediska je však každá inflace, i když ta dává možnosti (čas), jak se jejím důsledkům alespoň zčásti vyhnout. Mají ovšem společné to, že podrývají důvěru celých generací v národní měnu. Proto se dnes ekonomicky vyspělé země hlásí k protiinflační politice a k politice zdravé měny.

Autor je profesoram na VŠE a pracuje v laboratoři CEFIUS.

Článek je upravenou verzí přednášky, jež byla pronesena na semináři Centra pro ekonomiku a politiku (CEP).

Revue Politika 6/2003
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru