Úvodní stránka  »  Články

Reforma volebního systému a reforma politiky

Ondřej Šlechta | 12. 3. 2009
Poslat do Kindlu

Zbyněk Klíč před časem na stránkách Revue Politika pozitivně komentoval vládou schválený návrh reformy volebního systému, který počítá s existencí sloučených obvodů NUTS a znovuzavádí volební propočet Hagenbach-Bischoffovou metodou. Nezbývá než souhlasit: jakékoli posílení většinových prvků je pro český volební systém nadějí. Zkusme ale pochopit krizi české politiky v jejím celku. Reforma volebního systému představuje pouhou část mozaiky, která otevírá dveře široké reformě struktur dědictví roku 1989.

Pochopitelně není cílem říci, že politický odkaz listopadu ’89 by měl být nahrazen čímsi jiným. Stojíme ale před legitimními otázkami, které nás vrací o několik let zpět a nutí nás ptát se: Byl vztah mezi ústavní a neústavní mocí skutečně promyšlen? Vyhovuje současné politické uspořádání okolnostem a době? Opravdu se politická kultura v naší zemi změnila?

Jestliže se dnes ve světě mluví o krizi, myslí se především krize ekonomická. Jen málo lidí je ochotno si připustit, že do hluboké krize se dostaly i mnohé jiné fenomény, jež bereme jako samozřejmé a jež ve výsledku dávají tušit cosi o hlubokých strukturálních problémech západní společnosti jako celku. V krizi je koncept tradiční rodiny, národního státu a mezilidských vztahů, moderní kultura či samo kritické myšlení. Celkově můžeme hovořit o Krizi, jejíž nedílnou součástí je i krize politiky.

Omezíme-li se na domácí prostředí, v kritickém stavu se politika nachází ve všech svých podobách. Ať jí rozumíme polity (samotný rámec, v němž je realizována), politics (procesuální stránku), policy (výstupy a konkrétní řešení) nebo samotné politično, které ztrácí svou esenciální podstatu, čímž se politika fakticky stává ne-politikou: je čím dál častěji redukována a podřizována manichejské oscilaci mezi „ideálními“ póly ryze ekonomických a morálních kategorií.

Reformujeme-li volební systém, musíme se ptát, proč jej chceme reformovat. Jistě ne pro reformu samotnou, ale právě proto, že reforma volebního systému mění v důsledku podmínky pro něco, co se nachází „za ním“. Vidíme-li, že v krizi je samotná česká politika ve své celistvosti, s reformou pouze jedné z „politics“ si příliš nepomůžeme.

Hlubokým stigmatem české politiky je bezpochyby temné dědictví komunismu: dvacet let od sametové revoluce je více než evidentní, že česká společnost přijala demokracii jen vnějškově. Společenské klima, které je pro tvorbu politiky zásadní, jako by se nezměnilo. Veřejnost politiku stále chápe jako cosi „mimo“, jako svět, ve kterém se odehrává konflikt „my“ a „oni“. Běžný hudrující občan si neuvědomuje, že politika není něco, co spadlo shůry, aby mu organizovalo život, nebo zlo, které je nutno skousnout na cestě k úspěšnému a/nebo jakž takž únosnému životu, ale alfa a omega jakýchkoli našich snah uvnitř státu.

Osobně nevidím řešení ani v apelu na morální integritu, ani v neviditelné ruce trhu, ale v posílení politizace „malé“ politiky (rozuměj krajské a obecní) a depolitizaci politiky „velké“ (státní) – obdobně, jak navrhuje například právník Vít Zvánovec. Musíme si uvědomit, že občan konfrontovaný výhradně s realitou vysoké politiky, s její korupcí a zákulisními jednáními, nemůže být schopen k jejímu systému nalézt důvěru. Což často vede ke známému „mám rád tuto zemi, nemám rád tento stát“. Z tohoto pohledu musíme tezi o tom, že na kraji nebo v obci se rozhoduje jen o malých věcech, odmítnout jako naprostý nesmysl.

Naopak: posilme politické cítění a jednání a podpořme reformu politiky přenesením zátěže z úrovně vlády národního státu na kraje a obce. Například omezením přerozdělování daní na jednotlivé kraje ve prospěch trojdimenzionálního daňového rozčlenění stát – kraj – obec, přímou volbou starostů nebo zrušením některých nadbytečných státních ministerstev.

Revue Politika 3/2009
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru