Úvodní stránka  »  Články

Mlžení kolem boje o Hrad

Aleš Dvořák | 20. 3. 2003
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Stal se zázrak. Václav Klaus, o jehož „nulovém koaličním potenciálu", „nekonsensuálnosti" a „neschopnosti spojovat lidi" byly v minulých letech popsány stohy papíru, získal v celkově devátém kole prezidentské volby důvěru většiny zákonodárců a stal se prezidentem ČR. Mnozí z komentátorů, kteří by ještě před pár měsíci vsadili cokoli, že Klaus nezíská jediný hlas mimo vlastní stranické řady, začali okamžitě chrlit fantaskní úvahy o ponorné koalici ODS-KSČM, rozehrávané v kulisách teatrálního antikomunismu. Téhož teatrálního antikomunismu, který nedávno, po bolševickém triumfu ve volbách 2002, vysoce oceňoval setrvalý postoj prezidenta Havla nestýkat se a nemluvit s KSČM, ale neměl nic proti dobrovolnému povýšení komunistů do parlamentních funkcí hlasy Špidlovy koalice. Problém s tím tehdy neměl ani Václav Havel, jehož gesto tak odhalilo jeho čistě osobní motiv cídit štít bojovníka proti komunismu, který ovšem v praxi KSČM nijak neškodil, spíše naopak - po léta jí dodával lacinou politickou munici tematizovanou jako „politický rasismus".

Jedním z vrcholných čísel komentářů tohoto druhu byl článek Jana Macháčka v MF Dnes 1. března 2003 „Na Hrad bolševickou zdviží". Autor v něm čtenářům vnucuje myšlenkový zkrat, že spolu s hlasy komunistů pro Václava Klause vyplula definitivně na hladinu ideová spřízněnost ODS s KSČM. Z textu čiší úporná snaha vymazat z paměti, že ODS v čele se svým zakladatelem byla dvanáct let první dělnicí antikomunismu u nás - na podzim 1991 prosadila proti Dienstbierovu, Pithartovu a Rychetského OH, komunistům a slovenské levici zpřísněné znění lustračního zákona, po volbách 1992 v čele pravicové koalice vymetla všechny bolševiky z parlamentních funkcí a rok nato přivedla na svět dnes pohříchu vlažně a nedůsledně vynucovaný Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V roce 1996 se sloučila s KDS, nejkonzervativnější českou stranou, a zachovala tak naší politice výrazné osobnosti katolického antikomunismu (Václav Benda, Václav Peřich, Jan Litomiský) i za horizont voleb 1996. Lví podíl měla na vzniku Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu i na rychlém vstupu ČR do NATO přes referendové obstrukce sociálních demokratů (zejména Lubomíra Zaorálka a Jana Kavana), aby nakonec v roce 2002 jako jediná marně bránila návratu komunistů do předsednictva sněmovny a vedení jejích výborů.

V Macháčkově světě má být také zapomenuto, že vlády před rokem 1998 nevyčerpávaly veškerou svoji aktivitu na prostou údržbu moci a zaobírání se sebou samými, jako jsme toho svědky v posledních pěti letech, ale prováděly rozsáhlé, hluboké a z větší části úspěšné reformy. Z kompromisů reformních vlád řečený publicista vyvozuje „papírovou pravicovost" ODS, ačkoli to byla Luxova KDU-ČSL, kdo v koalici energicky šlapal na brzdu - stavěla se například proti privatizaci České spořitelny, proti radikální reformě zdravotnictví na bázi individuálních účtů, zpěčovala se prvnímu nutnému kroku důchodové reformy v podobě zvýšení věkové hranice pro odchod do penze a nadbíhala odborům. Když autor k „papírové pravicovosti" ODS nakonec připojuje „vyhraněný etatismus" Klausových osobních postojů, je kýžený obraz krypto­komunisty hotov.

Spekulace o počtu komunistických hlasů pro Václava Klause shodně předpokládají, že přišly od tří čtvrtin poslaneckého klubu KSČM. Je však zvláštní, že všechny vycházejí z automatického předpokladu, že žádný komunista nevolil Jana Sokola. Přitom se lze domnívat, že nezkušený a nesmělý introvert s pověstí klerikála a sympatizanta sudetských vysídlenců mohl být pro některé bolševiky lákavou volbou coby dobře viditelný terč s bezzubou obranyschopností, nemluvě už vůbec o tom, že zmíněný předpoklad stojí na oslovské důvěře v rétoriku představitelů KSČM. Jisté je z parlamentní aritmetiky jenom jedno - rozhodující závaží musela na Klausovu misku vah přihodit levice, ať už v něm byl poměr socialistů a komunistů jakýkoliv. Tři znesváření kohouti na jednom hnojišti - Špidla, Grebeníček a šedá eminence Zeman - sehráli roli oněch proslulých užitečných idio­tů a otevřeli dveře tomu, jemuž je jejich popeliště bytostně cizí. Potvrdily se tak opět již mnohokrát ověřené teorie o vlivu volebních systémů na chování stran. Zatímco většinový systém nutí levici táhnout za jeden provaz proti pravici (viz loňské senátní volby), vede poměrný systém kromě celkem věcného pravolevého soupeření k vášnivým bojům uvnitř obou křídel politického spektra o získání majority ve společně sdílené voličské skupině. Tak tomu bylo i na začátku 20. let minulého století, kdy se v lítici mezi komunisty a sociálními demokraty rozplynula velká levicová převaha a do premiérského křesla nakonec usedl vůdce pravice Antonín Švehla.

Václav Klaus v prezidentském klání správně pochopil, že stačí komunisty i vládní levici zbytečně nepopichovat a vytrvat a že řetězec bratrských věrolomností, intrik, zrad a pomst už vykoná své. Před zákonodárci KSČM řekl, že „éra antikomunismu skončila". Pokud tím měl na mysli jeho teatrální a ve svých důsledcích kontraproduktivní podobu, je to dobře. Pokud mluvil o praktickém antikomunismu, je to mimořádně smutná a smolná realita daná výsledkem voleb 2002, které odvály do té doby alespoň teoretickou většinu, jež k němu měla vůli. Majitelům 41, respektive 44 hlasů stěží mohla neimponovat schopnost střízlivého hodnocení, v němž pouze zapšklí hledači ponorných koalic nalézají autorovo přání nebo přísliby adresátům. Starý guru zkrátka opět sehrál jednu ze svých mistrovských partií.

Revue Politika 3/2003
Poslat do Kindlu

Rubrika: Poznámky k událostem  |  

Diskuse


nahoru